Rebuilding it by hand would have taken months. Instead we reconstructed it with Claude Code and Codex (thank you, AI!), working from old copies on the Wayback Machine and whatever we could still find on our hard drives. That took a few days. Cleaning up afterwards took a few weeks, and that's what this post is about, because the site we ended up with is quite different from the one we lost. Some of it may be useful to MAER-Net members.

The papers are readable as web pages. All 71 papers on the site are now there in full as HTML, with the tables and 412 of the figures. A PDF is awkward on a phone and useless in a search box, and a language model reading one has to guess at column boundaries (it often gets a two-column layout wrong). Converting them was more work than we expected. AI agents pull text out of a PDF well, but they will also drop a clause at a page break, or hand you a table with two columns interleaved. So every page is gated against its PDF before it can go live: nothing on the page that isn't in the paper, every table and figure the paper prints present on the page, and an alarm when too much of the paper's vocabulary goes missing. Where the artwork wouldn't lift cleanly off the page, the caption stands alone and the picture stays in the PDF.

The data are in one place, and in more than one format. There are 46 datasets, each as CSV and Parquet, with a codebook for every one. On top of those we built a pooled table: 49,845 estimate-level rows from 42 of our meta-analyses on a single grid. The effect, the standard error, the t-statistic and the precision sit in the same columns under the same names, and the sample size is there wherever the original paper reported one (it's missing entirely for seven of the 42, which matters if you plan to run MAIVE across all of them). It's convenient when you want to test a method against many literatures at once. The pooled table, the dataset index and the codebooks are also archived on Zenodo under a versioned DOI, so a replication package can cite version 1.2.0 and get exactly those files. The per-paper datasets stay on the site.

The site is built to be read by machines as well as people. There's an llms.txt giving the structure and an llms-full.txt carrying the whole corpus as plain text, a JSON API for the papers and the search index, and Croissant and Data Package descriptors for the data. None of this is exotic. It just means you can point an assistant at the site and get a real answer instead of a summary of the front page.

That last part has a payoff we didn't anticipate. If you want to run MAIVE, our estimator that corrects for p-hacking as well as publication bias, you no longer need to install anything or read a vignette first. You can say to your AI assistant:

Run MAIVE on this dataset, following the protocol at meta-analysis.cz

and it will find the how-to page and follow it. If you'd rather click than prompt, the same methods are at EasyMeta.org, together with PET-PEESE and the endogenous kink model.

The homepage now also states the three principles we'd defend as today's defaults, with a link to the method behind each. Correct for publication bias (RoBMA, by Bartos, Maier and Wagenmakers). Correct for p-hacking (MAIVE, by Irsova et al., and Mathur's RTMA). Cluster by study (CR2 standard errors, by Pustejovsky and Tipton).

Thanks to Zuzana Irsova for most of the decisions about what the site should contain, and to everyone who sent corrections after the first version went up.

If you find something broken, a number that doesn't match the paper it came from, or a figure cropped wrongly, please tell us. Readers have already caught several such things. Anything else we could improve?

It was our fault: we hadn't changed the site in a major way since 2015 and had little security. Prior to the hack, we were still uploading files by FTP for individual papers. We had no central backup.

Fortunately, Claude Code and Codex (thank you, AI!) proved very effective at reconstructing the site from old copies on the Wayback Machine and scattered files on our hard drives.

In the end, the hack was a blessing in disguise. Now we have the website on GitHub, the datasets are archived on Zenodo with a DOI, and we can edit everything much more easily. This also made it much easier for us to integrate meta-analysis.cz with EasyMeta.org, which is a web-based tool for meta-analysis (including correction for p-hacking).

It also turns out that AI agents are very good at converting PDFs into clean HTML, so now we provide an HTML version of all our papers, plus of course complete data and code, and more.

So, for example, if you want to run MAIVE (a meta-analysis technique that corrects for p-hacking), you can just ask your AI assistant: "Run MAIVE on this dataset, following the protocol at meta-analysis.cz"

Anything broken, or anything we could improve?

Links in the first comment.

I teach Econ 101, and the first thing I tell students is that economics is all about incentives. Well, financial incentives do not automatically improve performance, at least in economics experiments.

In fact, the mean effect of financial incentives, corrected for publication bias and p-hacking, is close to zero in most field settings. Why could that be?

1️⃣ First, money could crowd out the enjoyment we otherwise derive from a task ("intrinsic motivation"), though our results don't fully support this explanation.

2️⃣ Second, economists like to be original, so they often focus on "funny," unintended effects of incentives in weird settings and at small stakes. That's what we see in a meta-analysis.

Does that mean financial incentives don't work in practice? One of our referees was late with his report. He (yes, he signed his report) assured us he would have submitted it on time if the journal had offered him a million dollars.

We shouldn't assume that financial incentives automatically make people more productive. As a rule of thumb, I like Uri Gneezy and Aldo Rustichini's "pay enough or don't pay at all." I also highly recommend Uri's book on incentives, Mixed Signals, for the full picture.

📄 Paper available here: https://www.journals.uchicago.edu/doi/10.1086/743543 🖥️ One-click replication package available at meta-analysis.cz: https://meta-analysis.cz/incentives/

Joint work with Petr Čala, Tomas Havranek, Martina Lušková, Jindřich Matoušek, and Jiri Novak.

1. Do decisions about outliers and influential effects matter?

(https://meta-analysis.cz/outliers, https://arxiv.org/abs/2607.23174)

With Zuzana Irsova, Martina Luskova, and Tom Stanley, we recompute 358 behavioral science meta-analyses under five outlier treatments: do nothing, drop the most extreme estimate, remove studentized residuals above 3, winsorize at 5/95, and remove estimates with |DFBETAS| above 2/sqrt(k). Each runs under random effects and UWLS. All data, thresholds, and rules were registered before we saw any results.

The mean effect barely moves: the median absolute change in Cohen's d is at most 0.047. Interpretation moves more. In 11.5% of the meta-analyses at least one treatment changes statistical significance, and in 15.9% whether the effect reaches a smallest effect size of interest (|d| >= 0.20). Nearly all flips are in results already close to the boundary; strongly significant results essentially never change. Winsorizing changes the fewest conclusions, DFBETAS the most, and DFBETAS computed with UWLS flags the most influential estimates. Takeaway: pre-register the outlier rule and report results with and without it.

2. Does multi-agent debate improve AI feedback on research papers?

(https://meta-analysis.cz/debate, https://arxiv.org/abs/2607.14713)

Many of you took part in this experiment with Zuzana and me -- thank you! Authors of 44 economics meta-analyses ranked three blinded AI reports on their own paper: a single pass by a frontier model against two multi-agent debate tools we built and expected to win. The single pass won, by 0.66 rank points over mad-research and 0.57 over paper-workshop, although paper-workshop spends about thirty times the tokens. Authors who recalled their journal referee report usually placed it first and never last; the AI judges almost always put the same human report last. And an independent AI judge (Gemini) would have reversed the authors' verdict and picked the most expensive tool. Takeaway: an AI judge is not a substitute for the author, so be careful with LLM-as-a-judge designs.

Both tools are open source: https://github.com/tjhavranek/mad-research and https://github.com/tjhavranek/paper-workshop

Comments are welcome!!

We have just preprinted a study that recomputes 358 behavioral science meta-analyses under five different outlier treatments.

The mean effect barely moves: the median absolute change in Cohen’s d is at most 0.047 and usually much smaller. But the interpretation moves more. In 11.5% of the meta-analyses, at least one treatment changes statistical significance; in 15.9%, it changes whether the effect reaches a smallest effect size of interest.

Winsorizing changes conclusions least often; DFBETAS changes them most often.

Paper, online appendix, and data: https://lnkd.in/dhtNgTMx Pre-registration: https://lnkd.in/du4_6YDT Replication package: https://lnkd.in/dQrKGiw2

Joint work with Tomas Havranek, Martina Lušková, and T. D. Stanley

Dear colleague,

Thank you again for reading the AI reports on your paper and ranking them. Our experiment exists only because 47 authors were willing to do it! The paper is now out.

What we found:

• A report produced by a single prompt using one frontier model beat both elaborate multi-agent tools, even though one of the tools spent about 30 times the tokens. In our experiment, multi-agent debate did not help.
• Had an external AI model ranked the reports in your place, the most elaborate tool would have come first.
• Authors who recalled their real journal referee report usually ranked it above all the AI reports. In contrast, the AI judges almost always ranked that same human report last.
• Author rankings and the external AI model's rankings agree only weakly (correlation 0.14). Several of you told us the ranking took a lot of time, and we are grateful!

The two multi-agent tools from the experiment are open source: mad-research runs a cross-model adversarial audit, and paper-workshop runs a Claude-only expert workshop. They didn't beat a single prompt in our experiment, but both still produce detailed comments that can be useful as you revise your paper.

Links:

• Paper and project page: meta-analysis.cz/debate
• CEPR Discussion Paper 21752: cepr.org/publications/dp21752
• mad-research: github.com/tjhavranek/mad-research
• paper-workshop: github.com/tjhavranek/paper-workshop
• Pre-registration (OSF): https://doi.org/10.17605/OSF.IO/E6XGW
• Online supplement (OSF): osf.io/7nfyb
• Replication package (Zenodo): https://doi.org/10.5281/zenodo.21273528

Havranek, T and Z Irsova (2026), "Does Multi-Agent Debate Improve AI Feedback on Research Papers?", CEPR Discussion Paper No. 21752. CEPR Press, Paris & London.

Stay well,

Tomas Havranek and Zuzana Irsova

Not in our experiment.

We just posted a pre-registered study in which authors ranked three AI reports on their own paper. The reports were blinded and came from three setups: a single prompt and two multi-agent tools. We expected the multi-agent tools to win.

We find:

1) Multi-agent debate does not help here. The single prompt beat both multi-agent tools, even though one of them spent about 30x the tokens.

2) If an independent AI model ranked the reports in the authors' place, it would put the most expensive multi-agent tool first.

3) Authors who recalled their real journal referee feedback usually ranked it above all the AI reports. In contrast, the AI judges almost always ranked the human feedback last.

I was also surprised by how little the author and AI rankings agree (correlation 0.14). Authors seem to have actually read the AI reports (!) and thought about them, not just used a chatbot to rank them.

Thanks to all 47 authors who participated!

Paper: https://lnkd.in/d7YsNxWc

Both multi-agent tools are open source: https://lnkd.in/dtGSi8zP https://lnkd.in/dk5NQpcE

Research is intense, travel tiring, and sometimes the best way to get your head straight is not another coffee, but gloves and sweat.

Huge thanks to Mark and the whole team for the warm welcome, great energy, and for helping me reset after long days.

Happy Fourth of July, and happy 250th, America!!

Před 26 lety byli vysláni, aby spravovali naši farnost, dva kněží – otec František Beneš a otec Jiří Štorek. Převzali zpustlý, více než 70 let neopravovaný kostel a podobně zpustlou farní zahradu. Byli ještě mladí a zdraví; nezalekli se toho, co je čeká. Otec František začal hned shánět vše, co bylo třeba zařídit. K tomu vždy jako první nabídl své vlastní pracovité ruce. Přidali se další ochotní a obětaví farníci a opravy kostela i fary se rozběhly.

Také farní zahrada se proměnila z džungle v užitnou. Otec František vlastnoručně za pomoci pana Mikysky vykopal nehezká křoviska pod zdí farní zahrady, na pozemku města Litomyšle. Po odklizení těchto křovisek se objevil kdysi označený široký záhon. Ten přímo vyzýval k tomu, aby do záhonu byly vysázeny rostliny pro krásu i radost kolemjdoucích. Přidalo se několik dalších pracovitých rukou, staraly se o zahradu, vypěstovaly na ní mimo jiné sadové žluté růže jménem lichtkönigin lucia a vysázely jich dlouhou řadu do záhonu pod zdí farní zahrady; také řadu narcisů, tulipánů i kosatců.

Tak, jak rozkvétal při opravách kostel, farní budova i zahrada, rozkvetl i záhon pod zdí farní zahrady. Jako první po konci zimy a pro radost kolemjdoucím vykvetl záhon krásných jarních květin a v čase, kdy probíhá festival Smetanova Litomyšl, vykvetla pokaždé v plné kráse dlouhá řada žlutých růží. Je to pastva pro oči každého, kdo kolem prochází, a návštěvníci si záhon s farou často fotí.

Za těch 26 roků jsme zestárli i my, kteří jsme se s radostí a láskou o záhon starali, a naše síly jsou po 85 letech života téměř u konce. Předáváme tento záhon, který je nyní okopán a ošetřen tak, jak to rostliny vyžadují, do péče majitele pozemku, města Litomyšle. Věříme, že ti, kteří se v našem krásném městě starají o zeleň, budou o tento záhon pečovat dále.

Za všechny, kteří přiložili ruku k tomuto dílu, Marie Lorencová, rozená Kudrnová.

https://lnkd.in/gAN6S747

It checks your draft at various stages against the official ERC evaluation criteria and rules, flags the routine weak spots, gives you tips, etc. The idea is to clear the easy problems before you ask humans, not to replace them.

Just read the privacy note first: use a paid model with training turned off, or don't paste anything sensitive.

We built this with Tomas Havranek, who was on the ERC Advanced economics panel in 2020 and is involved in the expert group supporting ERC applicants in Czechia.

You might also check our related tools: mad-research (https://lnkd.in/dtGSi8zP), which stress-tests your paper or proposal with a Claude/Codex debate, and paper-workshop (https://lnkd.in/dk5NQpcE), which simulates an expert workshop on your stuff.

If you have any comments or feedback, we'll be happy to incorporate them into the tools.

Havránek také navázal na kritiku České národní banky (ČNB) z minulosti. Tentokrát kvůli hypotékám anebo kvůli tomu, jak spravuje devizové rezervy.

„Pokud chcete mít hypotéky dostupnější lidem, tak je mnohem snazší omezit regulaci ze strany České národní banky, která je z mého pohledu extrémně přísná,“ říká expert, kterého databáze vědeckých prací RePEc označuje jako nejcitovanějšího českého ekonoma.

V současné době je velmi těžké získat hypotéku, a to nejen kvůli vysokým úrokům, ale i kvůli tomu, kolik musí mít lidé našetřeno, aby jim banka úvěr schválila, připomíná profesor.

„Podle mě je to naprosto přehnaná reakce na velkou finanční krizi, která fungovala v Americe u hypoték v úplně jiných podmínkách než u nás. V Česku to vůbec nehrozí,“ tvrdí Havránek.

„Nechte rozhodnutí na lidech“

„Daleko víc bych nechal rozhodnutí – zda si hypotéku vzít, nebo ne – na lidech a bankách, aniž by jim stát diktoval tak přísné podmínky. Hypotéka není riziková věc ani pro toho, kdo si ji bere, ani pro banku, která má jistinu,“ říká.

Havránek pracoval v letech 2016 až 2018 jako poradce viceguvernéra ČNB Mojmíra Hampla. Kritiku centrální banky proto bere i jako sebekritiku. Například v tom, že víc netlačil na to, aby ČNB lépe spravovala devizové rezervy.

„Naše země má poměrně velký majetek v zahraničí, devizové rezervy,“ popisuje s tím, že by se podle něj tyto prostředky měly investovat, aby vydělávaly. „Centrální banka to už trochu dělá, ale málo, hrozně málo a pozdě. Po deseti letech, co ten balík peněz má, nemá ještě ani 30 procent zainvestovaných například v akciích,“ říká.

Právě v této oblasti se tak skrývají obrovské zisky, které si nakonec může vláda „stáhnout“ do státního rozpočtu, říká ekonom. Ze zákona totiž po uhrazení ztráty a vytvoření rezerv smí bankovní rada rozhodnout o převodu zisku do státního rozpočtu.

ČNB by měla investovat do akcií

Do akcií by podle něj mohla ČNB vložit až 70 procent rezerv. Teď tam má necelých 30 procent. „Tím bychom vydělali každý rok do státního rozpočtu minimálně 100 miliard korun navíc,“ odhaduje. Reálné je to podle něj za čtyři až pět let.

„Možná by to bylo až 200, podle toho, jak přesně bychom to udělali. Dnes máme roční schodek rozpočtu kolem 300 miliard korun a těch 100 nebo 150 bychom snadno získali tímto způsobem. Aniž by to někoho bolelo. Je to jenom jednoduchá aplikace standardní mezinárodní praxe,“ zdůrazňuje Havránek, který už dříve psal o tom, že by si vláda mohla z centrální banky peníze snadno vzít.

Za inflaci odpovídá prezident

Havránek také připomněl, že je ve světovém kontextu poměrně nestandardní, že vedení centrální banky vybírá sám prezident bez schválení například senátem. „Není to úplně výjimečná věc, ale je to nestandardní a rozhodně to vede k některým, řekněme, iracionálním volbám,“ tvrdí ekonom.

„Vlastně tak v našem systému za inflaci odpovídá pan prezident. Tím, že jmenuje celé vedení ČNB, tak je za několik let inflace podle standardní makroekonomické teorie zcela odpovědností pana prezidenta,“ upřesňuje.

Havránek nejmenoval konkrétního prezidenta, šlo mu jen o popis toho, jakou proceduru stanovuje zákon. Ze sedmi členů bankovní rady jmenoval současný prezident jen Jakuba Seidlera. Zbytek jeho předchůdce Miloš Zeman. Volby prezidenta jsou tak z hlediska inflace důležité mnohem víc než volby do sněmovny, poznamenal Havránek.

Způsob, jakým se v Česku jmenuje vedení centrální banky, Havránek poměrně ostře kritizoval už v minulosti v jednom ze svých textů. „Systém degeneroval v léno, výsledkem je diktatura jednoho názoru,“ napsal před dvěma lety v textu pro Seznam Zprávy, kde se opřel do ČNB za nezvládnutou inflaci.

Vlajková loď této vlády v podobě EET má odstartovat příští rok a Havránek za tenhle plán vládu chválí, přestože ho označil za mírně kontroverzní. „Tím, že zavádíte EET, zvyšujete daně. Ne všem, ale těm lidem, kteří třeba mají nějakou malou živnost a doteď pro ně bylo snazší se jim vyhýbat,“ vysvětluje.

Díky EET hodlá kabinet Andreje Babiše (ANO) vybrat skoro dvacet miliard korun. Profesor Havránek odhaduje, že by to mohlo být až 30 miliard.

Když se k penězům vybraným navíc díky EET připočítají peníze z výdělků centrální banky, má už podle Havránka vláda pokrytou velkou část schodku. A není nutné drasticky šetřit anebo plošně zvyšovat daně, říká.

Jako další zdroje peněz pak Havránek označil bezhlavé utrácení ministerstev na konci roku. „Každý, kdo tohle zažil, ví, jak zbytečně se v prosinci utrácí,“ tvrdí. A to jen proto, že se ministerstva bojí, že pokud peníze neutratí, o to méně dostanou v příštím roce. Havránek odhadl, že jde o dvě procenta rozpočtu, tedy zhruba 40 miliard, které se každý rok vydají zbytečně.

Ekonom také vysvětlil, jak to je s růstem ekonomiky, který by měla podle vlády zajistit právě EET. Ministryně financí Alena Schillerová (ANO) ho totiž často cituje, naposledy když řekla, že v minulosti po zavedení elektronické evidence tržeb došlo k nárůstu HDP dvě až tři procenta. A po zrušení naopak k poklesu zhruba ve stejném objemu.

Podle Havránka sice ekonomika opravdu vzrostla, ale pouze účetně. Český statistický úřad totiž měří hrubý domácí produkt (HDP) – tedy velikost ekonomiky – způsobem, kdy do něj odhad šedé ekonomiky započítá. Oficiální výše HDP tak už obsahuje čísla za šedou ekonomiku.

„Když zavedete EET, nepochybně se část té šedé ekonomiky obílí, najednou máte doklady, platíte z toho daně. ČSÚ to umí spočítat,“ vysvětluje. Statistický úřad nicméně nedokáže okamžitě přepočítat odhad šedé ekonomiky, který do celkového výpočtu HDP zahrnuje. V datech ČSÚ tedy zůstane na zhruba stejné úrovni. „A v tom momentu je tam najednou dvakrát,“ uzavírá Havránek.

Témata rozhovoru

• 00:00–08:00 Kolik by se mohlo vybrat na daních na elektronické evidenci tržeb (EET) a co to bude znamenat pro ekonomiku? Proč je zavádění EET mírně kontroverzní a jaký dopad bude mít nový systém evidence tržeb na živnostníky?
• 08:01–12:00 Proč vláda nemusí šetřit a kde by mohla snadno získat peníze, které by pokryly velkou část stamiliardového schodku státního rozpočtu, aniž by musela dramaticky škrtat nebo zvyšovat daně?
• 12:01–20:00 Jak by mohly zlevnit hypotéky? Měla by ČNB zvyšovat základní úrokové sazby? A jak se ekonom Tomáš Havránek dívá na slovní přestřelku mezi guvernérem České národní banky a premiérem Andrejem Babišem kvůli ceně úvěrů v ekonomice?
• 20:01–40:11 Proč podle něj za inflaci může prezident? Jak je na tom česká ekonomika, které skupiny obyvatel jsou nejohroženější a jak nebezpečné je zvyšování státního dluhu?

Well, that's not possible. But we built an approximation with Claude Code, and it now uses the full power of Anthropic's Mythos-class model, Claude Fable 5.

Below is the skill, open and free. You give it your paper, ideally with the data and draft code. You get a stress test of your paper + a revision in track changes + a replication package. We ran it end to end on colleagues' papers and our own paper accepted at JPE Micro, Stata and R re-runs included. Enjoy:

https://lnkd.in/dk5NQpcE

Děti připravily festivalové vydání své závodní hry z Litomyšle:

https://lnkd.in/gvEF-zD7

Závodíte v litomyšlských ulicích s dalším hráčem na počítači, nebo na mobilu s botem. Můžete střílet, sbírat lepší zbraně, ničit budovy (např. školu).

Pozor na bomby a zombie Bedřichy!

Hru postavily děti samy v zimě s Claude Code za několik hodin (ač pak trvaly na mnoha hodinách testování 😉). Jasně, vypadá jako z 80. let. Ale je to jen malá ukázka toho, co současné agentní AI systémy dokážou, a není to zdaleka jen o kódování.

Pokud jste Claude Code nebo Codex ještě nezkoušeli, určitě stojí za to nainstalovat, ať už se živíte čímkoli. Nejtěžší je překonat počáteční strach. Ono je to nakonec jednoduché.

Detaily hry tady:

https://lnkd.in/gVmACuyi

Zaprvé, česká politika. Krize bydlení není přírodním zákonem, ale naší volbou. Nejsme Singapur, kde by už nebylo kde stavět. Jenom řepka zabírá dvaapůlkrát víc půdy než všechny zastavěné plochy a nádvoří v republice. Až vláda a města místo biologických pouští dotovaných biopaliv povolí domy a stromy, třeba v poměru 1:1, ceny nemovitostí v některých místech klesnou o desítky procent a budeme na tom lépe i z pohledu klimatu, biodiverzity a udržení vody v krajině.

Zadruhé, česká demografie. Nebudeme Japonsko, kde ceny komerčních nemovitostí po roce 1991 spadly o 70 %, u rezidenčních o 50 %. Přesto se vyplatí zeptat se: Kdo bude v českých domech a bytech za 40 let bydlet? Možná k nám přijdou miliony Slováků a Ukrajinců, ale pokud ne, kdo bude platit ty nájmy, které nakonec ceny bytů určují? Osobně se bojím, že nikdo, že český trh s nemovitostmi čeká těžká kocovina, až si to uvědomí.

Zatřetí, česká koruna. Dává smysl mít nějaká aktiva v korunách, protože většina výdajů je v korunách. Ale investovat v zahraničí už se bát nemusíme; trendové posilování koruny skončilo v roce 2008. Naopak – až se vaši sousedé naučí investovat v zahraničí, budou kupovat eura a dolary, a tím tlačit na oslabování koruny. Něco podobného se děje poslední roky v Japonsku, jehož měna oslabuje i proto, že se japonské domácnosti učí investovat v USA.

Lepší akcie než další byt

Jaké ponaučení z toho plyne pro někoho, kdo se nechystá umřít během příštích 10 let? Opatrně s dalšími nemovitostmi. Většinou nějakou už máte, nebo zdědíte po rodičích, často i chatu. Pokud nedědíte a bydlíte v nájmu, užijte si svobody, kterou to přináší. Máte-li volné peníze, nakupujte postupně globální akcie. To je doporučení moderního ekonomického výzkumu: Sice vám bohatství nezaručí (budoucnost nevidíme), ale nic moc rozumnějšího s penězi udělat nejde.

A co riziko, kolísání cen akcií? Ano, vysoký dlouhodobý roční výnos kolem 6 % v průměru po odečtení inflace je právě odměnou za riziko, které na sebe berete. Zadarmo vám nikdo peníze nedá. Financováním firem pomocí nákupu akcií si berete podíl na jejich zisku, který plyne hlavně z technického pokroku. Na rok nebo na dva to kvůli kolísání nemá cenu, ale pokud si můžete dovolit mít peníze zaparkované 5–10 let, je to racionálnější volba než státní dluhopisy.

Že to nezvládnete? Dnes je to otázka několika minut a moji 65+ rodiče to zvládají v pohodě. České investiční společnosti rády pomohou nakoupit diverzifikované akcie z celého světa, ale smiřte se s tím, že jim za to zaplatíte poplatek kolem 1 % ročně, takže nedostanete čistého 6 %, ale 5 %. Pro většinu Čechů je to dobrý deal: Každý měsíc malou částku přes trvalý příkaz, nemusíte se o nic starat a máte peníze zainvestované tak, jak to dělají bohaté domácnosti ve vyspělých zemích.

Další možností je založit si účet u brokera a kupovat podíly na akciích (ETF) sami. K tomu je potřeba si i sami směňovat koruny na eura. Ne vždy to jde celé dobře automatizovat a ne každému se to vyplatí, ale můžete se dostat k celkovému poplatku jen 0,2 % pro diverzifikované portfolio globálních akcií (FTSE All-World, VWCE). Kupujte postupně a pomalu, ne všechno najednou.

Dětem kupte ETF, ne pozemek

Sám to dělám stejně: Volné peníze investuji jak přes české investiční společnosti, tak přímo přes brokera. České společnosti kromě pohodlí nabízejí levné a daňově výhodné produkty na důchod a pro děti. Založit akciovou pozici dětem je mimořádně rozumné, a pokud neuděláte nic jiného, měli byste se zamyslet alespoň nad tím. Ještě znovu a jinak: Nešetřete dětem na účtu, nekupujte jim byt nebo pozemek. Kupujte jim každý měsíc ETF na globální akcie, klidně jen za 500 Kč.

Akcie mohou spadnout, jak jsme to viděli během finanční krize nebo za covidu. Globálně se ale zase zvednou, což bude platit tak dlouho, dokud bude fungovat inovativní tržní systém a technický pokrok. Samozřejmě, možná oboje skončí. Může přijít nukleární válka, díky které bude mít moje portfolio hodnotu plus minus nula. Ale to bych měl jiné starosti než stav účtu. Pokrok může skončit, ale bez růstu produktivity nebudou peníze ani na další růst cen bytů.

Sečteno a podtrženo, většina z nás už má silnou expozici v českých nemovitostech – buď vlastníme, nebo zdědíme. Zvyšovat tuhle expozici dál je nerozumné. Nejlepší diverzifikací s dlouhodobým výnosem jsou globální akcie. Ty mají oproti nemovitostem navíc tu skvělou výhodu, že je můžete rychle prodat, když zrovna potřebujete hotovost. Tím pádem vám stačí malá rezerva na spořicím účtu v řádu několika platů; zbytek může vydělávat.

Pokud vás suché ekonomické argumenty nepřesvědčí, že akcie jsou lepší než další byt, zamyslete se nad tímhle: Moje portfolio mi nevolá ve dvě hodiny ráno, že mu od souseda shora teče voda.

Jako kluk jsem měl dva vzory: Neila Armstronga a Mirka Brýdla. Zatímco s panem Armstrongem jsem se žel setkat nezvládl, mám tu velkou čest si s otcem zakladatelem moderní Litomyšle nejen tykat, ale i zajít s ním občas na pivo do Veselky.

Proč si nejenom my vyrůstavší v devadesátých letech Mirka tolik vážíme? Protože díky němu jsme na Litomyšl tak strašně hrdí. Pyšní bychom asi byli tak jako tak: předkové řady z nás v Litomyšli žili od počátku záznamů a statisticky pravděpodobně mnozí patříme mezi potomky těch, kdo město před tisíciletím zakládali. Ale díky Mirkovi je Litomyšl výjimečná a ve své kráse mimořádně živá.

Prostor Lilie mi nedovoluje vyjmenovat všechno krásné a důležité, co Mirek pro Litomyšl vydobyl. Lépe to popisuje on sám ve své knize, kterou všem doporučuji a opisovat z ní nebudu. Vypíchnu jednu věc: Klášterní zahrady. Po světě jsem viděl spoustu úžasných míst, ale málokteré mě takhle dojme. Všechny prohlídky města se zahraničními přáteli končím právě tam. Klášterky jsou zlatý hřeb Litomyšle.

Bez Mirka Brýdla by dost možná Klášterky nebyly, a stejně tak hromada dalších věcí, co máme rádi. Jak to Mirek dokázal? Důvody jsou tři: vášeň, důraz, vytrvalost. Mirek chtěl pro Litomyšl velké věci a neustoupil z nich. Dodnes ho vášnivě zajímá, co se v Litomyšli děje, pořád si k tomu řekne svoje, pořád zavolá ministrovi, když je to potřeba, pohádá se do krve. I mně klidně řekne, že píšu nesmysly. A víte co? Od něj to beru, ostatně může mít pravdu!

Nemáte-li vášnivý zájem o všechno ve městě, můžete být dobrý úředník, ale ne starosta. Mirek tuhle vášeň měl a má. Navíc potřebujete důraz: máte spoustu kontaktů na důležité lidi díky svému charismatu a kulturní přitažlivosti Litomyšle. K přetavení kontaktů na užitek pro město je ale potřeba tvrdý tah na branku a schopnost zatlačit i nahoře, v čemž Mirek vyniká. A vytrvalost: když vám řeknou, že to nejde, zkusíte to jinak a znova a znova a znova. Každý úředník reaguje na šéfa; každý šéf reaguje na veřejné mínění. Oni nakonec uhnou.

Přiznám se, že ani já jako největší Mirkův fanoušek ne vždy úplně souhlasím se vším, co se ve městě dělo a děje. Ale možná právě v tom je Mirkův nejsilnější odkaz: naučil nás brát Litomyšl vášnivě vážně. Zlobíme se o ni, hádáme se o ni, ale záleží nám na ní; zaslouží si to nejlepší.

A když člověk dělá, co mu čas a síly dovolí, ale Litomyšl mu pořád připadá nedokonalá, možná je nejlepší projít se do Klášterních zahrad a připomenout si, že žijeme v jednom z nejkrásnějších měst Evropy. I díky Mirku Brýdlovi.

Litomyšl leží na Vysokomýtské synklinále, hydrogeologickém rajonu 4270, jedné z významných artéských struktur České křídové pánve. Voda pod námi sice není v dutině jako v jezeře, ale je v křídových pískovcích, v pórech a puklinách hornin, zjednodušeně jako v obří nasáklé houbě. Tato houba se doplňuje srážkami ve výše položeném okolí (od Vysočiny po podhůří Orlických hor) a voda k nám pomalu stéká podzemím.

Teď čísla. Plocha rajonu je 796 km². Ženevské jezero má 584 km². Rozlohou tedy náš podzemní vodní systém překonává největší alpské jezero o třetinu. Objemově to samozřejmě úplně srovnat nelze, porézní pískovec není volná hladina. Ale jako představa rozsahu to funguje.

Podle Rebilance zásob podzemních vod České geologické služby je využitelné množství vody ve Vysokomýtské synklinále 2 270 litrů za sekundu. To je přibližně 196 milionů litrů denně. Při průměrné domácí spotřebě kolem 88 litrů na osobu a den by takový zdroj stačil pro více než dva miliony lidí. Každý den! Reálně se dnes z celého rajonu čerpá kolem sedmi procent využitelné kapacity.

Zalévání zahrad ze studní tedy v Litomyšli není a nebude vodohospodářský problém. Neznamená to, že se má vodou plýtvat. Znamená to jen, že běžná zahradní studna, jakkoli využívaná, nemůže Litomyšl připravit o pitnou vodu.

Skutečné starosti o pitnou vodu jsou jinde. Kvantitativní stav vodního útvaru je hodnocen jako dobrý. Ještě znovu a jinak: málo míst na světě má tolik dostupné vody jako my; voda nám nedojde. Horší je stav chemický: pesticidy, dusičnany a stopové znečištění. Tam patří naše pozornost: co dlouhodobě pouštíme do půdy a krajiny.

A co můžeme udělat my sami? Potřebujeme vodu v krajině, blíž povrchu, no a tu tam neudrží zákazy zalévání ani nesekání městských pozemků. Udrží ji kořeny stromů, stín a organická hmota v půdě. Vzrostlý strom odpaří v horkém dni desítky až stovky litrů vody, ochladí okolí a zpomalí odtok srážek. Litomyšl a okolí by proto měly mít víc alejí, remízků a zelených pásů podél polí. Osobně bych ráda viděla zalesňování městských pozemků kolem Litomyšle. A když to nejde oficiálně, neříkejme tomu les, ale park. Blíží se volby, dá si to někdo do programu?

Vody pod nohama máme dost. Stromů nad hlavou bychom mohli mít víc.

So we automated the protocol using Claude Code. After a one-time setup it is a single sentence: you describe the task, and the skill (built with Zuzana Irsova) has Claude call OpenAI's Codex, runs the critique and synthesis rounds, and gives you a memo with the full trail of the debate.

https://github.com/tjhavranek/mad-research

We built it with meta-analysis in mind, but it works on any paper, proposal, or task. More generally, it is a simple way to have one AI check another's work. A worked example (WAIVE vs. MAIVE) is included so you can see what it produces.

The manual protocol (including a four-model version with Gemini and Grok in addition to Claude and GPT) is still here if you prefer copy-paste:

https://github.com/tjhavranek/research-audit-duel-protocol

Try it on something you are working on and tell us how we could improve it!

I had both installed and used them interchangeably: for some tasks, one seems to be better, and vice versa. Also, sometimes I hit usage limit in one, so I continue in the other.

This can be automated easily: work from Claude Code and call Codex when needed. Here is the Claude skill, applied to stress-testing research:

https://lnkd.in/dtGSi8zP

This builds on our previous manual protocols for using different AI models to test research ideas or papers:

https://lnkd.in/dRwKz63g

Does the skill work for you? What should we change? Should we add Gemini?

Two practical points I would emphasize (my personal opinion), beyond the reporting checklist itself:

1️⃣ If you use AI for searching, screening, or coding, don't rely on a single model. Use meta-analysis thinking: each model is trained differently and on different data (think Claude vs. Grok). Even if one model strictly dominates, there will be useful information in the others, and you need to stress-test your favorite model brutally regardless. We have developed a simple Research Audit Protocol based on Multi-Agent Debate (MAD) for exactly this: https://lnkd.in/d63DFbPz

2️⃣ These guidelines intentionally do not recommend any particular methodology. We do so in our 2024 method guidelines (https://lnkd.in/dPcDR7Gr). Brief update: I think the baseline meta-analysis technique is now Robust Bayesian Meta-Analysis (RoBMA) by František Bartoš, Maximilian Maier, and Eric-Jan Wagenmakers -- a principled way to average over various bias-correction methods. But these methods don't address p-hacking, so RoBMA should be complemented with MAIVE (easy to apply via https://easymeta.org) and RTMA (Maya Mathur).

The updated reporting guidelines were led by Nikolai Cook and co-authored with František Bartoš, Pedro Bom, Sebastian Gechert, Klára Kantová, Jerome Geyer-Klingeberg, Dr.-Ing., Tomas Havranek, Martina Lušková, Matej Opatrny, Franz Prante, Heiko Rachinger, and Tom Stanley.

Postoupili jsme tedy do osmifinále, ve kterém jsme přemohli Jablonné 3:0. S našimi medailovými nadějemi to vypadalo velmi dobře až do poslední minuty čtvrtfinále: Proti Chocni jsme otočili z 0:1 na 2:1. V poslední minutě jsme ale dostali dva smolné góly a na mety vyšší už nedosáhli.

O kvalitě turnaje svědčí i fakt, že ve čtvrtfinále vypadl i nedávný vítěz krajského kola a 8. nejlepší tým celého republikového finále, ZŠ Litomyšl, TGM. Celkově byla letošního florbalová sezóna prvního stupně úspěšná, neboť tým ve složení Adam Ferko, Daniel Drábek, Adam Dospiva, Matouš Halamka, Filip Havránek, Kryštof Klejch, Matěj Kopecký a Anna Vanžurová přinesl ze 3 turnajů hned dvakrát stříbrné medaile.

Přesto za sebe konstatuji, že problém máme, že se nám pomalu vytváří vyloučená lokalita někde v rozmezí od nádraží k novým bytovkám u parku Zdeňka Kopala. Těžko to dopadne jako ve Třebové, ale zdá se vám to v pořádku? Není snadné teď pro děti projít přes autobusové nádraží, aniž aby slyšely řadu sprostých slov, často adresovaných přímo jim. Jeden zastupitel mi říkal, že jeho syn se dal na bojová umění, aby se nebál tamtudy chodit. Tohle chceme?

Jasně, ti lidé (a ne vždy jiné než většinové barvy kůže) to mají v životě těžké. Je správné jim pomoct, když to jde. Ale Američané mají rčení – vedle mrkve je někdy potřeba taky klacek. Jinak se tomu taky říká drsná láska. Měli bychom více dbát na dodržování elementárního pořádku. A to je úloha vedení města a městské policie. Když přitlačíme, bude to ve finále dobré hlavně pro ty samotné výtržníky, bílé či jiné, kteří bohužel jinak nemají žádné vychování, žádné mantinely, žádnou životní perspektivu.

Typická námitka je, že ti lidé vlastně nic protiprávního nedělají. Ale sprosté nadávání je přestupek, stejně jako porušování pořádku jiným způsobem. Uvítal bych, kdyby v tomto městská policie (a znovu, i vedení města, které ji jediné může úkolovat) byla výrazně důraznější, aktivnější, kreativnější, kdyby více upřednostnila přítomnost v této lokalitě (znovu, od nádraží k novým bytovkám) a s těmito lidmi mluvila, uplatňovala svou autoritu, pokutovala, legitimovala, kdykoli to je možné, využívala všech možností, které ze zákona má.

Jiná města v takových situacích zavádí bezdoplatkové zóny, což by všechno vyřešilo, ale na což asi apetit mít nebudeme. Státní dávky na bydlení jsou samozřejmě jediný důvod, proč tento problém máme v Litomyšli, kde jinak bydlení není levné. Můj kamarád vlastní několik domů v Mostě a velmi si ten byznys pochvaluje. To je také důvod, proč dávky na bydlení zvyšují pravicové i levicové vlády – dotační/dávkový byznys je nejlepší byznys, daňový poplatník to zaplatí rád a výsledek je skvělý.

Mně do toho vlastně nic není. Moje děti na nádraží nechodí, já tam taky skoro nechodím. Ale je mi docela líto, že něco takového je k vidění v Litomyšli, a zajímalo by mě, jak se k tomu před volbami postaví jednotlivé strany. Hezké jaro všem!

We just pre-registered a big revision of our meta-analysis on beauty and professional success:

https://lnkd.in/dBSAB5N2

The current paper follows standards commonly used in economics meta-analysis. For the revision we decided to do the search and data collection differently, following multidisciplinary systematic-review practice: a librarian-designed multi-database search, dual screening, coding reliability checks, PRISMA documentation, and a full audit trail.

A nice side effect is that this becomes a natural experiment on our own work. Honestly, I'm curious how much it will move the results.

The amazing Martina Lušková joined the team to help lead study selection and coding, and we are working with a librarian at the University of Amsterdam on the search strategy.

In the current version we find that the effect of beauty on earnings is smaller than commonly thought once you correct for publication bias and p-hacking, and smaller still when more weight is given to studies that control for cognitive ability. The one clear exception is sex workers. For politicians, the beauty premium mostly goes away after correction.

To make the comparison fully transparent, we also uploaded the current paper, data, and code to the registration.

We should do much more pre-registration in observational research. It doesn't fully prevent p-hacking, but it helps a lot and the cost is low.

Co-authored with Tomas Havranek, František Bartoš, Xenia Bortnikova, and Martina Lušková

https://lnkd.in/dZNGRfJb

Short version:

🔹 Human leadership. Humans direct the search, coding, and analysis, and record where they override the AI.

🔹 Human accountability. AI cannot be a co-author. If your name is on the paper, the errors are yours.

🔹 Human auditing. AI can serve as one of the coders, as long as humans audit at least 10% of screening records and 10% of coded studies (or 100 and 20, whichever is larger), and report a measure of agreement.

🔹 Human disclosure. Anything that shapes search, screening, coding, analysis, or conclusions should be disclosed, with prompts and model versions saved.

The effort was led by the amazing Nikolai Cook. It will be periodically updated at maer-net.org.

For the full discussion of how we agreed on these guidelines (scroll down to comments): https://lnkd.in/dME6se-W

Protože si Japonsko půjčuje levně od vlastních obyvatel a investuje do aktiv s vysokým výnosem, od roku 2012 tím každoročně vydělává v průměru 6 % HDP. To mu umožňuje udržovat stabilitu veřejných financí a dlouhodobě nízkou inflaci i v situaci trvale klesající populace dané kolabující porodností a urputným odporem k imigraci.

Zní to příliš dobře na to, aby v tom nebyl nějaký háček? Správně. Situaci Japonska (a v jistém smyslu obdobnou situaci Česka, k čemuž se dostaneme) jsem probíral v únoru na Stanfordu s autory studie a v březnu v Osace s japonskými autory zatím neveřejné reakce. Problémy jsou dva: riziko a nejasná ziskovost japonských investic.

Začněme se ziskovostí. Japonští makroekonomové mi tvrdí, že skutečný roční výnos od roku 2012 (Abenomics, kvantitativní uvolňování) je menší než 6 % ze stanfordské studie. Hlavně jde o oceňování jednotlivých aktiv vlastněných japonským veřejným sektorem. Ocenění tržním benchmarkem vychází optimističtěji než použití národních účtů. Oba týmy se ale shodnou, že výnos je značný.

Stát vydělává, domácnosti prodělávají

Druhým problémem je riziko. Japonský dluh je financován hlavně úsporami domácností: dvojnásobek HDP je ve vkladech s nulovým úrokem. Vláda za tyhle peníze kupuje výnosné akcie a dluhopisy. Ale riziko nezmizí, je přeneseno na domácnosti, které navíc ve finále nesou i kurzové riziko, protože většina těch investic probíhá v zahraničí. Japonsko je tak obřím hedgeovým fondem, carry-traderem, případně fondem bohatství s vypůjčenými penězi.

Může to fungovat jen proto, že japonské domácnosti jsou ochotny masivně prodělávat ukládáním svých peněz do bank. Proč to dělají? Důvody jsou dva. Zaprvé, až do 90. let byly výnosy dobré. Zadruhé, Japonsko mělo historicky silnou regulaci bránící investicím do akcií. Některé zvyky se těžko mění a japonské domácnosti se akcií pořád bojí. Ve výsledku to za ně dělá stát skrze Bank of Japan a veřejné penzijní fondy.

Sami už vidíte paralely s českou situací: domácnosti i u nás „spoří“ masivně za záporný reálný úrok v bankách a stát drží cca 50 % HDP aktiv v zahraničí skrze rezervy České národní banky. Čtvrtina těchto aktiv už je správně investována na výnos (tedy do akcií), i když v porovnání s Japonskem to děláme mimořádně pomalu a opatrně. Podobně jako v Japonsku i u nás potřebujeme naučit domácnosti, aby do akcií investovaly samy.

Osobně obdivuji odvahu, s jakou Japonci v roce 2012 nabrali kalkulované riziko, aby oddálili rozpad cenové a finanční stability. Přesně tohle naše ČNB odmítla udělat v roce 2017. Ale japonské zapákování je moc i na mě: už nejde, aby Bank of Japan v budoucnu výrazněji zvýšila úroky. Vypadá to jako sashimi zdarma, ale i Japonci budou muset nakonec zaplatit účty: inflací a finanční represí.

Not an endorsement of everything in these books, but I learned a great deal about economics, history, and politics.

1️⃣ Bourgeois Equality (McCloskey): How the West got rich. 2️⃣ In the Garden of Beasts (Larson): An American family in 1930s Berlin, watching a society die. 3️⃣ Recession (Tyler Goodspeed): Why economies shrink. Excellent new book. 4️⃣ Cicero (Everitt): The life of arguably the greatest statesman the West ever produced. 5️⃣ Red Dawn Over China (Dikötter): How China became communist. 6️⃣ The Lives of the Caesars (Suetonius): The most readable classical text I know. Reads like a novel. 7️⃣ The Fiscal Theory of the Price Level (John H. Cochrane): A bold, rigorous book on modern macroeconomics.

What's the best non-fiction book you've read this year?

Vážení kolegové,

zde konečně shrnuji, co je podle mě dobré sledovat a číst. Mluvil jsem o tom útržkovitě na přednáškách, tady to máte přehledně.

1) Noviny

Pokud nemáte předplatné, je užitečné si projíždět titulky/perexy, ať jste v obraze. Pozor, že ne všechno je v novinách vždy správně. Když vynecháte, nic moc se nestane.

Wall Street Journal (editorial board doprava). Financial Times (celkově doleva).

2) Sítě

Koho sledovat, kdo nepíše nesmysly. Stále relativně málo důležité.

České prostředí: Jakub Seidler. Obecně: John Cochrane, Hanno Lustig.

3) Podcasty

Tohle už je důležitější a velmi doporučuji pro udržení v obraze. Nové díly cca 1x za 2 týdny.

GoodFellows: pro všeobecný přehled (politika, historie, ekonomie). Economics, Applied: konkrétní příklady ekonomického výzkumu. Uncommon Knowledge: podrobné rozhovory s chytrými lidmi.

A když čekáte na další díl, nebo když cvičíte, je super poslouchat tohle pro pochopení vzniku západní civilizace.

4) Knihy

To je nejdůležitější pro vybudování vaší konkurenční výhody. Snažte se číst. Dobře funguje třeba 30 minut před spaním každý den. Níže výběr nejlepších knih pro vás. Když během studia přečtete 3 z nich + budete sledovat ty podcasty výše, budete vzdělanější než většina profesorů v ČR.

Bourgeois Equality (McCloskey). Vysvětlení zbohatnutí světa po roce 1800.

In the Garden of Beasts (Larson). Nástup Hitlera k moci očima fascinující dcery amerického velvyslance.

Recession (Goodspeed). Proč máme ekonomické recese?

Cicero (Everitt). O nejdůležitějším člověku západní civilizace.

Red Dawn over China (Dikötter). Jak se Čína stala komunistickou (koho zajímá víc Rusko, tak Kotkin).

The Lives of the Caesars (Suetonius). Nejlépe čitelný klasický text v brilantním překladu, spousta skandálů, násilí a sexu, čte se jako román (kdo chce něco vážnějšího, ať sáhne po Aureliovi).

The Fiscal Theory of the Price Level (Cochrane). Nejlepší kniha o současné makroekonomii.

Hezký víkend, mějte se krásně,

Tomáš Havránek

We updated our research audit protocol. The new version (MAD v2.0) uses ChatGPT, Claude, Gemini, and Grok in structured adversarial rounds:

1️⃣ Independent critique — no model sees the others, every claim grounded in the document. 2️⃣ Cross-examination — each model attacks the weakest peer arguments. 3️⃣ Final arbiter synthesizes what survived.

No code needed. Copy-paste prompts. Free model versions work (just register for each model).

Advanced users: the entire workflow can be automated via the models' APIs using frameworks like AutoGen, LangGraph, or CrewAI.

Use it for high-stakes documents: stress-testing your papers, grant proposals, referee reports.

Protocol (GitHub): 👉 https://lnkd.in/dRwKz63g

Včasný test = šance na roky navíc bez inzulinu.

Díky Barbora Berka a Natálie Chrástecká za skvělý přístup v Motole.

Díky Jan Hrušovský za hezký rozhovor s mým manželem, který poprvé na kameru mluvil o něčem jiném než o ekonomii (což je většinou velmi ... poutavé 😉 ).

https://lnkd.in/duWtcSbA

Some estimates are more likely to be reported than others, so every good summary of research should correct for this publication bias. In case you're wondering — yes, this can be done, there are dozens of methods and decades of research on this. There is even a great way to put these different correction techniques together: see RoBMA by František Bartoš and colleagues.

The problem is that these techniques assume that the reported estimates are individually unbiased. This is a strong assumption, as researchers can tweak models (consciously or unconsciously) to get more "sensible" results. This is called p-hacking. Most of us do it.

In our recent Nature Communications paper we show that under some forms of p-hacking, classical models correcting for publication bias can actually be more biased than a simple average of published estimates.

As far as I know, there are only two meta-analysis corrections for (some forms of) p-hacking: our MAIVE (from the Nature Comms paper) and RTMA by Maya Mathur. If you know of more, please let me know in the comments!

If you want to see MAIVE and RTMA applied, take a look at our meta-analysis of the beauty premium. Spoiler: apart from the sex industry, beauty doesn't matter much in the labor market.

Následně jsme si bez větších potíží poradili se Sebranicemi 5:0 a čekalo nás finále proti ZŠ Litomyšl, U Školek. V něm se od nás odvrátilo štěstí, projevila se únava z dlouhého turnaje a bezchybně hrajícímu soupeři jsme podlehli, což pro nás i tak znamenalo krásné druhé místo. Tým ZŠ Zámecká skvěle reprezentovali Adam Ferko, Daniel Drábek, Adam Dospiva, Matouš Halamka, Filip Havránek, Kryštof Klejch, Matěj Kopecký a Anna Vanžurová, jež obdržela cenu pro nejlepšího hráče turnaje.

Litomyšl do tohoto neoficiálního mistrovství střední Evropy vyslala tým chlapců narozených v roce 2015, v jejichž kategorii se střetlo 24 špičkových týmů. Logika turnaje je neúprosná: stačí jediná prohra v jakémkoli zápase a zlatý sen se rozplývá. Vloni jsme vybojovali čtvrté místo; mety nejvyšší nám unikaly.

To se změnilo až letos, kdy tým ve složení Antonín Culek, Filip Havránek, David Jána, Kryštof Slavík, Oliver Švihel a Michal Vavřín vybojoval vytoužené zlato! Tonda byl navíc vyhlášen nejlepším střelcem turnaje a Tofi ovládl brankářské statistiky. Náš tým ovšem zdobila vyrovnanost, kdy góly sázeli všichni hráči.

V cestě za jedním z historicky největších úspěchů dětského sportu v Litomyšli museli kluci porazit osm týmů, z nichž hned čtyři patří k velkoklubům, jejichž A tým hraje nejvyšší ligu: Bohemians, Mladá Boleslav, Chodov Praha, Liberec. Jak už to na velkých turnajích bývá, zápasy se neobešly bez zlomených florbalek a vypjatých emocí – ale nezranil se nikdo a na konci jsme se skamarádili i s úhlavními soky z Plzně.

V základní skupině jsme si poradili s Libercem (7:2), Vyškovem (3:0) i Otrokovicemi (7:2). Velký respekt jsme měli z Mladé Boleslavi, která nás v minulých letech často porážela výrazným rozdílem. Tentokrát jsme však díky koncentrované hře a skvělému výkonu gólmana zvítězili 4:1. Skupinu jsme zakončili suverénní výhrou 5:0 nad tradičním soupeřem z Chodova. Postoupili jsme tak jako loni do finálové skupiny, kde jsme však dosud žádný zápas nevyhráli. Prokletí jsme zlomili hned na úvod proti brandýskému Falconu, který jsme zdolali 3:1 a zajistili si medaile.

Následovali hlavní favorité: Plzeň a Bohemians. Oba týmy jsme znali z minulých let a zatím se nám je nepodařilo porazit. Plzeň hrála tvrdě a krásně vyhrocený zápas jsme zlomili až v posledních minutách. Ani Bohemka nám ve finále nic nedarovala. Ve skvělé atmosféře plné haly jsme si ale vypracovali dvougólový náskok, udrželi ho až do konce a mohli zvednout nad hlavu trofej pro vítěze turnaje.

Florbal v Litomyšli si můžete kdykoli nezávazně vyzkoušet. Tréninky pro kluky i holky do 10 let jsou v úterý v 15:00 a v pátek ve 13:30 hodin; pro starší děti v pondělí 15:30, středu 15:30, pátek 15:00 hodin. Vždy v městské sportovní hale (za modrou školou). Stačí si přinést sálové boty, pití, kraťasy, tričko. Florbalku trenéři půjčí a též moje děti vás tam rády uvidí.

Two hours later, they had a working browser racing game set in our hometown. They did almost everything themselves; we helped with publishing it on GitHub.

The graphics are… charmingly 1980s. But it runs smoothly and it’s fun.

Takeaway for me: if you’re a researcher, it’s worth setting aside an hour to play with these tools -- you might be surprised what you can do now.

(Link to the game in the first comment!)

#ResearchTools #ClaudeCode #Litomysl

We built EasyMeta.org to make bias-corrected meta-analysis easier to run. Upload your dataset and benchmark your conclusions against modern corrections -- directly in your browser.

Why: Selective reporting can distort what enters the literature and how results are reported, but applying corrections often requires specialized software or a complex workflow.

What it offers: • Bias corrections: MAIVE (our Nature Communications method) plus benchmarks like PET-PEESE. • Robust inference: options for clustering and different data structures. • Minimal setup: free, open, no installation, no coding. • Reproducibility: export R code for the results you generate.

Swipe through the four slides to see the workflow.

Try it with your own data: 👉 easymeta.org (https://www.easymeta.org/)

With Pedro Bom, Tomas Havranek, Heiko Rachinger, and Petr Čala

#MetaAnalysis #OpenScience #ResearchMethods #Econometrics #Statistics

Výsledky grantového projektu Tomáše Havránka a jeho kolegů nazvaného „Metaanalýzy výnosů strategií správy finančních investic“ byly publikovány v jedenácti odborných článcích v zahraničních časopisech. To naznačuje, že záběr byl docela široký. Jako ukázku přístupu si vyberme jednu část výzkumu – vcelku aktuální téma hedgeových fondů. Ale zastavíme se i u jiných, pro běžné lidi dostupnějších možností investování, protože i těm se profesor Havránek s kolegy věnoval.

Jen pro bohaté

Hedgeové fondy jsou formou investování nedostupnou pro běžné investory, protože vyžadují vysoké vklady (často v milionech dolarů). Předpokládá se, že bohatí investoři mají lepší znalosti finančního trhu a mají i větší kapitál, aby ustáli případnou ztrátu. Proto jsou hedgeové fondy méně regulované státními institucemi než běžné akciové nebo dluhopisové fondy.

Manažeři hedgeových fondů mají při finančních operacích s penězi investorů větší volnost. Využívají spekulativní strategie. Fondy jsou tedy rizikovější, ale současně nabízejí vyšší výnosy. Právě vyšší výnosy jsou zvláště v nynější době zasažené vysokou inflací lákadlem pro investování do hedgeových fondů. Ale je to s těmi v průměru vyššími výnosy opravdu tak, jak říkají jejich správci?

Profesor Havránek s kolegy probrali stovky publikovaných analýz vývoje hedgeových fondů ve světě, které porovnávaly jejich výnosnost oproti jiným typům investování.

Jednotlivé studie se od sebe lišily, používaly jiné metody, zpracovávaly jinak vybraná data. Výzkumníci tedy využili statistické metody umožňující shrnout výsledky z mnoha různých studií do jedné rozsáhlé metaanalýzy.

Publikační selektivita

Zjistili tři základní zkreslení, která ovlivňovala výsledky studií: „První zkreslení je známé u výzkumů i v jiných oblastech než v ekonomii,“ hodnotí Tomáš Havránek. „Říká se mu publikační selektivita (publication bias). Je snadnější publikovat něco, co je statisticky významné a zajímavější pro čtenáře i editory odborných publikací. Následkem toho se stává, že méně zajímavé a méně významné výsledky je obtížnější zveřejnit, přestože i ony dokreslují celkový obraz. Naštěstí v rámci metaanalýzy existují metody, které dokážou výsledky očistit, abychom mohli zjistit, jak by závěr vypadal, kdyby výzkumníci publikovali všechny výsledky, které při analýzách získají.“

Vykazovací zkreslení

Druhým problémem pro výzkumníky je takzvané vykazovací zkreslení (reporting bias). V něm se odráží skutečnost, že výzkumníci pracují pouze s těmi daty, která jsou k dispozici. Studie, jež hodnotí hedgeové fondy, tedy zahrnují především údaje, které tyto fondy o sobě samy zveřejnily.

„Když se fondu daří, rád se pochlubí. Ale když se mu nedaří, je menší šance, že o tom dobrovolně poskytne výsledky. Když se tedy podíváte jenom na data, která jsou veřejně k dispozici, výkonnost hedgeových fondů vypadá lépe, než jaká doopravdy je,“ popisuje profesor Havránek. Výzkumníci tak při vytváření metaanalýzy musí brát v úvahu i takové studie, jejichž autoři získali přístup k datům, která nebývají veřejné dostupná. Pak se podaří do hodnocení zařadit také výsledky méně výkonných fondů.

Zkreslení dané přežitím

Třetím problémem je zkreslení dané přežitím (survivorship bias). Ne všechny hedgeové fondy totiž přežijí mnoho let. Některé po pár letech skončí, většinou proto, že nefungují moc dobře a vydělávají málo peněz. Data o nich se pak v databázích a následných hodnoceních přestanou objevovat.

Výzkumníci proto snáze narazí na fondy, které přežívají, což znamená, že v průměru fungují lépe. Tím se však narušuje objektivní hodnocení celkové výkonnosti hedgeových fondů. Fondy se tak opět jeví v průměru jako lepší, než ve skutečnosti jsou.

Hedgeové fondy se navzdory výhradám vyplatí

Výzkumníci proto v rámci grantu vyvinuli složité statistické metody, které jim umožňují tyto problémy popsat, odfiltrovat poznaná zkreslení a zjistit skutečnou výkonnost hedgeových fondů oproti jiným investicím.

Závěr? I po očištění od statistických klamů porážejí hedgeové fondy trh a v průměru (tedy ne všechny) dokážou investorům vydělat víc peněz než jiné způsoby investování, například podílové fondy komerčních bank.

„Tento poznatek může být užitečný nejen pro velké soukromé investory, ale také pro státní instituce,“ konstatuje profesor Havránek. Hned však opětovně zdůrazňuje, že hedgeové fondy jsou určeny pouze bohatým investorům a jsou ostatně typické spíše pro Severní Ameriku než pro Českou republiku.

Centrální banka jako investor

Zajímavá může být pozice České národní banky. Jako centrální banka vykonává především dohled nad finančním trhem v zemi a snaží se o udržení cenové stability. „Ale je vlastně zčásti v pozici hedgeového fondu,“ připomíná Tomáš Havránek, který dříve působil také jako poradce bankovní rady České národní banky.

V minulém desetiletí totiž česká centrální banka potřebovala oslabit korunu, aby zabránila deflaci. „Takže tiskla nové peníze, tedy přesněji ‚vyklikávala‘ je na počítači. Za nově vzniklé koruny kupovala eura, aby udržela hodnotu koruny oproti euru nízko,“ říká. Během tohoto procesu centrální banka vytvořila asi dva biliony korun a za ty nakoupila eura, která má dodnes.

Vedlejším důsledkem intervencí proti koruně a také dalších transakcí bylo, že Česká národní banka má obrovskou sumu eur, aktuálně už kolem 150 miliard. To odpovídá majetku, který spravují největší hedgeové fondy v Americe.

„Tyto peníze konečně začíná ve větší míře investovat. Ale pozdě, měla s tím začít už před deseti lety, to by vydělala přes bilion korun navíc. Může se inspirovat právě hedgeovými fondy nebo jinými příklady ze zahraničí, třeba fondy bohatství Singapuru nebo Norska. Tedy dlouhodobě investovat do diverzifikovaného portfolia akcií mnoha různých firem v mnoha různých zemích. K tomu mohou být výsledky našich výzkumů inspirací,“ doplňuje Tomáš Havránek.

Akcie jsou jistější než dluhopisy nebo kryptoměny

Řešitel projektu hodnotí akcie jako nejlepší prostředek také pro běžné investory, kteří nemohou na hedgeové fondy pomýšlet.

„Starší lidé mají instinktivně rádi zlato, mladší lidé dnes kryptoměny. Ale to nejsou investice v pravém slova smyslu. Jejich cena závisí téměř výlučně na psychologii ostatních. Když budou věřit, že ostatní budou věřit, že cena zlata nebo kryptoměny stoupne, budou ji nakupovat a cenu skutečně vyženou nahoru. A naopak. To je spíš spekulace než investice, protože bez psychologie nemá krypto, ale ani zlato skoro žádnou vlastní hodnotu,“ uvádí Tomáš Havránek.

Jak však dodává, například nemovitost je „opravdovou“ investicí, protože vynáší nájem a na jeho základě se dá zhruba spočítat, jakou reálnou hodnotu dům či byt má. Podobně akcie, které představují spoluvlastnictví nějaké firmy. Jejich cena v delším horizontu zrcadlí hodnotu firmy, protože v podobě dividendy přináší majiteli podíl na zisku. „Nákupem akcií si investor kupuje podíl na globálním technickém pokroku a s ním spojených budoucích ziscích,“ komentuje.

Za velmi spolehlivě uložené peníze se obvykle považují státní obligace (dluhopisy). „Jenomže nesmíme zapomínat, že stát má možnost ‚natisknout‘ si peníze, kterými dluhopis i úroky z něj splatí. Výsledkem tedy bude vyšší inflace a nižší reálná hodnota peněz, které dostanete zpět,“ varuje ekonom. A konstatuje, že toto akciím nehrozí, protože v době inflace firmám rostou nominální zisky, a tedy i dividendy.

„Je ovšem pravda, že v době ekonomických krizí padá také akciový trh. Z historie ale víme, že několik let po skončení krize se akcie vždy vracejí na původní hodnoty a nakonec je překračují,“ vysvětluje Tomáš Havránek.

Podle něj jsou právě akcie historicky ověřenou formou investování pro horizont deseti a více let. Dávají průměrný čistý roční výnos (tedy spojení vyplacených dividend a růstu ceny akcie) šest až sedm procent. Za poslední dvě století výnos z akcií výrazně překonával výnos z dluhopisů i zlata.

Investice v zahraničí je výhodnější

Při investování by však drobný investor neměl kupovat akcie několika málo firem, ale postupně, v průběhu let, rozprostřít své peníze do rozsáhlejšího portfolia. Tedy využít podílových fondů nebo ještě výhodnějších fondů ETF (Exchange Traded Funds), u nichž jsou nižší poplatky a které umožňují vlastnit podíly v nejvýznamnějších firmách po celém světě.

„Je lepší investovat do zahraničních akcií než do českých, protože český akciový trh je málo rozvinutý. Aby člověk profitoval z globálního technického pokroku, musí investice směřovat do zahraničí, což už dnes Čechům umožňuje snadno a levně řada investičních firem,“ uzavírá Tomáš Havránek.

Překvapivě mnoho chytrých lidí neumí umělou inteligenci používat účinně. Někteří ji zkoušeli před třemi lety po startu ChatGPT a pak s opovržením z halucinací odhodili. Další zadají otázku a pak nám ukazují, jak je první odpověď nepřesná: říkají AI „generátor uvěřitelného obsahu“. Ale ještě horší než se umělé inteligence bát je používat ji špatně – přesně jako náš oponent.

Řešením těchto problémů je uspořádat duel mezi AI modely. Nechat je navzájem napadat odpovědi konkurence a zkoušet najít chybu v argumentaci nebo faktech. Po několika kolech dostanete nesrovnatelně užitečnější výstup, než jaký by vám dal model jediný. Kdyby duel použil náš oponent v časopise, neměl by ostudu. Navíc je to dnes tak jednoduché, že to zvládne kdokoli, kdo umí otevřít okno ChatGPT.

Duel využívá skutečnosti, že každý model je natrénován jinak a na jiných datech. Halucinace, které neodhalí opakované dotazování ChatGPT, většinou opraví konkurence. Celek je lepší než jednotlivé části. Vědecká analogie je metaanalýza: lepší než dívat se na jedinou vědeckou studii, byť sebelepší, je zkoumat literaturu jako celek. U jednotlivé studie nikdy nevíme, nakolik jsou výsledky taženy náhodou či publikačním zkreslením. Podobně každý AI model má své vlastní zkreslení.

Zvládne to i začátečník

Duel AI modelů není nový nápad. Mezi experty se tomuto přístupu říká Multi-Agent Debate (MAD) a používá se přes dva roky, často interně velkými AI firmami. Nicméně využití MAD dosud vyžadovalo znalosti programování a API, případně schopnost práce se strukturovanými nástroji typu AutoGen (či LangGraph nebo CrewAI). Teď jsme připravili prompt, který MAD demokratizuje: stačí zkopírovat do ChatGPT, doplnit váš problém, zapnout agent mód a čekat.

Aby tento přístup fungoval hladce, potřebujete předplatné ChatGPT. To má řada z nás, kdo umělou inteligenci často používají. Stejně tak obvykle máme přístup k dalšímu placenému modelu ze strany našeho zaměstnavatele – často je to třeba na univerzitách Gemini od Googlu. Proto náš duelový protokol pracuje s těmito modely, ale stejný přístup můžete aplikovat na Claude nebo Grok.

Nemáte-li předplatné, duel snadno provedete manuálně. Otevřete si vedle sebe dva či více zdarma dostupných AI modelů. Všem dáte stejné informace (soubory, fotky), ale protichůdnou roli. Prvnímu řeknete, aby byl kreativní vizionář a nápad rozvíjel, druhému přikážete být ďáblovým advokátem, který má za úkol najít každou logickou díru. Pak jednotlivé odpovědi kopírujete mezi modely s tím, že se jedná o výstup jiného AI s danou rolí. Po několika kolech už má smysl začít číst výstupy.

Takový duel, kdy jeden model bojuje s druhým, ověřuje, útočí, opakuje, znovu a znovu, se nehodí pro všechny každodenní otázky. Ale z naší zkušenosti je nepostradatelný pro důležité profesionální úkoly. Ani tak za vás AI vaši práci neudělá. Ale pracujete-li u počítače a naučíte-li se využívat duelový přístup (byť třeba jen k hledání chyb ve vlastních výstupech), budete produktivnější a přesnější než drtivá většina vašich kolegů.

Autoři jsou ekonomové

V dnešních Hospodářské noviny ukazujeme jednoduchý, ale účinný postup, jak pracovat efektivněji s umělou inteligencí.

Místo jedné odpovědi: duel AI modelů.

ChatGPT vs. Gemini (nebo jiná kombinace). 🔹 Jeden model dostane roli kreativního vizionáře, který nápad rozvíjí. 🔹 Druhý je ďáblův advokát – systematicky hledá faktické i logické chyby. 🔹 Modely si navzájem napadají výstupy a opravují se.

Výsledek? 👉 Méně halucinací. 👉 Tvrdší „stress test“ nápadů. 👉 Kvalitnější výstup než od jednoho modelu.

Nemáte předplatné ChatGPT? Žádný problém. Duel zvládnete i manuálně – stačí otevřít vedle sebe dva zdarma dostupné AI modely, dát jim stejná data a protichůdné role a jejich odpovědi mezi sebou křížit. Po několika kolech už dává smysl výstupy číst.

🔗 Odemčený článek v HN: https://lnkd.in/dBbUetrP 🔗 Duelový protokol (prompt + návod): https://lnkd.in/dRwKz63g

Určite áno, prostredie vás vždy formuje. Gemer je nádherný kraj, na ktorý som hrdá a ku ktorému cítim záväzok, naša rodina tam má hlboké korene. Zároveň však od malička vidíte tie obrovské sociálne problémy a tiež vidíte, že tí najschopnejší ľudia jednoducho odchádzajú za lepšími príležitosťami. S nadsázkou sa predsa vraví, že viac východniarov ako na východnom Slovensku je len v Bratislave. Keď vyrastáte v takom znevýhodnenom prostredí, chcete vedieť, prečo niektoré regióny prosperujú a iné zaostávajú. A ekonómia nám ponúka nástroje k tomu, ako tomu porozumieť a ako to zmeniť.

Prečo ste sa rozhodli pre Prahu?

Bola to prirodzená voľba. Keď má človek sedemnásť a je dostatočne ambiciózny, prečo by zostával niekde, kde má obmedzené možnosti. Praha je dnes pre nás tou prirodzenou destináciou. Ponúka násobne vyššie zárobky, viac kariérnych možností a kvalitné školy. Zároveň je to moderná, veľmi tolerantná metropola. Obrovskou výhodou pre nás, a zároveň nevýhodou pre Slovensko, je absencia akejkoľvek bariéry. Jazyk je prakticky rovnaký, kultúra veľmi podobná, Slovák tu nie je cudzinec, aj keď používa rodnú reč. Slovensko na tomto masívne stráca a Česko z toho prirodzene profituje. Pokiaľ sa toto nezmení, Slovensko zostane naďalej len liahňou talentov a vidiekom Prahy.

Ako spomínate na svoje začiatky v akademickom svete? Čo bolo najväčšou výzvou?

Akademický svet bol a je prekvapivo tvrdý. Najväčšou výzvou pre mňa, a myslím že pre každého vedca, bolo naučiť sa zvládať odmietnutia. Musíte sa zmieriť s tým, že „rejections“ z top časopisov sú úplne bežné. Nie je to osobné a odmietnutia dostávajú aj nositelia Nobelovej ceny. Je to súčasť procesu, ktorý vás núti neustále sa zlepšovať, ale na začiatku to dokáže byť psychicky náročné. Predstavte si, že pracujete na projekte mesiace či roky a editor alebo anonymný recenzent vám ho v pár vetách zmetie zo stola, často bez možnosti obhájiť svoju pozíciu. Človek sa musí naučiť čeliť neúspechu a tvrdej kritike kolegov tak, aby ho to neparalyzovalo.

Zároveň si musíme priznať, že je tomu tak z dobrého dôvodu. Veľká časť vedeckých výsledkov je nadhodnotená, a to nielen v spoločenských vedách, ale aj v psychológii, biológii, medicíne... Dokonca aj meta-analýzy, súhrny literatúry, ktoré by mali byť zárukou kvality, sú problémové. John Ioannidis, môj spoluautor zo Stanfordu, odhaduje, že len asi tri percentá z nich sú skutočne dobre urobené. Zvyšok trpí metodologickými chybami, skresleniami, nedostatočnou transparentnosťou. Videli sme to v extrémnej podobe počas covidovej pandémie, keď bola veda pod obrovským tlakom a do popredia sa dostávali príliš rýchle závery bez dostatočnej kontroly.

V súčasnosti máme vo vedeckých databázach viac než 200 miliónov článkov a každoročne pribudne ďalších sedem miliónov. Mnohé z nich sú skôr PR výstupy než poctivé vedecké práce s voľne dostupnými dátami a kódmi k replikácii. Rastie počet megažurnálov, rastie počet predátorských časopisov, rastie počet zavádzajúcich štúdií, ktoré produkuje umelá inteligencia. V takejto záplave textov je pre seriózneho vedca náročné obstáť, najmä keď systém odmeňuje rýchlosť a kvantitu viac než precíznosť. A ešte ťažšie musí byť pre novinára či zákonodarcu hľadať v týchto výstupoch pravdu. Napriek tomu verím, že dôvera vo vedu sa dá obnoviť. Napríklad tým, že otvorene priznávame neistoty, zverejňujeme dáta, podporujeme replikácie a nechávame výsledky nezávisle preveriť. Pre vedcov je teraz najväčšou výzvou naučiť sa v tomto systéme fungovať bez straty integrity.

Publikovali ste v prestížnych časopisoch ako Nature Communications či Review of Economics and Statistics. Ktorý z vašich výskumov bol pre Vás najnáročnejší a prečo?

Určite článok v Nature Communications. Recenzný proces bol extrémne náročný, s množstvom požiadaviek a veľmi vysokými nárokmi na kvalitu aj robustnosť výsledkov. Náš výskum sa týkal meta-analýzy a jej využitia v spoločenských vedách. Meta-analýza je kvantitatívne zhrnutie literatúry, štatistická metóda, ktorá sa pôvodne vyvíjala v medicíne. Medicína však pracuje takmer výlučne s experimentami, zatiaľ čo spoločenské vedy s tzv. pozorovanými dátami, ktoré si vyžadujú inú matematiku, iné spracovanie. Recenzenti v ekonómických časopisoch presne poznajú, o aký problém ide, ale v interdisciplinárnom časopise typu Nature Communications čelíte recenzentom z epidemiológie či biológie, ktorí pracujú len s experimentálnymi dátami a nepoznajú zákutia spoločenskovedného výskumu. Preto musíte celý problém vysvetliť úplne od základov a presvedčivo ukázať, prečo je dôležitý.

Podľa databázy RePEc Vám patrí miesto v rebríčku najúspešnejších ekonomiek na svete. Čo pre Vás znamená tento úspech?

Truhlár vidí výsledok svojej práce hneď: vyrobí stoličku a niekto z nej má úžitok. Užitočnosť ekonomických výstupov sa posudzuje menej priamočiaro, preto je pre mňa určite povzbudzujúce, keď si niekto výskum nášho tímu všimne. Ešte viac si cením, keď sa tieto výsledky dostanú k ľuďom, ktorí tvoria reálne politiky, a môžeme tak prispieť k diskusii o dôležitých spoločenskovedných témach. Príkladom sú projekty od striedania letného času, ktoré využili americký Kongres a Európsky parlament, cez efekt hraníc na zahraničný obchod v materiáloch Európskej komisie, prelivy priamych zahraničných investícií u analýz OECD, MMF a Svetovej banky, školné a jeho dopad na záujem o vysoké školy u OECD, až po vplyv počtu žiakov v triede na ich študijné výsledky, ktoré momentálne využíva kanadský kabinet.

Stali ste sa najmladšou profesorkou na Karlovej univerzite. Ako ste to stihli tak v mladom veku?

Kľúčové je venovať energiu len veciam, v ktorých vidím skutočnú pridanú hodnotu, a nestrácať čas zbytočnosťami, napríklad na sociálnych sieťach. Pomohlo aj to, že akademická práca v mojom odbore prebieha najmä pri počítači a s dátami. Nie som chirurg, ktorý musí stáť hodiny na sále, takže som si vedela prácu flexibilne prispôsobiť rodine. A v neposlednom rade som mala veľké šťastie na skvelých kolegov, ktorí ma podporovali, a tolerantnú rodinu, ktorá mi umožnila sústrediť sa na výskum.

Ako by ste opísali svoj pedagogický prístup? Čo sa snažíte odovzdať svojim študentom okrem odborných znalostí?

Snažím sa ich naučiť kritickému mysleniu. Dnes je všade plno informácií, ale aj dezinformácií. Mojím cieľom, a cieľom meta-analýzy, ktorej sa venujem, je poznať problematickú literatúru. Učím ich, aby neverili prvej štúdii, ktorú uvidia, ale aby hľadali vedecký konsenzus. A tiež aby chápali, že veda nie je dogma ani náboženstvo, je to proces hľadania a objavovania. Prirodzenou súčasťou sú chyby a omyly.

S manželom, ekonómom Tomášom Havránkom, máte štyri deti. Ako sa vám darí skĺbiť náročnú akademickú kariéru s rodinným životom?

Základom je byť selektívny v tom, čomu venujete čas, a naučiť sa hovoriť „nie“. Nedá sa stíhať všetko, človek nie je robot. Určite ale musíte mať okolo seba ľudí, na ktorých sa môžete spoľahnúť a ktorí vám pomôžu a podržia vás, keď je najhoršie. A to ako v práci tak i v osobnom živote.

Čo bolo najnáročnejšie obdobie vo vašej kariére z pohľadu vybalansovania pracovného a rodinného života?

Asi obdobie okolo obhajoby mojej dizertácie. Dokončovať doktorát, mať doma dve malé deti a tretie na ceste, to bol asi ten moment, kedy to bolo na hrane. Ale zvládli sme to.

Venujete sa makroekonómii, menovej ekonómii a ekonómii životného prostredia. Ako hodnotíte súčasný stav slovenskej ekonomiky?

Pri pohľade zvonku Slovensko nevyzerá až tak dramaticky odlišne od okolitých krajín. Ale to je klamlivé. Najväčším problémom je ten spomínaný „brain drain“. Dlhodobý odliv mozgov do zahraničia bude znamenať, že Slovensko bude mať najhoršiu výkonnosť z celej strednej Európy. To sa neukáže hneď, ale je to pomalý kolaps ekonomického potenciálu krajiny.

Udržiavate profesionálne väzby so Slovenskom? Spolupracujete s nejakými slovenskými inštitúciami alebo kolegami?

Mám Slovensko rada, všetky naše štyri deti majú aj slovenské občianstvo. Profesionálne som ale nikým zo Slovenska oslovená nebola. Momentálne mám rozbehnutú spoluprácu s kolegami v USA, v Austrálii, na Novom Zélande a v západnej Európe.

Uvažovali ste niekedy o návrate na Slovensko, alebo aspoň o intenzívnejšej spolupráci so slovenskými inštitúciami?

Úprimne, budúcnosť Slovenska z môjho pohľadu nevyzerá dobre, práve kvôli masívnemu odlivu talentov. A súčasná trajektória správy vecí verejných, teda ten spôsob, akým vládne súčasná vláda, robí Slovensko ešte menej atraktívnym pre schopných ľudí, ktorí by sa možno chceli vrátiť alebo tam zostať. Pokiaľ sa toto nezmení, Slovensko nemôže byť úspešnou krajinou, kde sa dobre žije. Takže o návrate neuvažujem.

Kto vás najviac inšpiroval alebo ovplyvnil vo vašej profesionálnej dráhe?

Zásadný impulz prišiel od môjho manžela. Keď sme spolu žili v Helsinkách, prišiel za mnou s tým, že existuje niečo ako meta-analýza a že je to fascinujúci nástroj, ktorý by sme sa mohli naučiť používať a aplikovať na zaujímavé témy. Ďalší profesný impulz prišiel od profesora Karla Jandy z Inštitútu ekonomických štúdií na Univerzite Karlovej, ktorý nás zapojil do ďalších projektov, v ktorých sme sa trénovali v metodológii a ktoré nám umožnili stretávať sa s kolegami štatistikmi pracujúcimi s meta-analýzou. V osobnom živote ma najviac formovali silné ženy v mojej rodine, mama, babička a prababička, ktoré ma naučili vytrvať a nevzdávať sa.

Na čom aktuálne pracujete a aké sú vaše ďalšie výskumné plány? Máte ešte nejaké nesplnené ciele?

Aktuálne pracujem na rozšírení štatistickej metódy, ktorú sme publikovali v Nature Communications. Ide o nový spôsob, ako v meta-analýzach korigovať falošnú presnosť odhadov. To je situácia, kedy štúdie vyzerajú presnejšie a presvedčivejšie, než v skutočnosti sú. Prečo je to dôležité? Predstavte si klimatický model, ktorý predpovedá, že v Bratislave bude za 25 rokov o tri stupne viac, ale neistota okolo tohto odhadu je trojnásobná oproti samotnému efektu troch stupňov. Novinára môže zlákať titulok „O štvrťstoročie bude z Bratislavy peklo“, ale štatistik vie, že výsledok s takouto mierou neistoty je v praxi nepoužiteľný: taký model je skôr intelektuálnym cvičením než nástrojom pre rozhodovanie. V medicíne je neistota okolo odhadu väčšinou daná dizajnom štúdie, ale v spoločenských a iných vedách využívajúcich pozorované dáta si neistotu odhadujeme sami. A v tom procese môžeme byť, žiaľ, relatívne kreatívni.

Ďalší príklad, ktorý uvediem, je psychologická štúdia na ktorej aktuálne spolupracujem s kolegami z Holandska. Jedná sa o meta-meta-analýzu toho ako fyzická aktivita ovplyvňuje pamäť a exekutívne funkcie. Predbežné výsledky sú triezvejšie, než by som sama čakala: mnohé pôvodné práce boli príliš optimistické, keďže neúspešné pokusy sa v literatúre nezverejňujú. Keď sa štúdie ošetria o neprítomnosť zamlčaných pozorovaní, priemerný účinok cvičenia na kognitívne schopnosti je veľmi malý. Ale existujú jasné výnimky, napríklad rezistenčný tréning u zdravých seniorov, tanec u seniorov s kognitívnymi problémami alebo exergaming u detí so zdravotnými alebo vývinovými ťažkosťami.

V ďalšom projekte so Stanfordom riešime, ako presne odlíšiť skutočné efekty medzi štúdiami od efektov skreslených metodikou alebo nevhodným spracovaním dát. Najviditeľnejší príklad pochádza z nutričnej epidemiológie, kde sa často pracuje len s koreláciami. Výsledkom sú známe bizarné závery ako tie, že konzumácia čokolády zvyšuje počet nobelistov v populácii alebo že zmrzlina zvyšuje IQ. Často ide o dôsledok toho, že sledovaný efekt v skutočnosti odráža iné faktory, napríklad socio-ekonomický status. Bohatí ľudia majú iný zdravotný profil a životný štýl. Preto v USA spotreba červeného mäsa koreluje s horším zdravím, zatiaľ čo v Európe s lepším zdravím: nejde o účinok mäsa na zdravie, ale o to, kto ho konzumuje.

Posledný príklad súčasného výskumu, ktorý uvediem, je chyba merania v spoločenských vedách. V mnohých vedných oboroch, nie len v ekonómii, môže byť šum v dátach tak veľký, že dokáže prekryť samotný efekt. Typickým príkladom sú dotazníkové údaje: ak sa ľudí pýtate, koľko slaniny zjedli za posledný rok, odpovede sú nevyhnutne veľmi nepresné. Priznajme si, človek si často nepamätá ani čo mal dnes k raňajkám. Rovnako ako pri meraní teploty v mestách sú rozdiely medzi dvoma senzormi vo vzdialenosti 200 metrov často väčšie než medzi dvoma dňami. Lokálne podmienky ako tieň, asfalt, vietor vytvárajú obrovský šum, ktorý prekrýva skutočné trendy. S takýmito problémami sa stretávame i v ekonómii a potrebujeme ich v meta-analýze ošetriť, zistiť ako správne oddeliť reálnu variabilitu od chýb merania.

Ako vidíte budúcnosť ekonomického výskumu a vzdelávania v nasledujúcich desaťročiach?

Bude to obrovská zmena kvôli umelej inteligencii. AI už dnes dokáže písať lepšie súhrnné články než kvalitatívne spodná polovica ekonómov. V horizonte 10 rokov očakávam, že v akadémii zostanú len tí skutočne najlepší, tí, ktorí dokážu priniesť pridanú hodnotu, ktorú stroj nevymyslí. Priemerná veda stratí zmysel.

Ako vidíte možný vývoj na Slovensku v horizonte 5, 10 a 15 rokov?

Ako som spomínala, ten odliv mozgov je pre Slovensko fatálny a rozdelenie federácie Slovensku v tomto veľmi uškodilo, pretože tento ľudský kapitál už nikto finančne nevykompenzuje. Z tej lepšej stránky: Slovensko je v eurozóne. Európska centrálna banka nás nenechá úplne finančne skrachovať a vždy nás zachráni pred totálnym bankrotom. Ale „nebankrotovať“ je dosť nízka latka pre úspešnú krajinu. Bez zásadných reforiem a lákania talentov späť to bude stagnácia.

That is the idea behind the Research Audit Protocol (v1.7). It is a structured, human-in-the-loop workflow that coordinates ChatGPT and Gemini in a deliberate “duel.” The goal is not AI approval. The goal is to generate the kinds of counterexamples, boundary conditions, and missing assumptions that a single model (and often a single human pass) would not surface. (Of course, advanced users can substitute Claude for the auditor role, or run the same workflow via an API-based multi-agent setup.)

Why duels work A normal chat is optimized for flow. A duel is optimized for scrutiny:

• Anchor (ChatGPT): Start with a full, file-grounded assessment before seeing any critique.
• Duel (Gemini): Probe hard for identification problems, hidden assumptions, and failure modes—and force specificity.
• Synthesis (You + ChatGPT): Map the disagreement (or convergence) and record what changed and why, so the final view is auditable.

A MAER-Net Case Study: WAIVE vs. MAIVE As a proof of concept for meta-method work, we applied the protocol to an audit of the proposed WAIVE idea against the MAIVE framework. The duel did not just restate the two approaches. It forced us to pin down the key tension that matters for applied meta-analysis: when does downweighting “suspiciously precise” results reduce spurious precision, and when might it also penalize genuinely informative studies?

In other words, it pushed us to state the boundary conditions clearly—the kind of slow thinking that improves methods before they hit peer review.

Resources

• Protocol (v1.7): GitHub Repository
• Worked Example (WAIVE/MAIVE): Examples Folder
• Permanent DOI: Zenodo
• MAIVE Code: CRAN | EasyMeta.org

For thinking-intensive tasks (research, strategy, due diligence) a single AI model often converges too fast. It sounds convincing but skips edge cases and hidden assumptions.

So Tomas Havranek and I formalized a workflow to create structured disagreement:

🔹 Anchor (ChatGPT): Writes a first-pass assessment grounded in the files. 🔹 Audit (Gemini): Actively tries to break it (logic gaps, counterexamples, failure modes). ChatGPT defends. The duel iterates. 🔹 Synthesis (You): You analyze the conflict to see what survives.

The output is not “AI approval.” It is a clearer map of risks, boundary conditions, and what you must verify.

Advanced users: You can swap the auditor for Claude or automate this via API (MAD).

For everyone else: no code needed. You can copy-paste the protocol and try it via ChatGPT Agent.

Protocol (GitHub): 👉 https://lnkd.in/dRwKz63g Research example: 👉 https://lnkd.in/dw98RKuW

#AI #DecisionMaking #CriticalThinking #Productivity #Research

install.packages("MAIVE")

MAIVE is a simple tool that helps detect when study results look too precise because of method choices or selective reporting, and it provides an IV-based correction. The method was published recently in Nature Communications.

MAIVE is also available in the EasyMeta.org web app, where you can run MAIVE, PET-PEESE, and the EK model with one click, no coding needed:

👉 https://www.easymeta.org

👉 CRAN package: https://CRAN.R-project.org/package=MAIVE

👉 Nature Communications article: https://www.nature.com/articles/s41467-025-63261-0

Many thanks to Petr Cala for preparing the CRAN release and building the EasyMeta interface.

Meta-analysis is one of the key pillars of evidence-based research. It combines results from many studies to give us a clearer, more reliable answer.

But in observational research, studies can sometimes appear too precise --not because the evidence is strong, but because of method choices, selective reporting, or p-hacking. This can distort the final meta-analytic conclusion. MAIVE helps address this.

You can now install MAIVE directly in R:

install.packages("MAIVE")

Or try it instantly in your browser (no coding needed): 🖥️ https://www.easymeta.org More details: 📦 CRAN package: https://lnkd.in/dQ7XjiAq

📄 Nature Communications article: https://lnkd.in/eFfrP6H2

📰 Blog overview: https://lnkd.in/ejkgbU6X

A big thank-you to Petr Čala, who built the MAIVE web app and prepared the CRAN release. His work makes high-quality meta-analysis methods accessible.

#metaanalysis #OpenScience #researchmethods #RStats

Naše jízda turnajem skončila až ve finále, kde jsme napodruhé už nevyzráli na modrou školu a v dramatickém zápase podlehli 2:4. Vezeme tak domů cenné stříbrné medaile. Tým ZŠ Zámecká skvěle reprezentovali Adam Ferko, Daniel Drábek, Anna Vanžurová, Filip Havránek, Matouš Halamka, Matěj Kopecký a Kryštof Klejch, jenž obdržel cenu za nejlepšího hráče turnaje.

Of particular note were the excellent keynotes and the awarding of our Founder’s Medal. Shinichi Nakagawa adeptly presented five fascinating meta-meta studies from ecology and environmental science, and Andrew Gelman’s entertaining talk-and-chalk reminded us that “all of our default models are wrong.” Abel Brodeur received the MAER-Net’s Founders’ Medal for his outstanding contributions to economic science, including his Herculean efforts to make economics research reproducible and replicable.

Our sincere thanks go to Abel and the University of Ottawa for their gracious and generous hospitality. Abel and his team offered a master class in hosting research conferences: from meticulous planning and catering to expert tour guiding and insightful commentary on others’ research.

We also thank our core members for their continued support and willingness to share their work, and our brilliant young researchers for their eagerness to learn and to further develop meta-analytic methods. See the Ottawa Colloquium website for more details.

Lastly, we are pleased to announce that the 2026 MAER-Net Colloquium will be held at Chemnitz University of Technology, Germany, hosted by Sebastian Gechert and his team. Chemnitz is the 2025 European Capital of Culture, known for its heritage as a powerhouse of early industrialisation in Central Europe, Art Nouveau architecture, its changeful history before, during and after the German partition, and its recent reinvention as a city of subculture and indie-rock-music. The region around Chemnitz, including the Ore Mountains is characterized by a high density of medieval, Renaissance and Baroque castles as well as picturesque hiking and cycling routes. We are very much looking forward to seeing you in Chemnitz, September 23-25, 2026. See the Chemnitz Colloquium website for more details and updates.

Sometimes studies appear too precise because their reported uncertainty reflects method choices rather than real evidence strength. This can mislead meta-analyses.

We introduce MAIVE, a simple way to detect and correct such bias, including publication bias and p-hacking.

🖥️ Try it in your browser (free, no coding): https://www.easymeta.org

📄 Paper: https://lnkd.in/eFfrP6H2

📰 Blog: https://lnkd.in/ejkgbU6X

— Kudos to my great co-authors Pedro Bom, Tomas Havranek, and Heiko Rachinger

#metaanalysis #researchmethods #OpenScience #NatureCommunications

Stručně: ne, bude-li to automatický transfer podle předem daného pravidla. Ve vyspělých zemích je běžné, že národní banka posílá vládě svůj zisk. U nás to podle zákona má dělat stejně, jen za celou historii neměla zisk dostatečný, aby mohla něco poslat. Když se bavíte s ekonomy v zahraničí, málokdo vám věří, že by něco takového vůbec bylo možné. Národní banky jsou v moderní ekonomice strojem na peníze, často doslova.

Vydělávat peníze ovšem není hlavní úkol národní banky – tím je péče o cenovou stabilitu. Jenže banka přitom vytváří nové peníze, které buď nemusí úročit vůbec (hotovost) nebo málo (rezervy bank). Protože nové peníze nemůže jen tak darovat, něco za ně nakupuje. V zahraničí to většinou jsou dluhopisy vlastní vlády, které mají vyšší úroky než rezervy bank. Národní banka se stává obřím hedgovým fondem, který zisk posílá vládě.

ČNB české dluhopisy nekupuje. Když zahraniční banky vytvářely nové peníze nakupováním dluhopisů přes kvantitativní uvolňování, ČNB nakupovala eura. Ona ta eura vlastně nechtěla; primárně chtěla oslabit korunu. Teď ale eura má a musí je někam uložit – je to majetek v zahraničí, který může převrátit odliv zisků z ČR. Považuji za své profesní selhání, že jsem během působení jako poradce bankovní rady agresivněji netlačil na investici těchto eur do akcií místo dluhopisů.

Eura, která nikdo nechtěl

Státní dluhopisy se často považují za méně rizikové než akcie, ale to je omyl daný peněžní iluzí. Stát dokáže inflací velmi snadno reálnou hodnotu dluhopisů umazat, jak jsme si vyzkoušeli během velké inflace 2021-2023. Když bude nejhůř, odmaže tak celý státní dluh, a dluhopisy budou prakticky bezcenné. Něco takového dokáže u diverzifikovaného portfolia akcií (třeba S&P 500) jenom nukleární válka. A na rozdíl od dluhopisů akcie vydělávají v průměru šest procent čistého ročně.

Nějaké dluhopisy je ovšem dobré si nechat. V případě té nukleární války, nebo i větší finanční krize typu 2008, bude ČNB potřebovat intervenovat za silnější korunu. V krizi hodnota akcií dočasně klesá, a je tedy nevhodné prodávat je. Na druhou stranu: ČNB bude chtít intervenovat jen tehdy, když koruna prudce oslabí. A když koruna prudce oslabí, prudce stoupne korunová hodnota akcií v Evropě a USA. Takže těch dluhopisů nepotřebuje moc.

Mnozí experti dokážou tvrdit dvě věci najednou: 1) Akcie jsou příliš rizikové, 2) Na ztrátě národní banky nezáleží. Pokud na ztrátě ČNB nezáleží, měla by investovat masivně nejen do akcií, ale i do rizikovějších aktiv typu krypta, nebo by za svá eura stavěla jaderné elektrárny v Turkmenistánu. Případný zisk je totiž zcela určitě reálný. Ztráta je ovšem reálná taky: nakonec ji musíme zaplatit buď inflací, nebo dotací ze státního rozpočtu, jak to nedávno udělalo Švédsko a Británie.

Kolegové zprava mi namítají, že národní banky by neměly kupovat akcie, protože to pak už není kapitalismus. Akcie jsou podíly na vlastnictví firem a jejich zisku, no a ty firmy by neměl vlastnit stát. To je čistý postoj. Jenže ČNB je kapka v moři: když si koupíme zlomek procenta Google, kapitalismus neohrozíme. Státní bankrot skrze pádivou inflaci je přerozdělení majetku, které by i pro pravici mělo být horší než vydělat stamiliardy takhle „špinavým“ způsobem.

Proč se ČNB bojí zisku

Námitka z ČNB většinou zní, že tohle není fér, protože ona má přece ztrátu kvůli posilování koruny; ta ztráta je prý jen účetní. Ano, posilování vliv hrálo, ale opravdu nám koruna dlouhodobě posiluje vůči euru a dolaru? Poslední rekord koruny byl v roce 2008 a od té doby to vypadá spíš na náhodnou procházku. Hlavní problém není posilování koruny, ale neochota ČNB vést o skladbě rezerv hlubší debatu. A když koupí eura, jejich cena pak klesne, je to skutečná ztráta, ekonomicky totožná se schodkem státního rozpočtu.

Takže si to shrňme: ČNB má cca 150 miliard eur, které nepotřebuje a nechce. Kdyby z nich polovinu po konci intervencí vložila do akcií, vydělala by navíc přes bilion korun. To jsou reálné peníze, které mohly jít do státního rozpočtu na stavbu dálnic, rychlotratí, platy učitelů, doktorů, důchody – a to prosím za Fialovy vlády. Namísto toho mi v ČNB řekli: máš pravdu, ale nikdo nás za to nepochválí. Postoj ČNB se změnil až v posledních letech. Za to bychom měli guvernéra Michla pochválit, jakkoli s ním v měnové politice nesouhlasím.

OK, ale jak přesně to bude v příštích letech vypadat? ČNB nejdřív musí umořit svou ztrátu z posledních let. Pak si udělá polštář, řekněme 200 miliard, aby se do ní zase hned nepropadla (ač dočasně to nevadí). Přitom by měla stále navyšovat podíl akcií v portfoliu k 60 % či výše podle vzoru Singapuru a Norska. Až bude mít polštář, měla by posílat každoročně státu fixní procento rezerv, řekněme pět procent. Tím se zabrání, aby ve volebním roce poslal Michl Babišovi bilion. A pozor, tohle jde i bez ziskové ČNB: ta může masivně začít kupovat vládní dluhopisy na sekundárním trhu.

Nezávislost národní banky je nástroj, není to cíl. V demokracii může být mocná instituce nezávislá jen tehdy, když plní úzce vymezený úkol. Pravidlo o automatickém převádění fixní částky vládě, což podle zákona dělat musí a což je běžné v zahraničí, její ústavní úkol neohrozí – naopak omezí tlak, který by jinak nastal každý rok. Nejlepší způsob, jak si ČNB udrží svou nezávislost, je konečně doručit cenovou stabilitu. Pravidlo o automatickém transferu by ale měla oznámit dřív, než nová vláda dostane pokušení využít svou většinu ve Sněmovně a sáhnout si na biliony, co v ČNB leží.

Věnuje se tématům jako ekonomie práce, energetika a mezinárodní ekonomie. Její články publikují nejprestižnější vědecké časopisy světa a aktuálně například přepracovává jeden z nich pro časopis Nature. Špičkovou vědu zvládá dělat jako matka čtyř dětí, které vychovává společně s ekonomem Tomášem Havránkem.

„Klíčem je dělat v práci jen věci, ve kterých jste dobrá, a netrávit žádný čas na sociálních sítích,“ říká vědkyně, která doktorské studium dokončovala krátce před narozením třetího dítěte. A dizertační práci obhajovala jen pár dní před porodem. Vědeckou dráhu si vybrala i díky tomu, že jí nabízela větší flexibilitu pro skloubení práce s rodinným životem než soukromý sektor.

Na rozdíl od kolegů v přírodních vědách nemusí trávit dlouhé hodiny v laboratoři a pracovat na svých projektech může odkudkoliv. Třeba z Litomyšle, kde v současnosti žije. Spoustu času ale tráví také v zahraničí. Za posledních patnáct let pracovně navštívila všechny kontinenty.

Vyrůstala přitom v jednom z nejchudších regionů Slovenska. A právě dětství v Gemeru, sužovaném sociálními problémy, ji přilákalo k ekonomii, jejíž krásu spatřuje v tom, že se snaží zlepšovat životy lidí a hledá způsoby, jak se mohou mít lépe.

Ve své vědecké práci se zabývá metaanalýzou – statistickou metodou, která kombinuje výsledky více studií, čímž zvětšuje výzkumný vzorek a přináší spolehlivější výsledky. „Překládám stovky akademických publikací do výstupů použitelných v praxi,“ přibližuje Havránková, která působí na Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

Co byly zásadní milníky na vaší cestě do role jedné z nejmladších profesorek a nejcitovanějších ekonomek v Česku?

Určitě to byly formující pobyty v zahraničí, nejprve studijní, pak pracovní. Strávila jsem půl roku na Helsinské univerzitě, řadu měsíců na Kalifornské univerzitě v Berkeley a v bližší minulosti na Canterburyjské univerzitě na Novém Zélandu. Tam jsem zjistila tři věci. Zaprvé - slušnou vědou se lze na mezinárodní úrovni docela dobře živit. Zadruhé - zrovna v ekonomii se nemusíme na Univerzitě Karlově bát porovnání se zahraničními špičkami. Zatřetí - pořád ale mám opravdu hodně co zlepšovat, a baví mě se na tom podílet.

Jak se liší vědecké prostředí v Česku a v zahraničí?

Největší rozdíl je ve financování. Za stejnou práci si ekonom na Stanfordu vydělá mnohonásobně, někdy řádově více než v Praze. To znamená, že v Praze musíte stále shánět jiné zdroje financování, abyste utáhli výzkumnou skupinu, mohli zaplatit doktorandy a tak dále. Jinde v zahraničí to už máte zahrnuté automaticky v takzvaném institucionálním financování a máte víc času na samotnou vědu. Můj názor je, že pokud chceme mít v Česku nějaký dopad na mezinárodní vědu a být užiteční, nemůžeme financovat všechny obory ve všech regionech. Musíme se zaměřit na to, kde máme největší komparativní výhodu.

Věnujete se hlavně ekonomii práce, mezinárodní ekonomii a energetice. Proč zrovna těmto tématům?

V energetice jsem začínala při doktorském studiu, než jsem zjistila, že je možné uživit se vědou. Pracovala jsem řadu let v jedné z největších energetických firem. Energetika je ale v ekonomii malý obor. Člověk musí diverzifikovat. A ekonomie práce a mezinárodní obchod jsou mnohem širší obory, které jsou relevantní jak z vědeckého hlediska, tak z hlediska praktického využití pro zemi typu Česká republika.

Citují vás instituce jako Mezinárodní měnový fond, Světová banka, Evropská komise či americký Kongres. Jak se dá z Litomyšle dělat světová věda?

Podobně jako z Prahy. Z globálního pohledu je Litomyšl malé město u Prahy. Bydlení v Litomyšli s rodinou je příjemné, ale samozřejmě z pracovního hlediska je důležité nesedět pořád v Litomyšli, ale ani v Praze nebo obecně v Evropě. Klíčem ke světové vědě je osobní kontakt se světovými špičkami v oboru. To nenahradí Zoom konference ani ChatGPT 5.

Co vás nejvíc baví na ekonomii, respektive na vědě?

Nejlepší pro vědce jsou takové ty heureka momenty, kdy najednou přijdete na řešení problému, se kterým jste se předtím trápila dny, týdny, někdy i měsíce. To je skvělý zdroj endorfinů. A konkrétně v ekonomii se můžete dívat skoro na jakýkoli problém, jakékoli téma, protože všude hraje roli porovnání nákladů a výnosů. Ekonomie sama o sobě nestačí, ale bez ní také nemůžete odpovědně udělat skoro žádné větší společenské rozhodnutí.

Na čem aktuálně pracujete?

Především na revizi článku pro Nature Human Behaviour, ve kterém se díváme na to, jak krása ovlivňuje mzdu. Hezčí lidé vydělávají víc, ale vypadá to, že to není diskriminace, že to není přímo kvůli vzhledu. Vzhled je překvapivě spojen nejenom s věcmi jako sebevědomí, ale také zřejmě s inteligencí.

Na jaké další zajímavé výzkumy jste hrdá?

Před pár lety jsme publikovali v Journal of International Economics článek, který počítá společenské náklady cel v mezinárodním obchodě. Samozřejmě jsme měli docela štěstí s časováním, teď je ten článek poměrně solidně využíván v akademii i mezinárodními institucemi. A z nedávné doby je to určitě článek v Nature Communications, kde vyvíjíme novou metodu metaanalýzy, což je zjednodušeně shrnutí výzkumu na určité téma při očištění o různé chyby a problémy. Také máme v rámci většího projektu článek vrácený k přepracování ze samotného Nature, tam je tématem replikovatelnost ekonomie.

Podle čeho si vybíráte témata, kterým se chcete věnovat?

Teď už hlavně podle toho, jestli mě to baví. Dřív samozřejmě, a to nebudu zastírat, hrálo hlavní roli to, jestli je to téma vůbec publikovatelné ve špičkovém časopise. Takže třeba ten článek o vlivu krásy na výši mzdy mě prostě baví a případná publikace v Nature Human Behaviour by byl hezký bonus.

Kde se výsledky vašich výzkumů objevují v praxi?

Když vezmu právě vliv krásy na výši mzdy, tak ve Spojených státech musí viník dopravní nehody často platit škody způsobené na vzhledu, což staví přesně na tomto výzkumu. Velké téma je ovšem také diskriminace na základě vzhledu. Většina našeho výzkumu má ale přímočařejší využití. Centrální banky například čerpají z našeho výzkumu ohledně toho, jak lidé reagují na změny úrokových měr. Parlamenty zase pracují s výzkumem týkajícím se vlivu letního času na spotřebu elektřiny. A mezinárodní instituce typu MMF využívají například data z našeho článku o nákladech cel.

Jak se čtyřmi dětmi zvládáte špičkovou vědu, která vyžaduje i pobyty v zahraničí? A ptá se na tuhle otázku někdo vašeho manžela?

To se ptáte dobře a rovnou si už i odpovídáte, protože my výzkum s manželem často děláme spolu. A když jsme v zahraničí, tak jsme tam spolu všichni a děti tam chodí do školy, jako nedávno na Novém Zélandu. Člověk na to není sám. Máte také spoluautory v Česku i v zahraničí. Klíčem je dělat v práci jen věci, ve kterých jste dobrá, a netrávit žádný čas na sociálních sítích. Pak můžete pracovat osm hodin denně, osm hodin odpočívat a osm hodin věnovat rodině a věcem souvisejícím s domácností.

Čím se dobíjíte?

Baví mě muay thai, box nebo krav maga. Intenzivní pohyb jako běhání a bojové sporty mi pomáhají ventilovat stres, ale také rozvíjet disciplínu a vracet se k práci s čistou hlavou.

Co by podle vás pomohlo větší podpoře žen ve vědě?

Upřímně si myslím, že v současné době by už pomohlo přestat ženy dál podporovat. Je to paternalistické a ponižující. Podmínky ve většině oborů jsou už buď rovné, nebo ženy mají implicitně mírnou výhodu. Příklad: komise složená převážně z mužů vybírá vítěze vědecké ceny. Dva kandidáti jsou na tom vědecky stejně, ale jeden je muž, druhý žena. Koho myslíte, že komise vybere? A teď si představte, že by v té komisi byly samé ženy a že by třeba ta žena kandidátka byla mladší než paní profesorky v komisi. Myslíte, že by to dopadlo stejně? Úplně fér to nebude nikdy. Ale dívejme se na lidi, i na vědce, podle toho, co umí a co v životě dokázali. Ne podle toho, co jsou a jak se narodili.

Jak vaši práci promění umělá inteligence? Nebudou v budoucnu metaanalýzu dělat modely AI?

To určitě budou a ten čas se blíží jak v metaanalýze, tak v řadě jiných oborů. Metaanalýza je strašně časově náročná na sběr dat. Takže já se těším na okamžik, kdy mi data nasbírá AI agent a já se budu moci soustředit na ty skutečně zajímavé vědecké aspekty výzkumu. A v momentě, kdy i to druhé za mě udělá AI, si budu muset hledat jinou práci. Ale pokud se to stane, budeme mít jako společnost úplně jiné problémy než metaanalýzu.

Do jaké míry může právě metaanalýza pomoci s často zkresleným pohledem veřejnosti na realitu a s dezinformacemi?

Tady se obávám, že nepomůže. Zásadní problém je přístup mnoha samotných vědců, kteří prosazují nějakou politickou linii s tím, že to je „vědecký“ přístup a všechno ostatní jsou dezinformace. Nejhorším příkladem je pandemie. My jsme se tak báli dezinformací, že spousta vědců se stále bojí navenek přiznat, že dnes víme téměř na sto procent, že Covid-19 byl virus vyvinutý čínskými vědci a umožněný americkým grantovým financováním. Taky jsem si myslela, že to byla dezinformace, ale je to pravda. Když nebudeme mluvit pravdu, je úplně jedno, jak rigorózní metodu používáme. Nikdo nám věřit nebude.

Zastáváte názor, že se v Česku máme lépe, než si myslíme. Proti optimismu ale mluví klesající porodnost, nedostupné bydlení a ujíždějící vlak nejen za Západem, ale i zeměmi jako Polsko. Co tedy ukazují data?

Data ukazují, že se máme zdaleka nejlépe, jak jsme se kdy měli. Západu se přibližujeme. Srovnání s Polskem ovlivňují věci jako zrušení EET a způsob (ne)danění OSVČ, které opticky snižují vykazované HDP, vykazované mzdy. Ale podívejte se, kolik bere čistého třeba kurýr Rohlík.cz v Praze, to je kolem 70 tisíc korun a na nějaké zaostávání to nevypadá. Pokud se rozhodneme přesvědčit sami sebe a svoje děti, že se Česko a svět řítí do záhuby, že se budeme mít mizerně, tak je to naše volba. Já volím jinak. Proto mám čtyři děti.

Jak podle vás ekonomická situace ovlivní volby?

Ekonomická situace není ani skvělá, ani špatná. Přímou linku na volby nevidím. Lidi vždycky chtějí víc peněz, které ale vláda musí někomu vzít. Spíš mě zajímá, co bude po volbách. Přijde mi od vládních stran i největší opoziční strany nezodpovědné, že odmítají jakoukoli vzájemnou spolupráci. Sice asi po volbách budou mluvit jinak, ale některé příkopy už zasypat nepůjde. Ač bych z toho taky nebyla nadšená, nevidím jinou možnost, jak po volbách postavit vládu, která by nebyla strašná.

Je nějaké výzkumné téma, které by vás lákalo do budoucna?

Chci pokračovat na vývoji statistických metod metaanalýzy, které literaturu očišťují o takzvanou publikační selektivitu a p-hacking. Jinými slovy, když se podíváte na publikované výsledky, tak ony špatně odrážejí to, co vlastně výzkumníkům v průměru vychází, protože některé výsledky je těžší publikovat. Máme nápady na docela elegantní statistická řešení, která by navazovala na náš článek v Nature Communications. Asi jsem šprt, ale tohle mě baví.

Co je pro vás nejvyšší meta, které byste chtěla dosáhnout?

Z hlediska vědecké ješitnosti: aktuálně to vypadá, že budeme mít článek v Nature. Chtěla bych také někdy publikovat v některém z „top 5“ časopisů v ekonomii, kam je ještě těžší se dostat než do Nature nebo Science. Dlouhodobě bychom v Praze rádi měli centrum výzkumu, které by bylo srovnatelné s METRICS na Stanfordu (pozn. red. centrum, které sdružuje nejuznávanější výzkumníky v oblasti metaanalýzy a jehož affiliate výzkumnicí Zuzana Havránková je) a které by dávalo shrnutí vědy přímo využitelná v praxi, a to bez ideologického zatížení na tu či onu stranu.

1. Uvidíte zblízka spoustu gólů a hezkou kombinační hru v podání nejlepších hráčů východních Čech ve věku 10-12 let.
2. Můžete kdykoli přijít nebo odejít. Turnaj začne kolem 12.30 a skončí kolem 17.00 hod.
3. Hraje se v krásné sportovní hale nad 3. ZŠ, kde vždycky najdete parkovací místo. Uvnitř bude příjemně bez ohledu na počasí venku.
4. Atmosféra na našich domácích turnajích je nejlepší v kraji, bude se fandit nahlas (ale je možné najít si tiché místo, pokud to tak máte radši).
5. Kiosek nabídne dobré pivo, limo, párky v rohlíku a další pochutiny.
6. Skvělá příležitost se podívat, co florbal je, jestli by mohl bavit vás, vaše děti nebo vnoučata. Díky domácímu turnaji jsme se k florbalu náhodou dostali my - a ten naše děti už 7 let baví a dává jim disciplínu, dobrý kolektiv a zdravý životní styl.
7. A kdyby nic jiného, kluci a holky ze všech týmů budou rádi, když přijdete a podpoříte je.

Florbal si můžete kdykoli nezávazně vyzkoušet na trénincích. Ty se konají vždy ve stejné sportovní hale a jsou společné pro holky a kluky. Pro děti do 10 let je to úterý 15.00 a pátek 13.30 hod.; pro starší děti pondělí 15.30, středa 15.30, pátek 15.00 hod. Není nutné chodit na všechny. S sebou stačí sálové boty, pití, tričko a kraťasy; florbalku trenéři půjčí. Po pár trénincích a při snaze lze už hrát turnaj za Litomyšl. Další info na Facebooku Florbal Litomyšl, ale klidně mi napište na t.havranek @gmail.com.

Ať už se děti rozhodnou pro jakýkoli sport a vydrží u něj, bude to nenahraditelná investice do jejich dalšího života. Obzvláště to platí u sportů kolektivních, kde se učí pracovat v týmu. Sportovní kolektiv má na děti dobrý vliv: konkrétně u florbalové party mohu garantovat, že třeba s návykovými látkami nebudou problémy ani ve starších kategoriích.

V Litomyšli je nabídka kvalitních sportovních kroužků veliká – kromě florbalu mám dobré zkušenosti a mohu doporučit plavání, volejbal, basket, hokej, fotbal. Povede-li se motivovat k pravidelnému sportování alespoň třetinu dětí v Litomyšli, které dosud volný čas tráví hlavně s mobilem v ruce, budeme mít silné týmy ve všech sportech a hlavně zdravější novou generaci s pevným vztahem k našemu městu.

After dozens of meta-analyses in the social sciences, we kept noticing something odd. Reported effects were often too strongly correlated with their standard errors. And the correlation persisted even after we applied bias corrections using selection models. That worried us. If the link between estimated effects and precision arises beyond standard publication bias, the ratonale of inverse-variance weighting, the backbone of meta-analysis, starts to crumble.

Spurious precision

One mechanism that can cause this problem is spurious precision. In theory, standard errors should measure study uncertainty. They are given to the researcher, and meta-analysts can use them as one indicator of study reliability. That is the clean textbook story.

In practice, reported precision is rarely that clean. Researchers make many choices: which controls to include, how to cluster standard errors, how to treat outliers, which estimation method to use. Ignoring heteroskedasticity often leads to artificially low standard errors, and commonly used cluster-robust standard errors are downward biased in small- and medium-sized samples.

Standard errors may also be underestimated in experiments due to violations of randomization assumptions, finite sample issues, or model misspecifications. And because significant results are easier to publish, there are incentives to favor smaller standard errors. A small effect with an even smaller standard error often looks better than a large but insignificant one.

When existing methods fail

The funnel plot below illustrates what happens with spurious precision. Each dot represents a study's estimate against its standard error. Ideally, the funnel narrows symmetrically toward the true effect. Standard corrections account for asymmetry from publication bias or p-hacking on the effect size. But when precision is p-hacked as well, some estimates appear both larger and more precise than they really are: the hollow dots become solid black ones.

Figure: Spurious precision makes some studies look more precise than reality, distorting meta-analysis results.

These overly precise estimates (e.g. those that omit an important control variable) receive too much weight in meta-analysis. That is how spurious precision creeps in and distorts the overall result. In such cases, all standard inverse-variance weighting methods begin to break down.

Publication bias has been studied for decades, and correction methods like PET-PEESE or selection models are widely used. The catch is that they still rely heavily on reported precision and assume that the most precise estimates are unbiased. But if precision itself is p-hacked, these corrections do not necessarily solve the problem.

Consider the funnel plot above. Standard inverse-variance-weighted averages are biased upward. Funnel-plot corrections fail because they assume any p-hacking targets effect sizes rather than standard errors. And selection models break down as well, since they rely on the assumption that individual reported estimates are unbiased, an assumption violated under p-hacking.

Indeed, in some of our simulations with moderate spurious precision, simple unweighted averages ended up less biased than sophisticated bias-correction estimators.

The idea behind MAIVE

This led us to MAIVE, the Meta-Analysis Instrumental Variable Estimator. The idea is simple. Reported standard errors may be biased, but sample size is much harder to p-hack. It is strongly (if imperfectly) linked to true precision and, in much of empirical research, authors typically use the largest feasible sample from the start. You can easily change controls, clustering, or estimation techniques; you usually cannot easily increase N.

MAIVE uses sample size as an instrument for precision. We keep the familiar funnel-based framework but rebuild it on a more robust foundation: predicted precision based on N, not reported precision alone, with confidence intervals considering prediction uncertainty. In simulations, MAIVE substantially reduced the overall bias (publication and p-hacking) compared to existing estimators. And in datasets with replication benchmarks, MAIVE moved meta-analytic results closer to the replications.

Making it easy to use

To make MAIVE easy to apply, we built a simple web tool: spuriousprecision.com. Upload your dataset, click a button, and MAIVE runs in seconds, correcting your meta-analysis for publication bias, p-hacking, and spurious precision. If you just want to see MAIVE in action, the site offers a demo dataset you can run instantly.

The tool supports study-level clustering (CR1, CR2, wild bootstrap), allows for extreme heterogeneity and weak instruments, and enables fixed-intercept multilevel specifications that account for within-study dependence and between-study differences in methods and quality. No coding, no setup, no R or Stata needed.

In the web tool we also included existing funnel-based methods — PET-PEESE and the Endogenous Kink model. Users can compare approaches side by side. This fills a gap: there are web tools for producing forest plots and basic meta-analysis models, but none that let you run advanced funnel-based corrections straight from the browser.

What we learned

The biggest takeaway was how damaging spurious precision can be. Publication bias is well known, but the meta-analysis bias working through distorted standard errors can be just as harmful. Because almost every meta-analytic method relies on inverse-variance weights, the problem is potentially widespread.

We do not claim MAIVE is a cure-all. But it is a practical safeguard against a form of bias that existing methods largely ignore. With the web tool at spuriousprecision.com (also available at easymeta.org), we hope MAIVE becomes a useful part of the toolbox for meta-analysis, whether in medicine, psychology, economics, or beyond.

At the same time, the app allows for seamless use of methods well known in the MAER-Net community: PET-PEESE and the Endogenous Kink model. Until now, these approaches were available only in R or Stata. Now they can be run with a single click, no software installation needed.

The app supports options that applied researchers often need, including different types of clustering (classical, CR2, wild bootstrap), weighting schemes (including one that accounts for extreme heterogeneity), weak-instrument-robust confidence intervals, and fixed-intercept multilevel specifications to account for between-study differences in methods and quality.

We hope this tool will lower entry barriers to modern meta-analysis for students, collaborators, and applied researchers, and make it easier for MAER-Net members to demonstrate, compare, and teach bias-correction methods.

We'd be very grateful if you could use your favorite social network to share this tool with colleagues, students, or collaborators who might find it useful. And please let us know about any errors, missing features, or ideas for improvement — we'll keep refining the app based on your feedback. Together we can make bias correction in meta-analysis more accessible.

Special thanks to Petr Cala for creating the app, and to Heiko Rachinger and Pedro Bom for developing the R package that powers it.

👉 Try a demo at EasyMeta.org/demo

Dotazník Zuzany Havránkové

Co děláte? Jak byste laikovi vysvětlila svou práci?

Překládám stovky akademických publikací do výstupu, který je použitelný v praxi. Tomu se říká metaanalýza: statistické shrnutí výzkumu na dané téma.

Co je na vědě nejlepší? A nejhorší?

Nejlepší jsou ty „heuréka“ momenty, kdy najdete řešení problému, s nímž jste zápasili rok či déle. Hned vedle toho je to kontakt s geniálními lidmi z celého světa. Nejhorší je peer-review proces při publikování, který je často zcela náhodný. A také, když se věda uzavře do bubliny, přijme jediný výklad jako dogma a přestane tolerovat pochybnosti.

Proč jste se dala na vědeckou dráhu? Jak jste se k vědě dostala?

Začínala jsem v soukromém sektoru a současně si dělala doktorát. Zjistila jsem, že s dětmi mi vědecká kariéra poskytuje více flexibility, takže jsem u ní zůstala.

Kým byste byla, pokud ne vědkyní?

Myslím, že bych působila zcela mimo mou profesi. Můj pradědeček byl truhlář a práce se dřevem mě baví. Dokázala bych si představit takovou řemeslnou profesi, jejíž výsledky dělají lidem radost na dlouhé roky. Také miluji malé děti, takže být učitelkou v mateřské škole by mě naplňovalo.

Jaká je vaše nejoblíbenější (odborná) kniha, případně váš nejoblíbenější vzorec?

Oslovují mě autoři Robert Sapolsky a David Quammen, kteří dokážou poutavě psát o biologii a chování lidí. Právě čtu Sapolského knihu Determined: The Science of Life Without Free Will, která je ale trochu depresivní – pokud bych její hlavní myšlenku měla přijmout doslova, pak byly veškeré mé dlouholeté snažení a dřina předurčeny a za svůj úspěch vděčím tomu, do čeho jsem se narodila, jak jsem byla vychována, s kým jsem se potkala, čemukoli, co mě mohlo ovlivnit, a náhodě. Minimálně to člověka přivede k pokoře. A místo jednoho vzorce mám ráda myšlenku, že život není hra s nulovým součtem a že spolupráce vede k lepším výsledkům pro celou společnost.

Posloucháte při práci hudbu? Jakou?

Když pracuji, potřebuji ticho, nekompromisně. Při běhu volím hudbu s tempem alespoň 180 bpm. Při tréninku boxu slyším hlavně na „zaber“ od svého instruktora pana Hanzlíka.

Máte nějakou profesní deformaci? Ovlivňuje vaše práce váš každodenní život?

Musím se přiznat, že jako ekonomka se pořád ptám na porovnání nákladů a výnosů. Čili: Zní to dobře, ale udělal někdo cost-benefit analýzu?

„Když jsem viděla, co dokázali čerství profesoři z jiných oborů – třeba v medicíně, kde si přitom museli na jmenování počkat mnohem déle než já –, uvědomila jsem si, že ekonomie je k rodinnému životu výrazně přívětivější. Jasně, jsou tam otázky, které musíte zkoumat v terénu. Ale náš výzkum probíhá z velké části u počítače, s daty, statistikou,“ zamýšlí se pracovnice Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy a matka čtyř dětí Havránková.

„Měla jsem možnost přizpůsobit svůj pracovní život rodině. Naproti tomu lékařka musí být denně s pacienty nebo v laboratoři, nemůže zůstat doma, když ji děti potřebují. Takže chovám obdiv ke kolegům z jiných oborů. To věkové prvenství je třeba brát v tomto kontextu s pokorou,“ uvědomuje si Havránková.

Země, které mohou Česku závidět

Škarohlíd by v jejích slovech o vysedávání u počítače mohl zahlédnout vzdálené obrysy stereotypních představ o akademicích zavrtaných v pracovnách a odtržených od takzvaného reálného života. Taková myšlenková zkratka by ale vedla do slepé uličky. Havránkové umožňuje její profesní dráha poznat současný svět do hloubky z mnoha různých směrů.

S akademičkou spolupracuje věhlasná Stanfordova univerzita v Kalifornii, nedávno se vrátila z několikaměsíčního pracovního pobytu na Novém Zélandu. Celkem za posledních patnáct let navštívila pracovně všechny kontinenty a kolem dvaceti různých států USA. To znamená nejen doslovnou rozlítanost po celém světě, ale také příležitost vnímat jej o to komplexněji.

„Po usazení na Novém Zélandu jsem byla v šoku z toho, že při zohlednění cenové hladiny je tam materiální životní úroveň ve výsledku nižší než v Česku. Přitom Nový Zéland zde vnímáme jako zemi zaslíbenou, ale finanční realita je jiná,“ vzpomíná profesorka, podle níž kvalita života v Česku při zohlednění faktorů typu všeobecné bezpečnosti, dobrého školství nebo zdravotnictví překonává i ještě více mytizovanou Kalifornii. Přitom nemluví o kvalitě života pouze v Praze, ale i v menších městech. Například v Litomyšli, kde Havránková žije s manželem Tomášem, rovněž profesorem ekonomie.

Nic na profesorčině nadšení ze života v tuzemsku nemění ani skutečnost, že si Česko kvůli neduživému růstu hrubého domácího produktu v minulých letech vysloužilo nálepku nemocného muže Evropy. Kontinentu, který pohledem základní makroekonomické veličiny sám nevyniká vitalitou v porovnání se Spojenými státy.

„Já ale s tím označením, že Česko je nemocným mužem Evropy, absolutně nesouhlasím. Podle mě to není s hodnocením domácího růstu HDP od covidu tak jednoduché. Konkrétně zrušením elektronické evidence tržeb se část ekonomiky přesunula do šedé zóny. To je prostě účetní fakt. Když přestanete sledovat určitou část produkce, přestane se i vykazovat ve statistice, ale reálně nezmizí,“ polemizuje s pesimistickým pohledem na stav českého hospodářství Zuzana Havránková.

Co je a co není vidět

Mimoděk tím nastiňuje, v čem tkví podstata jejího výzkumu: tedy porovnávání a vyvozování závěrů z toho, co vzájemně porovnávat vůbec lze. Havránková se zabývá možnostmi využití takzvané metaanalýzy, tedy postupu, který z řady jednotlivých studií na stejné téma vyvozuje obecnější závěry. Aktuálně se zabývá hlavně zlepšením statistických nástrojů tohoto přístupu, o čemž jí právě vyšel článek v prestižním časopise Nature Communications. „Původně tato metoda vznikla v medicíně pro zkoumání účinnosti nových léků. Ve společenských vědách ale potřebujeme jiné nástroje.

Metaanalýza je užitečná z toho důvodu, že jednotlivé studie si často protiřečí. Ne proto, že by byly špatně, ale protože pracují s různými metodami, v různých kontextech, na různých populacích. A některé neatraktivní výsledky se do vědeckých časopisů vůbec nedostanou, což se musí statisticky zohlednit a vzniklá zkreslení opravit,“ vysvětluje Havránková, která v dřívějším rozhovoru pro Hospodářské noviny popsala krásu ekonomie v tom, jak hledá způsoby, aby se lidé mohli mít lépe.

Co se vyplatí

K tomu může přispět také způsob, jakým Havránková i díky své vědecké metodě uvažuje. Na pocit zavedených jistot v posledních pěti letech dopadlo hned několik jevů, které se obvykle vyskytují maximálně jednou za několik desítek let. Rovněž Česko pocítilo koronavirovou pandemii, nástup pádivé inflace nebo energetickou krizi. A státy Evropské unie čeká ještě intenzivnější a dražší etapa boje s emisemi uhlíku.

Všechny tyto události jsou mimořádné i z pohledu dopadu na veřejné rozpočty, ale nejen na ně. „Všude nám chybí cost-benefit analýza. Lockdown omezí šíření viru. Povolenky zpomalí oteplování. Ale ta opatření mají také obrovské náklady a my jsme rezignovali na porovnání společenských nákladů a výnosů. Právě tohle porovnání je podstata ekonomie – varovat před řešeními ‚za každou cenu‘. Vede mě to k zamyšlení, jak my ekonomové a vědci obecně předáváme a překládáme výzkum veřejnosti,“ uvažuje Havránková, která ještě před koronavirovou pandemií například v jedné studii shrnutím dostupné literatury došla k závěru, že přepínání času mezi letním a zimním z důvodu úspory energie nedává v 21. století smysl.

V kontextu ostatních výzev, jimž společnost čelila a nadále čelí, se však nyní střídání času jeví jako ten nejmenší problém. „Například pandemie. Tam mi strašně chybí katarze. Uzavření a reflexe toho, co se vlastně stalo a proč. Hypotézu o úniku viru z laboratoře jsme brali jako konspirační teorii, přitom dnes je téměř jisté, že to tak bylo. Pokud se skutečně ukáže, že šlo o laboratorní únik riskantního výzkumu financovaného částečně z amerických grantových peněz, jak se z toho poučíme do budoucna?“ ptá se akademička.

[Infobox "Nejcitovanější": Zuzana Havránková působí kromě jiného jako profesorka ekonomie v Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy a výzkumná spolupracovnice v Centru inovací metavýzkumu na Stanfordově univerzitě. Práce Zuzany Havránkové citují ve svých materiálech MMF, OECD, Světová banka i Evropská komise. Její výzkum použili například nositelé Nobelovy ceny Tom Sargent a Joseph Stiglitz. Je nejcitovanější českou ekonomkou v zahraniční vědecké literatuře.]

„Zásadní pak bylo zavírání škol. Víme už, že to mělo obrovsky negativní důsledky pro děti, přitom dopad na šíření viru byl malý. Samozřejmě, teď po bitvě se mi to říká lehce. Jenže když šlo do tuhého, přijali jsme jedinou linii argumentace jako vědecké dogma, ačkoli silný vědecký základ neměla, a kritiky jsme umlčovali. Sama jsem se toho účastnila a je mi to líto. Mám pocit, že se to příliš rychle uzavřelo ve stylu, máme to za sebou, pojďme radši dál. Nedostatek reflexe má za následek kolaps důvěry nejen v epidemiologii, ale ve vědu obecně,“ varuje ekonomka, která nešetří podobnými výhradami ani ke způsobu řešení další aktuální závažné krize v podobě změny klimatu.

Proti emisím jako s větrnými mlýny

„Změnu klimatu nemůžeme ignorovat. Ale chybí mi cost-benefit analýza klimatických opatření. Když lijeme peníze do Green Dealu, daňový poplatník by měl vidět, co přesně tím získá. Podle některých studií to bude mít v globálním měřítku zanedbatelný dopad na klima. Možná by se vyplatilo volit levnější, ale efektivní řešení, třeba sázení stromů namísto biopaliv. Studie publikovaná před pěti lety v časopise Science ukázala, že tímto způsobem můžeme stáhnout z atmosféry čtvrtinu všeho oxidu uhličitého. Je to jednoduché, levné a realistické řešení,“ popisuje výzkumnice, která už před deseti lety publikovala ve spolupráci s ekonomem Davidem Zilbermanem z Kalifornské univerzity v Berkeley také studii o společenských nákladech uhlíku.

Došli v ní k závěru, že v literatuře o nákladech emisí CO₂ dochází ke zkreslení průměrné hodnoty společenských nákladů uhlíku směrem nahoru, protože vědecké články častěji publikují extrémnější výsledky, zatímco nižší odhady zůstávají v šuplíku.

Žádná idyla v USA

Kritici Green Dealu jej mnohdy rádi vykreslují jako nůž, který si Evropská unie dobrovolně zabodne do ruky, což dále výrazně podkope její hospodářskou výkonnost. Zejména v porovnání s růstem HDP Spojených států je zaostávání Evropy zjevné. Lakonicky to nedávno v Irsku komentoval generální ředitel americké banky JPMorgan Jamie Dimon: „Prohráváte. Evropský hrubý domácí produkt byl ještě před deseti patnácti lety na úrovni devadesáti procent toho amerického. Nyní ten poměr dosahuje zhruba 65 procent. To není dobré.“ Tato čísla ovšem nezohledňují oslabování eura vůči dolaru nebo demografický vývoj, který je i díky masivní imigraci příznivější v USA.

„Myslím, že my v Evropě už nepředstíráme, že chceme růst HDP. Dobrovolně jsme se rozhodli obětovat životní úroveň ve prospěch toho, že budeme klimatickým příkladem pro zbytek světa. Ten nízký růst není žádné prohrávání, je to nedílná součást záměru. Nechám na čtenáři, aby si vyhodnotil, jestli je to dobře. Určitě má ale Evropa globálně nejvíce laskavou a altruistickou populaci, která se obětuje ve prospěch ostatních. To je hezká věc, kterou můžete upřímně o Evropě říci: Žijí tady v průměru nejhodnější lidé na světě. To o USA říci nejde a já bych tam dlouhodobě asi žít nechtěla, i když bychom tam určitě vydělávali násobně víc,“ uvažuje ekonomka.

Podřadný statek?

Až dosud mluvila o Česku a Evropě pozitivně. To se mění při zmínce některých projevů stárnutí populace. „Nedávno jsem třeba narazila na šokující statistiku z Velké Británie: Poprvé v historii je tam mezi ženami ve věku třiceti let víc těch, které nemají děti, než těch, které je mají. A to je opravdu alarmující. Problém se netýká jen Evropy, ale celého světa. Dopadá na ekonomiku, zdravotnictví nebo na sociální systémy. Společnost bez dětí je smutná společnost bez budoucnosti a naděje. A tím dojde i na konec zelené politiky, která jako první půjde ze stolu v situaci, kdy nebude na základní důchody,“ upozorňuje Havránková a dodává, že Česko se trendu dlouho vymykalo.

„To je svým způsobem výjimečné. Od konce devadesátých let bylo příkladem toho, že ne vždy platí teorie, podle níž bohatší země mají méně dětí. Ekonomové s nadsázkou říkají, že děti jsou takzvaný podřadný statek, tedy takový, kterého s růstem vašeho bohatství spotřebováváte méně. Ještě v roce 2021 jsme přitom měli druhou nejvyšší porodnost v Evropě, říkalo se tomu český demografický zázrak. Teď se ale trend otočil,“ naráží ekonomka na skutečnost, že se nyní na českém území rodí nejméně dětí za celou dobu historie měření s počátkem v 18. století. Havránkovi se nicméně trendu vymykají: Vychovávají čtyři děti. Profesorka v této souvislosti připomíná, jak zásadní je pro sladění její profesní dráhy a rodinného života pomoc manžela a vstřícnost zaměstnavatele.

Jak pomoci rodičům

„V tomhle mám štěstí. Spolupracuju s manželem, který ví, co doma řešíme, jaké máme časové termíny a limity. Když něco nestíhám, on mě zastoupí. Tohle zázemí je naprosto klíčové,“ pochvaluje si Havránková. „Pro nás oba je to výzva, ale zároveň máme mimořádnou výhodu, že pracujeme v akademické sféře. Nemusíme denně dojíždět, nemusíme být neustále fyzicky na univerzitě. V soukromém sektoru tohle jde málokdy. A i v rámci akademie jsou obory, kde to funguje jinak, kde je pořád nutná každodenní fyzická přítomnost v laboratoři. Takže tohle je opravdu výhoda výzkumu v ekonomii,“ ví Havránková, jež má zkušenost s působením nejen v akademické, ale také v privátní sféře.

„Já jsem původně začínala v byznysu, avšak čekali jsme první miminko a zároveň jsem si dělala doktorát. Bylo to náročné, ale postupně jsem zjistila, že ta akademická cesta mi dává větší smysl. Člověk se musí rozhodnout, co zvládne, a někdy prostě improvizuje,“ vzpomíná na období, kdy pro tehdejší RWE ve spolupráci s tradery na energetických trzích rozvíjela matematické modely pomáhající firmě zajistit co nejvýhodnější nákupy energií. Šlo o práci s jasně viditelným, až téměř hmatatelným ekonomickým dopadem, vyzdvihuje Havránková.

Dobře si je nicméně vědoma toho, že propad porodnosti v rozvinutém světě souvisí nejen s materiálními podmínkami, ale také se společenským posunem vnímání rodičovství. „Nedávno jsem se potkala s kamarádkou a zeptala se jí, co teď dělá. A ona odpověděla: ‚Já jsem jen matka.‘ Mně to pak přišlo strašně smutné. Že už se i do našeho vlastního vnímání začíná dostávat představa, že být matkou je jen tak něco. Jako by to nebyla práce. Ona to samozřejmě práce ve svých důsledcích je a často mnohem náročnější než osmihodinová směna. A nikdy se nepotřebujete ptát, jestli má hmatatelné výsledky. Nic většího v životě není.“

Dopravní peklo lidem u hlavní silnice skončí za dva roky. Skončí naše litomyšlská ostuda, kdy jsme si pasivitou mezi lety 2010-2018 způsobili zpoždění na úseku, který měl původně být stavěn jako první. I nadále bude ale provoz na hlavní velmi silný, protože silnice bude fungovat jako dálniční přivaděč pro Českou Třebovou a Ústí nad Orlicí.

Podívejte se na mapku – oficiální krajský plán dálničních přivaděčů. Vysoké Mýto bude mít přivaděč, který slouží zároveň jako obchvat. Město dokonce nabídlo, že ho zaplatí samo, protože rozumí, jak důležité je dostat tranzitní dopravu z centra.

V Litomyšli nám takový obchvat taky chtěli postavit, dokonce i zaplatit, ale kolem roku 2015 to naše vedení odmítlo. Peníze, které nám stát na obchvat dal, jsme spolu s krajským vedením použili na opravení stávajících silnic a jejich označení jako dálniční přivaděče, což podle mého názoru hraničilo s dotačním podvodem a měli bychom se za to stydět.

Výsledkem je, že veškerá tranzitní doprava (včetně kamionové dopravy nerespektující zákaz) bude z České Třebové proudit kolem zámku a školy na světelnou křižovatku, a odtud dále po Kpt. Jaroše a Sokolovské a až pak u Řídkého na dálnici. Dohromady podle studie ŘSD přes milion aut ročně.

A Vám se to jako líbí, kolegové v Litomyšli odpovědní za dopravu? Potřebujeme skutečný obchvat ve stylu Vysokého Mýta. K tomu by stačilo oba přivaděče napojit na dálnici podle územního plánu kraje, tedy už před Litomyšlí, nenechat auta projíždět celým městem. Jinak budeme mít navěky ucpané oba konce náměstí, ze kterého nebude možné vyjet.

Dosud byla prioritou samotná dostavba dálnice. Ta už v ohrožení není. Současnému vedení města hrozí u přivaděčů opakování historické ostudy, kterou jsme si zažili se samotnou dálnicí. Je nutné každý týden v této klíčové věci neustále tlačit na hejtmana, ředitele ŘSD, starosty Třebové a Ústí, vymýšlet spolu, jak obchvatem zlepšit život i v Kornicích a Němčicích. Osobně budu příště volit toho, kdo s tím udělá do voleb nejvíc.

Snažíme se o jiná témata. Oba pracujeme z domova, proto se snažíme práci a soukromí oddělovat.

Bydlíte na malém městě docela daleko od Prahy, kde přitom máte oba pracoviště. Je to v téhle fázi života výhoda?

Žijeme v Litomyšli a moc se nám tam líbí. Maloměsto je logisticky příjemnější. Máte blízko přátele i sousedy, kteří pomůžou. Vše se tak zvládá snáz, zvlášť když máte čtyři děti.

Když jste před jedenácti lety vyrazili za studiem do Kalifornie na proslulou univerzitu v Berkeley, už jste měli děti. Jak se to dalo zvládnou?

Na střídačku, jednou jel na kampus manžel, podruhé já. Doma jsme pracovali tak, jak to děti dovolily. Bylo to možná intenzivnější, než by si člověk přál.

Váš manžel by tou dobou poradcem bankovní rady ČNB?

Ne, na pozici nastoupil po návratu z Kalifornie.

Hodila se vám americká zkušenost při přípravě nového oboru na Anglo-americké vysoké škole v Praze?

V tradičním českém systému je vysokoškolské studium vnímáno jako právo, zatímco v USA, zejména na prestižních školách, je bráno jako luxusní služba a studenti za něj očekávají špičkovou kvalitu. Američané tvoří na naší škole asi 30-40 % zahraničních studentů, takže je důležité rozumět jejich očekáváním.

Zároveň platí, že při nástupu na univerzitu v USA nenastupujete přímo do konkrétního oboru, ten obor si volíte v průběhu prvního ročníku studia. Proto tam není tak časté přerušování studia nebo přestupy na jiné školy, jak to vídáme v Česku. Stejně tak můžete obory kombinovat, pokud se to zdá časově zvládnutelné, třeba kombinace ekonomie s politologií či psychologií.

K vám přicházejí studenti už rozkoukaní?

Na magistru už lidi vědí, co chtějí. Nabízíme jednoleté magisterské studium, což je v zahraničí celkem běžné. Mají ho i Oxford, Cambridge, Harvard, a další. V Americe si i to typické dvouleté studium můžete často zkrátit na jednoleté, které běží celý kalendářní rok včetně léta, bez prázdnin. Jde o intenzivní studium, během kterého není možné pracovat, jako je to zvykem u nás.

Další rozdíl jsou peníze.Nikdy si nebudeme moci dovolit zaplatit člověka třeba ze Stanfordu, který pracuje za mnohonásobek toho, co se platí tady. Což není jen české specifikum, v podobné situaci je celá kontinentální Evropa. V rámci EU není univerzita, která by byla v čele světových žebříčků.

Takže americké univerzity nepřeplatíme, ale můžeme zvát skvělé lidi na krátkodobé pobyty. A k tomu je Praha ideální jako globálně vyhledávaná destinace.

Jak takový krátkodobý pobyt vypadá, jaký má pro studenty přínos?

Jde třeba o dvouměsíční rychlokurz, který je velice intenzivní. Na takové pobyty špičkových lidí se peníze najdou.

Při informování o nově otevřeném oboru zdůrazňujete propojení ekonomie a politiky. Jak moc se do toho promítnou aktuální události ve světě? Dá se říct, že kdyby výuka začínala loni, byla by náplň jiná?

Rozhodně ne. Donald Trump je prezidentem podruhé a to co dělá, je sice agresivnější, než během prvního mandátu, ale není to nová věc.

Co říkáte tomu, jak razantně zvednul cla pro dlouhou řadu zemí?

V ekonomii se na mnoha věcech neshodneme, ale v tomto případě je odpověď jasná. Cla škodí nejenom ekonomice, která je zavádí, ale i jejím obchodním partnerům. Tlumí obchod, zvyšují ceny, tedy tím trpí jak populace, tak byznys. Co je ale mnohem horší v tomto případě je ta neprofesionalita, rétorika kolem, nejistoty, které jsou teď se zaváděním cel spojeny.

K vysvětlení třeba pomůže Occamova břitva: když za těmi opatřeními nevidíme žádné ekonomické racionalizace, je to možná tím, že tam prostě žádné nejsou, že zdůvodnění je úplně někde jinde.

Američané znali Trumpa, věděli, co slibuje. Mohli si přečíst řadu varování před dopady jeho politiky, například dopis desítek nositelů Nobelovy ceny za ekonomii. Přesto mírná většina pro Trumpa hlasovala. Říká to něco o vnímání ekonomie běžnými lidmi?

Volby rozhodlo nejspíše něco jiného než ekonomická stránka. Musíme do politiky, do psychologie davu. Jedno z vysvětlení je, že se projevila poptávka určité části populace po tom pomstít se globálním elitám. A to v očích řady voličů Trumpova opatření splňují. Není v tom ekonomická racionalita, jde o politickou strategii, která si chce získat určitou část populace.

Nemají mnozí Američané důvod si myslet, že je globalizace poškodila?

Když se v důsledku dovozu levného zboží z Číny položí firma, kterou člověk budoval nebo pro ni pracoval, tak si ti, kdo na to doplatili, řeknou, že to není fér. I když globálně z pohledu racionální ekonomické teorie platí, že si jako společnost pomůžeme. Krásný případ je Uber a jeho alternativy v Praze. Jako zákazníci jsme nadšení z ceny a kvality služeb, ale v kůži taxikáře bychom být nechtěli.

Všichni milujeme pokrok, jen ať se odehraje u souseda na dvorku, ne u nás.

I taxikář se musí přizpůsobit, odvětví se posunou nebo zaniknou a lidé musí dělat něco jiného. To je ten surový darwinistický kapitalismus, ale právě takhle funguje pokrok.

Umíte si představit, že vysoká celní bariéra kolem Ameriky, pokud ji Trump udrží dlouhodobě, opravdu přispěje k industrializaci Spojených států?

Pokud se uzavřou před světem, budou se k tomuto cíli dostávat velmi, velmi pomalu.

Opakovaně jste se ve výzkumu věnovala klimatické změně z hlediska ekonomie. Budete tento aspekt reflektovat i ve výuce?

Ano, z pohledu ekonomické politiky je tohle jedno z těch velkých témat.

Ve vašich vědeckých pracích často využíváte metaanaýzu. Můžete přiblížit její princip a přínosy?

Metaanalýza je statistická metoda, která agreguje výsledky studií na stejné téma. Když se podíváte například na vědeckou literaturu o dopadech pasivního kouření na zdraví, najdete studií opravdu hodně a jejich závěry se mohou hodně lišit. Dokonce mohou dojít ke zcela neintuitivnímu závěru, že pasivní kouření je zdraví prospěšné. Otázka je tedy, jaký je ten opravdový efekt pasivního kouření. A klíčem je statistický přístup, který dokáže dát odlišné výsledky dohromady a očistit je o různé zkreslení, které v literatuře zákonitě jsou.

To znamená, že výsledky jsou díky tomu věrohodnější?

Jak je očištění o různá zkreslení důležité se třeba ukázalo na vyčíslení společenských nákladů emisí uhlíku. Zjistili jsme, že je tam velká publikační selektivita, tedy tendence vybírat k publikaci výsledky, které editoři nebo autoři z různých důvodů preferují. Průměr byl kolem 290 amerických dolarů na tunu CO2. Když to očistíte jenom o publikační selektivitu, tak vám náklady klesnou takřka na čtvrtinu. Vlastně nám to říká, že lidé v této literatuře rádi vidí větší čísla a méně publikují ty nižší.

Z toho plyne, že ten nižší výsledek je realističtější?

Přesně tak. Samozřejmě tohle je globální průměr, realita je trošku komplikovanější. Meta-analýza zvládne výsledek očistit i o různá jiná zkreslení třeba metodologická, která v těch studiích mohou být, zejména u klimatických modelů.

Konkrétně se teď zabývám tím, jakým způsobem autoři odhadují nejistotu. Uvedu příklad, i když vás teď nevidím stát, řekla bych, že měříte asi 180 centimetrů plus mínus 5 centimetrů. Můj odhad není jenom číslo 180 ale také číslo 5. Když máte data na hromadu věcí a chcete z toho něco zjistit, každý odhad je zatížen nějakou nejistotou, dokonce i odhad nejistoty samotné. Třeba v klimatických modelech může být taková nejistota téměř stoprocentní.

To znamená, že víme, že nic nevíme?

Ano, dá se to tak říct. Ale pozor, pokud je to tak, vědci to tam uvedou. Ta nejistota je tam obrovská a my máme scénář A, scénář B a scénář C. Můžeme z toho vyvodit něco s určitou úrovní jistoty. Bohužel, když se to následně přenáší do médií, která píší jenom o odhadu a na nejistotu se už nekouká. U klimatických modelů je problém v tom, že nic lepšího nemáme a potřebujeme mít alespoň něco, co by nás trochu více nasměrovalo do budoucnosti. Nikdo ale nemá křišťálovou kouli a předpovídat vývoj pro dalších 50 let je složité.

Také máte hromadu parametrů, které vstupují do klimatických modelů, a každý z nich je zatížen nejistotou. Není to tedy jen o výsledku toho modelu, ale i o vstupních parametrech, které tam zadáváte.

Dá se tedy říct, že výsledek metaanalýzy tu nejistotu eliminuje?

Metaanalýza je jenom tak dobrá, jak jsou kvalitní podkladové studie.

Jak se vlastně obor metaanalýzy vyvíjí?

Metaanalýza jako taková byla vyvinuta v medicíně, kde se dělají zejména kontrolované klinické experimenty. A protože jsou tyto experimenty hodně drahé, často zahrnují jenom desítky účastníků. Aby se dosáhlo silnějších a obecnějších závěrů, byla potřeba výsledky těchto malých studií spojit.

Ve společenských vědách, a zejména v ekonomii, je situace ještě složitější, protože je prakticky nemožné provádět kontrolované experimenty v měřítku celé ekonomiky. Proto se i různé Nobelovy ceny v poslední době dávali především lidem, kteří vyvinuli metodologii blížící se experimentům v medicíně. To, že takové experimenty mimo laboratoře ve společenských vědách nejsou, znamená, že metaanalytické postupy vyvinuté v medicíně nelze korektně aplikovat na naše studie. My se to pokoušíme zlepšit. Teď vychází článek v časopise Nature Communications, kde představujeme metodu, která si poradí se společenskovědním datovým souborem.

Dají se k vašemu výzkumu využít nástroje umělá inteligence?

V současnosti umělá inteligence dokáže samozřejmě úžasně psát v angličtině, takže posouvá každého průměrného výzkumníka o hodně dál. Kromě toho umí udělat hezké rešerše. Část metanalýzy je sběr dat. Výzkumník si hledá články, které jsou pro něj relevantní. Pak si ten článek musí podrobně přečíst a musí z toho vytáhnout data, které potřebuje. Pokud by tohle celé zvládla umělá inteligence, tak by to bylo úžasné vylepšení. Zatím to ještě moc nefunguje, ale věřím, že to nepotrvá dlouho, umělá inteligence pořád ještě dělá příliš chyb. To ale nic nemění na tom, že je to revoluční nástroj. Před pár lety bych si tohle nedokázala představit. Z mého pohledu je to revolučnější než internet.

Jste nejmladší profesorka v Česku. Jaké máte profesní cíle?

To je otázka. Teď jsem se začala přesouvat více od praxe k teorii a také s kolegy spolupracujeme se Stanfordskou univerzitou v USA, konkrétně se slavným epidemiologem Johnem Ioannidisem. Určitě bych chtěla metody meta-analýzy dále zlepšovat, aby byly lépe použitelné, aby byly dobře pochopeny a přijímány.

Máte čtyři děti a děti jsou v naší společnosti často vnímány jako brzda v kariéře a často to tak reálně je. Jak je to ve vědě?

Já jsem vlastně nezačínala v akademickém prostředí, to si mě nějak našlo a zůstala jsem v něm právě kvůli časové flexibilitě. Měla jsem štěstí a také hodně lidí kolem, kteří mě podporovali. To je podle mě základ mít kolem sebe lidi, kteří vám pomohou, když už nemůžete nebo víte, že něco nestíháte. Ve výzkumu pracujeme s delšími lhůtami než třeba v byznysu, což nám dává určitou flexibilitu. Máme například půl roku na to, abychom něco odevzdali. To znamená, že když jsou děti nemocné, tak můžu být s nimi. Když mi zavolá paní učitelka ze školy nebo ze školky, tak za nimi můžu běžet. Dokážu si práci lépe časově naplánovat a rozvrhnout.

Jak těžké je takové výpadky následně dohnat?

Důležitá je disciplína a jak už jsem říkala, musíte mít kolem sebe lidi, na které se můžete spolehnout. Jednou z mých výhod bylo, že jsem měla spolupracovníka v manželovi.

Předtím jste pracovala v centrální bance. Jak tam výzkum fungoval, poslední dobou byla jeho úroveň ze strany vedení banky podroben kritice?

Česká národní banka měla historicky silný výzkum, který vedla profesorka Kateřina Šmídková…

Vy jste mimochodem nositelkou ceny, která je po ní pojmenovaná

Ona byla výjimečná osobnost a dokázala dostat výzkum ČNB na špičkovou úroveň, díky ní měli velmi dobrou reputaci i v zahraničí. Na různých konferencích znali její jméno, její práci. Co je ještě důležitější, banka měla nezávislou vnitřní oponenturu, která tam fungovala pro jakýkoliv produkt, který vznikl v rámci jiných oddělení.

Tohle zmizelo zavřením výzkumného odboru. Vy ale potřebujete nějaký interní orgán, který oponuje v rámci interní diskuse. Například podklady, které bankovní rada dostává, na základě, kterých by se měla rozhodovat, co udělá s měnovou politikou. Teď se to naštěstí od ledna změnilo. V ČNB opět vzniklo samostatné oddělení pro ekonomický výzkum, které vede Simona Malovaná.

Proč se podle vás nepodařilo ČNB na místo po Kateřině Šmídkové tak dlouho někoho přivést?

K tomu bych se nerada vyjadřovala.

Není střídání silnějších a slabších období zákonité?

Nedávno jsem byla s celou rodinou několik měsíců na Novém Zélandu. Země je známá v oblasti monetární politiky tím, že přišla s inflačním cílováním. Tohle rozhodnutí přišlo díky skvělému výzkumnému oddělení, které v centrální bance fungovalo. A samozřejmě také díky souhlasu guvernéra, což bylo tehdy odvážné. To oddělení mělo obrovskou prestiž. Bylo velice známé ve světě. Jenže inflační cílování přijali začátkem devadesátých let. Od té doby o Novém Zélandu v této oblasti nikdo nic neslyšel.

Co se stalo?

Nový guvernér, který tam nastoupil, pocházel z praxe. Výzkum se mu nezdál jako příliš potřebný, takže s ním skončil. Národní banka Nového Zélandu teď není ve světě známá vlastně ničím novým. Neprodukuje kvalitní výzkum, protože si tam nedokáže udržet kvalitní lidi. Když jednou něco zrušíte, je pak strašně těžké to znovu postavit. Proto držím palce České národní bance, že se k tomuto kroku rozhodla. Zejména z pohledu vnitřní oponentury je to hodně důležité.

Říkám si, že když se člověk narodí v malé vesnici na Slovensku, jak asi přemýšlí nad svým místem na světě? „Pozor, na východním Slovensku, v Gemeru,“ upozorňuje Zuzana Havránková.

„To je důležité dodat, protože na řadě míst na Slovensku je život dost podobný jako v Česku. Slovenský východ je ale z českého pohledu exotický. Mísí se tady přírodní krása se sociálními problémy, přičemž oboje v Česku nemá srovnání. Podobně se ve mně vždy mísila hrdost na Gemer s touhou odejít pryč. K místu svého původu cítíte závazek. Babička měla náš rodinný rodokmen zmapovaný až do středověku k veliteli stráže hradu Krásna Hôrka. Zároveň ale odmalička vidíte, jak je tam život těžký. Že nejlepší lidé zkrátka odcházejí pryč.“

Popisuje čas strávený s babičkou a prababičkou, ale také to, ji a bratra maminka vychovávala sama. Říkala jim, aby si vážili všeho, co mají, a že neexistuje nic, co by nezvládli.

Z jejích slov je cítit, že opustit rodnou hroudu nebylo jednoduché. Jít a hledat své místo na slunci. Napadá mě, jak takové prostředí člověka formuje. „Odmalička jsem chápala, že i když Gemer milujeme, budeme ho muset opustit,“ vrací se do minulosti Zuzana Havránková.

„Na dětství vzpomínám ráda, ale nejde dost zdůraznit, jaké problémy tam lidé mají – počínaje základní bezpečností, základními vlastnickými právy. V Praze si málokdo dokáže uvědomit, že podmínky podobné těm v Ugandě můžeme i dnes najít v místech, která byla ještě nedávno z Prahy spravovaná – právě na východě Slovenska. Chcete dělat dobrovolnickou práci a být maximálně užiteční? Místo Afriky nebo Indie jeďte dobrovolničit do Spiše či Gemeru. Abyste se tam narodili a dostali se odtud, musíte se opravdu snažit. A tady je možná kousek ekonomie: máte opravdu velkou motivaci, protože pokud budete jen pasivně sedět, dobrý život vás tam nečeká.“

Do ekonomie se vrhla v okamžiku, kdy už zmíněný premiér Mikuláš Dzurinda začal na přelomu 20. a 21. století provádět reformy a posunul Slovensko na Západ. Pochopila, že není jiný obor, který by měl tak široký a všeobecný dopad na život lidí, jako právě ekonomie.

Zamířila do Prahy, cíle mnohých z nás. Mluví o ní jako o „alfa městu“, Univerzita Karlova je pro ni pojmem s puncem vážnosti. Věděla, že musí být mezi nejlepšími a srovnávat se s nimi. „Důležité je to, čemu se v angličtině říká peer pressure,“ vzpomíná.

„Tedy že vidíte kolegu, jak je úspěšný na mezinárodním poli – že to jde dokázat i z Prahy. Konkrétně pro moji profesní dráhu to byli Roman Horváth, Michal Bauer a Julie Chytilová, moji současní kolegové v Institutu ekonomických studií. Prostředí jako takové hraje podle mě menší roli než jasné příklady konkrétních lidí, které znáte osobně.“

Když Zuzanu Havránkovou zaslechnete v podcastu, který vysílá Institut ekonomických studií, mluví o ekonomii s velkou vášní.

„Ekonomie má tu velkou výhodu, že je nutná pro skoro každé praktické rozhodnutí. Dám příklad: Jak nejlépe reagovat na klimatickou změnu? Klimatolog vám řekne, že je potřeba zpomalit, ideálně zastavit oteplování. Jenže snižování emisí může být tak drahé, že odčerpá peníze odjinud, třeba ze zdravotnictví, což v součtu může životy lidí ovlivnit negativně. Je potřeba najít rovnováhu mezi náklady a výnosy klimatických opatření. Tedy ekonomie má co říct k řešením důležitých problémů,“ říká.

„Také si myslím, že mi ekonomie dala více optimismu v uvažování nad tím, jak dobře se máme. Rádi se porovnáváme s druhými a zkresluje nám to představu o tom, jak na tom jsme sami. Posledních pár let nebylo snadných pro mnohé. Měli jsme pocit, že přichází apokalypsa. Pro povzbuzení nám ale stačí porovnat dnešní svět s dobami minulými. A coby statistik tahle fakta zdůrazňuji všem studentům a začínám jimi také svůj úvodní kurz do ekonomie.“

Chcete dělat dobrovolnickou práci a být maximálně užiteční? Místo Afriky nebo Indie jeďte dobrovolničit do Spiše či Gemeru.

Zuzana Havránková má za sebou pobyty na prestižních světových univerzitách, daleko tak přesáhla to, co si kdysi na východě Slovenska předsevzala: odjet do Prahy. Zamířila do kalifornské Berkeley a zkoumala téma, které se dnes dotýká každého z nás skrz transformaci ekonomiky, která vychází z nároků na ochranu klimatu.

„Na Berkeley jsem jela právě kvůli projektu modelování nákladů a výnosů omezování emisí skleníkových plynů. Tohle osobně považuji za velmi důležité. Dnes je převažující narativ takový, že oteplování musíme zastavit nebo přibrzdit za každou cenu, jinak hrozí apokalypsa. Jenže tohle nám věda neříká. V modelech klimatologům nevychází, že se ze Země stane Venuše, když nebudeme nic dělat. Když nebudeme nic dělat, bude o dost tepleji, čemuž bude drahé se přizpůsobit. Ale omezování emisí je také velmi drahé. Je určitě potřeba zohlednit věci, které se těžko finančně ohodnocují, jako je třeba biodiverzita. Ekonomie není všelék, ale pomůže najít rovnováhu. Bohužel jsme ekonomická řešení u změny klimatu z větší části opustili, za což nás naše vnoučata nepochválí.“

Do Ameriky ji dostala možnost spolupracovat s uznávaným americko-izraelským ekonomem Davidem Zilbermanem, profesorem na Berkeley. A také chtěla zkusit život v kampusu prestižní univerzity a v okolí San Franciska. Mentalita a přátelskost Američanů jí sedly.

Zklamáním ale byla míra kriminality v okolí San Franciska. Drobné krádeže nebo vloupání do aut tam už nikdo netrestá a nevyšetřuje, vypráví Havránková. Právě kriminalita byl tak jeden z důvodů, proč se rozhodla, že nezůstane.

„Zadruhé je to cenzura na amerických univerzitách, kdy se velmi hlídá to, co kdo řekne do médií nebo napíše na twitter. Zejména se to týká palestinské otázky, genderových otázek – a právě změn klimatu. Přes všechny problémy buďme rádi za svobodu projevu, jakou máme v Česku. A konkrétně v univerzitním prostředí. Mě nikdy nenapadlo řešit, jaké výzkumné otázky jsou politicky průchozí,“ popisuje otevřeně tamní poměry.

Česká společnost ekonomická ji jmenovala ekonomkou roku 2018. Patří mezi nejcitovanější odborníky na světě, na její práce odkazuje třeba Bank of England nebo Evropský parlament. Napadá mne srovnání: kdykoliv slavný kuchař dostane michelinskou hvězdu, s vypětím sil se ji snaží obhájit. To musí být někdy vyčerpávající, ne?

„Jedna věc je, že pořád vidíte kolegy, kteří jsou úspěšnější než vy. Takže u nás třeba Ladislav Krištoufek, můj spolužák a nyní prorektor pro vědu na UK, jeden z nejcitovanějších vědců na světě. Nebo Jozef Baruník, jeden z největších současných odborníků na ekonometrii časových řad. Takže pořád vidíte, kam se můžete posouvat a zlepšovat.“

Výzkumník se podle ní musí přestat honit za publikacemi, odměnami a citacemi a spíše se zaměřit na téma, k němuž chce vědecky přispět. „Myslím, že o to by se vědec měl snažit, aby opravdu smysluplně přispěl do mezinárodní debaty. Potom ty publikace, citace a granty přijdou skoro samy. Je také potřeba často cestovat za kolegy do zahraničí. Například příští rok pojedeme na tři měsíce na Nový Zéland.“

Ekonomie mi dala více optimismu v uvažování nad tím, jak dobře se máme.

Ke smysluplnosti vědy, jak říká Havránková, přispěla. Využívá metaanalýzu, kde se – když to zjednodušíme (a spisovatel Michel Houellebecq říká, že bez zjednodušování bychom se nikam nedostali) – vezmou existující studie, porovnají se a vyhodnotí se jejich výsledky. Komentáře tvrdí, že to pomáhá k věrohodnosti ekonomie coby vědy.

Dalo by se tedy říct, že Havránková je takovým fact-checkerem vědy (byť to slovo osobně nemám moc rád, dnes se totiž fact-checkují i vtipy od táboráku). Zároveň mě ale zajímá, zda to někdy není společensky náročné. Vědci dokážou být ješitní a taková meta-analýza někomu může rozbít léta práce, na niž získal granty, což pro něj představuje živobytí.

„Společensky náročné je pro mě spíš to, když vidím vědu na jedné straně – a potom politickou praxi na straně druhé. To je velmi smutné, viz třeba ten příklad s klimatickými opatřeními. To musí frustrovat skoro každého vědce v jeho konkrétním oboru. Ale s vědci mám osobně spíš tu zkušenost, že mají meta-analýzy rádi. Protože i oni potřebují nějaký benchmark, nějaké rozumné shrnutí. Kdyby se všichni na všem shodli, tak bychom se nikam neposunuli. Někdy zase nějaká nová studie ‚rozbije‘ spoustu mé práce. To se stává a jinak by to ostatně byla nuda. Znáte ten proslulý citát J. M. Keynese, když se změní fakta, změním názor? Co uděláte vy?“

To já nevím, ale co vím, je, že některá společenská témata a jejich prosazování do reálného života jsou postavená jen na „obecné vědecké shodě“, jež se tváří jako nezpochybnitelná. Připomínám Zuzaně Havránkové témata, která jsou ale schopna dělit společnost a postihnout negativně mezilidské vztahy: covid, změny klimatu anebo z dalších jejích prací – prospěšnost zmenšování velikosti tříd či střídání letního a zimního času.

Jak velká je to výzva, zajímá mě, protože ve finále jde zároveň o ohromné peníze. „Dobrá otázka. V první řadě nechcete začít s výzkumem, který nikoho nezajímá. Takže právě na tématech, která jste zmínil, je dobré pracovat. O klimatu už jsme mluvili. Co se týče covidu, opravdu bylo to extrémně nákladné zavírání škol vědecky podloženo? Chybí mi klidné vyhodnocení různých opatření. Trochu mám pocit, že jsme tady v dobré víře vytvořili atmosféru cenzury, ve které se vědci bojí zpochybňovat lockdowny nebo roušky. Měli bychom vědět, jestli to doopravdy fungovalo. Kdo bude jinak při příští pandemii poslouchat epidemiology?“

Napadá mě, nakolik – obecně – jsou vědecké práce ovlivněné osobním přesvědčením nebo předsudky. Skoro bych totiž řekl, že exaktní věda – a tady lze spatřit moji naivitu – dokáže osobní preference eliminovat. Podle Havránkové ale eliminovat předsudky nedokážeme.

„Musíme k vědecké literatuře přistupovat tak, že ji píšou živí lidé, a podle toho se zařídit. K tomu je právě dobrá meta-analýza. Teď nám snad po několika letech konečně vyjde článek na toto téma v prestižním časopise Nature Human Behaviour,“ pochlubí se.

Mluvíme spolu v době, kdy končí prázdniny, doba dovolených. Zlepšuje dovolená produktivitu, nebo je to barbarský přežitek, což s oblibou tvrdil bývalý prezident Václav Klaus? „Záleží na konkrétní profesi, samozřejmě,“ odpovídá Havránková, která se zabývá i ekonomií trhu práce.

Přes všechny problémy buďme rádi za svobodu projevu, jakou máme v Česku.

„Ale určitá míra odpočinku vždy produktivitu zvyšuje. Měli bychom se například zamyslet nad tím, jak je pro nás jako společnost užitečné, když nutíme lékaře trávit téměř celodenní služby v nemocnici. Nebyl byste radši, kdyby vás na pohotovosti vyšetřoval někdo, kdo je dobře odpočatý? Třeba i za cenu toho, že do té nemocnice jedete o dvacet minut déle?“ ptá se řečnicky Havránková.

Přemýšlím o jiném způsobu motivace, se kterým často (mnohdy jen pod nátlakem) zaměstnavatel přijde. Peníze, pochvala, jiné druhy pobídek přece musejí fungovat nejlépe, opakuji Zuzaně Havránkové.

„Na to máme novou meta-analýzu, kde ukazujeme, že finanční motivace jako taková není tak důležitá. Ano, často víc pomůže pochvala. A hlavně skutečnost, že práce člověka opravdu baví, že ji dělá ideálně na svoje jméno, že v ní vidí smysl. To penězi nenahradíme. Když s někým přijdete do kontaktu, vždycky velmi rychle poznáte, jestli ho práce baví. Extrémně je to poznat zejména u úředníků. Trochu by asi pomohlo nejlepší úředníky platit víc, ale jednoduché řešení to nemá.“ Člověka podvědomě napadne, že se počet zaměstnanců státu stále zvyšuje.

Coby revoluční změnu na pracovním trhu vidí Zuzana Havránková home office, v řadě oborů je to podle ní možná cesta, a pokud je silný manažer a silná vůle, funguje, byť nikdy není stoprocentní. Naopak jiný trend, se kterým se začíná experimentovat – nepodmíněný příjem – vidí negativně a mluví o něm tak, jako by citovala z dystopických románů.

„Pokud chceme zombifikovat velkou část naší populace a umožnit někomu jen ležet s mobilem v ruce, aniž by cokoli dělal, pak je nepodmíněný příjem výborný prostředek. Máme data z pandemie, kdy některé země přistoupily k něčemu podobnému. Trvalo pak velmi dlouho dostat lidi zpátky do práce. K nepodmíněnému příjmu není důvod: chceme lidi motivovat, aby pracovali. Nejen kvůli vyššímu HDP, ale kvůli disciplíně a kvalitě života, kterou práce přináší, kvůli prevenci kriminality a duševních poruch. Robotizace a umělá inteligence nakonec zvýší produktivitu nás všech, zvýší naše platy a vytvoří nová pracovní místa – tak to bylo se všemi trhem ověřenými inovacemi v historii.“

Jeden článek Zuzany Havránkové mě nedávno zaujal už svým titulkem. Vzhled rozhoduje o tom, kolik peněz člověk vydělá: „Jen to své zjištění trochu upřesním – vzhled o platu nerozhoduje, ale může jím o pár procent pohnout nahoru nebo dolů. V politice nebo sexuálních službách je to spíš více procent, a může to pak o výsledku opravdu skoro rozhodovat. Jindy je to málo. My jsme v meta-analýze zjistili, že je to skoro nula, když vezmete v úvahu inteligenci. Chytřejší lidé vydělávají víc a jsou v průměru maličko hezčí. Nevíme proč. Možnosti jsou dvě. Buď krása i inteligence souvisejí s celkovým vyladěním organismu, a jsou tedy na sobě přirozeně geneticky závislé. Nebo je to tím, že historicky si úspěšní muži často brali a berou hezké ženy. Tím se také mohla inteligence dostat do vztahu se symetrií obličeje.“

Takže jde o sebevědomí, ujišťuji se. Zároveň připouštím, že jsem netušil, že se něco takového dá datově zkoumat. „Další hypotéza opravdu říká, že hezčí lidé jsou sebevědomější. A sebevědomí je užitečné pro většinu profesí. Člověk intuitivně chápe, proč může dopomoci vyššímu platu. Číselně se tohle ale vyjadřuje těžko, jak dobře naznačujete.“

Mluvíme také o překážkách, jimž ženy čelí během svých pracovních kariér. V profesním životě jsem byl svědkem, kterak zaměstnavatel z různých důvodů odmítal částečné úvazky, což se mi zdálo nepochopitelné.

Pokud chceme zombifikovat velkou část naší populace a umožnit někomu jen ležet s mobilem v ruce, aniž by cokoli dělal, pak je nepodmíněný příjem výborný prostředek.

„Z toho, co se ke mně dostává, se mi zdá, že tenhle problém se v čase zmenšuje. Dnes je těžké sehnat dobrého zaměstnance. Jako firma si zrovna dvakrát vybírat nemůžete. Opravdu někoho odmítnete jen proto, že je to žena a má děti? Jaký smysl by to dávalo? Jasně, někdy je částečný úvazek komplikace. Když se ale podíváte na data, vidíte velký nárůst částečných úvazků a zaměstnanosti žen,“ říká.

„Je ale opravdu faktem, že třeba některým akademickým oborům historicky dominují muži a pro ženy je těžké do nich výrazněji proniknout. Na tom se snažíme na univerzitě ještě zapracovat. Dokonalí zdaleka nejsme, ale zlepšuje se to. Pro mě osobně je strašně důležité, abychom problém nepřeklopili na opačnou stranu a nevyzdvihovali někoho jen kvůli jeho pohlaví. To by bylo nespravedlivé a nedůstojné pro všechny. Dřív jsme diskriminovali ženy, ano, ale dvojité zlo neudělá dobro. Neměli bychom teď diskriminovat muže – to je přeci špatně.“

Zuzana Havránková během doktorandského studia založila rodinu, má čtyři děti. „Protože se živím převážně výzkumem, mohu si práci rozkládat během dne tak, jak potřebuji. Teď už jsou navíc děti velké, nejmladší dceři je sedm, takže si mohu dovolit mnohem intenzivnější pracovní vytížení a více závazků. Bylo pro mě ale vždycky těžké odmítat příležitosti a musela jsem se naučit říkat ne. A dřív bych to těžko zvládala bez velkého zapojení manžela, zbytku rodiny, ale i přátel u nás v Litomyšli. Tady je vše po ruce, děti chodí samy do školy i na kroužky anebo pomůže babička.“

Coby pedagožka je blízko mladé generaci. O ní a jejích pracovních návycích padají tu zasloužené, tu nezasloužené soudy. Přemýšlím nahlas, zda jsou nějaká data, která by tezi o línější mladší generaci potvrzovala.

„To říká každá generace, že ti mladí jsou hrozní a líní, ne? V datech takový trend skutečně příliš nevidíte. Co v datech bohužel vidíte, a co mě osobně velmi trápí, je prudký nárůst mentálních poruch a sebevražd mezi dětmi a dospívajícími. A tady jsme myslím na vině my, třicátníci a čtyřicátníci. Odmalička vtloukáme dětem do hlavy depresivní globální problémy lidstva a planety, aniž bychom nabízeli konstruktivní řešení,“ zdůrazňuje.

„My si to často neuvědomujeme, ale dospívající si to opravdu berou osobně a jsou volatilnější než dospělí. I mezi studenty ekonomie potkávám ty, kteří mi vážně říkají, že se bojí konce světa kvůli klimatu, že kvůli tomu umřou! Ale věda nic takového neukazuje, stačí se podívat do vědeckých zpráv IPCC (Mezivládní panel pro změnu klimatu), nikoli tedy do shrnutí, která píšou politici,“ vysvětluje Havránková.

Ekonomka, která je zvyklá pracovat s fakty, a která díky tomu urazila dlouhou cestu. Z východoslovenské vesnice až na výsluní světové vědy.

A) Literature search

• Start with deep research. The deep research function in ChatGPT helps you explore the literature before you begin the actual meta-analysis. It improves your understanding of the topic and also improves how useful ChatGPT replies become in later stages.
• Refine search strategy using o3. Upload a few key papers and ask the o3 reasoning model to help you create a good Google Scholar query, also based on the deep research results. Go back and forth with it until the first page of results gives you mostly relevant studies.
• Use ChatGPT Agent to scan results. The Agent can go through the first few hundred hits on Google Scholar and look at the abstracts. Ask it to flag papers that have at least a small chance of including the type of estimates you want. Example prompt: You are an expert in meta-analysis. For each abstract and based on all information you can find about the paper, say whether the paper reports, with more than 20 percent probability, quantitative estimates on the effect of beauty on labor market outcomes. Justify briefly.
• Download flagged papers and filter again. The Agent can download some PDFs but usually not those behind paywalls, so you’ll have to do that part. Upload them to ChatGPT in batches of five. Ask whether the papers include effect size estimates and where in the paper they are located (table numbers or page references). Example prompt: For each of these papers, does it contain new empirical estimates of the effect of beauty on wages that I can use in a meta-analysis? Point to specific tables or pages.
• Cross-check with other tools. Use ASReview or Semantic Scholar to double-check or supplement your results. ASReview is good if you want to train an active learning model on what counts as relevant in your case.
• Use snowballing to expand the dataset. Ask the Agent to identify studies that are closely connected to those already in your list. For example, you can request the 100 most frequently cited papers by the studies in your dataset, or the 100 most recent papers that cite at least five of them. (The latter helps surface newer work that may be underrepresented in standard Google Scholar results due to low citation counts.) Then return to step 4 and screen these new candidates for relevance.

B) Data collection

• Upload papers and identify coding dimensions. Upload your included papers in small batches. Ask ChatGPT to identify the main ways in which the studies differ, both in terms of methodology and data. These differences typically become your coding dimensions (e.g. IV vs. RDD vs. DID, different professions examined, different time periods).
• Use o3 to review the coding structure. Before you finalize the structure of your dataset, ask the o3 reasoning model to help you think through whether the coding dimensions you’ve selected make sense. Adjust if needed. Then fix the structure yourself. Keep all related chats in one project folder in ChatGPT.
• Train the Agent on a few coded papers. Code five papers manually. Upload the PDFs and your data entries for three of them. Then ask ChatGPT Agent to extract the same information from the other two using GPT-4.1. Iterate your prompt until it works well, then continue in batches. Example prompt: Here are three PDFs and the corresponding rows from my Excel sheet. Learn the structure. These data are collected well and I want you to collect data from other papers. I will now send two new PDFs. Extract estimates of the beauty premium and the corresponding standard error. Collect information on the estimation method used, the definition of the beauty variable, definition of the earnings variable.
• Use NotebookLM as a separate check. Upload the same batch to NotebookLM. Let it try the same extraction task independently. Compare the two outputs. Manually resolve discrepancies and randomly spot-check the rest.

As of July 2025, you still need competent humans to collect data for meta-analysis. All of the above should be complemented with your usual expertise. You have to check carefully what the AI returns. There’s still a risk of hallucinations, although with good prompting the risk is quite small. But where you needed four co-authors a year ago, now you probably need just two. And they can focus on more intellectually demanding tasks.

Let me know if you’ve found better ways to do this. I’m especially curious about tools outside the OpenAI ecosystem. Some colleagues report success with Claude, which seems strong in reasoning, but I haven’t tested it systematically yet.

Update (July 31, 2025): Several MAER-Net colleagues wrote to me about a promising new platform called otto-SR. It offers an end-to-end AI pipeline for systematic reviews, using tools like GPT-4.1 and o3 for screening and data extraction: essentially a polished, integrated version of the workflow I described above. It’s currently in preview only and not publicly available. While the early results sound more than impressive, otto-SR has been designed and benchmarked mainly for Cochrane-style reviews, which differ quite a bit from meta-analyses in economics. Still, it’s worth watching closely.

Update (August 19, 2025): ChatGPT now runs on GPT‑5. In the UI you pick Auto, Fast, or Thinking; I use GPT‑5 Thinking for screening and PDF extraction because it reasons longer and stays more consistent. Agent mode also feels steadier, but careful human checks are still essential. (If you work via API, OpenAI still documents separate “reasoning” models like o3, but that label isn’t shown in the ChatGPT menu.)

Zaplatí dluh naše děti a vnoučata? Pravděpodobně ho zaplatí už ti z nás, kteří spoří a nepůjčují si. Dluh, který před sebou společně tlačíme, nemusí znamenat vyšší daně pro děti. Nemusí znamenat ani nižší důchody pro nás. Může znamenat inflaci a částečný státní bankrot. Všechna řešení jsou ošklivá, ale některé si vybrat musíme. Přitom politicky průchozí je jediné.

Projděme si je postupně. Snížení výdajů? Vykleštěná reforma penzí ukazuje maximum politicky možného. Ani skartace plánů na rychlovlaky a jiných zelených ambicí nás nezachrání. Zvýšení daní, nové daně z majetku? V programu volebních favoritů to nenajdeme, jinak by favority nebyli. A zvednout daně tak, aby stát uzavřel účty, už možné není. Ač nejde o přímou úměru, vysoké daně nakonec ekonomiku dusí.

Daně a škrty už dluh nevyřeší

Možná se přece jen příští vlády politicky obětují a prosadí další škrty a daně – ale stačit to nebude. Co tedy zbývá? Státní bankrot nevypadá sexy. Ale s dluhem 200 % HDP (což naše rozpočtová rada vidí pro rok 2070) možná zavřeme oko. Řekové by bývali zkusili bankrot rádi, kdyby je kvůli tomu zbytek eurozóny nechtěl vyhodit. I nám by částečný bankrot voněl lépe, kdybychom ho nazvali třeba repatriace pohledávek ze zahraničí.

Poslední možností je něco, co jsme už ochutnali: pádivá inflace. Je to možnost nejvíc realistická, neboť o ní nemusí hlasovat vláda ani parlament. Stačí, aby ji vláda a národní banka tiše tolerovaly a podporovaly. Inflaci rádi nemáme, reptáme, ale vlastně nevíme, koho vinit: navzájem si odpovědnost přehazují jak horký brambor. (Ač je potřeba zmínit, že podle převažujícího výzkumu v ekonomii je za inflaci nakonec zcela odpovědná národní banka.)

Jak inflace řeší státní dluh? Stát ovládá hodnotu peněz, v nichž dluží. Řekněme, že máme dluh 200 % HDP a zvýšíme ceny na dvojnásobek natištěním korun. Ač se výkon ekonomiky nezmění, HDP počítané ve znehodnocených korunách je dvakrát větší. Další rok tak máme dluh jen 100 % HDP. Národní banka totiž ignoruje inflaci, která už nastala: viz roky 2021-2023. Dokud zůstaneme u inflačního cílování, nezažijeme fiskální disciplínu.

Jak vydělat na inflaci

Na den zúčtování se můžeme připravit. Máme-li peníze, investujme do aktiv, která nesou vlastní příjem a inflace je neznehodnotí: nemovitosti a hlavně akcie, jež nám dodají výnos i likviditu. Potřebujeme-li peníze, půjčme si na co nejdelší dobu s dlouhou fixací úrokové sazby. Nesplácejme hypotéku předčasně. Místo toho hledejme služby (a že je jich řada), které nám levně a snadno umožní investovat do akcií mnoha globálních firem, tzv. indexu.

Stejné poučení platí pro státní pokladnu. Stát si má půjčovat na dlouho. Ideálem jsou perpetuity, tedy dluhopisy s nekonečnou splatností. Využili bychom klidnou situaci na finančních trzích a zafixovali přijatelné úroky. Stát má také obrovský majetek v zahraničí, přepočtem 3,5 bilionu korun v podobě devizových rezerv ČNB. Tyto prostředky dnes banka ukládá hlavně do evropského dluhu (dluhopisy + eura), který vydělává drobné a inflace ho jednou sežere.

Zde se v plné nahotě šklebí bída české hospodářské praxe. Doporučení výše nejsou nová. Úrokové sazby ležely mezi lety 2010 a 2021 u dna, ale žádná z vlád jich nevyužila k přechodu na dlouhodobé financování. Ještě smutnější bylo selhání národní banky mezi lety 2017 a 2021 cokoli užitečného dělat s devizovými rezervami. Dohromady jsme přišli nejméně o 2 biliony korun. Hledáme-li praktické důsledky ignorování ekonomického výzkumu, tady je příklad.

Zřejmě se dožijeme opakování českého inflačního fiaska z let 2021-2023, jen ve větším a globálním měřítku. To věští i profesor Rogoff ve své nové knize. Příští finanční krize může snadno začít tak, že si investoři uvědomí, jak riskantní je držet peníze a státní dluhopisy. Teď je ještě čas se na inflaci připravit. Pokud spoříme, nekupujme dluh. Pokud si půjčujeme, zafixujme úrok.

1. Attenuation bias (Review of Economics and Statistics, 2024)

Attenuation bias, aka regression dilution, arises when explanatory variables are measured with (classical random) error, biasing regression coefficients toward zero. We show that attenuation bias can be quantitatively important in estimating the elasticity of substitution between skilled and unskilled labor, although publication bias is still the bigger problem. We’re now working on comparing the two biases more broadly across meta-analyses in economics. Is it possible that on average, the two wrongs make a right? On a technical note, we also argue it’s risky to meta-analyze inverted regression coefficients -- especially common when elasticities are estimated primarily in their inverse form. Working with these transformed estimates can violate key meta-analysis assumptions. We should meta-analyze the originally reported regression coefficients.

2. P-hacking (JPE Microeconomics, revised & resubmitted)

Publication bias and p-hacking are commonly treated as the same problem, and in many settings, this is defensible: both are often observationally equivalent and create a correlation between effect sizes and standard errors. But the distinction can matter for methods. Selection models don’t handle p-hacking, while meta-regression (such as PET-PEESE) is robust to some forms. In this paper on the effect of financial incentives on performance we apply MAIVE, a new extension of PET-PEESE forthcoming in Nature Communications robust to more p-hacking strategies that work on precision (such as clustering choices or changing controls) as well as omitted-variable bias in meta-regression. Our results, in the Nature C and JPE Micro papers, suggest a need for more attention to the mechanisms behind selective reporting and for broader adoption of estimators robust to p-hacking, not just MAIVE but also RTMA developed by Maya Mathur.

3. Preferred estimates (Journal of Labor Economics, forthcoming)

Most economics meta-analyses collect all reported estimates -- a good default. But some estimates are clearly marked by the original authors as less or more trustworthy. The entire point of some papers is that a particular estimation strategy is wrong. In our class size meta-analysis, we classified estimates as “preferred,” “neutral,” or “discounted” according to how study authors described them. Preferred estimates were systematically larger, and this could not be explained by method choices or publication bias (based on tests we didn’t include in the final version of the paper because they were not relevant for JOLE readership though the finding could be relevant for MAER-Net). Takeaway: It’s worth coding which results are preferred in primary studies, as these author judgments may capture information that’s otherwise hard to quantify.

Comments, questions, or counterexamples are welcome!

Links to papers and methods are at meta-analysis.cz.

1. Novozélandské školy jsou lehčí, hlavně v matematice.
2. Jsou více neformální. V jedné třídě učitel dělal kliky na třech prstech, když neuměl odpovědět na otázku dětí. Důraz je na diskuzi, argumentaci, kreativitu, ambice.
3. Neznámkuje se. Hodnocení je slovní, často v podobě ocenění.
4. Povinné jsou uniformy. Zakázané jsou mobily.
5. Školy připomínají chatové osady v parku. Přestávky děti tráví venku, často hrají rugby a kriket. Ve třídě jsou děti z celého světa, bílí Zélanďané tvoří menšinu.
6. Nejsou školní jídelny; oběd musíte dětem připravit s sebou.
7. Od 10 let se učí praktickým dovednostem: vaření, práce se dřevem atd.

Děti si to užily. Jsou naše školy horší? Já preferuji český systém. Sami Novozélanďané si uvědomují, že jejich školy jsou málo rigorózní. Přistěhovalci z Asie a Evropy je předbíhají. Druhý extrém je Korea nebo Čína, kde děti neznají nic než dril od úsvitu do soumraku. A víte co? Když se bavíte s Korejci a Novozélanďany, tak nakonec říkají, že by nejradši kompromis, jako máme my v Evropě. České základní školství má dobrý zvuk.

To neznamená, že bychom u nás nemohli nic zlepšit. Řešíme málo argumentační schopnosti a moc memorování východního stylu (kde se těží kaolín, pojmenuj deset skoro stejných motýlů atd.). Ale i tohle je průprava do života: někdy je potřeba udělat, co po Vás šéf chce – a tečka. Je potřeba zakousnout se a makat.

Novozélandský systém není tak přehnaně progresivistický jako v Americe. Školy nefungují jako prostředek ideologické indoktrinace. Třeba ekologické problémy jsou probírány, ale ne jako středobod života – důraz je na osobní rozvoj dětí a hledání řešení, nikoli odčiňování vrozené viny. Tvoření, budování, spravování, ne omezování se za každou cenu. Škola ukazuje dětem, jak skvělé věci mohou v životě dokázat, ne jak minimalizovat důsledky vlastní existence.

Děkuji paním učitelkám a pánům učitelům ze Zámecké (a hlavně třídním: paní Lipavské, Pokorné, Motlové, Bořkové), že nám pobyt umožnili, zasílali nám učivo během naší nepřítomnosti a měli s dětmi po návratu trpělivost. Teď mohu s čistým svědomím říct, že práce našich učitelů je skvělá i v mezinárodním srovnání.

Vědecké zkušenosti přitom sbírala v Berkeley, na Stanfordu nebo na Novém Zélandu. Dnes působí na Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd UK a věnuje se metaanalýze – statistické metodě, která dokáže odpovědět na mnoho (nejen) ekonomických otázek, které se pojí s fungováním naší společnosti.

Uplynulo právě deset let od obhajoby vaší dizertační práce. Během té doby jste získal docenturu a nyní i profesoru. Jak náročná dekáda to pro vás byla?

Byla to dlouhá cesta, a to už k dizertaci, kdy jsem u obhajoby každým dnem čekala narození třetího miminka. Stavět rodinný život a s malými dětmi udržovat ten profesní nebylo snadné. Velkou zásluhu na tom ale mají moji kolegové, a to i ti seniorní, ti totiž za mnou přišli s tím, jestli neuvažuji o docentuře. A samozřejmě díky zaslouží i můj manžel, který je zároveň kolegou a dlouholetým spoluautorem.

Takže to nebyl tak docela váš prvotní záměr zůstávat ve vědě?

Po magisterském studiu jsem nastoupila do soukromého sektoru, do energetiky. Od toho se později odvíjela moje další práce i ve vědě, zaměřila jsem se na ekonomii energetiky a energetických zdrojů. Úplně jsem si nemyslela, že by mě věda uživila. Ale díky podpoře lidí, jako byli Karel Janda, Michal Mejstřík nebo Jan Ámos Víšek, jsem se rozhodla u výzkumu setrvat a plně se na něj zaměřit.

Během doktorského studia jsem už měla dvě malé děti. Zjistila jsem při tom, že mi práce ve vědě dává časovou flexibilitu, kterou bych v soukromém sektoru jen těžko získala. Když mám nějaký projekt, je na mě, kdy na něm budu pracovat, jestli v noci nebo odpoledne, musím si jen ohlídat deadline. Když mi onemocní děti, můžu si program přeskládat, jak je potřeba. Je jedno, jestli u počítače sedím v Praze, v Litomyšli, kde žijeme, nebo v Berkeley či na Novém Zélandu. To je výhoda výzkumu v ekonomii.

Podle aktuálních dat v roce 2024 na Univerzitě Karlově působili pouze dva profesoři ve věkovém rozmezí 30–39 let, docentek bylo v této věkové kategorii jen 5 oproti 30 mužům. Ukazuje to, že dosáhnout na profesoru i docenturu v takto nízkém věku, a navíc jako žena, je opravdu něco výjimečného. Čím si to vysvětlujete?

Je to odraz toho, že kariéra ženy v akademii se vytváří zejména po doktorském studiu, které ale často končí ke konci biologicky nejlepšího produktivního věku. Většina žen chce mít děti do pětatřiceti let, proto profesní kariéru v té době opustí nebo přeruší, což je pochopitelné. Není úplně fér vůči jiným oborům kritizovat, že ženy něčeho dosáhly později, protože každá profese vyžaduje jiné nároky. Když musíte být fyzicky v laboratoři nebo mezi pacienty, je to něco jiného než v ekonomii, kdy potřebuji hlavně přemýšlet a čas si můžu rozvrhovat podle potřeb svých, své rodiny i práce.

Už jsme zmínily vašeho manžela Tomáše Havránka, který je vaším životním i profesním partnerem. Jaké výhody nebo naopak nevýhody se pojí s tím, když se s manželem potkáváte doma i v práci?

Myslím si, že právě naše vzájemná spolupráce je to, co nás oba posouvalo rychleji dopředu (Tomáš Havránek patří k nejcitovanějším tuzemským ekonomům. Profesury dosáhl už v 36 letech. Jako první český ekonom se stal hodnotitelem žádostí o ERC granty, pozn. red.). Máme zavedenou efektivní dělbu práce. Navíc když něco nestíhám, manžel mi pomůže, zaskočí nebo něco zařídí. Je to ale zároveň dvojnásobný tlak, peer pressure, který na mě působí z pracovny vedle, a který vnímám mnohem silněji, než od jiných kolegů (smích).

Tematicky se ale věnujeme trošku jiným oblastem. Manžel se zabývá především makroekonomií a centrálním bankovnictvím. Já se zaměřuji spíše na ekonomii práce, mezinárodní ekonomii a energetiku.

Oba působíte na UK a máte pracovní závazky v Praze, proč tedy žijete v Litomyšli?

To je jednoduché: manžel z Litomyšle pochází, jeho rodina tam žije od středověku a pořád tam žijí i jeho rodiče. Žít dlouhodobě jinde pro něj nepřipadá v úvahu. Mně se zprvu nechtělo, ale nakonec si mě získal genius loci. Z Prahy jsme se stěhovali už v době, kdy jsme měli čtyři děti. Péče o ně, vodění na kroužky, celá ta organizace kolem nich, to v Praze vydá na poloviční úvazek jednoho z nás. Na menším městě je to násobně jednodušší. Nebojíte se děti vypustit ven, mohou jít samy už do školky. Se sousedy si vzájemně vypomůžete.

Navíc, kdo někdy byl v Litomyšli, ví, že je to příjemné a bezpečné město, kde se neustále konají nějaké zajímavé akce pro dospělé i děti. Zkrátka má všechny ty plusy, které člověk hledá pro pokojný rodinný život. Díky tomu, že žijeme v Litomyšli, jsme si také mohli pořídit rodinný dům s velkou zahradou, to by v Praze příliš nešlo. Navíc cestou do Prahy se dá ve vlaku dobře pracovat, takže při dojíždění se neztrácí čas.

Cesta mezi Prahou a Litomyšlí ale nebyla jediná, kterou jste s manželem podnikli. Spolu jste vyjeli i na Erasmus do Helsinek a po doktorském studiu do Kalifornie na univerzitu v Berkeley, nedávno jste se vrátili z Nového Zélandu. Jaké zkušenosti jste si přivezli z těchto cest pro svůj další profesní život?

Do Helsinek jsme jeli ještě jako studenti, a právě tam jsme se seznámili s metaanalýzou, která se stala základním kamenem našeho pozdějšího výzkumu.

Do Berkeley jsme jeli už v době, kdy jsme měli dvě děti, starší dceři bylo dva a půl roku, syn byl roční. Spolupracovali jsme tam s profesorem Zilbermanem. Podařilo se nám tam společně publikovat výzkumný článek, který se zabýval společenskými náklady emisí skleníkových plynů.

Díky tomu, že tam má univerzita jeden velký kampus, kde se všechny obory potkávají, člověk se tam více dostává k různým myšlenkovým pochodům a názorům i z jiných oborů, což je pro metaanalýzu, statistickou metodu, se kterou pracujeme a kterou používají různé obory, zejména medicína, psychologie, sociální vědy nebo biologie, klíčové.

Také jsme zažili odlišný způsob financování. U nás věda často stojí na vysoutěžených grantových penězích, v USA funguje víc institucionální podpora, výzkumníci pak mají větší jistotu toho, co bude za rok. To je důležité hlavně pro mladé výzkumníky.

A ještě taková osobní zkušenost z Berkeley, Stanfordu nebo teď z University of Canterbury na Novém Zélandu, odkud jsme se nedávno vrátili, je ta, že navzdory tomu, jaké hvězdy svého oboru tam působí, tak jsou neskutečně milí a nápomocní. Navíc vidíte, jak tvrdě pracují. Třeba teď máme společný projekt s profesorem Ioannidisem ze Stanfordu, což je jeden z nejcitovanějších vědců na světě, přitom jeho časové zapojení je velmi intenzivní. Dokonce věnuje hodně času našim doktorandům, kteří za ním na Stanford pravidelně jezdí.

Zabýváte se především metaanalýzou. Můžete vysvětlit přednosti této výzkumné metody?

Metaanalýza je zjednodušeně řečeno kvantitativní souhrn literatury, který vědecké výsledky opravuje o různá zkreslení. Pro příklad si můžeme představit, že máme nový lék. Máme několik klinických studií, které zkoumají účinnost toho léku. Často to jsou ale malé studie, to znamená, že pracovaly s malým vzorkem, a z toho důvodu z nich nedokážeme vyvodit jednoznačné závěry. Medicína proto vytvořila metodu metaanalýzy, která dokáže agregovat výsledky z různých studií s větší statistickou jistotou. Tuto metodu pak můžeme využít i pro jiné obory, biologii, psychologii nebo i jiné sociální vědy, i když samozřejmě často musíte použít jiné techniky. My se snažíme vyvinout takové, které jsou vhodné pro observační výzkum, nikoli experimenty, jak je zvykem v medicíně. Na tohle téma jsme například teď publikovali článek v Nature Communications.

V potaz musíme brát i tzv. publikační selektivitu. Ne všechny výsledky studií se nakonec reportují v odborných časopisech; je snazší publikovat ty, které jsou takzvaně statisticky významné, což dohromady literaturu zkresluje. To pak může mít velký vliv třeba na to, jak se daný lék zdá efektivní, nebo jakou hospodářskou politiku budete implementovat na základě výzkumu. Kvalitní syntéza výzkumu, která bere v úvahu kontext studií a publikační selektivitu, je klíčová pro kvalitní rozhodování založené na vědecké evidenci.

Jaké oblasti ekonomie vás v současnosti přednostně zajímají?

Vzhledem k tomu, že jsem začínala v energetice, nejprve jsem pracovala na metaanalýzách, které se zabývaly citlivostí poptávky po různých energetických produktech na jejich cenu.

V Berkeley jsme poprvé řešili environmentální témata, společenské náklady emisí uhlíku. Emise je negativní produkt lidské činnosti, který ale není na trhu ohodnocen, je to takzvaná externalita. Aby tomu firmy přizpůsobily svou činnost, první ekonomickou volbou je uvalit na ně uhlíkovou daň. Abychom věděli, jak velkou daň máme stanovit, potřebujeme vědět, jaký náklad vypouštění emisí má, jak moc poškozuje přírodu a lidskou společnost – a tomu se říká společenské náklady uhlíku. Na to jsme dělali metaanalýzu právě v Berkeley. Profesor Nordhaus dostal před lety za tento typ výzkumu Nobelovu cenu. V současnosti se nejvíc zaměřuji právě na vývoj nových a lepších technik pro metaanalýzu.

Jakého vědeckého výsledku si nejvíc ceníte?

Největší radost mi vždy udělá to, když naši práci, kterou publikujeme, pak někdo používá v praxi. Náš výzkum používaly Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), Světová banka nebo Mezinárodní měnový fond. S výsledky našeho výzkumu pracovaly Evropský parlament, Evropská komise i americký Kongres. Člověka potěší, když vidí, že to, co dělá k něčemu skutečně je, když vaši práci používá třeba nositel Nobelovy ceny, v našem případě takový Sargent a Stiglitz.

To je hezká pozvánka ke studiu ekonomie…

O ekonomii se dříve říkalo, že je to pochmurná věda. Ale já mám ze svých kolegů a studentů přesně opačný pocit. Studují ekonomickou historii a na ní vidí, jak úžasně se zlepšila životní úroveň lidí, i když z médií možná můžete nabýt opačného dojmu. O katastrofách a problémech si v novinách něco přečtete každý den, ale o tom, kolik stamilionů lidí se za posledních třicet let vymanilo ze spárů chudoby, se z denních zpráv nedozvíte.

Od průmyslové revoluce se životní úroveň v Čechách zvedla třicetinásobně. Jsme bohatší, zdravější, žijeme v bezpečnějším světě, máme více volného času, méně pracujeme, máme více lesů. To jsou měřitelná fakta, která jsou pravdivá a díky kterým můžeme říct, že k pokroku skutečně dochází. A z toho plyne optimismus, který ekonomové sdílí. Výzvy v oblasti životního prostředí a změny klimatu mají jasná technická řešení. Je důležité si uvědomit, že přes dílčí problémy celkově žijeme v krásném světě plném příležitostí, což bychom měli zdůrazňovat našim dětem.

Zuzana Havránková se věnuje tématům spojeným s mezinárodním obchodem, trhem práce, energetickou ekonomií a metaanalýzou. V roce 2018 získala docenturu, letos profesuru. V roce 2010 ji Světová banka ocenila medailí za výzkum a vývoj, v roce 2018 získala Cenu Kateřiny Šmídkové udělovanou Českou společností nejlepším českým ženám ekonomkám. Vyznamenaly ji také ministerstvo školství nebo Česká i Slovenská národní banka. Působí jako editorka Journal of Economic Surveys odpovědná za metaanalýzu. Podle databáze RePEc patří mezi 100 nejvlivnějších ekonomek na světě. Letos se stala affiliate výzkumnicí centra METRICS při Stanford University (USA); tři měsíce strávila na University of Canterbury na Novém Zélandu. Je členkou Rady pro rovné příležitosti UK.

Pár dní v měsíci bez masa nikomu neuškodí. A kdo se chce živit čistě vegetariánsky, může v jídelně už teď; v nabídce jsou 3 jídla.

Vegetariánská strava (či dokonce veganská, již akce „Pátek pro planetu“ propaguje) není automaticky zdravější než pestrá strava obsahující maso.

Rostlinné proteiny jsou většinou neúplné a biologicky hůře dostupné, tudíž vegan musí pečlivě kombinovat různé zdroje a hlídat jejich množství.

Spojování některých jídel ve školách s etickými principy (zde méně masa a mléka -> méně oteplování) může vést během puberty k poruchám příjmu potravy.

Přehnaná fixace na změnu klimatu jako jediný existenční problém může poškodit psychiku dětí a dospívajících (např. neochota mít děti).

Vyplatí se preferovat klimatická opatření, jež jsou vědecky účinná a společensky přijatelná, zejména méně kácení a větší výsadba stromů (i v Litomyšli).

Tlak na vědecky a společensky sporná opatření riskuje znechucení veřejnosti a zamítnutí všech klimatických balíčků, podobně jako teď v USA.

Kulturní války a radikalismus ohledně ideologických otázek (klima, gender) společnost rozežírají jako rakovina. Viděli jsme je na vlastní oči v USA a v Litomyšli to zažít nechceme. Ve školních jídelnách dětem nabídněme chutnou, výživnou a přiměřeně zdravou stravu bez moralizování.

„Pátek pro planetu“ ale může být přece jen prospěšný. Proč? Přilákal pozornost k chystané vyhlášce ministerstva ohledně školní stravy, jež měla být radikálnější (byť v dobré víře a s ušlechtilým záměrem). Díky tlaku rodičů se k ní již staví odmítavě jak vláda současná, tak stínová. Věřme, že změny nabídky jídelen budou založeny na mezinárodním mezioborovém výzkumu a společenské diskuzi.

Děkuji zaměstnancům školní jídelny ZŠ Zámecká za chutná jídla pro děti. Škoda, že se nepodařilo udržet výborného kuchaře pana Horníčka (to je pro strávníky horší zpráva než Pátek pro planetu). Nenuťme jeho nástupce vařit tabulkové jídlo, které děti nebudou jíst. Během prvního „Pátku“ došlo k propadu vydaných jídel a naopak přibylo zbytečně vyhozeného jídla.

Nechceme, aby děti místo oběda v jídelně chodily do města na kebab, pizzu a čipsy. Neomezujme vegetariány, ale vraťme dětem svobodu vybrat si výživné jídlo, které jim chutná – ať už se firma, která školní jídelnu provozuje, bude jmenovat jakkoli.

Na pražský turnaj vyjeli zvlášť mladší a starší elévové. V obou kategoriích dohromady soutěžilo 38 týmů ze střední Evropy. Starší elévové na úvod podlehli Kladnu, ale chuť si spravili překvapivou výhrou nad berlínskými Red Devils. Následující výhra nad Říčanami jim zajistila postup z druhého místa ve skupině, na čemž nic nezměnila ani těsná večerní porážka s pražskými Black Angels.

Mladší elévové ovládli svoji skupinu s celkovým skóre 14:0, když postupně porazili České Budějovice, Black Angels a Prague Tigers. Druhý den už to jako obvykle bylo pro mimopražské týmy složitější, neboť se projeví druhá noc strávená ve spacácích ve škole s nesnadno vymahatelnou večerkou, nikoli pohodlně doma v posteli. Náš tým bohužel padl v odvetě 2:3 s Black Angels, kdy jsme rozhodující gól dostali vteřiny před koncem. V posledním zápase jsme přes velký tlak a tři tyčky nedokázali vstřelit gól dalšímu budějovickému týmu, a remíza 0:0 pro nás znamenala konečné čtvrté místo. To je lepší než páté místo z ledna, ač loňský bronz se nám obhájit nepodařilo.

Starším elévům druhý den již také docházel dech, navíc jim kvůli dubnovým zraněním chyběli dva klíčoví hráči. Byli tedy doplňováni mladšími elévy; někteří odehráli ve dvou dnech i 10 náročných zápasů. V zápase s Vinohrady měli jen jednoho hráče na střídání, přesto po heroickém výkonu sahali po bodech a podlehli jen těsně 1:2. V závěrečném duelu se Zelenou Gorou už síly došly. Starší elévové tedy obsadili celkové 6. místo, nejlepší naše umístění v této kategorii v historii.

Hráči se vrátili domů v neděli večer a hned v pondělí ráno vyrazila většina z nich na školní turnaj prvního stupně do Třebové v dresu žluté a modré školy. Turnaje se zúčastnilo celkem 18 týmů z celého Pardubického kraje. Obě litomyšlské školy ovládly svoje skupiny se skóre 33:2, resp. 33:0. Bez problémů též oba týmy zvládly čtvrtfinále a postoupily do finálové skupiny. V ní se od nás odvrátilo štěstí a projevilo se, že někteří hráči hrají nejen 3 zápasy za sebou bez přestávky, ale i kumulativně 20 zápasů ve 3 dnech.

Výsledné stříbro a bronz přesto ukazují na dominanci litomyšlského florbalu v Pardubickém kraji hráčů prvního stupně. Zvláštní individuální ocenění zaslouží Kryštof Slavík, který se zúčastnil obou turnajů a v obou ovládl brankářské statistiky.

Tým získal cenu za reprezentaci Litomyšle a též pro sportovce roku celého okresu. Z hráčů je třeba vyzdvihnout výkon Michaela Smoly, druhého nejlepšího střelce ligy! Fanoušci jsou vděční Přemkovi Pakostovi, který se do Litomyšle vrátil po dlouhém účinkování v Pardubicích a tým táhl. Máme též skvělé juniory, z nichž nejvíc bodů nasbírali Max Holásek a Adam Vajrauch. Snad je budeme pravidelně vídat v dresu áčka.

Dorostenci (Adam Dvořák, Šimon Vávra, Radim Čáp a spol.) obhájili loňský triumf v lize, kde Adam Severa vládne gólmanům. Starší žáci (Vojtěch Štěpán, Jan Vysoký a spol.) hrají celou sezónu v sestavě doplňované mladšími hráči, ale i tak často potrápili favority, například na krásném domácím turnaji 6. dubna. V parádní formě hrající mladší žáci (Ondřej Čáp a spol.) na domácím turnaji všechny zápasy vyhráli a postoupili do druhého nejvyššího koše – tam se drží i přesto, že mají nejmladší tým v lize. Tradičně se daří elévům (Matěj Kovář a spol.), již nemají v kraji konkurenci. Gólman Kryštof Slavík je generační talent. Dobře to jde i nejmladším hráčům přípravky (Jáchym Vomáčka a spol.), kde se však góly nepočítají (že jich ale dávají dost).

V květnu nás čekají speciální turnaje, třeba krajské Dny florbalu v České Třebové. Zde budou hráči Litomyšle obhajovat 3 medaile v kategoriích přípravky, elévů, a také v turnaji škol prvního stupně, který vloni ovládla Zámecká. Mladší kategorie též pojedou na neoficiální mistrovství střední Evropy do Prahy, turnaj PFC. Přípravka tam vloni v obrovské konkurenci vybojovala bronz.

Děkuji rodičům a přátelům za podporu, a to i na domácích turnajích. Turnaje mládeže v Litomyšli mají bez přehánění atmosféru podobnou zápasům nejvyšší ligy mužů. Přijďte se někdy podívat a zakřičet si LIIIIII-TO-MYYŠL! Bubny budou připraveny, termíny naleznete na facebookové stránce Florbalu Litomyšl. V kiosku je k dispozici občerstvení včetně dobrého piva (díky Michale!). Florbalisté rádi mezi sebe přivítají nové členy jakéhokoli věku; v září bude řada možností si hru vyzkoušet.

Děkuji Petru Stolínovi, který nově (a skvěle) trénuje dorostence. Děkuji také paní ředitelce 3. základní školy a správcům haly za trpělivost s florbalisty a celkově dobrou práci, kterou oceňují návštěvníci turnajů z celé republiky.

Má žena v této Lilii shrnuje výzkum o výživě: děti potřebují pestrou stravu, v níž má maso (hlavně hovězí) a jiné živočišné produkty nezastupitelné místo. Vegetariánská či veganská dieta není zdravější. Jde se tak živit, ale téměř nutností pro zdraví jsou pak pravidelné krevní testy a prášky. Respektuji ty, co to vydrží. Kdo se tak chce živit, ať se tak živí – ale dejme dětem informace i o nevýhodách, neb ty jsou značné.

Teď se podívejme na tu část „pro planetu“. Chov hospodářských zvířat skutečně přispívá k vyšším emisím skleníkových plynů, to je vědecký fakt. Hospodářská zvířata produkují metan, díky němuž se rychleji otepluje. Protože se otepluje, jiným zvířatům, rostlinám a lidem to škodí. Budou-li děti jíst méně masa, mohlo by být nakonec méně krav, tedy menší oteplování a „zdravější“ planeta.

Není ale jasné, co se vlastně stane s počty krav, budou-li děti v Litomyšli jíst méně masa. Záleží na tom, jak se zachovají ostatní spotřebitelé a výrobci. S nižší poptávkou klesne cena, takže si maso budou moci dovolit i chudší lidé v Africe. Je-li nabídka neelastická, počet krav se změní málo či vůbec. Absurditu věci ilustruje skutečnost, že lidi taky produkují metan. Některá jídla metan podporují více. Podle stejné logiky bychom v pátek neměli jíst fazole!

Shodneme se asi všichni, že se změnou klimatu je vhodné něco dělat. Není ale lepší začít u opatření, která jsou vědecky jasně podložená, účinná a nenásilná? Nabízí se hlavně intenzivnější sázení stromů. Studie v Science: sázení nových stromů může globálně z atmosféry stáhnout čtvrtinu uhlíku, aniž bychom ohrozili produkci potravin. Hodiny výchovy k občanství by měly zahrnovat i diskuse o účinnosti různých líbivých opatření.

Nestrašme děti klimatem, obzvlášť ne ve škole. Oteplování není jejich vrozená vina. Změna klimatu má technická řešení. Budoucnost pro mladého člověka vypadá lépe než dřív. Přesto čelíme epidemii duševních nemocí dětí, depresí, sebevražd. Proč? Data Stanfordu: Čtyři z deseti mladých lidí se kvůli klimatu bojí mít děti. Polovina se kvůli klimatu cítí smutně, naštvaně, bezmocně a provinile. Pro skoro polovinu představuje klima stres týrající je každý den.

Za to můžeme my dospělí a přispívá k tomu teď Primirest. Zamysleme se, zda to, co dětem předáváme, dává smysl. Nestačí, že to na první poslech zní dobře. Začneme-li lhát pro dobrou věc, nebude nám nakonec věřit nikdo.

„Pátek pro planetu (…) zahrnuje: Podporu zdravého životního stylu a zvýšení povědomí o přínosech vegetariánské a veganské stravy, snížení spotřeby masa s cílem přispět ke zmírnění (…) emisí (…)“

To je z vědeckého pohledu zavádějící. Řekněme to na rovinu: je to lež. Ponechme zatím stranou mizivý vliv na emise, který v této Lilii probírá manžel (a opravdu chceme začít řešit klima tak, že dětem sebereme maso?). Podívejme se, co moderní věda říká o dopadech na zdraví. Hlavní body:

1. Spojovat maso s morálními principy pro děti není v pořádku. Vytváříme jim poruchy příjmu potravy.
2. Je těžké jíst vegetariánskou (natož veganskou) stravu bez doplňků potravy a zůstat zdravý. Primirest radí dětem dietu, ke které potřebují brát prášky.

Níže podrobnější shrnutí od stanfordského profesora Hubermana:

Živočišné proteiny jsou kompletní, neboť obsahují všechny esenciální aminokyseliny v ideálních poměrech pro lidské tělo. Mají také vyšší biologickou dostupnost, tedy organismus je lépe vstřebává a efektivněji využívá při budování svalů, regeneraci a celkovém metabolismu. Například hovězí maso, vejce nebo syrovátkový protein obsahují vysoké množství leucinu, který hraje klíčovou roli v syntéze svalových bílkovin.

Naopak rostlinné proteiny jsou často nekompletní, tedy některé esenciální aminokyseliny jim chybí. Sója je kompletní protein, ale jiné rostlinné zdroje (luštěniny, obiloviny) je nutné kombinovat pro plnohodnotný aminokyselinový profil. I u sóji jsou problémem fytoestrogeny, jež ovlivňují hladinu pohlavních hormonů. Biologická dostupnost rostlinných proteinů je nižší, neb obsahují vlákninu a další látky, které mohou narušovat jejich vstřebávání. Proto lidé na čistě rostlinné stravě často potřebují jíst větší množství bílkovin nebo se spoléhat na izolované rostlinné proteiny a doplňky. Rostlinná strava též způsobuje, že lidé mají větší chuť na cukr.

To neznamená, že z veganské či vegetariánské stravy nelze vytěžit vše potřebné. Ale vyžaduje to pečlivé plánování a doplňování vitamínu B12, železa, omega-3 mastných kyselin a dalších živin. Kromě samotného složení stravy je zásadní mentální přístup ke stravování – není vhodné označovat některé potraviny jako "špatné", protože to může vést k nezdravému vztahu k jídlu a negativním stravovacím vzorcům. Nezapomeňme, že anorexie (odmítání jídla) patří mezi nejfatálnější psychiatrická onemocnění.

Rodiče a děti dostali následující zprávu: „Pátek pro planetu (…) zahrnuje podporu zdravého životního stylu a zvýšení povědomí o přínosech vegetariánské a veganské stravy, snížení spotřeby masa s cílem přispět ke zmírnění (…) emisí (…).“

Kdo by nechtěl zdravější děti a k tomu i planetu? Podívejme se, nakolik je prezentace této akce („přínosy vegetariánské stravy“ a „zmírnění emisí“) konzistentní se současným stavem vědeckého poznání. Bohužel málo, jak uvidíme dále. Hlavní body lze shrnout následovně:

1. Spojovat maso s morálními principy pro děti není v pořádku. Vytváříme jim zbytečně poruchy příjmu potravy.
2. Vliv spotřeby masa u dětí na životní prostředí je sporný. Zdůrazňováním pochybných mechanismů torpédujeme celkovou věrohodnost klimatické politiky.
3. Je obtížné jíst čistě vegetariánskou (natož veganskou) stravu bez doplňků stravy a zůstat dlouhodobě zdravý.

Začněme dopady stravy na zdraví. Níže podrobněji rozebíráme současný výzkum, přičemž stavíme do velké míry na práci stanfordského profesora Hubermana.

Vliv rostlinných diet na zdraví

Živočišné proteiny jsou kompletní, protože obsahují všechny esenciální aminokyseliny v ideálních poměrech pro lidské tělo. Mají též vyšší biologickou dostupnost, což znamená, že je organismus lépe vstřebává a efektivněji využívá při budování svalů, regeneraci a celkovém metabolismu. Například hovězí maso, vejce nebo syrovátkový protein obsahují vysoké množství leucinu, který hraje klíčovou roli v syntéze svalových bílkovin.

Naopak rostlinné proteiny jsou často nekompletní, tedy některé esenciální aminokyseliny jim chybí. Například sója je kompletní protein, ale jiné rostlinné zdroje (luštěniny, obiloviny) je nutné kombinovat pro plnohodnotný aminokyselinový profil. I u sóji mohou být při vyšší spotřebě problémem fytoestrogeny, které ovlivňují hladinu pohlavních hormonů. Biologická dostupnost rostlinných proteinů je nižší, jelikož obsahují vlákninu a další látky, jež mohou narušovat jejich vstřebávání. Proto lidé na čistě rostlinné stravě často potřebují konzumovat větší množství bílkovin, nebo se spoléhat na izolované rostlinné proteiny a doplňky.

To určitě neznamená, že z veganské či vegetariánské stravy nelze vytěžit vše potřebné. Ale vyžaduje to pečlivé plánování a většinou též doplňování vitamínu B12, železa, omega-3 mastných kyselin a dalších živin. Kromě samotného složení stravy je zásadní také mentální přístup ke stravování – není vhodné označovat některé potraviny jako „špatné“, protože to může vést k nezdravému vztahu k jídlu a negativním stravovacím vzorcům. Nezapomeňme, že anorexie (odmítání jídla) patří mezi nejfatálnější psychiatrická onemocnění.

Jinými slovy, vegetariánská či veganská dieta není automaticky zdravější než vyvážená smíšená strava. Ano, smažené a průmyslově zprocesované potraviny, včetně těch masitých, zdravé nejsou. Lze jíst jen rostliny, ale častou nutností pro zdraví jsou pak pravidelné krevní testy a užívání potravinových doplňků. Respektujeme ty, kteří si tuto cestu zvolí z přesvědčení a vydrží to. Je ale zavádějící říkat ve škole dětem, že tato dieta je pro ně výhodná. Dejme jim informace o výhodách i nevýhodách, aby se později mohly samy rozhodnout.

Vliv spotřeby masa na planetu

Teď se podívejme na tu část „pro planetu“. Chov hospodářských zvířat skutečně přispívá k vyšším emisím skleníkových plynů, to je vědecký fakt. Zvířata produkují mimo jiné metan, díky němuž se rychleji otepluje. Protože se otepluje, jiným zvířatům a lidem to škodí. Budou-li děti jíst méně masa, mohlo by být nakonec méně krav a méně emisí. Jestli bude planeta opravdu „zdravější“, je sporné. Louky a pastviny jsou ekologicky i společensky hodnotnější než pole, což jsou biologické pouště.

Navíc není vůbec jasné, co se vlastně stane s počty krav, budou-li děti na českých základních školách jíst méně masa. Záleží na tom, jak se zachovají ostatní spotřebitelé a výrobci. S nižší poptávkou klesne cena masa, takže si steaky mohou dovolit i chudší lidé. Je-li nabídka neelastická, počet krav se změní málo či vůbec.

Shodneme se, že se změnou klimatu je vhodné něco dělat. „Pátek pro planetu“ je pouze symbolická a u mnohých rodičů nepopulární akce. Není lepší začít u opatření, která jsou vědecky podložená, účinná a konsensuální? Nabízí se hlavně intenzivnější sázení stromů. Stromy globálně vysázené na holinách, kde se nedá jídlo pořádně pěstovat, mohou z atmosféry stáhnout čtvrtinu uhlíku. Hodiny výchovy k občanství by měly zahrnovat i diskuse o účinnosti různých líbivých opatření.

Neděsme děti zbytečně, obzvlášť ne ve škole. Oteplování není jejich vrozená vina. Změna klimatu má technická řešení. Budoucnost pro mladého člověka vypadá lépe než dřív. Přesto čelíme epidemii duševních nemocí dětí, depresí, sebevražd. Proč? Data Stanfordu: Čtyři z deseti mladých lidí se kvůli klimatu bojí mít děti. Polovina se kvůli klimatu cítí smutně, naštvaně, bezmocně a provinile. Pro skoro polovinu představuje klima stres týrající je každý den.

Za to můžeme my dospělí a přispívají k tomu teď školní jídelny. Zamysleme se nad tím, jestli to, co dětem říkáme, dává smysl. Nestačí, že to na první poslech zní dobře. Začneme-li přehánět a lhát, abychom upozornili na dobrou věc, nebude nám nakonec věřit nikdo. Případ USA ukazuje, co se stane, když klimatické politiky ztratí důvěryhodnost – totální obrat. Chceme-li zdravé životní prostředí, stavme na rigorózní vědě a široké podpoře společnosti. „Pátek pro planetu“ nesplňuje ani jedno.

Poštěstilo se mi pracovat jako Mojmírův osobní poradce, když byl viceguvernérem ČNB. Vedení banky řeší věci velké i malé – kam investovat rezervy za biliony, zda snížit pokutu směnárně v Mostě o 10 tisíc. Měl jsem tendenci rochnit se v bilionech a to druhé ignorovat. Mojmírova reakce vystihuje jeho přístup: „Máme povinnost vůči té směnárnici. Pojďme se na to podívat pořádně.“ A případ jsme probírali hodinu ještě před rozkladovou komisí.

Židle ve vedení ČNB může být pohodlná. Člen rady je v bance za boha a nemůže být odvolán; nechce-li pracovat, nedonutíte ho. Historie zná případy, kdy radní svůj mandát takto pojali. Mojmírova nátura je opačná: vášnivé ponoření do všech agend. Též navenek – v počtu zahraničních vystoupení drží za ČNB rekord. Proto i ekonom novozélandské banky zná Mojmírovu přednášku z Bilbaa o digitálních měnách, aniž by o Česku věděl mnoho jiného.

Sluší se připomenout tři klíčové Mojmírovy příspěvky k hospodářské politice:

Bez jeho rozhodujícího hlasu by nezačaly intervence proti koruně. Pak je obhajoval mocněji než zbytek rady dohromady. Výzkum ukazuje, že intervence nakonec splnily svůj účel: trochu vyšší HDP a hlavně zabránění deflaci. Jako vedlejší produkt vznikl obří balík českého majetku v zahraničí, tzv. devizových rezerv. Ten by po konci intervencí obrátil odtok zisků z Česka a vydělal nám z ciziny přes bilion, kdybychom ho spravovali po vzoru Singapuru.

Po skončení kurzového závazku ekonomika střílela ze všech hlavní. Mojmír Hampl tlačil strategicky svižnější zvyšování sazeb než model a aparát ČNB. Bohužel zůstal v menšině a mandát mu vypršel ke konci 2018. Právě neochota ČNB včas upustit papiňák pomohla vyšponovat naši inflaci na rekord oproti zbytku vyspělého světa. Navíc, jak mi řekl, v roce 2021 by Mojmír neváhal intervence symetricky otočit a bobtnající inflaci zklidnit posílením koruny.

Na počátku pandemie se Mojmír jako jeden z mála elitních odborníků odvážil kritizovat lockdowny. Tehdy za to schytal bídu, ale dnes musíme dvakrát podtrhnout, že měl pravdu. Data ukazují, že lockdowny měly na šíření čínského viru malý vliv. Zato s náklady plošných uzávěr se budeme vyrovnávat po generace. Zavřít školy a všechno, jiná možnost není, volali ostatní experti. Inu, v příští pandemii uzávěry mohou fungovat, ale věřit už jim nebudeme.

Méně známý střípek z Mojmírovy kariéry: mocně vzdoroval nákupu čínských vládních dluhopisů z peněz ČNB v době, kdy si druhý viceguvernér balil do Číny coby velvyslanec. Odborné útvary byly proti, ale „čínská sekce“ (jak Mojmír přezdíval orientální kliku v ČNB) to protlačila silou. Nové vedení ČNB našlo nakonec dost soudnosti, aby čínské dluhopisy předloni tiše prodalo, a tím dalo Mojmírovi a vlastním odborníkům za pravdu.

Mojmír naslouchá druhé straně. Proto si Mojmír Hampl může dovolit mluvit zpříma, silně a jasně, a přitom ho dnes coby ztělesnění rozpočtové zodpovědnosti respektují osobnosti zleva doprava. Povede-li se dát veřejné finance do pořádku, bude to jeho zásluha. Jako jeden z mála předních národohospodářů zvládá i publikovat v zahraničních vědeckých časopisech. Do šesté dekády života vstupuje v plné síle. Vrchol kariéry má před sebou.

Autor je profesor na Institutu ekonomických studií FSV UK, zakladatel iniciativy Zrušme inflaci.

Vzhledem k obrovské konkurenci je medailová logika turnaje neúprosná: vyhrát všechny zápasy, nebo jednou zaváhat a mít štěstí na výsledky soupeřů. To jsme neměli, takže i přes jedinou prohru z 6 odehraných zápasů si odvážíme 5. místo. Jakkoli jsme tedy nevyrovnali loňský bronz, kluci ukázali, že se mohou směle měřit s nejlepšími hráči našeho koutu Evropy.

Nejprve jsme bez potíží přejeli Spartu 3:0. V následujícím duelu s brněnskými Troopers jsme si ale vybrali slabší chvilky a v poločase prohrávali už 0:3 po nechytatelných střelách soupeře do šibenice. Pak jsme soupeře zamkli a postupně snížili na 2:3. Při závěrečné power play jsme dostali míček na brankovou čáru, ale ne až do brány.

Chuť jsme si spravili v duelu s dalším superligovým týmem, pražským Chodovem. V parádní atmosféře zaplněné hostivařské haly jsme otočili skóre z 1:2 na 5:2. Chodov pak zabral a snížil na 5:4, ale vítězství jsme si už sebrat nenechali. Večer jsme navštívili superligové utkání mužů mezi Bohemians a Mladou Boleslaví, aktuálně 2 ze 3 nejlepších týmů tabulky. Naši kluci byli vybráni, aby při nástupu do utkání před tisícem diváků v krásné UNYP aréně doprovodili na hrací plochu hráče Bolky (s Bohemkou nastupovali berlínští kluci a holky z Red Devils). Kluci tak přirozeně fandili Bolce, jež se jim odměnila spoustu parádních gólů a vítězstvím 9:5.

Druhý den ráno náš čekal soupeř z Lotyšska. Úvod zápasu jsme zase zaspali a rychle prohrávali 0:2. Ještě do poločasu jsme ale dokázali vyrovnat. Dvě minuty před koncem se soupeř dostal do vedení, ale než jsme stihli odvolat gólmana pro závěrečnou power play, vyrovnali jsme při normálním počtu hráčů v poli. V posledních vteřinách jsme navíc trefili tyčku.

V dalším zápase jsme si v odvetě poradili s Chodovem 3:0. Čekaly nás České Budějovice, proti kterým si kluci s chutí zastříleli. Ale minutu před koncem přišla zpráva, že Lotyši nečekaně vysoko porazili Chodov. V tu chvíli jsme vedli 7:1 a potřebovali k 5. místu další gól. Naskočila speciální formace. Rozhodující gól vstřelil vteřinky před koncem z úniku Fíla!

Na turnaj pojedeme zase v květnu. Opět budeme ze všech klubů reprezentovat nejmenší město, které ale máme nejradši.

Na páté rozhodující utkání s Kadaní o Velikonočním pondělí přišlo do naší haly 500 lidí. Víc se nás tam nevejde. Zážitek to byl o to větší, že nám Kadaň nedala nic zadarmo. Po dvou třetinách jsme prohrávali, a to ještě náš brankář těsně před sirénou parádně lapil trestné střílení. Až ve třetí třetině jsme Kadaň zlomili, nasázeli spoustu gólů a oslavili spolu postup.

Národní liga je o parník těžší, než co jsme znali z divize. I tak se nám daří občas ukořistit skalpy favoritů, třeba Písku, Kobylis, Panthers Praha. Naše domácí zápasy jsou proslulé skvělou atmosférou; rozhodčí na ně mají pořadník. Viz například oficiální komentář trenéra pražského týmu po prohraném utkání v Litomyšli: „Skvělé prostředí, soupeř, výborní diváci i zápas. Klobouk dolů, kvůli tomuhle to hrajeme.“ Cílem pro rok 2025 je Národní ligu v Litomyšli udržet.

Vloni zaznamenali skvělý úspěch též dorostenci Litomyšle, kteří ovládli 2. ligu! Titul mohli opět za skvělé kulisy oslavit doma. I na zápasy mládežnických kategorií u nás chodí přes 100 diváků, což je u zápasů dětí nevídané. Kdo mě zná, ví, že jsem na Litomyšl hrdý obecně – ale máloco se u mě vyrovná parádně zorganizovanému turnaji pro celé východní Čechy, kde si třeba děti z Pardubic prvně zahrají v atmosféře jako z play off.

V minulém roce též prvně v historii začali hrát mladší žáci (kluci a holky pod 13 let) florbal na velkém hřišti s pěti hráči v poli. Přechod na 5+1 už v mladším věku je světovým trendem, umožňuje rychlejší individuální rozvoj hráčů a pro diváky přidává na atraktivitě. Náš tým jako nováček začínal v nejnižším výkonnostním koši ligy, ale postupně se propracoval až do druhého nejvyššího.

Píšu o florbale, neb florbal hrají mé děti. Mám ale radost, že i další sporty u nás jsou skvěle vedeny (sleduji basket, volejbal, hokej, atletiku, fotbal). Na tak malé město mají děti bohatý výběr. Kluby spolupracují a nevyčítají si přestupy a peníze, jak to známe odjinud. Děkuji všem, kdo pomáhají dětem sportovat. Jinak děti přicházejí o návyky disciplíny, práce v týmu, euforii z vítězství, skousnutí porážky, zdravý tělesný vývoj. Přeji všem litomyšlským sportům, aby se jim letos podařilo přilákat víc hráčů.

Podobný audit měnové politiky si nechala v minulosti zpracovat řada centrální bank, ale pro ČNB je to poprvé. Cynika napadne, zda nejde o divadlo s cílem zbavit se nepohodlných analytiků. Současný guvernér měl opakované konflikty se sekcí měnovou, jež spravuje predikční model a připravuje doporučení ohledně úrokových sazeb. Mohly by se mu tedy hodit posudky, které ukazují na analytické nedokonalosti v nedávné minulosti ČNB.

Paradoxně však posudek nejvíce kritický k sekci měnové napsal Roman Šustek z Queen Mary University of London, kterého si sekce do auditu sama vybrala. To ukazuje na poctivost analytiků a vedení sekce. Úlevou také je, že guvernér ani po auditu šéfa sekce neodvolal. Celkové vyznění auditu není nijak zdrcující, ale navrhuje dvě velké změny. Zaprvé, ČNB by se měla přestat soustředit na jediný model. Zadruhé, měla by vytvořit nezávislý výzkumný útvar, který bude oponovat doporučení měnové sekce ohledně úrokových sazeb.

Výzkum a nový model

Na svém čtvrtečním jednání bankovní rada obě doporučení přijala. Vznikne nová sekce výzkumu, která bude mít na starosti vývoj nového modelu a bude zcela nezávislá na sekci měnové či jiné. Částečně se tak vracíme do minulosti, protože do roku 2016 ČNB takový nezávislý oponentní útvar měla. Je náhoda, že inflaci téměř neustále nad cílem vidíme právě od roku 2017?

Nezávislý výzkum v ČNB vybudovala Kateřina Šmídková, která též působila jako profesorka na Univerzitě Karlově. Její úmrtí v roce 2014 výzkum téměř paralyzovalo; v českém prostředí se nepodařilo najít vhodného nástupce. Ač proběhlo velké mezinárodní výběrové řízení s řadou skvělých kandidátů, všichni nakonec odstoupili.

Na konci roku 2016 pak tehdejší bankovní rada nezávislý výzkum zrušila. Oponentura sekci měnové prakticky zmizela, což přispělo k zahledění do jediného modelového přístupu. Sazby měly být již od roku 2017 vyšší, než doporučoval model. Je navíc těžko pochopitelné, že na začátku inflační vlny v roce 2021 ČNB ani nezvažovala, že by mohla inflaci rychle srazit prodejem části gigantických rezerv, které vznikly během předchozích intervencí.

Nástupkyní Kateřiny Šmídkové na pozici šéfky nezávislého výzkumu ČNB je Simona Malovaná. To je dobrá volba: prakticky od nuly vybudovala výzkum finanční stability, díky kterému je dnes ČNB mezinárodně známá. Zároveň má dostatek asertivity, aby dokázala argumentační sílu sekce měnové efektivně vyvážit. Kateřina Šmídková vstupovala do této role v 36 letech, Simona Malovaná je ještě o něco mladší. Dohled nad výzkumem bude mít na starosti Jakub Seidler, skvělá volba prezidenta pro uvolněné místo člena bankovní rady po odstoupivším Tomáši Holubovi.

Úspěchy dnešní ČNB

Současné bankovní radě toho můžeme vyčítat dost, ostatně sám jsem o tom popsal desítky stran. Reputaci ČNB poškozuje personální politika. Řada schopných lidí v posledních dvou letech odešla. Klíčové manažerské posty často obsadili lidé spojení s bývalým prezidentem. Je nesnadné ubránit se dojmu, že se jedná o protislužby za pomoc s prosazením výběru guvernéra. Na druhou stranu se patří pochválit úspěchy:

1. Obnovení samostatného výzkumu a plnohodnotné oponentury v ČNB.
2. Postupné investice devizových rezerv do akcií, což nám v dlouhodobém vyjádření vydělá stamiliardy, aniž by to ohrozilo plnění hlavního ústavního mandátu ČNB.
3. Prodej čínských státních dluhopisů, které nakoupila předchozí bankovní rada těsně před jmenováním tehdejšího viceguvernéra novým velvyslancem v Číně.
4. Zrušení vazby platů v ČNB na inflaci. Platy v ČNB by měly být mnohem vyšší (a současná bankovní rada by měla najít odvahu je nárazově zvýšit), ale zaměstnancům nepřísluší automatické odměny za vyšší inflaci, kterou svou prací sami ovlivňují.

Míč je nyní na straně vlády a prezidenta. Potřebujeme zlepšit zákonný rámec, ve kterém se ČNB pohybuje – její práva, povinnosti, odpovědnost. Nové členy rady by měl potvrzovat Senát, jako je to zvykem ve vyspělých zemích. Zákon by měl umožňovat, abychom do takové funkce vybírali i zahraniční experty. Měli bychom jasně říct, co všechno může nebo nemůže ČNB dělat s rezervami. A hlavně musíme jasně vymezit, co přesně po ČNB chceme. Dvouprocentní inflaci? OK, napišme to do zákona společně s tím, co vedení ČNB čeká, když to plnit nebude.

Další věková kategorie, mladší žáci, už hraje na velkém hřišti s pěti hráči v poli. Letos má Litomyšl i v této kategorii velmi silný tým, který cestuje na turnaje po celých východních Čechách a z prvních 12 zápasů ovládl 10.

Těžší to mají starší žáci, kteří z loňska zdědili nasazení do elitního výkonnostního koše, ale kvůli zraněním jim chybí od začátku sezony několik klíčových hráčů. Museli zakusit několik porážek, než se jim podařilo pozici v tabulce stabilizovat.

Klasicky dobře se daří dorostencům, kteří vloni svou ligu vyhráli; napínavé bylo třeba vítězství 4:3 nad Vysokým Mýtem 2.11. Podobně hezký zážitek poskytli fanouškům junioři, když 9.11. zdolali silný tým Náchodu.

Nad očekávání se daří též elitnímu A týmu v Národní lize, kam vloni po velkém boji postoupil z divize. Mohli jsme si užít například domácí vítězství nad favorizovanými Panthers Praha v poměru 5:2, když přitom po dvou třetinách byl stav 0:1. Na domácí zápasy áčka chodí běžně kolem 300 lidí a mají parádní atmosféru.

Ve florbale se hrají též školní soutěže, kde se tradičně daří litomyšlským školám. Letos v okresním kole získal tým druhého stupně ZŠ Zámecká stříbro, tým prvního stupně bronz. Zvláště dramatický byl boj o bronz, kde kluci ze Zámecké prohrávali již 0:3, ale dokázali zápas vyrovnat a rozhodnout v nájezdech. Dobře se dařilo i týmu ZŠ TGM, který byl na turnaji nejmladší a příští rok bude největším favoritem.

Rád bych tímto poděkoval všem trenérům, kteří se v Litomyšli florbalu věnují. Jmenovitě (neb trénují moje syny) chci poděkovat Leoši Dvořákovi, Tomáši Doubkovi a Danu Novotnému. Jejich tréninky mladších a starších žáků mají velkou úroveň, což je pak vidět na turnajích, a hlavně na dobrém kolektivu, který se v Litomyšli kolem florbalu podařilo vybudovat.

S florbalem lze začít kdykoli během roku, nezávazně a v libovolném věku. Někdo začíná v 5 letech. Jsou i hráči, kteří naskočili až ve 13 a brzy se stali tahouny týmu. Stačí přijít na trénink, podívat se a vyzkoušet si hru. Čas tréninků je k dispozici v listopadové Lilii. Má-li člověk zájem a snaží se, není obvykle problém okusit již po několika týdnech reprezentační zápas v dresu Litomyšle.

První turnaj v této obtížnější lize (jež zahrnuje celé východní Čechy) odehrál náš tým 29. září v Hořicích. První gól mladších žáků ve velkém florbale vstřelil už po 14 sekundách Fíla po parádní nahrávce Honzy. Velký florbal také znamená, že faul se už trestá vyloučením, ne jen trestným střílením. Někteří hráči si tedy hned vyzkoušeli pobyt na trestné lavici, ale i tak jsme zápas se Svitavami ovládli 6:2. Pak jsme porazili Hořice 4:0, Hradec Králové 5:1 a Dobrušku 3:2. Zvláštní pochvalu za vítězný turnaj zaslouží Máťa, který byl s pěti obdrženými góly nejlepším gólmanem turnaje. Cenu za nejlepšího hráče dostal Dan, výraznými tahouny byli Ondra a Honza. Kluci se jako tým zlepšovali zápas od zápasu.

Druhý turnaj odehráli mladší žáci doma v Litomyšli 13. října. Hned na začátku nám porážku z předchozího turnaje oplatila Dobruška (3:5), ale následně jsme přemohli Hradec Králové 5:3 a Trutnov 5:1. Čekal nás rozhodující zápas o postup do vyššího výkonnostního koše. Tam nás výborným výkonem podržel Tom v bráně a po vítězství 2:0 jsme mohli slavit postup. Příště tedy narazíme na ještě silnější týmy.

Ne vždy se vyhrává a hlavní je hru si užít. S florbalem je možné začít kdykoli během roku. Stačí si přinést sálovou obuv a pití a přijít do městské sportovní haly buď v úterý v 14.00, nebo v pátek 14.30 (děti od 5 do 10 let) nebo v pondělí v 15.30, středu 15.30, či pátek 16.00 (od 11 let výše). Florbalku trenéři půjčí na zkoušku.

Není problém kombinovat florbal s ostatními sporty – u mladších dětí to podporuje zdravou všestrannost. Florbal hrají i holky, třeba naše Lucinka. Sport je to divácky atraktivní a domácí zápasy – ať už áčka, nebo mládeže – mívají báječnou a hlučnou (ale slušnou) atmosféru. Dotazy klidně směřujte na t.havranek@gmail.com.

Za posledních 15 let jsme navštívili celkem 17 amerických států, Kalifornii mnohokrát, pracovně i soukromě. Žili jsme v centrech velkoměst a na předměstích mezi progresivní elitou i na odlehlém venkově mezi lidmi, jimž naši kalifornští přátelé říkají „rednecks“ nebo „hillbillies“. Nesčetněkrát jsme Američany, demokraty i republikány provázeli po Praze a východních Čechách. Žije se u nás opravdu hůře, jak naznačuje slabší HDP? Nežije, a to ze sedmi důvodů.

Češi milují rodnou hroudu. Ani komunismus od nás nevyhnal zdaleka tolik lidí jako z Polska a Maďarska. Často se vracíme žít do městeček, kde jsme se narodili. Díky tomu mohou být i menší odlehlá sídla stabilní a prosperovat. Příklad dává Litomyšl, kde žijeme a kde se jeden z nás narodil – stejně jako jeho předkové.

Američané jsou Litomyšlí fascinováni, neb takhle malá města daleko od finančních center tam bývají zapadákovy, odkud mladí touží vypadnout. Americký venkov je v tomhle sudetštější než naše Sudety.

Školství v řadě států Ameriky příliš podléhá vlivu učitelských odborů. Důraz na platy a pohodlí učitelů se zdá větší než na vzdělání dětí. Zvláštní je míra ideologické indoktrinace na školách, a to veřejných i soukromých. Vychází přitom někde zprava (odmítání evoluční teorie, homofobie), jinde zleva (až náboženský důraz na změnu klimatu a pohlaví).

Někteří naši přátelé v Kalifornii to řeší tak, že děti učí sami doma, což si ale může dovolit málokdo. Přes všechny problémy našich škol jsme rádi, že se svými čtyřmi dětmi můžeme žít v Česku.

Čecha zarazí, nakolik si Američané potrpí na rasu, pohlaví a sexuální orientaci. Čekáte, že vás budou hodnotit podle toho, jací jste, jak se chováte? Ano, ale častou podmínkou pro pracovní postup je „identita“, tedy co jste, čím jste se narodili. Podobně jako v 50. letech, ale naruby: bílí heterosexuální muži nejsou nahoře, ale úplně dole, hned vedle židů.

Můžeme v tom vidět trochu škodolibé spravedlnosti. Jenže dvě zla nedělají dobro. V Česku jsme na tom lépe, snad proto, že nemusíme kompenzovat otroctví, což nikdy nejde dost.

Při večeři v soukromí často zjišťujeme, že i americký akademik na prestižní univerzitě může pěstovat klasicky liberální myšlenky. Ale v přednáškovém sále a na Twitteru se od něj očekává podpora jedné strany a souhlas s progresivním balíčkem.

Poruší-li jeho část, čelí hrozbě zastrašování, v extrémním případě násilí a výpovědi. Je-li židovského původu, radši se už nechce vyjadřovat k ničemu. Jedna ideologie vládne všem univerzitám. U nás to tak dosud není – možná proto, že při vzpomínce na komunismus víme, že svoboda může trpět jak zprava, tak zleva.

Češi jsou relativně tolerantní a ochotní změnit názor, dostanou-li nová fakta. To se sice zhoršilo po pandemii, kdy vládní odpověď na covid vyhnala část lidí doprava, část doleva – ale pořád je to lepší než v Americe.

Tam si často vybíráte celý balíček (klima, gender, daně, imigrace, Ukrajina, Gaza) podle toho, zda se cítíte jako republikán, či demokrat. Je běžné, že se tak dopředu registrujete na volebním úřadě, což dál nahrává dvoustranné extremizaci. Čech ví, že hlouposti mohou znít z obou stran. Donald i Kamala by to u nás měli těžké.

Centra amerických velkoměst byla vždy divočejší, než jsme zvyklí. V posledních letech ale dále zdivočela s tím, jak mnohde přestali trestat drobnou a střední kriminalitu. Vloupáním do aut a krádežemi v obchodech se policie pod politickým tlakem často odmítá zabývat.

Když už pachatele chytí, mnohdy ho hned pustí. Na počátku byl dobrý úmysl, aby ve vězeních nekončilo tolik příslušníků menšin. Nakonec ale oslabení policie a vzniklé bezpráví dopadá nejdrtivěji právě na chudší obyvatele městských center, typicky černochy a Hispánce.

Americké rodiny si po přestěhování do Prahy pochvalují síť tramvají a metra. Jejich děti se najednou mohou svobodně pohybovat po velkém městě. V Americe, automobilové civilizaci, se musí spoléhat na to, že je rodiče všude odvezou. V některých městech MHD funguje, ale s dětmi se do ní odvážíte málokdy.

Pražské metro je na globální poměry extrémně bezpečné. Síť vlaků a autobusů v naší zemi je slušná a spolehlivější než v Německu. I americký hardcore republikán v Česku uzná, že některé vládní výdaje mají smysl.

Jasně, ne ve všem drtíme Ameriku. V kráse přírody nám dává k. o. Rádi vyzdvihujeme naše skvělé zdravotnictví, ale kvůli cenovým stropům často neseženeme základní léky. Dbá-li člověk na pojištění, nemá se zdravotnictvím v Americe problém. Američané jsou též finančně bohatší.

Ale pracují víc než my, mají přísnější pracovní etiku. Jsou svobodnější v podnikání, odolnější ke korupci, přátelštější k cizincům, patriotičtější, optimističtější, odvážnější, ambicióznější.

Chronický deficit ambicí nás Čechů skvěle popisuje Mojmír Hampl v knize Pro Čechy je nebe nízko. Mojmír má pravdu: jsme hobiti a Česko je náš Kraj. Vylepšit ho můžeme. Ale nesnažme se z něj udělat kopii Ameriky v době, kdy si sama začíná uvědomovat hloubku svých problémů.

V neděli 18. srpna jsem se na hřbitově po letech ocitl znovu, a to v rámci procházky „Po stopách Židů v Litomyšli“, již organizovaly paní Burdová a Brýdlová. Ač prohlídka trvala 3 hodiny, paní Burdová vypráví tak poutavě, že celou dobu ovládala pozornost i mého 9letého Filípka (včetně cesty z náměstí). Styděl jsem se, že tyto klíčové události z historie Litomyšle neznám. Každý litomyšlský patriot by si měl od paní Burdové nechat vyprávět.

Nejvíc mě ale překvapilo, jak se hřbitov změnil, kolik hrobů je postavených, opravených. Na atmosféře to místu neubralo. Člověk tam teď navíc cítí naději a elán, které by jinak se hřbitovem nespojoval. V neděli tenhle náš pocit umocnilo košer červené, které Tomsovi připravili, společně s macesy, které tuším do dvou hodin ranních pekl pan restaurátor.

Jsem hrdý, že s námi v Litomyšli žijí lidé jako Dagmar Burdová, Pavel Mrověc a manželé Tomsovi. Buďme pyšní na to, jak se vedení Litomyšle (a ostatně i celé země za jakékoli vlády) staví k židovským památkám, židovské historii a současným problémům Židů v jejich domovině. V době rostoucího antisemitismu zprava i zleva v Evropě i USA zůstáváme nejvěrnějším spojencem Izraele, jímž jsme ostatně byli hned po jeho založení. Židé po celém světě to dobře vědí a mají Čechy rádi.

Krásná litomyšlská synagoga padla za oběť průtahu a souvisejícího znetvoření města. Co takhle ji postavit znovu? Podle původních plánů. Na stejném místě to nejde, ale v širším centru bychom našli důstojný pozemek. Dnes je unikátní možnost získat finance. Česká podpora je pro Židy stále vzácnější, a snad by potřebnou sumu šlo vybrat online mezi Američany židovského původu. Však kolik synagog se v poslední době v Evropě postavilo? Navíc díky práci manželů Tomsových můžeme ukázat, jak si Litomyšl váží svého židovského dědictví.

Kdo se mezitím chce podívat, jak krásná taková synagoga může být (a vyhnout se davům turistů), ať si zajede do Třebíče. My jsme se tam dostali náhodou, když jsme si udělali rodinný výlet s florbalovým týmem Litomyšle, jenž tam porazil místní Snipers a získal divizní titul. Poseďte si v klidu v Zadní synagoze a pak mi řekněte, že by nebylo krásné obnovit tu naši.

Když se člověk narodí v malé vesnici na Slovensku, jak přemýšlí nad svým místem na světě?

Pozor, na východním Slovensku, v Gemeru. To je důležité dodat, protože v řadě míst na Slovensku je život dost podobný jako v Česku. Slovenský východ je ale z českého pohledu exotický. Mísí se tady přírodní krása se sociálními problémy, přičemž oboje v Česku nemá srovnání. Podobně se ve mně vždy mísila hrdost na Gemer s touhou odejít pryč. Cítíte závazek k místu Vašeho původu; babička měla náš rodinný rodokmen dovedený až do středověku k veliteli stráže hradu Krásna Hôrka. Zároveň ale od malička vidíte, jak je tam život těžký. Že nejlepší lidé zkrátka odcházejí pryč.

Říká se, že prostředí člověka dotváří, jaké bylo to vaše, bylo vaše zázemí spojené s ekonomií? Případně jak vytvořilo prostředí k tomu, že jste se rozhodla pro takovou kariéru?

Maminka mě a bratra vychovávala sama. Hodně času jsem také trávila s prababičkou a babičkou. Maminka nám s bratrem vždycky opakovala, abychom si vážili toho, co máme a že není nic, co nezvládneme. Nebyli jsme bohatí, ale nikdy bych nemohla říct, že mi cokoliv chybělo. Od malička jsem ale rozuměla, že i když Gemer milujeme, budeme ho muset opustit. Na dětství vzpomínám ráda, ale nejde dost zdůraznit, jaké problémy tam lidi mají – počínaje základní bezpečností, základními vlastnickými právy. V Praze si málokdo dokáže uvědomit, že podmínky podobným těm v Ugandě můžeme i dnes najít v místech, které byly ještě nedávno z Prahy spravované. Chcete dělat dobrovolnickou práci a být maximálně užitečný? Místo Afriky nebo Indie jeďte do Spiše nebo Gemeru. Abyste se tam narodili a dostali se odtud, musíte se opravdu snažit. A tady je možná kousek té ekonomie: máte opravdu velkou motivaci, protože pokud budete jen pasivně sedět, dobrý život vás tam nečeká.

Potkala jste se někdy s něčím jako "ekonomie není pro holky?"

Nikdy. Podle mě ta otázka spíše zní, co holky chtějí a nechtějí dělat. Pamatuji si na studii z Izraele od výzkumníků z Duke University. Experiment měl za úkol zjistit, jestli může izraelská vláda namotivovat více holek do IT tím, že jim poskytne několik týdenní programátorský kurz ještě předtím, než se rozhodnou, co chtějí studovat na vysoké škole. Tyhle kurzy mimochodem běžně dělá i Google nebo Microsoft. Výsledkem experimentu bylo, že u kluků to nemělo žádný efekt, zatímco po experimentu chtělo mnohem méně holek studovat IT. Což byl nechtěný výsledek, a jelikož výzkumníci měli tak silnou intuici o tom, že výsledky musí být špatně, experiment zopakovali. Stejný výsledek. Proč? Dle výzkumníků holky věděly, že to umějí, ale bylo to pro ně neskutečně nudné. Tedy ano, uměla bych to, ale dělat to celý život? Ne, děkuji. Je to poučné pro nás všechny; neměli bychom si zaměňovat nedostatek zájmu žen s nedostatkem příležitostí pro ženy. U ekonomie, zejména té teoretické a matematizované, jako je třeba ta vyučovaná na Institutu ekonomických studií, se zájem projevuje v poměrech studentů a studentek.

Osobně jsem se setkala s opačným problémem. Protože jsou v ekonomii ženy vzácnější než v jiných sociálních vědách, kolegové z týmu se mě vždy snaží vystrčit dopředu. Abych prezentovala já, abych byla tváří projektu já. Není to vždy příjemné. Není také úplně příjemné, že když se mi něco podaří, nevím vždy jistě, jestli v tom nehrála nějakou roli pozitivní diskriminace. Navíc se mě vždy snaží nominovat do všech možných komisí, aby tam byla nějaká žena, což je často velmi časově zatěžující. Oni to myslí dobře, ale tohle si neuvědomují. Přišlo by mi mnohem důstojnější pro nás ženy, kdybychom se nesnažili o žádné kvóty, explicitní či implicitní, a nechali profesionální hodnocení striktně jen na tom, co a jak kdo dělá. Ne čím kdo je, jak se narodil. A je úplně jedno, když jsou v nějaké radě jen muži. Ženy aspoň mají víc času na užitečnější věci.

Co byl první moment, kdy jste si řekla, že ekonomie je to, co chcete dělat. Nějaký článek, komentář, či jev?

To Vám řeknu naprosto přesně, byly to Dzurindovy reformy. Do té doby to tak trochu vypadalo, že hranice mezi globálním Západem a Východem bude procházet Bílými Karpaty. Dzurinda všechno změnil, no a začal se měnit i ten slovenský východ. Není obor, který by měl tak široký a všeobecný dopad na život lidí, jako je právě ekonomie.

Proč jste přijela studovat do Prahy? v Podcastu IES říkáte, že jste "vždy chtěla do prahy".

Co si budeme povídat, žádná úroveň ekonomické prosperity na Slovensku nevytvoří světové alfa město jako je Praha. Navíc pojem Univerzita Karlova byl u nás doma vždy obklopen puncem vážnosti, jak je tomu dosud v celém bývalém Československu. V zahraničí je to tedy komplikovanější a určitě by pomohlo přejmenovat univerzitu zpátky na Pražskou univerzitu, což byl její historický název. Buď jak buď, univerzita a Praha celkově velmi těží z toho, jakým je magnetem pro aktivní Slováky. Tak trochu jako dřív bývala Vídeň magnetem pro aktivní Čechy.

Platí, že aby byl člověk úspěšný, musí se obklopit úspěšnými? Nebo je - podle Vás - to prostředí důležité?

Důležité je to, čemu se v angličtině říká peer pressure. Tedy vidíte kolegu, jak je úspěšný na mezinárodním poli, že to jde i z Prahy. Konkrétně pro moji profesní dráhu to byl Roman Horváth, Michal Bauer a Julie Chytilová, moji současní kolegové na Institutu ekonomických studií. Prostředí jako takové hraje podle mě menší roli než jasné příklady konkrétních lidí, které znáte osobně.

O ekonomii mluvíte jako krásné a zajímavé vědě - až se u toho téměř roněžníte (tak jsem to vyrozuměl v tom podcastu). Co vám dala?

Nemůžete od vědce čekat, že nebude vášnivý pro svoji práci. Což koneckonců musí být každý, kdo chce svoji práci dělat pořádně. Podobně by o svém oboru mluvil fyzik nebo biolog. Ekonomie má tu velkou výhodu, že je nutná pro skoro každé praktické rozhodnutí. Dám příklad: jak nejlépe reagovat na klimatickou změnu? Klimatolog vám řekne, že je potřeba zabránit, ideálně zastavit oteplování. Jenže snižování emisí může být tak drahé, že odčerpá peníze odjinud, třeba ze zdravotnictví, což jako balíček může životy lidí ovlivnit negativně. Je potřeba najít rovnováhu mezi náklady a výnosy klimatických opatření. Tedy ekonomie má co říct k řešením důležitých problémů.

Také myslím, že mi ekonomie dala více pokory v myšlení ohledně toho, jak dobře se máme. Rádi se porovnáváme s druhými a zkresluje nám to představu o tom, jak na tom jsme. Posledních pár let nebylo snadných pro mnohé; všichni měli pocit, že přichází apokalypsa. Pro povzbuzení nám ale stačí porovnat dnešní svět s dobami minulými. A jako statistik tyhle fakta zdůrazňuji všem svým studentům a začínám jimi také svůj úvodní kurz do ekonomie:

Třeba, že žijeme déle a zdravěji než kdykoli v historii. Po většinu lidských dějin byla střední délka života kolem 30 let. Díky pokrokům medicíny je to dnes celosvětově přes 70 let a ve vyspělých zemích přes 80 let. Dále jsme mnohem bohatší než kdykoli v historii. Od průmyslové revoluce vzrostla běžná životní úroveň v Čechách více než třicetinásobně. Žijeme bezpečněji než kdykoli v historii. Například za posledních 100 let je dvacetkrát méně pravděpodobné, že se při práci vážně zraníme. Jsme mnohem vzdělanější než kdykoli v historii. Před 17. stoletím neumělo číst a psát více než 85 % Evropanů. Dnes to umí více než 90 % světové populace. Máme více volného času než kdykoli v historii. V 19. století v nejbohatších zemích na světě lidé pracovali v průměru 60 hodin týdně, dnes je to méně než 40. Čas, který v průměru musíme věnovat domácím pracím, klesl díky rozšíření elektřiny a vodovodu z 60 hodin týdně na 15. Dokonce jsme i šťastnější než kdykoli v historii! Ve více než 80 % zemí světa se v posledních letech spokojenost lidí zvýšila, a to i navzdory covidu. Samozřejmě, že bídu a neštěstí takové statistiky nesmažou, každý z nás má své osobní tragédie. Ale vědět, že za posledních 35 let se v průměru každý den dostane nad hranici chudoby kolem 130 tisíc lidí? To jsou úžasné zprávy. Tedy máme dobrý důvod věřit, že každý další rok bude lepší než ten minulý. A to proto, že skoro vždycky v historii to tak bylo.

Vy jste se podívala i na mezinárodně prestižní školy, jako například Berkeley v Kalifornii. Jaké to bylo? Jaká očekávání jste měla? V čem to člověka posune?

Na Berkeley jsem jela právě kvůli projektu modelování nákladů a výnosů omezování emisí skleníkových plynů. Tohle osobně považuji za velmi důležité. Dnes je převažující narativ takový, že oteplování musíme zastavit nebo přibrzdit za každou cenu, že jinak hrozí apokalypsa. Jenže tohle nám věda neříká. V modelech klimatologům nevychází, že se ze země stane Venuše, když nebudeme nic dělat. Když nebudeme nic dělat, bude o dost tepleji, čemuž bude drahé se přizpůsobit. Ale omezování emisí je také velmi drahé. Je navíc potřeba zohlednit věci, které se těžko finančně ohodnocují, jako je třeba biodiverzita. Ekonomie není všelék, ale pomůže najít rovnováhu. Bohužel jsme ekonomická řešení u změny klimatu z větší části opustili, za což nás naše vnoučata nepochválí.

Lapidární otázka – proč zrovna Amerika?

Na tom projektu s námi byl ochoten pracovat David Zilberman, profesor na Berkeley, proto jsme jeli tam. A také jsme si chtěli zkusit život na campusu prestižní univerzity. Plus samozřejmě okolí San Francisca je krásné pro víkendové výlety.

Je tam něco jako kulturní šok? Vy jste říkala v podcastu, že jste se rozhodovala mezi právy a ekonomií a že na práva jste cítila, že nemáte lokty? Není to v Americe hodně o loktech? :-)

To se asi týká práce v korporátu, ale na univerzitě byli velmi milí. Obecně, kdo nemá rád Američany, většinou jich moc nepoznal – bývají hodnější než Češi a Slováci. Kulturní šok pro nás samozřejmě byl, jak velká je míry kriminality v okolí San Francisca, že už drobné krádeže nebo vloupání do auta nikdo netrestá a nevyšetřuje.

Nechtěla jste tam zůstat? Univerzitní prostředí, výzkum je v USA na špičkové úrovni

Ano, ale jsou tam dva zásadní problémy. Zaprvé je to ta zločinnost, která velmi znepříjemňuje normální život, třeba s dětmi. Z toho důvodu se spousta lidí z Kalifornie stěhuje pryč. Za druhé je to cenzura na univerzitě, kdy se velmi hlídá to, co kdo řekne do médií nebo napíše na Twitter. Zejména se to týká palestinské otázky, genderových otázek, a právě i změny klimatu. Přes všechny problémy buďme rádi za svobodu projevu, jakou máme v Česku a konkrétně v univerzitním prostředí. Podle některých žebříčků jsme v tom první na světě. Já to mohu potvrdit a měli bychom na to být hrdí.

Pomohla vám tam nějaká česko-slovenská vlastnost/skill?

Asi právě to, že mě ani nenapadlo řešit, jaké výzkumné otázky jsou politicky průchozí. Čili to byla taková naivita pramenící z prostředí, ve kterém jsem vyrůstala, a kde si nikdo na politickou korektnost nehrál, protože to nešlo a dlouho by nevydržel.

Jste ekonomkou roku 2018, patříte mezi nejcitovanější ekonomky na světě, na vaši práci odkazuje Bank of England nebo EP. Když restaurace dostane Michelinskou hvězdičku, snaží se jí udržet, i za cenu mnohdy podmínek vyčerpávajících. Jak "se člověk udržuje ve formě"?

No, jedna věc je, že pořád vidíte kolegy, kteří jsou úspěšnější než Vy. Takže u nás třeba Ladislav Krištoufek, můj spolužák a nyní prorektor pro vědu na UK, jeden z nejcitovanějších vědců na světě. Nebo Jozef Baruník, jeden z největších současných odborníků na ekonometrii časových řad. Takže pořád vidíte, kam se můžete posouvat a zlepšovat. Obecně po nějaké době se člověk přestane honit za publikacemi, odměnami a citacemi a spíše se zaměří na obecné téma, ve kterém chce vědecky přispět. Je celkem jedno, jestli má člověk 30 nebo 100 publikovaných článků, jestli má 3000 nebo 10 000 citací. Na čem mi záleží, je, když se mohu na nějaké solidní úrovni o svém výzkumu bavit třeba s někým, kdo má Nobelovu cenu, a jestli on pak ten výzkum bude používat. Myslím, že o to by se výzkumník měl snažit, aby opravdu smysluplně přispěl do mezinárodní debaty. Potom ty publikace, citace a granty přijdou skoro samy. Je také potřeba často cestovat za kolegy do zahraničí; například příští rok pojedeme na 3 měsíce na Nový Zéland.

META-ANALÝZA

Řada oborů se rozvíjí. V čem se rozvíjí ekonomie? Kam? Pomůže jí nějak uměla inteligence? Kam se díváte vy?

Ekonomický výzkum je často hlavně o tom, jak věc X ovlivní věc Y. Často vidíme, že X a Y se spolu hýbou, ale nevíme, jestli opravdu X kauzálně způsobuje Y. Stejně tak je tomu v biologii, psychologii nebo medicíně. Tyhle vědy pracují s pravděpodobnostmi, a to je klíčové. Když řekneme, že něco je prokázáno, znamená to, že data jsou tak dobře podložená, že pravděpodobnost omylu je velmi malá, takže je rozumné se výsledkem řídit. To znamená, že máme hodně dobře nadizajnovaných studií, které říkají o tom zkoumaném efektu stejnou věc. Nicméně, závěry ze studií o stejném efektu můžou být jenom slibné, nejasné, nebo čistý šum. Za posledních 30 let jsme se v tomhle zjišťování hodně zlepšili, nedávno za to byla i Nobelova cena. Pořád máme ale před sebou dlouhou cestu. Vždyť stále pořádně nevíme ani tak důležitou věc, jak vlastně změny úrokových sazeb centrální bankou změní inflaci. Ono je to strašně těžké, modelovat ekonomiku, kde máte miliony lidí, co mají vlastní hlavu. Já se snažím přispět tím, že za pomoci statistických metod zjišťuji, co vlastně v kterém podoboru ekonomie víme o konkrétním vlivu nějakého X (jako úroky) na nějaké to Y (jako inflace). Umělá inteligence nám v tom zatím moc nepomůže kromě toho, že nám skoro zadarmo opraví gramatiku.

Ve vaší práci ekonomické výzkumnice hodně používáte takzvanou metaanalýzu. Co tato technika přesně znamená? A co vás k ní přivedlo?

Vemte si jedno téma, třeba vliv úroků na inflaci. Máte stovky studií, které berou různá data a snaží se odhadnout, jaký ten vliv je. No ale jejich výsledky se dramaticky liší. Navíc výzkumníci z centrálních bank asi budou mít motivaci publikovat výsledky určitého typu. A akademici zase mají často rádi statisticky významné efekty. A některé studie jsou metodologicky správnější než jiné. Takže jak to je? Meta-analýza je soubor statistických metod, který pomůže literaturu nejen shrnout, ale hlavně ji očistit o ty různé problémy, které jsem zmínila výše.

Komentáře říkají, že významně přispíváte k věrohodnosti ekonomie jako vědy. Takže jste takový facts-checker vědy? :-)

To je příliš lichotivé. Můžeme nad tím ale uvažovat takhle: když chceme vzít výzkum a k něčemu ho použít, vždycky potřebujeme nějakou reprezentaci celé literatury na dané téma. Ta je velmi často neformální – člověk si vybere jednu studii, která se mu nejvíc líbí, nebo tři, a podle toho postaví svůj model nebo navrhne politiku. Ale proč to neudělat statisticky lépe? Nebo dokonce pořádně, což je to, o co se snažíme.

Není to společensky náročné? Jednak vědci jsou dost ješitní, přiženil jsem se do rodiny dvou doktorů přírodních věd, tak o tom něco vím. Zároveň někomu můžete rozbít jeho léta práce? Přece jen čerpají granty, je to pro ně živobytí.

Společensky náročné pro mě spíš je to, když vidím vědu na jedné straně a potom politickou praxi na straně druhé. To je velmi smutné, viz třeba ten příklad s klimatickými opatřeními, o kterých jsme se bavili. To musí frustrovat skoro každého vědce ve svém konkrétním oboru. Ale mezi vědci mám osobně spíš zkušenost, že mají meta-analýzy rádi. Protože i oni potřebují nějaký benchmark, nějaké rozumné shrnutí. Kdyby se všichni na všem shodli, tak bychom se nikam neposunuli. Někdy zase nějaká nová studie „rozbije“ spoustu mé práce. To se stává a jinak by to ostatně byla nuda. Znáte ten proslulý citát JM Keynese: „Když se změní fakta, změním názor. Co uděláte Vy?“

Jaké to je osobně - už vám to někdo vytknul meta-analýzu?

Vlastně ne. Ekonomové se asi i díky svému vzdělání chovají diplomaticky. K čemu je si stěžovat nebo někomu něco vytýkat? Pokud je něco v práci kolegy špatně a je to důležité opravit, slušně to zmíním v příští studii, nebo napíšu komentář. Není ale důvod, aby to mělo být nějak emotivní, aby to mělo být nějaké drama.

Některá společenská témata a jejich prosazování do reálného života postavená na "vědecké obecné shodě", jež je nezpochybnitelná. S jakým vědomím pak k meta-analýze přistupujete? Připomenu dělící témata, která jsou ale schopna postihnout negativně mezilidské vztahy: Covid, změny klimatu, nebo z vašich prací - prospěšnost velikosti tříd, nebo střídání letního / zimního času. Otázka je: jaká výzva to pro výzkumníka je? Vždyť jde vlastně o velké peníze

Dobrá otázka. V první řadě nechcete začít s výzkumem, který nikoho nezajímá. Takže právě na takových tématech, co jste zmínil, je dobré pracovat. Mimochodem, dvě z nich jsou opravdu celkem uzavřené: Zaprvé, méně žáků ve třídě nepomůže zlepšit výsledky žáků tak, aby to ospravedlnilo náklady na malé třídy. Měli bychom mít ve třídách 25 dětí, klidně i trochu více. Zadruhé, střídání letního času nešetří energii; jarní změna naopak každoročně zabije několik lidí v souvislosti s tím, jak jsou unavení a pak třeba nedávají pozor při řízení. Ale třeba u lockdownů a klimatu je ještě potřeba hodně práce. O klimatu už jsme mluvili. Co se týče covidu, opravdu bylo to extrémně nákladné zavírání škol vědecky podloženo? Budeme se při příští epidemii chovat stejně? Chybí mi klidné vyhodnocení různých opatření. Trochu mám pocit, že jsme tady v dobré víře vytvořili atmosféru cenzury, ve které vlastně nikdo už nechce moc zpochybňovat lockdowny nebo roušky. I když je klidně možné, že oboje vlastně bylo pro konkrétní epidemii covidu kontraproduktivní – ač to může pomoct hodně při epidemii zmutované eboly. To už se ale obávám, že roušky nikdo nosit nebude a nikdo nebude věřit epidemiologům.

V podcastu IES říkáte: máme vnitřně a priori preferenci, která by nám měla vyjít. ta vaše analýza to dokáže potlačit?

Potlačit ne, ale máme statistické metody, jak vědeckou literaturu o tyhle věci zhruba opravit. Příklad: i když jasně víte, že lidé budou chtít kupovat méně benzínu v reakci na zvýšení ceny benzínu, občas by se měl v literatuře objevit odhad, který jde opačným směrem, nebo je v podstatě nula. To je proto, že občas máte smůlu na malý dataset, nebo je to prostě náhoda. Když v literatuře podezřele chybí zrovna ty odhady, které by bylo těžké publikovat – protože nejsou intuitivní --, tak něco není v pořádku. Tyhle statistické metody očišťování nejsou jednoduché, vede se o tom velká debata. Je to právě ta oblast, kde se nyní snažíme nejvíc přispět vývojem nových metod. Většina existujících metod totiž byla převzata z medicíny, ale ve společenských vědách máme trochu jinou situaci a potřebujeme vzít v úvahu specifika toho výzkumu. Teď nám snad konečně vyjde po několika letech článek na toto téma v Nature Human Behaviour.

Obecně, životní zkušenost, přesvědčení, nebo předsudky - je to problém pro autory? Skoro bych si řekl, že exaktní věda (možná na to nahlížím naivně) dokáže "osobní preference" eliminovat.

K tomu existuje celý jeden vědecko-statistický přístup, filozofie; říká se tomu bayesiánctví. Bayesiánec začíná s tím, že má nějaký „prior“, tedy řekněme předsudek (třeba: poptávka po benzínu klesne se zvýšením ceny benzínu). Pak se podívá na data a podle dat svůj předsudek upraví – někdy málo, když evidence z dat není silná, jindy hodně. A ono to možná ani v životě jinak nejde, akorát ti bayesiánci to přiznávají a dělají explicitně. Eliminovat priory nedokážeme. Musíme pak k vědecké literatuře přistupovat tak, že ji píšou živí lidé, a podle toho se zařídit. K tomu je právě dobrá meta-analýza.

TRH PRÁCE

Podtitul zářijového čísla je "Fresh start": týká se práce a nástupu do práce. začnu ale něčím odlehčenějším. Pro Seznam zprávy jste napsala článek o tom, že vzhled rozhoduje o tom, kolik peněz člověk vydělá? čím to je? :-)

Jen to moje zjištění trochu upravím – vzhled o platu nerozhoduje, ale může vám ho o pár procent pohnout nahoru nebo dolů. V politice nebo sexuálních službách je to spíš víc procent, a může to pak opravdu o výsledku skoro rozhodovat. Jindy je to málo. My jsme v meta-analýze zjistili, že je to skoro nula, když vezmete v úvahu inteligenci. Chytřejší lidi vydělávají víc a jsou v průměru maličko hezčí. Nevíme proč. Možnosti jsou dvě. Buď krása a inteligence oboje souvisí s celkovým vyladěním organismu, a jsou tedy přirozeně geneticky na sobě závislé. Nebo je to tím, že historicky si úspěšní muži často brali a berou hezké ženy. Tím se také mohla inteligence dostat do vztahu se symetrií obličeje.

Opravdu to platí? Mám teď – odlehčím to - běžet na plastiku?

To záleží na tom, jestli chcete změnit povolání na některé z těch, o kterých jsme se bavili před chvílí :). Pak by se to možná finančně vyplatilo. Jinak moc ne, protože to nezmění Vaše schopnosti, které o platu skutečně rozhodují.

Nebo jde o sebevědomí? Zajímavé je, že bych neřekl nakolik se to dá datově zkoumat :-)

Přesně tak. Třeba i ta plastika mohla vylepšit sebevědomí, ale na to opravdu moc výzkumu není. Na to jsem zapomněla, když jsem říkala, proč krása může souviset s platem. Další hypotéza říká, že hezčí lidé jsou sebevědomější. A sebevědomí je užitečné pro většinu profesí a člověk intuitivně chápe, proč může dopomoci vyššímu platu. Číselně se to ale vyjadřuje velmi těžko, jak dobře naznačujete.

V souvislosti s USA je zajímavé, jak známosti z univerzit pokládají základ pro úspěšnou pracovní kariéru. Jsou data, která by potvrzovala, jak je networking důležitý pro úspěch v práci?

Ano, na to je řada článků a vidíte to i v praxi – koneckonců Facebook původně vznikl jako prostředek pro networking na Harvardu. Ale samozřejmě se dopady networkingu hodně liší mezi profesemi. Jsou profese, které se bez toho prakticky neobejdou a je to vlastně součást práce – jako třeba moje profese, výzkum. Když nebudu jezdit dávat semináře na univerzitách a prezentovat na konferencích, nebude můj výzkum pořádně brát nikdo vážně. A samozřejmě je důležitá i ta neformální rovina, kdy jdete se zahraničními kolegy na večeři a spřátelíte se.

Práce a živobytí. Jak klíčové pro pracovní trh je, že historicky vznikly tyto "dvě větve"? Vnímání práce a volného času. Nejde přece o příliš starý koncept - navíc třeba v Asii dál "živobytí" přetrvává. Myslím tím to "neuvědomění si toho, že pracuji" :-) Co toto udělalo s pracovním trhem? S našimi návyky?

To je možná spíš otázka na kolegy psychology. V ekonomii vidím dvě paralely. První je specializace, a s tím spojené formální povolání – viz dílo Adama Smithe a jeho důraz na specializaci. Zadruhé je to posun od práce na poli. Ještě před cca 150 lety prakticky všichni pracovali v zemědělství, buď na vlastním poli, nebo pronajatém. Díky masivnímu zvýšení produktivity dnes stačí zlomek populace a zbytek může dělat něco jiného – pracovat v zaměstnání a pak mít volno. Náš systém je mnohem zdravější než ten východoasijský, což je vidět z toho, jak jejich kultury kolabují a tyto země rapidně vymírají. Nedávno jsem se vrátila z Taiwanu, což je krásná země, jejíž kultura ale umírá.

V září se naskočí do pracovního procesu. Je "dovolená" něco, co patří k práci? Zlepšuje produktivitu, nebo to data vůbec neukazují?

Záleží na konkrétní profesi, samozřejmě, ale určitá míra odpočinku vždy produktivitu zvyšuje. Měli bychom se například zamyslet nad tím, jak je pro nás jako společnost užitečné, když nutíme lékaře trávit téměř celodenní služby v nemocnicích. Nebyl byste radši, kdyby Vás na pohotovosti vyšetřoval někdo, kdo je dobře odpočatý? Třeba i za cenu toho, že do té nemocnice jedete o 20 minut déle? Ale to je na delší povídání. Pro mě osobně je maximálně možné denně trávit těžkou intelektuální prací 4 hodiny. Další 4 hodiny, v nejhorším 6, pak může člověk věnovat různým drobnějším věcem, které nevyžadují 100% soustředění. Mezitím si stejně potřebuji pročistit hlavu, skočím si zaběhat nebo si zaboxuji. Ale prostě nejde za den pracovat hlavou 12 hodin ve špičkové kvalitě, nebo alespoň já to nezvládnu.

Mimochodem, je něco, co funguje dobře k vyšší produktivitě? Pobídky, nebo vyšší mzda, pochvala?

Na to máme novou meta-analýzu, kde ukazujeme, že finanční motivace jako taková není tak důležitá. Ano, často víc pomůže pochvala. A hlavně skutečnost, že práce člověka opravdu baví, že ji dělá ideálně na svoje jméno, že v ní vidí smysl. To penězi nenahradíme. Když s někým přijdete do kontaktu, vždy velmi rychle poznáte, jestli ho práce baví. Extrémně je to poznat zejména u úředníků. Trochu by asi pomohlo nejlepší úředníky platit víc, ale jednoduché řešení to nemá. Jen se vždycky strašně divím těm lidem, kteří zůstávají v práci, která je vyloženě nebaví a dělají jen to, co absolutně musí. Možná pak mají relativně pohodlný zbytek života, ale otázka je, proč tedy vůbec žijí, když polovinu dne dobrovolně vyhodí do koše. Jestli by nebylo pro ty lidi nakonec lepší za menší plat dělat něco, co má smysl, jestli by si sami sebe nevážili více.

Jak se mění trh práce? Jakým trendům podléhá?

Největší aspekt změny za poslední roky je home office. To jsme si vyzkoušeli za covidu a ukázalo se, že v řadě oborů to jde, v řadě ne. Když je silný manažer a silná vůle, funguje to, ale nikdy to není 100%. Teď sledujeme spíš stále ještě postupné odbourávání home office tam, kde nefunguje.

K trendům: mluví se o čtyřdenní pracovním týdnu - jakou to má šanci na zavedení. I premiér Fico v Davosu mluvil o jeho zavedení :-)

Jak jsme nakousli výše, v řadě oborů státní správy už funguje nejen čtyřdenní, ale dvoudenní pracovní týden. Takže jsme zase napřed před Slovenskem. Jinak ekonomicky je to jednoduché: plat nakonec zhruba odpovídá produktivitě práce. Když budeme pracovat o 20 % méně, budou platy o 20 % v průměru nižší. Každý dle svého gusta.

Nepodmíněný příjem: výzkumy probíhají, myslím, že v Nizozemsku, ve Finsku mimo jiné - ale k praxi se zatím nepřistoupilo. Je to do budoucna cesta? S vyšším zapojením robotizace a AI do pracovních procesů.

Pokud chceme zombifikovat velkou část naší populaci a umožnit někomu jen ležet s mobilem v ruce, aniž by cokoli dělal, pak je nepodmíněný příjem výborný prostředek. Máme určitá data z pandemie, kdy některé země přistoupily k něčemu podobnému. Trvalo pak velmi dlouho dostat lidi zpátky do práce. K nepodmíněnému příjmu není důvod: chceme lidi motivovat, aby pracovali. Nejen kvůli vyššímu HDP, ale kvůli disciplíně a kvalitě života, kterou práce přináší, kvůli prevenci kriminality a duševních poruch. Robotizace a umělá inteligence nakonec zvýší produktivitu nás všech, zvýší naše platy a vytvoří nová pracovní místa – tak to bylo se všemi trhem ověřenými inovacemi v historii.

Velmi diskutovaným tématem je práce z domova (během covidu), má to obecně přínos?

Ano, ale mimo výjimky jen jako nouzové řešení. Sama pracuji převážně z domu, ale kdybychom bydleli v Praze, ráda bych chodila do kanceláře na univerzitě. Člověk tak lépe oddělí práci a volný čas, což už je něco, o čem jsme se bavili.

Otázka v souvislosti s mladší generací. Podle řady odborníků roste společnost, která pracovat nechce. Jsou data, která by říkala, že "mladší generace je línější", jak zní obecný povzdech.

To říká ale každá generace, že ti mladí jsou hrozní a líní, ne? Mám v mysli písničku Borisa Filana od Elánu „Nie sme zlí“:) V datech takový trend skutečně příliš nevidíte. Co v datech bohužel vidíte, a co mě osobně velmi trápí, je prudký nárůst mentálních poruch a sebevražd mezi dětmi a dospívajícími. A tady jsme myslím na vině my, třicátníci a čtyřicátníci. Od malička vtloukáme dětem do hlavy depresivní globální problémy lidstva a planety, aniž bychom nabízeli konstruktivní řešení. My si to často neuvědomujeme, ale dospívající si to opravdu berou osobně a jsou volatilnější než dospělí. I mezi studenty ekonomie potkávám ty, kteří mi vážně říkají, že se bojí konce světa kvůli klimatu, že kvůli tomu umřou! Ale věda nic takového neukazuje, stačí se podívat do vědeckých zpráv IPCC (mezinárodní panel pro změny klimatu), nikoli tedy do shrnutí, které píšou politici. Je to zkreslený apokalyptický obraz vědy, kterému bohužel vědci nebrání dost, nebo ho někteří ještě podporují. Beznaděj je to, co u mladých často pozoruji a co mě osobně trápí. Přitom je to naprosto zbytečné. Lidské bídy nikdy nebylo tak málo a životní prostředí (ve vyspělých zemích) je na tom dnes lépe než ve středověku, což lze zdokumentovat třeba mírou zalesnění.

Už před 20 a více lety byla na trhu kniha "Lenosti buď pozdravena", kterou napsala vysoká manažerka EdF. Říká: Pokud možno co nejméně pracovat, říká Corinne Maierová. Nedávno se na sociálních sítích šířila výzva s hashtagem "pracuji jen do výše svého platu"

Co říkáte na takové výzvy?

Paní Maierové lze blahopřát k tomu, že na knize dobře vydělala. Kdyby byla opravdu tak líná, jak doporučuje, tak by knihu nikdy nenapsala – ono to není úplně jednoduché. Takže z definice sama nevěří tomu, co hlásá. Ale ve svobodné společnosti může každý dělat, co chce, a zaměstnavatel ho podle toho odmění.

Na druhou stranu - je řada lidí, kteří pracovat chtějí. Vy se zabýváte detekováním možných překážek žen v pracovních kariérách.

Jaké podle vás ty překážky jsou? A jak je odbourat? V profesním životě jsem byl svědkem, kdy zaměstnavatel z nějakých důvodů odmítal částečné úvazky, což se mi zdálo nepochopitelné.

Jsem členkou Rady pro rovné příležitosti Univerzity Karlovy. Ano, tam probíráme i ty překážky, které zmiňujete. Z toho, co se ke mně dostává, se mi zdá, že tento problém se v čase zmenšuje. Je těžké sehnat dobrého zaměstnance. Jako firma si dvakrát zrovna vybírat nemůžete. Opravdu někoho odmítnete jen proto, že je to žena a má děti? Jaký smysl by Vám to dávalo? Jasně, někdy je částečný úvazek komplikace. Když se ale podíváte na data, vidíte velký nárůst částečných úvazků a zaměstnanosti žen. Je ale opravdu faktem, že některé akademické obory jsou historicky dominovány muži a pro ženy je těžké tam výrazněji proniknout. Na tom se snažíme na univerzitě ještě zapracovat. Dokonalí zdaleka nejsme, ale zlepšuje se to. Pro mě osobně je strašně důležité, abychom problém nepřeklopili na opačnou stranu a nevyzdvihovali někoho jen kvůli jeho pohlaví. To by bylo nespravedlivé a nedůstojné pro všechny. Dřív jsme diskriminovali ženy, ano, ale dvojité zlo neudělá dobro. Neměli bychom teď diskriminovat muže, to je přeci špatně.

Vy jste založila rodinu během doktorandského studia. Máte 4 děti, jak to s prací lze skloubit dohromady?

Protože se živím převážně výzkumem, mohu si práci rozkládat během dne tak, jak potřebuji. Teď už jsou navíc děti velké, mladší dceři je 7, takže si mohu dovolit mnohem intenzivnější pracovní vytížení a více závazků. Bylo pro mě ale vždycky těžké odmítat příležitosti a musela jsem se naučit říkat ne. A dříve bych to těžko zvládala bez velkého zapojení manžela, rodiny, ale i přátel u nás v Litomyšli. Tady je vše po ruce, děti chodí samy do školy i na kroužky, nebo pomůže babička. V Praze bych si 4 děti nemohla dovolit, nebo minimálně nevím, jak by to bylo logisticky a finančně proveditelné. A musím říct, že konkrétně Litomyšl má velmi dobrou životní úroveň i ve srovnání s top destinacemi v nejvyspělejších zemích. A do Prahy se dá vždy příjemně dostat vlakem; brzy to půjde rychle i po dálnici.

Shrňme si, na čem existuje konsensus. Zaprvé, smyslem intervencí proti koruně bylo natlakovat ekonomiku. Vedení ČNB používalo přímo sousloví „natlakovat inflační papiňák“. Zadruhé, to se do velké míry povedlo, intervence skutečně přinesly vyšší růst a bezprostředně i trochu vyšší inflaci. Existující výzkum tohle ukazuje poměrně jasně. Zatřetí, po skončení intervencí v roce 2017 byla naše ekonomika jedna z nejvíce přehřátých v Evropě; dočasně jsme měli jeden z nejvyšších růstů na světě, aniž by ČNB začala rychle vracet sazby k normálu. Začtvrté, mezi lety 2021–2023 jsme měli nejvyšší inflaci v rámci vyspělých zemí. Je to důkaz, že intervence, nebo spíš chování ČNB po konci intervencí, způsobily naši rekordní inflaci? Není, potřebujeme víc výzkumu. Je ale pro makroekonoma těžké uvěřit, že tam neexistuje žádná souvislost.

Podíval-li byste se zpětně na nedávno ukončenou periodu zvýšené inflace v ČR, v čem podle vás centrální banka pochybila, že zde byla míra inflace po tak dlouhou dobu nevídaně vysoká?

Úrokové sazby měly jít rychle nahoru už od roku 2017, aby se papiňák upustil a měnové podmínky (cena peněz) se dostaly do nějakého zhruba normálního stavu. Nicméně to je do jisté míry spekulace, protože jak správně říkáte, většina makroekonomů se shodne, že úrokové sazby se v inflaci plně projeví zhruba do 2–3 let. Co je ale nepopiratelné, je, že ČNB mohla snížit inflaci na podzim 2021 masivním posílením koruny, k čemuž se z nějakého důvodu neodhodlala. To byla ta hlavní měnověpolitická chyba, kvůli které ČNB tak katastrofálně nezvládla plnit svůj mandát cenové stability a ztratila velkou část své domácí i mezinárodní reputace, kterou předtím desítky let pracně budovala.

Souhlasíte s tezí člena bankovní rady ČNB Tomáše Holuba o tom, že „s výhodou zpětného pohledu by bývalo bylo lepší začít úrokové sazby zvyšovat dříve, rychleji a na vyšší úroveň.“ Jinými slovy, myslíte si, že bylo chybou klíčovou sazbu po dlouhou dobu stabilizovat na úrovni sedm procent?

V zásadě ano, i když jak jsem řekl – vedle zvyšování sazeb mělo přijít na řadu také přímé, jasné a masivní posílení koruny odprodejem velké části obrovských devizových rezerv. Samozřejmě stabilizace sazeb na sedmi procentech nebylo ekonomické, ale spíše politické rozhodnutí, kterým nové vedení zřejmě plnilo nějaké zadání. Je velmi těžké ubránit se dojmu, že tomu bylo nějak jinak. Víte, ono je v makroekonomii velmi těžké nějak spočítat, co vlastně změny sazeb s inflací udělají. Skoro vždycky je to tak, že centrální banka reaguje na něco, co v ekonomice vidí nebo čeká. Ideálně bychom potřebovali nějaký experiment, ale centrální banka těžko změní sazby jen tak, abychom v ekonomii měli hezká data. To zafixování sazeb na 7 procent ale vlastně takový experiment je, protože to opravdu nebyla reakce na ekonomiku, ale politiku; ekonomika vyžadovala naopak další růst sazeb. Takže na to půjde brzy udělat hezký výzkum, který nám pomůže pochopit, jak vlastně změny sazeb (nebo jejich stabilita) ovlivňují inflaci a růst.

V nedávném rozhovoru jste uvedl následující: „Nevíme, jak změny úrokových sazeb inflaci ovlivní. (…) Ten přesný mechanismus není úplně jednoznačný.“ Znamená to tedy, že transmisní mechanismus měnové politiky – tak, jak bývá běžně uváděn – je chybný? Anebo to snad implikuje i to, že se ekonomie už od dob Wicksella, Keynese, Hayeka či Woodforda mýlí ohledně toho, že nárůst reálné úrokové míry nad její přirozenou úroveň (r*) povede k poklesu míry inflace?

Asi vás zklamu, ale nikdo neví, jak úrokové sazby ovlivňují inflaci. Centrální banky se tváří, že to vědí, že mají mechanismus, kde je možné zatáhnout za páku a za rok se dostaví výsledek. Je logické, že to centrální banky říkají, asi nemohou dělat nic jiného. Nicméně vědecká evidence pro ten standardní „transmisní mechanismus“ je překvapivě slabá. Musíte modely velmi ohýbat, abyste dostali něco, co se tomu standardnímu příběhu blíží. Podobně těžké je takový výsledek dostat v praxi při pohledu na data s použitím vektorových autoregresí (tj. pokročilá statistická metoda – pozn. red.). Já vlastně tomu standardnímu příběhu také věřím, jenom chci zdůraznit, že nemá silný vědecký základ. Co má silný vědecký základ, je opačné tvrzení: když centrální banka zvýší sazby a nechá je tam hodně dlouho, nakonec musí přijít vyšší inflace. To je proto, že centrální banka dlouhodobě nemůže ovlivnit reálnou úrokovou míru (alespoň podle stávajícího konsensu v makroekonomii). Protože inflace se rovná nominální úroková míra mínus reálná, dlouhodobé zvýšení nominální sazby by nakonec mělo vést k vyšší inflaci. To plyne jasně z hypotézy racionálních očekávání. Je tady potřeba ještě hodně práce.

Na webových stránkách Vašeho projektu Zrušme inflaci je psáno, že „od roku 1990 bylo vydáno 222 vědeckých studií, které pečlivě váží všechny výhody a nevýhody inflace a odhadují, jaká inflace je pro ekonomiku zdravá. Průměrný odhad je minus 0,09 %.“ Nemohou však tyto studie být zastaralé, neboť mnohé z nich nebraly v potaz palčivou problematiku ZLB (tj. nulové omezení nominálních úrokových sazeb), jíž vyspělý svět čelil až na počátku tohoto století? Například ekonom České spořitelny Michal Skořepa ve své publikaci Ekonomické jednohubky deklaruje následující: „V posledních letech vychází míň článků, které optimální míru inflace odhadují na nule, nebo dokonce pod ní, a přibývá těch, které ji umisťují zřetelně nad nulu. Průměr za 30 článků zveřejněných v letech 2018–2021 je zhruba 1,5 procenta.“ Co přesně je tedy vědeckým konsenzem?

Moje konkrétní vědecké zaměření je meta-analýza, tedy shrnutí vědecké literatury na nějaké téma. Jasně, když si vyberete studie, které se vám hodí, dostanete výsledky, které se vám hodí. Nejsem si jist, odkud přesně Michal vzal to omezení na 2018 a proč je potřeba vyhodit 86 % výzkumu. Navíc, když se do těch nových studií podíváte podrobněji, tak jim nejde ani tak o odhad optimální inflace, ale spíš o vysvětlení, proč vlastně centrální banky cílují 2 %, ne 0 %. Ty články často píšou lidé právě z těch centrálních bank. Takže je s podivem, že i přes to všechno, a když si vyberete, co se Vám hodí, tak se k těm 2 % nedostanete. To něco říká o tom, jak těžké je ukázat nějaké celkové výhody kladné inflace. Jasně, máme ZLB, ale to je jen jedna z desítek výhod a nevýhod inflace. Řada studií zase ignoruje skutečnost, že spousta lidí má nenulové úspory, což samozřejmě náklady inflace hodně zvyšuje. Vzhledem k tomu všemu mi přijde férovější dívat se na literaturu jako celek. A hlavně: hodnota peněz je základní měrná jednotka ve společnosti. Když chceme metr zkracovat o dva centimetry každý rok, měli bychom si být sakra jistí, že nám to pomůže. Věřím, že nakonec i Michala přesvědčím o tom, že lepší by pro nás byla cenová stabilita.

Jaký je váš názor na nynější nákupy zlata ze strany ČNB, případně dalších centrálních bank? Dává smysl mohutné devizové rezervy ČNB uložit do „zlatého národního pokladu„?

Dává to smysl marketingově. Investičně ne, zlato bych si sám nikdy nekoupil. Každopádně průměrný člověk má zlato rád a tak nějak čeká, že ČNB nějaké zlato mít bude. Nevidím problém v tom mít ve zlatě 1–2 % rezerv. To zlato ale musí být fyzicky uloženo v trezorech ČNB, abychom se na něj mohli podívat, jinak nemá smysl ani marketingově. Fakticky je ten problém jiný: ČNB má obří balík eur a dolarů, přičemž ukázala, že ani při rekordní inflaci ho nechce moc prodávat. Měla by ho tedy investovat pro dlouhodobý výnos, tedy do akcií.

Ve svém textu z konce roku 2022 jste psal o tom, že racionálně vysvětlit chování ČNB může jen jedna teorie. Měl jste přitom patrně na mysli tzv. fiskální teorii cenové hladiny (tj. hypotéza, která dle slov jednoho z jejích čelních přívrženců Johna Cochrana říká, že “inflace se přizpůsobuje tak, aby se reálná hodnota vládního dluhu rovnala současné hodnotě primárních přebytků”). Jak se tedy díváte na tuto hypotézu? Člen bankovní rady ČNB Tomáš Holub totiž třeba praví, že není zastáncem této teorie, poněvadž mu její kauzální příběh nepřipadá intuitivní. Jaký je Váš pohled?

Tomáše Holuba si velmi vážím. I když se na řadě věcí neshodneme, tato země nemá lepšího centrálního bankéře. Měl by být příštím guvernérem. Když ale čtu novou knihu o fiskální teorii od Johna Cochrana, kauzální příběh se mi zdá intuitivní: vidím, že stát není schopen svoje dluhy v budoucnu splácet. Pokud nechce zbankrotovat, bude stát chtít inflaci, aby dluhy skrytě umazal. Takže racionální člověk nebude chtít držet moc peněz nebo dluhopisů, ale reálné věci: nemovitosti, akcie, případně si koupíte radši zboží a služby, nebo pojede na dovolenou, dokud peníze ještě mají nějakou cenu. Pamatuji si, jak mi stejný mechanismus u svého chování popisovali moji rodiče před pár lety, aniž by cokoliv o fiskální teorii věděli.

Do jaké míry ovlivňují deficity veřejných financí míru inflace a jaký měla fiskální politika dopad na inflaci v posledních letech?

Podle fiskální teorie nejsou současné deficity samy o sobě moc důležité. Důležitý je výhled do budoucna: bude stát schopen svoje dluhy nakonec splácet? Profesor Barro má nový článek, kde ukazuje, jak neočekávané rozvolnění fiskálních pravidel během covidu přispělo k inflaci ve vyspělých zemích a konkrétně v ČR. To samozřejmě není konečné slovo, není to potvrzení fiskální teorie, ale určitě to svou roli hrálo. Dokud nemáme konkrétnější výzkum, nabízí se následující hodnocení: k rekordní české inflaci přispělo jak chování ČNB po konci intervencí, tak „vrtulníkové peníze“ vlády během Covidu. Jak měnová, tak fiskální politika byla u nás v poslední dekádě extrémní a unikala běžné praxi zbytku Evropy.

Profesor ekonomie na Univerzitě Karlově, výzkumník v Centru analýz hospodářské politiky (Londýn) a Centru inovací meta-výzkumu (Stanford). Exporadce bankovní rady, tehdejšího viceguvernéra i nynějšího guvernéra České národní banky, kde pracoval 10 let. Zahraniční vědci a mezinárodní instituce jeho výzkum používají nejčastěji z českých ekonomů. V roce 2020 působil jako historicky první zástupce ČR za ekonomii a finance v hodnocení Evropské výzkumné rady.

Pokud při škole pracují do 20 hodin týdně, jejich univerzitní výsledky to téměř neovlivňuje. Když však časová porce překročí 30 hodin týdně, narůstá riziko, že dotyčný studium nedokončí nebo si vystačí jen s bakalářským titulem. Takové jsou závěry vědců z Národního institutu SYRI, kteří srovnali desítky odborných výstupů.

Zaměstnání naučí mladé lidi disciplíně

Zajímalo je, jak souběžné zaměstnání ovlivňuje výsledky na univerzitě. „Analyzovali jsme souhrn vědecké literatury na toto téma zahrnující 69 mezinárodních i tuzemských studií,“ říká Zuzana Havránková z Národního institutu SYRI a Univerzity Karlovy v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Její závěry publikoval prestižní časopis Economics of Education Review. Dosud se často stereotypně mínilo, že brigáda či práce při studiu většinou zhoršují známky, protože má student na získávání znalostí a dovedností méně času. Platí to jen do jisté míry. „Zaměstnání naučí mladé lidi větší disciplíně a efektivitě, která se pak projeví i ve studiu,“ dodává Havránková.

Máte nyní zrekapitulovaných téměř sedm desítek studií. Kdybyste měla s vysokoškoláky řešit, jestli mají při studiu i pracovat, co jim doporučíte?

Ať při studiu pracují a sbírají zkušenosti. Ne nutně už od prvního ročníku, to není optimální, ale určitě ano na magisterském stupni. Na druhou stranu by měli mít při studiu jen částečný úvazek, nejlépe do 20 hodin týdně. Náš výzkum ukazuje, že při vyšším úvazku už často studijní výsledky znatelně trpí.

Po studiu seženou lepší práci

Přišli jste na to, že pokud není student přehlcený paralelní prací, je pro něj taková práce či brigáda přínosná. V čem tedy?

Z výzkumu jasně plyne, že pracovní zkušenosti po absolvování školy pomohou získat lepší, lépe placené plnohodnotné zaměstnání. Kromě toho je pro člověka snazší zjistit, jaká práce ho bude nebo nebude bavit. Řeknu příklad: Třeba takový audit není zdaleka pro všechny. Znám řadu studentů ekonomie, kteří si po ukončení školy audit odzkoušeli, aby pak po pár dnech odešli. Lepší je osahat si to už během studia.

Zmínila jste 20 hodin týdně. V čem je tato hranice zlomová?

Není to přesná, do kamene vytesaná hranice. Ale pokud jde z dostupných studií ukázat na nějaký zlom, tak se nachází právě tam. Když člověk pracuje víc než 20 hodin týdně, tak to vlastně znamená, že práci věnuje víc než polovinu ze svého produktivního času. Už pak víc pracuje, než studuje. Což už se ve škole projeví.

A projeví se to přímo na studijních výsledcích?

Největší vliv nevidíme ani tak na známky, ale na pravděpodobnost, že student vůbec školu dokončí. Případně že se přihlásí na další studium, třeba magisterské po bakalářském. Jak už je víc zapojen do pracovního než studijního života, tak ho to láká ze školy odejít úplně. Je to do velké míry intuitivní a logické; data to také ukazují jasně.

Za studium by se mělo platit

Podle srovnání evropských studentů na portálu eurostudent.eu ti čeští pracují nejvíce v Evropě, když má nějakou formu brigády či zaměstnání při škole asi 92 procent z nich. Vychází to tak i ve vašich výzkumech a vnímáte to jako problém?

Ve světle našich výsledků to za problém nepovažujeme, naopak. Jak jsme se už bavili, práci při studiu lze jen doporučit a je dobře, že to tak naši studenti už většinou vnímají.

Narážel jsem i na fakt, že téměř 60 procent pokusů dostudovat v Česku bakalářský program končí neúspěchem. Jak moc to za vás souvisí i s prací – lidově řečeno, že studenti vzdají školu a jdou rovnou pracovat?

Obecně platí, že v Česku je příliš mnoho bakalářských programů, z nichž zdaleka ne všechny jsou dobře vedené a ne všechny mají dobrou kvalitu. Osobně se také domnívám, že by se za studium mělo něco platit. Pokud je totiž zdarma, má člověk menší motivaci dobře si vybrat a opravdu se snažit ho dokončit. Často pak přejde na jiný program, který nakonec dokončí, ale jsou to ze strany společnosti vyhozené peníze. A chceme-li udržet nějakou úroveň, tak si musíme přiznat, že na bakalářský titul nemá předpoklady každý.

Zahraniční studium bývá obtížnější, byť to není pravidlem. Z toho také plyne, že průměrní čeští studenti mají větší kapacitu pro brigády během celého roku.

Máte také informace o tom, jak moc studenti v Česku váží své pracovní úvazky ke studovaným oborům a jak si vedou?

Tohle jsme nezkoumali. Mám jen určitá data z Institutu ekonomických studií Univerzity Karlovy, kde přednáším. Tam velká většina studentů, pokud pracuje při studiu, pracuje přímo v oboru, který se týká ekonomie nebo byznysu. A myslím, že jim to ve studiu spíše prospívá, zejména to, jak se v práci učí time management.

Němci dávají práci studentům

Museli jste se „probrat“ velkým počtem studií. Vzpomenete si na nějaký aspekt či výsledek studentů konkrétního státu, kdy vás závěry vyloženě překvapily?

V Německu práce při studiu dokonce pomáhá zlepšit studijní výsledky. A to i když nebereme v úvahu ty německé školy, které přímo kombinují praxi a studium v rámci výuky. Každopádně v Německu systém práce při studiu funguje skvěle na všech úrovních. A studentům může pomoct, když si osvojí základní pracovní návyky, třeba efektivní nakládání s časem.

A v čem konkrétně tedy německá praxe funguje skvěle?

V Německu existuje tzv. duální systém, ve kterém některé studijní programy sestávají jak ze studia, tak z praxe, tedy zaměstnání až na 70procentní úvazek. Zaměstnavatelé jsou tedy zvyklí, že dávají práci studentům. To se sice týká hlavně středních škol, ale tato zkušenost zaměstnavatelů se pak přenáší i na to, že umějí poskytnout podmínky lépe šité na míru i studentům vysokých škol.

S kolegy jste při vaší vědecké práci použili metaanalýzu. Můžete laikovi vysvětlit, jak funguje?

Metaanalýza je statistická metoda souhrnu vědeckých výsledků. Díky ní můžeme zjistit, co nám vědecká literatura jako celek říká. Musíme přitom brát v úvahu různé problémy, například související s kvalitou studií nebo takzvanou publikační selektivitou – že intuitivní výsledky mají větší pravděpodobnost publikace. Klíčový je způsob odhadu: Je potřeba odfiltrovat, že schopnější studenti více pracují a zároveň mají lepší známky, chudší studenti musí pracovat, aby se uživili. Tohle všechno je třeba brát v potaz, nestačí se podívat jen na průměrný výsledek z literatury.

Co přelomového přišlo před 200 lety? Nebyl to začátek kapitalismu, ten fungoval už ve starém Řecku. Nebyly to stabilní a předvídatelné „instituce“, ty měla už Mongolská říše. Nebyly to levné peníze a volné úspory, těch bylo dost už ve středověké Číně. A určitě to nebyly státní investice do školství a infrastruktury, na něž si starší civilizace často potrpěly více. Všechno tohle je potřeba, ale nestačí to; podobně jako oheň potřebuje kyslík, ale ten sám požár nezažehne.

Ekonomický růst rovná se kolaps lidské bídy a nakonec i zdravější příroda. V nejvyspělejších zemích je dnes víc lesů než ve středověku. Co růst skutečně umožnilo, nejdříve v Nizozemí, Anglii a pak ve zbytku Západu (včetně, mezi prvními, Čech a Moravy), byla tektonická změna postoje k inovacím a inovátorům. Přirozenou tendencí člověka a všech historických civilizací je strach ze změn. Změny ohrožují postavení elit, ale někdy i živobytí části běžných lidí.

Oproti tomu dvě staletí nový systém, kterému ekonomická historička Deirdre McCloskeyová říká „buržoazní dohoda“, by naše předky šokoval: Nechte mě, inovátora a podnikatele, překopat způsob, jak žijeme. Nechte mě zbohatnout, abyste nakonec mohli zbohatnout i vy. Tak jsme dostali elektřinu, telefon, auta, letadla, rotavirovou vakcínu, smartphone, viagru, Google, Mapy.cz, Teslu, Uber, ChatGPT.

Ani nejlepší inovace nepomůžou hned všem, nejsou win-win. Jsou win-win-win-win-win-lose. Na auta doplatili kočí, na Uber taxikáři, na ChatGPT překladatelé. Prosperující společnost si musí zvyknout na příběhy selhání. Lidem, kteří na inovacích dočasně prodělají, je správné pomoct. Hrozba selhání je ale důležitá: Máte-li jistotu, že selhat nemůžete, že vás vždy někdo vytáhne na průměr, jakou máte motivaci rozhodovat se odpovědně třeba při výběru povolání?

Investice, motivace a růst

Dnešní růstová ekonomie je snadná. Země rostou rychle, dokud mohou absorbovat existující inovace ze zahraničí. Viz Japonsko od války do 1990 nebo Česko od vstupu do EU do covidu. Pak boom končí. Další růst záleží na nastavení motivací. Vyplatí se tvrdě pracovat, riskovat, podnikat, inovovat? Máte produktivitu Singapuru. Vyplatí se být pasivní, dělat jen, co se vám řekne, chránit vlastní zadek? Zastavíte se 20 % pod úrovní USA, jako je to v Japonsku, Itálii, Česku.

Nefunguje tedy nová mantra českých politiků: Nalijme peníze do vzdělání a infrastruktury, přidejme špetku „reforem“, zamíchejme a bude dobře. Aby bylo jasno, investice do obojího u nás mají smysl. Nedostatky proti Západu znamenají snadný výnos z prvních stamiliard. Opravdu je ale u nás základní školství o moc horší než v USA? Opravdu se nám vyplatí rychlovlaky? Ekonomický výzkum ostatně ukazuje jen slabý vztah mezi vládními investicemi a životní úrovní.

Důraz na investice je užitečný v tom, že boří českou opatrnost a haléřový management. V životě je potřeba i zariskovat, zadlužit se, investovat. Jen pozor, abychom se nezadlužili kvůli projektům, kde přínosy nemohou převážit náklady. I když jsou to sexy nápady typu rychlovlaků a i když je občas mají v zahraničí. Megaprojekty vyžadují pečlivou cost-benefit analýzu. Buď jak buď, veřejné investice o životní úrovni našich dětí a vnoučat nerozhodnou.

Co potáhne kvalitu života, je ochota spoluobčanů pracovat a podnikat. O růstu nakonec rozhodne i ta opravna obuvi na nádraží, ta pralinkárna na náměstí, ten startup u kostela. Podnikání je rizikové, odpovědnost pro řadu z nás nepředstavitelná. Užitečné inovace nejsou jen velké vynálezy, ale i drobné zlepšováky ve všech oblastech života. Chce-li vláda prosperitu, bude se inspirovat vedle investic i liberálním přístupem zemí jako Singapur k regulaci podnikání a motivaci k práci.

Jak se to vlastně počítá? Nejlepší by byl kontrolovaný experiment. Ale i ekonom nakonec uzná, že není OK znetvořit třicet náhodných lidí kvůli článku v Nature. Obcházíme to třeba tak, že porovnáváme lidi před plastickou operací a po ní. Pandemie koronaviru byla také přirozeným experimentem, protože zaměstnavatelé neměli se zaměstnanci osobní kontakt. Podobně to bylo na univerzitách mezi profesory a studenty.

Možná překvapivě se většina lidí shodne na tom, co znamená krása. Krása je hlavně symetrie obličeje. Hodnotí-li různí lidé atraktivitu tváře, málokdy se významně odchýlí od symetrie měřené umělou inteligencí nebo jednoduchým algoritmem. To mimochodem platí pro různé kultury a rasy. Jakmile tedy máme k fotografiím přiřazeno skóre (většinou od 1 do 5), můžeme se dívat na vztah mezi krásou a platem, potažmo výkonem.

Vědeckých studií na tohle téma existuje 67. Dáme-li je dohromady, zjistíme, že posun od hodnoty 3 (průměr) na 4 (hezký) nebo 5 (krásný) zvýší plat o 5 %. Jedná se tak o diskriminaci na základě vzhledu, a měli bychom tedy chránit „ošklivé“ zaměstnance? Logika by v tom byla totožná jako u platové diskriminace žen. Jenže pak bychom se nejspíš nezastavili nikdy, protože další výzkum ukazuje, že na plat má vliv i výška (u mužů) a křivky (u žen).

Nová analýza ukazuje, že o svévolnou diskriminaci se pravděpodobně nejedná, což nám napovídají tři zjištění. Zaprvé, vliv krásy na výkon je v průměru zhruba stejný jako vliv na plat – kdyby zaměstnavatelé diskriminovali na základě vlastního vkusu, byl by vliv na plat větší než vliv na výkon. Takhle to vypadá, že si jen rádi připlatí za produktivnější zaměstnance.

Zadruhé, v oborech, kde vzhled není pro práci důležitý (třeba analytici, výzkumníci, učitelé), nové studie ukazují minimální vliv krásy na plat. Nikoli překvapivě je vzhled nejdůležitější pro pracovníky v sexuálních službách a pro politiky. Zatřetí, u průměrné populace většinou platí, že efekt krásy zmizí, když výzkumník zároveň bere v úvahu schopnosti zaměstnanců; a to jak intelektuální, tak společenské.

Hezčí lidé ovšem bývají schopnější. Jen o pár procent, ale stejně – jak to? Je dobře možné, že lepší vzhled pomáhá k vyššímu sebevědomí, což se pak může překlopit v lepší výkonnost v kolektivu, vyšší asertivitu a vyšší plat.

Výzkum také naznačuje, že vzhled je důležitý už v dětství. Hezčí děti získávají trochu více pozornosti rodičů a učitelů, což jim také v životě pomáhá.

Méně přijatelnou možností je, že krásnější lidé jsou v průměru trošičku inteligentnější. Biologové se na tom neshodnou, ale pomohlo by to vysvětlit rozdíly mezi ekonomickými studiemi. Inteligence možná souvisí s celkovým „vyladěním“ organismu, které se projevuje i větší symetrií obličeje. Tento mechanismus mohl způsobit genetický vztah mezi inteligencí a symetrií obličeje, kterou lidé vnímají jako krásu.

Buď jak buď, ti méně krásní z nás si nemusí zoufat: pět procent je málo, plastická operace se nevyplatí. Vliv krásy můžeme snadno přebít trochou vzdělání navíc nebo zapracováním na sebevědomí. A pokud pořád nejste klidní, pak vězte, že vlastní atraktivitu můžete podle výzkumu dramaticky zvýšit tím, že se často smějete a chováte se energicky.

Starší žáci skončili třetí na prestižním náchodském turnaji, kde v semifinále padli jen těsně po nájezdech s Hradcem Králové. Smíšený tým mladších žáků a elévů v dresu ZŠ Zámecká ovládl kategorii prvního stupně školního turnaje v České Třebové, kde ve finále porazil Králíky.

Dva velké turnaje na konci sezony odehráli elévové, kteří berou stříbro z Dnů florbalu v České Třebové. Tam ve skupině porazili všechny týmy z Pardubického kraje a postoupili rovnou do semifinále. V něm přemohli Hradec Králové 3:2, ale ve finále podlehli Mohelnici 2:3. Elévové vyjeli též na největší středoevropský turnaj, Prague Floorball Cup. Zde odehráli řadu vyrovnaných zápasů a vyhráli dva; hodně nad jejich síly byla jen Mladá Boleslav. Elévové také již v září absolvovali velký turnaj v Pardubicích, kde mimo jiné v osmifinále porazili Spartu a skončili pátí.

Nejmladší hráči (přípravka) neměli ve východních Čechách konkurenci, postavili v krajských soutěžích dva týmy a z 60 zápasů poznali prohru jedinkrát. Na Dnech florbalu brali zlato a porazili postupně týmy z Pardubického, Olomouckého a Královehradeckého kraje.

Přípravku prověřil až turnaj Prague Floorball Cup. Skupinu vyhráli, i když se pořádně nadřeli proti pražským týmům Chodov a Butchis. Ve finálové skupině už po boji nestačili na Bratislavu a Olomouc, a berou tak cenný bronz. Turnaj ukázal, že nejmladší florbalisté Litomyšle se mohou směle měřit se špičkovými týmy střední Evropy. Přidají-li ještě v tréninku, mohou se odvážit na nejtěžší světový turnaj dětí ve Švédsku. Kdo si chce florbal vyzkoušet, má šanci na zářijových trénincích. V Litomyšli dává dětem florbal příležitost utkávat se s týmy z celé republiky i zahraničí. Florbal hrají i holky: naše Lucinka v 6 letech odehrála hromadu turnajů a dala za Litomyšl i nějaké góly. S florbalem není problém začít i později, třeba až ve 12 letech.

Florbalisté vyhlíží novou sezonu, v níž budou muži poprvé hrát národní ligu. Tam je snem litomyšlského fanouška vidět jednou hrát spolu v dresu s lilií před bouřící plnou halou naše nejslavnější odchovance: bratry Pakostovy. Dočkáme se? Ondřej se lvím podílem zasloužil o postup do „národky“. Přemek, držitel bronzové medaile z mistrovství světa juniorů, byl v uplynulé sezoně kapitánem superligových Pardubic. Těšíme se ale také na další úspěchy naší mládeže od přípravky po juniory!

Cesta k vítězství začala v těžké skupině. Nejvíc nás potrápilo Ústí, jež jsme s obtížemi přemohli 3:2. Díky triumfu ve skupině jsme postoupili rovnou do čtvrtfinále, kde nás čekala Choceň. Postup do semifinále nás hodně bolel, trpěly obzvláště kolena a nosy útočníků. V semifinále jsme soupeři z Ústí nedali šanci a koncentrovaným výkonem zvítězili 4:0. Ve finále jsme v poločase prohrávali s Králíky 0:2 a vypadalo to bledě. K obratu zavelel Luba Fryc přesnou ranou do šibenice. Vyrovnával Dan Havránek a zlatou trefu zařídil 20 vteřin před koncem Fíla Havránek, nejmladší hráč turnaje. Náš tým zdobila odpovědná obranná hra: za 7 zápasů jsme dostali pouze 6 gólů. Všichni hráči v poli navíc vstřelili alespoň 5 branek. I přes tvrdší hru, než je ve florbale zvykem, se na celém turnaji nikdo nezranil.

Na zápas dorazilo zhruba 500 fanoušků. Tento rekord bude stěží kdy překonán, neb víc už hala nepojme: tribuna je navržena pro 200 lidí. Taková atmosféra jako v pondělí nebývá k vidění ani na zápasech florbalové superligy v Praze. Je to zážitek i pro rozhodčí; všichni chtějí pískat v Litomyšli a mají na nás dlouhatánský pořadník. Brzy bude zážitek ještě větší, protože budeme hostit špičkové týmy z celé země.

Ale popořadě, co všechno museli florbalisté k postupu vybojovat. Nestačilo vyhrát divizi. Nestačilo vyhrát ji o 9 bodů. Přitom naše divize byla větší než východní Čechy: jezdili jsme i do Třebíče a Brna. Po ovládnutí naší ligy jsme museli ještě třikrát porazit jeden z nejlepších divizních týmů severní Moravy: Bílovec. Sérii jsme opanovali 3:1 a rozhodující vítězství získali venku v Bílovci.

Avšak pravidla postupu ve florbalových soutěžích jsou přísná. Florbal rychle expanduje – týmů je mnoho, jejich počet a úroveň stále stoupá. Bylo potřeba vyhrát další sérii, tentokrát proti druhému nejlepšímu týmu severních Čech, Kadani. Protože Kadaň svoji divizi nevyhrála, musela předtím ovládnout dokonce 2 série a porazit postupně Jablonec a Jihlavu.

Po prvních zápasech v Litomyšli byl stav série vyrovnaný. Další bitvu v Kadani jsme vyhráli a na bílou sobotu jsme měli tamtéž postupový mečbol. A postup už někteří z nás slavili, protože ještě 21 vteřin před koncem jsme vedli o 2 góly! Stane se to jednou z tisíce zápasů, ale nakonec jsme smolně prohráli. Naši hráči na rozhodující pátý zápas domů nejeli zrovna v psychické pohodě.

Od začátku musel mít správce strach, aby hala ještě v úterý ráno stála. Tolik lidí a decibelů v ní nikdy nebylo. Šli jsme do vedení, ale Kadaň záhy otočila na 1:2. Rozhodující moment přišel na konci druhé třetiny, kdy rozhodčí proti nám nařídil trestné střílení. Brankář Jonáš Moravec však předvedl životní zákrok a udržel Litomyšl ve hře. Obrat ve třetí třetině zařídili hlavně naši nejproduktivnější útočníci celého play-off. Nejprve ve 43. minutě Štěpán Švec z výběhu vyrovnal. Potom ve 53. minutě nás Ondřej Pakosta přesnou ranou dostal do vedení. O 3 minuty později na obrovského brankáře Kadaně vyzrál v trestném střílení Michael Smola. Všichni jsme pořád měli v paměti sobotní výbuch z Kadaně. Hráči však bojovali s nadlidským nasazením a přidali ještě 3 góly do prázdné branky. Litomyšl vítězí 7:2!

I budoucnost florbalu v Litomyšli vypadá skvěle. Třeba: dorostenci letos ovládli II. ligu; přípravka v 60 zápasech prohrála jediný. S postupem do Národní ligy bychom však měli opravit dluh vůči naší hale: informační tabule je ostudně prastará. Nejhorší v celé divizi, což komentovali i rozhodčí a hráči soupeře. Sestoupivší Třebíč, kde se v hale se nikdy nesejde víc než 200 lidí, má velkoplošnou obrazovku s promítáním gólů a profilů hráčů. Důstojnou obrazovku, AI kameru a modernizaci vybavení haly využijí i basketbalisté, volejbalisté a další sportovci.

Střih do letošního roku, čtyři roky po plánovaném otevření tratí. Rychlovlaky z Los Angeles do San Francisca nejezdí. Rychlovlaky dokonce nejezdí v Kalifornii nikde. Kousek tratě odnikud nikam uprostřed pouště by se mohl otevřít možná už za šest let, ale i optimisté raději mluví až o roce 2033. Kalifornská správa železnic očekává, že projekt nakonec spolkne v přepočtu víc než tři biliony korun. Její bývalý šéf otevřeně hlásí: „Je to propadák.“

Jasně, v Česku propadák nehrozí. Veřejné projekty stavíme – na rozdíl od Američanů – rychle a efektivně. Správa železnic má bohaté zkušenosti s výstavbou na zelené louce. O trasování rychlovlaků se u nás lidé a okolní obce určitě soudit nebudou. A hlavně – peněz máme dost! Jedna věc nás ale s Kalifornií přece jenom spojuje: Jako oni ani my jsme se vůbec neobtěžovali spočítat, jestli se nám dopravní megaprojekt vyplatí.

Velmi rád bych se někdy českým rychlovlakem svezl. Ve vlaku trávím někdy i deset hodin týdně. Vlastně málokomu by projekt pomohl víc než mně. Jenže je to celé děsivě drahé. Zahraniční zkušenosti ukazují, že musíme počítat minimálně s dvojnásobkem plánovaných nákladů. Bude to téma pro nejrůznější úřady od antimonopolního po kontrolní, budou padat trestní oznámení jako v Kalifornii. Na druhé straně – přes všechna tato rizika je možné, že i za dva nebo tři biliony korun se rychlovlaky vyplatí.

Jenže porovnání nákladů a výnosů zkrátka chybí. Máme kraťoučké studie proveditelnosti, jež něco takového předstírají, ale jsou to čísla vycucaná z prstu na úrovni středoškolské seminárky: sto miliard výnosů tady, tři sta miliard tamhle.

Jedinou skutečnou cost-benefit analýzou je diplomová práce (!), a ta se věnuje jen úseku Praha-Brno. Společenská návratnost investice na tomto úseku vychází na krásných minus 24 procent. Není divu, že obce i střadatelé budou radši držet stamiliardy v hotovosti než investovat do takové infrastruktury.

Proč stát nechce znát návratnost rychlovlaků? Nejsnazší vysvětlení zní, že odpovědní lidé už dávno vědí. Vědí, že rychlovlaky nevyjdou v plusu, pokud tedy dost průhledným způsobem neohneme čísla. Snad se mýlím a odpovědné to jen nenapadlo, neboť mají na starosti důležitější věci než nějaké biliony. Každopádně je povinností vlády jako řádného hospodáře ukázat výpočet, který obstojí v transparentním oponentním řízení, a to i před zahraničními odborníky.

České rychlovlaky jsou také selháním české ekonomie. Nedaří se nám vysvětlovat principy hospodaření ani veřejnosti, ani vládě – minulé či současné. I u projektů, které jsou nějak všeobecně atraktivní a sexy, prostě musejí výnosy převážit nad náklady. Do výnosů samozřejmě počítáme nejen vybrané jízdné, ale hlavně ušetřený čas a také méně nehod a nižší emise. Výpočet není snadný. Místo racionálního pokusu o něj však slýcháme: „Přestaňte projekt zpochybňovat, začněte mu věřit!“ Rychlovlaky prostě chceme a basta.

Nevyplatí-li se rychlotratě, co postavit místo nich? Jedna možnost je nestavět nic a o dva nebo tři biliony snížit státní dluh. To by jistě potěšilo Národní rozpočtovou radu, ale voliče již méně.

Ovšem za zlomek těchto nákladů můžeme vyměnit všechny staré železniční vozy, zajistit spolehlivé připojení k internetu po celé délce železnice a vylepšit plánovaní zpoždění tak, aby s nimi cestující mohl dopředu přesně počítat. Další miliardy můžeme užitečně využít na silniční obchvaty měst a dálniční přivaděče.

Možná nám ale nejde o peníze, bezpečí ani čas. Možná nám jde více o přírodu a emise skleníkových plynů. Jenže i pak jsou rychlovlaky smutným řešením. Když malý kousek těch šílených nákladů investujeme do výsadby stromů, stáhneme z atmosféry víc uhlíku, než kolik ušetří rychlovlaky. Nehledě na další výhody stromů pro českou krajinu. Začít bychom mohli třeba povolením zalesňovat vlastní pozemky, což naše legislativa dnes absurdně zakazuje.

Do rychlovlaků, respektive do papírů kolem, už jsme nasypali stamiliony, příprava běží. Není škoda je teď zabít? Ne, není. Utopené náklady musí racionální člověk ignorovat. Kanál Dunaj–Odra–Labe jsme také zabili a tohle je řádově dražší průšvih. Zabitím projektu dnes ušetříme biliony v budoucnu.

A některé nové železnice pořád smysl budou mít. Dnešní úsek Praha-Kolín je na hranici kapacity a možná zaslouží posílení či obchvat. Nejdřív ale opět: Pořádně si spočítejme, které projekty se nám skutečně vyplatí.

Už před odjezdem bylo jasné, že uspět nebude snadné. Na nádraží kluci potkali kamarády z reprezentačního týmu Litomyšle, kteří se tentokrát chystali nastoupit proti nim v dresu modré či červené školy. V prvním zápase nás čekali houževnatě hrající kluci a holky ze Sebranice-Lubné. Přes územní převahu se nám podařilo vstřelit jediný platný gól, který stačil k vítězství 1:0. Pak už jsme si zvykli na veliké hřiště a krásnou kombinační souhrou přemohli postupně Cerekvici 9:0, červenou školu 4:0 a modrou školu 5:1. Nakonec nás čekalo velké finále v bouřlivé atmosféře proti skvěle hrajícímu domácímu Dolnímu Újezdu. Utkání bylo vyrovnané, plné těžkých osobních soubojů. Díky maximálnímu nasazení se nám podařilo vyhrát 2:0, a získat tak zlaté medaile a pohár pro vítěze turnaje. Cenu pro nejlepší hráče získali brankář Máťa Pohorský, který v 5 zápasech inkasoval jediný gól (i když brána byla větší než v krajských soutěžích), a útočník Ondra Čáp, kapitán a nejzkušenější hráč týmu. Nejproduktivnějším střelcem turnaje byl Dan Havránek, nejmladším Filip Havránek. Všichni kluci vstřelili alespoň jeden gól. Speciální poděkování zaslouží Petr Janda ze Střediska volného času, který turnaj organizoval, Vojtěch Kozák, který kluky ze Zámecké na turnaj připravoval, a Vítězslav Vích, který se o ně na turnaji staral.

Donedávna byl Jan Švejnar jediným světově uznávaným ekonomem českého původu. Dnes už řada kolegů publikuje v elitních žurnálech: Jaroslav Borovička, Marie Hoerová, Jakub Kastl, Filip Matějka, Monika Mrázová, Petr Sedláček, Jakub Steiner. Michal Bauer a Julie Chytilová patří mezi nejznámější experimentální ekonomy. Ladislav Krištoufek, expert na kryptoaktiva, se dokonce řadí k nejvlivnějším vědcům světa.

Čeští ekonomové školí svět

Ekonomie též mocně přispívá k slušnému mezinárodnímu hodnocení Univerzity Karlovy a patří mezi její světově nejúspěšnější obory. Kromě toho české univerzity a Česká národní banka vychovaly řadu ekonomů, kteří poté odešli školit centrální bankéře do zahraničí pod hlavičkou Mezinárodního měnového fondu: Michal Andrle, Jaromír Beneš, Aleš Bulíř, Adam Geršl, Tibor Hlédik, Jaromír Hurník, David Vávra.

Pravda, ne vše je v naší praxi špatně. Nový NERV je aktivní a pomáhá. A jakkoli často kritizuji strategii ČNB ohledně měnové politiky a investování aktiv, taktiku musím pochválit: model ČNB je špičkový a balík 130 miliard eur zvládá bez průšvihů řídit pouhých 10 traderů. Jinde potřebují násobně širší tým a řádově větší balík na odměny. Operační expertiza je ale z praxe to jediné, čím se můžeme v zahraničí chlubit.

Jak vysvětlit český kontrast mezi špičkovou vědou a zaostávající praxí?

Zaprvé, ne vždy se výzkum snadno přenáší do rozhodování. Sofistikovaná věda se nejlépe uplatní v modelování měnové politiky ČNB. U jiných rozhodnutí jsme občas na úrovni učebnic úvodu do ekonomie. Třeba: co s obrovským balíkem eur a dolarů, který hodláme držet dlouho? Ne, opravdu se nevyplatí nacpat ho do hotovosti a dluhopisů.

Jinými slovy, kromě expertizy je zapotřebí ochota tlačit těžká rozhodnutí, ač vás za ně nikdo hned nepochválí. Nedostatek ochoty a elánu nám výzkum nenahradí. Potřebujeme srdcaře, které jejich odpovědnost baví a kteří chtějí brát kalkulované riziko. Ale i s touto ochotou může teoretický výzkum pomoci, protože zvyšuje tlak na kvalitní odůvodnění každého (ne)rozhodnutí.

Zaplaťme české špičky

Zadruhé, mnoho našich elitních talentů zmíněných výše buď trvale žije v zahraničí, nebo tam tráví značnou část roku. Dnes jim často není možné nabídnout „balíček“ tak atraktivní, aby je do české národohospodářské praxe přilákal. K tomu musíme prolomit český haléřový management a úměrně k vyšší odpovědnosti zvednout také platy na klíčových ekonomických postech. Vyděláme na tom nakonec všichni.

Přispět k tomu můžeme už letos. V prosinci končí první mandát radnímu ČNB Tomáši Holubovi. Ten si zřejmě druhý (a poslední) mandát teď nevyplýtvá, neboť je přirozeným favoritem na guvernérské křeslo od roku 2028. Věřme, že na jeho místo prezident zvolí experta s výraznou zahraniční zkušeností, třeba z Mezinárodního měnového fondu. Ruku v ruce s tím potřebujeme zvednout platy radních skrze bonusy za udržování nízké inflace.

Ale když cestujeme po ČR i zahraničí, vidíme věci, jež můžeme doma zlepšit. Nabízím 7 bodů, které nebudou všechny populární, ale neuškodí si o nich popovídat:

1. Práce. Využijme naši skvělou polohu a povolme víc výstavby v průmyslové zóně, abychom získali dobře placená technická místa a byli méně závislí na Vertexu. Vzorem je Lanškroun.
2. Bydlení. To je v Litomyšli drahé, což odráží příjemný život a nedostatek parcel. Uvolněme v územním plánu víc půdy pro stavbu domů obklopených zelení. Při pohledu na mapu se nabízí hlavně areál školek (ne, pozemky tam nemám).
3. Doprava. Jakkoli je jako řidič nemám rád, v zahraničí je zvykem mít před školami široké retardéry. To je v Litomyšli pro bezpečnost dětí obzvlášť důležité, neb dálniční přivaděče budou procházet středem města. Nevyhneme se též podzemnímu parkovišti pod náměstím; technicky postavit lze, tak o tom mluvme vážně. Dlouhodobé parkování v centru přesuňme do podzemí jako na západě.
4. Nákupy. Je prima mít živé náměstí. Ale praská ve švech a řada lidí radši jede nakoupit do Třebové nebo Svitav, protože spousta věcí se tady koupit buď nedá, nebo jsou drahé. Regulace nemusí být totální. Povolme trochu konkurenci a umožněme víc obchodů u výpadovek.
5. Zeleň. Přeměňme městské pozemky kolem zástavby na (leso)parky – tak, jak to už máme v územním plánu. Ideální je kombinace víc domů + víc stromů. Vysázejme pás zeleně kolem města. Super, že se to už v některých lokalitách děje. Nenechme Svitavy a Ústí, aby nás předběhly v úpravě zeleně podél silnic. Propojme Benátky s Litomyšlí průchodem pod světelnou křižovatkou podél řeky. To zpříjemní procházky, ale i dennodenní život všech, co bydlí za křižovatkou.
6. Porodnice. Pro budoucnost města je klíčové vrátit porodnici. Narodí-li se člověk ve městě, má k němu užší vztah. Ušetříme na domově důchodců (místo 400 milionů za novou megastavbu opravme a rozšiřme stávající budovy) a za zbylé peníze podpořme znovuotevření porodnice, byť třeba soukromé. „Narozen v Litomyšli“ je atraktivní značka.
7. Výkaly na chodnících. Tohle mimo rozvojové země vidíme zřídka. Pomohlo by víc sáčků se zabudovanou lopatkou, na každém odpadkovém koši poděkování pejskařům, že po svých pejscích uklízí. Je to otrava, ale zpříjemníme život všem.

„A kolika jazyky mluví tvoje děti?“ ptá se mě kolega na večeři ve čtvrti Gion v Kjótu. Dobře ví, že moje žena je původem Slovenka, takže si možná myslí, že spolu musíme doma taky mluvit anglicky. Vysvětluji, že čeština a slovenština jsou si hodně blízko, něco jako londýnská a apalačská angličtina. Vidím jeho zklamaný výraz: Škoda, tak aspoň děti mluví česky a slovensky? Ne, vrtím hlavou, splývá jim to dohromady, mluví česky, jen některá slova mají radši ve slovenštině.

Přesto nakonec mohu aspoň říct, že děti mluví anglicky dobře. Ne, tak doma opravdu nemluvíme. Zkoušel jsem to jednou, když byl dceři rok, a začala plakat. Ale teď ve dvanácti letech mluví anglicky lépe než já, s perfektním americkým přízvukem, a mladší tři děti se tomu blíží. Důvod je jediný: když doma pustíme televizi, tak jedině v angličtině. České pohádky mají děti jako velkou vzácnost o Vánocích u babičky.

Výuka a odpočinek zároveň

Kroužky s rodilým mluvčím jsou super, a ještě lepší je poslat děti studovat do zahraničí. Oboje je ale náročné finančně a ne vždy možné i bez ohledu na peníze. Kdežto YouTube je zdarma a angličtinou hovořící kanály s kreslenými pohádkami lze sledovat za pár korun. Začali jsme s tím, když dceři byl rok a vydržela sedět u tabletu. Půl hodiny denně, které nám zároveň daly šanci si trochu odpočinout.

Musím se přiznat, že z půlhodiny se postupně stala hodina, a tenhle zvyk držíme pořád: děti vyžadují od šesti do sedmi večer pohádky v angličtině. Přes youtubové pořady pro malé děti jsme se dostali k Penguins of Madagascar, My Little Pony, SpongeBobovi a Simpsonovým. Jasně, hodina televize není ta nejzdravější věc na světě. Ale rodiče si nějaký odpočinek zaslouží, navíc si ho mohou ospravedlnit tím, že se děti učí jazyk.

Rád o tomhle systému vyprávím přátelům a popisuji vědecký výzkum, který za tím stojí. Manželka se na mě mračí („Kdybys nekecal,“ říká mi v duchu, a někdy nahlas), protože dobře ví, že žádný výzkum jsme tehdy neřešili. Ze svého dětství si pamatovala spolužáka, který uměl perfektně anglicky, jelikož rodiče mu doma pouštěli Cartoon Network. Korelace není kauzalita, ale zdálo se nám to jako dobrý nápad.

Dabing může zůstat

Tohle všechno neznamená, že by stát měl omezit skvělý český dabing. Sám mám některé seriály raději v dabované formě (například Červený trpaslík), a většina Čechů bude ještě dlouho upřednostňovat dabing i v kině. Ale nevidím důvod, proč dětem nepouštět pohádky a filmy odmalička v originální verzi. Nic to nestojí a výhody jsou jasné. Je potřeba držet jasné pravidlo: když chceš televizi, tak anglicky.

Stejný přístup lze vedle angličtiny použít i na všeobecný rozhled. Pořiďme dětem rádio a od malička jim jako kulisu pouštějme Český rozhlas. Zvyknou si na to a přijde jim to přirozené – podobně jako to přijde přirozené mně. V osmi letech jsem dostal rádio, rodiče mi naladili Radiožurnál a od té doby jsem se nepřestal těšit na Zápisník zahraničních zpravodajů. Představoval jsem si všechny ty dálky a to, jak třeba jednou budu také cestovat…

Sečteno a poodtrženo: digitální doba přináší úskalí, ale také nebývalé možnosti vzdělání dětí. Ty můžeme snadno využít doma při dodržení jednoduchého pravidla: maximálně hodina televize pro děti denně, ale jenom v angličtině. Jakmile pustíme televizi česky, je konec, protože zpátky už chtít nebudou. Pro češtinu nalaďme skvělý Český rozhlas.

I když inflace v novém roce klesne, centrální banka to sotva může vydávat za úspěch. „Za posledních pět let je výkon České národní banky mizerný, skoro nejhorší ve vyspělém světě,“ říká Tomáš Havránek, profesor ekonomie na Institutu ekonomických studií Univerzity Karlovy, bývalý člen Národní ekonomické rady vlády a také bývalý poradce dnešního guvernéra ČNB Aleše Michla.

Pár rad má pro centrální bankéře i nyní. Třeba lépe investovat mamutí devizové rezervy a „zapsat se do dějin“ jako tým, který vydělá Česku peníze, které mu momentálně tolik chybějí.

Věříte České národní bance, že příští rok inflace opravdu odezní?

Věřím, že inflace klesne někam k třem procentům. Přes všechna selhání, jichž se naše národní banka dopustila za poslední roky, tu není nikdo, kdo by uměl inflaci předpovídat lépe. Tedy v krátkém období, na čtvrt až půl roku dopředu. V ČNB se tomu věnují desítky expertů a nebudu si hrát na to, že vím víc než oni. Inflace kolem tří procent ale není úspěch. Je to pořád strašně slabý výsledek.

Proč slabý? Inflace začínající dvojkou tu nebyla od léta 2021. A jde o hodnotu v souladu s cílem ČNB.

Podívejte, ČNB vždycky bude slibovat inflaci kolem dvou procent. Ve své prognóze bude vždycky mít, že inflace bude dvě procenta – když počkáme dost dlouho. Jinak by ČNB musela říct, že svůj cíl nedokáže doručit. V odhadování inflace na rok a více dopředu má ale ČNB historicky stejně mizernou výkonnost jako všichni ostatní. Proto dvouprocentní inflace na konci prognózy nic neznamená.

Proč vám vrácení inflace mezi dvě až tři procenta nepřijde jako úspěch?

Za poslední tři roky máme kumulovanou inflaci 33 procent. Ceny stouply o třetinu. Pokles na tři procenta je pomalejší zhoršování, ale nelze říct, že je to návrat k cenové stabilitě. Propad kupní síly peněz se tím nespraví. Přitom podle ústavy se ČNB má snažit o stabilitu cen, ne inflace. Aby ČNB získala svoji ztracenou důvěryhodnost aspoň částečně zpět, musí zajistit víc než jen zpomalení inflace. Je potřeba cílit na mírný pokles cen, aby se část ztracené hodnoty peněz vrátila zpět.

Jak by šlo zařídit, aby ceny příští rok klesly?

Stačilo by nedělat nic. Respektive pokračovat v tom, co ČNB dělá poslední rok a půl – tedy držet úrokové sazby na sedmi procentech. Když byla inflace dvouciferná, tak ji ČNB tolerovala. Teď by mohla symetricky tolerovat mírnou deflaci. Předtím pomohla dlužníkům, teď pomůže střadatelům.

Většina ekonomů by namítla, že taková politika by vedla k dalšímu útlumu a že nestojí za to. Vy myslíte, že stojí?

Uznávám, že pro řadu lidí a firem by to bylo bolestivé. I mně se blíží doba, kdy budu muset refinancovat hypotéku. Ale ČNB mi za poslední tři roky umazala třetinu dluhu. A mým rodičům naopak třetinu životních úspor. Teď je čas, aby se karta obrátila a reálné úroky zůstaly kladné. Mimochodem za celou dobu existence České republiky byly jen pár let úroky na spořicích účtech vyšší než inflace. Takže nechme teď vydělat střadatele i za cenu mírné deflace.

Dokážete odhadnout, jaké by to mělo náklady? Už teď se lze často setkat s názorem, jaký má třeba exguvernér Jiří Rusnok, že ČNB ekonomiku zbytečně dusí a že s úroky už měla jít dolů.

Nikdo nechce, abychom snížili ceny o třetinu. To by bolelo hodně. Ale mírná deflace ekonomice neškodí. A pokud inflace opravdu pomáhá, měli bychom teď zažívat boom. Vždyť podle dat Eurostatu máme za posledních pět let druhou nejvyšší inflaci v Evropě. Výkon ekonomiky nebyl v posledních letech nijak slavný, ale nebyl ani tak mizerný, jak se říká.

Opravdu? Hodně se poslední dobou mluví o tom, že jsme se jako jediní v EU ještě ekonomicky nevrátili na předcovidovou úroveň. Že jsme v EU v tomto ohledu rarita. Nejsme?

Zrušili jsme EET, čímž se část ekonomiky přetřela z bílé na šedou. Protože umíme měřit jen tu bílou část, výkon ekonomiky se opticky snížil. Detaily toho mechanismu už jsem u vás v létě popisoval. Ten příběh, že jsme se jako jediní nevrátili na předcovidovou úroveň, bychom měli pohřbít.

Proč jsme vlastně měli v Česku tak vysokou inflaci?

Musíme začít tím nejdůležitějším, odkud se vlastně inflace bere. Jasně, přicházejí šoky ze zahraničí a od vlády. Ale skoro všichni ekonomové se shodnou, že v období pěti a více let o inflaci nakonec rozhoduje centrální banka, která kontroluje cenu peněz, úrokové sazby. Když tedy máme po dobu pěti let skoro největší inflaci ve vyspělém světě, je to jednoznačně vina naší národní banky. Nejde to svést na covid, na válku ani na zelenou transformaci.

Co podle vás zdejší centrální banka pokazila?

Přesný mechanismus pořád neznáme, nemáme k tomu vědecké studie. Ale zárodek inflace je třeba hledat v intervencích proti koruně z let 2013 až 2017. Jejich smyslem bylo rozpumpovat ekonomiku, „natlakovat papiňák“, jak říkala ČNB. A to se povedlo. Po roce 2017 jsme chvíli rostli skoro nejrychleji na světě. Částečně to bylo dáno opticky zavedením EET, podobně jako teď v opačném směru. Každopádně jsme po ukončení intervencí měli jednu z nejvíc přehřátých ekonomik v Evropě. A ČNB na to nezvládla včas zareagovat.

Vy jste v ČNB tehdy byl. Proč jste si tohoto přehřátí nevšimli? A pokud jste si ho všimli, proč jste nic nepodnikli?

Přetrvávala obava z deflace, kvůli které se předtím intervence spouštěly. Úrokové sazby proto zůstaly nízko, inflační papiňák se neupouštěl. A v roce 2021 – když skončily covidové lockdowny a vláda pokropila zemi vrtulníkovými penězi – vybouchl. ČNB mimochodem vládu v pumpování peněz tehdy vydatně slovně podporovala. Zpětně je dobré přiznat kredit lidem, jako byl viceguvernér ČNB Mojmír Hampl, kteří po roce 2017 navrhovali výrazně vyšší sazby. Zůstali v menšině, ale měli pravdu.

Byl jsem tehdy Mojmírovým poradcem a s prosazováním vyšších sazeb jsem mu měl pomáhat víc. Měl jsem psát přesvědčivější stanoviska pro zbytek bankovní rady, měl jsem lépe přemlouvat ostatní poradce. Beru to i jako své osobní selhání a omlouvám se za to.

Poslední dva guvernéři, Aleš Michl a Jiří Rusnok, kvůli inflaci kritizují jeden druhého. Za koho podle vás ČNB zaspala víc? Kdo má na dnešním stavu hlavní vinu?

Už jsme se bavili o tom, že úroky měly být mnohem vyšší v letech 2017 až 2019. Tehdy byl guvernérem Jiří Rusnok. Další kritická chvíle přišla na podzim 2021. To už bylo jasné, že inflace u nás vylétne. A také že tomu zvyšování sazeb nezabrání, protože to se v inflaci naplno projevuje v horizontu jednoho až dvou let. Nabízelo se tedy provést to, co ČNB udělala v roce 2013, ale v opačném gardu: spustit masivní intervence, ale tentokrát za posílení koruny. Tedy chovat se symetricky a prodat většinu eur, které mezi roky 2013 a 2017 ČNB nakoupila za nově vytvořené koruny. Není sporu, že by to inflaci rychle snížilo.

Nynější guvernér Michl už před nástupem do úřadu slíbil Miloši Zemanovi stabilitu sazeb, pak nejspíš nechtěl slib porušit a držel se ho, i když inflace dál rostla a aparát ČNB radil sazby zvedat. Byla to chyba?

U hodnocení Aleše Michla také musím uvést střet zájmů, byl jsem půl roku též jeho poradcem, když byl ještě řadový člen rady. Je ale potřeba konstatovat, že proti inflaci nová bankovní rada aktivně neudělala nic.

Vy prosazujete tezi, že centrální banka nemá výsledky mimo jiné proto, že je – jak říkáte – „rozbitá“. Co tím máte na mysli?

V bance chybí názorová pestrost a diskuze, která tam dříve vždy probíhala. Když se rozhodovalo o intervencích v roce 2013, rada opakovaně přehlasovávala guvernéra Singera. Trvalo mu několik měsíců, než přesvědčil Mojmíra Hampla a dal dohromady většinu v bankovní radě. Výsledné rozhodnutí se třeba někomu nemusí líbit, ale vyhrála argumentačně silnější strana. Nic takového za posledních sedm let v ČNB nevidíme.

Ne proto, že by radní ČNB nebyli dost dobří. Jsou to skvělí experti. Není to osobní selhání, je to selhání ČNB jako instituce. Problém je feudalismus ve jmenování rady. Centrální banku rozbil Miloš Zeman, když dovolil oběma posledním guvernérům, aby si sami vybrali skoro celý zbytek rady. Jako by ČNB byla jejich léno. U Aleše Michla je to ještě horší v tom, že výběr guvernéra nastal souběžně s obměnou skoro celé rady. Radní jsou pak guvernérovi zavázaní. Co chce guvernér, to bude.

O tom se často mluví, ale jak radním dokázat, že plní to, co jim guvernér řekne, místo toho, co považují za správné?

Chcete důkaz? Současná rada odhlasovala Alešovi jmenování Vladimíra Kruliše šéfem jedné z nejdůležitějších sekcí ČNB. Věděli, jaké to bude mít důsledky pro reputaci ČNB i jejich vlastní, a stejně to udělali.

Pokud je ČNB rozbitá, kdo ji můžu opravit?

Co zmůže současný prezident? Mandáty v ČNB jsou delší než na Hradě a Petr Pavel bude během tohoto funkčního období nominovat jen jednoho ze sedmi radních.

Nestačí jenom počkat pět let a pak vyměnit Aleše Michla. Je potřeba rozbít dnešní souběh mandátů. Současný prezident se může domluvit se členy bankovní rady, kteří ještě mohou mít další mandát, aby v horizontu tří let postupně rezignovali. On je pak obratem jmenuje na dalších šest let, ale každého v jiný moment. Bylo by to výhodné pro všechny. Čtyři současní radní sice mohou teoreticky získat ještě jeden mandát, ale také nemusí. A takto by měli jistotu, že si opravdu protáhnou funkci o dva tři roky. Hlavně by to ale pomohlo ČNB. Výběr lidí do jejího vedení by se vrátil k původnímu stavu, kdy byla rada obsazována postupně a nedocházelo k jednorázovým zemětřesením.

Jak by mohl centrální banku opravit Parlament?

Pomohlo by, kdyby lépe vymezil odpovědnost ČNB v zákoně. ČNB má obrovskou moc a je nezávislá. Ale co když naprosto odmítne bojovat proti inflaci? Pak dnes není síla, která by ji nějak usměrnila. Můžeme se dostat i do situace, kdy se vedení ČNB ani neomluví a bude se jen vymlouvat na všechny ostatní, na vládu, na zahraničí. Byl bych rád, aby v zákoně o ČNB byla povinnost pro guvernéra napsat prezidentovi omluvný dopis, když je inflace nad tolerančním pásmem. Něco podobného, jako mají ve Spojeném království.

Muselo by jít o dopis, v kterém se ČNB nemůže jen vymlouvat, ale kde musí jasně říct, co udělala špatně. A hlavně co udělá příště jinak. Osobně bych taky rád viděl, abychom se dohodli, co vlastně po ČNB chceme. Jakou ideální inflaci – stávající dvě procenta, která si ČNB určila sama? Nebo nula procent v průměru? Dohodněme se, dejme to do zákona a pak bankovní radu honorujme podle výsledků. Když centrální bankéři inflaci udrží na cíli, ať dostanou bonusy navíc.

Jak už jsem naznačil, měla by se hlavně omluvit. Růst cen o třetinu během tří let, to je pro reputaci banky velká rána. V zahraničí tomu lidé prvně nevěří, potom se smějí. Proč bychom měli ČNB důvěřovat, že příště nic takového nedopustí? Že si můžeme v korunách spořit na důchod nebo pro děti? Omluva je začátek. Každý dělá chyby, omluva není ostuda. Ostuda je házet vlastní vinu na ostatní.

Často mluvíte o tom, že by ČNB měla lépe spravovat devizové rezervy. Jde přitom o hodně citlivou věc, svobodná správa rezerv je jedním z pilířů nezávislosti. Co byste radil dělat jinak?

Prvně je potřeba říct, co vlastně ty rezervy jsou. Není to žádný balík na horší časy, který bychom krvopotně naspořili. Je to vedlejší efekt dvou věcí. Zaprvé, když ČNB oslabuje korunu, jak se to dělo ve velkém v letech 2013 až 2017, tak vymačkává na klávesnici nové koruny a za ně na trhu koupí eura. Ta tvoří hlavní část dnešních rezerv. Zadruhé, když z Bruselu proudí dotační eura, tak je ČNB také stáhne do rezerv, také za ně vymačká nové koruny a ty pak pošle vládě. Rezervy tedy nikdo cíleně nevytváří. Když už je ale máme, tak se dají lépe využít.

Dvěma způsoby. Nejlepší je použít je v krizi, když je výjimečně vysoká inflace. O tom jsme se bavili – tak, jak ČNB předtím eura kupovala, tak je měla v roce 2021 naopak prodávat, tím tlačit korunu ke zpevnění a inflaci tlumit. Když to ČNB odmítla pořádně udělat i v situaci největší inflační krize za generaci, tak tím říká, že rezervy nejspíš strategicky nepoužije nikdy. Pak ale – a to je hlavní – by je neměla nechat hnít, ale měla by je investovat tak, aby dlouhodobě vydělávaly. Mimochodem i zainvestované rezervy může v krizi použít na posílení koruny.

Když jste o lepším využití rezerv mluvil nedávno v Otázkách Václava Moravce, šlo to celé v televizní zkratce číst i tak, že chcete z devizových rezerv sanovat veřejné rozpočty. Což pak hned dva bývalí guvernéři kritizovali jako nápad, který by znamenal nebezpečný zásah do nezávislosti banky. Jak to tedy je? Jde vám jen o lepší výnosy z rezerv? O investiční strategii ČNB, o to, jak dělá svůj portfolio management?

Už o tom píšu pět let a některé očividné věci zapomínám opakovat. Ale kolegové tomu rozumí. Nikdo nechce ČNB nic sebrat, je potřeba začít debatu na téma, kolik rezervy vydělávají. Za posledních pět let je to v průměru pod jedním procentem, a to bez vlivu posilování koruny. Úplně stejnou úvahu provedl před lety Singapur. Když si uvědomil, že má devizových rezerv víc, než potřebuje, tak jich většinu zainvestoval na dlouhodobý výnos. Často do akcií, což je v dlouhodobém horizontu nejlepší investiční strategie, ale taky do nemovitostí. Když investujete do akcií, kupujete si podíl na ziscích světových firem. De facto si tak kupujete účast na technologickém pokroku. Můžete vydělávat – samozřejmě s dočasnými výkyvy – dlouhodobě šest procent ročně, to je standardní mezinárodní zkušenost.

Věříte tomu, že by se ČNB tímto mohla dopracovat k příspěvkům do státního rozpočtu?

Ano – a jediné, co stačí, je, aby se k tomu rozhodl guvernér. Zbytek plyne ze současné zákonné úpravy: ČNB převádí své zisky do státního rozpočtu. V zahraničí jsou takové převody úplně normální. Jen tady na to nejsme zvyklí. Je samozřejmě pravda, že ČNB musí nejdříve uhradit svou ztrátu z minulých let, která vzniká tím, že koruna dlouhodobě posiluje a nevydělávající rezervy ztrácejí v korunovém vyjádření hodnotu. Ale o to víc by se měla ČNB snažit, aby rezervy vydělávaly.

Jak veřejnosti vysvětlit, že jde přece jen o jiný okruh peněz, který by měl zůstat stranou běžné fiskální rozvahy? Nepovažujete za riskantní navykat veřejnost na to, že ČNB bude státu takto vypomáhat, místo aby si hleděla jen své měnové politiky? Nemáte obavu z toho, že se takového řešení chopí v zjednodušené verzi političtí extremisté a přijdou jednoho dne třeba s nápadem platit z rezerv ČNB důchody?

Extremisté mají rezervy pod kontrolou teď: extremisté nulového rizika. Jasně, když máte balík tří bilionů korun a neberete riziko, tak máte jistotu. Máte jistotu, že budete pomalu prodělávat. Nebudou tam žádné velké výkyvy, za které by vás někdo mohl kritizovat. Ale jedním z úkolů národní banky je učit veřejnost finanční gramotnosti. Musíme umět brát kalkulované riziko, jinak budeme chudí. Investovat devizové rezervy do akcií je dobré riziko a toto rozhodnutí můžeme podpořit stohy ekonomického výzkumu a zahraniční praxe. Nejsem sám, kdo tohle říká. V ČNB jsme se tohle snažili zvednout od roku 2017. Kdyby mezi lety 2017 a 2019 ČNB postupně investovala rezervy do akcií, vydělala by do dneška kolem bilionu korun. Čili nebyla by půl bilionu ve ztrátě, ale půl bilionu v plusu. Mrzí mě, když tady bolestivě hledáme desítky miliard pro zdravotnictví a školství. Přitom ročně vyhazujeme stamiliardy z okna. Je mi z toho smutno.

O svojí vizi, jak udělat z ČNB cosi jako fond bohatství, mluvil ještě jako řadový člen bankovní rady často právě Aleš Michl. Tehdy jste si v této věci rozuměli? A pokud ano, bude ji podle vás propagovat i nyní jako guvernér?

Ano, v tomhle jsme si rozuměli, ale není potřeba fond bohatství. Stačí, aby Aleš sebral odvahu udělat správnou věc. Mně se zdá, že nechce nic riskovat. K čemu je guvernérem? Nerozumím třeba tomu, proč se bojí chodit do diskuzních pořadů, kde nejsou předem připravené otázky. I nepříjemná komunikace je součást práce guvernéra, za kterou je dobře placen. Pokud je jeho ambicí zapsat se do historie, ve správě rezerv má příležitost.

Vaše stížnosti na špatné fungování ČNB bychom nemuseli řešit, kdyby Česko mělo euro. Jste příznivcem jeho přijetí?

Jsem příznivcem cenové stability. Dlouho jsem si myslel, že ji budeme mít spíš s korunou než s eurem. Teď už si tak jistý nejsem.

Ekonomicky ta otázka nejde zodpovědět, výhody a nevýhody eura jsou zhruba vyrovnané. Takže se dostáváme k politice a emocím. Často cestuji, tedy pro mě je euro výhodné. Také je výhodné pro investice do zahraničí. Když přijmeme euro, nebudeme moci z EU odejít, protože by to znamenalo totální finanční kolaps země. To je důležité si uvědomit. Euro navěky zaručí naše spojení s Evropou, v dobrém i ve zlém.

Proti přijetí eura je ale dlouhodobě přes 70 procent Čechů. Věříte, že se eura někdy v Česku dočkáte?

Ne. Jsem sice osobně pro euro, ale nejsem si jist ohledně výhodností pro ostatní lidi a celou zemi. Takže euro nebudu hlasitě propagovat. Tak to vidí řada lidí, se kterými se bavím a kteří by jinak pro euro hlasovali. Nevěřím, že se během mého života podaří najít pro euro většinu. Podle mě jsme my Češi v jádru monarchisté. Volíme sice prezidenta, ale vnímáme ho jako krále. Máme rádi svého krále a svoji korunu. Nebudeme se jí chtít vzdát, jsme v tom jiní než Poláci nebo Maďaři. Vůbec bych se nedivil, kdyby obě země jednoho dne už euro měly a my bychom byli dál ostrovem s korunou.

Following these guidelines is not obligatory for publication in JoES or elsewhere. Nevertheless, we believe there is value in summarizing in one place the comments that we often provide, as editors or referees, on meta-analysis manuscripts in economics, management, psychology, education, environmental sciences, and medical research. We try to be as specific as possible, but the tone of the guidelines is tempered by referees' comments and interactions among the four co-authors. The paper is mostly intended for researchers new to meta-analysis. In this role, the methods guidelines complement the reporting guidelines published in 2020.

We provide a step-by-step guide on how to do a meta-analysis from scratch. We cover the following issues: topic selection, literature search, data collection, correction for publication bias and p-hacking, heterogeneity, implied (best practice) estimate, and use of artificial intelligence. The guidelines draw, first, on the vast experience of Tom and Chris with both methods and applications, and second, on the data and codes for dozens of meta-analyses available at meta-analysis.cz. Each discussed step and method characteristic is accompanied by a practical example.

The guidelines are brief and non-technical, so please read them if you are interested in the content. Here I highlight seven issues that I personally find particularly important:

Topic. If possible, choose a topic that you or your co-authors understand well from your own primary research. It's often risky to write a meta-analysis on a topic you are not intimate with, even if you have a lot of previous experience with meta-analysis. Seek co-authors who have written primary studies in this field.

Comparability. Make sure it makes sense to quantitatively compare the estimates reported in different studies. While some systematic heterogeneity is inevitable and can be explored in meta-analysis (indeed, it can be the main reason why to do the meta-analysis in the first place), one should not mix estimates that cover scientifically different concepts. If you are unsure, divide the dataset and conduct separate meta-analyses.

Quality. Do not exclude any primary studies ex ante. If you can include a paper, include it. You can always show what happens when you give more weight to "good" studies or if you remove the "bad" studies entirely. Importantly, doing so forces you to specify carefully what it is exactly that makes bad studies bad. Any such differentiation of "good" and "bad" need to be determined by an explicitly coded variable (e.g., quasi-experimental or observational) or some objective measure (e.g., retrospective power). If "bad" studies yield results similar to those of "good" studies, that's also a useful finding as it makes your main findings more robust.

Multiple estimates per study. Collect all available estimates and use clustering/bootstrapping. Beware sample overlap. You can base a robustness check on the estimates that researchers prefer. You can also introduce a robustness check that focuses on one (random or median) estimate per study.

Correction techniques. Always correct for potential publication bias or p-hacking. Use at least one model based on the funnel plot (such as PET-PEESE) and one selection model (such as 3PSM). Both families of correction techniques have quite different assumptions. Recently, Bartos et al. (2023) have offered a model average across both families of publication selection bias corrections and models without any selection bias. Bartos et al. offer easy to use software, JASP: (https://fbartos.github.io/RoBMA/) to calculate RoBMA-PSMA. Also, there are a number of video and published tutorials that provide step-by-step guidance. Additionally, you can also use our new MAIVE technique, which allows for spurious precision.

Bayesian approaches. You don't have to be a convinced Bayesian to recognize the advantages of Bayesian model averaging techniques, both when it comes to correcting for publication bias (as described above) and explaining heterogeneity. When using Bayesian model averaging to explain heterogeneity, it is useful to add a dilution prior to address collinearity.

Implied estimates. Report implied (best-practice) meta-analysis means for different contexts (for example, different demographic characteristics) conditional on correction for publication bias and potential misspecifications in primary studies.

We hope you will find the guidelines useful. Sometimes they might sound too demanding: do not despair if you cannot accommodate all of these issues. You can find good reasons to disagree with us for specific applications. A well-executed meta-analysis, even if it does not follow all of our recommendations, is immensely helpful to the scientific community and likely to attract a healthy number of citations. Doing a meta-analysis is worth the effort!

The guidelines provide many specific examples, but if I were to choose one general example from the meta-analyses that I co-authored, it would be the one on skill substitution forthcoming in the Review of Economics and Statistics and available open-access. The paper incorporates almost all the principles discussed here and in the guidelines.

To be clear, we do not claim that our guidelines must always be followed nor are they the definitive steps in conducting a rigorous meta-analysis in economics or the social sciences. It is impossible to provide a definitive guide on methodology: methods change rapidly, and opinions on best practices sometimes differ even among the co-authors of our guidelines paper. It's OK, and on some issues expected, if you disagree with us.

Alice Němcová Tejkalová (ANT): Jaká témata sis vybrala k doktorskému studiu? Věděla jsi hned od začátku, co chceš dělat a čemu se chceš věnovat?

Zuzana Havránková (ZH): Věděla jsem to hned od začátku. I když to v průběhu studií bakaláře a magistra krystalizovalo. Myslím, že ale největší krystalizace proběhla v Helsinkách, protože tam jsme se dostali k profesoru Kunnasovi na úplně běžný předmět, který je tam vyučován pro všechny zahraniční studenty – empirická analýza, konometrické zpracování různých věcí a tak dále. On nám představil něco, čemu se říká metaanalýza. Z toho vznikla seminární práce a moje první publikace, která byla recenzovaná. A z toho jsem se vykrystalizovala do toho, co dělám dnes, což je metaanalýza.

ANT: A mohla bys přiblížit lidem, kteří se nevěnují ekonomii, co tedy přesně děláte?

ZH: Metanalýza je mezioborový pojem. Je to v podstatě kvantitativní shrnutí literatury. Představ si, že máme vědeckou otázku, kterou se snažíme zodpovědět. Máme na ní hodně studií, které si často i odporují – jejich výsledky jsou jiné, větší, menší, pozitivní, negativní. Když se média, politici nebo zákonodárci dívají na to, jak si vytáhnout správnou odpověď na otázku, kterou se chtějí zabývat, tak se vůbec nedivím, že je těžké a problematické najít argumenty, když je velice jednoduché najít i protiargumenty. A tohle je právě problém naší vědy. Ročně vidíme exponenciální nárůst toho, co se produkuje, ale zároveň důraz na takzvanou evidence-based policy není až tak silný. A možná je to proto, že prožíváme něco, čemu říkáme replikační krize. Skutečně je často těžké se dopídit ke stejným výsledkům na téma, které bylo před tím v literatuře probírané. A metananalýza má poté úlohu, že dokáže vydestilovat výsledek, jednotný závěr z literatury, která je velice různorodá.

Mimochodem metaanalýza vznikla původně v experimentálním výzkumu medicíny, v klinických studiích. Tam jsou studie hodně malé, protože notoricky známe, že jsou velice drahé. Takže oni potřebovali nějakým způsobem dát malé klinické studie do kupy a zvýšit statistickou sílu výsledků. Proto se metaanalýza přirozeně vyvinula v medicíně.

Metaanalýza samozřejmě s sebou nese různé problémy, protože se díváme na velký vzorek studií, které jsou hodně různorodé. Jednak jejich kontext, čili jaká data používají, jestli se jedná o muže, ženy, různé rasy, jaké mají komorbidity a tak dále. To je právě jedna z výzev metaanalýzy – jakým způsobem je možné kontext kontrolovat. Druhým problémem je publikační selektivita. Ta vzniká, když nějaké výsledky mají větší pravděpodobnost toho, že budou publikované. Často totiž máme vnitřně nastavenou a priori preferenci ohledně toho, co by nám asi mělo ve studii vyjít. Když si představíš, že studuji efekt pasivního kouření na zdraví. Tam můžeš najít hodně velké negativní důsledky, menší negativní důsledky i to, že to má nulový efekt na zdraví. A můžeš dokonce najít i pozitivní efekty. To znamená, že pasivní kouření je zdraví prospěšné.

ANT: Takové studie opravdu existují?

ZH: Ano, takové studie opravdu jsou. My vnitřně řadu let víme, že samotné kouření je velice neprospěšné a škodlivé. Kdybych teď chtěla udělat takovou studii, tak jdu do toho s určitou představou nebo předsudkem, jak by měl výsledek vypadat. Předpokládám, že důsledek bude negativní nebo nulový, ale určitě nebude pozitivní. A tyhle předsudky poté na úrovni jedné studie nejsou samozřejmě takový problém. Jako autoři se vždycky snažíme vybrat reprezentativní výsledek, abychom čtenáře nezahltili něčím, co není stravitelné. Jsme zkrátka selektivní ohledně toho, co publikujeme.

Problém ale nastává, když se toto dělá v literatuře systematicky. To znamená, že většina výzkumníků pozitivní výsledky nereportuje. Ale naopak reportuje ty velké, negativní výsledky, které v tomto případě ale mohou být z úplně stejného důvodu špatné. To znamená zkreslené rolí náhody, biasem, špatným modelem a podobně.

ANT: Dokážu si to představit i u mnohem méně kontroverznějších témat, než je kouření. Koneckonců tlak na články, které jsou publikovány v časopisech, jež mají určité zaměření, máme evidovaný i na našem Institutu komunikačních studií a žurnalistiky. Bavili jsme se o tom s kolegy opakovaně, že je potřeba vybírat časopis, který je, řekněme, otevřenější tomu, že věci mohou vyjít různě. Zajímalo by mě, jak se pak výzkumníci tváří na výsledky právě té metaanalýzy? Když se ukáže, že tam je systémový sklon?

ZH: Toto není problém jednotlivých výzkumníků. Není to tak, že bychom tvrdili, že někdo podvádí nebo schválně zamlčuje. O tom to vůbec není. Náš úkol jako metaanalytiků je přijít na to, jestli tam nějaký problém je a potom ho opravit na základě určitých statistických předpokladů.

ANT: Musí to být ale pro vás nepopulární pozice, ne?

ZH: To je pravda. Metaanalytici nejsou úplně populární. Když se koukáš na něčí celoživotní práci a kritizuješ ho, ne vědomě, ale spíše poukazuješ na to, že v celé literatuře je něco špatně, tak je to taková nepřímá kritika.

ANT: Věnuješ se celé řadě různých témat. Určitě stojí za to zmínit, že výzkumně velmi často spolupracuješ se svým mužem Tomášem Havránkem. Nejen s ním, ale i s dalšími kolegy máš poměrně stabilní výzkumné týmy. Jak jsem si všimla u tvých publikací, věnovali jste se například dopadům velikosti tříd na výsledky žáků. Na co jste přišli?

ZH: Intuice nám říká, že pro děti je to lepší v menších třídách. Dítě má více pozornosti od učitele, ten má zase víc času na dítě. Má tam větší klid na to, aby mohl něco dělat. Nám ale vyšlo, že efekt je nulový a menší třídy nenapomáhají výsledkům. I během covidu jsme viděli, že některé covidové fondy byly třeba použity na snižování tříd, i možná úplně z jiného důvodu, než je samotný efekt tříd. Ale obecně vidíme, že argumenty, které mají různé oborové svazy a legislativci, se právě vážou na to, že literatura toto podporuje, a proto je dobré na to sypat peníze. Tedy intuitivně to dává smysl rodičům i učitelům, protože mají větší klid a podobně. Každopádně ale metaanalýza je jenom tak dobrá, jako je podkladová literatura. Takže můžeme říct, že pokud podkladová literatura je dobrá, tak naše metaanalýza říká, že takový efekt tam není.

Návrh na modernizaci správy rezerv byl v minulosti detailně probírán i na stránkách e15, například zde, zde nebo zde. Při příležitosti výročí návrhu stojí za to připomenout si jeho základní kontury a nejčastější námitky k němu vznášené.

O co tedy jde? ČNB má, podobně jako před čtyrmi lety, zhruba tři biliony korun v devizových rezervách. Protože se jedná o devizové rezervy, jsou drženy v zahraničních měnách, tedy hlavně eurech a dolarech. Balík rezerv nevznikl záměrně, ale jako vedlejší produkt intervencí proti koruně z let 2013–2017. Je možné ho investovat tak, aby vydělával, nikoli ho mít z většiny de facto uložený na běžném účtu. Jinými slovy, pomocí akcií světových firem si můžeme koupit podíl na zisku těchto firem, na technickém pokroku a globálním ekonomickém růstu.

Dlouhodobý výkon akciových indexů, stejně jako výkon fondů bohatství Norska, Singapuru a jiných zemí, ukazují na sedmiprocentní realistický výnos v průměru. Kdybychom do akcií vložili 60 procent rezerv, můžeme počítat s průměrným ročním ziskem kolem 130 miliard korun. V hypotetickém případě, kdy by ČNB mezi lety 2017 a 2019 postupně nainvestovala 60 procent rezerv do indexu S&P500, vydělala by do dnešního dne přes bilion korun navíc.

1. Investice rezerv pro dlouhodobý výnos prý může ohrozit péči ČNB o cenovou stabilitu. Ale proč? ČNB rezervy odmítla použít k výraznějšímu posílení koruny i v době největšího inflačního šoku v moderních dějinách. Není tedy jasné, k čemu rezervy vlastně potřebuje. Navíc k posílení koruny je možné použít i zainvestované rezervy, likvidita akcií je vysoká. Proč tedy nechat tři biliony hnít, když nám mohou vydělávat?
2. Jednalo by se prý o nelegální financování vlády. Ale na tom, aby ČNB byla zisková, není nic nelegálního. Jakmile splatí svou kumulovanou ztrátu, musí ze zákona zisky převádět do státního rozpočtu. Takhle to funguje standardně ve většině vyspělých zemí. Aby bylo jasno: stát si nevezme peníze z rezerv ČNB, aby za ně zaplatil dálnice. Stát dostane podle zákona převedený zisk ČNB ze správy těchto rezerv. Za ten zisk (dividendu) může něco postavit, snížit dluh nebo snížit daně.
3. Rozpočty ČNB a státu jsou oddělené, takže zisk nebo ztráta ČNB údajně nemá vliv na hospodaření země. Formálně jsou sice rozpočty oddělené, ale ve skutečnosti mezi nimi žádná „čínská zeď“ není. Je to jedna nádoba: zisk nebo ztráta ČNB je vždy nakonec zisk nebo ztráta daňových poplatníků. Protože naše centrální banka je ztrátová, což je ve světě výjimečné, zvykli jsme si na formální oddělení rozpočtů, aby stát dočasně nemusel hradit ztráty banky.
4. Investovat aktiva pro výnos může prý jen země, která je získá z nerostných surovin (například Norsko), nikoli z devizových rezerv. Ale aktiva jsou aktiva. Buď je zúročíte, nebo je necháte hnít. Příklad ukazuje Singapur, který zainvestoval devizové rezervy (žádné suroviny) v situaci, kdy jich už měl víc, než potřeboval. Stejně jsme na tom už minimálně šest let my.
5. Abychom mohli investovat jako Singapur, museli bychom prý z ČNB vyčlenit speciální fond a vložit ho pod správu státu, což by odporovalo evropské legislativě. Ne, není nutné z ČNB rezervy odvádět ani měnit zákon. Není nutné kopírovat singapurské instituce, jen strategii. Stačí, aby bankovní rada ČNB odhlasovala zvýšení alokace rezerv do akcií na 60 procent.
6. Abychom mohli investovat jako Singapur, museli bychom prý mít fixní kurz vůči euru. Ne, to není nutné. Pravda, koruna nám dlouhodobě proti euru posiluje, což vytváří ztrátu. Jenže tu ztrátu máme tak jako tak, neboť rezervy jsou z definice v zahraničních měnách. Pokud rezervy neinvestujeme pořádně, nemáme jak tuto ztrátu kompenzovat a překlopit do výnosu. Bavíme se tedy o zisku navíc oproti současnému stavu.
7. Investice rezerv prý ohrozí nezávislost ČNB, protože vláda od ní bude chtít stále více. To je asi nejlepší protiargument. Budeme ale vyhazovat z okna stamiliardy ročně jen kvůli tomu, že nevěříme dlouhodobé spolupráci ČNB a vlády? ČNB nejlépe zajistí svoji nezávislost tím, že bude nekompromisně pečovat o cenovou stabilitu, jak jí ukládá Ústava. Pokud to bude zvládat do budoucna tak mizerně jako v posledních pěti letech, nezávislost si neudrží bez ohledu na svůj zisk nebo ztrátu.

Asi je málo pravděpodobné, že ČNB skutečně vloží do akcií (tedy globálního ekonomického růstu) většinu rezerv. Ale mohla by se alespoň dostat ke 30–40 procentům, což by i tak velmi pomohlo každému daňovému poplatníkovi a nikomu neublížilo. Největší selhání našich státních institucí v této oblasti je smutný fakt, že se o této možnosti nikdo reálně ani nebaví. V ČNB o tom samozřejmě vědí, ale opakují mi dokola: „Nikdo nás za zisk nepochválí a za krátkodobou ztrátu nám vynadají.“ Nutno dodat, že už se povedlo dokopat je alespoň ke 20procentní alokaci do akcií. Za to bychom je pochválit měli.

Autor je profesorem na Institutu ekonomických studií FSV UK.

Dobrý den pane ministře,

rád jsem Vás včera poznal. Máte naprosto skvělý projev, jak po stránce formální, tak faktické.

V kostce, co s rezervami ČNB: vše, co je třeba, je zvýšit podíl akcií v portfoliu ze současných 20 % na 60 %, jak je běžně zvykem u investování takového balíku peněz s dlouhým investičním horizontem. Mluvíme zde o akciích velkých globálních firem, tímto si kupujeme podíl na globálním růstu a zisku těch firem. Změnu může udělat ČNB sama, bude-li cítit podporu. Potom dlouhodobě vydělá průměrně o 100 mld ročně více. Dříve tak uhradí svoji současnou ztrátu a bude moci každoročně tuto částku přispívat do státního rozpočtu, podobně jako je to zvykem ve všech vyspělých zemích a jak dovoluje Zákon o ČNB. Singapur je jen příklad, není nutné kopírovat přesně jejich instituce. Níže dávám pro dokreslení krátké video a text, dohromady 10 minut Vašeho času.

Prosím Vás, proberte to s guvernérem. I kdyby se podařilo jen částečné vykročení tímto směrem, je zcela reálné každoročně získat do rozpočtu desítky miliard navíc. Kdyby se tento plán realizoval před 4 lety, kdy jsem o tom poprvé psal, převáděla by ČNB od té doby do rozpočtu 1 bilion Kč. Tento email je v případě potřeby možné sdílet dále.

Video o využití rezerv v Singapuru (celkem 7 minut, relevantní část začíná 2:20): youtube.com/watch?v=z7AstOVze0A

Krátký text (4 min čtení) o možnosti využití rezerv ČNB, 4 roky staré, ale stále aktuální: archiv.hn.cz

Mějte se fajn a díky za Vaši skvělou práci pro naši zemi.

Tomáš Havránek

Ač budova vypadá skoro stejně, hezky se posunul přístup učitelů k dětem. I chování dětí k sobě navzájem se mi zdá o dost lepší než před 30 lety. Jasně, problémy máme a dokonalé to není. Ale když si stěžujeme na úroveň českého školství, měli bychom si uvědomit, že ZŠ Zámeckou by nám záviděla většina veřejných škol třeba v takové Kalifornii.

Už zase je normální, že děti chodí do školy. Ale před třemi lety nám tehdejší vláda na dlouhé měsíce školy zavřela, což podle dnešních vědeckých poznatků bude mít pro naši společnost ještě horší dopady než čínský koronavirus. Nikdo se nám za to neomluvil. A mnozí experti, kteří tohle minulé vládě poradili (ač už tehdy byl vědecký základ pro zavírání škol chatrný), radí i vládě současné.

Děkuji učitelům a panu řediteli Vomočilovi, jak se s pandemií vyrovnali a zajistili dobrou distanční výuku. Byly v této zemi školy, kde se během covidových měsíců výuka prakticky ani nepředstírala. Na žluté škole to podle mých zkušeností fungovalo lépe, než bylo v republice zvykem. Časová a psychická zátěž distanční a kombinované výuky byla přitom pro učitele často mnohem vyšší než u výuky osobní.

Práce ředitele je čím dál složitější i bez covidu. Podobně jako jinde v Evropě i u nás přibývá administrativy, takže ředitel musí většinu času věnovat byrokracii, formalitám, papírování, a to na úkor samotné výuky, dětí, vedení učitelského sboru. Je prakticky nemožné vše stihnout během standardní 8hodinové pracovní doby. Ředitelské břemeno dnes na sebe vezme málokdo jen kvůli platu a funkci. Ředitelování je poslání.

Osobně také oceňuji, že žlutá škola je „normální“ – v tom smyslu, že základní škola se neproměňuje v centrum politicko-ideologické indoktrinace dětí, což je bohužel stále běžnější jak na východ od nás (Rusko, Čína) tak občas k mému zármutku i v některých částech našeho západního světa.

Přejme si, aby ZŠ Zámecká i nadále patřila mezi nejlepší a nejnáročnější školy v republice a mohla se měřit s dobrými školami v západní Evropě a Spojených státech. K tomu ředitel a učitelé potřebují – vedle upozornění na věci, které občas třeba nejsou dokonalé – hlavně naši podporu.

V polovině loňského roku bylo pravidlo (model) vypnuto. Mnozí to vnímali tak, že nové vedení ČNB bude chtít sazby vyhlazovat. To znamená, že místo sazeb nad 10 procent, které by tehdy rád viděl model, bude držet sedm procent, ale mnohem déle, než bude model chtít („stabilita je dobrá“). Zase, mohli jsme s tím nesouhlasit, ale ten přístup vypadal do jara koherentně a byl v souladu s komunikací ČNB.

Ke konci jara však banka začala nečekaně mluvit o tom, že může snížit sazby už na podzim – tedy jen pár měsíců poté, co jí to model poprvé poradí. Připomeňme, že předtím byl model „u ledu“ zhruba rok. ČNB tedy dává najevo, že jí víc vadí zchlazení ekonomiky kvůli vysokým sazbám než předchozí dvouciferná inflace. Tu se nesnažila ztlumit, byť mohla dále zvýšit sazby a posílit korunu.

Nikdo neví, co ve čtvrtek ČNB udělá. Snížení sazeb, klidně brzy k pěti procentům, by dávalo perfektní smysl, kdyby banka předtím netolerovala pádivou inflaci. Inflační cílování, a ostatně dlouhodobá nezávislost centrální banky v demokracii, ale vyžaduje symetrii: stejný přístup k dlužníkům i věřitelům. Navíc pokud banka sazby sníží a inflace příští rok přesáhne dvě procenta, bude to selhání současného vedení, které nepůjde svést na předchůdce, vládu ani zahraničí.

Co má tedy ČNB udělat? Zaprvé, ukázat konzistenci a symetrii svého rozhodování. Zadruhé, poskytnout veřejnosti a trhu vodítko ohledně budoucího vývoje sazeb. Oba požadavky splňuje závazek: ponechme sazby na současné úrovni, dokud se inflace skutečně nedotkne dvou procent. Ano, odporuje to principu „vpředhledícnosti“. Ale ten princip ČNB opustila v létě 2022, když přestala zvyšovat sazby.

Autor je profesor na Institutu ekonomických studií FSV UK a zakladatel iniciativy Zrušme inflaci

ČNB s tím nic dělat nemohla standardním způsobem, tedy snížením úrokové sazby. Ta už byla od listopadu 2012 na 0,05 %. Guvernér Singer dlouhé měsíce přesvědčoval zbytek rady, aby sáhla k nástroji nestandardnímu: oslabení koruny. Na každém zasedání byl ale přehlasován. Rozhodující souhlas přidal až 7. listopadu 2013 Mojmír Hampl a intervence začaly.

Přiznám se rovnou i jako bývalý Mojmírův poradce, že dnes bych v podobné situaci preferoval nicnedělání. Mírná deflace není větší porušení cenové stability než mírná inflace. Ale to je na jiné povídání a mezi kolegy jsem v menšině. Věří-li centrální banka, že dvouprocentní inflace je nejlepší, dává perfektní smysl, že se ji snaží doručit. Tehdy také ještě nebylo úplně jasné, zda nemůže přijít něco jako deflační spirála ve 30. letech.

Intervence nebyly revoluční

Oslabení koruny mělo podporu jak v logice inflačního cíle, tak praxi jiných centrální bank vyspělých zemí. Ty sice většinou nesahaly přímo na kurz, ale nafukovaly svá aktiva jiným způsobem: zejména tak, že nakupovaly vládní dluhopisy. To však v českých podmínkách nebylo rozumné, neboť ČNB mohla vysát celý trh.

Intervence fungovaly takto: každý, kdo chtěl koupit korunu, ji dostal v kurzu 27 korun za euro. Nové koruny vytvářeli kolegové v sekci bankovních obchodů ČNB příslušným klikáním na klávesnici. Když byla koruna zrovna slabší než 27 za euro, intervence neprobíhaly. Celkem do dubna 2017 ČNB vyklikala dva biliony nových korun.

Byly to peníze vytištěné, nebo utracené? Technicky ani jedno. Utracené určitě ne, protože za ně ČNB dostala eura. Jestli na nich vydělá či prodělá, záleží na tom, jak je investuje a kdy prodá. Ty dva biliony nebyly ani vytištěné, i když to je jen formální rozdíl – byly vyklikané. Kdyby byly vytištěné fyzicky a uloženy v bankách, výsledek by byl obdobný.

Intervence a tištění peněz

A právě v tomhle se intervence liší od nákupu dluhopisů, tzv. kvantitativního uvolňování: opravdu jsme vyklikali nové peníze. Při nákupu dluhopisů centrální banka jenom mění jednu formu peněz (dluhopisy) za jinou (hotovost). Je to jako rozměnit tisícovku na 10 stokorun: trochu snáze se s tím pak platí. Naopak při intervencích vznikají úplně nové koruny, není to jen rozměňování.

Proto mají intervence větší šanci něco s ekonomikou udělat. Kvantitativní uvolňování zřejmě mělo mizivý vliv na inflaci i růst. Přitom inflace a růst je to, co tyhle politiky měly docílit. U intervencí to mělo fungovat takhle: ČNB oslabí korunu, čímž zdraží dovozy. Slabší koruna též pomůže exportérům, kteří chtějí zaměstnat víc lidí. Zahřátá ekonomika tlačí na růst mezd a ve finále cen.

Poslední větě se v ekonomii říká „Phillipsova křivka“. Při pohledu na data není jasné, jestli je to opravdu příčinný vztah a funguje tak, jak centrální banky chtějí. Oslabení koruny v praxi zapracovalo poněkud slaběji, než banka očekávala. Nicméně s odstupem 10 let a řadou ekonometrických studií není pochyb, že intervence opravdu nakonec zvýšily inflaci a trochu i růst.

Výzkum dopadů intervencí

Jak to víme? Intervence byly přirozený experiment. Můžeme porovnat naši ekonomiku se zeměmi, které intervence neměly. Tzv. metoda syntetické kontroly nám umožní odhadnout hypotetický vývoj Česka bez intervencí. Takové studie jsou tři, a i když se výsledky mezi sebou mírně liší, dohromady potvrzují zvýšení cen (zabránění deflaci) a mírné oživení ekonomiky kvůli intervencím.

Intervence tedy splnily svůj záměr, i když ne tak rychle, jak ČNB na podzim 2013 čekala. Navíc ukončení intervencí v dubnu 2017 proběhlo nečekaně hladce. Až do příchodu pandemie jsme tedy hodnotili tento „kurzový závazek“ jako bezmála totální vítězství. Připomínám znovu, že tohle hodnocení platí pro centrální banku cílící na dvouprocentní inflaci, což je ale naprosto běžné.

Odkaz intervencí pošpinilo až chování ČNB po roce 2017 a zejména 2020. ČNB jako vedlejší produkt intervencí nasyslila víc eur než největší hedgeové fondy světa. Jenže ta eura odmítla investovat, aby dlouhodobě vydělávaly, po vzoru Singapuru a Norska. Výsledkem je masivní ztráta ČNB (tudíž nakonec nás všech), jež má dva zdroje.

Intervence jako Pyrrhovo vítězství

Zaprvé, má-li ČNB většinu eur uloženou de facto na běžném účtu, nezvládá kompenzovat ztrátu plynoucí z posilování koruny. Když posílí koruna, korunová hodnota eur klesne. Zadruhé, při vyšších sazbách musí čtvrtletně platit desítky miliard bankám, které si u ní ukládají vyklikané koruny. Polovina úrokových příjmů českých bank dnes pochází odtud. Není jasné, jak tenhle bezpracný zisk ovlivňuje ochotu bank úvěrovat lidi a firmy.

Osudnou chybu ČNB udělala v roce 2021, kdy gigantickou zásobu eur na běžném účtu odmítla využít k posílení koruny a rychlému snížení inflace. Jde o promarněnou příležitost katastrofálních rozměrů, která se zapíše do učebnic centrálního bankovnictví. Nyní víme, že ČNB se k inflačnímu cíli nechová symetricky. Odchylky dolů jí vadí, vysoká inflace tolik ne. Důsledek jsme viděli vloni, vidíme ho letos a uvidíme ho v letech příštích.

V kostce: intervence splnily účel, pro nějž byly před 10 lety spuštěny. Jejich dlouhodobé důsledky jsme ale nezvážili dost. Možná by tehdy bylo lepší ztrátu ČNB rovnou nasypat na lidi „z vrtulníku“. Není jasné, jak intervence přispěly k inflaci 2021–2023. Každopádně díky nim mohla ČNB v roce 2021 vedle zvýšení sazeb též masivně posílit korunu. Tu možnost prováhala, i kvůli čemuž máme za poslední roky jednu z nejvyšších inflací ve vyspělém světě.

1. Je to divácky atraktivní, koukatelný sport, který je bezpečnější a finančně méně náročný než hokej. Stačí dobré boty a florbalka (kterou na začátek trenér půjčí).
2. Na florbalu je parádní kolektiv. Náš Daník je nejmladší v kategorii mladších žáků (starší než 10 let), trénuje s mnohem staršími dětmi, ale všichni se k němu a k sobě navzájem chovají skvěle. Je to pro něj dobrý vzor do života.
3. Podobně dobrý vzor dávají i hráči áčka (tedy hlavního mužského týmu). Domácí florbalové zápasy áčka mají skvělou atmosféru, bývá plná hala, celá duní. A chlapi pak po zápase všechno uklidí. Na zápasy áčka je prima chodit s dětmi, pomáhají sbírat míčky, fandí a skvěle si to užívají. Vstup je zdarma. Doporučuji všem, i když jejich děti florbal nehrají.
4. Hrajeme v naší krásné sportovní hale, která má z mé zkušenosti asi nejlépe udělané tribuny ze všech měst v okolí – na hrací plochu je dobře vidět, ale divák je (při zápase nebo tréninku) kousek od hráčů a může rychle sejít na hrací plochu.
5. Florbal se dá hrát venku i uvnitř. Díky naší hale ho můžeme hrát celý rok. Je to i dobrá aktivita pro hokejisty, když nemají sezónu.
6. Máme skvělé trenéry. Konkrétně Tomáš Doubek, který se o florbalové děti nejvíc stará, to umí s dětmi výjimečně dobře. Děti to baví a je to vidět.
7. Kvůli covidovému výpadku bylo v některých kategoriích docela málo dětí, zejména ve věku 10-12 let. Takže když teď někdo naskočí a bude se snažit, za 2 týdny klidně může jet na turnaj třeba do Pardubic reprezentovat Litomyšl. A pravděpodobně se nějaký ten zápas i vyhraje.

Určitě jsem na něco zapomněl, ale kvůli těmto důvodům na florbal chodí tři naše děti a jsou spokojené. Florbal tedy mohu z vlastní zkušenosti doporučit i vám všem.

Takže co dělat, když děti chtějí florbal zkusit? Přijít kdykoli na trénink a vzít si s sebou sálové boty, něco na převlečení a pití (florbalku trenér půjčí). Tréninky jsou vždy ve sportovní hale. Pro menší děti (do 10 let včetně, tedy naše Lucinka a Filípek) je to úterý (15.00-16.30) a pátek (13.30-15.00). Pro starší děti (od 11 let, tedy náš Daník) je to pondělí (15.30-17.00), středa (15.30-17.00) a pátek (15.00-16.15). Klidně je ale možné chodit jen na jeden trénink týdně. Hraje i naše šestiletá Lucinka: florbal je taky pro holky. Tak přijďte s dětmi i vy!

Inflace v Česku klesá, její meziroční hodnota se už usadila pod 10 procenty a v první polovině příštího roku by se mohla dostat na dohled dvou procent, což je dlouhodobý cíl ČNB. A přestože je podle všeho na ústupu, Tomáš Havránek navrhuje, aby centrální bankéři stejně zvedli základní úrokovou sazbu – tedy aby udělali něco, k čemu se obvykle sahá, když jde inflace nahoru, nikoli dolů.

Pro svůj nápad má logické vysvětlení. Rada vedená Alešem Michlem se podle něj příliš spoléhá na proslovy místo aktivních činů. Symbolické zvýšení sazeb by prý bylo pro trhy silnější signál než verbální opakování, že sazby se dlouho snižovat nebudou. „Koruna by přestala oslabovat,“ tvrdí profesor, který vyučuje na Karlově Univerzitě, působí v Londýně i na Stanfordu a než v roce 2019 odešel z ČNB, radil také nynějšímu guvernérovi Aleši Michlovi.

Ve svém hodnocení dnešní bankovní rady, vedené právě Michlem, a té předchozí, v jejímž čele stál Jiří Rusnok, se pak rozchází s názorem, který ve veřejném prostoru dominuje – na rozdíl od něj si Havránek myslí, že nejen Michlova, ale ani Rusnokova rada si nevedla moc dobře. „Naše inflace je vysoká dlouhodobě,“ vysvětluje v interview. Hlavní problém vidí v tom, že Rusnokova ČNB, i přes výrazné zvýšení sazeb, nepřikročila včas k systematickému posílení koruny.

V obsáhlém rozhovoru pro CzechCrunch popisuje Tomáš Havránek, jehož manželka Zuzana je také význačná a hojně citovaná ekonomka, proč by se ČNB měla snažit držet inflaci na nule, nikoli na dvou procentech, proč je inflace relikt minulého století a navrhuje ji zrušit, jak by se z ČNB mohl stát obří investiční fond, který by zaplatil důchodovou reformu, a že jestli něco trápí centrální banku, je to nedostatek vnitřní diskuze.

Statistici před pár dny oznámili, že meziroční inflace klesla na 8,5 procenta, meziměsíční hladina se zvedla o 0,2 procenta. Překvapilo vás na tom něco?

Nepřekvapilo to mě a asi ani jiné analytiky. Všichni jsou spíš zvědaví na lednová čísla, kdy míra přecenění udá tón pro celý příští rok. Co se v lednu bude dít, se ale složitě odhaduje. Nejlepší krátkodobý odhad má ČNB a její prognóza říká, že v prvním kvartále roku 2024 by se inflace měla pohybovat kolem 2,5 procent.

Takže jejím modelům, jak se bude chovat ekonomika, pořád ještě věříte? Vede se o nich docela intenzivní debata uvnitř ČNB i mimo ni.

Hlavní model ČNB slouží k tomu, aby poskládal různé příběhy do jedné konzistentní historky. Chybou je, když se matematickým modelem slepě řídíte – je to pořád jen pomůcka. Ale špatně je i to, když ho zahodíte a uchýlíte se k verbálnímu modelu typu „stabilita sazeb je dobrá“. Zkušenost z posledních dvou bankovních rad je právě cesta z extrému do extrému. Pro radu vedenou Jiřím Rusnokem byl model takřka nezpochybnitelná věc, teď za Aleše Michla byl zase úplně upozaděn. Je potřeba rovnováha. Matematika a ekonometrie není sama o sobě dobrá nebo špatná: s modely musíte pracovat v praktickém kontextu. Někdy je vhodné model poslechnout z 90 procent, jindy ze 40 procent. Není to rozhodnutí mezi nulou a stovkou.

V médiích převažuje tón, že rada Jiřího Rusnoka byli good guys, zatímco tým Aleše Michla jsou bad guys. Ale vy vlastně říkáte, že špatné jsou obě.

Obě rady udělaly řadu dobrých věcí. Ale mezinárodní srovnání u inflace vychází mizerně, to je nezpochybnitelný fakt. Neříkám to rád, v bance jsem pracoval 10 let a je to stále má srdeční záležitost. Moje kritika není osobní. Jsem přesvědčený, že všichni členové rady, ať té minulé, tak té současné, jsou mimořádně schopní a dělají to, co si myslí, že je správné. Stejně tak zaměstnanci ČNB mají nejvyšší průměrnou kvalitu ze všech státních institucí. Nevěřím, jak se občas říká, že Aleš Michl byl do ČNB dosazen, aby prosazoval něčí zájmy. Znám ho dobře, na spoustě věcí se neshodneme, ale toto považuji za konspirační teorii.

Když se tvrdí, že současná rada je ta špatná, zapomíná se, že současnou inflaci úplně nezpůsobila. Tu máme zvýšenou už několik let, česká inflace patří mezi nejvyšší v Evropě minimálně čtyři roky. Takže to do velké míry jde za minulou bankovní radou. Tu musím pochválit za odvahu k rychlému zvyšování sazeb v letech 2021 a 2022, v tom byli svým způsobem průkopníci. Jiří Rusnok mě překvapil ochotou to udělat i přes odpor vlády a značné části veřejnosti. Za to bychom mu všichni měli poděkovat.

Teď asi přijde kritika…

Ano. Co už bych nechválil, je zatvrzelost v soustředění se jen na jeden nástroj, a to úrokové sazby. Ty totiž fungují s velkým zpožděním, projeví se v ekonomice plně až za rok a půl či později. S inflací tedy bezprostředně nic neudělají a rapidní inflační šok, jaký jsme zažili, jimi moc neovlivníte. Přitom rychlé řešení bylo na stole. V ČNB měli obrovský balík devizových rezerv, u kterých dlouhodobě chybí vůle je výnosně investovat. Mohli tedy udělat s opačným znaménkem to, co rada udělala v roce 2013, kdy začala intervenovat a cíleně oslabovat korunu.

Samozřejmě posilovat korunu nelze donekonečna, protože balík rezerv je omezený. Ale mohli například v září 2021, kdy poprvé výrazněji zvedli sazby, říct, že každý měsíc po následující dva roky budou prodávat miliardu eur nebo dvě. To by skokově posílilo korunu a okamžitě pomohlo snížit inflaci. Intervence mají složité dopady a není to tak jednoduché, ale nikdo nevysvětlil, proč tohle Rusnokova rada na podzim 2021 neudělala. Nejhorší je, že uvnitř banky se o tomto kroku tehdy ani nediskutovalo. Rozhodnutí spustit intervence v roce 2013 se někomu nemusí líbit, ale předcházely tomu měsíce hluboké diskuze, kde vyhrála argumentačně silnější strana. V roce 2021 bylo ticho. Tohle je selhání celé ČNB jako instituce.

Čím to?

Vidím dvě příčiny. Dřívější bankovní rady byly názorově pestřejší, třeba guvernéru Miroslavu Singerovi se i stávalo, že ho rada přehlasovala. To je něco dnes nemyslitelného, protože radu od nástupu Jiřího Rusnoka většinově vybírá guvernér a prezident ji pak jen formálně jmenuje. Členové rady jsou pak guvernérovi logicky zavázáni. Je to takové moderní léno, feudální systém. Zároveň jsou členové rady z velké části jmenování najednou, čímž se ten lenní systém ještě posiluje, to dřív také nebylo.

To jsou tedy ty hlavní důvody, proč se uvnitř ČNB nevede diskuze?

Výběr rady je jeden problém, druhý je absence samostatného výzkumného útvaru. Ten v ČNB historicky fungoval a byl nezávislý na měnové sekci, která dává dohromady hlavní model. Povinností výzkumu bylo připravovat oponenturu materiálům měnové sekce, na něž pak při svém rozhodování spoléhá bankovní rada. Někdy výzkumný úsek argumentoval, že s měnovou sekcí souhlasí, jindy její závěry doplňoval nebo rozporoval. Byla to forma hluboké odborné diskuze, která pomohla bankovní radě lépe zhodnotit síly a slabiny hlavního modelu, tedy stylizovaného příběhu ekonomiky.

Nezávislý výzkum vedla profesorka Kateřina Šmídková, která ale v roce 2014 zemřela, a po její smrti byl výzkum postupně rozpouštěn do ostatních sekcí. ČNB má pořád mezinárodně silný výzkum, ale už není nezávislý. Tím, že nezávislý výzkum zmizel, slovo a vliv měnové sekce narostly.

Co já vím, tak Aleš Michl se s měnovou sekcí a jejími analytiky moc nemusí.

Nevím, jak to je teď, přece jen už v bance pár let nesedím. Ale dovedu si představit, že matematika a ekonometrie bez dalšího kontextu a podrobného vysvětlení mohou být matoucí. Jenže protože uvnitř ČNB není další alternativa a zdroj kontextu, máme najednou přístup ode zdi ke zdi. Za Rusnoka se to, co řekla měnová sekce, bralo téměř za svaté. Občas se mi zdá, že Aleš jde do druhého extrému a odmítá vše, minimálně na začátku jeho guvernérování to tak vypadalo.

Je to svým způsobem pochopitelné, protože pokud nemáte opravdu podrobnou průpravu v ekonometrii a matematice, model, který měnová sekce sestavuje, je pro vás složitě průhledný. Mnoho lidí jeho komplikovanost zastraší a znechutí, takže se na něj přestanou ptát – a buď jej akceptují, nebo ho úplně odmítnou.

Jinými slovy ho prostě nechápe.

I já bych si musel znovu projít všechny rovnice a trvalo by mi několik týdnů, než bych plně pochopil nuance aktuální verze modelu. A platilo by to i pro chytřejší lidi, než jsem já. To je ale jen jedna strana příběhu. Lidé, kteří model sestavují, jej občas nedokážou vysvětlit tak, aby se v něm vyznal někdo, kdo v problematice není úplně kovaný. To jim nemám za zlé, je to normální. Ale v takové situaci vám chybí nezávislý prostředník, který by nabídl kontext. Což dřív dělal výzkumný úsek.

A to jsou základní příčiny problémů, které tu nyní s inflací a obecně kroky ČNB máme. Z instituce, jež bývala nejlepší v zemi, máme takovou, kterou už opravdu poráží třeba Ředitelství silnic a dálnic. Kvůli tomu se už čtvrtý rok potýkáme s jednou z nejvyšších inflací v EU. Osobní obviňování k ničemu není, ale chybí institucionální sebereflexe. Jaké ponaučení si berou z tohohle strašného selhání? Co udělají příště jinak? ČNB se tváří, že všechno bylo v pořádku a gratuluje si, že inflace je jednociferná. Přitom sazby měly být vyšší už od roku 2017 a v roce 2021 měly začít masivní intervence ve prospěch koruny.

Což o to, ony přišly, ale později.

Ano. Když vyšlo najevo, že příštím guvernérem bude Aleš Michl, koruna v panice oslabila a tehdejší rada proti tomu intervenovala, hlavně aby Aleše ještě více ponížila. Ano, zaplaťpánbůh, že nakonec intervenovali, jen to učinili nejhorším možným způsobem. Jednak ztrapnili příštího guvernéra, něco nevídaného mimo banánové republiky, jednak začali bránit konkrétní hranici kurzu. To byla strategická chyba, kvůli které dali zbytečně vydělat spekulantům. Když totiž korunu posilujete, nemáte na rozdíl od oslabování v ruce neomezený arzenál. Místo cílování kurzu měli každý měsíc prodávat fixní objem eur.

Opravdu si myslíte, že když bankovní rada vedená ještě Jiřím Rusnokem bránila loni na jaře korunu proti oslabování, chtěla ponížit Aleše Michla?

Myslím, že to hrálo roli velkou. A mezi námi, on si to Aleš zasloužil za ten svůj extrémně proinflační postoj, jímž tehdy nadbíhal prezidentu Zemanovi. Ale u mě si to částečně odčinil tím, že intervence pak nechal běžet několik měsíců, ač mu to muselo být osobně trapné.

A co na něj jako na guvernéra říkáte? Třeba Mojmír Hampl, s nímž jste v radě dřív úzce spolupracoval, jej kritizuje, že málo a špatně komunikuje.

Mojmír má pravdu. Aleš se s komunikací trápí, je to vidět na každé jeho tiskové konferenci. Byť se za ten rok ve funkci dost zlepšil. Jako guvernér by určitě měl být víc vidět a chodit do diskusních pořadů, kde nepadají jen předem připravené otázky. To je součást popisu práce guvernéra. Na druhou stranu samotné řeči toho moc nezmůžou, rozhodují konkrétní kroky. Ale ty taky moc nevidíme.

Co byste vy teď na jeho místě dělal?

Kdybych byl znovu poradce, poradil bych okamžitě zvýšit sazby. Rok ignorovali vysokou inflaci, ačkoli jim vlastní analytici radili, že mají sazby zvednout. Proto by nyní bylo logické, aby ignorovali, že si dovážíme deflaci v podobě meziročně nižších cen energií. Sazby tedy aspoň půl roku nemohou jít dolů, ale jak vám to budou trhy věřit? Vhodná cesta, jak přesvědčit trhy, je nejenom mluvit, ale něco udělat.

Konkrétně zvednout sazby o čtvrtinu procentního bodu na 7,25 procenta. To nijak nezbrzdí ekonomiku, ale signalizační vliv takového kroku bude fenomenální. Koruna by přestala oslabovat. Všichni pochopí, že dalšího minimálně půl roku se nebudou snižovat sazby, jinak by rada byla za klauny. Teď sice tvrdí, že sazby dlouho nesníží, ale ničím konkrétním to nepodkládají.

Upřímně, to se nestane a vy to víte.

Asi ne. Ale proč? Teď to vypadá, že ČNB myslí hlavně na dlužníky. Třeba mě – hrdě se hlásím k tomu, že mám velkou hypotéku s nízkým fixním úrokem a vloni jsem měl efektivní sazbu mínus 13 procent. Moc děkuji, ale nejsem typický občan téhle země. ČNB musí ukázat, že se chová symetricky k dlužníkům i střadatelům. Kdyby v ČNB symbolicky zvedli sazby, okamžitě by posílila koruna a pokles inflace by zrychlil. Možná bychom se v lednu dostali dokonce do deflace. A to by vůbec ničemu nevadilo.

Naopak, po dvou letech rekordního zdražování a poklesu kupní síly by lidé zlevňování jistě uvítali.

Přesně. Mírné snižování maloobchodních cen příští rok či dva by bylo žádoucí. Vezměte si, že kumulativně jsme za poslední tři roky přišli o třetinu úspor. Jasně, nelze to vrátit zpět úplně, to by se bývalo muselo oznámit dopředu, ale mírná deflace o jednotky procent ničemu nevadí. Ukázalo by to, že centrální banka skutečně pečuje o cenovou stabilitu. A že by podstřelovala svůj inflační cíl dvou procent? Teď jsme měli inflaci vysokou, tak bychom ji pro změnu měli nízkou, klidně trochu zápornou. Důležitější než aktuální inflace je stav cen.

Jak vás vlastně napadlo založit iniciativu Zrušme inflaci?

Když jsem odešel z ČNB, což bylo ještě před covidem, protože jsme se s rodinou přestěhovali z Prahy do Litomyšle, měl jsem najednou víc času číst moderní ekonomii. Živím se výzkumem, před spaním čtu dětem a pak si čtu pro sebe výzkum. Mám to místo seriálů, baví mě to. Dokud jsem pracoval v bance, nenapadlo mě některé věci zpochybnit. Je to jako náboženství, v centrální bance věříte v inflační cíl a neptáte se proč. Ale pak zjistíte, že není úplně jasné, zda to mají být právě dvě procenta.

První zemí, která s inflačním cílem přišla, byl v 90. letech Nový Zéland. Měli vysokou inflaci a řekli, že budou postupovat transparentně, že oznámí, jakou inflaci chtějí mít do budoucna a jak přesně s ní budou bojovat. A stanovili cíl mezi nulou a dvojkou, tedy aby inflace byla maximálně dvě procenta. Pak to od nich převzaly další země a ty už si cíl upravily na dvojku kvůli vágní obavě z deflace.

Takhle jednoduše to vzniklo. A když jsem si načítal nové a nové materiály a výzkum, uvědomil jsem si, že za dvojkou není ani dnes žádná rigorózní úvaha. Co víc, že pořád neexistuje silný argument, proč by cílem nemohla být v průměru nula. Cenová stabilita, o které se píše v ústavě, intuitivně znamená, že máte stokorunu, dáte ji dceři a až ta ji vyndá z prasátka za dvacet let, stokoruna bude mít pořád stejnou kupní sílu. Zní to naivně a jednoduše. Ale právě v jednoduchosti je ta síla: nemuseli bychom se starat o inflaci, podobně jako se nemusíme starat o to, jak dlouhý je metr. Žilo by se nám lépe.

Kladu si otázku, jestli by to byl takový rozdíl.

Vezměte si, že byste nemusel počítat s inflací, to by vám hodně zjednodušilo život, pomohlo by to snáze spořit a investovat. Bez inflace jsme fungovali po tisíce let, minimálně bez té systematické a záměrně vyvolané. To až v posledních zhruba sto letech se s ní setkáváme ve větší míře. Pokud by inflační cílování fungovalo a inflace byla opravdu nízká a stabilní, tolik by to nevadilo. Ovšem i dvě procenta ročně znamenají během jedné generace znehodnocení peněz o polovinu. Problém ale je, že inflace není stabilně dvě procenta.

Centrální banka ale může cílit na nulu, jenže pak přijde vláda, která lidi zasype penězi, jako to udělal Andrej Babiš při pandemii, a vaše monetární plány jsou v trapu.

Vláda má na inflaci vliv, ale ekonomie se až na výjimky shodne, že v delším období o inflaci vždy rozhoduje centrální banka. Takže jasně, inflace by nebyla nula pořád, někdy by byla kladná, někdy záporná. Důležitá je průměrná roční inflace. To je mimochodem klíčové zmínit. Hovořím o průměrné inflaci, což je něco, co nynější ČNB nesleduje. Oni dnes dělají to, že když je meziroční inflace 10 procent, tak pro další rok se snaží zase o další inflaci. Nesnaží se o kompenzaci směrem dolů.

Já proto navrhuji zaprvé snížit cíl z dvojky na nulu a zadruhé opravovat minulé chyby, abychom nulu měli i v dlouhodobém průměru. Kdyby se taková změna oznámila třeba v roce 2020 a následně jsme si dovezli inflační šok z energií a vládního rozhazování peněz, inflace by stejně vyskočila. Ale pokud by veřejnost a trhy bance věřily, že to myslí vážně, staly by se dvě věci.

Jaké?

Zaprvé, obchodníci by tolik nezdražovali a lidé nekupovali v panice byty, aby někam schovali peníze, protože by věděli, že banka řízenou deflací v příštích letech vrátí cenovou hladinu tam, kde byla před příchodem inflace. Zaměstnanci by nemuseli tlačit na zvyšování platů, protože by věděli, že ČNB jim to svým způsobem časem dorovná. Nenafukovaly by se investiční bubliny. Tohle všechno by tlačilo proti inflační spirále.

A druhý efekt?

Kdyby trhy věřily, že banka bude mít chuť situaci opravit, koruna by pro ně neztratila dlouhodobě svou hodnotu. Na rozdíl od měn, jejichž centrální banky svoje chyby neopravují. Takže by vůči nim koruna posilovala a přirozeně tlačila proti inflaci. V obou scénářích je klíčová důvěryhodnost banky a její schopnost přesvědčit trhy i veřejnost, že to myslí vážně. Jenže teď není důvěryhodný ani její dvouprocentní cíl, který, jak vám před časem správně říkal David Vávra, už v radě ČNB de facto opustili, když tolerovali dvoucifernou inflaci.

Říkal jste, že jsme bez inflace žili po tisíce let. Jak je to možné?

Nejlépe to je vidět na příkladu velkých západních zemí, kde byly průměrné ceny po napoleonských válkách a před první světovou válkou, tedy sto let poté, prakticky stejné. Kolísání bylo, ale trend ne. Důvodem je, že peníze byly navázané na zlato. To tehdy bylo v ekonomice důležité, dnes už jeho role ale není moc podstatná, je to jen jedna z mnoha komodit. Takže návrat ke zlatému standardu není na místě, je to přežitý koncept. Je lepší navázat hodnotu peněz na cenu všeho zboží a služeb, nejen zlata. To je cenová stabilita, tedy cílování dlouhodobě nulové inflace.

Takže zrušení inflace je vlastně konzervativní krok, návrat k něčemu, co tu bylo dřív běžné.

O zrušení inflace mluví ve světě řada lidí, nejsem ten, kdo koncept vymyslel, jen ho přináším do českého kontextu. Naše inflace je vysoká dlouhodobě a je zjevné, že ve fungování ČNB se něco musí změnit. Výhodou u nás je, že jsme relativně malá ekonomika, kde se taková vylepšení zavádějí snáze. Ostatně proto se inflační cílování poprvé objevilo na Novém Zélandu, který je menším hospodářstvím než Česko. Nevzniklo to v USA ani v Německu.

Zéland se tím proslavil po celém světě a stal se vzorem pro ostatní země, včetně těch mnohem větších. Myšlenky, na které na Zélandu při zavádění cílování navazovali, vycházely z teorie racionálních očekávání, o které se diskutovalo přes 20 let. A stejně tak bude dnes nějakou dobu trvat, než se prvky moderního ekonomického výzkumu propíšou do praxe centrálního bankovnictví. Ale nepochybně k tomu dojde. My stále můžeme být první.

Mluvil jste s Alešem Michlem o těchto konceptech boje s inflací?

O tomhle jsem s ním nemluvil, protože pořádně jsem si to načetl a promyslel až po svém odchodu. Ale bavili jsme se často o nakládání s rezervami a jejich investováním.

A co o zlatu? To začal nakupovat.

Jasně. Osobně tedy jediné zlato, které vlastním, je můj snubní prsten. V rámci diverzifikace portfolia to může v promilích, maximálně v jednotkách procent dávat smysl, ale jinak vám ekonomický výzkum jako jednotlivci těžko doporučí kupovat zlato. Centrální banka je jiný případ a souvisí to s psychologií. Zlato mělo dlouho monetární roli a lidé mu věří, proto by bylo dobře, aby centrální banka malé množství zlata měla. Ale musí být fyzicky v budově banky, protože ho nekupujete kvůli výnosům, ale kvůli tomu, abyste lidem mohl ukázat plné trezory. Jiný důvod tam není, čistě investičně je mnohem lepší nakoupit akcie, diverzifikační role zlata je nicotná. Kupovat si podíly na zlatu, které přitom v budově není, je nesmysl. Zlato má pro centrální banky marketingovou hodnotu.

Takže je dobré na fotky?

Ano, vyfotit se u něj. Ale nejen guvernér, nýbrž kdokoli. Když už to zlato kupují, tak ať ho mají v budově a mohou nám ho ukázat, klidně třeba s roční čekací dobou po registraci, ať nám to udělají vzácné.

A další aktiva? Jak to myslíte s tím, že by ČNB měla víc investovat?

Mnohem víc by měla investovat do akcií. Občas z banky zaznívá argument, že v akciích nelze mít uložených příliš mnoho aktiv, protože banka potřebuje mít k dispozici likvidní prostředky. To je ale argument z minulého století, akcie jsou dnes mimořádně likvidní, minimálně stejně jako dluhopisy. Navíc teď ČNB ukázala v praxi, že ani v případě inflačního šoku, který přichází jednou za generaci, devizové rezervy nijak zvlášť pro posílení koruny používat nehodlá. Takže k čemu má ty tři biliony? To musí mít skoro všechno na běžném účtu? Ať se alespoň snaží o výnos. A to jde jedině přes akcie.

Máte na mysli individuální akcie, nebo spíš indexy?

Určitě index. A nejlépe index na akcie co nejširšího zastoupení firem na světě, protože tím si de facto kupujeme podíl na technologickém pokroku. Tohle vám dlouhodobě vydělá opravdu hodně peněz, v průměru, když to očistíte o inflaci, určitě pět procent ročně. A to může mít zásadní vliv na naši fiskální politiku, aniž by to jakkoli ublížilo plnění cíle cenové stability. Zaplatilo by to důchodovou reformu. Jak je to napsané dnes, ČNB musí ze zákona nakonec převádět své výnosy do státního rozpočtu. Banka by měla do akcií investovat alespoň polovinu z devizových rezerv, nyní to je jen asi 20 procent. Ale chtěl bych je pochválit, že se konečně zbavili čínských dluhopisů. Takže nějaký posun tam je.

Takže pokud by banka investovala 1,7 bilionu korun, ročně by mohla mít výnos kolem 100 miliard a stal by se z ní takový ten mohutný fond, jaké známé z Asie nebo z Norska.

Ano. Vezměte si, jak Aleš Michl poslední rok zdůrazňuje, že důležité pro inflaci jsou finance státu a jejich kondice. Přitom ČNB má na státní finance zásadní vliv. Tím, že dlouhodobě odmítá rezervy pořádně investovat, připravuje státní rozpočet nejméně o těch 100, možná i 200 miliard ročně, aniž by tím cokoli získala. Z dlouhodobého pohledu veřejných financí je politika centrální banky ohledně rezerv minimálně stejně důležitá jako reformní balíčky vlády. Zase mě mrzí, jak málo diskuze se na tohle téma odehrává v ČNB, ale i mezi odbornou veřejností.

Vidíte, a přitom se Aleš Michl vždy prezentoval jako někdo, kdo chce rozhýbat investování v ČNB.

Měl jsem chvíli pocit, že se mnou v tomto souhlasí, ale reálné kroky moc nevidím. Je to škoda. Pořád ale neztrácím naději. Aleš má před sebou pět let mandátu a nebude chtít, aby se na něj pamatovalo převážně jako na guvernéra, který nedělal aktivně nic proti rekordní inflaci. Bude chtít za sebou zanechat něco, co je důležité a prospěšné pro tuto zemi. A takové věci se nabízejí hned dvě: cenová stabilita místo každoroční inflace a investování aktiv ČNB po vzoru Singapuru a Norska.

Druhý extrém jsou dluhopisy s dvouciferným úrokem. Nabídne-li někdo dvouciferný úrok, riziko nesplacení je značné. Přesto si tyhle dluhopisy často kupují lidé, kteří jinak mají peníze nejradši v hotovosti. Oblíbený je „bezpečný vysoký výnos“. Když zmíním, že by dávalo smysl koupit akcie, druhá strana často řekne: proč ne, budou-li to bezrizikové akcie s vysokým výnosem.

Jenže bez rizika není ani cesta do práce. Na přechodu nás může srazit auto, sami můžeme havarovat. Přesto do práce vyrazíme, tedy bereme kalkulované riziko. Podobné riziko musíme brát i při investování. Není to žádná věda: máme-li peníze, jež nebudeme 10 let potřebovat, je nejlepší koupit akcie. Tím si kupujeme podíl na technologickém pokroku.

Jaké akcie? Všechny. Nejlépe malý podíl ve všech firmách na světě. To je v praxi složité, ale blíží se tomu nákup indexů, tedy košíků akcií firem v dané zemi. Na českém trhu je už několik spolehlivých firem, které to udělají za vás. U účtů pro děti jsou roční poplatky jen kolem 0,3 procenta, což je řádově méně než u penzijních fondů.

Na tomhle způsobu investování panuje v ekonomii naprostá shoda. Jenže má dva problémy. Zaprvé, je to nuda. Nepotřebujete znalosti ani interní informace. Každý měsíc posíláte peníze a za 20 let jich budete mít mnohem víc. Zadruhé, z roku na rok máte výkyvy. V průměru můžete počítat s pětiprocentním čistým ročním výnosem, ale ve špatném roce to klidně může být −10 procent.

Nuda je blbá, a tak se každý týden dočtete rady expertů, jaké akcie koupit. To je málokdy užitečné: aby doporučení fungovalo, musí být expert chytřejší než zbytek trhu. Nakolik to je pravděpodobné u jakéhokoli analytika? Vybírání individuálních akcií je rizikový koníček i pro někoho s mimořádnými znalostmi v oboru. Běžný člověk udělá lépe, když kupuje index.

Druhý problém je větší: musíte se smířit s tím, že vaše investice bude často v nějakém okénku prodělávat. To je normální. Vysoký průměrný výnos, který vás čeká, je odměnou za to, že budete tolerovat krátkodobé kolísání. A tady může mít důležitou edukativní roli Česká národní banka – ta sama říká, že se snaží o zlepšení finanční gramotnosti.

Jak může ČNB pomoci? Má obrovský balík aktiv, devizové rezervy, v hodnotě 3 bilionů Kč. Protože se ukázalo, že tyto peníze není ochotná masivně použít k posílení koruny ani v případě pádivé inflace, může velkou část investovat pro výnos. ČNB neumře, má delší investiční horizont než kdokoli z nás. Může si dovolit dát většinu aktiv do akcií. Tím by nám vydělala biliony a navíc ukázala, že se vyplatí ignorovat krátkodobé ztráty.

Dělá něco takového ČNB? Trochu. V akciích má 20 procent rezerv, což je pořád strašně málo. Nepomáhají novináři a analytici, kteří (ač jinak sofistikovaní) napadají dočasnou ztrátu po krátkodobém poklesu akcií. Útoky na finanční gramotnost má ČNB hlasitě odrážet. Co dělá místo toho? Kupuje draze zlato, které předtím levně prodala.

Zlato je pro centrální banku O. K., protože ho lidé mají rádi, což posiluje důvěryhodnost. Mít jednotky procent rezerv ve zlatě je pro ČNB správné. Ale jde jen o marketingový tah: klíčem k výnosu při investování jsou akcie, jichž má být v portfoliu nejméně polovina. Takže pokud kupovat zlato, tak dohromady s akciemi, aby se navenek nákup akcií „osladil“. Navíc zlato musí být fyzicky v trezorech ČNB, abychom se na něj mohli podívat, jinak neplní ani marketingovou funkci.

V kostce: ČNB má biliony v rezervách, jež odmítá příliš používat proti inflaci. Má je tedy použít pro výnos. K tomu musí vysvětlit, že cesta k výnosu není zlato, ale akcie: zlato je kosmetický doplněk portfolia. ČNB má každý rok ukazovat, proč jednorázové výkyvy akcií nevadí, a tím přispěje k finanční gramotnosti českých domácností.

Od počátku roku 2021 do konce 2023 ztratí česká koruna třetinu své hodnoty. Aby bylo jasno: tenhle debakl už opravit nejde. Kdybychom se po 33% inflaci snažili o stejnou deflaci, tedy masivní zhodnocení peněz a prudký pokles cen, ekonomika by se propadla. Bylo by to sice spravedlivé vůči střadatelům, kterým jsme spálili třetinu úspor. Ale nakonec by jim to štěstí nepřineslo, protože by kvůli plošným krachům firem přicházeli o práci.

Proč je prudká deflace nebezpečná? Zvyšuje skutečnou hodnotu dluhů, které musíte splatit. Když si půjčíte od banky 10 milionů na nákup tiskařského stroje, počítáte s úhradou dluhu z budoucích tržeb třeba za prodej časopisů. Při prudké deflaci, tedy propadu cen, ale za stejné množství časopisů utržíte mnohem méně. Jenže dluh 10 milionů musíte uhradit v původní výši: máte problém a musíte propouštět.

Deflace a deprese

Centrální bankéři se hluboké deflace děsí. Něco podobného předchozímu odstavci se odehrálo ve 30. letech během Velké deprese, největší hospodářské krize v dějinách. Tento strach se instinktivně přenáší na jakoukoli deflaci, byť jen půlprocentní. A tady už pozor: obava z mírné deflace nemá oporu v moderním ekonomickém výzkumu. Nemá – ať už se jedná o teorii, empirii (data), nebo to, čemu se občas říká „praxe“, tedy příběhy z historie.

Začněme příběhy. Každá deflace je prý nebezpečná, protože víme, co se stalo ve Velké depresi. Logika příběhu je taková, že mírná deflace dostane ekonomiku do spirály. Nakonec přijde hluboká deflace a deprese. Jenže čtete-li rozbor Velké deprese z pera nobelisty Bernankeho, dozvíte se něco jiného: depresi a deflaci zařídili sami centrální bankéři svou mimořádně tupou politikou. „My jsme to udělali“, řekl Bernanke, exšéf americké centrální banky.

Jinými slovy, deflační spirála ve 30. letech nevznikla proto, že by centrální banky neměly nástroje na boj s původně malou deflací. Deflace se neroztočila do spirály kvůli tomu, že nešlo snižovat úrokové sazby do záporu. Spirála vznikla proto, že centrální banky nechaly kleknout bankovní sektor a s ním třetinu ekonomiky, no a prudká deflace tyhle problémy potom ještě prohloubila.

Zlato a vrtulníkové peníze

Ani tak by ale nebezpečná spirála nepřišla, kdyby tehdy peníze nebyly vázané na jedinou komoditu, zlato. Při nedostatku zlata se sníží cena všeho ostatního vyjádřeného ve zlatě (deflace). Vláda měla povinnost peníze směnit za zlato, které si ale musela být schopná půjčit. Při deflaci se zvyšuje reálná hodnota dluhů vlády, podobně jako u tiskařského stroje popsaného výše. Zlatý standard vyžadoval striktní rozpočtovou disciplínu. Vláda tedy musela v krizi šetřit, což depresi a deflaci dál živilo.

Dnes ale nic takového nehrozí. Dovedete si představit, že vláda bude na recesi a deflaci reagovat šetřením? Naopak, zasype ekonomiku penězi. A tady jsme u dalšího příběhu: pandemické „peníze z vrtulníku“. Vyzkoušeli jsme si, že zasypání penězi opravdu vede k rychlé inflaci. I kdyby nic jiného, tenhle experiment stačí k tomu, abychom se do budoucna báli víc inflace než deflace. Zasypat nás penězi je snadné. Sebrat nám ty peníze je politicky o dost těžší.

Další příběhy už jen stručně. Co například Japonsko? To v posledních 30 letech není žádný tygr a zároveň je často v deflaci. Jenže reálný výkon japonské ekonomiky, vyjádřený v produktivitě na zaměstnance, je v těch „ztracených“ dekádách podobný jako v Evropě, která inflaci měla. Japonskou tragédií je totiž úpadek porodnosti, ne klesající ceny. A mimochodem ani v Japonsku mírná deflace spirálu nevyvolala.

Švýcarsko, data a teorie

Navíc protipříklad ukazuje Švýcarsko. To mělo mezi lety 2008 a 2021 v průměru nulovou inflaci, a ostatně i teď tam jsou ceny jen zhruba o 4 % vyšší než v roce 2008. To znamená, že Švýcaři byli posledních 15 let často v deflaci. Tudíž by museli růst pomaleji než třeba Německo a Francie. Ale bylo to naopak, švýcarský růst byl vyšší než v okolních inflačních zemích. A deflační spirála se neobjevila, i přes ultrapřísnou švýcarskou rozpočtovou politiku.

Jasně, příběhy samy o sobě nic nedokazují. Avšak měly by nás vést k zamyšlení, zda se opravdu musíme děsit malé deflace. Vedle příběhů pak existuje rozsáhlý výzkum (empirie), jenž pomocí statistických technik zkoumá, jak mírná deflace nebo inflace ovlivnila prosperitu desítek zemí. A jeho výsledek? V datech je nemožné najít robustní vztah, což platí i o údajném odkládání spotřeby kvůli deflaci. Mírná deflace ani inflace růst neovlivní.

Poslední dílek skládanky přidává ekonomická teorie, tedy více či méně sofistikované modely ekonomiky. Aby bylo v moderní ekonomice vůbec možné něco jako deflační spirála, musí se lidé systematicky nechávat nachytat. Jsou-li aspoň trochu „vpředhledící“, tedy berou v úvahu i budoucnost, nejenom minulost, spirála nastat nemůže. Konsensus v profesi je takový, že lidi se nenechají oblbovat donekonečna, a tak se spirála v odborné literatuře už prakticky nevyskytuje. V řadě modelů ve Friedmanově tradici je naopak mírná deflace ideální.

Troška deflace pomůže

Vše uvedené lze shrnout do konstatování, že moderní ekonomie nedává důvod, proč by měla ČNB bránit drobné deflaci v letech 2024 a 2025. Ta, pokud by nastala, bude způsobena hlavně zlevňováním energií. A nehrozí spirála, jen mírné snížení marží firem. Inflační debakl 2021-2023 napravit nejde. Abychom ten příští zmírnili, ČNB se musí zavázat (dopředu!), že bude odchylky od cenové stability opravovat – postupně a pomalu. To nám dá větší jistotu ohledně budoucí hodnoty peněz. Firmy se v reakci na dovezený inflační šok nebudou tolik předbíhat ve zdražování.

Obnovení reputace ČNB nepomohou projevy radních a fotky guvernéra s celebritami z amerických konferencí. ČNB musí ukázat na našich peněženkách, že to myslí s cenovou stabilitou vážně. „Dováženou“ inflaci přes rok ignorovala. Stejně nechť zachází i s dováženou deflací. Poté doufejme, že zvládne udržovat dlouhodobě kladné úroky i po odečtení inflace.

Ekonomický růst je do velké míry podmíněn postojem společnosti k inovacím, nikoli jen mírou investic či kvalitou institucí. Co tedy konkrétně navrhujete?

Vraťme se k tomu, co dalo vzniknout moderní době, tedy dlouhodobému růstu životní úrovně. Průmyslová revoluce nevznikla tím, že by lidé najednou začali investovat více, nebo že by se změnily instituce. Změnil se postoj k inovacím. Inovace přestalo být sprosté slovo. My špatně nazýváme moderní dobu „kapitalismus“. Ale kapitál tady byl vždycky, od začátku civilizace. Co je nové, je důraz na inovace – konkrétně inovace ověřené trhem. To je základ naší prosperity a kvality našeho života. A ty inovace, byť po malých kouscích, do naší ekonomiky přinášejí podnikatelé a živnostníci. Buďme tedy opatrní v tom, abychom tento segment ekonomiky neudusili. Pokud si to nepokazíme, můžeme mít bohatou zemi, rovnost příležitostí a čistou planetu. Koho zajímá víc, ať si přečte Bourgeois Equality od Deirdre McCloskey.

Zabýváte se také rozvojem a aplikací metody meta-analýzy v ekonomii. Můžete nám to více přiblížit?

Na každé důležité téma teď existují desítky vědeckých studií. Ale často se mezi sebou neshodnou. Navíc některé výsledky nejsou publikované proto, že odporují převažující teorii, nebo nejsou takzvaně statisticky významné. Meta-analýza je metoda, která shrne výzkum na dané téma a očistí literaturu o výše zmíněné problémy.

Ekonomickým nástrojem pro zmírnění změn klimatu je masivní výsadba stromů. Rapidní úbytek stromů, lesů a zeleně je světový celospolečenský problém. Co s tím? Jak lze do toho zapojit společnost a především mladou generaci? Šlo by pořádat např. dobrovolné akce a brigády na výsadbu stromů a zeleně?

Stačilo by přestat podporovat biopaliva a bioplyn. Pokud bychom uměle nedotovali řepku a další technické plodiny, byl by často ekonomicky nejvýhodnější způsob užití krajiny její zalesnění. Podívejte se například na lesy v Nové Anglii, kde když se procházíte, tak vidíte zbytky zídek, které dříve oddělovaly pole. Nebránil bych se ani přímo dotování výsadby lesů. To je nejúčinnější klimatická politika, která má navíc spoustu dalších výhod. Mimochodem nedávný článek ve vědeckém časopise Science ukazuje, že kdyby se zalesnily globálně holiny, kde teď nic neroste, ale stromy se tam mohou uchytit, stáhli bychom z atmosféry čtvrtinu uhlíku. Tohle je mnohem lepší než podpora elektroaut, jejichž dopad na klima je nejasný. V Česku máme nyní perverzní situaci, že když si koupíte pozemek, tak máte na většině území zakázáno ho zalesnit. Začněme tím, že povolíme zalesňování vlastních pozemků.

Jste zastáncem zvýšení váhy cen nemovitostí v indexu spotřebitelských cen. Co to ukáže?

Dlouhodobě ceny nemovitostí rostou rychleji než ostatní ceny. Takže když je přidáte do indexu CPI ve větší váze, bude inflace dlouhodobě vyšší. Nemovitosti do inflace patří, protože indexy CPI mají správně měřit současné náklady očekávané celoživotní spotřeby, nikoli jen současné spotřeby. O tom psali Alchian a Klein, Goodhart a další profesoři.

Kritizujete výkonnost českých penzijních fondů. Líbí se vám současný plán důchodové reformy?

Navrhované změny naše problémy nevyřeší. Měli bychom dnešním třicátníkům a mladším jasně říct, že v důchodu od státu nedostanou buď nic, nebo málo. Důchodové pojištění, které odvádějí státu, jde na důchody jejich rodičů. Aby i oni ve stáří přežili, musí mít buď vlastní děti, nebo velké úspory, nebo pracovat až do smrti.

Jste zastáncem investice devizových rezerv do zlata a výnosných aktiv po vzoru Singapuru. Můžete to konkretizovat?

ČNB má zhruba 3 biliony korun v zahraničních měnách, které může investovat. V současnosti velkou většinu investuje do dluhopisů, které vydělají málo. Měla by po vzoru Singapuru a Norska nakupovat mnohem více akcií. Tak by v delším období vydělávala stamiliardy ročně navíc a významně pomohla řešit dlouhodobý problém finanční nestability českého státního rozpočtu. Trochu zlata nakoupit je fajn z psychologických důvodů, protože lidé mají zlato rádi. Ale jen pár tun, symbolicky, a navíc je důležité všechno zlato mít přímo v trezorech ČNB. Mít zlato v zahraničí nemá smysl, to už je lepší ho nekupovat vůbec.

Chtěl byste zřízení digitální měny a příslušné elektronické peněženky pro každého občana, tedy bezhotovostní ekonomiku. Čím by se tedy platilo?

To se o mně píše na Wikipedii, ale já neprosazuji zřízení digitální koruny. Máme akademický článek s Mojmírem Hamplem, kde digitální měnu zvažujeme jako hypotetickou možnost. Osobně jsem ale zastánce toho, aby domácnosti měly přístup k úrokovým sazbám, jaké mají banky – zejména depo. To by zlepšilo funkčnost transmise měnové politiky. Elektronická peněženka pro každého je jednou z možností. Ale myslím, že by to měly zprostředkovávat soukromé firmy, ne ČNB. Ta na to nemá kapacitu a vlastně to ani neumí.

Inflace je podle vás historický přežitek a centrální banky by měly zaručit skutečnou cenovou stabilitu. Jak by to mělo vypadat? Zrušíme inflaci jako pojem?

Detailní argumentaci máme na stránce zrusme-inflaci.cz. Sem se nám vejde jen malý zlomek. V kostce: o dlouhodobé inflaci rozhoduje národní banka. To je v ekonomii jasný konsensus. Krátkodobě mohou přijít šoky ze zahraničí nebo od vlády, ale dlouhodobě hodnotu peněz určuje ČNB. Když ČNB nebude inflaci chtít, inflace v horizontu pěti let nebude. Čili návrhem je o tom ČNB přesvědčit, ideálně zákonnou formou. Chceme, aby hodnota peněz byla konstantní, abychom si za 100 korun mohli nakoupit stejnou hodnotu zboží a služeb za 30 let jako dnes. Teď se o to ČNB nesnaží, snaží se o znehodnocení peněz každý rok, čemuž se říká inflační cílování. Navíc neopravuje svoje chyby, když místo 2 % inflace je inflace třeba 10%. Takže teď vůbec nevíme, jakou hodnotu budou peníze mít v budoucnu. Tím pádem se nám mnohem hůře spoří a investuje. Dejme tedy ČNB za úkol, aby se snažila o 0% inflaci v průměru. A napišme do zákona, jaké důsledky pro vedení ČNB nastanou, když se o cenovou stabilitu snažit odmítne.

Od poloviny roku 2021 tvrdíte, že rostoucí inflaci může zastavit posílení koruny spíše než zvyšování úrokových sazeb. Jak vidíte současný postoj ČNB?

Nerozumím mu. I když se ČNB snaží o 2 % inflaci, ne o cenovou stabilitu, tak se má chovat symetricky. Čili když masivně bojuje proti mírné deflaci, jako intervencemi v letech 2013-2017, tak má pak symetricky proti vysoké inflaci bojovat stejně agresivně. Ale ona to nedělala a nedělá, nyní by dokonce část bankovní rady (a měnová sekce) chtěla snižovat sazby ještě letos, když inflace je stále vysoko nad cílem. Není to individuální selhání, pracují tam chytří lidé. Je to selhání celé instituce v posledních 5 letech.

V roce 2022 jste založil iniciativu Zrušme inflaci, ve které navrhuje uzákonit povinnost České národní banky snažit se o dlouhodobě nulovou inflaci a navázat platy bankovní rady na plnění takto definované cenové stability. Je nulová inflace pro ekonomiku zdravá?

Ano, aspoň to nám říká ekonomický výzkum. Od roku 1990, kdy bylo poprvé zavedeno inflační cílování, bylo publikováno 222 studií, které počítají, jak velká inflace je zdravá. A průměrný odhad je -0.09 %. Můžete ty ekonomické modely brát s rezervou, ale fakt je ten, že není žádný silný důvod, proč se snažit o 2% inflaci místo intuitivní, přirozené a srozumitelné cenové stability. Takže naším návrhem je zjednodušit nám všem život – aby hodnota peněz byla dlouhodobě konstantní, abychom se na ni mohli spolehnout. Podobně jako se můžeme spolehnout, že metr má a bude mít 100 centimetrů. Taky ho nezkracujeme ročně o dva centimetry. Hodnota peněz je přece také základní měrná jednotka ve společnosti. Čili ČNB by měla fungovat jako Úřad pro míry a váhy – pro metr ho máme v Paříži, pro korunu ho máme mít na Příkopech. Mimochodem to samozřejmě není můj nápad, já to přejímám od chytřejších lidí (např. John Cochrane, jeden z největších světových ekonomů) a vkládám do českého kontextu. Vemte si, že inflační cílování bylo prvně zavedeno také v malé zemi, na Novém Zélandu, a postupně se rozšířilo všude po světě. My můžeme být také vzorem pro svět, a to v cenové stabilitě.

Pro zajištění skutečné cenové stability v případě nutnosti ve velmi hluboké krizi navrhujete nový nástroj ze strany ČNB - tzv. přímá podpora spotřeby. Ta je označována kritiky též jako „peníze z vrtulníku“. V čem spočívá?

To je hypotetická možnost, které dle mého názoru v praxi nastat nemůže, protože v praxi nemůže nastat deflační spirála bez toho, že by ji národní banka sama způsobila. Ale řekněme, že deflační spirála hrozí. Pak účinné řešení je vytisknout peníze a poslat je přímo lidem – jak jsme viděli během covidu, toto inflaci spolehlivě zvýší.

Nebojíte se toho, že by nový nástroj přímé podpory spotřeby mohl vést k ohrožení nezávislosti centrálních bank a příliš rychlému zvýšení inflace?

Toho bych se opravdu bál, proto to považuji spíše za teoretickou zajímavost. Alespoň co se týče centrální banky. Vláda to však pravděpodobně v příští krizi stejně udělá. O důvod víc, proč se nemusíme bát deflace.

Co nás podle vás nejen ekonomicky v budoucnu čeká?

Upřímně řečeno, inflace zas není tak důležitá. Ani naše současná ekonomická stagnace, přešlapování HDP, není tak důležitá. Důležité je, jak se usadí postoj mladé generace ke změnám klimatu. Změny klimatu náš život nezmění (ač mohou ovlivnit naše pravnoučata). Ale klimatická politika může mít masivní dopady na kvalitu našeho života. Uvidíme. Velmi mě mrzí, že klimatická rétorika přestává odpovídat vědeckým výsledkům. Klimatická změna je vážný problém, ale ne existenční problém lidstva. Měli bychom se vrátit k analýze nákladů a výnosů klimatických opatření. Před lety, když jsme pracovali na University of California, Berkeley, jsme na toto téma společně s kolegy z Berkeley vypublikovali přehledový článek. Za mne: mírné uhlíkové daně a více stromů, menší dotace na vše ostatní a méně regulace.

„Chceme-li řešit detail společného projektu, nemusíme si plánovat Zoom schůzku, ale probereme to na každodenním společném obědě. Na druhou stranu by bylo možná lepší někdy na obědě mluvit o něčem jiném než o práci, ale tomu už se člověk prostě nevyhne. Analýza nákladů a výnosů našeho společného osobního a pracovního života vychází dobře,“ říká s pousmáním Zuzana Havránková.

Odborným zájmem manželů Havránkových je meta-analýza, což je statistická technika pro věrohodnou syntézu výzkumu na dané téma. Publikovaného výzkumu je hodně, ale studie se mezi sebou často neshodnou, neboť se liší v datech a metodách, často i v kvalitě zpracování. „Navíc se ukazuje, že výsledky zajímavé a konzistentní s převládající intuicí je snazší publikovat, takže se vyskytují ve vědeckých časopisech častěji, než by měly,“ vysvětluje Havránek. To v praxi komplikuje snahy o rozhodování založené na vědeckých faktech.

Pomocí meta-analýzy jsou vědci schopni tyto problémy alespoň částečně řešit a odpovědět například na otázky typu: jaký je konsenzus vědecké literatury ohledně efektivity nošení roušek v kontextu respirační pandemie typu covid? Jak vládní výdaje ovlivňují ekonomiku v různých situacích? Nebo jaká je optimální velikost inflace, což je jedno z témat, kterým se Tomáš Havránek i na svém webu zrusme-inflaci.cz zabývá dlouhodobě.

Na vědecké práci Havránkovy nejvíce baví okamžiky, kdy konečně najdou řešení problému, na kterém pracují měsíce nebo i roky. „To jsou vteřinové intervaly, kdy vám to najednou všechno cvakne dohromady a vy víte, že tohle je správná odpověď, že tenhle postup budete moci používat mnoho let. Samozřejmě mezitím jsou dlouhé úseky poměrně monotónní a někdy i administrativní práce, která nás zas tolik nebaví, ale za ty heuréka okamžiky to stojí,“ říká Havránek, který patří k nejcitovanějším českým ekonomům v zahraničí a jeho závěry používá ve svých přednáškách například nositel Nobelovy ceny David Card nebo ve svých materiálech mezinárodní instituce jako Mezinárodní měnový fond, Světová banka, Evropský parlament, nebo Evropská centrální banka.

Havránkovi zároveň patří k expertům, kteří komunikují svoje názory v médiích. „Vědci by se měli snažit, aby jejich výzkum byl komunikován vyváženě, bez přehánění a bez snahy umlčet druhou stranu. Bohužel během covidu jsme viděli od mnoha vědců větší důraz např. na lockdowny ekonomiky, než by odpovídalo stavu vědeckého poznání,“ upozorňuje Havránková. Někdy je podle ní lepší říci, že zatím prostě nevíme, nebo nevíme jistě, co a v jaké situaci bude fungovat.

„Pokud vezmeme slabou evidenci a povýšíme ji na piedestal s tím, že to je ,věda´ a všechny ostatní postoje jsou fake news a dezinformace, ve finále ohrozíme důvěru veřejnosti ve vědu jako takovou. Něco podobného se opravdu stalo během pandemie, hrozí to též u klimatických otázek. Čili vědci by měli být opatrní – většinou jsou odborníci na jednu úzkou oblast, ale veřejné rozhodování u většiny otázek vyžaduje porovnání nákladů a výnosů z mnoha různých oborů. Ekonomii se ovšem nevyhnete nikdy,“ doplňuje ji manžel s tím, že všechny výsledky jejich výzkumné skupiny jsou dostupné na stránce meta-analysis.cz

Jedna část veřejnosti volala, že ČNB neutahuje měnové kohoutky tak rapidně, jak model vyžaduje. Druhá by nejraději suchý, nelidský model zahodila, aspoň na čas, a řídila se živou, osobní intuicí. Hlavní argumenty k upozadění modelu byly dva. Zaprvé, matematika nemůže popsat složité lidské chování. Zadruhé, lidé se nechovají racionálně, jak model vyžaduje.

První argument striktně vzato platí: žádný matematický model nevystihne realitu dokonale. Ale jaká je alternativa matematického modelu? Verbální model – neboli příběh a selský rozum. Příběh může znít na první poslech dobře. Třeba: pro stabilní ekonomiku potřebujeme stabilní sazby. Ale nevíme, jestli dohromady dává smysl a někde si neodporuje. Proto matematika a data.

Druhý argument je sofistikovanější. Model ČNB se opravdu bez racionality rozpadne. Všichni máme svoje neracionální chvilky, no a v životě jsou různé „síly“ mocnější než rozum. Ale zase, jaká je alternativa? Lidé mohou být neracionální tisícem způsobů. Pokud nevěřím, že 2 + 3 = 5, může můj součet být 4, 6 nebo 314. Nemá smysl se snažit, národní banka zavře krám.

Absence alternativy však nedokazuje, že modely dávají smysl. Potřebujeme lepší odpověď. Ta je následující: ač se občas chováme nerozumně, rozum dobře vystihuje reakci průměrného člověka v ekonomických otázkách. Jednou mi může vyjít, že 2 + 3 = 4. Ale když mě kvůli tomu oberou, budu příště počítat pozorněji. Peníze nejsou všechno, ale do kanálu je neházíme.

V kostce: výzkum ukazuje, že rozum docela dobře vystihuje průměrné finanční chování jinak nerozumných lidí. A tam, kde jsou odchylky od racionality systematické a jejich forma známá, je můžeme do modelu opatrně zahrnout.

U inflace omluvu nenajdeme. Pět let je příliš dlouho, abychom ji mohli svést na zahraniční šoky. Drtivá většina ekonomické teorie i praxe hovoří stejně: za dlouhodobě vysokou inflaci odpovídá v každé zemi národní banka. Ta naše aktuálně slaví inflaci na pětinásobku svého cíle: „Nastavení měnové politiky bylo adekvátní.“ Jinde je zvykem v takové situaci psát omluvné dopisy veřejnosti.

Nepomáhá česká specialita, feudalismus obsazování postů ČNB. Vedení vybírá prezident samojediný. OK, dokud jde o nezávislé experty. Ještě exguvernér Singer býval občas přehlasován radou. Od té doby systém degeneroval v léno, kdy prezident povýší guvernéra, jenž sám a najednou pasuje většinu rady. Výsledkem je diktatura jednoho názoru a tektonické změny při výměně guvernéra.

EET ekonomiku obílilo

Utěšit nás může, že aspoň hrubý domácí produkt na tom není tak mizerně, jak vyplývá z oficiálních dat. Statistici umí měřit jen to, co vidí, tedy takzvanou bílou ekonomiku. Šedou, neoficiální ekonomiku, jež funguje téměř výlučně v hotovosti, mohou jen odhadovat. A právě podíl šedé ekonomiky se po covidu zvýšil, což v oficiálních číslech není odraženo.

Abychom vychýlení v HDP zhruba spočítali, musíme se vrátit k zavedení EET. Tehdy jsme chvíli rostli skoro nejrychleji na světě. Pamatujete ty časy? Pokud ne, nevadí. Ale podivný skok českého HDP po zavedení EET v porovnání s ostatními zeměmi nám umožní změřit míru tehdejšího „obílení ekonomiky“. Tomuto postupu se v ekonometrii říká syntetická kontrolní metoda.

Obílení ekonomiky šlo ruku v ruce s přecházením na platby kartou a přesouváním odměn zaměstnancům v restauracích do oficiální mzdy místo bokem v hotovosti. Platby, které předtím statistický úřad neviděl, najednou šlo započítat. Přišel oficiální růst HDP, aniž se ekonomika zvětšila – jen se zvětšil podíl bílé složky oproti šedé. Po covidu sledujeme proces opačný.

V růstu patříme k průměru

Odhady nadhodnocení HDP po zavedení EET spočítané pomocí syntetické kontrolní metody se pohybují mezi 2 a 3 %. Po zrušení EET tedy pozorujeme obdobné podhodnocení. To samo o sobě stačí, abychom už nepatřili mezi nejpomaleji rostoucí země od pandemie. Ale ani s HDP o 3 % vyšším by to nebyla žádná hitparáda vzhledem k tomu, jak u nás nabobtnalo zadlužení státu.

Jenže je tady ještě jedna věc, snad důležitější než EET. Se změnou vlády se radikálně změnil přístup k výběru daní. Namísto zaklekávání se berňák tváří jako kamarád. Příběhy z firem (tzv. anekdotická evidence) naznačují, že daním je teď snazší se vyhnout. Výsledné zešednutí ekonomiky zatím spočítat neumíme, zřejmě se ale v růstu dostaneme nedaleko evropského průměru.

V kostce: nerostoucí HDP neznamená, že ekonomika po covidu stagnuje. Růst se skrývá v neoficiálních transakcích, často v hotovosti. Ty umíme špatně měřit a moc z nich neplatíme daně. Rozpočet tak má větší deficit. Ale hotovost je únikový ventil, bez něhož by některé druhy podnikání v naší přeregulované zemi nebyly možné. Osekáme-li tento vnitřní daňový ráj a zaklekneme na OSVČ, můžeme na tom prodělat všichni.

Většinu historie ČNB její rozhodování ukotvoval matematicko-ekonometrický model. To neznamená, že banku ve skutečnosti řídila umělá inteligence, ale triáda data – matematika – expertní úvaha odborníků vysvětlovala velkou většinu rozhodnutí o sazbách. Tato triáda v posledním roce doporučovala na každém zasedání prudké zvýšení sazeb. Bankovní rada ale doporučení vždy zamítla, protože považuje stabilitu sazeb za dobrou samu o sobě.

Standardní novokeynesiánská ekonomická teorie a praxe implikuje, že takové chování ČNB přispělo k letošní vysoké, byť již samovolně klesající inflaci. Některé nové ekonomické teorie (zejména fiskální teorie cenové hladiny) však naznačují, že tomu tak nutně být nemusí. Buď jak buď, není důvod očekávat, že modelová triáda začne najednou pro rozhodování ČNB fungovat ke konci letošního roku a bankovní rada najednou poslechne doporučení snížit sazby.

ČNB de facto poslední rok tolerovala vysokou inflaci s odůvodněním, že další protiinflační kroky (zejména zvyšování sazeb) jsou pro ekonomiku příliš nákladné. Ovšem jediným ústavním úkolem banky je péče o cenovou stabilitu. Aby banka ukázala, že jí na cenové stabilitě opravdu záleží a že ústavu záměrně neporušuje, bude minimálně po celý příští rok předchozí selhání vyvažovat a tolerovat nízkou inflaci, možná krátkodobě i deflaci.

Členové bankovní rady vědí, že bude-li inflace kolem nuly nebo v mírném záporu, veřejnost jí to po debaklu s dvoucifernou inflací rozhodně nebude vyčítat - naopak, za nulovou inflaci budou chváleni. Toto vědomí je tak silné, a potřeba obnovit kredibilitu instituce tak urgentní, že snížení sazeb je v letošním roce vyloučené a v roce následujícím nepravděpodobné. Bankovní rada za žádnou cenu nebude chtít udělat chybu a raději připustí podstřelení než nadstřelení inflačního cíle.

Prognóza stability úrokových sazeb nejméně do února 2025 je také konzistentní se současnou komunikací většiny členů bankovní rady. Kladou důraz na to, že sazby opravdu budou stabilní po dlouhou dobu a že se na nízké úrovně již nikdy nevrátí. Je tak možné, že sazby zůstanou na 7 %, i když inflace klesne pod nulu. To bude znamenat nejvyšší reálné úrokové sazby (tedy po odečtení inflace) v historii.

I vysoké reálné úrokové sazby však dávají z hlediska ČNB velký smysl. Banka říká, že reálné sazby by měly být v průměru kolem +1 %. Za posledních 20 let se však do plusu dostaly málokdy a průměrně jsou hluboce záporné. I zde tedy bude chtít národní banka kompenzovat, konkrétně střadatelům jejich enormní ztráty z posledních 3 let. Blíží se konečně dobré časy pro střadatele, špatné časy pro dlužníky.

Jak se to podařilo? Nutnou podmínkou byl vstřícný postoj obou výše jmenovaných a jejich výjimečné diplomatické schopnosti. Považte sami: skoro všichni jsou s výslednou podobou dálnice spokojeni. Nevšiml jsem si, že by ji v posledním roce někdo kritizoval, což je ve srovnání s rokem 2019 neuvěřitelné. Tehdy jsme byli všichni rozhádaní, každý chtěl něco jinak.

Diplomacie a vstřícnost ale nestačí, je potřeba též aktivita a asertivita, která ne vždy dělá kamarády. Dodnes mi nikdo nevysvětlil, proč starosta Litomyšle posledních dvacet let týden co týden neotravoval krajské vedení ŘSD a neptal se (občas hlasitě za přítomnosti médií), co přesně se za ten týden s přípravou dálnice udělalo. Slibovali nám přece, že obchvaty měst budou stavět přednostně! Ve věci největšího významu pro město jsme byli pasivní. To se změnilo až před 4 lety.

Nic není dokonalé. Osobně se mi plán dálnice líbí, její zapuštění v terénu, množství stromů a pečlivá protihluková opatření jak ve směru k Litomyšli, tak k vesnicím přes dálnici. Mrzí mě jenom, že jsme už před 8 lety v Litomyšli výslovně odmítli západní obchvat, který byl naplánován tak, aby po dokončení dálnice odvedl tranzitní dopravu z Třebovska mimo centrum Litomyšle. Odmítnutí obchvatu byla naše největší urbanistická chyba od výstavby průtahu v 70. letech.

Důvěřuji však vedení města, že vymyslí způsob, jak i bez obchvatu omezit nákladní dopravu u zámku a školy. Současný zákaz tranzitu není dodržován ani vynucován; vynucování je těžké. Nákladní dopravu všichni potřebujeme, ale neměla by se navěky valit po V. K. Jeřábka a Jiráskově, kolem památky UNESCO, po Zámecké kolem základní školy na světelnou křižovatku a potom zase po Kpt. Jaroše a Sokolovské, potažmo Moravské. Ani po dokončení dálnice to tedy nebudou klidné ulice.

Finální podoba dálnice a přivaděčů je kompromis, jenž sice oproti původním plánům nevyřeší zbytečný milion ročních tranzitních průjezdů aut z Třebovska Litomyšlí (aut, které se jen chtějí dostat na hlavní silnici), ale i tak Litomyšli giganticky pomůže. V dějinách města se bude dobře psát o těch, kteří se o zlepšení a zrychlení dálnice zasloužili.

Ne všechny studie se shodnou. Existuje jich 62 a dohromady uvádějí 1767 různých odhadů. Navíc publikované studie nemusí nestranně odrážet skutečná vědecká zjištění: díky publikační selektivě jsou častěji zveřejňovány výsledky zajímavé či konzistentní s převládající teorií. Studie se též liší v metodologické kvalitě.

Statistická metoda, jíž lze shrnout výsledky studií na stejné téma, se jmenuje metaanalýza. Očišťuje literaturu o publikační selektivitu a bere v úvahu rozdíly v kvalitě. Pochází původně z medicíny, ale jde ji využít třeba i pro výpočet optimální inflace, ideálního zdanění emisí CO2 nebo užitečnost investování do hedgeových fondů.

Naše výzkumná skupina se na metaanalýzu specializuje a pomáhá organizovat každoroční workshop, jehož se účastní odborníci z celého světa. Kromě rozvoje metody usilujeme o výzkum, který je v praxi přímo využitelný. Nejnovější metaanalýza mluví jasně: změny počtu dětí ve třídě v rozmezí 15–35 žáků neovlivňují studijní výsledky, a to ani v případě minorit a chudých rodin.

Jak posoudíme, které z 62 studií jsou kvalitní? Příliš soudit nemusíme. Studie se mezi sebou liší ve 42 ohledech (různá data a metody), ale mizivý vliv velikosti třídy je výsledek společný pro všechny přístupy. S jedinou výjimkou: experiment ve státě Tennessee, kde v 80. letech dostaly základní školy 28 milionů dolarů, aby část tříd zmenšily.

Jenže v Tennessee to nebyl pořádný experiment, jaké Julie Chytilová a Michal Bauer z Univerzity Karlovy publikují v Nature. Experiment v Tennessee nebyl randomizovaný. Tedy nelze ověřit, zda byli děti a učitelé do tříd rozděleni náhodně. Aktivnější rodiče mohli své děti protlačit do menších tříd. Ředitelé mohli přidělovat menší třídy za odměnu lepším učitelům.

Kontrolovaný experiment je zde nereálný. Řada studií tedy používá chytrý trik, za který byla mimo jiné udělena Nobelova cena v ekonomii: mnohde platí, že zapíše-li se prvňáčků 60, vypíše škola dvě třídy. Když se jich ale zapíše 61, vypsány jsou třídy tři. Za ideálních podmínek máme přirozený experiment, při kterém rozdělení do dvou tříd (60 žáků) a tří tříd (61 žáků) nezáleží na schopnostech dětí a učitelů.

Této metodě se říká regresní diskontinuita a nové studie nobelisty Angrista ukazují totéž co metaanalýza. I ostatní metody snažící se řešit problém „korelace není kauzalita“, instrumentální proměnné a regresní analýza s kontrolními proměnnými, dávají stejné výsledky: na velikosti třídy záleží vzdělání dětí pramálo. Proč? Studie se neshodnou, ale zřejmě není snadné efektivně uzpůsobit výuku zmenšení třídy.

Na velikosti třídy ovšem záleží rodičům a učitelům. Zmenšování tříd je politika tak populární, že jen od roku 2010 ji zavedlo nejméně 17 zemí a regionů na světě. Například od letošního září se sníží počet dětí ve třídách v New Yorku. Zdůvodnění: „Studie ukazují, že děti se v menších třídách učí rychleji.“ Hle, politika založená na faktech v postmoderním pojetí.

Zmenšování tříd nejenže nepomáhá, ale škodí ve dvou oblastech. Zaprvé, odsává peníze, které by jinak mohly jít na platy učitelů. Snížíte-li velikost třídy z 30 dětí na 20, potřebujete o 50 procent učitelů víc. Rozpočtově ekvivalentní je zvýšit platy o 50 procent. Zadruhé, když potřebujete tolik nových učitelů, získáte menší procento skutečných srdcařů. Méně dětí zažije špičkové učitele.

Sečteno a podtrženo, nepotřebujeme menší třídy a víc učitelů. Potřebujeme, aby nejlepší učitelé učili větší třídy a byli špičkově placeni. Začněme zvýšením nejnižšího povoleného průměrného počtu dětí na třídu ve škole ze současných 17 (!) alespoň na 20. Ušetřené peníze dejme ředitelům na bonusy pro nejlepší učitele.

I u nás panuje mezi nejrespektovanějšími ekonomy odpor k systematičtějšímu použití kurzu měny. Přední současní i bývalí centrální bankéři zdůrazňují, že sazby jsou hlavním nástrojem, a varují před přílišným zaměřením na kurz. Ano, kurz má jasný limit: rezervy ČNB jsou velké, ale konečné. ČNB nemůže posílit korunu na libovolnou hladinu.

Centrální banka tedy neporazí inflaci jen pomocí kurzu. Kurz není strategickým nástrojem. Má však tři taktické výhody. Zaprvé, silnější koruna sníží inflaci rychleji než vyšší sazby. Zadruhé, není sporu, že silnější koruna na rozdíl od vyšších sazeb nemůže inflaci zvýšit ani přechodně, dovozy zlevní mechanicky. Zatřetí, ČNB použila kurz v boji proti deflaci. Použije-li ho systematicky v boji proti inflaci, ukáže symetrii svého chování.

Symetrie je důležitá pro takzvané ukotvení inflačních očekávání. Bojuje-li banka aktivněji proti deflaci než proti inflaci, racionální člověk ví, že průměrná inflace bude vyšší než 2 %. Věříme-li, že průměrná inflace bude vyšší než 2 %, inflační cíl na této úrovni dlouhodobě nemůže fungovat. Zároveň rychlejší sražení inflace pomocí kurzu pomůže zabránit tomu, že se pádivá inflace u nás zabydlí, protože si na ni zvykneme.

Vážím si odvahy minulé bankovní rady, která zvyšovala sazby nejagresivněji v Evropě i přes odpor vlády a velké části veřejnosti. Nicméně upozadění kurzu se s výhodou zpětného pohledu jeví jako taktická chyba. Přitom by se nejednalo o měnověpolitickou revoluci: v září 2021 bylo jen zapotřebí oznámit, že ČNB do dvou let postupně odprodá eura, která nakoupila v době kurzového závazku 2013-2017. Dohromady by se intervence vynulovaly.

Kdyby došlo k obrácení intervencí včas, měli bychom vloni nižší inflaci. Jsem navíc přesvědčen, že guvernérem by dnes byl Marek Mora nebo Tomáš Nidetzký. Ano, kolují různé spekulace: že guvernér byl vybrán dopředu kvůli levným úvěrům pro jistý koncern, že hlavním kritériem bylo umístění hradních funkcionářů v ČNB, že cílem byla konsolidace čínského portfolia v souvislosti s byznysem podnikatelů blízkých Hradu a návratem velvyslance v Číně do ČNB.

Ale jednodušší vysvětlení je, že politika ČNB na jaře 2022 vypadala neúspěšná. To neznamená, že by byla neúspěšná dlouhodobě, ale krátkodobý obraz byl špatný, inflace byla vysoká v mezinárodním srovnání. Taktické využití rezerv mohlo situaci otočit. Nižší dynamika inflace oproti ostatním zemím by zmírnila poptávku po revoluci a výrazně zvýšila šance tehdejších viceguvernérů na post nejvyšší.

V kostce: kurz nemůže nadobro nahradit sazby. Kvůli spekulacím nelze posilovat korunu na konkrétní hladinu. V nouzi se ale hodí stabilní odprodej rezerv, třeba 3 miliardy eur měsíčně, jako taktický doplněk zvyšování sazeb.

Demografové se neshodnou, co český zázrak způsobilo. Propad porodnosti v 90. letech zažily všechny postkomunistické země, ale jen Česko se vrátilo na dohled obnovy populace. Osobně ukazuji na ultrakonzervativní českou rodinnou politiku, jež motivuje maminky specializovat se na péči o děti. Zůstávají déle doma, a k prvnímu dítěti tak často přidají druhé nebo třetí.

Paradoxně tedy Česko, nejliberálnější a nejateističtější země středovýchodní Evropy, má tradičnější systém podpory rodin než konzervativní Polsko a Maďarsko. Orbán a Kaczyński tiše závidí. To je pro někoho dobrá, pro mnohé špatná zpráva. Těžko ale jakákoli státní politika donutí dnešní dvacetileté mít tolik dětí jako jejich o 15 let starší spoluobčané. Důvod je jediný: klima.

Klima jako antikoncepce

Podle nedávného průzkumu se 4 z 10 mladých lidí kvůli klimatu bojí mít děti. Proč? Mnozí teenageři vnímají klimatickou změnu jako existenční problém nejen lidstva, ale života na Zemi. Ač brzy začne světová populace klesat, máme stále v hlavě iluzi přelidnění. K čemu děti, když je lidí moc? Děti vydechují oxid uhličitý, čímž přispívají k oteplování.

Dýcháme všichni, někteří jezdíme autem a létáme letadlem. Není divu, že polovina mladých se kvůli klimatu cítí provinile. Většina nás, třicátníků a čtyřicátníků, je za tuhle beznaděj mladých spoluodpovědná. Co bychom jinak označili za šíření poplašné zprávy, to jsme u klimatického zpravodajství tolerovali či podporovali. Hlavně aby se s oteplováním začalo něco dělat.

Přehánění mělo smysl před 20 lety, aby i naši rodiče začali brát klima vážně. Postupně se nám to ale vymklo z rukou a klimatické hnutí nabralo náboženský ráz, kde pramálo záleží na vědě. K čemu porovnávat výnosy a náklady, když jinak všichni umřeme? Oteplování musíme zastavit za každou cenu. To je dnešní narativ, ač klimatické modely Venuši na Zemi nepředpovídají.

Pro většinu mladých je už nepředstavitelné, že by nějaký problém mohl být tak důležitý jako klima. Antibiotická rezistence? Podvědomě pokrčíme rameny – aspoň bude méně lidí a čistší planeta. Jinak lze těžko vysvětlit, proč tak málo pozornosti (a peněz) věnujeme jiným problémům, na které budou umírat naše vnoučata. Jejich generace opravdu může být poslední.

Porodnost se propadá

Rétorika se těžko rychle změní a krach porodnosti může být dramaticky horší, než předpovídají dnešní demografické modely. Počet narozených dětí se vloni zřítil o 12 tisíc, nejvíce od začátku století. To ještě nemusí značit klimatický útlum, důvod k optimismu to ale nedává. Společnost bez dětí je ubohá společnost, ale hlavně zatlouká hřebíček do rakve důchodového systému.

Náš systém není připraven na situaci, že děti nebudou. Parametrické úpravy nepomohou. Je fér, aby stát řekl současným třicátníkům a mladším pravdu: nevíme, jestli vám budeme schopni vyplácet důchod. Nespoléhejte na to. Máte jen 3 možnosti, jak ve stáří přežít. Zaprvé, pracovat až do smrti. Za druhé, mít úspory, ze kterých vyžijete. Za třetí, mít vlastní děti, které vám pomohou.

A nejlepší z nich je možnost třetí. Ne pro záchranu penzijního systému, ale pro naplnění života a vlastní přežití. Bojíte se dětí kvůli klimatu? Nevypouštějte pneumatiky, ale sázejte stromy. Potenciál zalesnění je obrovský: stromy mohou podle studie v Science stáhnout z atmosféry čtvrtinu uhlíku, víc za méně peněz než jakékoli jiné opatření. Stromy místo řepky! To má být heslo internetové generace.

Nový model je elegantní a přímočarý. Nehrozí, že jeho dynamika bude enigmou pro šest členů bankovní rady. Za mého desetiletého působení v ČNB jsme často trávili hodiny diskusí kalibrace jednoho parametru v jedné rovnici, volby ovlivňující setiny procentního bodu implikované úrokové sazby v horizontu jednoho roku. Ne každý to považoval za důležité.

U nového modelu tak otravná diskuse nehrozí. Což ale neznamená, že model postrádá testovatelné předpoklady. V rámci ekonomického výzkumu, jak teoretického, tak aplikovaného, je „stabilita sazeb“ radikálním návrhem. Dominantní většina ekonomické vědy doporučuje opak: aby ekonomika zůstala stabilitní, centrální banka musí sazby aktivně a často měnit.

Stabilita sazeb funguje zřídka

Projděme si vědecká zjištění postupně. V tradičním keynesiánském přístupu IS-LM stabilita sazeb způsobí ústřel inflace buď k nekonečnu, nebo naopak do deflační spirály. Nový model ČNB tedy odporuje keynesiánské makroekonomii. Podobně Milton Friedman explicitně zdůrazňoval, že stabilita sazeb vede k nestabilitě ekonomiky. Nový model ČNB odporuje i monetarismu.

Nejrozšířenějším přístupem je dnes novokeynesiánství. To s Keynesem sdílí intuici, ale v jádru představuje spojení monetarismu se školou reálných hospodářských cyklů a racionálních očekávání. V novokeynesiánských rovnicích z Keynese mnoho nezbylo. Každopádně ani tam nejde, aby centrální banka zafixovala sazby: důsledkem je chaotické kolísání ekonomiky.

Jediný přístup, který se stabilitou sazeb nemá problém, je fiskální teorie cenové hladiny. Ta však zatím ekonomickou profesí není všeobecně přijímána. Ve své nové knize zdůrazňuje profesor Cochrane ze Stanfordu hypotetickou možnost stability sazeb a současné stability ekonomiky jako odlišnost fiskální teorie od zbytku makroekonomie.

Nový model ČNB je tedy konzistentní s jediným ze čtyř myšlenkových proudů, a to tím nejméně rozšířeným. Nic však nenasvědčuje tomu, že by ČNB právě fiskální teorii (nebo racionální očekávání) měla při tvorbě modelu na mysli. Představitelé ČNB opakovaně říkají, že nízké úroky se už nevrátí. To je makroekonomicky ekvivalentní prohlášení, že inflace již nikdy nebude nízká.

Lepší špatné pravidlo než žádné

Problém nového modelu není absence matematiky a ekonometrie, nýbrž absence vazby na data. Ať se bavím s kýmkoli z odborné veřejnosti u nás i v zahraničí, nikdo neví, podle čeho nyní ČNB o sazbách rozhoduje. „Stabilita je dobrá“ je sice model, ale těžko zůstane v platnosti celých šest let této bankovní rady. Intuice guvernéra může být užitečná, ale není to rozhodovací model.

Proto se jak v teorii, tak v praxi osvědčují verze takzvaného Taylorova pravidla: centrální banka mění sazby v konzistentní relaci k pozorované či očekávané inflaci a vývoji ekonomiky. Není to rigidní vzoreček. Kdyby byl, mohla by centrální banku řídit umělá inteligence. Taylorovo pravidlo vystihuje průměrné chování, abychom věděli, co od banky čekat.

Starý model ČNB byl sofistikovanou verzí Taylorova pravidla. Měl svoje slabiny, třeba o mikro základech kalibrace bychom se mohli dlouze přít. Přesto pro praktické použití nikdo nic moc lepšího nevymyslel. Experti ČNB udělali chybu, že model občas používali jako klacek na bankovní radu. Zastrašování matematikou může přinést klid na práci, nebo také zapuzení matematiky.

Krása Taylorova pravidla je, že stabilizuje ekonomiku ve všech přístupech: keynesiánském, monetaristickém, novokeynesiánském, dokonce i ve fiskální teorii, kde též zlepší chování ekonomiky. Poučení po roce provozu nového modelu? I nedokonalé, ale konzistentní pravidlo založené na datech je lepší než žádné pravidlo či pravidlo od dat odtržené.

Namítnete, že cíl je v pořádku, jen dnešní ČNB je na inflaci moc hodná. Příští guvernér, Tomáš Holub či David Marek, symetrii zajistí. Jenže ani minulé vedení banky nereagovalo symetricky. Správně zvyšovalo sazby, ale nechalo vykvasit inflaci, kterou mohlo zčásti srazit intervencemi.

Symetrickým řešením k intervencím let 2013–2017 by byly mocné intervence za silnější korunu od září 2021. Tehdy bylo jasné, že rychlý růst sazeb vysokou inflaci neodvrátí. Symetrické řešení nebylo možné, nebo k němu systematicky chybí vůle. Buď jak buď, výsledkem je bankrot kredibility.

Změnit parametry inflačního cílování není neslýchané. ČNB to za čtvrtstoletí učinila šestkrát, naposledy v roce 2010. Dnes má dvě možnosti. Buď kapituluje a zvýší cíl daleko od nuly, třeba na sedm procent. Pak bude zřídka trpět hrůzou z deflace, a její chování tak bude symetričtější.

Takový cíl bude důvěryhodný teoreticky, ač o cenové stabilitě už nepůjde mluvit ani v nadsázce. A v praxi zjistíme, že při dalším šoku může banka cíl zase zvýšit. Lepší je tedy inspirovat se novou politikou amerického Fedu po roce 2020: cílovat inflaci v průměru, opravovat minulé chyby.

Na rozdíl od Fedu ale politika ČNB musí být plně symetrická a garantovat ex ante průměrné plnění cíle. Jedině tak lze vrátit inflačnímu cílování kredibilitu. ČNB zároveň musí explicitně slíbit toleranci mírné deflace, která se štěstím může přijít díky poklesu cen energií.

Dle mého čtení výzkumu je vhodné zároveň snížit cíl na nulu, tedy usilovat o stabilitu průměrných cen. Nulová inflace je pro ekonomiku zdravější než dvouprocentní inflace; cenová stabilita je též ústavní a přirozená. Ale hlavní je odstranění nejistoty, které cílování průměrné inflace (ať už nula nebo dvě procenta) doručí.

Inflace historicky neexistovala, je to záležitost ryze moderní. Je tu s námi ani ne 100 let. Přitom peníze používáme zhruba pět tisíc let. Takže když to zjednoduším, civilizace fungovala 4900 let bez inflace, a to i v období kapitalismu a rychlého růstu ekonomiky Před první světovou válkou byly ceny zhruba stejné jako o století dříve po napoleonských válkách.

Neřekl bych, že tu inflace nikdy nebyla. Co třeba v Římské říši ve třetím století?

Neexistovala v systematické podobě. Inflace, čili snížení hodnoty peněz, byla v historii vždy něco krátkodobého a nepřirozeného. Buď to byl podvod, nebo náhoda, ale vždy něco, co společnost považovala za špatné a snažila se opravit. Ne podporovat jako vládní program.

Hodnota peněz často klesala ve válkách. Panovník pozastavil směnu peněz za zlato, nebo zmenšil podíl zlata či stříbra v mincích. To lidé vnímali jako podvod, který ale obvykle skončil s koncem války. Pak se země vrátila k cenové stabilitě, viz například politika císaře Vespasiána, který zvýšil podíl stříbra v mincích.

Hodnota peněz mohla také klesnout kvůli náhodě. Zvýšila se nabídka drahých kovů, třeba stříbra po objevu Ameriky a otevření dolů v Potosí. Ale ani tehdy nebyla inflace tak silná jako v našem inflačním cílování. 2% inflace zní neškodně, ale za generaci sníží hodnotu peněz na polovinu. Je to oficiální program pro znehodnocení peněz, což je historicky unikátní.

Kde se tedy naše dlouhodobá moderní inflace vzala? Stojí za ní centrální banky, který mají většinou právě onen dvou procentní inflační cíl?

Inflace má kořeny ve třicátých letech, kdy jako reakce na velkou depresi došlo k odpoutání od zlatého standardu. Vznik inflace přitom nebyl záměrný, spíš šlo o nezamýšlený důsledek politiky vlády.

Do té doby platilo, že centrální banka, a obecně stát, musí umět směnit vaše peníze za zlato. Ne že by státy měly k dispozici vždy tolik zlata. Musely mít ale schopnost si v případě potřeby zlato půjčit ze zahraničí či od soukromníků. Jenže k tomu je potřeba dělat rozumnou fiskální politiku, aby věřitelé věřili, že jim zlato vrátíte. Nedá se moc se zadlužovat, zasypávat problémy penězi.

Ale když máte depresi a nová Keynesiánská ekonomická doktrína vám říká, že musíte utrácet, abyste znovu nastartovali ekonomiku, zlatý standard vás omezuje. Nemůžete si moc půjčovat. Tak se zbavíte standardu. Ve Spojených státech se od něj v roce 1933 odpoutal prezident Roosevelt. Málo se ví, že to byl částečný státní bankrot, USA nesplnily své závazky vůči věřitelům.

Konec rozpočtové disciplíny pomohl ukončit velkou depresi, ale také nám jako vedlejší produkt dal věčnou inflaci. Inflace nebyla v plánu, ale stát prostě potřeboval utrácet bez omezení. Teď se snažíme vymyslet ex post důvody, proč je inflace dobrá. Ale kdyby se stát nepotřeboval levně zadlužovat, inflaci bychom neměli.

Znamená to tedy nepřímo, že bychom se měli vrátit ke zlatému standardu?

Zklamu vyznavače zlata: ne, to v moderní ekonomice není vhodné. Zlato je jenom jedna komodita. Zvláštní status má jen historicky, tím, že svého času většina světa zlatem platila. Dnes by podobný smysl dával pšeničný nebo bitcoinový standard. Zlato navíc způsobuje deflační periody, tedy období klesajících cen v době, kdy je dočasně menší nabídka zlata. S takovou deflací nelze nic dělat, jen čekat. Ceny jsou při zlatém standardu dlouhodobě stabilní, ale krátkodobé kolísání je příliš veliké. V případě ekonomické krize pak dočasná deflace může být problém. A tím se dostáváme k tomu, proč někteří tvrdí, že inflace je dobrá.

Ano, v současnosti většina ekonomů tvrdí, že inflace je dobrá právě proto, že neprohlubuje ekonomické krize. Lidé tolik nešetří, protože zboží nominálně levnější nebude a svým utrácením roztáčejí kola ekonomiky a umožňují nám vybřednout z krize. Zároveň inflace snižuje potichu mzdy a firmám umožňuje takto snížit platy.

Problém má dvě roviny. Zaprvé obava z deflace. Ta pramení čistě ze zkušenosti velké deprese. My už ale víme, že to tehdy nebyla deflace, která způsobila krizi. Problém byl v neflexibilitě zlatého standardu a ve špatné politice centrálních bank. Jak říká Ben Bernanke, bývalý šéf americké centrální banky a nositel Nobelovy ceny za ekonomii, centrální banky tím, že nechaly padnout bankovní sektor, krizi samy zavinily. Banky padaly jako domino, zamrzlo úvěrování ve Spojených státech a globálně, ekonomika se začala hroutit.

Samotná deflace by nebyla problém. Na konci 19, století byla dlouhodobě deflace, ale ekonomika rostla a my tyhle časy dnes považujeme za zlatý věk. Když se podíváte na odborné články zkoumající vztah mezi inflací a ekonomickým růstem, analýzy neukazují, že by mírná deflace způsobovala nižší růst či mírná inflace vyšší růst. Pokud jde o příklady ze současnosti, vezměme Japonsko, kde mluvíme se o ztracených dekádách. Jenže pokles japonského HDP je dán poklesem populace v produktivním věku. HDP na odpracovanou hodinu se nevyvíjelo hůř než v inflační Evropě či v USA. Další příklad je samozřejmě Švýcarsko, které dlouhodobě inflaci nemá, ale roste rychleji než okolní země. Ale hlavně stovky vědeckých studií ukazují, že v průměru je zdravá inflace kolem nuly.

A jak je to s tím utrácením a mzdami. Tady přece inflace pomáhá?

To je právě ta druhá rovina. Začněme s utrácením. Mluvíme o zrušení inflace, o cenové stabilitě. Nemluvíme o věčné deflaci, tu nikdo nechce – je stejně špatná jako inflace. Chceme stabilní hodnotu peněz, na kterou se můžeme spolehnout, jako se můžeme spolehnout, že metr má sto centimetrů.

Co se stane, když v systému cenové stability máme najednou deflaci 2 %? Pokud systému věříme, čekáme další rok inflaci 2 %, abychom v průměru měli nulu. Tedy čím vyšší je deflace, tím větší růst cen čekáte v budoucnu, a tím spíš utrácíte. Cenová stabilita přináší automatickou stabilizaci.

Co se týče mezd, tak firmám vloni pomohlo, že mohly reálně snížit platy o desetinu. Jenže lidé si to brzy uvědomí a nebudou tolerovat snižování mezd v situaci, kdy firmy mají stále často problém najít zaměstnance. A všichni vidíme hlavní problém současného systému: nevíme, jakou hodnotu budou peníze mít za pár let, což komplikuje spoření i investování. Obecně má inflace desítky výhod a nevýhod, které shrnujeme na zrusme-inflaci.cz. Důležité je, že průměrný vědecký odhad zdravé inflace je nula.

Jak jsme tedy došli k dvouprocentnímu inflačnímu cíli ročně, který má dnes většina centrálních bank?

Dvouprocentní inflační cíl je něco jako střídání letního a zimního času. Víme, že střídání nepomáhá šetřit energii, že to škodí většině z nás, ale je to konvence a je těžké ji zrušit. Dvě procenta jsou vlastně náhodné číslo, které vzniklo na konci osmdesátých let, kdy byla v zemích jako Nový Zéland inflace podobně vysoká jako dnes u nás. Zavázali se, že se budou snažit o konkrétní inflaci blízko nuly. Nula je ovšem blízko deflace, které se intuitivně ekonomové bojí a navíc současná měřítka spotřebitelských cen inflaci možná nadhodnocují o pár desetin. Tak se řeklo, miřme inflaci pro jistotu na jedno procento. Potom se přešlo na dvě, když inflační cílování převzala od Zélandu Bank of Canada, aby to bylo ještě dál od nuly. Byla to historická náhoda. Ostatně, když si třeba prohlédnete web České národní banky, tak odůvodnění cíle tam není. Podle ústavy má přitom naše centrální banka dbát o cenovou stabilitu, což nelze definovat jinak než jako stabilitu správně spočítaného indexu průměrných cen.

Cílování inflace ale pomohlo snížit velkou inflaci na snesitelnou úroveň…

Inflační cíl byl oproti předchozí politice centrálních bank transparentní, šlo o jasné konkrétní číslo. Lidé tomu věřili, což ukazuje, že právě na základě věrohodného a transparentního režimu lze inflaci snížit za malých nákladů. Zároveň tu ovšem byly při zavádění cílování na Zélandu i další reformy, snižovaly se státní výdaje, vytvářelo se prostředí příznivé pro podnikání. Inflace pak spadla jako kámen, aniž přišla recese. Dnes ale vidíme, že inflační cílování má problém se symetrií: proti deflaci se bojuje, proti inflaci tolik ne. Z toho bychom se měli poučit: základem pro řešení dnešní inflace je věrohodná reforma měnové politiky směrem k cenové stabilitě, tedy nulové inflaci v průměru. Ale důležitá je i fiskální odpovědnost a deregulace.

Dobře, jak to ale podle vás udělat, abychom měli nulovou inflaci? Máme hned razantně zvednout úrokové sazby a tím stlačit inflaci na nulu i za cenu ekonomické recese či krize?

Pokud bychom chtěli opravdu použít jen úrokové sazby k rychlému potlačení inflace, museli bychom mít sazby nad 20 %. To by ale znamenalo hlubokou recesi, navíc výsledek není zaručen.

Základem tedy musí být nový režim měnové politiky, který na rozdíl od dnešního inflačního cílování bude opravovat své minulé chyby. To je strategie. Pak potřebujeme taktiku. Tady musíme sáhnout k něčemu, co funguje rychle, a to je silnější koruna. U dopadu sazeb se můžeme bavit, jak dlouho to trvá a jestli v nějakém horizontu nemohou vyšší sazby inflaci zvýšit. Ale u kurzu taková debata není: silnější koruna mechanicky snižuje ceny, protože zlevňuje dovoz.

Ovšem ČNB má stále obrovské devizové rezervy. Je to jasné: inflace je nad 15 %, ČNB má mandát cenovou stabilitu, a přitom také nástroj, který inflaci hned sníží. Proč ho nepoužije? Měla by se zavázat k tomu, že bude prodávat miliardu eur měsíčně do té doby, než inflace klesne k cíli. K tomu ještě takticky zvýšit sazby na 10 % zhruba na půl roku, aby bylo těžší spekulovat proti koruně.

Jasně, tohle bude bolet exportéry. Ale mandát ČNB není „cenová stabilita, jen když to nebolí“. Mimochodem náš systém je unikátní také v tom, že ČNB má masivní vliv na fiskál. Pokud nějakou část rezerv, například polovinu, prodat nechce, měla by ji investovat dlouhodobě pro výnos. Vydělá tak ročně 100-200 miliard navíc, v průměru, a pomůže vyřešit náš fiskální problém. Ale zpět k inflaci: takticky je teď hlavní silnější koruna.

Takže se rychle dostat k nulové inflaci za pomocí kursu?

Není možné mít rychle nulovou inflaci. Cílem je dlouhodobá cenová stabilita: to znamená, že někdy bude inflace vyšší, třeba když jde o dovezenou inflaci ze zahraničí, a bude se jen postupně snižovat. Zároveň se to vyrovná tím, že centrální banka prohlásí, že na vyrovnání této inflace bude tolerovat i určitou nízkou deflaci.

Řešením je upřesnit u definování cenové stability v zákoně. Změnit zákon o ČNB. Ústava říká, že úkolem banky je cenová stabilita, tak se dohodněme, co to přesně znamená. Výzkum nám říká, že zdravá inflace je nulová inflace. Ale osobně bych přežil i tu dvojku, pokud to bude dvojka v průměru třeba za 5 let, ne 15 % vloni, 10 % letos a 2 % další 3 roky. Když se dohodneme, co po ČNB chceme, můžeme podle toho odměňovat. Navázat bonusy vedení banky na plnění cíle. To udělá hodně.

To je ovšem politicky dost obtížné. Nebylo by jednodušší vůbec nemít centrální banku? Vždyť v historii existovaly například v USA a v Kanadě doby, kdy peníze vydávaly komerční banky.

Centrální banku nepotřebujete, když máte peníze definované komoditou, třeba zlatem. Pak nikdo nemusí cílovat inflaci prostřednictvím úrokových sazeb a kursu. Můžete platit směnkami na zlato z různých bank, bankovkami, ale ve finále je peněžní jednotka zlato. Jak jsme si řekli, komoditní krytí peněz by dnes nefungovalo, protože jednotlivé komodity (zlato, pšenice, bitcoin atd) jsou jen maličká část ekonomiky.

Potřebujete stabilní hodnotu peněz vyjádřenou v hodnotě průměrného zboží a služeb. Podobně jako potřebujete společnou jednotku délky, metr. Je nepraktické mít 200 různých metrů, které by definovaly různé soukromé firmy. Metr definuje Úřad pro míry a váhy v Paříži. Na Příkopech potřebujeme takový úřad pro českou korunu.

Profesor ekonomie na Univerzitě Karlově, výzkumník v Centru analýz hospodářské politiky (Londýn) a Centru inovací meta-výzkumu (Stanford). Exporadce bankovní rady, tehdejšího viceguvernéra i nynějšího guvernéra České národní banky, kde pracoval 10 let. Zahraniční vědci a mezinárodní instituce jeho výzkum používají nejčastěji z českých ekonomů. V roce 2020 působil jako historicky první zástupce ČR za ekonomii a finance v hodnocení Evropské výzkumné rady.

Výkonem ekonomiky na hlavu dotahujeme Francii. Stačí ale nastoupit do auta či vlaku a poznáme, že ve Francii nejsme. Ano, Francouzi si na dluh postavili i monumenty, a ne všechny se vyplatí. Na rychlovlaky zapomeňme. Ale hotová síť dálnic a spolehlivé železnice vynesou stamiliardy daňových příjmů navíc.

Vládní výdaje mohou vydělávat

Česko má pořád gigantický prostor výdělečně investovat do infrastruktury. Ovoce budoucích příjmů u nás visí nízko. Na rozdíl od dávek a dotací takové investice tlačí na okamžité snížení inflace: vyšší budoucí přebytky rozpočtu znamenají vyšší reálnou hodnotu současného státního dluhu včetně peněz.

Dejme si pozor, abychom ve snaze ušetřit desítky miliard letos nepřišli o stamiliardy za dekádu. Ano, smutný stav naší infrastruktury není jen o penězích. Například Správa železnic potřebuje stejně radikální obrodu, jakou prošlo Ředitelství silnic a dálnic po nástupu Radka Mátla. Ale bez peněz nepůjde nic.

Co ale opravdu pomůže hned, jsou masivní bonusy za nově opravené úseky silnic a železnic. A naopak. Jsi krajský ředitel ŘSD a za dva roky jsi nepohnul s dálnicí? Nepotřebujeme tě. Podobně s vedením Správy železnic, není-li s to zajistit ani internet na páteřním koridoru, čímž brání v práci desetitisícům dojíždějících.

Odměňujme úředníky za výkon

Stavbu dálnic a pořádek na železnici neurychlí žádný zákon. Potřebujeme zlepšit motivaci úředníků pracujících na přípravě. Dnes je motivace tažená hlavně profesní ctí: například nový ředitel ŘSD dokázal ihned pohnout se zamrzlou D35 u Litomyšle, aniž by se měnil zákon nebo vyměkli místní kverulanti.

Miliardy, jež v rozpočtu najdeme na výkonové odměny, se násobně vrátí. K tomu je nutné zmrazit paušální mzdy, abychom motivovali nevýkonné úředníky odcházet do soukromého sektoru. Dobrým začátkem bylo navázání odměn Správy železnic na zpoždění vlaků. Ale 15 % je málo. Na výkonu má záviset většina platu.

Problémem státní správy už není korupce a neschopnost jako v minulých dekádách. Je to nezájem. Finanční motivace neprobudí zájem v každém, ale v mnohých jistě. Pro letošní rozpočet jsou to drobné. Opusťme tedy český haléřový management a investujme do nejlepších úředníků – a tím i infrastruktury odpovídající vyspělé zemi.

Pravice říká, že dluh zaplatí naše děti a vnoučata. Výdaje na důchody a splátky dluhu narostou tak, že nezbude než v příští generaci dramaticky zvýšit daně nebo srazit důchody. Levice se bojí, že na dluh doplatí současní senioři, kterým se zastaví valorizace. Ve skutečnosti ani jeden z těchto scénářů řešení dluhu není nejpravděpodobnější.

I když mírně posuneme důchodový věk a snížíme valorizaci, naše finance se postupně potopí. Parametrické změny nestačí. K vyrovnání dlouhodobého rozpočtu je třeba buď škrtání důchodů, nebo masivní růst příjmů. Tak masivní, že u daní bychom museli za vrchol Lafferovy křivky. Jinými slovy, tolik daní oficiálně nikdy vybrat nedokážeme.

Větší než parametrické změny důchodů evidentně nejsou politicky průchozí, tedy na ochuzování současných či budoucích důchodců můžeme zapomenout. Stejně tak je politicky a ekonomicky nemožné zvýšit daně tak, abychom díru v rozpočtu zalepili. Též oficiální bankrot je něco, čemu se každá vláda bude chtít vyhnout.

Zůstává jediné: inflace. K ní už máme precedent. Za roky 2021–2023 jsme si vyzkoušeli, že třetinové znehodnocení úspor revoluci nevyvolá. Český střadatel je nenáročný. Nadává, ale kapituluje a třetinovou daň bez boje odevzdá. A z pohodlnosti uvěří bajce, že s inflací v Česku nic nezmůžeme. ČNB svoji nečinnost v klidu ustojí.

Dluh tedy nezaplatí jenom naše děti a vnoučata nebo jenom současní důchodci. Zaplatíme ho všichni, kdo máme úspory nebo spořit plánujeme. Paradoxně na současném inflačním debaklu prodělali nejvíc starší lidé, a to i přes poměrně velmi štědrou valorizaci důchodů. Právě oni totiž mají oproti mladým mnohem víc úspor než dluhů.

Ale inflační fiasko 2021–2023 je jen malá ochutnávka budoucí medicíny. Současný problém státní pokladny není dluh minulých let, který je třeba inflací vymazat. Vymazali jsme stovky miliard, drobné. Problémem jsou bilionové sliby, které od státu máme, ale které nemůže dodržet. Nesoulad vyřeší pádivá inflace v budoucnu.

Trvale dvouciferné inflaci se můžeme vyhnout, ale okénko příležitosti se zavírá. Parametrické změny musí být doplněny masivní investicí devizových rezerv do výnosných aktiv, což už dohromady rozpočet zalátá. O investici se mluví přes pět let, ale neudělalo se skoro nic. Rezervy evidentně slouží jen jako marketingový nástroj. Marně čekáme na strategické využití ke snížení současné či budoucí inflace.

Nejpravděpodobnějším scénářem tedy zůstává, že státní dluh budeme splácet postupně všichni z našich úspor. Naši prarodiče, rodiče, my, naše děti i vnoučata. Nejlepším spořením zůstane dluh.

Ekonom Tomáš Havránek, profesor Univerzity Karlovy, bývalý poradce viceguvernéra ČNB a zakladatel iniciativy Zrušme inflaci, tvrdí, že ČNB s inflací bojuje nedůsledně. Vedle zvýšení sazeb by ve větší míře měla využít devizové rezervy, které nastřádala v době intervencí proti koruně. Česko by podle něj navíc mělo usilovat o úplnou cenovou stabilitu, nepřipustit v průměru žádnou inflaci. “V krizi je ideální doba na změnu. Je jasné, že současný systém selhal a potřebuje reformu,” míní Havránek.

Má ČNB šanci srazit dnešní inflaci?

Nepochybně. Samozřejmě neovlivní šoky ze zahraničí. Ale ovlivní kurz koruny, který se přímo odráží v dovážených cenách. Zahraniční šoky navíc táhnou inflaci jen krátkodobě. V delším horizontu je inflace vždy domácího původu a máme nad ní v Česku úplnou moc. Kdyby byla inflace byla převážně dovážená z mezinárodních komoditních trhů, viděli bychom ve vlnách střídání inflace a deflace, protože ceny komodit kolísají oběma směry. Jenže to se neděje. Navíc by dynamika inflace byla podobná napříč zeměmi. To také nevidíme.

Měla by tedy centrální banka pokračovat ve zvyšování úrokových sazeb, aby inflaci zkrotila?

Musíme začít s nepříjemným faktem, že podle moderní ekonomické teorie vyšší sazby nakonec inflaci zvýší. Nezní to intuitivně, je to takový vřed měnové ekonomie, a my stále studenty v prvním ročníku učíme, že vyšší úrokové sazby tlumí inflaci. Jenže pokud se lidé chovají racionálně, vyšší inflace po vyšších úrocích je robustní výsledek nových modelů. Centrální banka může kontrolovat nominální sazbu, ale dlouhodobě už ne reálnou. A když drží nominální sazbu vysoko, nakonec se musí zvýšit očekávaná inflace, a tedy i inflace skutečná. Ovšem může to trvat 10 let.

To je však jen model. Potvrzují to i empirická data?

K výpočtu potřebujeme experiment. Ale centrální banka nezvyšuje sazby jen tak. Vždy tvrdí, že je zvedá, protože čeká rostoucí inflaci. Není jasné, co je příčina a co následek. V Česku nicméně experiment právě probíhá. ČNB po nástupu nového guvernéra přestala se zvyšováním sazeb, zatímco v okolních zemích s tím pokračují. Během dvou let by mělo být jasné, jaký střednědobý efekt zastavení růstu sazeb mělo. Nikdy v historii se u nás nestalo, že by banka takhle změnila svoji politiku bez nových dat. Přitom nové vedení obrat nevysvětlilo. Třeba věří ekonomické teorii, že vyšší sazby nakonec inflaci zvýší a že ten dlouhodobý efekt přijde brzy? Komunikace ČNB by se měla zaměřit na kvalitu. Méně je více a týdenní sloupky v Mladé frontě nepomáhají.

Vliv vyšších sazeb na inflaci tedy nikdy není podle učebnice ve stylu “zvednu sazby, inflace klesne”?

Střednědobě vyšší sazby inflaci sníží. Tomu věřím, vidíme to v teoretických modelech i jakžtakž v ekonometrických odhadech. Je tam zpoždění nejméně rok a nefunguje to vždy. Zvýšení sazeb vede ke zdražení obsluhy státního dluhu, což prohloubí schodek rozpočtu. A u hodně zadlužených zemí s převahou dluhu o krátké splatnosti, jako třeba USA, to zhoršení státních financí může vést k dalšímu inflačnímu šoku. Na druhou stranu, zvýšení sazeb – a to zejména v otevřené ekonomice – vede k posílení domácí měny. Takže ano, v Česku potřebujeme nějakou dobu ještě vyšší sazby, které ale nakonec musí dolů. Osobně zdůrazňuji použití devizových rezerv. Když posílíte korunu, klesne cena dováženého zboží a tím se sníží inflace. O tom není žádný spor. Nerozumím, proč ten nástroj nepoužíváme víc při dnešním inflačním fiasku.

ČNB ale přeci loni devizové rezervy na podporu kurzu využila, za poslední rok se snížily z 3,9 bilionu korun na 3,1 bilionu korun.

Loňské intervence byly taktické – byť podle mě správné – na truc novému guvernérovi. Ale rozhodně nešlo o strategické využití. Dávalo by smysl, kdyby ČNB už na začátku inflační vlny řekla: “Inflaci zvyšováním sazeb neumíme zkrotit rychle, proto navíc využijeme rezervy a budeme prodávat dvě miliardy eur měsíčně, abychom posílili korunu. A budeme to dělat, dokud se inflace nedostane na dvě procenta.” Absence této strategie přispěla nejen k inflačním výbuchu, ale nakonec ke změně kurzu ve vedení ČNB. Kdyby se povedlo inflaci srazit dříve, kdyby banka využila i nástroj, který působí rychle, byl by dnes guvernérem Marek Mora nebo Tomáš Nidetzký. Jsem jim vděčný, že se nebáli rychle zvyšovat sazby. Kdyby k tomu posílili korunu, bylo by to lepší pro ně i pro nás.

Koruna nicméně teď poměrně prudce posiluje. Přispěly k tomu zmiňované intervence?

K dnešnímu posilování ne. Ale nebýt loňských intervencí, koruna by posilovala ze slabších úrovní. I teď by pomohlo intervence obnovit a nakupovat koruny, protože inflace bude dvouciferná většinu letošního roku. Necháváme si rezervy na dobu, až bude trojciferná? Nerozumím.

Jsou devizové rezervy dostatečné, aby ČNB dokázala případně čelit útokům ze strany spekulantů?

Pokud chce někdo spekulovat proti koruně, je to pro něj drahé. Musí si půjčovat koruny, kde je stále mnohem vyšší úrok než u eura, aby je mohl prodat a pak koupit zpět levnější. Je nereálné, že by to dlouhodobě dokázal ustát i velký hedgový fund. Pomohlo by ještě zvýšit sazby, krátkodobě na deset procent, a spustit intervence. Nikdo nerozporuje, že taková kombinace by pomohla inflaci letos snížit.

Sazby na 10 % a euro za 20 korun by ekonomiku bolely. Ale ČNB nemá v popisu práce vyvažovat bolest exportérů a inflaci. Její mandát je jasný.

Zeptejme se právníků. Ústava říká, že cílem ČNB je pečovat o cenovou stabilitu. Inflace ve výši 17,5 procent není cenová stabilita. Přitom ČNB s tím něco může dělat ještě dnes, zvýšit sazby a posílit korunu. Nedělá to, tedy vědomě neplní ústavní zadání. Ale nemáme mechanismus, jak ji k plnění donutit. Pomohlo by v Zákoně o ČNB vyjasnit, co znamená cenová stabilita. Dvouprocentní inflace, či skutečná cenová stabilita, tedy průměrná stabilita průměrných cen v ekonomice? Když jednou ceny vzrostou, tak v dalších letech by zase klesaly. Stovky vědeckých studií jako celek ukazují, že právě toto je zdravá inflace: v průměru nula.

Je současný systém cílování inflace na dvě procenta s tolerančním pásmem tedy špatný?

Nejhorší je, že neopravuje své minulé chyby. I kdyby inflace byla od roku 2024 pět let nulová, nemůžeme mluvit o cenové stabilitě. Za tři roky, od začátku 2021 do konce 2023, srazí inflace dohromady hodnotu peněz o třetinu. To není konzistentní s ústavním zadáním podle žádného výkladu. ČNB by alespoň trochu měla opravovat své chyby, tedy do budoucna tolerovat mírnou deflaci, aby symbolicky kompenzovala fiasko posledních tří let. Dvouprocentní inflační cíl také není přírodní zákon. Když se cílování zavádělo na konci 80. let na Novém Zélandu, byla ta dvě procenta vybrána v zásadě náhodně. Cílem bylo hlavně srazit inflaci. Když je inflace dvouciferná, rozdíl mezi 0 a 2 je minimální. Ale 2% inflace za jednu generaci sníží hodnotu peněz za polovinu. A od konce 80. let máme stovky studií, které v průměru ukazují, že nulová inflace je nejzdravější.

Hlavním argumentem přeci je, že lidé by odkládali své nákupy, nebýt inflace. Mluví se o ní jako něčem, co podněcuje ekonomický růst.

V datech ale nevidíme, že nižší inflace zpomaluje ekonomický růst. A není to vidět ani v modelech, kde jsou lidé racionální. Pokud by cílem centrální banky byla skutečná cenová stabilita, v průměru nulová inflace, tak deflace 2 % znamená, že brzy musí přijít naopak inflace 2 %. Při deflaci by lidé spotřebu neodkládali, protože každá deflace znamená budoucí inflaci. A naopak. Deflační spirála je sice možná teoreticky, pokud lidé nejsou racionální, ale prakticky v moderní ekonomice nikoli. Měli jsme experiment: po finanční krizi v roce 2008 spirála nikde nenastala, ačkoli ji staré keynesiánské modely předpovídaly kvůli pasti likvidity a utahování opasků. Ovšem inflace byla stabilní a kladná skoro všude. Ať už centrální banky rozvolnily svou měnovou politiku, třeba s pomocí kvantitativního uvolňování, či nikoliv.

Proč se centrální bankéři deflační spirály tolik obávají?

Straší je kvůli Velké depresi ve 30. letech minulého století. Tehdy však deflaci způsobily samy centrální banky, když během krize utahovaly politiku a nechaly padnout bankovní sektor. V té době se ještě úplně nerozumělo mechanismu, jak měnová ekonomie funguje. Měnová věda nyní nedává důvod bát se deflace. Známe i období, kdy deflace mnoho let přetrvávala – třeba ke konci 19. století – a růst nebyl nijak slabší. Deflace není horší problém než inflace.

Je pravděpodobné, že centrální banky začnou místo dvou procent cílit na nulu?

Cenová stabilita je přirozené vylepšení inflačního cílování. Jen s dvěma parametrickými změnami. Opravuje minulé chyby a snižuje cíl z dvou procent na nulu. Bylo by to dovršení vývoje, kdy jsme – s výjimkou posledních tří let – v Česku postupně snižovali inflaci. A spolu s tím i inflační cíl. Před 25 lety začínala ČNB s cílem kolem šesti procent, od roku 2010 je na dvou procentech. Kdyby zmiňované výzkumy byly k dispozici už před třiceti lety, jsem si jist, že by už tehdy upřednostnili na Novém Zélandu nulu před dvojkou. Jedinou zemí, která má inflační cíl pod dvěma procenty, je Švýcarsko. Jejich centrální bance nevadí cenová stabilita. Nechtějí deflaci, ale nevadí jim nulová inflace. V praxi od roku 2008 mají opravdu průměrnou inflaci blízkou nule. Jinde odvahu k cenové stabilitě zatím nevidím, to se ale s pokračujícím inflačním debaklem změní.

Dosud převažuje proud, který klade důraz na levné financování vládních výdajů. Třeba francouzský profesor Olivier Blanchard prosazuje zvýšení inflačního cíle. Cílem je, aby reálná úroková sazba – po odečtení inflace – byla co nejmenší, aby to bylo pro dlužníky a hlavně pro stát výhodnější. V tomto duchu jako člověk s hypotékou děkuji centrální bance, reálně jsem díky ní vydělal vloni 13 procent z hodnoty domu, protože mám sazbu pod dvě procenta a inflace byla 15 procent.

To vypadá, že snížení inflačního cíle bude spíš politicky neprůchodné.

Vidíte, tomuhle právě nerozumím. V Česku převládají střadatelé, lidé s většími úsporami než dluhy. Čekal bych tedy poptávku po nižší inflaci. Ale nechali jsme se omámit pohádkou, že inflace je dovezená, že s ní nejde nic dělat. Kdybychom hlasovali pro to, co je v našem zájmu, byla by to nejvýše nulová inflace, která nepoškozuje věřitele ani dlužníka. Je neutrální. Koruna by měla stále stejnou hodnotu. Ne vůči dolaru nebo euru, ale vzhledem k tomu, co si za ni můžete koupit. Podobně jako metr má stále 100 centimetrů a z roku na rok neměníme jeho délku. Pro metr máme v Paříži Úřad pro míry a váhy. Na Příkopech má být takový úřad pro korunu. Můžete vymyslet spoustu hypotetických výhod inflace, ale prakticky vidíte její náklady. Ty jsou nepopiratelné. Například nejistotu, která z ní pramení. Vůbec nevíme, co si za stokorunu budeme moci dovolit za 10 let. To komplikuje dlouhodobé spoření i investování. Potřebujeme navíc jasná kritéria, podle čeho ČNB hodnotit, jestli dělá práci správně. Vložme do zákona vzorec na odměňování bankovní rady podle skutečné inflace. Třeba formou odložených bonusů. Ve všech velkých firmách existuje nějaká odměna za výkon.

Analytici se vesměs shodují, že česká inflace je už na vrcholu. Souhlasíte?

Loni touto dobou se říkalo totéž. Samozřejmě přišla válka, ale inflace by stejně neklesla pod lednovou úroveň. Všechny prognózy v posledních dvou letech byly úplně mimo. Z hlediska výzkumu by podle standardního keynesiánského modelu IS-LM měla inflace dál stoupat, protože sazby jsou po odečtení inflace záporné. Hluboko pod rovnovážnou hodnotou. Podle modelu ČNB, ve kterém se lidé chovají racionálně, se inflace musí dlouhodobě dostat na úroveň blízkou úrokové sazbě.

Modely tedy nedávají jednoznačnou odpověď.

Podle nich jsou oba scénáře jsou možné. Když viceguvernérka Eva Zamrazilová říká, že do roka bude inflace začínat trojkou, je otázka, zda za tou trojkou bude desetinná čárka nebo číslovka. Byl bych překvapen, kdybychom se v příštích letech dostali pod pět procent.

Profesor ekonomie na Univerzitě Karlově, výzkumník v Centru analýz hospodářské politiky (Londýn) a Centru inovací meta-výzkumu (Stanford). Exporadce bankovní rady, tehdejšího viceguvernéra i nynějšího guvernéra České národní banky, kde pracoval 10 let. Zahraniční vědci a mezinárodní instituce jeho výzkum používají nejčastěji z českých ekonomů. V roce 2020 působil jako historicky první zástupce ČR za ekonomii a finance v hodnocení Evropské výzkumné rady.

The paper is available at meta-analysis.cz/maive. We provide a package for R (maive), which makes it easy to use the new method.

What is already known

• In meta-analysis it's optimal to give more weight to more precise studies.
• Inverse-variance weighting maximizes efficiency and may attenuate publication bias.
• Inverse-variance weighting is used by all common estimators.

What is new

• If reported precision exaggerates real one, inverse-variance weighting creates a bias.
• Bias in current methods due to spurious precision can exceed publication bias.
• Spurious precision arises naturally in observational research via p-hacking.
• Meta-Analysis Instrumental Variable Estimator (MAIVE) corrects for spuriousness.

Potential impact

• Meta-analysts should use MAIVE if they suspect p-hacking.
• The difference between MAIVE and unadjusted estimators can measure spuriousness.
• MAIVE substantially improves the robustness of the current meta-analysis toolkit.

Inverse-variance weighting reigns in meta-analysis. [1] More precise studies, or rather those seemingly more precise based on lower reported standard errors, get a greater weight explicitly or implicitly. The weight is explicit in traditional summaries, such as the fixed-effect model (assuming a common effect) and the random-effects model (allowing for heterogeneity). [2,3] These models work as weighted averages, the weight diluted in random effects by a heterogeneity term. The weight is also explicit in publication bias correction models based on the funnel plot. [4–12] In funnel-based models, reported precision is particularly important because the weighted average gets reinforced by assigning more importance to supposedly less biased (nominally more precise) studies. The weight is implicit in selection models estimated using the maximum likelihood approach, [13–18] which often reduce to the random-effects model in the absence of publication bias.

Reported precision turned spurious

The tacit assumption behind all these techniques is that the reported, nominal precision represents the true, underlying precision. The standard error, inverse of precision, is given to the researcher by her data and methods. It's fixed and can't be manipulated, consciously or unconsciously. The assumption is plausible in experimental research, for which most meta-analysis methods were developed. But in observational research, where thousands of meta-analyses are produced each year, the derivation of the standard error is often a key part of the empirical exercise. Consider a regression analysis with longitudinal data: explaining the health outcomes of patients treated by different physicians and observed over several years. Individual observations aren't independent, and standard errors need to be clustered. [19] But how? At the level of physicians, patients, or years? Should one use double clustering [20] or perhaps wild bootstrap [21]? It's complicated, and with a different computation of confidence intervals the researcher will report different precision for the same estimated effect size.

Spurious precision can arise in many contexts other than longitudinal data analysis. Ordinary least squares, the workhorse of observational research, assume homoskedasticity of residuals. The assumption is often violated, and in these cases researchers should use heteroskedasticity-robust standard errors, [22] typically larger than plain vanilla standard errors. If researchers ignore heteroskedasticity, they report precise estimates, but the precision is spurious. Similar problems may arise due to nonstationarity in time series [23] and a myriad of other issues. When a study with exaggerated precision enters meta-analysis, it gets too much impact because of inverse-variance weighting. If a meta-analyst spots the methodological problem, she can exclude the study or add a corresponding control. Either way, the weighting problem isn't properly addressed. And spotting misspecification is hard, because the tweak lifting reported precision can be hidden within a complex model.

Various sources of spuriousness

Spurious precision can also arise due to cheating. For economics journals, quasi-experimental evidence shows that the introduction of obligatory data sharing substantially reduced the reported t-statistics. [24] Prior to the introduction of data sharing some authors had probably cheated by manipulating data or results. Pütz and Bruns find hundreds of reporting errors in top economics journals; when they ask authors to explain the errors, the authors are four times more likely to admit a mistake in the standard error than in the estimated effect size. [67] But cheating, mistakes, and other issues that can affect the standard error independently of the estimated effect size aren't necessary to produce spurious precision. A realistic mechanism is p-hacking, in which the researcher adjusts the entire model to produce statistically significant results. After adjusting the model, both the effect size and standard error change, and both can jointly contribute to statistical significance. We examine, by employing Monte Carlo simulations, the consequences of cheating and the more realistic p-hacking behavior, of which spurious precision is a natural result.

Figure 1 gives intuition on the cheating/clustering/heteroskedasticity/nonstationarity simulation. For brevity we call it a cheating scenario. Researchers crave statistically significant estimates and to that effect manipulate effect sizes or standard errors at will, but not both at the same time. The scenario is simplistic, and we start with it because it allows for a clean separation of selection on estimates (conventional in the literature) and selection on standard errors (our focus). The separation isn't so clean in the p-hacking scenario but can be mapped back to the cheating scenario. The mechanism of the left-hand panel of Figure 1 is analogous to the Lombard effect in psychoacoustic: [25,26] speakers increase their vocal effort in response to noise. Here researchers increase their selection effort in response to noise in data or methods, noise that produces imprecision and insignificance. When researchers so cheat with effect sizes, the results are consistent with funnel-based models of publication bias: funnel asymmetry arises, the most precise estimates remain close to the true effect, and inverse-variance weighting helps mitigate the bias—aside from improving the efficiency of the aggregate estimate, the original rationale for using the weights. [27,28]

Bias in inverse-variance weighting

The right-hand panel of Figure 1 paints a different picture. Here the mechanism is analogous to Taylor’s law in ecology: [29] the variance can decrease with a smaller mean (originally describing population density for various species). When researchers achieve significance by lowering the standard error, we again observe funnel asymmetry. But this time no bias arises in the reported effect sizes: the black-filled circles and the hollow circles denote the same effect size, only precision changes. The simple unweighted mean of reported estimates is unbiased, and inverse-variance weighting paradoxically creates a downward bias. The bias increases when we use a correction based on the funnel plot: effectively, when we estimate the size of a hypothetical infinitely precise study, the intercept of a regression curve.

In practice, as noted, selection on estimates and standard errors arises simultaneously. We generate this quality in simulations by allowing researchers to replace control variables in a regression context, a mechanism that also gives rise to sizable heterogeneity. Control variables are correlated with the main regressor of interest (for example, a treatment variable), and their replacement affects both the estimated treatment effect and the corresponding precision. Then p-hacked estimates move not strictly north or west, as in the figure, but northwest. Even spuriously large estimates can now be spuriously precise. The resulting bias direction due to inverse-variance weighting is unclear. Our simulations suggest that an upwards bias is plausible.

Current methods fail with spurious precision

Does any technique yield little bias and good coverage rates in the case of panel B of Figure 1, or at least with a small ratio of selection on standard errors relative to selection on estimates? We examine 7 current estimators: simple unweighted mean, fixed effects (weighted least squares, FE/WLS), [30] precision-effect test and precision-effect estimate with standard errors (PET-PEESE), [9] endogenous kink (EK), [11] weighted average of adequately powered estimates (WAAP), [10] the selection model by Andrews and Kasy, [17] and p-uniform∗ [18]. The first two are basic summary statistics, the next three are correction methods based on the funnel plot, and the last two are selection models. The choice of estimators is subjective, but the three funnel-based techniques are commonly used in observational research. [31–38] The two selection models are also used often [39–46] and represent the latest incarnations of models in the tradition of Hedges [13–16] and their simplifications [47–52].

The importance of reported precision for these estimators is summarized in Table 1. In most of them precision has two roles: weight and identification. Identification can be achieved through meta-regression (where the standard error or a function thereof is included as a regressor), selection model, or a combination of both—such as the EK model.

None of these 7 estimators work well with even a sprinkle of spurious precision. The simple unweighted mean plagued by publication bias can be the best, but still no good. The reader might expect selection models to beat funnel-based models, because of the latter’s heavier reliance on precision. Alas, this is generally not the case, and even selection models are often defeated by the simple mean when selection on standard errors is modest (about 1:5 and more compared to selection on estimates). We propose a straightforward adjustment of funnel-based techniques, the meta-analysis instrumental variable estimator (MAIVE), which corrects most of the bias and restores valid coverage rates. MAIVE replaces, in all meta-analysis contexts, reported variance with the portion of reported variance that can be explained by the inverse sample size used in the primary study. We justify the idea by starting with a version of the Egger regression: [4]

where αi_hat on the left-hand side denotes effects estimated in primary studies and SE their standard errors. This is the PEESE model due to Stanley and Doucouliagos, but for simplicity without additional inverse-variance weights—since the model searches for the effect conditional on maximum precision, it already features an implicit, built-in weight. In panel A of Figure 1, the quadratic regression would fit the data quite well, [9] and estimated α0 would lie close to the mean underlying effect. In panel B, however, the regression fails to recover the underlying coefficients. The regression fails because it assumes a causal effect of the standard error on the estimate: a good description of panel A (Lombard effect), but not panel B (Taylor’s law). In panel B, the standard error sometimes depends on the estimated effect size and is thus correlated with the error term, vi. The resulting estimates of α0 (true effect) and β (intensity of selection) are biased.

Endogeneity problem in meta-regression

The problem is the correlation between SE and vi, which can arise for three reasons: First, selective reporting based on standard errors, which we simulate. Second, measurement error in SE. This issue was mentioned in 2005 by Tom Stanley, [53] who was the first to instrument the standard error in a meta-analysis context. Nevertheless, Stanley didn't discuss the adjustment of weights nor did he pursue the idea further as a bias-correction estimator. We don't consider this source of correlation in simulations. Third, the correlation can be caused by unobserved heterogeneity: some method choices affect both estimates and standard errors, and some standardized meta-analysis effects feature a mechanical correlation between both quantities. [36] (A careless meta-analyst may also mix estimates measured in different units. [54]) Our p-hacking simulation only partly addresses this mechanism by allowing researchers to change control variables, which can affect both estimates and standard errors at the same time—a combination of panel A and panel B of Figure 1. In other words, we model only some of the mechanisms which give rise to spurious precision.

The statistical solution to the problem, often called endogeneity, is to find an instrument for the standard error. A valid instrument is correlated with the standard error, but not with the error term (and thus unrelated to the three sources of endogeneity mentioned above). While finding good instruments is often challenging, here the answer beckons. By definition, reported variance (SE2) is a linear function of the inverse of the sample size used in the primary study. The sample size is plausibly robust to selection, or at least it's more difficult to collect more data than to p-hack the standard error to achieve significance. The sample size isn't estimated, and so it doesn't suffer from measurement error. The sample size is typically not affected by changing methodology, certainly not by changing control variables. Some endogeneity may remain if researchers correctly expecting smaller effects design larger experiments. [41] But, at least in observational research, authors often use as much data as available from the start. Indeed, the sample size, unlike the standard error, is often given to the researcher: the very word data means things given.

Meta-Analysis Instrumental Variable Estimator (MAIVE)

We regress the squared reported standard errors on the inverse sample size and plug the fitted values instead of the variance to the right-hand side of the aforementioned equation. Thence we obtain the baseline MAIVE estimator. For the baseline MAIVE we choose the instrumented version of PEESE without additional inverse-variance weights because it works well in simulations. The version with additional adjusted weights (again, using fitted values instead of reported precision) often performs similarly but is more complex, so we prefer the former, parsimonious solution. In principle, any funnel-based technique (and the funnel plot itself) can be adjusted by the procedure described above: just replace the standard error with the square root of the fitted values. The adjustment helps the fixed-effect, WAAP, and endogenous kink model to typically defeat both the simple unweighted mean and selection models in the presence of spurious precision. MAIVE can be easily applied using our maive package in R.

Table 2 shows the variants of individual estimators we consider in simulations. We always start with the unadjusted, plain-vanilla variant. Where easily possible, we consider the adjustment of weights and identification devices separately. So, for PET-PEESE and EK we have 5 different flavors. Note that the separation is not straightforward for selection models, and we do not pursue it here. This is one of many low-hanging fruits (thesis topics?) that grow from the spurious precision project and await reaping in future research; we discuss more at the end of this column.

In Figure 2 below we report one set of simulation results: the case of the p-hacking scenario with a positive underlying effect size. In this scenario the authors of primary studies run regressions with two variables on the right-hand side and are interested in the slope coefficient on the first variable. Both variables belong to the correctly specified regression model. A meta-analyst collects the slope coefficients estimated for the first variable (e.g., treatment); no one is interested in the second variable (control). The vertical axis in Figure 2 measures the bias of meta-analysis estimators relative to the true value of the slope coefficient, the true treatment effect (α1 = 1). The horizontal axis measures the correlation between the regression variable of interest and a control variable that should be included—but can be replaced by some researchers with another, less relevant control, a practice that affects both reported estimates and their standard errors.

The higher the correlation, the more potential for p-hacking via the replacement of the control variable. If there is no correlation, removing or replacing the control won't systematically affect the main estimated parameter. With a positive correlation and a positive underlying value of the second slope coefficient, replacing the control variable with a less relevant proxy creates an upwards omitted-variable bias. Importantly for our purposes, a higher correlation increases selection on standard errors more than proportionally compared to selection on estimates. With a higher correlation and thus more p-hacking and also more relative selection on standard errors, the bias of standard meta-analysis estimators increases. Note that even a large correlation still corresponds to a relatively small ratio of selection on standard errors (spurious precision, Taylor's law) relative to selection on estimates (Lombard effect). In the paper we compute and tabulate this correspondence for different values of the true effect.

Simple mean beats complex models

Eventually, the bias of the classical, unadjusted techniques gets even larger than the bias of the simple unweighted mean. That is, when there is enough spuriousness, corrections for publication bias do more harm than good. MAIVE corrects most of the spuriousness bias (see panels B-G in Figure 2 and compare panel A, classical estimators, to panel H, MAIVE versions of these estimators), and the MAIVE versions with adjusted or omitted weights work similarly well. MAIVE performs comparably to conventional estimators if spurious precision is negligible, and dominates unadjusted estimators if spuriousness is non-negligible (as we show in the paper, about 1:10 of selection on standard errors to selection on estimates). In the paper we report the results of many more simulation scenarios, both cheating and p-hacking, for bias, MSE, and coverage rates—with comparable results in qualitative terms. Even a modest dose of spurious precision makes inverse-variance weighting (explicit or implicit) unreliable and warrants a MAIVE treatment.

Why, instead of instrumenting, don't we simply replace variance with inverse sample size? [36,55–57] While the replacement would also address spurious precision, the instrumental approach has many advantages, as discussed in Section 3 of the paper. One advantage is flexibility: the instrumental approach can incorporate other aspects of study design, besides sample size, that affect standard errors. Sample size rarely forms a perfect proxy for precision, and MAIVE can be extended by adding instruments to improve the fit. Moreover, the instrumental approach remains statistically valid even if, for some reason, the correlation between the reported variance and the inverse sample size is small.

Current methods adjusted to spuriousness

We don't argue that spurious precision is common. We argue that it can plausibly arise in observational research. Even in experimental settings, randomization can fail, [58] and authors often use regressions to control for pre-treatment covariates or make other adjustments [59] that can yield spurious precision. When it arises, a small dose can render the simple mean more reliable than sophisticated correction techniques. The Meta-Analysis Instrumental Variable Estimator (MAIVE) solves the problem by using inverse sample size as an instrument for reported variance. That is, we regress the reported squared standard errors on the inverse of the number of observations used in the primary study. The fitted values from this regression are then used instead of reported variance in the PEESE meta-regression. Standard weighted means, funnel plots, and funnel-based methods can be adjusted similarly to make them robust to spurious precision. The entire meta-analysis toolkit can be salvaged with this modification.

The instrumental approach has seven benefits over using sample size as a proxy for precision, as noted, and we explain them in the paper. There are at least two costs as well, both compared to the proxy approach and the classical one that relies on reported precision. First, MAIVE is more complex since it involves an additional regression and computation of fitted values and valid confidence intervals. But the instrumental approach is readily available in most statistical programs. We create the maive package for R, which makes estimation easy for meta-analysts unfamiliar with instrumental variables. Second, the additional regression makes MAIVE noisier compared to conventional techniques. When a meta-analyst is sure there can be absolutely no spurious precision in her data, using reported precision without instruments will yield unbiased and more efficient estimates. The lack of spurious precision can be tested approximately by employing the Hausman specification test: [60] if the coefficients estimated in MAIVE are far from those of an unadjusted PEESE, spurious precision is likely an issue.

Using MAIVE in practice

A discussion is in order regarding the application of MAIVE—pronounced, by the way, as the Irish name Maeve. The instrument is the overall sample size, not degrees of freedom, because the latter depends on clustering units. We prefer the MAIVE version of PEESE without weights (after testing with unweighted MAIVE-PET whether the true effect is nonzero). This parsimonious specification intuitively fits both panels of Figure 1. The maive package allows for optional adjusted weights. Researchers may choose a MAIVE version of another estimator, such as endogenous kink. The package also runs the Hausman test, a rough indicator of spuriousness. Because PEESE is heteroskedastic by definition and we prefer not to use inverse-variance weights, the package produces heteroskedasticity-robust standard errors by default. When some studies report multiple estimates, standard errors in MAIVE—and any meta-analysis estimator—should be clustered at the study level, again a default option. With fewer than 30 studies we recommend wild bootstrap. [21] It's a good idea to include study-level dummies (econometric fixed effects) to filter out study-specific idiosyncrasies related to unobserved heterogeneity. The package also reports a robust F-statistic of the first-stage regression. If the F-statistic is below 10, the instrument is weak and MAIVE results should be treated with caution. Researchers may want to use confidence intervals robust to weak instruments.

The reader will object that our simulation is unfair to correction methods. The methods were designed to counter publication bias; we simulate p-hacking. Individual estimates and standard errors get biased, which is why selection models don't work well here—though they don't assume, as funnel methods assume, that selection works only on estimates (the Lombard effect discussed earlier). The distinction between publication bias and p-hacking is clear in theory, but in practice both are often observationally equivalent to the meta-analyst. (But p-hacking likely predominates. [61]) As long as we believe our p-hacking environment is broadly realistic, we need a technique that corrects the resulting bias. MAIVE is the only such technique. One can design p-hacking scenarios in which misspecifications make it almost impossible for meta-analysis methods to uncover the true mean. [58,62] If that is a realistic description of observational research, unconditional meta-analysis means are meaningless. [63] MAIVE can be extended to allow for observed heterogeneity and deliver context-specific means via incorporation into Bayesian model averaging meta-regression approaches addressing model uncertainty. [42–46]

Low-hanging fruit for future research

We leave many questions open regarding spurious precision. How common is it in practice? How does measurement error influence the relative performance of MAIVE? What happens when method heterogeneity explicitly affects both estimates and their precision? Does spurious precision help explain why meta-analyses often exaggerate the true effect compared to multi-lab pre-registered replications? [64–66] How to correctly adjust selection models for spuriousness? The last is perhaps the most important question for future research because many meta-analysts prefer selection models over funnel-based techniques. The adjustment of selection models isn't straightforward since here precision has two intertwined roles: identification and weighting. For identification, we need the reported, nominal precision, which determines statistical significance. But for weights we need the underlying, true precision. The maximum likelihood approach has to be modified to allow a different measure of precision for each role.

Bottom line

Spurious precision, while plausibly destructive, is surmounted by adjusting funnel-based methods.

References

• Gurevitch J, Koricheva J, Nakagawa S, Stewart G. Meta-analysis and the science of research synthesis. Nature 2018; 555: 175–182.
• Borenstein M, Hedges L, Higgins J, Rothstein H. A basic introduction to fixed-effect and random-effects models for meta-analysis. Research Synthesis Methods 2010; 1(2): 97–111.
• Stanley TD, Doucouliagos H. Neither fixed nor random: weighted least squares meta-analysis. Statistics in Medicine 2015; 34(13): 2116-2127.
• Egger M, Smith GD, Schneider M, Minder C. Bias in meta-analysis detected by a simple, graphical test. British Medical Journal 1997; 315(7109): 629–634.
• Duval S, Tweedie R. Trim and fill: A simple funnel-plot–based method of testing and adjusting for publication bias in meta-analysis. Biometrics 2000; 56(2): 455–463.
• Stanley TD. Meta-Regression Methods for Detecting and Estimating Empirical Effects in the Presence of Publication Selection. Oxford Bulletin of Economics and Statistics 2008; 70(1): 103–127.
• Stanley TD, Jarrell SB, Doucouliagos H. Could It Be Better to Discard 90% of the Data? A Statistical Paradox. The American Statistician 2010; 64(1): 70–77.
• Stanley TD, Doucouliagos H. Meta-regression analysis in economics and business. New York: Routledge. 2012.
• Stanley TD, Doucouliagos H. Meta-regression approximations to reduce publication selection bias. Research Synthesis Methods 2014; 5(1): 60–78.
• Ioannidis JP, Stanley TD, Doucouliagos H. The Power of Bias in Economics Research. The Economic Journal 2017; 127(605): F236–F265.
• Bom PRD, Rachinger H. A kinked meta-regression model for publication bias correction. Research Synthesis Methods 2019; 10(4): 497–514.
• Furukawa C. Publication Bias under Aggregation Frictions: Theory, Evidence, and a New Correction Method. MIT 2019; working paper.
• Hedges L. Estimation of effect size under nonrandom sampling: The effect of censoring studies yielding statistically insignificant mean differences. Journal of Educational Statistics 1984; 9: 61–85.
• Iyengar S, Greenhouse JB. Selection Models and the File Drawer Problem. Statistical Science 1988; 3(1): 109–117.
• Hedges LV. Modeling Publication Selection Effects in Meta-Analysis. Statistical Science1992; 72(2): 246–255.
• Vevea J, Hedges LV. A general linear model for estimating effect size in the presence of publication bias. Psychometrika 1995; 60(3): 419–435.
• Andrews I, Kasy M. Identification of and correction for publication bias. American Economic Review 2019; 109(8): 2766–2794.
• Aert vRC, Assen vM. Correcting for publication bias in a meta-analysis with the p-uniform* method. Tilburg University & Utrecht University 2021; working paper.
• Abadie A, Athey S, Imbens GW, Wooldridge JM. When Should You Adjust Standard Errors for Clustering? The Quarterly Journal of Economics 2022; 138(1): 1–35.
• Cameron AC, Miller DL. A practitioner’s guide to cluster-robust inference. Journal of Human Resources 2015; 50(2): 317–372.
• Roodman D, Nielsen MØ, MacKinnon JG, Webb MD. Fast and Wild: Bootstrap Inference in Stata Using Boottest. The Stata Journal 2019; 19(1): 4–60.
• White H. A Heteroskedasticity-Consistent Covariance Matrix Estimator and a Direct Test for Heteroskedasticity. Econometrica 1980; 48(4): 817–838.
• Bom PRD, Ligthart JE. What Have We Learned from Three Decades of Research on the Productivity of Public Capital? Journal of Economic Surveys 2014; 28(5): 889–916.
• Askarov Z, Doucouliagos A, Doucouliagos H, Stanley TD. The Significance of Data-Sharing Policy. Journal of the European Economic Association 2023; forthcoming.
• Lane H, Tranel B. The Lombard Sign and the Role of Hearing in Speech. Journal of Speech and Hearing Research 1971; 14(4): 677–709.
• McCloskey DN, Ziliak ST. What quantitative methods should we teach to graduate students? A comment on Swann’s 'Is precise econometrics an illusion'? The Journal of Economic Education 2019; 50(4): 356–361.
• Hedges LV. A random effects model for effect sizes. Psychological Bulletin 1983; 93(2): 388–395.
• Hedges LV, Olkin I. Statistical methods for meta-analysis. Orlando, FL: Academic Press. 1985.
• Taylor LR. Aggregation, variance and the mean. Nature 1961;189(4766): 732–735.
• Stanley TD, Doucouliagos H. Neither fixed nor random: weighted least squares meta-regression. Research Synthesis Methods 2017; 8(1): 19–42.
• Havranek T, Stanley TD, Doucouliagos H, et al. Reporting Guidelines for Meta-Analysis in Economics. Journal of Economic Surveys 2020; 34(3): 469–475.
• Ugur M, Awaworyi Churchill S, Luong H. What do we know about R&D spillovers and productivity? Meta-analysis evidence on heterogeneity and statistical power. Research Policy 2020; 49(1): 103866.
• Xue X, Reed WR, Menclova A. Social capital and health: A meta-analysis. Journal of Health Economics 2020; 72(C): 102317.
• Neisser C. The Elasticity of Taxable Income: A Meta-Regression Analysis. Economic Journal 2021; 131(640): 3365–3391.
• Zigraiova D, Havranek T, Irsova Z, Novak J. How puzzling is the forward premium puzzle? A meta-analysis. European Economic Review 2021; 134(C): 103714.
• Nakagawa S, Lagisz M, Jennions MD, et al. Methods for testing publication bias in ecological and evolutionary meta-analyses. Methods in Ecology and Evolution 2022; 13(1): 4–21.
• Brown AL, Imai T, Vieider F, Camerer C. Meta-Analysis of Empirical Estimates of Loss-Aversion. Journal of Economic Literature 2023; forthcoming.
• Heimberger P. Do Higher Public Debt Levels Reduce Economic Growth? Journal of Economic Surveys 2023; forthcoming.
• Carter EC, Schonbrodt FD, Gervais WM, Hilgard J. Correcting for Bias in Psychology: A Comparison of Meta-Analytic Methods. Advances in Methods and Practices in Psychological Science 2019; 2(2): 115-144.
• Brodeur A, Cook N, Heyes A. Methods Matter: P-Hacking and Causal Inference in Economics. American Economic Review 2020; 110(11): 3634–3660.
• DellaVigna S, Linos E. RCTs to Scale: Comprehensive Evidence From Two Nudge Units. Econometrica 2022; 90(1): 81–116.
• Gechert S, Havranek T, Irsova Z, Kolcunova D. Measuring Capital-Labor Substitution: The Importance of Method Choices and Publication Bias. Review of Economic Dynamics 2022; 45(C): 55–82.
• Imai T, Rutter TA, Camerer CF. Meta-Analysis of Present-Bias Estimation Using Convex Time Budgets. The Economic Journal 2021; 131(636): 1788–1814.
• Gechert S, Heimberger P. Do corporate tax cuts boost economic growth? European Economic Review 2022; 147(C): 104157.
• Havranek T, Irsova Z, Laslopova L, Zeynalova O. Publication and Attenuation Biases in Measuring Skill Substitution. The Review of Economics and Statistics 2023; forthcoming.
• Matousek J, Havranek T, Irsova Z. Individual discount rates: A meta-analysis of experimental evidence. Experimental Economics 2022; 25(1): 318–358.
• Simonsohn U, Nelson LD, Simmons JP. P-curve: A key to the file-Drawer. Journal of Experimental Psychology: General 2014; 143(2): 534–547.
• Simonsohn U, Nelson LD, Simmons JP. p-Curve and Effect Size: Correcting for Publication Bias Using Only Significant Results. Perspectives on Psychological Science 2014; 9(6): 666-681. PMID: 26186117.
• Assen vM, Aert vRC, Wicherts JM. Meta-analysis using effect size distributions of only statistically significant studies. Psychological Methods 2015; 20(3): 293–309.
• Simonsohn U, Simmons JP, Nelson LD. Better p-curves: Making p-curve analysis more robust to errors, fraud, and ambitious p-hacking, a Reply to Ulrich and Miller (2015). Journal of Experimental Psychology: General 2015; 144(6): 1146–1152.
• Aert vRC, Assen vM. Bayesian evaluation of effect size after replicating an original study. Plos ONE 2017; 12(4): e0175302.
• Aert vRC, Assen vM. Examining reproducibility in psychology: A hybrid method for combining a statistically significant original study and a replication. Behavior Research Methods 2018; 50: 1515–1539.
• Stanley TD. Beyond Publication Bias. Journal of Economic Surveys 2005; 19(3):309–345.
• Kranz S, Putz P. Methods Matter: p-Hacking and Publication Bias in Causal Analysis in Economics: Comment. American Economic Review 2022; 112(9): 3124–3136.
• Sanchez-Meca J, Marın-Martınez F. Weighting by Inverse Variance or by Sample Size in Meta-Analysis: A Simulation Study. Educational and Psychological Measurement 1998; 58(2): 211-220.
• Deeks JJ, Macaskill P, Irwig L. The performance of tests of publication bias and other sample size effects in systematic reviews. Journal of Clinical Epidemiology 2005; 58(9): 882–893.
• Peters JL, Sutton AJ, Jones DR, Abrams KR, Rushton L. Comparison of Two Methods to Detect Publication Bias in Meta-analysis. JAMA 2006; 295(6): 676-680.
• Bruns SB, Ioannidis JP. p-Curve and p-Hacking in Observational Research. PloS ONE 2016; 11(2): e0149144.
• Freedman DA. On regression adjustments to experimental data. Advances in Applied Mathematics 2008; 40(2): 180–193.
• Hausman JA. Specification Tests in Econometrics. Econometrica 1978;46(6): 1251–1271.
• Brodeur A, Carrell S, Figlio D, Lusher L. Unpacking p-hacking and publication bias. American Economic Review 2023; forthcoming.
• Bruns SB. Meta-Regression Models and Observational Research. Oxford Bulletin of Economics and Statistics 2017; 79(5): 637–653.
• Simonsohn U, Simmons J, Nelson LD. Above averaging in literature reviews. Nature Reviews Psychology 2022; 1: 551–552.
• Kvarven A, Stromland E, Johannesson M. Comparing meta-analyses and preregistered multiple-laboratory replication projects. Nature Human Behavior 2020; 4: 423–434.
• Lewis M, Mathur MB, VanderWeele TJ, Frank MC. The puzzling relationship between multi-laboratory replications and meta-analyses of the published literature. Royal Society Open Science 2022; 9(2): 211499.
• Stanley TD, Doucouliagos H, Ioannidis JPA. Retrospective median power, false positive meta-analysis and large-scale replication. Research Synthesis Methods 2022; 13(1): 88-108.
• Putz P, Bruns SB. The (Non-)Significance of Reporting Errors in Economics: Evidence from Three Top Journals. Journal of Economic Surveys 2021; 35(1): 348-373.

Since at least the 1970s, psychologists have been pointing out that financial incentives can harm performance by crowding out the enjoyment we would otherwise earn while working on a task (Deci 1971). An enjoyable task morphs into one that we do for the money, which crowds out intrinsic motivation. If extrinsic motivation provided by the financial incentive is not strong enough, money rewards result in reduced performance. While not universally accepted, the motivation crowding theory is the default incentive model in psychology and related fields (Engström and Bengtsson 2014, Deserranno 2015, Bowles 2016, Pope and DellaVigna 2016).

A widely cited meta-analysis by Weibel et al. (2010) reports that financial incentives indeed hurt performance in the case of interesting tasks. While economists have long been aware of the psychology theory and evidence (Camerer and Hogarth 1999, Gneezy and Rustichini 2000, Frey and Jegen 2001, Gneezy et al. 2011, Esteves-Sorenson and Broce 2022), few models used in economics allow for motivation crowding. The following statement recently expressed prominently on the website of a leading management consultancy reflects the prior of many economists:

"Generous and specific financial incentives can help drive and sustain a rapid performance improvement" (McKinsey 2022)

In this column, based on a synthesis of empirical studies on the topic (Cala et al. 2022), we argue that empirical evidence, even in economics, does not support the prior. The finding has far-reaching policy consequences: incentives or nudges that rely mainly on financial motives, such as offering money to people for getting their Covid-19 shots, may be less effective than commonly thought.

The purpose of our meta-analysis is threefold (Cala et al. 2022). First, we correct the literature for publication bias, which can exaggerate the underlying effect multiplicatively (Ioannidis et al. 2017). Second, we allow for model uncertainty (Steel 2020), which is important given how individual experiments differ. Third, we focus on economics. Existing meta-analyses have focused exclusively or to a large extent on psychology. The economics literature is thus largely unexplored, although researchers have pointed out the vast differences in priors and methodological approaches between economics and psychology experiments when it comes to the effect of money on behaviour (Camerer and Hogarth 1999, Hertwig and Ortmann 2001, Esteves-Sorenson and Broce 2022).

Figure 1 presents a bird’s-eye view of the experimental economics literature on the topic. The median estimates from each study, recomputed to partial correlations for comparability, range commonly between 0 and 0.2, though some studies report correlations of −0.3 or 0.5. The estimates do not converge to a consensus value. Figure 2 shows that results vary across countries. Surprisingly to an economist, estimates are far from being robustly and consistently positive.

Figure 1 Estimated effects of incentives vary across studies, and do not converge to a consensus value

Figure 2 Effects of incentives vary across and within countries, and centre around small positive values

None of the previous meta-analyses in psychology (Jenkins et al. 1998, Condly et al. 2003, Weibel et al. 2010, Garbers and Konradt 2014, Kim et al. 2022) corrected the literature for publication bias. Publication bias arises when some results – typically those that are intuitive and statistically significant – are preferentially selected for publication. Selective reporting can work at the level of entire studies – for example, studies may end up unpublished, forever hidden in a file drawer, because of their insignificant results.

More plausibly, however, selective reporting works as self-censorship practised by the authors themselves (Brodeur et al. 2022). In the context of the incentive performance literature, researchers can, for example, alter the measure of performance they report (Esteves-Sorenson and Broce 2022) or choose a subset of the data until they get a desired outcome.

Selective reporting does not equal cheating and can be unintentional. McCloskey and Ziliak (2019) draw a useful analogy to the Lombard effect in psychoacoustics: speakers involuntarily increase their vocal effort in the presence of noise. In a similar way, researchers may increase their effort to find a plausible estimate when there is noise in their data.

Figure 3 shows two graphs used to detect publication bias. The left-hand panel plots estimates on the horizontal axis against their precision on the vertical axis. In the absence of bias, this ‘funnel plot’ should be symmetrical. But we can see that many negative estimates are missing – perhaps not reported because they are not intuitive. In a similar vein, the right-hand panel shows that estimates are just statistically insignificant at the 5% level, and thus with t-statistics just below 1.96 in absolute value, are under-reported.

We use a battery of statistical methods that formalise the ideas of both panels of Figure 3. All methods find evidence of publication bias, which pushes the mean reported estimate upwards. After correction for the bias, the mean experimental result suggests a negligible effect of financial incentives on performance – a striking result to an economist.

The experiments on this topic vary so much that a reader may ask how a mean estimate is informative. Indeed, researchers focus on different definitions of performance: work outcomes, school grades, games, blood donations, among others. The task itself can be appealing or unappealing, cognitive or manual. Outputs can be measured quantitatively or qualitatively.

Reward size and framing also differ across experiments – sometimes only individual people are paid, sometimes the rewards are group-specific. Some experiments are conducted in a lab, most are field studies. Subjects differ in terms of gender, occupation, age, and culture. Various statistical techniques are used to produce the results.

To account for the differences in estimation context, we employ Bayesian model averaging, the natural solution to model uncertainty in the Bayesian framework (Steel 2020). The results suggest that some method choices drive the results systematically, as depicted in Figure 4. The most important drivers of heterogeneity are shown on the top. Blue denotes a positive effect on the estimated incentive-performance nexus, red denotes a negative effect. Columns denote different models, and the horizontal axis measures each model’s importance.

The composition of the subject pool matters, as does the framing of rewards, individual versus group rewards, and qualitative versus quantitative measurement of output. Financial incentives are even less efficient in improving grades and pro-social behaviour than they are in improving performance at games and work. But, importantly, the differences are small.

The implied correlations for various experimental contexts after correction for bias and accounting for model uncertainty are always statistically insignificant and negligible according to the Doucouliagos (2011) guidelines for the interpretation of partial correlations. The only exception is laboratory experiments, but even here the implied effect is tiny. In Cala et al. (2022) we show the numerical results for different scenarios.

We conclude that, regarding the effect of financial incentives on performance, the experimental economics literature is inconsistent with most models commonly employed in economics.

The results do not fit neatly in the mainstream psychology framework either. The motivation crowding theory assumes that the crowding out of intrinsic motivation happens only in the case of interesting tasks, exactly as reported by Weibel et al. (2010). The problem is that the definition of an interesting task is subjective, and some people will enjoy tasks that others find unappealing.

Another potential explanation is that reward cues distract people from the task itself; a recent meta-analysis shows that this effect can be important (Rusz et al. 2020). The distraction effect can exist for both interesting and uninteresting tasks and is more likely in field settings, where the experimenter does not always have full control over the connection between reward cues and the task itself.

Oba radní odvedli v ČNB dobrou práci. Pestrost názorů a expertizy je přesně to, co národní banka potřebuje, aby nepropadla skupinovému myšlení. Momentálně většina komentátorů chválí Marka Moru za jeho důraz na zvyšování sazeb. Také souhlasím, že vyšší sazby by nám aktuálně pomohly, a velmi pravděpodobně se jim v letošním roce nevyhneme.

Na druhou stranu je ale také užitečné připomínat, že vyšší sazby nemusí automaticky vždy a všude inflaci snižovat. A pokud ano, náklady takového snížení mohou být za jistých okolností příliš veliké i pro instituci, která má cenovou stabilitu jako jediný ústavní úkol. Na to dle mého názoru správně upozorňuje profesor Dědek poslední rok a půl.

Nižší inflace po zvýšení úroků není přírodní zákon. Moderní ekonomická teorie, k nelibosti centrálních bankéřů, ukazuje, že vyšší sazby v dostatečně dlouhém období nakonec vedou k vyšší inflaci. Střednědobě vyšší sazby inflaci většinou snižují, ale záleží na situaci: pomůže otevřená ekonomika, nízké zadlužení, větší podíl dlouhodobého dluhu, vyšší strnulost cen.

Nicméně Česko je podle všeho nyní v situaci, kdy další zvýšení sazeb inflaci sníží. Důraz Marka Mory na rychlejší zvyšování sazeb byl tedy správný. Škoda že vyšší sazby nebyly už na podzim 2021 doprovázeny masivními intervencemi ve prospěch koruny. Efekt utahování měnové politiky se mohl projevit dříve, což by podpořilo důvěryhodnost ČNB.

V takovém scénáři by dnes byl Marek Mora pravděpodobně guvernérem. Připomeňme si, že dlouho byl hlavním favoritem díky své odborné reputaci a respektu, kterému se těší uvnitř banky a mezi odbornou veřejností doma i v zahraničí. Není zřejmé, co nakonec vedlo k prezidentovu rozhodnutí, ale důvodem nepochybně byla zdánlivá neúčinnost opatření ČNB.

O to více je třeba Marka Moru ocenit, že nezměnil názor ani v době, kdy bylo jasné, že za vyšší sazby guvernérské body nedostane. Což platí i o Tomáši Nidetzkém a Vojtěchu Bendovi, kteří na jaře též mohli oportunisticky změnit názor s příslibem druhého mandátu, ale neudělali to. Nemusíme s nimi ve všem souhlasit, abychom tuto konzistenci ocenili.

Suma sumárum, národní banka nesmí být názorový monolit. Musí mít jak členy, kteří do úmoru prosazují doporučení odborného aparátu (Marek Mora), tak členy, kteří tvrdohlavě poukazují na možné problémy v modelových předpokladech (Oldřich Dědek). Klíčové je, aby jejich názory byly odborně vyargumentované, nikoli jdoucí na ruku politické či podnikatelské reprezentaci.

Tragická je v tomhle ohledu Lidická, jak už mnohokrát zaznělo, protože tudy chodí denně stovky pejskařů směrem na Suchou. Mám ráda psy, vždy jsme jako děti doma psy měli. Ale nikdy by nás nenapadlo nechat psa kálet na chodník. Po Lidické chodí na procházku každý den děti ze školky a musejí dělat slalom mezi psími lejny. Přece nejsme ve třetím světě.

Je-li někdo dobytek, apely nepomohou. Sice to není největší problém na světě, ale bylo by fajn jít se jednou projít s hlavou nahoře – ne se pořád dívat pod nohy. Od vedení města čekáme, že se takové věci pokusí vyřešit nebo aspoň zajistí úklid chodníků. Vím, že to není snadné a že vedení má spoustu jiných starostí, ale šlo by prosím zkusit s tím něco dělat? Navrhuji následující:

1. Umístit na odpadkové koše sáčky na psí lejna s lopatičkou uvnitř (jako třeba v Praze), což usnadní pejskařům úklid. Čím snazší úklid, tím méně nepořádku.
2. Přidat na odpadkové koše a jinde poděkování pejskařům, že po sobě uklízejí. Většina z nich to dělá a sehnou se, i když třeba mrzne. Díky za to.
3. Poprosit městskou policii, aby kontrolovala dodržování platné vyhlášky o tom, že pes musí být v Litomyšli vždy na vodítku. Není-li pes na vodítku, je pro majitele jednoduché předstírat, že se dívá jinam, zatímco pes vykonává potřebu. Pokud to většina z nás nechce dodržovat, změňme vyhlášku.
4. Poprosit městské služby, ať pravidelně uklízejí nejvíce znečištěné ulice (Lidická). Když už je ulice plná výkalů, připadá dobytkovi normální, když tam po sobě nechají další lejno.
5. Pokud všechno tohle do roka nepomůže a na ulicích stále budou lejna, zvyšujme pravidelně poplatky za psy. Až bude na ulicích pořádek, snižme poplatky zpátky na dnešní úroveň. Koneckonců výkaly na ulici jsou kolektivní ostuda pejskařů. Když se kvůli lejnům budou rok od roku zvyšovat poplatky, třeba se navzájem budou víc hlídat.

Na závěr děkuji všem slušným pejskařům, kteří se o své psy a o své okolí starají. Starat se o psa pořádně je někdy skoro tak těžké jako starat se o děti. Ale zaslouží si to pejsci, ostatní pejskaři i my další.

Ve skutečnosti peníze vždy nějaké krytí mít musí, ač ne nutně vzácnou komoditou v tradičním smyslu. Podle převládající ekonomické teorie dnes platí, že peníze jsou kryté podpisem guvernéra národní banky. Není-li guvernér důvěryhodný a my se nemůžeme spolehnout, že se zítra neprobudí a nevytiskne další bilion, peníze rychle ztratí kupní sílu.

Takové myšlení je původně monetaristické: čtenář, byť není ekonom, si asi vybaví jméno Miltona Friedmana. Peníze mají hodnotu, neb jako jediné je můžeme použít k nákupu zboží a služeb. Potřebujeme je k transakcím. Pokud je zároveň množství peněz striktně omezené (proto podpis guvernéra), dává naše potřeba nakupovat penězům hodnotu.

V dnešním světě už ale monetaristický pohled úplně nesedí. Centrální banky nemají kontrolu nad množstvím peněz. Pravda, jako jediné mohou tisknout bankovky. Ale elektronické peníze, s nimiž většina z nás platí a spoří, vytvářejí soukromé banky. Když vám banka dá úvěr, vzniknou nové peníze. Tohle by platilo i v systému postaveném na bitcoinu.

Pokud penězům nedává hodnotu jejich vzácnost, co tedy? Jsou dvě možnosti. Zaprvé, koruna je krytá devizovými rezervami národní banky. Tenhle pohled v současnosti ale také platit nemůže, protože rozvahy národní banky a vlády jsou propojené. Proč? Když ČNB hodně vydělá, peníze si nemůže nechat, ale podle zákona je převádí státu.

Mám-li tedy v kapse stokorunu, není to akcie ČNB: vydělá-li banka, zisk sebere vláda. Bankovka je akcie celého státu. Rezervní krytí může fungovat, až zákon zakáže vládě sahat na zisk ČNB. Potom ČNB investuje svoje eura do reálných aktiv (akcie, nemovitosti, trochu i zlato, nikoli nominální dluh), jež zajistí hodnotu koruny – jako dříve zlatý standard.

Zadruhé, koruně dává hodnotu fakt, že ji můžeme použít k uhrazení daní. Tohle říká fiskální teorie: přinesete státu stokorunu, ten vás za to zbaví 100 korun daňové povinnosti. Takhle jsou peníze kryté v moderní ekonomice. Zní to zvláštně, ale tento způsob krytí papírových peněz zmiňoval už Adam Smith, zakladatel ekonomie v 18. století.

Fiskální teorie má nemilý důsledek: ČNB nemůže dosáhnout dvouprocentního inflačního cíle. Musí spoléhat na hospodaření vlády. Peníze a státní dluh jedno jsou. Jakmile ale oddělíme bilance ČNB a vlády, jsme už zase ve světě reálného krytí. To však v moderní ekonomice musí být širší než zlaté – zlato je dnes jen jednou z mnoha komodit, ač mu řada lidí stále věří.

Inflační debakl vynutí přestavbu měnového systému. Přestavba musí mít řadu bodů, počínaje důrazem na cenovou stabilitu místo každoroční inflace. Tomu cíli pomůže zavedení reálného krytí. Každopádně hlavní slovo bude mít nový prezident: díky absolutní moci vybírat vedení ČNB je právě on konečným ústavním garantem cenové stability.

Autor je profesorem na Institutu ekonomických studií FSV UK a zakladatelem iniciativy Zrušme inflaci

Podle standardní ekonomické teorie může takovému bankrotu příště v Česku zabránit prezident. Je to klíčové téma pro prezidentské volby, ač se mu kandidáti zatím málo věnují. Přitom jde o jedinou oblast, kde má prezident skutečně rozhodující pravomoc. Když se rozhodne inflaci zrušit, tak inflace nebude.

Prezident sám jmenuje celé vedení národní banky. Ta má v delším období nad inflací kontrolu buď úplnou (monetarismus, novokeynesiánství), nebo sdílenou s vládou (fiskální teorie). Krátkodobě může přijít zahraniční šok, se kterým mnoho neuděláme. Ale v horizontu pěti let můžeme mít vždy průměrnou inflaci takovou, na které se domluvíme.

Plán na kontrolu inflace musí mít sedm bodů. Zaprvé, domluvme se, jakou inflaci chceme. V zákoně není uvedeno, že se banka snaží o dvouprocentní inflaci. Ten cíl si vybrala sama. Ano, co bychom teď dali za dvě procenta. Ale lepší je inflaci vybrat na základě společenské domluvy a pak ji dát bance za úkol. Ať je jasné, podle čeho její výkon hodnotit.

Zadruhé, zvyšme odpovědnost České národní banky. Platy vedení musí být navázány na plnění cíle, ať už to budou dvě procenta jako teď, nebo třeba stabilita indexu spotřebitelských cen. To znamená masivní bonusy za inflaci u cíle – a naopak. V případě velkých odchylek ať guvernér zveřejní omluvný dopis, jak je to zvykem ve Spojeném království.

Zatřetí, změňme způsob jmenování členů bankovní rady. Nesmí se stávat, že prezidenta překvapí reakce trhu a veřejnosti na jeho výběr. Všichni potenciální členové by měli absolvovat veřejné slyšení na půdě parlamentu. Pochvalme oba hlavní kandidáty, Petra Pavla i Danuši Nerudovou, že aspoň toto chystají.

Začtvrté, vybírejme do vedení ČNB zahraniční odborníky. Například guvernéry britské a izraelské národní banky byli cizinci. Pro takhle důležitou práci chtějme nejlepší ekonomy z celého světa. Samozřejmě doplněné o experty, kteří výborně znají český finanční trh – zde se nabízí zejména David Marek a Jakub Seidler.

Zapáté, oddělme rozvahu státu a národní banky. V současné době zákon vyžaduje, aby banka nakonec státu převáděla zisky. Symetricky se rozumí, že když bude ztráta banky příliš velká, musí ji jednou (třeba při vstupu do eurozóny) vláda dorovnat. Když rozvahy oddělíme, bude mít národní banka nad inflací plnou kontrolu i podle fiskální teorie.

Zašesté, i po rozdělení rozvahy vložme pro jistotu do zákona měnová a fiskální pravidla. Když je inflace vysoká, národní banka musí zvyšovat sazby a vláda musí snižovat schodek. Tato pravidla by měla být v zákoně vyčíslena a jakékoli odchylky pečlivě odůvodněny a použity jen ve výjimečných případech.

Zasedmé, zdůrazněme v zákoně, že cenová stabilita je pro národní banku nadřazena všemu. Ano, krocení inflace bolí, někteří exportéři mohou zkrachovat, nezaměstnanost se může zvýšit. Ale nechceme-li inflaci, jinak to nejde. Upřesněme, jaké následky přijdou pro vedení banky, když mandát plnit odmítne.

Dobře, ale pomůže to? I když těchto sedm bodů dostaneme do zákona, další vláda ho může změnit. A tady se vracíme k prezidentovi, který díky své totální moci nad ČNB musí plnění bodů hlídat – a prosazovat je deset let v parlamentu i na veřejnosti. Ve finále můžeme mít nízkou inflaci jen tehdy, když se o ni prezident bude rvát.

Čtenáře to překvapí, ale vyšší inflace po zvýšení úroků je robustní výsledek měnové ekonomie v posledních třiceti letech. Předpokládáme-li, že se lidé chovají racionálně, bude měnová politika vždy nakonec neutrální. To znamená, že dlouhodobě neovlivní reálné veličiny včetně reálných sazeb. Princip jde načrtnout Fisherovou rovnicí: nominální úroková sazba rovná se reálná úroková sazba plus očekáváná inflace. Národní banka kontroluje nominální sazbu, ale dlouhodobě ne reálnou. Když drží nominální sazbu vysoko, nakonec se musí zvýšit očekávaná inflace, a tedy i inflace skutečná.

Výsledek platí i v komplikovaných novokeynesiánských modelech. Je to takový vřed ekonomie, protože mu v praxi nikdo moc nevěří: viz reakce analytiků na prezidentův projev. Aby ale úroky snižovaly inflaci aspoň trochu, je potřeba přidat fiskální restrikci nebo obrovské komplexity do modelu. Ani já nevěřím tomu, že vyšší sazby s inflací nepomohou – alespoň v Česku. Realita je ovšem taková, že kromě teorie ten očekávaný efekt v průměru moc nevidíme ani v praxi.

Ekonomové tohle zkoumají pomocí VAR. Ne u videa jako ve fotbale, tohle je zkratka pro „vektorové autoregrese“. Ve VAR nevychází, že úrokové sazby mají na inflaci v průměru velký vliv. Abychom dostali výsledek, který dává smysl pro standardní politiku současných centrálních bank, musíme se hodně snažit a model masivně ohýbat. Možná ohýbat jediným správným směrem, ale rozhodně to není jednoznačné. Takže co z toho plyne? Sazby fungují očekávaným směrem jen někdy.

Když je ekonomika otevřená, vyšší sazby tlačí rychle na silnější měnu, což snižuje inflaci z definice. Je-li ekonomika zadlužená, vyšší sazby znamenají dražší obsluhu dluhu – tedy vyšší deficity, které zase tlačí na vyšší inflaci. V novější fiskální teorii, o které právě vychází kniha profesora Johna Cochrana ze Stanfordu, sazby fungují lépe pro země, které mají větší procento dlouhodobého dluhu. Pak může centrální banka přesouvat inflaci z dneška do budoucnosti. Intuitivnímu efektu sazeb také pomáhají strnulejší ceny v ekonomice.

Spolehlivý způsob, jak v modelu i v praxi zaručit snížení inflace po zvýšení úroků, je zavést fiskální pravidlo. Tedy vzoreček, podle kterého vláda upraví deficit v reakci na inflaci. Když inflace roste, deficit se musí snižovat, a naopak. Tímhle také vyřešíme problém s dolní hranicí úrokových sazeb. Je to reálné? Naděje žije, protože většina z nás by se ráda propříště vyhnula inflačnímu debaklu z let 2021 až 2023. Budeme-li nároční, je šance na uzákonění aspoň obecné verze pravidla. Nutné je ho ale spojit s většími nároky na Českou národní banku, zejména odměňování bankovní rady podle dosahování inflačního cíle.

Autor je profesor na Institutu ekonomických studií FSV UK, zakladatel iniciativy Zrušme inflaci

Proč? Reálná hodnota státního dluhu se musí rovnat současné hodnotě přebytků. Na levé straně rovnice je dluh vydělený průměrnou cenovou hladinou, tedy indexem spotřebitelských cen. Na pravé straně je tok budoucích přebytků vydělený úrokovou sazbou. Pokud rovnice neplatí, stát je nesolventní. Racionální investor nepůjčí tomu, kdo nemůže splatit.

Rovnice platí jak v tradičním modelu novokeynesiánském, tak v novější fiskální teorii. Rozdíl je v příčině a následku. Podle novokeynesiánců vláda upraví budoucí přebytky tak, aby současná cenová hladina dávala smysl. Ve fiskální teorii se naopak ceny přizpůsobí očekávanému hospodaření vlády.

Peníze jsou kryté budoucími přebytky. Ano, stát nakonec musí generovat přebytky, alespoň před započtením nákladů na obsluhu státního dluhu. Jinak je celá pravá strana rovnice záporná a peníze nemohou mít hodnotu. Nestačí tedy ani výrazné snížení deficitu z loňských 360 miliard. Ani malé setrvalé deficity nejsou slučitelné s cenovou stabilitou.

Ztracené přebytky

Náš dluh se blíží třem bilionům korun. Podle rovnice mu musí na pravé straně rovnice odpovídat přebytky o tomto součtu plus úroky z úroků. A teď zpátky do reality: podle prognózy Národní rozpočtové rady přebytky nebudou. Naopak, do 50 let naroste dluh na trojnásobek výkonu země. Naše peníze tak nekryje nic.

Věříme-li prognóze rozpočtové Rady a fiskální teorii, budou zítra ceny nekonečné, aby rovnice fungovala a reálný dluh spadl k nule: ceny jsou jmenovatelem levé strany rovnice. Připomíná to akcie. Jakou hodnotu má akcie navěky ztrátové firmy? Nula, firma zbankrotuje. Novokeynesiánec očekává, že vláda tomu zabrání a přebytky zajistí.

Peníze ale dnes hodnotu mají, což mohou vysvětlit tři příběhy. Zaprvé, investoři jsou radikálně optimističtější než prognóza Rady. Věří, že stát nakonec udělá správnou věc. Mohou též doufat, že ČNB investuje naše devizové rezervy do akcií. Při rezervách velikosti státního dluhu a historicky běžném výnosu to může stačit.

Podle zákona totiž musí ČNB odvádět zisk do státního rozpočtu. Samozřejmě nejdříve musí uhradit svou ztrátu. Navíc krátkodobě se ztráta může ještě zvýšit s tím, jak akcie kolísají. Ale pokud výnosy akcií budou v průměru aspoň trochu podobné jako za posledních 200 let, ČNB bude v horizontu 10 let vysoce zisková.

Přecenění peněz

Zadruhé, investoři se nemusejí chovat racionálně. Pak by v ekonomice bylo možné všechno. Státní dluh může mít pro investory hodnotu sám o sobě, nehledě na budoucí nekladný cash flow, třeba jako zlato, moderní umění či bitcoin. Nebo lidé vědí, že stát je nesolventní, ale myslí si, že to nevědí ostatní.

Zatřetí, třeba přecházíme do nové rovnováhy. Světová inflace může být počátek uvědomění, že státní dluhopisy (a tedy ani peníze) nemají hodnotu. K tomu vlády pomalu docházejí odpovědnosti, aby peníze příště nějakou hodnotu měly. Po zadlužení je čas splácet, jak ví každá rodina s hypotékou. Možná přijde i deregulace à la Reagan a vyšší růst.

Vsadil bych na kombinaci příběhů. Nejsme plně racionální a potrvá, než peníze přeceníme. Hodnota dluhu klesne, inflace se ještě zvýší. Nedojde ale k hyperinflaci, protože před ní dáme přednost daním, úsporám a deregulaci. ČNB investuje většinu rezerv do akcií, čímž výhledově ucpe kus díry ve státní pokladně.

Jedno ale už víme jistě: stát dluh splatit musí, ať už přebytky, nebo inflací. Samozřejmě? Ještě v roce 2019 vlivný francouzský profesor Olivier Jean Blanchard vyhlašoval, že dluh může být zdarma. Stejný Blanchard chce dnes zvýšit inflační cíl centrálních bank. To by znamenalo lehčí obsluhu dluhu – ale rezignaci na systém tvářící se jako cenová stabilita.

Připomeňme hlavní teze současného vedení banky: 1) Zvyšování úroků inflaci nutně nesníží, dokonce ji za jistých okolností může zvýšit. 2) Při boji s inflací má dnes hlavní roli vláda. 3) Je potřeba investovat devizové rezervy, aby dlouhodobě vydělávaly. Rezervy je tedy lepší si nechat spíš než je odprodávat pro posílení koruny.

Žádná z těchto tezí není konzistentní s dosahováním cenové stability podle ekonomických teorií hlavního proudu: keynesiánské, monetaristické a novokeynesiánské. Ve všech těchto teoriích zvyšování sazeb spolehlivě snižuje inflaci, byť v monetaristickém modelu zprostředkovaně skrze nabídku peněz.

Co se týče role vlády, ta má na inflaci vliv ve všech teoriích. Ale tento vliv je vždy jen dočasný a mnohem slabší, než má národní banka. Dosavadní ekonomický konsensus zní, že ohledně inflace je nezávislá národní banka nakonec všemocná: v horizontu několika let dosáhne bez ohledu na vládu takové inflace, jakou chce. Ač to může hodně bolet.

Fiskální teorie cenové hladiny

Ještě zajímavější je pak důraz ČNB na investici devizových rezerv. To bylo téma řady rozhovorů nového guvernéra. Detaily změn sice národní banka ještě nezveřejnila, ale vypadá to, že do akcií bude brzy investována více než polovina rezerv. Protože akcie dlouhodobě vydělávají mnohem víc než dluhopisy, vynese taková investice během našich životů biliony. Podle standardních teorií to ale s inflací nijak nesouvisí.

Jak tohle všechno dohromady může dávat smysl? Jedině tehdy, když se bankovní rada chová podle fiskální teorie cenové hladiny. Podle této teorie se ceny přizpůsobují tak, aby se reálná hodnota státního dluhu rovnala současné hodnotě budoucích primárních přebytků státního rozpočtu. Tedy státní dluh lomeno cenová hladina rovná se součet přebytků vydělených úrokovou sazbou.

To je mimochodem stejný princip, jako když oceňujeme hodnotu akcií. Hodnota firmy se rovná současné hodnotě součtu budoucích dividend. Z tohoto pohledu je státní dluh vlastně akcie vlády: vláda sice formálně těžko zkrachuje, ale v nouzi může vždy svůj dluh smazat inflací. Ať už záměrně, nebo tím, že inflaci nechá hořet. To je fiskální teorie cenové hladiny.

Fiskální teorie zatím není součástí hlavního proudu, ale není to ani výstřel do tmy. V lednu o ní vychází kniha profesora Cochrana ze Stanfordu. Na tento opus magnum (jehož 584 stran už studují poradci bankovní rady) napsali pochvalné recenze například nositelé Nobelovy ceny Christopher Sims a Thomas Sargent. Jedná se o ucelené pojednání na úrovni Keynesovy Obecné teorie nebo Měnové historie Friedmana a Schwarzové. Bude patřit k základnímu vzdělání makroekonoma.

Naděje na konzistenci ČNB

Jak tedy fiskální teorie vysvětluje chování ČNB? Zaprvé, úrokové sazby. Podle fiskální teorie vyšší sazby snižují současnou hodnotu budoucích vládních přebytků. Pravá strana rovnice se zmenší. Když se nezmenší státní dluh na levé straně, musí se zvýšit cenová hladina ve jmenovateli, a tedy stoupne inflace. Přidáme-li rigiditu cen, bude i tahle teorie ukazovat krátkodobý pokles inflace po zvýšení sazeb, ale není to hlavní výsledek.

Zadruhé, vládní deficit. Tady je to jasné, tohle je samotné jádro fiskální teorie: jedině dlouhodobě zodpovědné hospodaření státu vede k cenové stabilitě. Zatřetí, devizové rezervy. Výnos rezerv nakonec národní banka vždy musí převést státu. Tedy vyšší výnos rezerv masivně zlepšuje dlouhodobé hospodaření a vede rychle k nižší inflaci. Investice rezerv (pokud nepůjde zase do čínských dluhopisů) je klíčová.

Tohle všechno může být jen náhoda. Na druhou stranu guvernér Michl profesora Cochrana ve svých nedávných textech sám citoval. Takže existuje naděje, že chování národní banky má konzistentní základ, byť dosud třeba jen intuitivně vnímaný. A tím základem může být jedině fiskální teorie, ať už je to teorie správná, nebo ne.

Ve světě je výjimečné, aby vedení národní banky jmenoval prezident sám. Je to nesmírně silná pravomoc. Vždyť banka rozhoduje nejen o inflaci, ale i o rozložení 3 bilionů korun v devizových rezervách. Bude-li většina bankovní rady chtít nakoupit biliony ruských rublů nebo stamiliardy čínských juanů, nikdo je nezastaví, nikdo je nemůže odvolat. Navíc u nás prezident každých 6 let během půl roku vymění 6 ze 7 členů rady, což nemá jinde obdoby.

Prezident banku přetvoří

Během příštích 5 let neudělá nový prezident s inflací mnoho: znovu jmenuje respektovaného Tomáše Holuba, ostatním Zemanovým radním mandát nevyprší. Ale nový prezident bude hlavní osobou další volby, po které hned jmenuje nového guvernéra a celý zbytek vedení. Měli bychom tedy už dnes vědět, jakou strategii mají vážní kandidáti. Jak zajistí, aby se neopakoval průšvih z let 2021–2023, kdy českým domácnostem shoří třetina úspor?

Strategie může mít řadu podob. Třeba: všechno je fajn, není třeba nic měnit. Nebo: chci, aby národní banka opravovala svoje chyby. Když je letos inflace 16 %, ať se aspoň mnoho let snaží o 1 %, ne o 2 %. Nebo: místo každoroční inflace by byla lepší stabilita průměrných cen, nechť to radní veřejně proberou. Nebo: chci aktivnější používání devizových rezerv pro posílení koruny. Nebo: rychle přijmout euro. Musí si to umět pečlivě odůvodnit, ale od toho má poradce.

Nic takhle přímého jsme od favoritů neslyšeli. Jde ke cti Petra Pavla a Danuše Nerudové, že při výběru členů rady plánují konzultace s odborníky nebo premiérem. To pomůže aspoň tomu, aby prezident nebyl překvapen reakcí trhů a veřejnosti na svůj výběr. Jenže je to procedurální změna, ne strategie. Náš systém sice vyprodukoval kontroverzní volby, ale celkově funguje dobře, jak ukazuje i dnešní jmenování Jana Kubíčka a Jana Procházky.

Vybírejme zahraniční ekonomy

I změna způsobu jmenování rady může být pojata strategicky. Není důvod, abychom se omezovali na české ekonomy a bankéře. Experti v národní bance fungují bez problémů v angličtině, klíčové výstupy se už v angličtině připravují. Pro tak důležitou práci musí Česko sehnat nejlepší odborníky ze zahraničí. I když to bude stát desetinásobek, bohatě se nám to všem vyplatí. Žádný český ekonom nepatří do elitní světové stovky.

Prezident má hlavně okrasnou roli. S máločím může doopravdy pohnout – kromě inflace. Může zajistit, aby koruna byla skutečným uchovatelem hodnoty. Abychom se na hodnotu peněz mohli spolehnout, podobně jako se můžeme spolehnout na délku metru nebo vteřiny. Jak prezident u inflace zavelí, tak nakonec bude. I kdyby nic jiného, tohle stojí za to, abychom v lednu k volbám šli. Snad si to uvědomí i 3 favorité a strategii nám nabídnou.

Ano, potřebujeme víc míst v domovech důchodců, potřebujeme pro seniory také lepší komfort. Ano, nový domov před volbami slibovaly tuším všechny strany. Ale je třeba si uvědomit, že potřebná suma je aktuálně tak gigantická, že omezí možnosti města financovat cokoli dalších po příštích 10 let. Stále si na to můžeme půjčit, ale pomalu už končí doba, kdy nabrat dluh bylo nejlepší spoření: úroky zřejmě příští rok přesáhnou inflaci a zůstanou dlouhodobě vysoké.

Zásadní problém je s tím, že na velký nový domov důchodců už prakticky nelze sehnat dotace. Evropské fondy nyní financují spíše jen menší domovy, případně jejich rekonstrukce. Takže doba, kdy tenhle projekt dával finanční smysl, už dle mého názoru minula. V plánování jsme utopili stovky tisíc (miliony?), ale i tak se nám vyplatí tenhle projekt opustit a zajistit komfortní místa v domovech ekonomičtějším způsobem.

Jak? Rozumnou alternativou je postupně opravit stávající domovy a přistavět tam, kde je možné. Na takové menší projekty bude snazší sehnat dotace a celkově to vyjde mnohem levněji. Jasně, nebude to jednoduché, nebude to velkolepé, ale rekonstrukce není nemožná. Navíc se nabízí zapojit vilu Klára. Osobně nemám nic proti tomu, aby z ní byl hotel. Nicméně aktuálně nás možná více trápí právě potřeba bydlení pro seniory.

Nejlepší by bylo prodat Kláru zájemci, který z ní bude chtít udělat soukromý domov důchodců. Tím se uleví kapacitě městských zařízení, navíc rekonstrukci město nejen nebude muset samo platit, ale získá ještě finance prodejem nemovitosti – který by měl proběhnout za tržní cenu. Nákupce se také bude muset zavázat, že přes spuštěním soukromého provozu poskytne prostory dočasně jako ubytování pro seniory, kteří se budou muset stěhovat kvůli opravě městských domovů.

Suma sumárum, můžeme získat podobně nových míst pro seniory v podobné kvalitě jako ve variantě nového domova, ale za mnohem nižší cenu. Nevýhodou je, že se nebude jednat o elegantní novou stavbu a pomník současné architektury. Potřebujeme ji ale za 300 (nebo spíš 400) milionů?

Odpověď záleží na tom, jak domácnosti a firmy přemýšlejí o inflaci. Rozdíl v přemýšlení o inflaci („tvorbě očekávání“) představuje základní rozpor mezi ekonomickými modely. Prvně zmíněný proud modelování nazvěme keynesiánský. Podle něj je ekonomika stále v nerovnováze a centrální banka ji musí do rovnováhy aktivně tlačit. Klíčovým číslem je takzvaná rovnovážná úroková míra. Tedy úroky očištěné o inflaci, které ekonomiku (a inflaci) ani nebrzdí, ani nezrychlují. Odhad tohoto čísla z dílny ČNB je zhruba +1 procento.

V této logice tedy národní banka i dnes šlape na plyn, protože úroková sazba sedm procent je menší než inflace. Přesněji řečeno, co porovnáváme při spoření, jsou roční úroky oproti očekávanému znehodnocení peněz za stejnou dobu. O očekávané inflaci se hodně mluví, ale nikdo ji nezkouší měřit sociologicky košer postupem. Těžko však potkáte někoho, kdo do roka čeká inflaci pod šest procent.

V klasickém keynesiánském přístupu se navíc očekávání budoucí inflace tvoří jednoduše podle současné inflace. Vidím inflaci 15 procent, čekám ji 15 procent příští rok. Při stabilních úrokových sazbách sedm procent a jen mírných devizových intervencích tento model (ve své nejjednodušší inkarnaci) implikuje výbuch inflace k nekonečnu. Jiným slovem – hyperinflaci.

Druhý proud modelování můžeme nazvat optimistický. V něm se ekonomika do rovnováhy sama vrací, byť dočasně ji vychylují různé šoky. I změna úroků je jen šok. Optimistický přístup bere racionalitu a důvěryhodnost národní banky jako základ, se kterým domácnosti uvažují o inflaci. Když všechny domácnosti věří ČNB, že inflace za dva roky bude dvě procenta, tak inflace za dva roky bude dvě procenta.

Ale i v optimistickém přístupu se inflace bude rovnat očekáváním jen tehdy, když nepřijdou další šoky. Je to ovšem důvod, proč se prognózy inflace ČNB vždy nakonec vracejí na dvě procenta: model předpokládá, že všichni věříme inflačnímu cíli. Prognóza ČNB na dva roky tedy není prognóza, ale předpoklad. Jinak to ani být nemůže.

Máme naději na nízkou inflaci, nebude-li ČNB už dělat nic? Ano. Je to pravděpodobné? Ne. Nečinnost banky u úroků i kurzu podkopává naši důvěru, že inflace bude pod kontrolou. V obou modelech hrají prim (bohužel neměřená) inflační očekávání. Chybí ujištění á la Draghi (bývalý prezident Evropské centrální banky), že banka udělá vše pro cenovou stabilitu.

Pro důvěryhodnost prognózy ČNB je nejvíce znepokojující odhad růstu mezd. Za roky 2022 a 2023 banka čeká stagnaci produktivity, ale pokles platů reálně o 10 procent. Takový rozdíl je historicky nevídaný a dlouhodobě neslučitelný s ekonomickou teorií a stavem našeho trhu práce. Mzdy zřejmě porostou mnohem rychleji, což způsobí další šok. Inflace tedy bude v dohledné době nad dvě procenta podle obou alternativních modelů – pokud se ČNB neodhodlá k činu.

Státní dluh tak ve skutečnosti klesne za jedno jediné pololetí nejméně o 65 miliard! To nemá obdoby ani v letech bezuzdné konjunktury 2016–2019. Tehdy sice veřejný sektor hospodařil s oficiálním přebytkem, ale inflace byla tak nízko, že jsme skoro mohli mluvit o cenové stabilitě. Paradoxně tedy současná vláda kritizovaná za rozpočtovou marnotratnost hospodaří s nejvyšším reálným přebytkem v našich dějinách.

Rekordní jsou letos i daně

Jenže tohle přirozeně není něco, za co bychom měli vládu (nebo Českou národní banku) chválit. Přebytek státního rozpočtu vždy znamená, že příjmy státu jsou vyšší než výdaje. A příjmy státu tvoří daně. Ty se sice naoko nezvyšují, ale inflace poblíž 20 procent se rovná masivnímu, ač skrytému zvýšení daní na úsporách. Domácnosti mají v bankách uložených 3,3 bilionu korun, což znamená, že za pouhý půlrok tím přijdou o 300 miliard korun.

Proč na ztrátě domácností vydělá stát? Zaprvé, jak jsme viděli, státní dluh je zhruba stejně velký jako úspory domácností. Ztráta věřitele je zisk dlužníka. Zadruhé a obecněji, všechny peníze jsou druh státního dluhu. Například každá bankovka je závazek, který má vůči držiteli národní banka, tedy státní instituce. Když je vládě nejhůř a hrozí bankrot, národní banka vždy může koupit dluhopisy za nově vytvořené peníze. Podívejme se na eurozónu.

Inflace je tedy forma státního bankrotu. Ten může mít řadu jiných podob: nezaplacení splátky držitelům dluhopisů, nezaplacení důchodu seniorům, drastické zvýšení daní zaměstnancům. Vždy se jedná o porušení společenské dohody, kterou každý z nás potichu se státem uzavřel. Dohoda je: budu pracovat a platit mírné daně. Ty, státe, mě za to necháš žít v klidu a ve stáří mi dáš důchod, který jsi mi slíbil.

Potřebujeme novou smlouvu se státem

Součástí dohody nebylo, že stát nechá za tři roky shořet třetinu našich úspor, což se stane dohromady za léta 2021–2023. Součástí dohody nebylo, že k rekordní inflační dani stát ještě přidá vyšší daně z práce, což hrozí v dalších letech. Součástí dohody nebylo, že generace dnešních třicátníků bude mít třetinový důchod oproti důchodcům současným, což je jistota současného systému.

Dokud se nerozhodneme úplně překopat náš důchodový systém, a dohodnout se tak na nové společenské smlouvě, bude naše země neustále v insolvenci. Forma bankrotu se bude měnit, ale nejčastější vždy bude inflace: český střadatel je nenáročný. Nepřesouvá svoje úspory do bank s vyšším úrokem. Nevyžaduje po politické reprezentaci jednoznačné vymezení úkolu cenové stability, který Ústava zadává národní bance.

Buďme nároční. Chtějme po našich poslancích a senátorech novelu Zákona o ČNB, která jasně řekne, že banka se musí snažit o dlouhodobou stabilitu průměrných cen. Ne o kladnou inflaci jako teď. Bez inflace se každé zvýšení daní bude muset odhlasovat v parlamentu, jako už dnes jakákoli jiná daň kromě daně inflační. Bez inflace musí vláda hledat řešení veřejných financí v rámci naší společenské smlouvy – nebo nám nabídnout smlouvu novou.

Jsme v nejhorší situaci, v jaké jsme se kdy ocitli jako samostatná Česká republika. Zároveň to ale není klasická ekonomická krize, která by měla trvat delší dobu. Útlum je vyvolán převážně vysokými cenami energií, které se jednou vrátí na původní čísla.

Za jak dlouho?

Může to trvat několik let. Ale globálně platí, že nabídka energií se nesnížila. Elektřina ani plyn nebudou navždy drahé. Problém je daný dočasně situací na východě. Ta se ani vyřešit nemusí, stačí, že budeme mít hotové terminály pro dovoz zkapalněného plynu z Ameriky.

Ekonom Lukáš Kovanda řekl: „Politici by měli lidem nalít čistého vína a říct, že energo-drahota je výsledkem záměrného konání EU v posledních 15 letech: podinvestování energetiky a jádra, sázky na nespolehlivé zelené zdroje a Putinův plyn. Napříč EU se překotně opouštěla tradiční energetika, aniž by měla odpovídající náhradu. Zato vybudovala fatální energetickou závislost na totalitárním režimu, jenž si s ní pohrává.“ Souhlasíte?

I člověk, který má rád Evropu, si musí přiznat, že evropská energetická politika selhala. Razila to EU, ale neznamená to, že to na nás valil jenom ten zlý Brusel. Hlasovali pro to i čeští politici, pro byla i spousta českých komentátorů. Je to špatné kolektivní rozhodnutí většiny z nás.

Jaký podíl má na současných cenách energií a inflaci zelená politika, Green Deal, emisní povolenky, a především rozhodnutí Německa pozavírat jaderné a uhelné elektrárny a vsadit na ruský plyn, který před 30 lety nikdo ze západní Evropy nedovážel? Nebylo tohle fatální oslabení a Putinova válka to jen dorazila? Možná právě kvůli této závislosti si Rusko trouflo napadnout Ukrajinu…

Problém je v tom, že nové zdroje energie jako například soláry jsou sice skvělé, ale závislé na tom, kdy svítí slunce. Proto zvyšují důraz na záložní zdroje, které vykrývají poptávku, když slunce nesvítí. Do velké míry to způsobuje nerovnováhu na trhu energií, protože cena se určuje podle nejdražšího zdroje, který je v tu danou chvíli zapnutý…

Což bývají plynové elektrárny.

Přesně tak. A plyn je dnes strašně drahý. Kdyby Němci investovali do jaderných elektráren, nebyla by tak velká potřeba vyrovnávat nabídku elektřiny uhlím a plynem. Místo toho se orientovali na Rusko, což se ukázalo jako velká chyba. Ceny energie by byly jinak o poznání nižší. Green Deal má na současné energetické krizi opravdu svůj podíl. My na zelenou tlačíme dřív, než je na to technologie připravená, hlavně po stránce akumulace neboli udržování energie, když slunce nesvítí. Dobrá je proto kombinace solárních a větrných elektráren. Když nesvítí slunce, tak aspoň často fouká. Ale pořád to ještě zdaleka nestačí… Odklon od jaderné energie byla jednou z hlavních příčin současných problémů.

Půjde to bez jaderné energetiky? Neřídí se energetika a ekonomika obecně v Evropě spíše ideologií? I Japonsko, které má za sebou hrůzy Hirošimy a Nagasaki, i Fukušimu, se nyní pragmaticky k jádru vrací.

Jaderná energie je čistá z hlediska emisí, i když má samozřejmě svá rizika. Nicméně řekl bych, že dnešní jaderné elektrárny jsou pro lidi bezpečnější než tepelné, pro řadu zvířat i než větrné nebo vodní. Měli bychom přehodnotit náš postoj k jaderné energetice. Nejen v Německu, ale všude v Evropě. Jestli chceme mít nízké emise a zároveň dostupnou elektřinu, jiná cesta než jádro za současné technologie není a hodně dlouho nebude. S tím se musíme smířit, přestože některým z nás se to ideologicky nelíbí. To znamená nejen elektrárny znovu otevírat, ale masivně začít stavět po celé Evropě nové. Hned.

Teď v záři Němci sice dvě elektrárny nechali v rezervě, ale třetí odpojili. Proč mají vlastně vůči jádru takový odpor?

Nechápu to… Dnes je úplně jiná úroveň bezpečnosti, ale my máme v hlavách pořád Černobyl. Možná kdyby tehdy nebylo Černobylu, tak tu obavu nemají. Měli bychom všude po Evropě jaderné elektrárny a neměli bychom problém, protože elektřiny by bylo dost a plynu by nebylo tolik potřeba. S troškou nadsázky lze říct, že u kořenů současné energetické krize leží už ruský diletantismus 80. let. Němci jako bezprostřední důvod uváděli Fukušimu, to ale byla spíš marketingová katastrofa pro nukleární energii. Ve Fukušimě zabíjelo tsunami, ne radiace.

Není to rozhodnutí od Německa sobecké? Oni mají peníze na to koupit si drahou energii, ale kvůli jejich postoji je energie drahá pro celou Evropu.

Na druhou stranu my nejsme čistý dovozce elektřiny, pořád většinou víc energie sami vyrobíme, než kolik jí dovážíme.

Jenže ji obchodujeme přes německou burzu, a tím pádem se prodraží. Kdybychom ji obešli a prodávali ji levně, nemuseli bychom tolik zatěžovat domácnosti a firmy…

Jenže ji vyrábí a prodává draze hlavně ČEZ, což je z většiny státní firma. Ve finále stejně ty peníze zůstanou tady. Zastropování cen elektřiny a mimořádná daň není nic jiného, než že vezmete zisky společnosti ČEZ a rozdělíte je lidem, aby mohli utáhnout účty za elektřinu. Pro naše domácnosti jsou vysoké ceny na burze tedy nevýhodné jen krátkodobě. Teď se schválil rozumný kompromis, který pro domácnosti bude zhruba znamenat zvýšení cen energií zhruba o sto procent oproti roku 2021. Většina to nějak utáhne, jen nás to nutí šetřit. A to je dobře. Nemůžeme donutit ČEZ, aby prodával elektřinu za výrobní ceny, protože není ze 100% státní firmou. Pořád musíte brát v úvahu, že má minoritní akcionáře a bylo by proti zákonu, aby stát nutil ČEZ prodávat pod tržní cenou. Takhle ČEZ přinese do rozpočtu peníze, ze kterých se bude moct zaplatit aspoň část dluhu, který vznikne zastropováním cen energií. Jednak z dividend a pak zaplatí i daň z mimořádných zisků, kterou vláda plánuje zavést. Ta se nebude týkat jen společnosti ČEZ, nýbrž třeba i bank.

Ještě na jaře naši politici tvrdili, že ceny energií zastropovat nejde. To nám lhali?

Oni opravdu věřili tomu, že to není možné, dokud s tím nepřišla třeba Francie a další země, které tu cestu prošláply.

Myslíte si, že zastropování je dostatečná kompenzace? Že po zimě nebudou krachovat firmy a nevypuknou sociální nepokoje? Kvůli vysoké ceně za plyn už byla mimo jiné nucena zavřít řada pekáren…

Nemyslím si, že by to po těch nových úpravách bylo likvidační a že by to mělo znamenat sociální nepokoje. Mohlo to bývalo hrozit, pokud by nedošlo k zastropování. A asi už během zimy. Ale tomu se povedlo zabránit. Což nicméně neznamená, že to pro řadu rodin nebude obtížné. Ale ne likvidační.

Je čas opustit Green Deal? Nebo ho odsunout na dobu, kdy krize pomine?

V ekonomii rádi porovnáváme náklady a výnosy. Když zavádíte nějaké opatření, je třeba zjistit, jestli se to vyplatí. Jak to je při přechodu k zelené energetice? Když chcete snížit emise CO2, což je dobrá věc, musíte se podívat, kolik vás to stojí. Někde je hranice, za kterou už se nevyplatí jít, abychom ještě měli dost prostředků na ostatní aspekty života. Myslím, že už jsme tu hranici překročili.

EU chce být kolem roku 2050 uhlíkově neutrální. Zároveň ale celosvětově produkuje jen nějakých 8 až 9 % CO2, zatímco třeba sama Čína skoro 30 % a týdně prý otvírá v průměru 2 nové uhelné elektrárny. Není to od EU páchání ekonomické sebevraždy? Klima přece nemá hranice, a pokud se k zelené politice nepřipojí všichni, nic se nezmění.

Evropská unie chce ukázat správnou cestu, ale obávám se, že už nemáme peníze být průkopníkem. V určitou chvíli je to tak drahé, že pak vám nezbyde na školství a zdravotnictví. Na to, aby si naše děti v dospělosti žily podobně dobře, jako my. Neříkám, že bychom měli Green Deal úplně opustit, ale radil bych zvolnit. Konkrétně bych revidoval Pařížskou dohodu (koncem roku 2015 bylo všemi zeměmi OSN schváleno udržení nárůstu globální průměrné teploty výrazně pod hranicí 2 °C oproti hodnotám před průmyslovou revolucí, pozn. red.). William Nordhaus získal Nobelovu cenu právě za modely nákladů a výnosů snižování emisí. V nobelovské přednášce ukazuje, že by pro společnost bylo lepší nedělat nic než postupovat podle Pařížské dohody. Pařížská dohoda není vědecká, nýbrž ideologická, podobně jako zavírání jaderných elektráren. Cílem by mělo být, aby se oteplování zpomalilo, ale zároveň se nezmrzačila naše společnost. Společenské výhody snižování emisí se musí rovnat nákladům.

Jak vy osobně řešíte nárůst cen energií?

Bydlíme v rodinném domě, dostavěli jsme před čtyřmi roky, topíme elektřinou a máme soláry a tepelné čerpadlo. A že byl tehdy plyn levnější? Nechtěl jsem mít doma nic výbušného (směje se). Postavili jsme pasivní dům, za energie platíme ročně padesát tisíc korun. Ale zhruba půlku spotřebuje venkovní vířivka. Kdyby měly ceny vzrůst vícenásobně, nebo nastal v zemi opravdový nedostatek elektřiny, tak ji samozřejmě vypnu. Zatím běží, protože mám od loňského léta zafixovanou cenu elektřiny na dva roky, takže děti jsou spokojené. Když nad tím ale teď přemýšlím, asi bych ji před zimou vypnout měl každopádně.

Šetříte jinde? Zkoušel jste najít někde rezervy?

Ani ne. Kolik můžete ušetřit? Pár procent? Spíš se snažím dnes víc vydělat, než abych šetřil. Vždycky se dá najít možnost, jak si přivydělat. Snáz než hledat, kde ušetřit. Když dnes budete šetřit a úspory si ukládat, požere vám to vysoká inflace, která je teď 17 procent. Čím větší úspory máte, tím víc dnes tratíte. Takže když mám nějaké peníze navíc, investuju je do akcií.

V rozhovoru pro DVTV jste řekl, že víc utrácíte…

Kvůli inflaci vnímám, že peníze ztrácí hodnotu. Proto je teď pro mě snazší utrácet peníze, pokud je zrovna mám. Stokoruna neznamená totéž, co před dvěma lety, nýbrž jen 80 korun. Příklad: můj tatínek je na invalidním vozíku a vždycky chtěl vidět pláže v Normandii, kde se vylodili spojenci. Bude mu sedmdesát, je v důchodu. Měl naspořeno, a tak jsem mu řekl: „Pojedeme tam, všechno to zorganizuju, budu Tě vozit, nebudeme na ničem šetřit, a Ty to zaplatíš.“ (směje se) Celý život šetřil, nikdy by si nic takového nedopřál nebýt té krize. Byl nakonec velmi spokojený. Viděl, že to byly dobře využité peníze, protože jinak by mu je inflace znehodnotila.

Mluvili jsme o závislosti na ruském plynu. Nebude se totéž opakovat i při elektromobilitě v závislosti na dodávkách z Číny? Vyrábějí tam drtivou většinu elektrobaterií. A mají pod palcem většinu dolů s potřebnými cennými kovy, a to i v Africe. Neměli bychom mít strach i ze závislosti na Číně? Anebo z Indie, kde se produkuje většina lékových látek. Čipy zase na Tchajwanu.

Suroviny se dají získat ze spousty míst na světě. Ale kdyby Čína třeba napadla Tchajwan, budeme mít kvůli případným sankcím mnohem větší problémy než teď s Ruskem. Co nám mohou Rusové nabídnout? Kromě plynu, ropy a hnojiv skoro nic. Rusko je ekonomicky malá země. Ale i bez Číny bychom se nakonec obešli. Jen by to znamenalo, že většina věcí by byla dražších. Možná napořád, protože by to vedlo k odbourání globalizace. Platí rovnice, že když budeme soběstačnější, budeme zároveň mnohem chudší, protože vyrábět v Evropě bude dražší. Politici a firmy se dosud řídili ekonomickými čísly, protože jsme neměli strach ze závislosti. Dílem proto, že jsme dlouho žili v míru, válku si v Evropě dokázal představit málokdo… Teď se bude každá země víc snažit o soběstačnost. Dá se o hodně víc peněz do bezpečnosti, posílí se armády. I to bude mít vliv na inflaci. Byla vysoká už před válkou. A kvůli odklonu od globalizace bude ještě těžší se jí dlouhodobě zbavit.

Mluvili jsme o odklonu politiků od ekonomického rozhodování a příklonu k ideologickému. Máte vysvětlení, proč k tomu došlo?

Nejsem sociolog, ale mám teorii, že to do velké míry způsobily sociální sítě. Mimochodem, víte, proč jsme ještě nepotkali mimozemskou civilizaci? Protože v nějaké fázi každá civilizace vynalezne sociální sítě, a tím se sama zničí. (směje se). Funguje to jednoduše: stačí mít chuť a čas přesvědčovat ostatní o své pravdě. A dělají to většinou mladí lidé ze západních zemí, kteří příliš nepracují. Právě oni dnes často táhnou veřejnou debatu ohledně změny klimatu a dalších důležitých otázek. A mají zpětně vliv i na hlavní periodika. Ještě před deseti lety to vypadalo úplně jinak. Aspoň občas se v nich náklady a výnosy opatření související s bojem proti globálnímu oteplování řešily. Dnes o tom těžko uslyšíte. A podle mě je to dané právě tlakem sociálních sítí. Experti mají na vybranou: buď lynč na Twitteru, nebo říkat to, co chce lid slyšet.

Proč máme skoro tak vysokou inflaci jako v Pobaltských zemích?

Tipoval bych, že z aktuálních 17 % inflace je deset procent dovoz a sedm bude náš příspěvek. Kromě vnějších vlivů, tedy covid a následně válka na Ukrajině, problémy s energiemi, Green Deal… vidím tři domácí zdroje. Zaprvé, máme přehřátý trh práce, málo lidí je ochotných pracovat. Máme tu epidemii invalidity u lidí, kteří by pracovat mohli. Proto je tlak na vyšší mzdy. Zadruhé, naše vláda byla za covidu víc rozhazovačná než vlády jiných zemí. Rozdala masivní plošné kompenzace. Takovým výdajům se říká vrtulníkové peníze. Do toho patří i plošné přídavky na děti nebo nárazové zvyšování důchodů. Zatřetí, koruna byla slabší, než měla být. Negativní roli hrála i hysterická rétorika ČNB loni. Jejich strašení jsem příliš nerozuměl. Začali zvyšovat úrokové sazby, sice pozdě, ale silně. Vláda je za to kritizovala a oni se možná tím strašením, jak bude situace apokalyptická, chtěli obhájit. Místo, aby se snažili společnost uklidnit… I v ekonomice hodně záleží na psychologii. Když vidíte, že vše masivně zdražuje, že i národní banka před tím varuje, tak si obchodníci řeknou, proč bychom taky výrazně nezdražili, ono se to ztratí… Tu spirálu zdražování nezpůsobila ČNB, ale podílela se na tom. Zvyšování sazeb možná inflaci tlumilo méně, než jak ji zvyšovala špatná komunikace ČNB. Vina leží na bývalém guvernérovi (Jiřím Rusnokovi, který byl ve funkci do června 2022, pozn. red.). Občas působil, že už se těší na chalupu do důchodu. Evidentně to pro něj nebyl vrchol kariéry a ta práce ho nebavila. Kdyby byl guvernérem Zdeněk Tůma nebo Mojmír Hampl, dopadlo by to jinak.

Proti inflaci jste brojil už před krizí. Stojíte za projektem Zrušme inflaci. Jaké navrhujete řešení?

Na stránce zrusme-inflaci.cz máme detailní návod. Důležité je teď prodat eura, která se nakupila během doby, kdy ČNB intervenovala proti koruně, aby ji oslabila. Vytvořili hromadu nových korun, za které nakoupili eura od spekulantů ze zahraničí. Teď bychom ten proces měli obrátit, abychom korunu pro změnu posílili.

Kolik těch eur v devizových rezervách máme?

Zhruba 140 miliard eur. Oznámil bych, že polovinu rezerv prodáme do dvou let a každý měsíc bych prodal zhruba tři miliardy. Tím bychom se vrátili do bodu před rokem 2013, kdy ČNB s intervencemi začala. Když by koruna posílila, zlevnilo by to dovážené zboží, tedy i ropu a plyn. Kdyby to ČNB spustila před rokem, dnes bychom neměli inflaci 17 procent, nýbrž třeba jenom devět. Mohla by totiž minimálně zastavit inflační hysterii, kterou sama pomohla vytvářet vyjádřeními, že zvyšuje úroky, protože inflace bude apokalyptická.

Proč to pořád ČNB neudělala?

Oni nějaká eura prodávají, ale příliš málo. Asi se bojí, že by tím ČNB realizovala obrovskou ztrátu. Mezi roky 2013-17 nakoupili zhruba sedmdesát miliard eur za 27 korun, dnes by je prodávali zhruba za 24,60. Prodělali by kolem 170 miliard korun. Nešlo by nepřiznat, že tu ztrátu způsobila politika ČNB. Toho se podle mě její vedení bojí, a bojí se toho i část aparátu. Chápu tu obavu, ale myslím si, že důležitější je inflaci snížit. Potřebujeme, aby se zase vyplatilo spořit. To je cesta, jak nakonec inflaci úplně porazit. Dnes se to ale vůbec nevyplatí. Dnes je průměrná úroková sazba na všech úsporách asi 1,5%, přitom komerční banky přehodí tyhle peníze do ČNB a ta jim je úročí sedmi procenty. Je potřeba, aby komerční banky úročily vklady aspoň šesti procenty bez podmínek.

Jak byste je donutil?

Guvernér ČNB by si mohl pozvat šéfy největších bank. A říct jim: „Když nám pomůžete v boji proti inflaci, nebudeme spouštět dodatečnou regulaci, kterou bychom jinak spustili.“ Guvernér na ně má silné páky, ale ne vždy je využívá. Centrální banka a komerční banky jsou navzájem svázané. Největším klientem centrální banky není vláda, chvála Bohu, ale není to ani veřejnost, nýbrž soukromé banky. Banky, které s ní dělají obchody a pak jejich ekonomové končí v radě ČNB anebo z ní naopak odcházejí do komerčních bank. Jsou personálně provázání bankovním byznysem. Nechápu úplně, že se v dnešní době tento střet zájmů neřeší. Národní banka neudělá nic většího proti zájmu bank. Ale jsou světlé výjimky: ČNB třeba donutila soukromé banky, aby hypotéky šly mimořádně refinancovat bez velkých poplatků, které původně banky vyžadovaly. Takže když se chce, tak to jde. Obecně jsou ale u nás banky příliš privilegované. Měli bychom je motivovat soustředit se na produktivní byznys, tedy úvěrování, nikoli vydělávání na přehazování peněz od klientů do ČNB.

Jak?

Založil bych státní banku pro drobné střadatele, která by nedávala úvěry, jen by brala úspory od lidí a ukládala by je u ČNB. To je vše. Aby se nemohla podbízet a nabízet třeba úrok 8 %, v zákoně by měla podmínku, že každý rok musí být zisková. Jinak by měla stejné podmínky jako ostatní banky. Co by to způsobilo? Přineslo by to konkurenci a komerční banky by také musely zvednout úroky vkladů. Zároveň by klesly zisky bank z neproduktivních činností, a nemusela by se zavádět bankovní daň. Je to cesta, jak spoření z dlouhodobého hlediska opět nastartovat. Teď je mrtvé. Dnes je spořit vysloveně hloupé, nejlepší spoření je v tomto systému dluh! Kdyby se to změnilo, tak bychom zase mohli učit děti, že je dobré spořit. Ale tohle přes lobby bank asi neprojde… Každopádně by státní banku, nebo přímo ukládání peněz lidmi v ČNB, mohl guvernér použít jako hrozbu, aby donutil komerční banky chovat se víc konkurenčně na trhu spoření.

Voláte po posílení koruny. Máte odhad, kolik by euro muselo stát korun, aby byla inflace jednociferná?

Nemám. Nevím ani, na jak silnou hodnotu by to bylo možné stlačit, kdyby ČNB prodala všechny rezervy. Ale potřebovali bychom to stáhnout aspoň o pár korun za euro. Mimochodem, guvernér národní banky správně tvrdí, že platy v ekonomice by měly odrážet produktivitu práce. Jenže tento rok produktivita práce rostla, ale reálné mzdy klesají o dvanáct třináct procent po odečtení inflace. Aby mzdy odpovídaly produktivitě práce, musí příští rok při další očekávané inflaci vzrůst o nějakých dvacet dva procent. Pravděpodobně se to nestane, ale podle té guvernérovy logiky by to tak být mělo. Půjdu si říct o zvýšení platu. Nevím, jak vy, ale já bych to zkusil…

Hodně štěstí… Myslíte na univerzitě, kde učíte?

To máte pravdu, asi mi nepřidají. Ale národní banka ukazuje, že marže soukromých firem narostly, minimálně v některých odvětvích. Aspoň některé mají polštář, díky kterému by mohly zvýšit platy, aby vyrovnaly jejich strašlivý pokles v letošním roce, který je největší v historii republiky.

V naší zemi je vyšší průměrný plat ve státním sektoru, přestože ve světě je běžné, že lidé v soukromých firmách berou víc. Co si o tom myslíte?

Myslím, že takhle je to i někde na jihu Evropy. A není to zdravé… Vždycky je snadné vytvořit nový úřad nebo přijmout nové úředníky. Těžké je pak tu agendu zeštíhlit. Je to špatně, protože tito lidé chybí na trhu práce pro produktivní činnost. Ve státním sektoru jsou desetitisíce lidí, co nedělají mnoho užitečného. Řada z nich sedí na úřadech a vymýšlí, jak co nejde. Nejsou to špatní lidé, ale systém je motivuje k obstrukcím. Často komplikují život ostatním lidem, kteří chtějí stavět nebo podnikat. Je proto potřeba motivovat takové úředníky, aby změnili práci.

Proč se to neděje, když to vlády před volbami tradičně slibují?

Kdo vytváří návrhy zákonů a opatření? Úředníci! Znáte seriál Jistě, pane ministře? Přesně tak to funguje ve skutečnosti. Pokud není politická vůle na zeštíhlení státního aparátu extrémně silná, vždycky zvítězí zájmy úředníků, kteří se samozřejmě brání jakýmkoli změnám a kteří si pak ochočí buď své ministry anebo Bankovní radu ČNB.

Ale abych se vrátil k té Vaší původní otázce na inflaci: posílit korunu je podle mě opravdu teď nejlepší nástroj, jak zkrotit inflaci. Každá inflace je nezdravá, nepřirozená a neústavní. Můžeme se jí úplně zbavit. Běžný nákup může stát stejně dnes i za 20 let.

Jak?

Upravme Zákon o České národní bance. Banka se musí přestat snažit o každoroční zdražování. Ať se snaží o stabilitu průměrných cen. Od roku 1990 vyšlo 220 odborných studií, které porovnávají náklady a výnosy inflace. Vědci se v nich v průměru shodují, že zdravá inflace je nula, nikoli dvě procenta, což je cíl ČNB a některých světových centrálních bank. Inflace přitom běží jen posledních sto let, aby ulehčila financování státního a dalšího dluhu. Ceny před první světovou válkou byly podobné jako o století dříve. Teď je inflace obrovská, ale v tomto systému banka svoje chyby neopravuje. Místo toho stále tlačí na další a další zdražování, takže vůbec nevíme, co si budeme moct za svoje peníze koupit za pět deset let. Když zrušíme inflaci, peníze přestanou ztrácet na hodnotě. Budeme moct šetřit na účtu v bance nebo doma v hotovosti bez nejistoty a složitostí. Inflace spoření zabíjí. Proto je tak těžké dnes spořit na důchod nebo pro děti.

Opravdu to ČNB může tak lehce zvrátit?

Nad cenou průměrného zboží a služeb má kontrolu ČNB, protože určuje cenu peněz a nepřímo i jejich množství v oběhu. Díky zásobě eur a dolarů má také vliv na hodnotu koruny oproti ostatním měnám. ČNB dokáže, aby koruna měla takovou sílu, jakou chce. Výkyvy by mohla opravit. Pokud nevěříme, že ČNB má nad inflací kontrolu, tak ji můžeme rovnou zavřít, protože nám k ničemu není, nemůže plnit svůj ústavní úkol, tedy péči o cenovou stabilitu. Před sto lety dokázal Alois Rašín (ministr financí Československa v letech 1918-19 a 1922-23, pozn. red.) také inflaci srazit z dvouciferných hodnot na nulu. Inflace údajně promazává kola ekonomiky, ale vědecký výzkum je proti. Vázal bych platy vedení banky, což je sedm lidí, na dodržování této cenové stability. V každé firmě, nejen soukromé, by měl být plat navázán na výkon. Neříkám, že bych jim snížil platy, naopak za cenovou stabilitu by měli mít veliké bonusy – abychom na tu pozici mohli najímat nejlepší lidi z celého světa.

Myslíte si, že guvernér ČNB Aleš Michl je mužem na svém místě?

Myslím si, že má za poradce jednoho z nejlepších ekonomických odborníků v ČR, Tomáše Adama. Na Alešovi oceňuji, že se nebojí měnit zavedené věci. Třeba rozhodl, že peníze z devizových rezerv nebudou ležet na běžném účtu, ale že se budou investovat do akcií a zlata. Sice zlato vám pravděpodobně nevydělá mnoho a lidi od investic do zlata spíš odrazuji, ale národní banka by takovým krokem mohla být důvěryhodnější. Ať my ekonomové chceme nebo ne, lidi mají zlato rádi. V suterénu má ČNB obrovské trezory, které může nacpat drahými kovy a ukazovat je lidem. Chodil bych se na to s dětmi dívat také (usmívá se).

Psal jste, že pokud ČNB nezačne investovat, hrozí české ekonomice krach…

To jsem psal loni a od té doby se situace ještě dramaticky zhoršila, takže investování devizových rezerv už nebude stačit. Do zlata bych investoval jen pár procent rezerv. Co se vyplatí dlouhodobě, je nákup akcií, podíly na úspěšných firmách z celého světa, pak máte kus jejich zisku. Ne vsadit na jednu firmu, ale všechny větší firmy. Můžete také koupit podíl v našich bankách. Tím, že koupíte kousky jejich matek. Národní banka to už dělá, ale mohla by se do toho opřít víc. Aleš Michl to chce. To je správná cesta a dlouhodobě nám to vydělá biliony.

Rád používáte expresivní slova jako krach nebo spálená koruna. Opravdu můžeme následovat Řecko, kterému před dvanácti lety hrozil státní bankrot?

Dlouhodobě ano… Když se zeptáte expertů z Národní rozpočtové rady (nezávislý odborný orgán, jehož hlavním posláním je vyhodnocovat, zda stát a další veřejné instituce dodržují pravidla rozpočtové odpovědnosti daná zákonem, pozn. red.), budou používat ještě daleko expresivnější výrazy. Problém není letošní schodek, ale dlouhodobý výhled. Je tu válka, drahé energie, ale pořád zatím nemusíme platit obrovský schodek důchodového účtu, který přijde řekněme za dvacet let a který už se kvůli špatné demografické situaci nikdy nespraví. Jedná se o Bismarcův důchodový systém založený na předpokladu, že lidí je víc a víc. Ale lidi nebudou mít průměrně tři děti, aby ten systém mohl fungovat. Je to vlastně jako letadlo, které narazí do demografické zdi. Všechny systémy průběžného důchodového financování jsou neudržitelné. Ale je třeba říct, že na tom nejsme ještě tak špatně jako některé země na jihu Evropy. Ale pokud se něco radikálně nezmění, stát nemůže splnit všechno, k čemu se zavázal, vše, co nasliboval.

Jak to bude řešit?

Buď nesplatí peníze lidem, co drží státní dluhopisy. To by byl oficiální bankrot. Nebo nezaplatí důchodcům, současným či budoucím…

Dožijeme se za dvacet let důchodu?

Nemyslím si, že se dožijeme důchodu v současné podobě. Důchod nebude moci být v takové příznivé relaci k průměrné mzdě, jako je teď. Naše země si to nebude moct dovolit. Je jen otázka kdy a jakým způsobem dojde k bankrotu. Když nezaplatí peníze důchodcům, je to svého druhu taky bankrot. Nesplní slib, že když budeme poctivě pracovat, ve stáří dostaneme důstojný důchod, aby nás živil podobně jako dnes živí naše rodiče. My budeme mít symbolický důchod… Dluhy stát může řešit i tak, že umožní vysokou inflaci. Dnes platíme rekordní daně kvůli inflaci. Celkově mají české domácnosti uložené v bankách asi 3,3 bilionu korun. Inflace letos bude kolem 15%. Takže zhruba 500 miliard korun zaplatíme státu. Na druhé straně je státní dluh, který je zhruba také tři biliony korun a jeho hodnota se díky té inflaci podobně sníží. Někteří kolegové tvrdí, že to je vlastně správné, že během války platíme tuto inflační daň.

A vy?

Podle mě to takhle správné není, protože to je skrytá daň. Není to spravedlivé, protože tu daň platí jenom lidé, kteří chtěli šetřit. Takhle jsme se přece nedohodli. Celý systém je bohužel nastavený tak, že z něj profitují dlužníci, tedy hlavně stát. A tratí na tom věřitelé – lidi, co spoří. Naše země není schopná zajistit, aby úrokové sazby úspor byly dlouhodobě kladné, když je očistíte o inflaci. Stát to nemůže garantovat, ale měl by se aspoň snažit vytvořit podmínky, aby to mohlo fungovat, aby spoření mělo smysl.

Mluvili jsme o státním dluhu. Všechny státy jsou stále více zadlužené. Je jasné, že dluhy nikdy nesplatí. Co nastane potom? A komu vůbec dluží? Soukromým firmám?

Převážně svým obyvatelům. Jen část našich dluhopisů drží zahraniční investoři. Většinu drží domácnosti a banky v penzijních fondech nebo úsporách. Co udělá stát, kdyby mu hrozil bankrot? Nejprve zřejmě nezaplatí zahraničním věřitelům, protože to je politicky průchodnější. Až pak by asi poškodil domácí věřitele. Ale je třeba říct, že ostatní země na tom nejsou o moc lépe.

A co se s těmi dluhy udělá technicky? Prostě se účetně odepíšou?

Tu odpověď vidíte už teď: inflace. Stačí pořádný výbuch inflace jednou za 30 let a pojede se dál. Proto se vlády nechtějí inflace ze zákona zbavit, protože by je to dlouhodobě nutilo chovat se zodpovědně.

Jak řešíte svůj vlastní důchod?

Mám tři pilíře. Zaprvé, učím na univerzitě, takže počítám s tím, že umřu u tabule s křídou v ruce (směje se). Zadruhé, mám čtyři malé děti a investuji do nich. Věnuji jim čas, zaplatím jim dobré vzdělání a věřím, že kdybych měl jednou problém, tak mi pomůžou. Domy jim nepostavím, ostatně mně ho taky nikdo nepostavil. Budou se muset postarat samy. Zatřetí, když mám peníze navíc, nakupuji akcie.

Máte penzijní připojištění?

To je hrozně drahé. Za správu se platí vysoké poplatky. Upřednostňuji koupit si akcie přes moderní fintechové projekty. Akcie sice kolísají a za den třeba spadnou o dvě procenta, ale dlouhodobě rostou tak, jak roste globální ekonomika, jak lidé vymýšlejí nové věci. Zatím nikdo nic lepšího nevymyslel. Kupujete si vlastně podíl na technickém pokroku, který pořád funguje. Kupujete si podíl ze zisků firem.

Někteří lidé si nakupují nemovitosti, které pak k důchodu pronajímají.

Nápad je to dobrý, byť není pro každého realizovatelný kvůli nutnosti velké počáteční investice. Navíc kvůli tomu vzniká bublina na trhu s nemovitostmi, takže je u nás bydlení pro mladé těžko dostupné. Ale obecně platí, že akcie a nemovitosti jsou to nejlepší, do čeho dlouhodobě investovat. Dům a akcie vám generují nájem, respektive dividendy. Kdežto kryptoměny nikoli, proto do nich neinvestuju. Ani jim nerozumím…

Kdy se podle vás reálně dostaneme zase k inflaci kolem dvou procent?

Asi už nikdy trvale… Obávám se, že pokud nenastane opravdu výrazná změna, že budeme po ČNB chtít nulovou inflaci, tak v průměru bude určitě vyšší než dvě procenta. Občas se pod tuto hodnotu podívá, ale je vidět, že když se inflace blíží nule, ČNB masivně intervenuje proti koruně, aby nebyla tak silná. Když je inflace 4 %, nebo dokonce 17 %, tak ČNB takhle agresivní není. Takže se chová nesymetricky.

Proti sílící koruně možná tlačí exportéři, pro něž to není výhodné…

Ano, krátkodobě vývozcům silná koruna opravdu škodí. Jejich tržby v eurech přepočtené na koruny jsou menší. A své zaměstnance platí v korunách. Ale kdyby inflace nebyla, nerostly by jim náklady na mzdy a tuzemský materiál. Ekonomicky by se to vyrovnalo. Ale je fakt, že krátkodobé posílení koruny by exportéry bolelo. Možná by to vyvolalo i recesi (pokles HPD, pozn. red.). Ale přece je lepší krátká recese než pádivá inflace. Recese skončí, ale pádivá inflace vám odmaže 15-20% celoživotních úspor. To už vám nikdo nevrátí!

Několik let jste dělal poradce Mojmíru Hamplovi, bývalému viceguvernérovi ČNB a pak i jeho nástupci Aleši Michlovi. Proč jste se v roce 2019 s ČNB rozloučil? Neplánujete se tam vrátit do bankovní rady, abyste mohl své nápady realizovat?

Bydlím v Litomyšli, což není slučitelné s tím, abych denně dojížděl do Prahy. Na univerzitě si můžu nacpat přednášky do jednoho dne. Zbytek týdne pracuji z domova: výzkum, analýzy, online konzultace… Zato Bankovní rada je manažerská pozice, tam musíte být denně. Mám čtyři malé děti, se kterými chci být a věnovat se jim. Navíc někdo vás do Bankovní rady musí jmenovat, což se děje většinou za odměnu. A není nikdo, kdo by mi chtěl něco za odměnu dávat, nic takového jsem si navíc ani zdaleka neodpracoval (usmívá se).

Možná že jste se i svými kontroverzními výroky zavřel dveře…

Nevím, já pořád říkám to stejné, ohledně investice rezerv i cenové stability, jen v ČNB to bylo dovnitř, nyní je to navenek. Třeba s Alešem Michlem jsme si párkrát volali a napsali a žádnou negativní zpětnou vazbu od něj nemám. Mají jiné problémy než řešit, co kdo kde píše v novinách. Potkávám lidi z ČNB, mezi kterými mám spoustu kolegů, a mnoho z nich s řadou mých argumentů souhlasí. Jen si nemůžou dovolit to říct navenek, jako jsem nemohl já dříve, no a samozřejmě taky nesouhlasí se vším. Dovolím si ale tvrdit, že většina odborného aparátu by zřejmě byla pro výraznější posílení koruny, kdyby to guvernér povolil.

Říkal jste, že se Aleš Michl proměnil z jestřába v holuba. Kdy to nastalo?

Během covidu. Tehdy už jsem s Alešem nebyl. Ale líbí se mi, že dokáže dynamicky měnit svou pozici a názory. Podle mě ČNB díky němu není vedena ideologicky. Zrovna na posilování koruny se asi neshodneme… Ale pořád věřím, že se zase promění v jestřába (usmívá se). Jestli chce, aby si ho historie pamatovala jako Aloise Rašína, do kterého se rád stylizuje, tak potřebuje silnou měnu a cenovou stabilitu. Věřím, že pochopí, že si to od něj Česko žádá, a že se může zapsat i do mezinárodních učebnic ekonomie, když bude odvážný. Možná se toho dočkáme příští rok, kdy bude jmenovaná celá Bankovní rada. Aleš pak bude mít volnější ruce dělat, co chce, protože bude mít v Radě mnoho let většinu. Když se rozhodne dostat inflaci na nulu, ČNB to v horizontu pět let je schopna zařídit. Má monopol na cenu peněz.

Tvrdíte, že posílení koruny je dobrý nástroj pro boj proti inflaci. Takže když přejdeme na euro, tak o něj přijdeme… Jste tedy proti tomuto kroku?

Dnes bychom ani euro přijmout nemohli, protože nesplňujeme kritéria. Mimochodem proto, že máme moc vysokou inflaci. I naše úrokové sazby jsou moc vysoké. Takže kdybychom zrušili inflaci, tak budeme o přijetí eura moci rozhodnout kdykoli. Ale k euru mám z odborného hlediska neutrální vztah. Ekonomicky se nedá přesně vypočítat, zda by to bylo pro zemi dobře, nebo špatně. Myslím, že to zhruba vyrovnané. Mně osobně by euro pomohlo, protože hodně cestuji, takže by mi odpadla výměna peněz, stejně tak by se zjednodušilo investování. Rozhodnutí to je ale spíš politické. Třeba jako v případě Pobaltských zemí. Ty nemají euro, aby jím bojovaly proti inflaci.

A proč tedy?

Chtějí být co nejvíc připoutáni k Evropě, protože jim to zajišťuje větší bezpečnost před Ruskem. Proto jsou v EU, NATO a mají euro. Není jasné, jestli na euru ekonomicky vydělávají. Mají inflaci kolem dvaceti procent, úrokové sazby kolem nuly. Reálné sazby po odečtení inflace jsou mínus 20%. To extrémně zvýhodňuje dlužníky před věřiteli. Ještě mnohem víc než u nás. Vzhledem k tomu, že mám poměrně vysokou hypotéku na dům, tak mi to vlastně taky vyhovuje. Letos na inflaci reálně hodně vydělám. Plat mi zatím neroste, ale vzhledem k produktivitě práce dlouhodobě bude muset růst. Letos reálná mzda klesla o 15%, v dalších letech by se to mělo vrátit zpátky. Mimochodem, v prognóze ČNB je růst platů na příští rok jen 6%. Podle mě to bude minimálně dvojnásobek, je to hrubé podcenění!

Ale vyšší platy přece zase zvýší inflaci…

To všechno záleží na tom, jak bude pracovat ČNB. Pokud vytvoří podmínky pro výhodné spoření, lidé uspoří větší část výplaty a inflace se zvyšovat nebude.

Zvyšuje se úroková sazba i u hypoték. Spousta lidí to velmi kritizuje, ale před patnácti lety byl podobný úrok, tedy kolem pěti procent.

Přesně tak! A teď je navíc inflace kolem 17%, takže i hypotéka za 6% reálně znamená, že banka platí vám, nikoli vy jí. Znova opakuji, že i když nám teď platy třeba nerostou, v příštích letech musí růst masivně, aby odpovídaly produktivitě práce. Tomu se nevyhneme.

Třicet let jsme bohatli. Jak to bude teď? Na co se máme připravit? Jak se bude mít průměrný Čech za pět let?

Jak se zastaví proces globalizace, zlepšování životní úrovně se minimálně zpomalí, protože běžné věci budou dražší. Není tu zatím bohužel poptávka po tom uzákonit cenovou stabilitu. Na druhou stranu teď jsou mzdy strašně nízko. Budou muset v dalších letech růst. Z toho důvodu si myslím, že za pět let na tom můžeme být i líp. Mzdy budou dohánět strašný pokles z letošního roku. Nejhůř je letos.

Jaká bude podle vás inflace příští rok?

Prognóza ČNB je 9%, což je asi nejlepší možný odhad. Vidíme ale, že odhady inflace na více než 3 měsíce dopředu jsou v posledních letech velmi nespolehlivé.

Co byste poradil Česku? Jsme nejprůmyslovější zemí z EU, což není asi moc výhodné vzhledem k rostoucím cenám energií? Neměli bychom se přeorientovat víc na služby?

To si můžeme říct, ale není to od stolu realizovatelné. Naše průmyslové zaměření vzniklo přirozeně. Kvůli tomu, že jsme blízko Německa, pro které jsme vyráběli. Možná naopak bychom z toho mohli profitovat, protože část výroby se bude přesouvat z Asie v rámci deglobalizace zpátky do Evropy. Můžeme na té průmyslové tradici vydělat.

Může být pro nás krize v něčem dobrá? Skýtá pro nás nějaké nové příležitosti?

Kvůli inflaci se naučíme spíš investovat než spořit. Naučí nás to, že běžné spoření je mrtvé. Zabili jsme si ho sami tím, že inflace je dlouhodobě vyšší než úrokové sazby. Jako ekonom mladým radím, aby si postupně kupovali akcie z celého světa. A v důchodu je postupně prodávali. Mít peníze v šuplíku nebo v bance je velmi prodělečné.

Někdo říká, že to, co nedokázal Marx, tedy sen o socialistické Evropě, se nyní plní. Neustále přibývá přerozdělování, dotací, grantů snad každý občan (včetně zastropované energie) už nějaký příspěvek bere. Není to konec klasického tržního kapitalismu? Není to paradox? Ve spojitosti s Čínou se mluví o kapitalismu a Evropa jako by se stále více přikláněla k socialismu. Nezdá se vám?

Kapitalismus v Číně je daleko drsnější, než byl posledních 150 let v Evropě. Ale teď ho tamní vláda velmi omezuje, alespoň pro velké soukromé firmy. Evropa směřuje doleva už hodně dlouho. I když vyhraje pravicová strana, politika je podobná – míra přerozdělování roste. Je zajímavé, že původní demokracie v Aténách si za stovky let existence nikdy neodhlasovala, že vezmou peníze bohatým a dají je chudým, i když to udělat mohli. Nikoho to nenapadlo. My to děláme běžně. Vždycky je bohatých méně než těch pod průměrem. A ti si to odhlasují. To samo o sobě není problém. Problém je, když přerozdělování odrazuje od inovací, od podnikání, od práce. To pak nakonec škodí hlavně chudším.

Na druhé straně se přesto stále zvyšuje nerovnost mezi lidmi. Úzká skupina hodně bohatne, širší skupina chudne. Nepřijde nějaká velká levicová celoevropská revoluce? Která třeba začala už tendencemi na znárodňování bytů?

Podle ekonomických dat se u nás nerovnost nezvyšuje. Například mzdy dlouhodobě rostou podobně v nízkých i vysokých příjmových skupinách. Navíc znám lidi, co berou desetinásobek mého platu, ale dělají práci, kterou bych dělat nechtěl. Mám jim závidět? Důležitější je rovnost příležitostí, no a i tihle lidé žijí docela podobně jako já, mají děti ve stejné škole. Ani příjmové nůžky se nerozevírají víc, a to ani v Americe, když se díváte na čísla očištěná o daně a transfery. To, že se zvyšuje nerovnost mezi lidmi, je fake news, které vytvořil Piketty. Myslím, že to je naopak. Spousta lidí, pokud opravdu chtějí, mají dnes konečně přístup ke kvalitnímu vzdělání a informacím, takže můžou prorazit mnohem snáze než třeba před dvaceti třiceti lety. Když porovnám kvalitu škol v 90. letech a teď, tak jsou na tom děti mnohem líp bez ohledu na finanční zázemí. Všichni jsme střední třída, pokud si to nepokazíme sami. A kdo měl v životě velkou smůlu ne vlastní vinou, tomu pomozme.

Přesto sledujeme podle vás zánik Evropy v přímém přenosu?

Nemyslím. Evropa toho přežila už hodně. Možná i tato krize nás přiměje k tomu, že trochu přehodnotíme parametry Green Dealu. Třeba se někdo zamyslí nad tím, zda má smysl být tak extrémní v otázce klimatu. Jestli by nebylo lepší se maličko umírnit. Bez té krize bychom možná nikdy nepřišli na to, jak si tím extrémismem, který prostupuje všechny vrstvy společnosti, ubližujeme. Jestli by nebylo lepší vrátit se ke zdravému rozumu a vědeckým výsledkům. Ptát se: „Když je něco hodně drahé, vyplatí se mi to dělat?“ Nepomůžeme třeba ohroženým druhům více tak, že zaplatíme rozšíření národních parků v Africe?.

V čem vlastně tkví ekonomický zázrak Číny? Bude pokračovat? V Číně je tzv. státní kapitalismus. Tržní ekonomika, ale zároveň pod kuratelou státu. Bez ohledu na politiku, není to z čistě ekonomického hlediska lepší systém? Pružnější?

Dovolím si prognózu, že Čína bude růst už jenom velmi pomalu, pokud vůbec

Proč myslíte?

Jednak absolutně nezvládli covid. Zpočátku byla Čína vzor, jak se s ním vyrovnat, teď je to absolutní průšvih. Neumějí se covidu zbavit, kdežto my už s ním žijeme normálně. Oni nemůžou. Kdyby nechali šířit i ty dnešní méně zhoubné mutace, tak pořád nemají síť zdravotní péče, aby byli schopni řešit maličké procento pacientů se závažnými potížemi. Umírali by tam statisíce lidí, protože nejsou promoření a jejich vakcíny jsou mizerné. Tohle bude Činu dlouho držet dole. A pak ji dorazí demografie – teď teprve se plně projevují důsledky politiky jednoho dítěte. Úplně si tím zničili společnost. I když to odvolali, tak si lidi zvykli, že jedno dítě je norma. Mladí lidé nebudou chtít platit obrovské daně, aby ten systém utáhli. Čína bude mít ještě větší problém uživit svoje důchodce než my. Budou tam stamiliony nespokojených lidí, kteří můžou ten systém svrhnout. Co bylo úspěchem Číny, který ale teď končí? To nebyl státní kapitalismus, nýbrž to, že od 80. let umožnili lidem podnikání. Něco podobného udělali v Indii v 90. letech a vidíme, jak Indie roste. Když necháte lidi vydělávat tím, co je naplňuje, společnost ekonomicky i kulturně poroste, protože budou vymýšlet inovace ve všech oblastech života. Kdežto současný čínský prezident naopak šrouby utahuje, od reforem ustupuje, ekonomiku centralizuje a zemi uzavírá, takže inovace dusí. Výhled pro Čínu není vůbec pozitivní!

Jak vůbec ekonomicky fungují sankce? Jaký vliv mají na Rusko a na země EU? Je to závod, který rozhodne to, kdo vydrží déle?

Přesně tak, je to závod, kdo vydrží déle. Ale sankce na Evropu doléhají mnohem méně než na Rusko. Máme tady problém s plynem. To není důsledek sankcí, oni by nám ho stejně hodně omezili, aby mohla růst jeho cena. My s tím můžeme žít – zastropujeme ceny energií. V zimě nezmrzneme, o nejslabší se postaráme. Kdežto Rusko ty sankce postupně uškrtí. A po zimě jim bude ještě hůř. Nebudou mít čím nás vydírat. Nebudou mít ani munici, protože do ní potřebují komponenty, které nejsou schopni sami vyrobit. Rusko postupně umře…

Až tak?

Co je vlastně Rusko? Mongolská říše, která plynule přešla přes Zlatou hordu v Moskvu, jež začínala jako výběrčí daní pro Mongoly, kolaborovala s nimi. Proto spousta slov v ruštině je mongolského původu, například děngi – peníze. I vojenské praktiky jsou podobné těm mongolským – teror vůči civilním obyvatelům. Oni daleko víc připomínají mongolskou říši než původní Kyjevskou Rus, která byla napadena Mongoly ve 13. století. Moskva potažmo Rusko je přímým pokračovatelem mongolské říše, jen s porcí korupce navíc. A teď sledujeme to, že mongolská říše konečně zanikne. Kaliningrad neboli Východní Prusko se vrátí Německu nebo ho dostane Ukrajina, Karélii dostane Finsko. Republiky jako Tatarstán budou samostatné. Kurilské ostrovy dostanou zpátky Japonci, východní Sibiř dostanou Číňani. Rusko, tedy novodobá mongolská říše, se rozpadá v přímém přenosu. Vemte si, že na Ukrajině proti sobě často bojují lidé, kteří doma mluví rusky. Řada mých přátel v USA to pořád vnímá jako občanskou válku v Rusku.

Nebude pro svět ještě horší zpráva, když se Rusko rozdrobí? Nebude to další hrozba pro Evropu? Třeba proto, že nevíme, do jakých rukou se dostanou jaderné zbraně?

Lepší by bylo, kdyby se Rusko civilizovalo, jak jsme všichni doufali. Rozpad Ruska nám přinese jen problémy, my bychom radši, kdybychom se o Rusko nemuseli starat a dostávali řádně ropu a plyn. Ale oni se tou cestou vydali sami. Atomovky jsou jedinou hrozbou, která Rusům zbyla. V jejich ubohosti je už může těšit jen pomyšlení na to, jak ublížit ostatním. Kdybych měl souseda, který by mi každodenně vyhrožoval, že mi podpálí dům, radši ho budu konfrontovat rovnou, než abych žil napořád v nejistotě a strachu. Proto si myslím, že by bylo lepší, aby země NATO vyhlásily Rusku válku. Abychom ten problém vyřešili teď, jednou pro vždy. Když ho nevyřešíme, pořád budou těmi jadernými zbraněmi chrastit, budou nás vydírat. Ale oni blafují, záleží jim na jejich pohodlí. Budou zabíjet děti v zahraničí jen potud, co oni sami jsou v bezpečí. Naštěstí nemáte jen jednoho člověka, co o tom rozhoduje. Všichni, kdo musí zmáčknout to tlačítko, by museli vědomě páchat sebevraždu. Putin sice už asi nereaguje racionálně, ale ti ostatní by se ho v takovém případě rychle zbavili. Ruské vedení je ve finále zbabělé. Kdybychom je porazili vojensky, tak by se ten režim zhroutil. Myslím, že to tak dopadne, že nakonec ukrajinské tanky dojedou do Moskvy.

Až do Moskvy?

A jak můžete jinak tu válku skončit? Jedině totální vojenskou porážkou jedné strany. Ruskému vedení už nikdo na světě nevěří, žádné dohody s nimi uzavírat nemá smysl. Mírová dohoda, aby hned zítra zase začali ostřelovat nemocnice? Ukrajinské tanky dojedou do Moskvy, ale ruské civilní obyvatelstvo bude v bezpečí. My nejsme Mongolové.

V protiváze proti Západu a Americe vzniká nové mocné ekonomické spojenectví BRICS (Čína, Rusko, Indie, Brazílie, JAR), do něhož se navíc chystá vstoupit i Egypt, Turecko (člen NATO) a Saúdská Arábie (ropná velmoc a dosud spojenec USA). Nastává v ekonomice přerozdělení moci?

Nemyslím si to. Je normální, že máte země, které rostou, jako například Indie, a země, které stagnují, jako například Čína. A co výrazně klesají, jako třeba Rusko. Západ se pořád drží. Oni kopírují nás, ne my je. Dokonce si myslím, že Čína nikdy nepředstihne ve velikosti ekonomiky Ameriku. Ještě před pár lety se přitom jen čekalo, kdy to bude. Teď je možné, že se to nikdy nestane. Podobně jako v roce 1989 se to říkalo o Japonsku, ani ono nepředstihlo USA. Japonsko se úplně zastavilo – zase kvůli demografii. V Japonsku se nežije špatně, HDP na obyvatele se nesnižuje, ale rychle klesá počet produktivních lidí. Čínu čeká totéž, ale rychleji. Kdežto USA je přes všechny problémy pořád atraktivní země, kam proudí statisíce imigrantů. Proto pořád poroste. A my porosteme rychleji, pořád máme co dohánět.

Vnímáte Čínu jako větší hrozbu pro Evropu a USA než Rusko?

Ne, protože Čína je daleko racionálnější. Zatím. V Číně ale moc taky stále víc uzurpuje jeden člověk, takže hrozí, že bude v budoucnu víc nestabilní a méně předvídatelná. Ale pořád bude čitelnější než Rusko. Třeba do invaze na Tchajwan podle mě Čína nikdy nepůjde. Vidí, jaké obrovské problémy má Rusko na Ukrajině. Čeho by tím dosáhli? Kvůli sankcím celého světa by to pro ně znamenalo obrovské ztráty. Za co? Pár bodů popularity pro prezidenta?

Ale nevypustilo Rusko toho džina z lahve? Nenajde následovníky, kteří mají dobyvatelské choutky? Třeba Turecko?

Vypustili, ale rovnou jim ukázali, jak velkým průšvihem to může skončit. Nejenomže se ta jejich speciální operace Rusku nevyplatí, pro ně to znamená totální katastrofu. Kdybychom vloni na Západě plánovali, jak Rusko zničit, nic tak účinného bychom nevymysleli.

Dnes centrální banky formálně usilují každý rok o dvouprocentní inflaci. Když se blíží nule, agresivně se ji snaží zvýšit. Když je ale inflace na čtyřech, nebo dokonce na sedmnácti procentech, v jejím snižování stejně agresivní nejsou. Bojí se víc deflace než dvouciferné inflace, chovají se nesymetricky. Víme tedy, že v tomhle systému průměrná inflace nebude dvě procenta, bude vyšší. Takzvané cílování inflace je mrtvé.

Ke zrušení inflace v Česku přitom stačí změnit zákon o České národní bance. Podle Ústavy má banka za úkol péči o cenovou stabilitu. To ekonomicky neznamená nic jiného než stabilitu průměrných cen. Pojďme to takhle upřesnit v zákoně, ať má národní banka jasné a srozumitelné zadání. Ať si nestanovuje cíl sama.

Navíc navažme platy sedmičlenného vedení banky na dodržování cenové stability: například štědré bonusy za inflaci pod dvěma procenty a naopak snížení platu na polovinu při inflaci nad pět procent. Finanční motivace podle výkonu je běžná ve všech velkých firmách.

Představme si, že takovou změnu zákona parlament zítra odhlasuje, případně se pro ni guvernér národní banky rozhodne z vlastní vůle. Co se v praxi změní? Meziroční inflace neklesne ze sedmnácti procent na nulu okamžitě – ale banka bude muset zajistit, aby ceny už dále nerostly z měsíce na měsíc. Bude garantovat, že cena průměrného zboží a služeb bude zhruba stejná v září 2022, v lednu 2027 i v prosinci 2070.

K tomu bude muset posílit korunu, aby se zlevnilo dovážené zboží. To může udělat tak, že během dvou let postupně odprodá všechna eura, která nakoupila během intervencí proti koruně z let 2013–2017. Posílení koruny ale nebude stačit, inflaci nezastaví ihned. Energie zdražují příliš rychle a průměrné ceny ještě nějaký čas porostou i se silnou korunou.

Proto další roky, až energetická krize odezní, bude národní banka tolerovat mírné snižování cen (deflaci). Nebude se tedy o nulovou inflaci snažit otrocky každý rok, protože to by mohlo do ekonomiky přinášet zbytečné šoky. Bude se snažit o nulu v dlouhodobém průměru, ideálně pěti letech, abychom se mohli při spoření a investování spolehnout na cenovou stabilitu. Abychom na inflaci a hodnotu peněz mohli přestat myslet, podobně jako neprobíráme každý měsíc v médiích definici metru nebo minuty.

Že je cenová stabilita utopie? Ve Švýcarsku byly průměrné ceny v roce 2021 stejné jako v roce 2008. Zásadní rozdíl oproti Česku je, že Švýcarská národní banka se snaží o inflaci pod dvě procenta, takže toleruje i inflaci nulovou. Že je Švýcarsko speciální případ? Inflace neexistovala ve většině vyspělých zemí od konce napoleonských válek až do první světové války; ceny průměrného zboží byly celé století prakticky stejné. Přitom to bylo období neslýchaného hospodářského rozmachu.

Každoroční inflace je vynález dvacátého století, který trvá zhruba sto let – oproti nejméně pěti tisícům let existence peněz. Moderní ekonomický výzkum ukazuje, že inflace v dlouhodobém měřítku ekonomickému růstu nijak nepomáhá.

Je mýtus, že inflace promazává kola ekonomiky. Je mýtus, že mírná deflace škodí. Tak proč inflaci skoro všechny státy světa – kromě zmiňovaného Švýcarska – dlouhodobě tolerují? Pomáhá totiž skrytě financovat státní a další dluh. Úspory českých domácností jsou aktuálně 3,3 bilionu korun. Při průměrné patnáctiprocentní inflaci tak zaplatíme inflační daň 500 miliard za rok. Kvůli inflaci se nám letos rekordně snížily jak platy, tak celoživotní úspory.

Dosáhnout cenové stability opravdu nelze bez mohutného posílení koruny. Takové posílení nepotěší vývozce a možná dostane naše hospodářství do recese. Recese bude bolet, ale za rok nebo dva přejde. Oproti tomu dvouciferná inflace, kterou v současném systému cílování inflace nikdo neopraví, nenávratně ničí naši celoživotní práci v podobě úspor.

Trvalé zdražení je horší než krátká recese, díky které bychom se inflace navždycky zbavili a mohli se spolehnout, že hodnota našich peněz bude stejná dnes i za dvacet let. Zrušit inflaci je nejenom možné, ale i správné – od roku 1990 vyšlo před dvě stě studií, počítajících míru zdravé inflace, a jejich průměrný výsledek je jasný: nula.

Inflace není přírodní katastrofa, kterou musíme pasivně trpět podobně jako záplavy nebo zemětřesení. Je to naše volba, inflací můžeme letos trpět naposledy. Stačí přesvědčit většinu poslanců nebo guvernéra národní banky.

Profesor ekonomie na Univerzitě Karlově, výzkumník v Centru analýz hospodářské politiky (Londýn) a Centru inovací meta-výzkumu (Stanford). Exporadce bankovní rady, tehdejšího viceguvernéra i nynějšího guvernéra České národní banky, kde pracoval 10 let. Zahraniční vědci a mezinárodní instituce jeho výzkum používají nejčastěji z českých ekonomů. V roce 2020 působil jako historicky první zástupce ČR za ekonomii a finance v hodnocení Evropské výzkumné rady.

Hlasoval bych stejně jako většina rady, protože účinek dalšího zvyšování sazeb na inflaci je sporný. Sazby ČNB působí přes 4 hlavní kanály: spoření, investice firem, hypotéky a kurz koruny. Na spořících účtech se sice růst sazeb projevuje, ale méně, než je potřeba. Některé banky vám dají přes pět procent, je to ale často objemově omezené. Na zregulovaném bankovním trhu je malá konkurence. Firmy se zase vyhýbají vyšším úrokům tím, že si berou úvěry v eurech. No a hypoteční trh už je skoro mrtvý kvůli cenám nemovitostí, regulaci a sazbám na 7 %. Takže zbývá jedině vliv sazeb na kurz, který je ale slabší kvůli geopolitickému riziku.

Chápu to tedy správně, že jste s výstupy nové bankovní rady spokojený?

Nerozumím úplně jejich neochotě aktivněji využívat devizové rezervy. Alespoň drží korunu na určité úrovni a brání jejímu oslabování, ale tím závazkem umožňují spekulace. Mně by se líbilo, kdyby banka ohlásila, že během 2 let postupně prodá všechna eura nakoupená během intervencí proti koruně, které skončily před 5 lety. Tedy aktivně korunu posílit, ale nebránit konkrétní hladinu. Došlo by tím k narovnání nerovnováhy na devizovém trhu, kterou dodnes cítíme.

Bylo by to vůbec k něčemu, nedošlo by jen ke zbytečnému vyčerpání rezerv? Současné intervence za posílení koruny rezervy snížily už o deset procent…

V nejhorším případě se jen zbavíme těch dvou bilionů korun, které ČNB vytvořila během intervencí proti koruně. Tyhle koruny mají banky uložené v ČNB a musíme za ně platit 7 % ročně. Když tyhle koruny skartujete, měna posílí a inflace klesne. Je samozřejmě otázka, jak výrazné by to posílení bylo a zdali by přineslo recesi. Podle mě je ale větší problém inflace než recese. Recese za rok přejde, ale inflace vám ničí celoživotní práci, za tři roky lidem vymaže třetinu jejich úspor. Česká národní banka se má proto snažit dosáhnout cenové stability všemi prostředky.

Říkám si, jestli to z Vaší strany není poměrně radikální odklon od toho, co jste říkal dříve. Horoval jste za to, aby se devizové rezervy ve velkém investovaly…

Máte pravdu, s ohledem na dnešní extrémní situaci jsem měl být s investováním opatrnější. Ale zároveň jsem neříkal, že má centrální banka investovat veškeré své rezervy. Hlavní je cenová stabilita a její doručení musí být absolutní prioritou. Investování dává smysl, pokud máme další rezervy, které nechceme použít k plnění cenové stability. To jsou teď desítky miliard eur. . Takže by nebyl problém, kdyby byla do akcií zainvestovaná mnohem větší část než současných zhruba patnáct procent. Investujme polovinu eur pro dlouhodobý výnos, druhou polovinu postupně prodejme pro posílení koruny. Nejhorší je nedělat s rezervami skoro nic a jen za ně platit 7 % bankám.

Bankovní rada dostává podklady v podobě prognózy, která vychází z ekonomického modelu, jak myslíte, že ho radní berou v úvahu?

Minulá bankovní rada se o něj hodně opírala. Občas bych řekl, že až trochu nekriticky. Možná to bylo dané tím, že řada členů neměla hlubší technické vzdělání, jak přesně daný model funguje. To samo o sobě není problém, například šéfové dvou největších centrálních bank na světě jsou teď právníci. Ale problém je, když se pak rada bojí ten model zpochybnit. Například: model počítá, že v ekonomice máte nyní všude sedmiprocentní úroky. Jenže lidé mají na svých úsporách v průměru jednoprocentní úrok, firmy si berou úvěry v eurech. Je to rigorózní model, ale jeho základní mechanika v dnešní době moc nefunguje.

Model opravdu s ničím takovým, co říkáte, nepočítá?

Ne, model využívaný k prognózám ČNB nebere v potaz klientské sazby. Operuje se sazbou PRIBOR, což ale není tržní sazba.

Dokázal by nám nějaký lepší model teď říci, jak vysoké máme mít sazby?

Každý model bude mít nedostatky. Kromě průsaku do klientských sazeb je problém i s inflačními očekáváními. Nedochází k žádnému hloubkovému průzkumu mezi domácnostmi ohledně toho, jakou čekají inflaci. Já jsem trochu cynik a myslím, že se to nedělá schválně, protože výsledky by pak celý model rozbily. Nicméně abych odpověděl stručně, sazby by měly být dlouhodobě tak vysoké, aby se vyplatilo spořit. Jinak potečou peníze do spotřeby nebo nemovitostí a jiných aktiv.

Když si procházím data centrální banky, tak zveřejňuje šetření mezi nefinančními podniky a analytiky. Je tam viditelné, že inflační očekávání se občas zvyšují zpětně vzato až hystericky. Není proto dobře, že to banka moc neřeší?

Lidé asi opravdu odhady inflace spíš přeženou, ale to neznamená, že byste neměl jako ČNB vědět, jaká jsou jejich očekávání a s tím vědomím nastavovat sazby, aby se vyplatilo spořit. Sociologický výzkum můžete naškálovat třeba podle věku nebo vzdělání. Neříkám, že podle změřených očekávání musíte nutně překopat model a zaříznout ekonomiku brutálními úroky, ale pokud jste centrální banka, měl byste očekávání spotřebitelů znát. Neptat se jen 10 analytiků bank a několika firemních ekonomů jako teď.

Banka v prezentaci pro analytiky na jednom slidu ukázala výstupy prognózy pro případ, že by byla inflační očekávání na pěti procentech. Jak je taková predikce relevantní?

Je reálnější, že očekávání budou dlouhodobě blíž k pěti než ke dvěma procentům, kde je chce banka mít. Čekal bych proto, že ten “alternativní” scénář bude spíš základní. Je to ale sociologická otázka, na kterou se bohužel nikdo nechce zeptat, i když o těch očekáváních se pořád mluví. Obecně ta představená predikce až moc okatě působí, že je nakreslená tak, jak si to nová bankovní rada přála. Je to pro kredibilitu expertního aparátu banky nebezpečné. Bankovní rada si evidentně myslí, že model nefunguje, tak by mi přišlo férovější to na rovinu přiznat a dočasně ho odložit stranou.

Nemohu ověřit, jestli to tak bylo. Do jaké míry jsou ale obecně v modelu promítnuta očekávání ohledně rozhodování samotné bankovní rady?

Podle mě se to implicitně snažila měnová sekce vždy do jisté míry dělat, přece jen cítí vůli nadřízených. Nikdy to ale nebylo tak, že by se model změnil ve své základní logice oportunistickým způsobem. On má mimo jiné jednu základní vlastnost: když neděláte dlouho nic a jen čekáte, tak má tendenci se časem ke dvouprocentní inflaci vrátit. Pokud je zadání, že nechcete nic dělat, tak nejjednodušší řešení je prodloužit horizont měnové politiky. To se také stalo. Samotného mě překvapilo, že reakcí na ten evidentní tlak a velmi napjatou atmosféru v ČNB nebyly odchody některých zaměstnanců ze sekce měnové. Ohýbat model, který velkou část života budovali, pro ně muselo být z profesního hlediska velmi bolestivé.

Třeba si uvědomili, že by jejich odchod s nástupem nové rady byl velmi špatným signálem směrem ke kredibilitě banky…

Nevím, jestli je horší signál, když odmítnete pracovat na takových prognózách, nebo, že je naopak vytváříte. Každopádně nechci o personální situaci v ČNB víc spekulovat.

Na začátku jste říkal, že daný model je nedokonalý a sám byste se jim nyní moc neřídil a sazby nezvyšoval, neprotiřečíte si teď?

Vnímám nedokonalosti modelu. Ale to neznamená, že mi přijde v pořádku, když se model znásilňuje pro odůvodnění rozhodnutí, které bylo učiněno dopředu. Za modelem je spousta práce a je užitečný, nevyhazujme ho ani neohýbejme, ale na nějakou dobu ho na rovinu odložme, protože teď nám zrovna nepomáhá. Jinak jak jsem říkal, já bych žádal důraznější využívání rezerv a úpravy modelu v tom smyslu, aby uměl pracovat s objemovými intervencemi ve prospěch koruny.

V prognóze banka uvádí, že i příští rok bude inflace přes devět procent. Jaký je rozdíl v rychlosti působení sazeb oproti kurzu na ekonomiku?

Inflace v zimě a v příštím roce pořád ještě není ztracený boj, přes kurzový kanál s ní můžete něco udělat, pokud budete chtít. Maximální brzdící efekt při posílení koruny se projeví do půl roku. Podívejte se, jak rychle se vám mění ceny benzinu. U vlivu sazeb je horizont podstatně delší, nemluvě o tom, jestli, jak jsem říkal, není už jejich potenciál vyčerpaný. Národní banka by měla jasně vyhlásit, že pro cenovou stabilitu udělá cokoli. A tím cokoli teď je masivní posílení koruny.

Měla by centrální banka garantovat reálný kladný výnos? Když použiji Vaši logiku, tak je to způsob, jak zbrzdit útraty ale třeba i nafukování cen nemovitostí…

Nepoužil bych slovo garantovat, ale snažit by se o to dlouhodobě měla. Nyní si především musí zavolat šéfy velkých bank a poprosit je, aby trochu pomohli s úročením úspor českých domácností. Chápu, že banky mají náklady dané regulací, ale aktuální výnosy na spořících účtech v kombinaci s objemovým omezením vkladů a dalšími podmínkami jsou pořád nevysvětlitelně nízké. Uvědomte si, jak banky nyní vydělávají tím, že jenom přehazují peníze klientů do ČNB za 7 %. Nemusí pro svůj zisk vůbec nic produktivního dělat. Navíc zlepšení podmínek pro spoření je i v jejich kolektivním zájmu. Pomoci ČNB bojovat s inflací je asi jediná možnost, která je může zachránit před bankovní daní. Navíc jednou se může stát, že ČNB otevře účty přímo pro domácnosti, aby zlepšila transmisi, a připraví banky o tento lukrativní byznys.

Není to ale problém občanů, že na banky víc netlačí? Přeci jen bank máme v Česku hodně, navíc můžete používat fintechové aplikace…

Určitě jsme na banky až moc hodní a naší netečností je necháváme příliš vydělávat. Nejsme tolik ochotní aktivně přesouvat peníze mezi bankami.

Podle Vás mají nyní banky nezasloužené zisky v důsledku repo operací, ty tu ale přece nemusí být dlouho. Až půjdou sazby dolů, bankám vzrostou náklady kvůli regulacím a refixacím hypoték na nižší sazby. Není proto správné, že si teď podrží vyšší zisky?

Líbí se mi, jak jste optimistický. Bohužel si nemyslím, že vývoj inflace v dalších letech umožní pokles sazeb. Ale i kdyby ano, banky to mohou vyrovnat lusknutím prstů snížením úroků na spořicích účtech. .

Pokud se zavedou daně z abnormálních zisků, měly by se také zavést dotace v době nízkých zisků?

Naše banky mají dlouhodobě vysoké zisky, pěkně profitují i při nízkých sazbách. Vždy mají velmi dobrou marži na úvěrech vůči vkladům. Jsou dobře kapitalizované a není důvod je dotovat. Také si myslím, že lepší než speciální daň by bylo, aby banky dobrovolně zvýšily úroky na spořicích účtech nad 6 % a bez objemového omezení.

Pokud zavedete sektorovou daň, tak to banky do jisté míry vyřeší tím, že zdraží služby klientům. Má smysl proto daň zavádět?

Kdyby tomu tak bylo a plně to převedly na klienty, tak proč by se teď tak zuřivě bránily?

Mohou s tím mít zbytečné náklady, chtějí si přirozeně udržet status quo… a něčemu se bránit přece můžete čistě z principu…

Skutečnost je taková, že část klienti zaplatí, ale většinu ne. Ale jak jsem řekl, lepší než nové daně by byly vyšší sazby na spoření. Je to na rozhodnutí největších bank, co z toho si vyberou.

Mluvil jste o tom, že hypoteční trh v Česku zamrzl, je to správně?

Pro ekonomiku to dobře není, hlavně to škodí mladým lidem. Třeba já na současné situaci hodně vydělávám, neboť mám vysokou hypotéku za nízký dlouhodobě fixovaný úrok a za roky 2021-2023 mi inflace smaže třetinu dluhu, navíc roste hodnota mé nemovitosti. Ale moje děti, až vyrostou, budou mít velký problém dostat hypotéku i na malý byt. Takže radost z té situace nemám.

Existuje nějaký způsob, jak by mohla ČNB trh povolit a rozmrazit ho?

Navrhoval bych, aby současná přísná regulace byla navázaná na repo sazbu. Když vám rostou úrokové sazby, mohla by se uvolňovat pravidla pro poskytování hypoték.

Nebylo by to nebezpečné, že by si úvěry brali lidé neschopní je pak splácet?

V zájmu komerční banky není dávat hypotéku, kterou nebudou dlužníci schopni splácet. V bankách si umí riziko dobře spočítat, nechal bych to proto na bance a klientovi. Ale věřím sekci finanční stability v ČNB, že to dobře nakalibruje. V celé ČNB je to dlouhodobě nejlépe výkonný útvar.

Od svých blízkých - neekonomů - dostávám občas otázku, proč máme vůbec inflaci a proč zrovna dvouprocentní? Co byste jim odpověděl?

Podobně jako tuším bývalý guvernér Jiří Rusnok bych řekl, že je to na dlouhé povídání.

Dobře, tak když se vás na to teď zeptám já, jak mi to vysvětlíte?

V osmdesátých letech měla spousta zemí problémy s inflací a na Novém Zélandu přemýšleli, co by s tím udělali, a nakonec došli k myšlence přímo vyhlásit, o jakou inflaci se budou snažit. Zmíněná dvě procenta přitom byla horní hranicí, kterou byli ochotni akceptovat. Nicméně dané číslo bylo čistě arbitrární, nepředcházely mu žádné hluboké úvahy nebo studie, což jasně později přiznal i tehdejší guvernér Don Brash. Pak myšlenku převzala kanadská centrální banka. Ta si to ale potichu přepsala už na dvouprocentní cíl.

Je to paradoxní, protože do té doby bylo jen 17 studií na celém světě, které zkoumaly ideální inflaci, a nikomu nevyšlo kladné číslo. Tudíž dvouprocentní cíl stál od začátku na vodě a argumenty, co slyšíte nyní, vznikají až jako zpětné odůvodnění. Dvě procenta jsou zvyk, který udržuje setrvačnost aparátu centrálních bank. Od roku 1990 máme studií 220 a ty v průměru říkají, že ideální inflace je zhruba nula. Až postavíme kolonii na Marsu a založíme tam novou měnu a novou centrální banku, těžko jí dáme do vínku 2% inflaci. Dává to smysl jen jako něco, co vzniklo náhodou a v normální situaci to působí problémů jen trochu.

V posledních měsících to tak asi nevypadá, ale není inflační cílování ve výši dvou procent to nejlepší co k udržování cenové stability máme?

Osobně jsem pro cílování dlouhodobě nulové inflace v průměru, založili jsme k tomu i iniciativu zrušme inflaci.cz. Nenavrhuji přitom žádnou velkou revoluci, ale jen dovršení vývoje od konce 90. let. Česko mělo dříve vyšší inflační cíl než dvě procenta, postupně se snižoval, tak teď bychom skončili na té nule, o které výzkum ukazuje, že je optimální. Zároveň by se ale banka měla snažit vyrovnávat různé odchylky směrem dolů i nahoru. Jinak řečeno, cílem banky by mělo být, aby stejný nákup stál dnes v průměru stejně jako za dvacet let. Tomu já říkám cenová stabilita. Zjednodušilo by to plánování na penzi, firemních investic. Tento režim de facto funguje od roku 2008 ve Švýcarsku, ceny jsou tam od té doby prakticky stabilní.

Vy to říkáte, jako by bylo jednoduché změnit inflační cíl…

Ono to tak ale v našich podmínkách opravdu je. V Ústavě není definované, co je to cenová stabilita. Pokud se guvernér ČNB večer rozhodne, že stabilitou se rozumí průměrně nulová inflace, jak tomu ostatně rozumí drtivá většina z nás, může to udělat třeba hned zítra ráno. Většinu v radě evidentně má.

Z vašeho popisu fungování takového cílování mi vychází, že byste byl ochotný umělé vyvolávat i deflace, kterých se ale ekonomové bojí často mnohem více než vysoké inflace. Není proto lepší mít dvouprocentní cíl, abychom tomu deflačnímu peklu byli dál?

Obava z deflace plyne z událostí 30. let minulého století, kdy byla skutečně devastující. Šlo o absolutní selhání centrálních bank, které vlastní politikou způsobily dvoucifernou deflaci. Ta je podobně špatná jako dvouciferná inflace. Ale občasná mírná deflace ničemu neškodí, což je většinový výsledek v ekonomickém výzkumu. Vemte si, že v 19. století jsme měli celé dekády s převládající deflací, které přitom ekonomiku nijak nepoškodily.

Říkáte, že deflační problém vznikl cíleným vyvoláním centrálních bank, vy ale přece chcete dělat to samé…

Rozdíl je v tom, že lidé budou vědět, že občasná deflace je jen dočasná a že cílem národní banky je dlouhodobá stabilita průměrných cen. Tedy, když máte deflaci, očekáváte mírnou inflaci, a naopak. Ekonomiku stabilitujete, snížíte riziko spirál na obě strany. Ve finále by si lidé přestali deflace nebo inflace vůbec všímat, byla by to v průměru nudná nula.

Nejde ale také do velké míry o reakci státu?

Máte pravdu, reakce fiskální politiky je důležitá. Při recesi a deflaci ceny v ekonomice klesnou, státu se tím sníží příjmy, dluh ale neklesne. Podle modelů, které předpovídají deflační spirálu, vláda v takové situaci zvýší daně, aby udržela vyrovnaný rozpočet. . Jenže upřímně, která vláda by dnes něco takového udělala? Reakcí by naopak bylo zvýšení zadlužení a helikoptérové peníze lidem, ať chceme nebo ne. S deflací se bojuje mnohem jednodušeji než s inflací, a to i kdyby národní banka z nějakého důvodu nedělala nic. Ale ona by dělala.

Řekněme, že jste v pozici země, která má vlastní měnu, extrémně vysoký dluh a je de facto před bankrotem, tudíž těžko se můžete dál zadlužovat. A nemluvím ani o tom, že ono tištění peněz zavání narušením nezávislosti centrální banky…

Země, která je před bankrotem a má vlastní měnu, není v deflaci. Vládní dluh je jenom jiná forma peněz. Když má vládní dluh malou hodnotu, mají malou hodnotu i peníze, jak se lidé zbavují měny té země. Zvyšování vládního dluhu je tištění peněz, a to i bez přispění centrální banky.

Kdybychom něco takového zavedli, tak co by to znamenalo vůči vnějšímu světu?

Kdybychom zrušili inflaci, například ujasněním v Zákoně o ČNB, že cenová stabilita je stabilita průměrných cen, posilovala by nám postupně koruna.

Z toho by exportéři moc nadšení nebyli.

Exportéři budou mít sice silnější korunu, ale zároveň i menší korunové náklady na domácí vstupy, protože nebudou řešit inflaci. Dopad bude z logiky věci neutrální.

Jaké jsou nevýhody cílování nulové inflace?

Rozhodně tím naštvete spoustu lidí, velkých dlužníků. Já k nim také patřím, neboť mám velkou hypotéku. V delším období to ale nebude zlé, protože sazby se tím aspoň nominálně sníží, no a ve stáří budu spíš střadatelem. Určitý problém by mohl mít stát, neboť by politika centrální banky tlačila na to, aby hospodařil zodpovědně s vyrovnaným rozpočtem. Nemohl by už spoléhat na to, že během 3 let inflace odmaže třetinu dluhu.

Je cílem Vaší iniciativy dosáhnout toho, aby někdo z prezidentských kandidátů přijal Vaši myšlenku a pokusil se ji prosadit?

Nevím, o čem jiném by měla být kampaň, než o inflaci. Prezident rozhoduje o složení bankovní rady, je to jeho jediná důležitá pravomoc. Rada nakonec rozhoduje o inflaci. A inflace je pro rodinné rozpočty téma číslo 1.

Máte ambici stát se členem bankovní rady? Přijal byste takovou nabídku od prezidenta?

Nevím o nikom, kdo by takovou nabídku odmítl. Nicméně bydlím v Litomyšli a mám 4 malé děti, takže pro mě by to bylo složité. V bankovní radě by se mi spíš líbil někdo s dlouhodobou zkušeností ze zahraničí. Třeba Jaroslav Borovička nebo Filip Matějka, nejlepší čeští makroekonomové. Nebo i špičkoví experti, kteří nemají české občanství, ale k tomu by se musel změnit Zákon o ČNB. To bychom mohli udělat ideálně najednou s upřesněním, co znamená cenová stabilita.

„Ideálně by si měl guvernér pozvat ředitele největších bank, to je Aleš Blažek (ČSOB), Jan Juchelka (Komerční banka), Tomáš Salomon (Česká spořitelna), a říct jim: pánové my vám platíme za vaše úložky v ČNB sedm procent, vy platíte průměrně domácnostem za stejné peníze na uložených úsporách jedno procento. Takže sedmkrát méně, chápu, že potřebujete nějak vydělat, ale musí to mít svoji míru,“ říká Tomáš Havránek, profesor Karlovy univerzity a bývalý poradce viceguvernéra ČNB Mojmíra Hampla a také současného guvernéra Aleše Michla.

Guvernér Aleš Michl a Bankovní rada na minulém zasedání nechali úrokové sazby beze změny. Byl to podle vás dobrý krok?

Udělal bych to asi podobně, byl bych pro stabilitu sazeb, protože dnes už je efektivita dalšího zvyšování poměrně pochybná. A to z několika důvodů, jednak firmy si berou hodně úvěrů v eurech, kam se ta sazba nijak nepromítá. Do spořících účtů se to zvyšování úroků taky moc nepromítá, a hypotéky už jsou skoro mrtvé díky vysokým cenám nemovitostí a regulaci ČNB.

Možná se shodneme na tom, že klíčové pro další vývoj inflace jsou tzv. inflační očekávání, což je psychologie davu, společnosti, tedy jakou čekají lidé inflaci do budoucna. Dokáže Michl dobře přesvědčit veřejnost, že ta inflace půjde brzy dolů?

Možná je ještě na to brzo soudit, abychom takto Aleše Michla odsuzovali nebo naopak chválili. Sice bych pro tu stabilitu byl, ale hlasoval bych pro dramatičtější posilování koruny. Inflace sama nezmizí a je potřeba něco dělat.

Je třeba masivní posílení koruny, a nejen bránit oslabování, ale aktivně korunu posilovat, ideálně prodat všechna eura, co nakoupila ČNB během intervencí proti koruně mezi roky 2013 a 2017, tedy těch 75 miliard eur.

Neprodávat najednou, ale postupně, třeba během dvou let každý měsíc prodávat tři miliardy eur. A už oznámení tohoto opatření by vedlo k velkému posílení koruny. Ta by pak volně plavala na silnější hladině.

Pomohlo by to ta očekávání dalšího nárůstu inflace zlomit, kdybyste viděli hned mnohem silnější korunu, že ta banka je s tím něco ochotná dělat. To není nic nového.

Tady je velký problém pro exportéry, kteří vyváží do zahraničí, kdyby koruna posílila na 22 korun, nebo 20 korun. Na druhé straně se posílení koruny nepromítne tolik do snížení inflace. Když se koruna posílí o dvě koruny, tak je to snížení inflace je v řádech desetin procenta nebo maximálně jednotek procent.

To máte pravdu, ale ten mechanický dopad není takový, že bychom tu inflaci mohli smazat jen pomocí kurzu. Ale vy jste zmiňoval očekávání a my vidíme, že centrální banka zvyšovala sazby a ta inflace nám stále roste, teď se blíží 20 procentům. Posilování koruny je důležité pro očekávání, pro naši víru, že se to zlepší. Aby bylo vidět, že něco dělá, co se projeví, co tu inflaci sníží, co ji dostane zpět pod hranici 20 procent.

Druhá věc je, že pokud ČNB začne uměle posilovat českou měnu, která je v tom světě finančních trhů poměrně malá, a má malou sílu, tak ji spekulanti snadno přetlačí. Počítáte s tímto?

To se děje teď, teď banka brání hladinu kurzu, což je takticky špatně, protože kdyby se spekulant rozhodl proti ní masivně jít, tak ona to nemůže vyhrát. Kdežto když se zaváže k tomu, že prodává nějaký objem postupně, tak proti tomu nemůžete nějak spekulovat.

Můžete spekulovat, můžete počkat až prodá všechny devizové rezervy a pak ta měna znovu oslabí?

To je potom ale hodně nákladná věc, i vzhledem k vysokým úrokovým sazbám.

Ale možná bych ještě zmínil to rozhodnutí o sazbách. Co je potřeba udělat, je donutit nebo motivovat banky, aby zvýšily úroky na spořících účtech. Ideálně by si měl guvernér pozvat ředitele největších bank, to je Blažek, Juchelka, Salomon a říct jim, pánové my vám platíme za vaše úložky v ČNB sedm procent, vy platíte domácnostem v průměru za stejné peníze jedno procento na uložených úsporách. Takže sedmkrát méně. Chápu, že potřebujete nějak vydělat, ale musí to mít svoji míru. Máte svoje náklady, ale kdyby se dali na spořících účtech šest procent bez omezení, čili ne do 100 tisíc, 200 tisíc, ale bez omezení, tak pořád neproděláte, nám to pomůže tu inflaci srazit.

Když to neuděláte, tak ten guvernér má na ně silné páky. Může zvýšit kapitálovou přiměřenost, aby oni nemohli na dividendách odvádět tolik zisku do zahraničí. Může tlačit na zavedení bankovní daně, lobovat u vlády, která jakmile se jednou zavede, tak už se nikdy nezruší. Ty daně by platily navždy. Oni se dobře rozmyslí a toto by pomohlo mnohem víc pro tlumení inflace, pro motivace k úsporám než další zvyšování repo sazeb ČNB na osm, 10 či 15 procent, když nemáte tu transmisi do klientských sazeb na úsporách.

Vy sám prosazujete myšlenku zrušit úplně inflaci. Jak ji chcete zrušit?

Každá centrální banka inflaci může zrušit prostě tak, že ovládá cenu peněz a množství v ekonomice. Nástroje by byly hodně podobné, jako se používají teď, větší důraz na kurzovou složku čili posilování koruny.

Jakmile se vyřeší ta transmise, jak jsme se o tom bavili, vyšší úrokové sazby, aby se to odráželo ve spořících účtech a pak zvyšování sazeb. O tom v ekonomii není velký spor, že to udělat lze. To i na stránce zrusmeinflaci.cz detailně popisujeme.

Otázka je, jestli to je vlastně to, co bychom měli chtít. A tam máme asi 25 argumentů, proč ukazujeme, že je to správná věc, proč neplatí ten argument, že inflace promazává kola ekonomiky.

Vy prosazujete, aby se této myšlenky chytnul některý prezidentský kandidát, který bude teď usilovat o úřad prezidenta republiky a následně, aby do bankovní rady jmenoval někoho, kdo tyto myšlenky prosazuje. Mluvil jste o tom už s někým?

Zatím ještě ne, samozřejmě mám své kandidáty, čekám, jak se k tomu postaví.

Chcete, aby nový prezident do Bankovní rady jmenoval například vás, který o to usilujete?

Myslím, že jsem na to ještě mladý. Rozhodně nemám problém s tím, když by to měl být spíš někdo zkušenější, třeba Jakub Seidler (hlavní ekonom České bankovní asociace, pozn. red.), který má mnohem víc zkušeností s bankovním sektorem. Nebo Filip Matějka (profesor na CERG-EI, pozn. red.), který je lepší než já.

Podle zpráv ČNB má po prázdninách dosáhnout inflace meziročně 20 procent. Jak dosáhnout toho, aby se srazila na nulu a ceny přestaly tak rychle růst? Inflace je tempo zvyšování cen.

V první řadě je to teď hodně podobné, jako když chcete mít inflaci na dvou procentech. Rozdíl mezi 20 procenty a dvěma procenty je stejný jako rozdíl mezi 20 procent a nulou. Takže ty nástroje jsou hodně podobné. Je to posilování koruny, další zvyšování sazeb potom, co se vyřeší ta transmise, byla by to dlouhodobá záležitost.

Ale i kdybychom zůstali v tom rámci dvou procent, to je optimální inflace, tak pořád to platí v průměru. A tím se chlubila i minulá bankovní rada a současný guvernér, i loni, že tady v Česku máme inflaci v průměru dvě procenta.

Teď máme inflaci 20 procent, a abychom byli na průměru dvou procent, tak i v tomto rámci je potřeba mít několik let inflaci na nule, abychom se na to dostali. To je taková zkouška, zkoušeli bychom pět let, jestli to tam nezpůsobuje nějaké problémy, pořád v tom rámci inflačního cílování průměrné inflace. A kdybychom viděli, že to je v pohodě, tak si můžeme cenovou stabilitu opravdu nechat napořád.

To znamená, že v krátkodobém tří až pětiletém horizontu ceny někdy porostou a pak ceny budou klesat. Vrátím se ke koruně, pokud posílíte korunu, tak exportérům to nesmírně uškodí, začali by krachovat, v tom nevidíte problém u české exportní ekonomiky?

Za prvé ten jediný ústavní úkol národní banky je cenová stabilita, tam nemáte nic o exportérech ani o nezaměstnanosti. A za druhé během těch intervencí proti té koruně, to by bylo jen obrácení intervencí, tehdy národní banka pomáhala exportérům. Teď by stejně pomohla importérům. Čistě by to byla nula.

To není pravda, protože česká ekonomika je exportní, takže většinu HDP nebo většinu výkonu ekonomiky vytváří export, ne domácí trh, tady není tak silný domácí trh. Posílení koruny by ekonomiku disproporčně poškodilo.

Rovná se to v tom, že to je spravedlivé. Samozřejmě chápu, že dopad do nezaměstnanosti by nebyl symetrický. Ale z hlediska pomoci exportérům, importérům by to byla nula od nuly pojde, napravení toho předchozí tištění peněz, uvolňování měnové politiky.

Velký problém by deflace byla i pro banky. Vezměme například, že by se začala snižovat hodnota nemovitostí. Banky by musely po klientech, kterým daly na ty nemovitosti úvěry, žádat další peníze, aby nebyla zástava úvěru nižší než hodnota půjčených peněz. Nebo je dokonce zesplatňovat, což by mohlo způsobit vlnu krachů v ekonomice nebo platebních neschopností. Jak se díváte na toto?

Kdyby posílení koruny vyvolalo recesi?

Vy říkáte, že ty ceny v ekonomice by fluktuovaly, nebyly by vůbec konstantní, někdy by posílily, někdy by se ceny snížily. A kdyby se snížily, tak najednou banky musí požadovat po svých klientech další peníze, které by klienti nemusely mít?

Pokud máte cenovou stabilitu, tak všichni ví, že když vám dočasně klesají mzdy v průměru, tak zase potom porostou, aby se vrátily na původní hladinu, kde mají být dlouhodobě.

To může trvat několik let.

Ale tím, že to čekáte, tak víte, že nemovitost nebo jiné zboží v ekonomice bude mít zas tu hodnotu potom vyšší.

Samozřejmě, ale přece banky nemohou čekat pět let, pokud jim hodnota zástavy klesne natolik, že by musely v účetnictví dělat oprávky a požadovat po klientech další zástavu, aby to dorovnaly. V hypotékách to vidíme. Poskytují se na 80 procent LTV, dřív se poskytovaly na 100 procent. Pokud by hodnota nemovitostí klesla třeba na 70 procent celkové hodnoty dluhu, tak to je pro banky velký problém.

Hypotéky jsou na mnoho let, typicky 20 až 25 let.

Dobře, ale ta banka dělá účetnictví každý rok. To by musely požadovat i během těch třech až pěti let po lidech další peníze. Nebo po firmách.

Takto to rozhodně není. Během krize v roce 2008 až 2009 ty ceny klesaly a nic takového se nedělo. Ten můj návrh není žádná deflační spirála, naopak stabilita. Když máte deflaci, o to silnější má být reakce měnové politiky na srovnání té situace. Tedy pokud to bude kredibilní a pokud tomu budeme všichni věřit, pokud ne, tak to nemá smysl.

Centrální banka musí být kredibilní, to složení bankovní rady musí být kredibilní. Vy jste se ptal, kdo by tam měl být, klidně by tam mohli být zahraniční experti. Nejlepší ekonom v Česku je na nějakém místě 1500 globálně. Není důvod, proč bychom si neměli najímat na tu důležitou práci nejlepší zahraniční experty.

Třeba John Cochrane, bývalý prezident Americké finanční asociace nebo kdokoliv, kdo je v první stovce top ekonomů. Ani já, ani nikdo jiný, ale tito špičkoví lidé. My je můžeme zaplatit, ta banka má takové rezervy, že jen trochu lepší správa těch rezerv, což se Aleš Michl chystá konečně dělat, vám zaplatí 100 takových špičkových lidí. Nevidím důvod, proč vybírat jen z toho českého rybníčku.

Kdyby vaší tezi všichni věřili, tak je ekonomika stabilní. Ale z historie vidíme, že ekonomika prochází permanentně krizemi jednou za deset, pět let. Takže jednou ceny rostou, jednou klesají, úplně se to asi vymýtit nedá. Pojďme ale k tomu Švýcarsku, vy dáváte vždycky Švýcarsko za příklad. Proč mají tu inflaci nižší?

Švýcaři mají něco mezi nulou až dvěma procenty. Když je inflace nula, máte cenovou stabilitu, tak jim to nevadí, oni nemusí dělat žádné speciální operace. Oni mají záporné úrokové sazby, ale přesto mají 13 let stabilní ceny, ceny teď, i po tom velkém výbuchu (pandemie, pozn. red.) v roce 2022, jsou o tři procenta vyšší než v roce 2008.

Ještě loni byly stejné jako v roce 2008. Tam máte de facto cenovou stabilitu, což je ten náš návrh. Vidíte, že to může fungovat. Samozřejmě oni jsou speciální případ.

Oni mají trochu jiné předpoklady. Mají energii z jaderných elektráren, ale hlavně z obnovitelných zdrojů, ze svých vodních elektráren, která je daleko levnější. My máme strukturu ekonomiky jinou, většina elektřiny je z uhelných elektráren, kupujeme si ji na trhu, nemáme ji z obnovitelných zdrojů. To jim tu inflaci výrazně snižuje. Dále je to rezervní měna, kterou všichni chtějí. V krizi jejich frank posiluje, ale korunu nikdo v krizi nechce.

Proč je to rezervní měna? Protože nemají tu inflaci.

Protože je to silná ekonomika.

Protože ten frank neztrácí svoji hodnotu, je to dlouhodobě silná měna, která posiluje oproti těm ostatním inflačním měnám. Koruna by mohla tím směrem vykročit a jenom díky tomu by posílila taky, kdyby byl ten režim cenové stability kredibilní, ne dvou procentní inflace. I když, co bychom dneska za ní dali.

Kdy si myslíte, že by se ta současná, rapidní inflace 20 procent mohla dostat zase na nějakou přijatelnou hranici?

Doufám, že příští rok, ale k tomu je nutná podmínka opravdu aktivně využít ten kurz. Posílit korunu tím, že zrušíme ty intervence proti koruně, těch 75 miliard euro, ty prodáme a tím skartujeme dva biliony korun, které tehdy byly ne vytištěné, ale vymačkané na klávesnici. To je ta nutná podmínka toho, abychom viděli nějakou fundamentální změnu v té pádivé inflaci, kterou dnes vidíme.

Vidíte, že tyto myšlenky by mohla prosazovat Rada v novém složení?

Myslím si, že ano. Vidíte sám, že i to investování devizových rezerv se podařilo prosadit.

Zatím bylo prodáno asi 10 procent těch obřích devizových rezerv.

Ano, ale pořád jsou to desítky miliard eur. Ty objemy jsou takové, když toto oznámíte a vy byste proti tomu jako hedgeový fond šli, je velmi těžké si to nějak zdůvodnit a financovat. Protože ČNB má tolik peněz jako největší hedgeové fondy. To je něco, co by fungovalo. Je to vlastně jediná možnost.

Vidíte riziko, že začne spekulace, která bude počítat s tím, že dříve nebo později – za rok, za dva, za půl roku, až devizové rezervy dojdou – tak nebude moci česká banka bránit českou korunu a je tam možnost toho prudkého oslabení, pokud se proti ní bude sázet?

Tak teoreticky je toto možné vždycky, ale před těmi intervencemi v roce 2013 ty rezervy byly asi 40 miliard eur a minimálně o 100 miliard eur méně než teď. A už tehdy jsme se bavili o tom, že jich je hrozně moc.

Pokud bylo 30, 40 miliard hrozně moc, tak 150 miliard je prostě tolik, že to je absolutně zbytečná částka. A když je prodáte, tak ten tlak na to posílení koruny bude takový, že jít proti tomu je strašlivě nákladné. Obzvlášť když máte repo sazbu sedm procent, financování té krátké pozice je strašně drahé.

Nedovedu si představit, kdybychom to spustili, že by za rok byla koruna slabší kvůli nějakému spekulačnímu toku. Je to prakticky vyloučená věc.

Exportéři by to tedy podle vás přežili? Nezkrachovala by tady třeba třetina ekonomiky nebo aspoň desetina. Marže u podniků, které dodávají do německého automotive, nejsou nijak zázračné, takže posílení koruny by jim je mohlo krásně vymazat a řada firem by skončila?

To by mohlo, dost možná bychom měli místo nulového růstu jemnou recesi, i v ročním vyjádření. Ale tak, ptejme se, co je z toho horší? Drobná recese rok nebo dva nebo inflace ve výši 20 procent, co nám žere nejen letošní úspory, celoživotní práci, ale celoživotní úspory?

Pro mě osobně je lepší projít si nějakou krátkou recesí, možná to bude bolet spoustu lidí více než mě, to přiznávám. Já sám na inflaci vydělávám. Mám hypotéku, která je velká, sazby pod dvě procenta.

Vydělával byste v případě, že by se vám zvyšoval nominální příjem. Jinak nevyděláváte a jste na tom stejně.

Letos se ale ty mzdy musí zvýšit už jen proto, že vám strašně klesly v reálném vyjádření, ale produktivita práce neklesla. Abyste byli zpátky v normálu, v průměru za poslední roky, musí ty mzdy příští rok růst bohužel z hlediska inflace, ale musí růst minimálně o 15 procent v průměru.

Tak to bude, jinak nemůžete mít věčně dvoucifernou inflaci, aby vám nerostly platy. To neodpovídá té produktivitě česká, která pořád není malá a hlavně se nezmenšuje.

1. Budeme mít víc cílů na procházky.
2. Okolí města bude hezčí.
3. Omezíme zápach z polí.
4. Stromy udrží víc vody v krajině než kukuřice a řepka.
5. Stromy zlepší životní podmínky pro zvěř a ptactvo.
6. Stromy sníží prašnost v okolí.
7. Stromy ochladí mikroklima, takže u nich bude v létě příjemněji.
8. Výsadba nových stromů účinně zmírňuje klimatickou změnu tím, že stromy v sobě vážou uhlík.

Zaprvé, každých 5 let volíte prezidenta, který samotný vybírá vedení národní banky. To je prezidentova nejdůležitější pravomoc, no a vedení banky pak rozhoduje o dlouhodobé inflaci. Takže chcete-li cenovou stabilitu, požadujte ji od svého kandidáta. Zadruhé, napište svému poslanci a senátorovi, ať pomůže změnit Zákon o národní bance.

V zákoně má být uvedeno, že banka usiluje o stabilitu průměrných cen, nikoli o inflaci. Platy vedení banky také mají být navázány na plnění cenové stability. Když je inflace nad 3 %, ať má guvernér a celá bankovní rada krácenou mzdu; zároveň ať musí guvernér napsat veřejnosti omluvný dopis, jak je pravidlem třeba ve Spojeném království. Když je inflace u nuly, ať má bankovní rada bonus navíc. V každé dobré firmě je zvykem, že vedení je hodnoceno podle výkonu.

Jinými slovy, Česká národní banka by měla ze zákona fungovat jako úřad pro míry a váhy: měla by zajistit, aby hodnota peněz zůstala stabilní, abychom se na to mohli spolehnout a nemuseli se starat o inflaci – podobně jako se nemusíme každý měsíc starat o to, jak dlouhý je metr, při kolika stupních mrzne voda, nebo jak rychle uběhne vteřina. Hodnota peněz je také základní měrnou jednotkou v naší společnosti.

Přece nejde, aby se ceny neměnily. Nebylo by to jako za komunismu?

I při cenové stabilitě se jednotlivé ceny budou měnit jako dosud. Národní banka nemůže firmám diktovat, jaké mají být ceny konkrétního zboží a služeb. Stále budou moci třeba rohlíky zdražit nebo zlevnit v porovnání s mlékem a jiným zbožím. Co se dlouhodobě měnit nebude, je průměrná cena v ekonomice. Tedy například cena sobotního nákupu, ve kterém jsou rohlíky, mléko a desítky jiných položek. Takový nákup bude stát stejně tuto sobotu i za 30 let.

Nad cenou průměrného zboží v korunovém vyjádření má totiž v delším období plnou kontrolu národní banka skrze úrokové sazby a devizové intervence. Z roku na rok může docházet k výkyvům v průměrných cenách, ale ty vždy národní banka zase opraví – ne nutně hned, ale nejpozději během 5 let. Na tom, že každá národní banka může zajistit cenovou stabilitu, se téměř všichni ekonomové shodnou.

Pokud nevěříme, že národní banka má ve finále kontrolu nad průměrnými cenami, můžeme ji rovnou zavřít – pak nemůže plnit svůj hlavní úkol a my nemáme šanci nejen na nulovou, ale ani nízkou inflaci. Rašín však také dokázal před sto lety dostat inflaci z dvouciferných hodnot na nulu a stabilizovat průměrné ceny. A to si k tomu musel půjčovat v zahraničí, aby mohl intervenovat za silnější korunu. My si půjčovat nemusíme, devizové rezervy máme obrovské.

Jak může národní banka zařídit, že nebude zdražovat třeba pečivo?

Národní banka nakonec ovládá cenu průměrného zboží. Nemá kontrolu nad jednotlivými položkami jako třeba pečivo, ale určuje cenu peněz (úrokové sazby) a nepřímo ovlivňuje i jejich množství v ekonomice. Díky obrovským devizovým rezervám má také vliv na hodnotu koruny oproti ostatním měnám. Dokáže tedy, aby koruna měla ve finále takovou kupní sílu, jakou banka chce. Zjednodušeně řečeno, čím více peněz je v oběhu, tím menší je jejich hodnota pro nákup čehokoli, a naopak.

Národní banka tedy nemusí vyjednávat s pekaři o ceně rohlíků, ale upravuje úrokové sazby a kurz koruny. Banka se snaží ceny kontrolovat už dnes, ale místo cenové stability usiluje o každoroční 2% znehodnocení peněz. Navíc neopravuje svoje předchozí chyby při plnění tohoto inflačního cíle. Takže vůbec nevíme, jakou hodnotu budou mít peníze v budoucnu. To komplikuje spoření domácnostem, ale i investice firmám.

Proč rušit inflaci, když promazává kola ekonomiky?

Inflace kola ekonomiky nepromazává. Dlouhodobě nemá inflace na ekonomický růst žádný pozitivní vliv, na čemž se téměř všichni ekonomové shodnou. Krátkodobě může vyšší inflace vést k nižší nezaměstnanosti. A proces snižování inflace může být v některých situacích pro ekonomiku a většinu lidí bolestivý. Nicméně inflace má také desítky nevýhod. Od roku 1990 bylo vydáno 222 vědeckých studií, které pečlivě váží všechny výhody a nevýhody inflace a odhadují, jaká inflace je pro ekonomiku zdravá. Průměrný odhad je minus 0,09 %. To je téměř přesně nula, tedy žádná inflace, ale stabilita ceny běžného nákupu.

Neobstojí tedy, pokud se soustředíme jen na teoretické výhody inflace, ale ignorujeme její nevýhody. Jednou z největších nevýhod současného systému cílování inflace je nejistota, kterou přináší lidem a firmám do běžného života. Inflace je každý rok jiná a národní banka negarantuje trajektorii cen (neopravuje svoje předchozí chyby v plnění cíle). Takže vůbec nevíme, co si za naše úspory budeme moci dovolit za pár let. To komplikuje jakékoli finanční plánování.

Proč žádná země na světě zatím inflaci nezrušila?

Současný systém záměrného znehodnocování peněz funguje teprve 100 let. Do té doby, po tisíce let existence peněz, svět inflaci prakticky neznal. Výjimkou byla období velkých válečných výdajů a s tím spojené snižování podílu drahých kovů v mincích (například 3. století v Římské říši) nebo příval stříbra z nových zdrojů (například 16. století v Evropě po objevení dolů v Potosí). Inflace byla vždy náhoda, nebo podvod. Ceny těsně před první světovou válkou byly stejné jako skoro sto let předtím po konci napoleonských válek. Přitom růst ekonomiky v 19. století nebyl nižší než dnes, normálně tehdy fungovala tržní ekonomika. Setrvalou inflaci vlády zavedly, aby se mohly snáze zadlužovat.

Nejblíže zrušení inflace a dlouhodobé cenové stabilitě je nyní Švýcarsko, které mělo v roce 2021 ceny stejné jako v roce 2008. Přitom za stejné období švýcarská ekonomika rostla rychleji než všechny okolní země, které přitom inflaci měly. Pro státní kasu velkých vyspělých zemí ale inflace představuje důležitý příjem, protože jejich bankovky mají v ohromném množství uložené doma cizinci. Bankovka vydělává nulu, při inflaci ve skutečnosti prodělává. Na tom rozdílu vydělává stát, který bankovky tiskne. To není případ Česka, kde většinu bankovek vlastní Češi.

O zrušení inflace se však stále častěji mluví i v zahraničí. Zastáncem cenové stability je i John Cochrane, jeden z nejvýznamnějších světových ekonomů a bývalý prezident Americké finanční asociace. A cenovou stabilitu v našem pojetí doporučoval už Keynes ve své stati „A Tract on Monetary Policy Reform“. Moderní výzkum ukazuje, že setrvalá inflace je pro ekonomiku nezdravá. Je tedy jen otázkou, která země inflaci zruší jako první. Měna takové země se může stát novou světovou rezervní měnou, podobně jako švýcarský frank.

Inflační cílování bylo v roce 1990 také revoluční a začal s ním maličký Nový Zéland, protože takové změny se těžko prosazují ve velkých národních bankách, které mají velkou setrvačnost. Česko může být první, kdo zavede cenovou stabilitu a podobně jako Nový Zéland v 90. letech se může stát vzorem pro ostatní vyspělé země. U nás stačí rozhodnutí guvernéra a inflace se můžeme navždy zbavit. Cenová stabilita je jednou z mála pozitivních změn, ve kterém můžeme být průkopníkem a příkladem pro zbytek světa.

Jak si můžeme poradit s inflací dovezenou ze zahraničí?

Inflace je dlouhodobě vždy domácího původu, jak ukazují velké a trvalé rozdíly v inflaci mezi zeměmi. Krátkodobě může být část inflace dovezená ze zahraničí, jako například v roce 2022 po nárůstu globálních cen energií. Jenže ceny energií kolísají na obě strany. Návrhem je nulová inflace v průměru, nikoli každý rok. Postačí, aby národní banka tolerovala i dočasnou deflaci při dováženém poklesu cen komodit. Národní banka se tedy nesmí krátkodobé deflaci za každou cenu bránit.

Navíc, kdybychom zrušili dlouhodobou inflaci, bude nám koruna vůči zahraničním měnám automaticky posilovat nejméně o 2 % ročně rychleji. Důvodem je, že koruna si bude držet svou kupní sílu, zatímco měny států, které se snaží o zdražování (cílují inflaci) se budou dlouhodobě znehodnocovat v průměru nejméně o 2 %, což je typický inflační cíl. Budou tedy na korunu každý rok ztrácet. Takové přirozené posilování koruny vymaže v normální situaci dovážené zdražování.

Pokud bude v zahraničí inflace vysoká a dovážené zboží (například plyn) bude zdražovat příliš rychle, může národní banka dále posílit korunu více prodejem části svých obrovských devizových rezerv. Podobný postup v reakci na dováženou inflaci doporučoval už před 100 lety Keynes ve své stati „A Tract on Monetary Reform“. Nebo může jednorázově vysokou dovezenou inflaci postupně rozpustit během pěti let pomalým snižováním průměrných cen.

Pokud je navíc režim cenové stability důvěryhodný, při nárůstu celosvětové inflace investoři vědí, že Česká národní banka dočasný nárůst inflace v budoucnosti zase opraví. Vědí tedy, že koruna na rozdíl od jiných měn neztratí svoji kupní sílu. V okamžiku nárůstu celosvětové inflace tak koruna rychle posílí oproti zahraničním měnám, což pomůže tlumit dováženou inflaci hned na začátku.

Není ale pro inflaci klíčové hospodaření vlády?

Většina ekonomů a ekonomického výzkumu se shoduje, že o inflaci nakonec rozhoduje národní banka bez ohledu na hospodaření vlády. Proto má také národní banka cenovou stabilitu v Ústavě za svůj hlavní cíl. Samozřejmě vládní deficity mají na inflaci vliv, ale jen dočasně. Národní banka tento vliv dlouhodobě přetlačí (i když to může být bolestivé). Pokud by tomu tak nebylo a inflace byla tažená hlavně chováním vlády, národní banka by byla ve většině zemí bezbranná a nemohla by plnit svůj hlavní úkol. Nemohla by dosáhnout ani 2% inflace (o což se snaží teď) ani zrušení inflace.

Existuje teorie, podle které o inflaci nakonec rozhoduje hospodaření státu: fiskální teorie cenové hladiny. Ačkoli není v ekonomii zatím obecně přijímána, je to legitimní teorie. Podle této teorie ke snížení inflace nevede zvyšování úrokových sazeb ani prodej devizových rezerv. Naopak zvyšování sazeb nakonec inflaci zvyšuje a národní banky většiny zemí mohou pomocí změn sazeb jen přesouvat inflaci v čase. Česká národní banka by však i v takovém případě mohla inflaci kontrolovat. Má totiž obrovské devizové rezervy (zhruba ve velikosti celého státního dluhu), které jsou zatím investovány převážně do dluhopisů, které vydělávají velmi málo.

Kdyby se tyto rezervy investovaly do akcií po vzoru Singapuru nebo Norska, národní banka by za našich životů vydělala biliony. Ekonomický výzkum se totiž shoduje, že akcie jsou vždy dlouhodobě mnohem výnosnější než dluhopisy. Protože národní banka musí nakonec svoje zisky převádět do státního rozpočtu, dlouhodobě by takovou investicí vykompenzovala zadlužování země a udržela kupní sílu koruny stabilní. V českých podmínkách má tedy národní banka nad inflací nakonec kontrolu v každém představitelném scénáři včetně fiskální teorie. V podobné situaci je z vyspělých zemí pouze Švýcarsko, které má také obrovské devizové rezervy.

Znemožnilo by zrušení inflace přijmout euro?

Ne, naopak cenová stabilita pomůže v plnění maastrichtských kritérií pro vstup do eurozóny. Máme-li ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi extrémně vysokou inflaci a úrokové sazby, podobně jako v roce 2022, neplníme dvě základní podmínky pro přijetí eura. Naopak v režimu cenové stability bychom se mohli pro vstup do eurozóny rozhodnout kdykoli a vstupovali bychom tam s přirozeně silnější korunou.

Argumenty pro a proti přijetí eura nemohou být primárně ekonomické, neboť tam se zhruba vyrovnávají výhody a nevýhody. Jsou politické a ideologické – zda se chceme více připoutat ke zbytku Evropy, nebo si ponechat svou národní historickou měnu. To je jiné rozhodnutí, které na inflaci příliš nezávisí. Což ostatně ukazuje příklad pobaltských zemí, které euro i přes občas vysokou inflaci považují za další bezpečnostní záruku. A pokud inflaci zrušíme, zvýší se šance, že se k tomu jednou odhodlá i zbytek Evropy. Současný režim inflačního cílování také začal na maličkém Novém Zélandu, aby se potom rozšířil do celého světa.

Nebylo by občas nutné ceny skokově snižovat, třeba když rok předtím byla inflace 15 %?

Tak velký inflační šok by musel být rozpouštěn postupně. Například tak, že by se ceny pomalu snižovaly 5 let, než by dosáhly na předchozí úroveň. Ale hlavně v systému cenové stability by k takovým šokům nedocházelo. Národní banka by včas posílila korunu, aby utlumila zdražování dováženého zboží (benzin, elektřina). A my bychom věděli, že až šok pomine, ceny se vrátí zpět. Nedocházelo by k žádné inflační mánii a žádnému zdražování domácího původu kvůli vyšším inflačním očekáváním.

Inflační šok by tedy byl mnohem menší než například ten v roce 2022, a bylo by mnohem snazší a méně bolestivé dostat ceny zpět na původní hladinu. Návrhem není vrátit dnešní cenovou hladinu do roku 2020, což by znamenalo ohromnou deflaci. To byla Rašínova politika po první světové válce, která byla příliš radikální a bolestivá. Návrhem je ceny navždy stabilizovat na dnešní úrovni, a tak se jednou provždy zbavit spirál jak inflačních, tak deflačních.

Není to revoluce, kvůli které musíme přepsat Ústavu?

Ústava cenovou stabilitu od České národní banky přímo vyžaduje. Nutné to není (v Česku stačí vůle guvernéra), ale pomohlo by upřesnit v Zákoně o ČNB, že cenovou stabilitou se rozumí stabilita indexu průměrných cen. Tím by se nedal prostor pro kreativní interpretace, které vedly k programu každoročního znehodnocování peněz. Cenovou stabilitu lze také vnímat jako vylepšení dnešního inflačního cílování. Inflační cíl v Česku se od konce 90. let postupně snižoval z původních 6 %, naposledy v roce 2010 z 3 % na 2 %. Nyní by se snížil dále na 0 % tak, aby odpovídal vědeckému výzkumu ohledně míry zdravé inflace (žádná inflace není zdravá).

Navíc by národní banka opravovala svoje minulé chyby v plnění tohoto cíle. Jde o dvě srozumitelné parametrické změny. Nejedná se tedy o žádnou revoluci a bylo by to pro národní banku jednoduché, může cenovou stabilitu zavést ještě dnes. Veřejnost by navíc konečně rozuměla tomu, co národní banka dělá a proč. Takové vylepšení by pomohlo z ekonomiky odstranit hodně nejistoty, protože na hodnotu peněz bychom se mohli spolehnout. Koruna za 30 let by měla stejnou hodnotu, stejnou kupní sílu, jako koruna dnes. Běžný sobotní nákup by tedy stál zhruba stejně teď i za 30 let.

Proč rušit inflační cílování, když se osvědčilo?

Cenová stabilita neruší inflační cílování, ale vylepšuje ho dvěma srozumitelnými změnami: Zaprvé, cíl bude 0%, nikoli 2% inflace. Za druhé, bude to cíl dlouhodobý, tedy bude opravovat své minulé chyby. Věrohodný a srozumitelný systém cenové stability sám o sobě pomůže snížit inflaci bez velkých nákladů, podobně jako inflaci bez nárůstu nezaměstnanosti snížilo zavedení inflačního cílování v mnoha zemích v 90. letech.

Inflační cílování v dnešní podobě fungovalo poměrně dobře od roku 1990, kdy bylo prvně zavedeno na Novém Zélandu a v Kanadě, do poloviny roku 2021. Od té doby je jasné, že tento systém není odolný vůči šokům, nedokáže v krizi udržet inflaci nízko. První větší inflační šok znamenal, že jsme rychle přestali věřit národním bankám, a zdražování se vymklo kontrole.

Příčiny jsou dvě: Zaprvé je pro většinu lidí nesrozumitelné, proč se národní banky snaží o inflaci namísto cenové stability. Cílování 2% inflace nemá vědecký základ, takže národní banky se ho ani nesnaží ospravedlnit. Například Česká národní banka nikdy nevydala žádnou vědeckou práci, která by vysvětlovala, proč se 2% inflace rovná cenové stabilitě. Žádné takové vědecké práce ostatně nevydaly ani zahraniční národní banky, z nichž většina také 2% inflaci cíluje.

Zadruhé národní banky neopravují své minulé chyby při cílování inflace. Je tedy jasné, že v takovém systému bude nadále inflace v průměru vyšší než 2 %. Banky totiž snadno umějí tištěním peněz zabránit dlouhodobé deflaci (záporné inflaci), ale vysokou inflaci podobně účinně krotit nechtějí. Všichni vidíme, že na nule je limit, nahoře limit není, takže průměr inflace nebude na 2 %, ale výš. Když nevěříme, že budoucí inflace bude v průměru 2 %, selhává základní podmínka, aby systém inflačního cílování mohl nadále fungovat.

Je cenová stabilita něco jako zlatý nebo bitcoinový standard?

Cenová stabilita opravdu v jistém smyslu připomíná zlatý standard. To bylo období, kdy vlády a národní banky nemohly svévolně znehodnocovat peníze, protože hodnota peněz byla navázána na zlato. Vlády se také díky tomu nemohly masivně zadlužovat. Inflace tedy v delším období prakticky neexistovala. V dnešní době je ale zlato jenom jednou z mnoha komodit. Jeho role v ekonomice je nesrovnatelně menší než v 19. století. Podobně i bitcoin je jen malou částí ekonomiky a jeho cena (vyjádřená v ostatním zboží a službách) příliš kolísá.

Měnový systém založený čistě na bitcoinu nebo zlatě by i dnes možná dlouhodobě odstranil inflaci, ale za cenu velkého meziročního kolísání v cenách. Cenová stabilita je lepší, protože neváže hodnotu peněz jen k jedné komoditě, ale k průměrné ceně všeho zboží a služeb. Když ve zlatém standardu vzrostla hodnota zlata například o pětinu, následovat musela 20% deflace, kterou národní banka ani vláda nemohla opravit. Zjednodušeně můžeme říct, že cenová stabilita je moderní verze zlatého standardu pro 21. století, přičemž je ale praktičtější, opatrnější a méně radikální než bitcoinový standard.

Nehrozila by potom deflační spirála? Rašín deflační politikou poškodil Československo.

Prudká deflace (rychlé snížení průměrných cen) může ekonomiku velmi poškodit. Je to velká zátěž pro firmy a lidi, kteří mají dluh. Příjmy jim klesají, ale hodnota dluhu zůstává stejná. Proto návrhem není vrátit dnešní cenovou hladinu do roku 2020, což by znamenalo ohromnou deflaci. To byla Rašínova politika po první světové válce, která byla příliš radikální a bolestivá. Návrhem je ceny ode dneška navždy stabilizovat, a tak se jednou provždy zbavit spirál jak inflačních, tak deflačních. K deflační spirále navíc může dojít jen tehdy, když ji způsobí sama národní banka, jako například ve 30. letech.

Dále zkušenost v pandemii ukázala, že když lidé dostanou peníze za nic, inflaci to zvýší rychle a masivně. V hluboké krizi a deflaci bude vláda nebo národní banka vždy rozhazovat peníze. I kdyby už vláda byla strašlivě zadlužená, udělá to, protože při deflaci by reálná hodnota jejího dluhu ještě vzrostla. Deflaci se tedy každá vláda chce za každou cenu vyhnout. To všichni víme a toto vědomí stačí k tomu, aby k žádné deflační spirále nikdy nedošlo. Navíc z hlediska ekonomického výzkumu je deflační spirála pravděpodobnější v systému cílování inflace, který neopravuje svoje minulé chyby, než v systému cenové stability.

A obecně vědecká literatura jako celek neukazuje, že mírná deflace způsobuje nižší ekonomický růst. Strach z deflace vznikl ze špatné interpretace jediné události, a to deprese 30. let minulého století, kterou ale národní banky samy způsobily. Také existuje řada období trvalé deflace, například mezi lety 1870 a 1890 v USA, kdy se ekonomice naopak dařilo dobře. Občasná drobná deflace, která je v následujícím období kompenzována drobnou inflací, ekonomice nijak neškodí.

Více informací je k dispozici v odpovědi na související otázku „Po zrušení inflace budou mít ale národní banky větší problémy s dolní hranicí úrokových sazeb?“ níže.

Ceny v Česku jsou pořád nižší než na Západě. Jak se budou dál vyrovnávat, když zrušíme inflaci?

Přibližování se cen západním úrovním bude probíhat už jedině přes posilování koruny. Koruna bude automaticky posilovat rychleji než dosud. Důvodem je, že koruna si bude jako jediná držet svou skutečnou hodnotu, svou kupní sílu, zatímco měny států cílujících inflaci se budou znehodnocovat v průměru o 2 % nebo více ročně. Budou tedy na korunu každý rok ztrácet kvůli tomu, že jejich hodnota bude díky inflaci klesat. Tedy konec inflace takzvanou cenovou konvergenci nepřeruší. Navíc u některých výrobků a služeb už je v Česku dráž než například v Německu díky nižší konkurenci na českém trhu.

Zrušení inflace a související posilování koruny ale přece poškodí vývozce?

Vývozcům zrušení inflace sníží náklady a příjmy stejnou měrou, takže je nijak nepoškodí. Vývozci prodávají své výrobky v zahraničí za eura nebo dolary, a když je koruna silnější, utrží v přepočtu méně korun, aby zaplatili v korunách svým zaměstnancům a dodavatelům. Cenová stabilita ale vývozcům neuškodí, protože sice bude znamenat silnější korunu o 2 % v průměru ročně, ale také nižší růst nákladů v průměru o 2 % ročně (kvůli zrušení inflace). Vývozci a dovozci na tom tedy budou v dlouhodobém pohledu stejně jako dnes.

Když zrušíme inflaci, lidé přece budou méně utrácet?

Častým argumentem je, že při inflaci lidé více nakupují, neodkládají nákupy jako při deflaci (snižování cen). Návrhem ale není trvalá deflace. Návrhem je cenová stabilita. Když dojde nějaký rok k deflaci ve spojení s poklesem ekonomiky, v systému cenové stability lidé vědí, že v příštím roce bude muset národní banka naopak průměrné ceny zvýšit, aby se vrátily na původní hladinu. V takové situaci nemá cenu spotřebu odkládat: při očekávání inflace dojde v této logice ke zvýšení nákupů a podpoře ekonomiky.

V delším období je argument o odkládání spotřeby vědecky ještě slabší, protože nakonec si za naše peníze stejně koupíme, co potřebujeme. Nebudeme spotřebu odkládat do smrti kvůli tomu, že se zdánlivě zlevňuje. Ani v krátkém období neexistují důkazy, že k takovém odkládání spotřeby kvůli deflaci vůbec kdy v podstatné míře docházelo. A v každém případě je tento argument také zahrnut mezi 30 výhodami a nevýhodami inflace, které porovnává 222 studií na toto téma publikovaných od roku 1990. A průměrný odhad zdravé inflace je skoro přesně nula.

Navíc tvrzení, že inflace promazává kola ekonomiky, vyvrací nedávná zkušenost Švýcarska. To mělo v roce 2021 ceny stejné jako v roce 2008, tedy 13 let inflaci přesně nulovou v průměru. Přitom za stejné období švýcarská ekonomika rostla mnohem rychleji než všechny okolní země, které inflaci měly. Ani Japonsku se během nulové inflace nedařilo zdaleka tak špatně, jak se často tvrdí: růst ekonomiky v přepočtu na jednoho zaměstnance byl v té době podobně rychlý jako v ostatních vyspělých zemích. Japonské „ztracené dekády“ jsou z větší části mýtus, který vznikl díky rapidnímu stárnutí japonské populace a souvisejícímu poklesu počtu pracujících.

Nebudeme méně investovat, když zrušíme inflaci a budeme moci nechat peníze pod matrací?

Záleží na tom, co si představujeme pod pojmem investice. Pravděpodobně ubude „finančních investic“ do rizikových korporátních dluhopisů a kryptoměn nabízených různými finančními poradci, méně peněz bude putovat také do nemovitostí. Nebudou tak nadále růst bubliny na těchto trzích, které jsou dány tím, že hodnotu úspor nelze udržet standardním způsobem – normálním spořením. Produktivní investice například do akcií to ale příliš neovlivní.

Peníze uložené doma nebo na účtu v bance sice totiž nebudou prodělávat, ale budou vydělávat buď nic, nebo relativně málo. Kdo chce větší výnos a tudíž větší riziko, tak si ho vezme i po zrušení inflace a bude nakupovat akcie. Ale nenuťme do rizika lidi, kteří chtějí jen prostě spořit a stačí jim, že neprodělají.

Nebudou při cenové stabilitě potřeba příliš vysoké úrokové sazby?

Naopak, dlouhodobě budou úrokové sazby nižší. Úrokové sazby, které vidíme ve smlouvách (tzv. nominální sazby), se budou moci snížit v průměru nejméně o dnešní inflační cíl, 2 procentní body. Tedy za předpokladu, že reálné úrokové sazby (na nichž skutečně záleží a které dostaneme po odečtení inflace) zůstanou stejné. Je pravda, že při cenové stabilitě nebudou reálné úrokové sazby na vkladech už nikdy záporné, jak tomu často bývalo během inflačního cílování. Je také možné, že pro dosažení cenové stability bude v prvním roce nutné sazby o něco zvýšit, byť jen dočasně.

Snižování inflace z vysokých úrovní je často bolestivé. Ale posun z 15 % na 0 % bolí skoro stejně jako posun z 15 % na 2 %. Když už to v každém případě tolik bolí, proč to neudělat pořádně a inflace se jednou provždy nezbavit. Zkušenost z roku 2022 nás učí, že dosavadní praxe centrálních bank se musí změnit. Pokud inflaci nadobro nezrušíme, budeme stejný problém řešit za 10 let znovu.

Uvěří lidé národní bance cenovou stabilitu, když nezvládá plnit ani svůj inflační cíl?

Důvěryhodnosti cenové stability pomůže, když bude přímo začleněna do zákona. V Zákoně o ČNB by mělo být jasně uvedeno, že cenová stabilita znamená stabilitu indexu průměrných cen. Národní banka musí být nezávislá. Není ale správné, aby si sama stanovovala, co je cílem její práce, a nebyla nikomu odpovědná za plnění tohoto cíle, jak je tomu dnes.

Například ve Spojeném království stát stanovil národní bance už v 90. letech, o jakou inflaci se přesně má snažit. Když to banka nezvládá, guvernér musí napsat omluvný dopis. Zároveň by měl guvernér naší národní banky navázat plat bankovní rady (která banku řídí) na plnění cenové stability. Plat bankovní rady podle zákona určuje guvernér, je tedy jeho povinnost svoje radní řádně motivovat k práci. Například při 5% inflaci by se plat radního mohl snížit o 50 % (tedy na 2 miliony ročně z dnešních 4 milionů).

Naopak při nulové inflaci ať mají radní plat klidně 20 milionů ročně – to bychom pak viděli cenovou stabilitu! Všem by se nám to vyplatilo, stejně jako možnost najímat pro takovou důležitou práci nejlepší experty ze zahraničí. Například guvernéry Bank of England nebo Bank of Israel také byli cizinci: Kanaďan a Američan. Není důvod, proč se omezovat jen na české ekonomy, z nichž žádný není v žebříčku prestižní mezinárodní databáze RePEc mezi první stovkou na světě.

Neznamená 2% inflace přece jen cenovou stabilitu, když přihlédneme k chybě měření?

Národní banka tvrdí, že Český statistický úřad inflaci měří špatně. Znehodnocování peněz je prý ve skutečnosti pomalejší, než kolik statistický úřad zveřejňuje. Tedy skutečná inflace je prý pomalejší než oficiální inflace. Je pravda, že index spotřebitelských cen dostatečně nebere v úvahu zlepšování kvality a přesun k nákupu levnějšího zboží. Jenže vědecké odhady tohoto zkreslení se pohybují mezi 0,5 % a 1 %, takže 2% inflační cíl neospravedlnit nemohou.

Navíc oficiální inflace plně nezahrnuje ceny nemovitostí, které dlouhodobě rostou rychleji a podle většiny ekonomického výzkumu by v inflaci pokryté být měly, zejména v zemích, kde lidé kladou důraz na bydlení ve vlastním. Čechům povětšinou není jedno, jestli bydlí v nájmu, nebo ne. Bydlet ve vlastním je pro mnoho z nás hodnota sama o sobě. Svůj dům nebo byt neplánujeme ve stáří prodat. Nákup vlastního bydlení tedy není z ekonomického pohledu často investice, ale spíše spotřeba, a jako taková by měla být s větší vahou zahrnuta v inflaci. Chyba měření v oficiální inflaci tak jde na obě strany.

Pokud národní banka umí ceny počítat lépe než statistický úřad, ať mu poradí, jak to dělat správně. Nebo ať představí a zdůvodní index průměrných cen opravený o všechny zdroje vychýlení. O stabilitu takového indexu pak musí podle Ústavy pečovat. Zatím ale nemáme žádný lepší index cen, než jaký je zveřejňován statistickým úřadem. V každém případě banka musí opravovat svoje předchozí chyby v dosahování stability tohoto indexu, což dosud nečiní. I s přihlédnutím k chybě měření je tedy nejlepší usilovat dlouhodobě o nulovou inflaci.

Když zrušíme inflaci, nebude to znamenat větší nezaměstnanost? Pro firmy je přece snazší v krizi snižovat reálné než nominální mzdy.

Nižší inflace může krátkodobě vést k vyšší nezaměstnanosti. A proces snižování inflace je pro ekonomiku často bolestivý. Ale rozdíl mezi 0% a 2% inflací je z hlediska rigidity nominálních mezd (komplikovanému snižování mezd neočištěných o inflaci) pro trh práce minimální. Neexistuje vědecká evidence, že by taková inflace trhu práce významně pomáhala.

Samozřejmě, když národní banka ve své práci selže a dovolí, aby se inflace dostala na 15 % jako v roce 2022, tak to firmám pomáhá (a zaměstnancům škodí) hodně. Firmy mohou nominálně zvýšit platy o 5 %, ale ve skutečnosti lidem platí o 10 % méně. Kdyby tomu tak nebylo, některé firmy by opravdu musely propouštět. Většina z nás se ale shodne, že 15% inflace pro společnost dobrá není a není dobrá hlavně pro drtivou většinu zaměstnanců. Při 2% inflaci, o kterou se nyní národní banka snaží ve svém cílování inflace, je vliv na nezaměstnanost zanedbatelný i v krátkém období.

A dlouhodobě mezi inflací a nezaměstnaností není vztah vůbec žádný, na čemž se shodnou téměř všichni ekonomové, zleva doprava. Navíc v Česku je dlouhodobě trh práce napjatý na opačnou stranu: problém není ani tak nezaměstnanost jako nedostatek lidí ochotných pracovat. Nižší reálné platy odrazují od práce a znamenají, že doma zůstanou sedět lidé, kteří by za vyšší mzdy byli ochotni pracovat. Existuje také 222 studií vydaných od roku 1990, které váží výhody inflace (včetně snazšího snižování reálných mezd, tedy mezd očištěných o inflaci) a její nevýhody a odhadují, jaká míra inflace je pro ekonomiku zdravá. Průměrný odhad je minus 0,09 %. To je téměř přesně nula, tedy žádná inflace, ale stabilita ceny běžného nákupu.

Po zrušení inflace budou mít ale národní banky větší problémy s dolní hranicí úrokových sazeb?

Tak by tomu bylo, kdyby se pouze snížil inflační cíl ze 2 % na nulu a nic víc. Návrhem je ale také opravovat předchozí chyby v plnění inflačního cíle, aby inflace byla nulová v průměru. Náraz na dolní hranici sazeb pak může nastat jen v případě deflační spirály spojené s hlubokou recesí. Tedy dočasná mírná deflace, která hrozila například v roce 2013 (kdy v souladu s 2% inflačním cílem národní banka spustila intervence proti koruně) nevadí a neznamená náraz na dolní hranici sazeb, protože bude snadno vykompenzována inflací v dalších letech. Opravování předchozích chyb je klíčové pro snížení potřeby nestandardních nástrojů měnové politiky ke zvýšení inflace.

K deflační spirále spojené s hlubokou recesí došlo v historii jen jednou, a to ve 30. letech 20. století. Tato spirála však nevznikla kvůli dolní hranici na úrokových sazbách, která by centrální banky omezovala v tom, jak moc mohou stimulovat ekonomiku. Tuto spirálu způsobily centrální banky samy, jak ukazuje ve svém výzkumu například Ben Bernanke, držitel Nobelovy ceny a bývalý šéf americké centrální banky. V moderní ekonomice deflační spirála bez masivního přímého zavinění národní banky vzniknout nemůže, a to i když deflaci národní banka aktivně nebrání.

Při recesi a deflaci se totiž zvýší reálná hodnota státního dluhu. Zvýší se tedy i reálná velikost každoročních splátek, čímž se zvyšují vládní výdaje. Vládní příjmy oproti tomu klesají v nominálním i reálném vyjádření. Aby udržela předchozí úroveň deficitu (a tedy dovolila deflační spirále pokračovat), musí vláda zvýšit daně nebo snížit výdaje. Je ale nereálné, že něco takového v recesi a deflaci vláda demokratické země udělá – musela by upřednostnit (často zahraniční) držitele státních dluhopisů před voliči. Naopak bude hospodařit s větším deficitem a vytvoří další dluh. Státní dluh je jen jiná forma peněz (jinak řečeno, hotovost je forma státního dluhu s nejkratší splatností), a nově vytvořené peníze budou tlačit na zastavení růstu hodnoty existujícího dluhu a smazání deflace. Tento autokorekční mechanismus deflační spirálu zastaví.

Ve skutečnosti by toho vláda dělala ještě víc, ať chceme nebo ne. Zkušenost v pandemii ukázala, že když lidé dostanou peníze za nic, inflaci to zvýší rychle a silně. V hluboké krizi a při hrozbě deflace bude vždy stát nebo národní banka rozhazovat peníze (tzv. peníze z vrtulníku). I kdyby už vláda byla masivně zadlužená, peníze na rozhazování si vždycky půjčí, protože při deflaci by jinak reálná hodnota jejího dluhu (a tedy i splátky dluhu) ještě víc vzrostla.

Kdyby už vládě nikdo nechtěl půjčit, nebude mít ani na vyšší splátky dosavadního dluhu a donutí centrální banku, aby dluh financovala nově vytisklými penězi, což znovu deflaci zastaví. Spotřebitelé a investoři toto vědí, měny takové země se zbavují, čímž už dopředu roste inflace. Toto vědomí stačí k tomu, aby k žádné deflační spirále nikdy nedošlo, a to i bez záměrného tlumení deflace národní bankou například skrze peníze z vrtulníku. Nicméně mechanismus popsaný výše vždy zastaví deflační spirálu i bez nutnosti racionálních očekávání, postačí očekávání adaptivní.

Suma sumárum, z hlediska moderního ekonomického výzkumu je nulová dolní hranice sazeb větší problém v dnešním systému cílování 2% inflace, který neopravuje svoje minulé chyby, než v systému cenové stability, který navrhujeme.

Proč rušit inflaci, když zvýhodňuje aktivní a mladé lidi oproti líným a starým?

Inflace je daň záměrně uvalená státem zejména na opatrné, často spíše starší lidi. Lidi, kteří pracují, spoří, neberou si velké úvěry a ostýchají se v práci požádat o zvýšení platu při vysoké inflaci. Naopak má-li člověk velké dluhy, na neočekáváném výbuchu inflace vydělá. Inflace tedy odměňuje rizikovější chování, které je spojené například s rozjížděním nového podnikání. To je férový argument: jako společnost možná opravdu chceme podporovat podnikavé lidi, kteří se nebojí rizika, a dlouhodobě se nám to v jistém smyslu může vyplatit.

Někteří ekonomové navíc zdůrazňují, že inflace umožňuje firmám zbavit se špatných zaměstnanců, které je těžké propustit. Stačí jim nepřidávat, čímž jejich mzda v reálném vyjádření (očištěná o inflaci) za několik let klesne tak nízko, že sami odejdou. Kvůli inflaci ale nakonec mohou odejít i lidé, kteří jsou produktivní, ale ne dost asertivní, aby si důrazně řekli o přidání. Například v roce 2022 hluboce poklesla reálná mzda velké části populace. V situaci stále nižších skutečných mezd se některým lidem (například těm v důchodovém věku) už nemusí vyplatit pracovat, což ještě prohlubuje nedostatek zaměstnanců na českém trhu práce.

V kostce: jestli chceme podporovat aktivní lidi a brát peníze pasivním, dělejme to na rovinu. Přiznejme to. Neschovávejme takovou podporu do měnového systému národní banky. Navíc, jak jsme už zmiňovali, ekonomický výzkum ukazuje, že neexistuje žádný dlouhodobý vztah mezi ekonomickým růstem a inflací. Pozitivní dopady inflace na podporu aktivních lidí jsou kompenzovány poškozením ostatních: například těch, kdo si při 15% inflaci neřeknou o stejné zvýšení platu. Nebo těch, kteří celý život šetřili, jen aby jim inflace za 3 roky sebrala třetinu úspor.

Proč rušit inflaci, když tak snížíme příjem státu z ražebného?

Když držíme doma bankovky, nic nám nevydělávají: jejich výnos je nulový. V režimu inflačního cílování tedy na držení bankovek proděláváme, protože inflace hodnotu bankovek snižuje. Vydělává na tom stát, protože bankovka je dlužní úpis státu. Tomu jevu se říká ražebné (ve skutečnosti je to ještě o něco složitější, ale ty složitosti nejsou potřeba pro odpověď na tuto otázku). Když zrušíme inflaci, tak opravdu tento příjem státu z ražebného zmizí. Ale zemi jako celek to nijak nepoškodí, protože ražebné je jako daň, kterou platíme sami sobě, svému státu. Reálně se tedy bude jednat o mírné snížení daní.

Situace je jiná u velkých vyspělých zemí, například USA, jejichž bankovky vlastní ve velkém cizinci. Tam ražebné znamená čistý zisk USA, který přichází ze zahraničí, a zrušení inflace by v tomto smyslu USA finančně poškodilo. Ale naší státní pokladně by zrušení inflace naopak pomohlo. Když bude koruna první měnou, která držitele 100% ochrání před inflací, stane se z ní celosvětově atraktivní alternativa ke zlatu – podobně jako dnes švýcarský frank, i když samozřejmě pomalu a ne v takovém měřítku.

Více lidí v zahraničí bude chtít držet korunové bankovky. Koupí si je za eura nebo dolary, které nakonec skončí v České národní bance. Ta může tyto nové devizové rezervy použít buď k dalšímu posílení koruny, nebo je výhodně investuje do akcií a zahraničních nemovitostí. Podobně celá desetiletí vydělávají fondy bohatství řady zemí (třeba Singapur a Norsko) a fondy soukromých amerických univerzit. Taková strategie dlouhodobě Česku vydělá biliony korun navíc. Když inflaci zrušíme jako první, zahraničí může živit nás, naše děti i naše vnoučata.

Proč rušit inflaci, když je to vlastně daň z hotovosti, kterou stejně nejvíc používají zločinci?

Podobně jako v předchozím případě tento argument platí spíš pro velké vyspělé země typu USA. Tam je opravdu značná část bankovek vysoké denominace (zejména stodolarovky) v držení zločineckých gangů, například drogových kartelů, často mimo území USA, například v Mexiku. Česká situace je odlišná, protože řada zejména starších lidí stále spoří v hotovosti. Pětitisícovky a dvoutisícovky nemají doma zdaleka jen zločinci.

Pokud chceme, aby lidé víc spořili na účtech v bance namísto doma pod matrací, podporujme bezhotovostní formy plateb a finanční vzdělávání seniorů. Když máme dnes doma hodně bankovek, opravdu hodně proděláváme. Digitální platby by byly rychlejší a pohodlnější pro většinu lidí, co dnes platí v hotovosti, včetně seniorů. Ale je to věc svobodné volby. Není důvod záměrně pokutovat lidi inflací za to, že chtějí spořit a platit v hotovosti.

Není míra zdravé inflace kladná, když vědecká studie předpokládá nelinearity? Není také vyšší u novějších studií?

Když si vybereme z literatury studie, které se nám hodí, dostaneme výsledky, které se nám hodí. Proto je férovější podívat se na literaturu jako celek. Ta od roku 1990, kdy bylo poprvé na Novém Zélandu zavedeno inflační cílování, čítá 222 studií, které zdravou inflaci měří, a průměrný odhad je mínus 0,09 %. V poslední době začínají studie o zdravé inflaci psát čím dál více ekonomové z národních bank, které cílují 2 % inflaci a mají tak střet zájmů. Není pak překvapivé, že jejich výsledky ohledně optimální inflace se budou se častěji blížit 2 %. Tomu se říká publikační selektivita a v ekonomii je to běžný jev.

Například článek „Fifty Shades of QE“ publikovaný v roce 2021 v prestižním vědeckém časopise Journal of Monetary Economics ukazuje, že centrální bankéři v porovnání s akademickými ekonomy zveličují pozitivní odhady vlivu kvantitativního uvolňování (jeden z nástrojů národních bank, který je často interpretován jako tištění peněz) na ekonomiku. Ale ani nové studie psané centrálními bankéři v průměru neukazují, že 2% inflace je pro ekonomiku zdravá.

Budou ale devizové rezervy stačit na posílení koruny, aby zajistilo cenovou stabilitu? Třeba v roce 2022 musela ČNB naopak bránit oslabování měny.

Bude-li závazek k cenové stabilitě věrohodný (tedy bude včleněn do zákona a platy bankovní rady budou navázány na plnění cenové stability), posílí koruna i bez toho, aby národní banka musela intervenovat. Finanční trhy budou čekat, že koruna si udrží svou kupní sílu. Naopak měny států, které se snaží o zdražování (cílují inflaci) se budou znehodnocovat. Budou tedy na korunu každý rok ztrácet. Devizové rezervy se ale hodí pro tlumení dovezených inflačních šoků, protože posílení koruny působí na ceny rychle. To ale samo o sobě stačit nebude, dál se bude muset pracovat i s úrokovými sazbami. Sazby přechodně mohou být vysoké, aby se podařilo ceny stabilizovat.

Nutnost obrany kurzu koruny v roce 2022 byla způsobena výjimečně silným propadem světových akciových trhů, válkou na Ukrajině, aktivitami spekulantů proti měnám střední Evropy i tím, že naše inflace byla předtím dlouhodobě vyšší než v naprosté většině světa. Koruna přišla o takovou část své kupní síly, že musela oslabit vůči měnám, které tolik své hodnoty neztrácely. To je důsledek selhání naší národní banky v plnění svého inflačního cíle, který tím ztratil důvěryhodnost. I přes souběh takto extrémních okolností ale banka na intervence ve prospěch koruny využila jen relativně malou část svých obrovských rezerv.

Dáváte za vzor Švýcarsko, ale tam je přece draho. Je vůbec možné nás a Švýcary porovnávat?

Zásadní a klíčový rozdíl je v měnovém pravidle národní banky, tedy o co banka usiluje. Naše národní banka se snaží o každoroční znehodnocování peněz, 2% inflaci, kdežto Švýcarská národní banka se snaží o inflaci v intervalu 0-2 %. Takže když je ve Švýcarsku inflace nulová, když se průměrné ceny nemění, národní banka to toleruje. Není to tak elegantní systém jako cenová stabilita, protože předem negarantuje, že kupní síla franku bude navždy stabilní. Mírná inflace jim taky nevadí. Ale i tak se například mezi lety 2008 a 2021 ceny ve Švýcarsku v průměru nezměnily. Nám se zdají vysoké, když se do Švýcarska dostaneme. Ale to je proto, že švýcarský frank téměř pořád posiluje oproti jiným, inflačním měnám.

Samozřejmě, švýcarská ekonomika se od té naší liší i v mnoha jiných ohledech, nejen v inflaci. Ale odlišná struktura ekonomiky nijak nebrání České národní bance, aby svoji měnovou politiku upravila po vzoru Švýcarska. Inflace dlouhodobě nemá na ekonomický výkon žádný vliv a je neutrální pro vývozce i dovozce. Dlouhodobě bychom tak měli menší inflaci a silnější korunu, podobně jako mají Švýcaři nižší inflaci a silnější frank. Úplná stabilita indexu průměrných cen, kterou navrhujeme, je ale lepší než současný švýcarský systém – odstraní nejistotu ohledně budoucí hodnoty peněz, umožní snazší spoření, je v souladu s Ústavou a vědeckým výzkumem. A veřejnost konečně porozumí tomu, co a proč národní banka dělá.

Upravme Zákon o národní bance. Banka se přestane snažit o znehodnocování peněz. Ať se snaží o stabilitu průměrných cen. Navažme platy vedení banky na dodržování cenové stability.

John Cochrane, bývalý prezident Americké finanční asociace, jeden z nejcitovanějších ekonomů ve vědecké literatuře:

„Pojďme se domluvit, že cenová stabilita je cenová stabilita, ne věčná 2% inflace.“

(2019, Wall Street Journal)

Spoření bude mít zase smysl

Bez inflace nebudou peníze ztrácet na hodnotě. Budeme moci šetřit na účtu v bance nebo doma v hotovosti. Bez nejistoty, bez složitostí, bez nutnosti nakupovat byty, akcie nebo kryptoměny.

Dnešní systém každoroční inflace poškozuje střadatele. Úroky na vkladech jsou dlouhodobě menší než inflace, takže spoření prodělává. Výbuchy znehodnocení peněz, které nikdo neopraví, úspory nevratně požírají. Aby úspory neprodělávaly, musíme na sebe brát riziko a kupovat akcie. Umožněme spoření i těm, co si takové riziko nabírat nechtějí. Pro ty dnes zbývá jen nákup pozemků, bytů nebo domů. Tím ale vytváříme nemovitostní bublinu a nedostupné bydlení. To vše kvůli nejistotě v systému, kdy národní banka nezaručuje budoucí hodnotu peněz.

Zdravá inflace je žádná inflace

Od roku 1990 vyšlo 222 odborných studií, které porovnávají náklady a přínosy inflace. Tyhle studie počítají, jak velká je zdravá inflace. Průměrný odhad je nula: nejzdravější je cenová stabilita.

Inflace, podobně jako deflace, nám přináší výhody a nevýhody. Vědecká literatura jich uvádí přes 30. Stovky odborných studií potom tyto výhody a nevýhody pečlivě váží. Počítají, jaká míra inflace je pro ekonomiku nejlepší. Průměrný odhad takové zdravé inflace ve 222 studiích publikovaných od roku 1990 je minus 0,09 %. To je téměř přesně nula, tedy žádná inflace, ale stabilita ceny běžného nákupu. Dvouprocentní inflační cíl národní banky tak nemá vědecký základ. Tvrzení, že inflace promazává kola ekonomiky, nemá podporu ve vědeckém výzkumu.

Ústava žádá cenovou stabilitu

Ústava ČR, hlava šestá, článek 98: „Hlavním cílem činnosti České národní banky je péče o cenovou stabilitu.“ Dvouprocentní inflace, o kterou se banka snaží, není cenová stabilita.

Národní banka tvrdí, že statistický úřad inflaci měří špatně. Skutečné znehodnocování peněz je prý pomalejší než to oficiální. Jenže vědecké výpočty tohoto zkreslení jsou menší než 1 %, takže 2% inflační cíl neospravedlní. Navíc oficiální inflace plně nezahrnuje ceny nemovitostí, které dlouhodobě rostou rychleji a podle výzkumu do inflace patří. Chyba měření tak jde na obě strany. Pro měření hodnoty peněz zkrátka nemáme nic lepšího než současný index spotřebitelských cen. O stabilitu tohoto indexu, a tedy průměrně nulovou inflaci, má národní banka pečovat.

Metr taky rok od roku nezkracujeme

Hodnota peněz je základní měrná jednotka. Národní banka s ní přitom záměrně hýbe, aby ji každý rok snížila. Kvůli tomu nevíme, jakou hodnotu budou mít peníze v budoucnosti.

Kdybychom každoročně krátili metr nebo vteřinu, panoval by zmatek. Podobně zbytečné nepohodlí nám do života vnáší inflace. Národní banka navíc neopravuje chyby v plnění inflačního cíle, takže nevíme, co si za svoje peníze budeme moci dovolit za pár let. Proto je dnes těžké spořit na důchod nebo pro děti. Přitom inflace je historicky nepřirozená, běží jako státní program jen 100 let. Ceny před první světovou válkou byly podobné jako o století dříve. Pojďme se vrátit k cenové stabilitě a udělejme z koruny skutečný uchovatel hodnoty.

Paul Volcker, šéf centrální banky USA mezi lety 1979 a 1987, který zkrotil dvoucifernou inflaci:

„Nevím o žádném zdůvodnění 2% inflačního cíle.“

(2018, Bloomberg)

Marek Mora, viceguvernér České národní banky:

„Inflace je rakovina, která rozleptá společnost.“

(2022, Seznam Zprávy)

Charles Plosser, bývalý prezident americké centrální banky ve Philadelphii:

„Nevidím žádný důvod, proč se nesnažit o nulovou inflaci.“

(2013, Wall Street Journal)

Ruchir Agarwal a Miles Kimball, ekonomové Mezinárodního měnového fondu a Coloradské univerzity:

„Mnoho národních bank nakonec inflaci zruší.“

(2022, Mezinárodní měnový fond)

Těžko můžeme šmahem odsoudit tvrzení bývalého guvernéra národní banky na jedné straně a zakladatele institutu CERGE-EI na straně druhé. Ale oba pravdu mít nemohou. Aby toho nebylo málo, existuje třetí názorový proud, reprezentovaný třeba současným guvernérem Alešem Michlem: úroky na současnou inflaci skoro žádný vliv nemají, vývoj inflace má v rukou vláda. Co na tato rozporuplná tvrzení říká ekonomický výzkum?

Zaprvé, je opravdu možné, že zvýšení sazeb krátkodobě zvyšuje inflaci. Zjišťuje to zhruba polovina vědeckých studií na toto téma. Je tedy kuriózní, že někteří představitelé národní banky takové tvrzení zesměšňovali. Sám si ale také nemyslím, že vyšší sazby v Česku vedou k vyšší inflaci. Podniky mohou vyšší úrokové náklady přenášet do cen, ale tento efekt je přebit silnější korunou, ke které vyšší úroky přispívají.

Zadruhé, vliv sazeb není jistý ani v delším období, byť tady už velká většina výzkumu ukazuje, že vyšší sazby inflaci tlumí. Jednou z výjimek je neofisheriánský přístup, ve kterém očekávané zvýšení sazeb vede k vyšší očekávané inflaci. Toto je literatura, na kterou se zřejmě odkazuje Jan Švejnar. A tvrzení Aleše Michla jsou nejvíce konzistentní s fiskální teorií cenové hladiny reprezentovanou Johnem Cochranem.

Zatřetí, i pokud se nakonec shodneme na znaménku, není vůbec jasné, jak silně a s jakým zpožděním úroky na inflaci působí. Průměrný odhad ze 67 studií říká, že zvýšení sazeb o 0,25 procentního bodu sníží ceny o 0,225 procenta za 29 měsíců. Výsledky se ale hodně liší, není to trojčlenka a není možné spolehnout se na jeden matematický model, byť sofistikovaný jako v případě ČNB.

Je namístě přiznat, že my ekonomové toho stále víme méně, než kolik by centrální bankéři potřebovali. Nevíme, jak působí jejich základní nástroj. Co je horší, neshodneme se ani na tom, o co se mají snažit. Přes 220 studií v průměru ukazuje, že nejzdravější inflace je žádná inflace. Přesto se centrální banky ze zvyku snaží o dvouprocentní inflaci, aniž by to uměly vysvětlit – podívejte se, co na tohle klíčové téma (ne)říká webová stránka naší národní banky.

Ekonomiku neumíme modelovat trojčlenkou úroky – kurz – inflace. To je na jednu stranu frustrující. Na druhou to ale ukazuje, že v ekonomii je pořád spousta místa pro užitečný výzkum. A ten by nové vedení národní banky mělo po letech útlumu podpořit a posílit.

Jasné přihlášení k Rašínově odkazu je správné. Jenže nestačí jen opakovat krédo „pracuj a šetři“. Šetření je mrtvé, zabily ho centrální banky úroky menšími než inflace. A Rašín inflaci neporazil šetřením, ale masivním posílením koruny.

Tu můžeme dnes posilovat snáz než před sto lety. Tehdy si republika musela devizové rezervy půjčovat v zahraničí. Teď máme 161 miliard eur, za které jsme vytvořili biliony korun. Ty biliony mají banky převážně uložené v národní bance, která jim platí 5,75 procenta ročně. V zahraničí na rezervách vyděláváme dlouhodobě jenom dvě procenta, takže celý podnik děsivě prodělává.

Jde ke cti nového guvernéra, že chce zvýšit podíl akcií v rezervách, aby podnik vydělával. Podobně vznikl singapurský fond bohatství GIC, hodně akcií v rezervách mají také Švýcaři. Dlouhodobě taková investice pomůže veřejným financím, ale problém s inflací v této dekádě neřeší.

Přitom péče o cenovou stabilitu je jediným ústavním úkolem národní banky. Pro dosažení tohoto úkolu musí při 15procentní inflaci použít všechny dostupné prostředky. Pokud tak vědomě nečiní, cíleně porušuje ústavní zadání a historie ji za to odsoudí.

Silná koruna je dnes lepším nástrojem než zvyšování úroků. V ekonomii se neshodneme, jak rychle a s jakou silou úroky na inflaci působí. Domácnosti, firmy a stát si tolik zvykly na dlouhodobě nízké úroky, že řada z nich už o moc vyšší nezvládne. Oproti tomu silná koruna působí rychle a jasně, a to i na nabídkovou inflaci, ceny benzinu a elektřiny.

Také posilování koruny bolí, hlavně vývozce. Ale vývozci vydělávali na minulých intervencích proti koruně, teď bychom intervence jen vynulovali. Jasně, nemůžeme korunu posílit hned o třetinu, abychom inflaci mechanicky úplně smazali. Ale koruna silnější o desetinu by dala jasný signál všem, že národní banka inflaci nebude tolerovat, přestali bychom čekat další dvojciferné zdražování.

Nový guvernér chce správně zrušit automatické zvyšování platů v národní bance o inflaci. Měl by ale jít dál a srazit platy sedmičlenné bankovní radě na polovinu, dokud inflace nespadne pod dvě procenta. Rada je za rekordní inflaci zodpovědná, měla by za své selhání přijmout následky.

Rašínův úkol pro člena bankovní rady je dnes jasný: Pracuj, abys inflaci zrušil. Dokud to nezvládneš, šetři na svém platu.

Kolony ale budou tak jako tak, protože provoz v Litomyšli před zprovozněním dálnice trhne rekordy. Teď jsou hlavními špunty světelná křižovatka a kruhák u Daliboru. Výsledkem bude přes den úplně ucpaná celá hlavní silnice ve městě.

Když se postaví nové kruháky na obou koncích města, bude se doprava štosovat za nimi (z pohledu z Litomyšle). Kolony tedy budou delší než nyní, ale uvnitř Litomyšle bude snazší po hlavní silnici projet. Výsledek je špatný pro tranzit, ale je to lepší ze dvou blbých řešení pro nás, co v Litomyšli bydlíme a potřebujeme po hlavní někdy projet a dostat se jinam ve městě.

Navíc i po dostavění dálnice se občas stane, že náš dálniční úsek se zavře kvůli nehodě, takže všechen provoz pojede přes město. Tady zase kruháky pomohou, aby uvnitř města nenastal dopravní kolaps. Je to tedy rozumné řešení, které se podařilo vyjednat i přes předchozí odpor ŘSD. Pomohl ale pan ředitel Mátl, no a žádné kruháky by nebyly bez aktivity pana starosty.

Škoda, že se zatím nepovedlo vymyslet „odšpuntování“ obou konců náměstí. Už teď se ve špičce stává, že na výjezdu z náměstí směrem na světelnou stojí kolona až za morový sloup. K tomu je podobně ucpaná silnice na Třebovou od školy Zámecká až ke světelné.

To je malá ochutnávka kalamity, která nastane, až třebovská silnice bude sloužit jako přivaděč k nové dálnici. Pro připomenutí: ano, oficiální dálniční přivaděč ze Třebové povede kolem zámku a školy na světelnou, poté dále po hlavní (Moravská nebo Kpt. Jaroše + Sokolovská, podle směru jízdy).

Další oficiální dálniční přivaděč se staví ve směru z Ústí a povede po Zahájské. Oba prochází vedle konců náměstí, a až po zprovoznění dálnice na přivaděčích provoz zesílí, nebude skoro možné ve špičce na náměstí vjet. Takhle jsme to v Litomyšli chtěli a odmítli jsme západní obchvat, který by z obou silnic odvedl většinu nové, ale i současné dopravy. Pořád nevím proč, třeba to víte Vy.

Problém rychlé řešení nemá. Aspoň úplný zákaz kamionů na Zámecké kromě obsluhy? Věc k zamyšlení před komunálními volbami, neb nám chybí dlouhodobá dopravní strategie. Buďme však rádi za nové kruhové objezdy a konečně i rychlou přípravu dálnice díky starostovi a novému řediteli ŘSD. Bez těch dvou by dálnice nebyla ani za 10 let.

Radní se ale mohou shodnout na jedné věci hned teď: národní banka by dnes neměla bránit koruně v posílení. Bohužel přesně tohle se děje. Dotace z Bruselu by standardně tlačily na posílení koruny, protože přicházejí v eurech, která bychom museli na trhu vyměnit za koruny. ČNB si ale tahle eura ukládá do rezerv a vládě za ně posílá nově vytvořené, na klávesnici vymačkané koruny.

V normální situaci takové opatření dává smysl. Přebytek přítoku dotací do Česka nad odtokem příspěvků do EU sice působí podobně jako čistý export, ale není to přirozený proces. Navíc přichází nárazově, takže může kurz koruny rozkolísat. Ale nejpozději od září, kdy ČNB začala šponovat sazby, to už smysl nedává: banka tahá za oba konce kurzového provazu najednou.

Je fér dodat, že ČNB si problém možná uvědomuje, protože v lednu začala odprodávat některá eura ze zhodnocení svých rezerv. De facto tak intervenovala současně pro korunu i proti ní, což vejde jako kuriozita do učebnic makroekonomie. Se začátkem války prodej eur zastavila, trochu jich potom prodala v době největší paniky, pak zase přestala a postupný prodej obnovila na konci března.

Přestaňme vymačkávat nové koruny

Jste z toho trochu zmatení? Nejste sami. U prodeje eur ČNB oficiálně říká, že „transakce se budou uskutečňovat tak, aby jejich vliv na kurz byl minimální“. Nákup korun za eura korunu posílí, to nejde dělat „minimálně“. Buď je formulace úlitbou vývozcům v klasickém doublespeaku centrálních bank (podobně jako „cenová stabilita = 2% inflace“), nebo je z těch protisměrných a přerušovaných intervencí zmatená i bankovní rada.

Navrhuji pravidlo, kterému budou rozumět všichni: prodávejme každý měsíc tolik eur, aby už nerostly devizové rezervy ČNB. Tedy aby ČNB v době pádivé inflace nevytvářela mačkáním tlačítek další koruny, když to neplní žádnou tržní potřebu. Dle současného tempa zvyšování rezerv by to znamenalo prodávat nejméně půl miliardy eur měsíčně.

Samozřejmě lepší by bylo rovnou prodávat čtyřnásobek a hlasitě volat, že to děláme pro posílení koruny. K tomu dojde, ale většina v bankovní radě se ještě musí chvíli hledat. Zastavit skryté intervence proti koruně lze naopak ještě dnes, proti tomu jde argumentovat těžko. Nemusí to vypadat, že tak činí pod tlakem zvenčí. Stačí interní rozhodnutí, není nutné ho komentovat navenek.

K čemu máme rezervy?

Velké a rostoucí devizové rezervy jsou fajn, jen když jsme připraveni je k něčemu využít. Jsou totiž drahé; stojí nás 5 %, jež musíme platit našim bankám, které si nově vytvořené koruny uloží u ČNB: aktuální účet dělá půl miliardy denně. To se nám přesto může vyplatit, pokud jsme ochotni rezervy použít pro cenovou stabilitu (ústavní cíl ČNB) nebo dlouhodobý výnos.

Bohužel neděláme ani jedno. Za posledních pět let rezervy vydělaly v zahraničních měnách průměrně 1,94 procenta ročně, což je zhruba stejně jako odhad rovnovážného tempa posilování koruny. Zatím tedy rezervy vydělávají skoro přesně nulu a to nemluvíme o inflaci. Pochvalme ČNB, že pod tlakem odborné veřejnosti konečně zvyšuje podíl akcií, ale dělá pořád žalostně málo.

Věřme guvernérovi, že posílení koruny prosadí. Bude to pozdě, ale přece. Je ovšem neomluvitelné, aby ČNB do té doby intervenovala proti koruně, když je inflace 12,7 procenta. Za nově vytvořené koruny z dotačních eur nakupují firmy investiční zboží i ze zahraničí, což tlačí na slabší korunu a vyšší inflaci. Pokud to ČNB myslí s cenovou stabilitou vážně, přestane eura hromadit ještě dnes.

Během intervencí proti koruně vytvořili obchodníci v suterénu národní banky dva biliony nových korun. Vytvořili je mačkáním tlačítek na klávesnici. Stejným způsobem lze dnes proces obrátit a dostat korunu na hladinu, kde by se nacházela nebýt intervencí.

Jistě, bankovní rada nemůže určit, kam až chce korunu posílit. Spekulanti by na tom vždy vydělali a mohli by ČNB i přetlačit. ČNB ale může postupně prodat eura, která nakoupila za 2 biliony nových korun. Tak ty nové koruny „odmaže“.

Když ČNB slíbí, že bude prodávat 2 miliardy eur měsíčně, dokud inflace nespadne na nulu, už při takovém oznámení koruna skokově posílí, snadno na 22 korun za euro, a dál bude posilovat postupně. Tím rychle zlevní vše z dovozu, mimo jiné plyn a benzín. Zatím ČNB podpořila korunu jen symbolicky na začátku března.

Vývozci samozřejmě rádi nebudou, protože se jim sníží tržby přepočtené na koruny. Nicméně úkolem ČNB není podporovat vývozce, ale doručit cenovou stabilitu. Oslabováním koruny jsme pomáhali vývozcům, teď bychom to jen vynulovali a stejnou měrou pomohli dovozcům.

Ano, bankovní rada nyní úrokové sazby rychle zvyšuje. Když ale naposledy byla inflace 11 %, psal se rok 1998 a úroky byly 15 %. Teď jsou 4,5 %. Model ČNB musí blikat červeně a žádat okamžité zvýšení na 7 %. To ale nepomůže. Nebudeme spořit víc, když po odečtení inflace proděláme místo 6,5 % „jenom“ 4 %.

Aby takový krok měl význam, musely by se úroky zvýšit nad 11 %: pak se vyplatí spořit. To ale dnes nejde, protože by svoje dluhy nezvládala platit řada domácností ani stát. 7 % je hrubé maximum, které si ČNB může dovolit, ale stačit to nebude.

Nechme sazby být, posilujme korunu

Nemá tedy smysl zvedat dále úroky. Lepší je posílit korunu, což rozloží náklady mezi firmy a domácnosti. Firmy si mohou vzít úvěr v eurech za úroky blízké nule. Pro domácnosti je to mnohem těžší. Navíc firmy se proti posílení koruny stále můžou výhodně zajistit, třeba na 2 roky v kurzu 26,70 korun za euro.

Posílení koruny také zbrzdí ekonomiku méně než překotné šponování úroků, protože nesetne spotřebu, která tvoří největší část hospodářství. Navíc pro firmy zlevní dovážené investiční zboží. Silná koruna sníží inflaci rychle, v řádu týdnů. Naopak změny úroků se v cenách plně projeví až za 2 roky, takže neřeší letošní problém.

ČNB má pravdu, že za část inflace nemůže. Nemůže za válku, nemůže za covid. Sama ale říká, že současná inflace je z poloviny domácího původu. Jak to, že před rokem nepředpověděla ani „kousek“ z téhle inflace? Jak potom chce řídit inflaci změnami úroků, které se projeví až za dva roky?

Ideální inflace? Nula

Přišel čas přepsat učebnice centrálního bankovnictví. Vždyť tyto banky selhávají nejvíc od velké deprese ve 30. letech. Inflační cílování mělo zajistit, že inflace zůstane stabilní kolem 2 %. Přitom to vypadá, že celkový růst cen za roky 2021–2023 může dosáhnout 30 %.

Ústava národní bance ukládá péči o cenovou stabilitu, ne o stabilní inflaci. Možná platí, že cenová stabilita = 2% inflace, i když tenhle vzoreček jsem nepochopil ani po 10 letech práce v ČNB. Dobře, ale i tak se v příštích letech snažme o nulu, dokud nebudeme mít 2 % v průměru i s debaklem 2021–2023.

Navíc od roku 1990 vyšlo přes 200 vědeckých studií, které odhadují, jaká inflace je pro ekonomiku zdravá. A průměrný odhad takové ideální inflace je nula. Takže až skončí válka, je na čase dělat to, k čemu ČNB Ústava zavazuje: doručit skutečnou cenovou stabilitu.

V sázce je věrohodnost národní banky, kterou současný guvernér a jeho předchůdci desetiletí budovali. V sázce je odkaz Jiřího Rusnoka jakožto jednoho z největších ekonomů ve službách republiky. Dvojciferná inflace není nevyhnutelná, Švýcaři ji mají dnes na 2 % a v průměru za 10 let na nule. Cestou je pevná měna, a tu nám může zařídit jedině rada ČNB.

Zaprvé takové opatření se v cenách plně projeví až po dvou letech. S letošní pádivou inflací neudělá nic. Zadruhé inflace brzy dosáhne až 15 procent a úrokové sazby po jejím odečtení budou rekordně záporné. Pokud reálné sazby očištěné o inflaci stoupnou z minus 10 procent na minus 8 procent, spořit začne málokdo.

Bohužel k podpoře koruny se ČNB nerozhodla z vlastní vůle. S trochou nadsázky (ale opravdu jen trochou) můžeme říct, že koruně začala pomáhat až pod hrozbou jaderné války. Právě válka a rychlé intervence sousední Národní banky Polska donutily k zásahu i ČNB.

Místo toho, aby své obrovské devizové rezervy aktivně používala k plnění ústavního cíle, ČNB se ocitla ve vleku událostí bez vlastní strategické iniciativy. Navíc pomoc koruně byla dosud jen symbolická. ČNB se ani nepokusila posílit ji na předválečnou hladinu. Zareagovala tak pozdě, že nezabránila panickým nákupům valut ze strany mnoha Čechů.

Inflace ve výši 15 procent, kterou brzy okusíme, půjde z větší části právě na vrub naší centrální banky. Zvyšování úroků má smysl tehdy, když je rychlejší než růst inflace. Tomu se v ekonomické hantýrce říká Taylorův princip. Inflace ale roste tak rychle, že takové zvyšování sazeb by spustilo státní bankrot. Je nutné použít jiný nástroj.

Tím nástrojem je právě kurz. ČNB je v Evropě vedle Švýcarské národní banky jediná, která má dostatek devizových rezerv, aby s inflací výrazně pohnula. Švýcaři to dělat nemusejí, inflace u nich je stále nizoučká. Ale neochota ČNB plnit svůj ústavní úkol je nepochopitelná. Tím úkolem není stabilita kurzu, ale cenová stabilita. Nejpozději v září loňského roku tak měla začít postupně rozprodávat devizové rezervy, přičemž k tomu byla opakovaně vyzývána ze strany odborné veřejnosti.

Proč to ČNB nedělá? Zkušenost s intervencemi z let 2013–2017 pro bankovní radu nebyla příjemná. Na druhou stranu teď by jen prodávali eura, která tehdy nakoupili. Tedy jednalo by se vlastně o neutralizaci dřívějších intervencí a přiblížení koruny trajektorii, na níž by se nacházela bez nich.

Aby se zabránilo spekulacím, je nejlepší nastavit jasné pravidlo odprodeje rezerv, například jedno procento objemu každý měsíc po dobu čtyř let. Už při oznámení tohoto opatření by koruna výrazně posílila, což je právě to, co teď potřebujeme. Dnes máme větší problémy než inflaci. Přesto by ČNB neměla rezignovat na cenovou stabilitu, i když to obnáší jinou než učebnicovou taktiku.

Nezbývá než věřit tomu, co naznačuje v rozhovoru na webových stránkách centrální banky hlavní ekonom ČNB Petr Král: „Pro všechny bude nejvýhodnější a nejméně bolestivé si uvědomit, že to, co každý může udělat pro nízkou inflaci v budoucnosti, je věřit již dnes tomu, že dvouprocentní inflace skutečně opět bude.“

Příznačné je, že tento citát vybrala ČNB jako nejdůležitější z celého rozhovoru a několik dní ho prezentovala na svých stránkách jako hlavní sdělení.

Ano, jak už se v Lilii psalo, poslední léta se kácelo asi nejvíc stromů za našich životů. Ani na mě nepůsobí dobře, když se s dětmi procházím po Černé hoře nebo Nedošínském háji a vzpomínám, jak to vypadalo za mého mládí. Osobně bych raději viděl výběrové kácení v menším měřítku, tedy skutečně jen odstranění nemocných stromů namísto vysekání mýtin. Ale důvěřuji odborníkům, kteří se o stromy starají, že vědí, co dělají; že nařizují kácení, jen když je to nezbytné.

Hlavně je důležité, že okamžitě sázíme nové stromy a nespoléháme na nálety, které místo lesa vytvoří houští. S panem starostou jsme dlouze probírali, zda by šlo vysázet kolem Litomyšle prstenec opravdových, lesovatých lesů. To by byla skvělá věc nejen kvůli efektivnímu plnění klimatických cílů (které ne všechny z nás zajímají), ale hlavně kvůli udržení vody v krajině, místu na procházky, hezčímu výhledu, čistšímu vzduchu a lepšímu prostředí pro zvěř.

V neposlední řadě by to omezilo zápach z polí, který mně osobně trochu vadí, ač k malému městu prostě patří. Ukazuje se ale, že takový prstenec lesů by příliš ztížil život zemědělcům, kteří tu hospodaří a doslova nás živí. Je to problematické i z hlediska zákona o ochraně půdního fondu. No a hlavně nemůžeme nikoho nutit, aby zalesňoval vlastní soukromý pozemek.

Jsem tedy rád, že žije naděje na kompromis. Místo zalesnění celého prstence upravme na parky nebo louky těch pár parcel, které již jsou v územním plánu vedeny jako rekreační zeleň a jsou v majetku města. Město už tímto směrem vykročilo a zakládá nové parčíky a sady (Z. Kopala, Na Prokopu). Využití takových pozemků třeba pro pěstování kukuřice nebo řepky by bylo v rozporu s územním plánem, protože to není rekreační zeleň. Když Vám do kukuřice vběhne dítě, vyleze s vyrážkou od chemie.

Rozumím, že některým zemědělcům se nelíbí ani tohle a chodí starostu zpracovávat. Nicméně stromy jsou u Litomyšle vzácné a mají pro nás všechny velké výhody. Jen prostě tolik nevydělávají, nejsou na ně velké dotace a mají slabší lobby. Možná se mýlím. Ať to vidíte jakkoli, nebojte se napsat podnět na komisi pro životní prostředí, stačí na email městského úřadu.

Zelený pás kolem Litomyšle

Co mi v Litomyšli chybí, jsou lesy. Před 117 lety naši zastupitelé založili les Černá hora, ale od té doby spíš nahrazujeme pokácené stromy. Navrhuji vysázet tolik nových stromů, kolik za 300 000 korun zvládneme pořídit (včetně souvisejících nákladů) na pozemcích v majetku města kolem Litomyšle. Podobné příměstské lesoparky jsou běžné třeba v Německu. Pokud návrh projde, přidám na stromy dalších 15 000 korun ze svého a udělám maximum, abychom dostali dotaci od Nadace ČEZ ve výši dalších stovek tisíc. Budu je otravovat osobně, budu je otravovat telefony, budu je otravovat peticemi.

S návrhem na zelený pás jsem šel za vedením města, kde jsem se setkal s obecným pochopením. Koneckonců město chystá nové parky u ulice Zdeňka Kopala a Na Prokopu. Nicméně bylo mi řečeno, že není jasný zájem lidí o další stromy. Ať prý podám návrh do participativního rozpočtu, abychom zjistili, jestli víc zeleně chtějí i ostatní. Někteří naši spoluobčané cíleně poškozují nově vysazené stromy, těm se zelený pás líbit nebude a budou hlasovat proti. Co na něj říkáte vy?

Věc nepoložím, i když nebudeme mezi prvními dvěma projekty. V případě nutnosti uspořádáme referendum při příležitosti prezidentských voleb, ale zájem tady by pomohl věc urychlit. Stromy mají tyhle výhody:

Budeme mít víc cílů na procházky. Okolí města bude hezčí. Omezíme zápach z polí. Stromy udrží víc vody v krajině než kukuřice a řepka. Stromy zlepší životní podmínky pro zvěř a ptactvo. Stromy sníží prašnost v okolí. Stromy ochladí mikroklima, takže u nich bude v létě příjemněji. Výsadba nových stromů účinně zmírňuje klimatickou změnu tím, že stromy v sobě vážou uhlík.

To poslední pro mě osobně sice hlavní důvod není, ale smysl v tom také vidím. My si teď na zelenou spíš hrajeme, nezačínáme s řešením, které je levné, přímočaré, pochopitelné a má kromě ochrany klimatu hromadu dalších výhod (jenom na něm nikdo moc nevydělá). Místo toho dotujeme průšvihy jako biopaliva, které nás už stály stamiliardy a ničí nám krajinu řepnými pouštěmi. Mimochodem podobně jako u nás řepka funguje v rozvojových zemích palma olejná, oboje způsobují odlesňování a brání zalesňování.

Aby bylo jasno, nechceme nijak poškozovat zemědělce, kteří nás živí a k jejichž práci mám velký respekt. Nenavrhuji žádný záběr půdy nad rámec toho, co už zastupitelé odhlasovali v územním plánu – tedy městské pozemky vyčleněné na rekreační zeleň. Tam v souladu s územním plánem musí být nakonec buď louka, nebo park, nikoli řepka na biopaliva nebo kukuřice na bioplyn.

Jde tudíž o urychlení záměru města, k jehož realizaci zatím nedošlo z důvodu nedostatku vyčleněných prostředků a nejasného zájmu veřejnosti. Poznámka na okraj: kvůli současné legislativě přímo lesy lesovaté u Litomyšle zakládat nejde (divné, co?), ale jde vytvořit parky s roztroušenými stromy, kde se můžeme cítit skoro jako v lese.

Nejraději bych viděl smíšenou výsadbu listnáčů i jehličnanů, aby porost byl veselý a zelený celý rok, nejen od dubna do října. Jehličnany jsou také jednodušší na údržbu. Byl bych rád za krásné mohutné stromy, koneckonců je to dost daleko od jakékoli výstavby. Stejné by to mohlo být i na Černé hoře. Ale velikost a smíšená skladba stromů nejsou podmínkou, důležitý je zelený pás. Já tomu nerozumím, jsem ekonom, ne ekolog. O výběru stromů nechť rozhodnou odborníci.

Teď máme příležitost vybudovat něco, co po nás zůstane pro naše děti a vnoučata. Zelený pás přiblíží Litomyšl nejpříjemnějším místům pro život v Evropě. Přidáte se?

ČNB to dnes schytává ze všech stran. Jedna část odborné veřejnosti ji kritizuje, že vůbec zvyšuje sazby. Druhá část (k níž se řadím) by naopak sazby zvyšovala dříve a pro snížení inflace už vloni prodávala devizové rezervy. Jedna část veřejnosti by ráda zvýšila inflační cíl, druhá část (zase včetně mě) by byla nejraději za skutečnou cenovou stabilitu, tedy stabilitu indexu spotřebitelských cen. ČNB se rozumně pohybuje někde mezi těmito dvěma extrémy, ale přišel čas pročíst vědecký výzkum a nalézt konsenzus.

Takové audity nejsou jen formalitou. Fed v reakci na něj začal cílovat průměrnou inflaci, tedy do budoucna bude opravovat předchozí odchylky od inflačního cíle. ECB po auditu svůj inflační cíl zvýšila. A zatímco Bank of Canada velkou změnu neudělala, vyšlo jí, že z hlediska dosažení cenové stability je lepší cílování cenové hladiny než cílování inflace. Kdyby podobně jako ČNB měla cenovou stabilitu za jediný ústavní úkol, musela by svou praxi změnit.

Česká měnová politika nemůže slepě převzít zahraniční praxi. A to ani z Kanady, což je také docela malá otevřená ekonomika. Stále ještě doháníme Západ, ústava ukládá ČNB nadřadit cenovou stabilitu nade vše ostatní a v neposlední řadě máme obrovský balík eur, který můžeme kdykoli použít k posílení koruny a rychlému snížení inflace. Chce-li tedy ČNB cílovat dvouprocentní inflaci a používat k tomu jen sazby, musí to pečlivě odůvodnit, nejen ukazovat do zahraničí.

Strategickou revizi by měl ideálně vést bývalý vysoký představitel ČNB. Tím se zajistí kontinuita a zabrání prudkým změnám (ač osobně bych je viděl rád). Zároveň ale takhle bude audit objektivnější, než kdyby ho vedl současný člen bankovní rady. Nabízejí se jména v tomto století nejsilněji spojená s naší centrální bankou: Mojmír Hampl, Luděk Niedermayer, Miroslav Singer nebo Zdeněk Tůma.

Auditu by se též měli účastnit zahraniční odborníci. Například John Cochrane, bývalý prezident Americké finanční asociace a nejznámější zastánce skutečné cenové stability, se účastnil revize politiky Fedu a i pozvání do Prahy by asi přijal. Pozvat by ČNB měla i odborníky na správu zahraničních aktiv ze Švýcarska, Norska a ze Singapuru. Zapojeni by měli být zastánci pomalejšího zvyšování sazeb, například Jan Švejnar a Radovan Vávra. V panelu bych také rád viděl špičkové právníky, aby se vyřešilo, zda inflační cíl vůbec může být v souladu s ústavním mandátem cenové stability.

Rozumím, že audit by nebyl pro ČNB zcela příjemný, ale dlouhodobě se vyplatí jí – a nám všem. Zadání strategické revize by mělo být prvním krokem nového guvernéra, který se ujme funkce už letos v létě.

Profesor ekonomie na Univerzitě Karlově, výzkumník v Centru analýz hospodářské politiky (Londýn) a Centru inovací meta-výzkumu (Stanford). Exporadce bankovní rady, tehdejšího viceguvernéra i nynějšího guvernéra České národní banky, kde pracoval 10 let. Zahraniční vědci a mezinárodní instituce jeho výzkum používají nejčastěji z českých ekonomů. V roce 2020 působil jako historicky první zástupce ČR za ekonomii a finance v hodnocení Evropské výzkumné rady.

Bohužel, vědecká literatura ukazuje, že snížení úmrtnosti na covid díky lockdownům bylo prakticky nulové. Nová metaanalýza z dílny Univerzity Johna Hopkinse shrnuje 24 předchozích studií a zjišťuje, že lockdowny v Evropě a USA snížily covidovou úmrtnost jen o 0,2–2,9 procenta. Odhady se ještě mohou trochu měnit, ale těžko se změní výsledek, že lockdowny přinesly obrovské náklady, ale malý užitek.

Jako společnost jsme ostudně selhali ve vztahu ke vzdělání našich dětí. Už na podzim 2020 existovaly náznaky, že uzávěry škol příliš nepomáhají zpomalit šíření epidemie. Přesto jsme znovu školy zavřeli. I já jsem tehdy byl spíše pro a všem se za svůj špatný úsudek hluboce omlouvám. No a zatímco ve firmách se dlouho na testování jenom hrálo, ve školách jsme testovali důsledně a posílali do karantén celé třídy.

Mimochodem pravidla karantény jsou od začátku nastavená nespravedlivě. Zatímco Krajská hygienická stanice v Praze posílá do karantény jen děti, které byly s nakaženým v bezprostředním kontaktu (většinou okolní lavice), mimopražské hygieny posílají domů rovnou celé třídy. Děti, které nebydlí v Praze, jsou tedy systematicky diskriminované a bohužel tuto nespravedlnost neřeší ani nová vláda.

Děti mají slabé lobby, nemohou se bránit, nemohou demonstrovat. Je to jediná část naší společnosti, která opravdu pandemická omezení dodržuje. Jsou smutné, ale nevztekají se, nekřičí, že jim nebude nikdo nic nařizovat a že mají právo chodit bez roušky. Automaticky přijímají pravidla, na která si my dospělí často jenom hrajeme. Za podporu kasin v pandemii jsme zaplatili miliardy, ale vůči dětem nám zůstal obrovský dluh.

Existuje řešení, ale bude bolet. Aby děti měly šanci dohnat zpoždění, které jsme jim lockdowny a karanténami způsobili, musíme zkrátit letní prázdniny na polovinu po dobu devíti let. Některé děti jsme poškodili nenávratně, ale u většiny ještě můžeme škody napravit. Učitelé nebudou nadšení, ale dejme jim za ten měsíc navíc trojnásobnou mzdu. Zaslouží si to a nakonec se to vyplatí nám všem.

Jednu užitečnou věc můžeme udělat ještě dnes. Moc prosím, zastavme hned testování a karantény ve školách. Omikron dostaneme nakonec všichni. Přeplnění nemocnic už nehrozí ani v katastrofickém scénáři. Tempo očkování je hlemýždí. Zplošťování křivky nákazy už tedy nemá žádný smysl. Opatření ve školách dnes nemají vědecký základ, jsou to jen marketingové nástroje hygienických stanic. Chceme-li mermomocí ukázat, že bojujeme s větrnými mlýny, dělejme to ve firmách. Dětem jsme už ublížili dost.

Práce obou kolegů si hluboce vážím. Trochu mě mrzí, že odpověď připomíná styl komunikace Sergeje Lavrova: my děláme všechno správně, vy lžete. Přitom je toho mnoho, za co můžeme ČNB pochválit. Dlouhá léta se dařilo držet inflaci kolem dvou procent. To sice není cenová stabilita, ale nám to zas tak nevadilo. Inflační bouři ČNB zpozorovala dříve než ostatní banky a mocně s ní bojuje. A devizové rezervy aspoň trochu investuje do akcií. Suma sumárum, ČNB funguje lépe než Fed a Evropská centrální banka a je s náskokem naší nejlepší veřejnou institucí.

Na druhou stranu pokud má ČNB pravdu (a já s ní souhlasím), že dnešní inflace je nejméně z poloviny domácího původu, není možné, aby loni dělala všechno správně. Dvouciferné inflaci nezabránila. Četl jsem spoustu vyjádření, jak všechno bude brzy fajn, ale jedna věc chybí – omluva. Není nutné, aby guvernér psal omluvné dopisy ministru financí, jak je zvykem v Anglii, ale sebereflexe pomůže věrohodnosti banky.

Namísto toho se dozvídáme, že oproti zbytku státní správy a většině ekonomiky budou platy v ČNB plně kompenzované o inflaci. Abych nebyl obviněn z používání interních informací (jež jsou mezi analytiky známé), cituji jen guvernéra z rozhovoru pro Respekt: „[Kolektivní] smlouva má určité inflační pojistky a de facto zaručuje úroveň reálných mezd. V tomto ohledu nemusíme korigovat nic. Naši zaměstnanci jsou spokojení, jak to jejich vyjednávači dobře odhadli.“

Zaměstnanci ČNB jsou spokojeni, nicméně inflace odráží jejich práci, plnění ústavního mandátu cenové stability. Není vhodné, aby ČNB byla od dvouciferné inflace odstíněna, zatímco reálné platy třeba učitelů strmě klesnou. Pozor: ano, v ČNB si lidé zaslouží vyšší platy, všem se nám to vyplatí, ale ne tímto způsobem. Mzdová indexace je něco, před čím ČNB správně varuje a co nám může inflaci zabetonovat. Neznám jinou centrální banku, která by měla mzdy indexované.

V rozhovoru pro deník E15 jsme rozebírali dva hlavní body. Zaprvé cenová stabilita není inflace. Zadruhé devizové rezervy jsou k ničemu, pokud je nepoužíváme ani pro snížení inflace, ani pro výnos. Co se týče inflačního cíle, Petr Král ho obhajuje trojmo: měřená inflace je nadhodnocená, mzdy jsou rigidní, deflace katastrofa. O. k., ale od roku 1990 bylo publikováno přes dvě stě vědeckých studií, které porovnávají náklady a výnosy inflace. A těch nákladů a výnosů (vedle těch tří výnosů výše) je přes dvacet. Nevejde se nám sem rozbor literatury, ale průměrný odhad ideální inflace je skoro přesně nula.

Ohledně devizových rezerv Petr Král argumentuje, že je lze použít jen proti deflaci, ne proti inflaci, protože tehdy můžeme vždy zvedat sazby. Musím se přiznat, že nerozumím. V září byla ČNB v situaci, kdy mohla inflaci rychle srazit posílením koruny. Místo toho měnovou politiku utahovala výlučně pomocí úroků s účinkem, na který si počkáme roky. Kurz posílil až v lednu, už nezabrání dvouciferné inflaci. Nechápu, proč pro plnění ústavního cíle nepoužít všechny nástroje. Zvlášť kdyby se de facto jednalo o neutralizaci intervencí minulých. Je to jako snižování bilance Fedu po předchozím kvantitativním uvolňování.

Jan Schmidt argumentuje, že takové použití rezerv je v rozporu s jejich investicí do akcií. To je pravda, prodej eur vytvoří ČNB (a tedy nám všem) gigantickou ztrátu. Jenže cenová stabilita je ústavní úkol, ČNB ho plnit musí bez ohledu na výsledovku. Až potom přichází na řadu výnos. Jan Schmidt říká, že ČNB už má akcií zhruba tolik jako Švýcarská centrální banka. Nerozumím porovnání poměru v celých rezervách (Švýcaři) a „investiční tranši“ (ČNB). Že přístup Švýcarů je velmi odlišný, nejlépe ukazuje porovnání výnosu za poslední dva roky, pro něž máme data: kdyby ČNB investovala jako Švýcaři, vydělala by 300 miliard korun navíc.

K čemu tedy rezervy máme? Nepoužili jsme je na podporu koruny ve finanční krizi ani na začátku pandemie, kdy měna strmě padala. To byly největší šoky, jaké si můžeme s ohledem na desítky let historie finančních trhů představit. Nepoužili jsme rezervy proti inflaci, která je podle některých měřítek (třeba jádrová inflace) nejvyšší v historii měření. A nepoužíváme rezervy ani k tomu, aby nám vydělávaly. Investice rezerv do akcií samozřejmě nevylučuje jejich použití v nouzi, která nastane jednou za desítky let – akcie jsou dnes stejně likvidní jako dluhopisy. Termín „likviditní tranše“ nedává smysl.

Přístup ČNB je příliš opatrný, což může mít větší náklady než zbrklost. Dokládá to i výklad kolegy Schmidta: kdyby měla ČNB povinnost starat se o rezervy s péčí řádného hospodáře, musela by se prý vyvarovat ztrát v každém jednotlivém roce. Taková interpretace odráží myšlení instituce, jež se ze všeho nejvíc bojí odpovědnosti za ztráty. Útvar spravující rezervy se jmenuje „sekce řízení rizik“, což mluví za vše. Řízení rizika je nutné, ale musí mu oponovat důraz na výnos. ČNB má luxus, kterým nedisponuje nikdo z nás: nekonečný investiční horizont. Krátkodobá rizika může ignorovat.

ČNB musí rezervy investovat hlavně proto, že jí to umožní plnit ústavní mandát cenové stability. Proč? Náš stát zatím sice není extrémně zadlužený, ale ještě za našich životů bude. Už teď nelze, aby ČNB zvýšila sazby v boji proti extrémní inflaci na 20 procent jako Fed v roce 1980 – stát by nedokázal obsluhovat dluh. Státní bankrot je horší než inflace, takže ho ČNB nedopustí. Pokud tedy rezervy nezainvestuje do akcií a v ročních dividendách státu nespustí autopilot (třeba pět procent průměrné hodnoty rezerv za posledních pět let), bude se nejen každý rok řešit, kolik peněz odvede. Hlavně ČNB nebude moci v nouzi proti inflaci bojovat. V této situaci je dnes Evropská centrální banka.

Odpověď ČNB také obsahuje řadu údajů a tvrzení, které zde není prostor rozebírat. Namátkou třeba: singapurský fond GIC prý investuje do akcií jen 32 procent aktiv. Jsou si tím kolegové jistí? Podle aktuální výroční zprávy dosahuje alokace do akcií dlouhodobě 45 až 65 procent. Norský fond má v akciích dokonce 70 procent. Odvážné je tvrzení „návrh investovat do akcií 50 procent devizových rezerv [v ČNB] nikdy nepadl“. No, uvidíme příští rok po zveřejnění materiálů z roku 2017. Rád také přijmu nabízené pozvání a proberu osobně, co je možné změnit.

Konečně o obou klíčových otázkách, tedy inflačním cíli a správě devizových rezerv, vedeme debatu. Hluboce věřím, že naší zemi prospěje, když se nadobro zbavíme inflace a postupně investujeme polovinu rezerv do posílení koruny, zbytek do akcií. Můj postoj se bude většině kolegů zdát radikální, navíc se mohu mýlit. Na druhou stranu je jasné, že status quo selhal. Třeba se alespoň podaří prosadit garanci dvouprocentní inflace v průměru, tedy abychom odstranili nejistotu ohledně budoucí hodnoty peněz. Třeba ČNB nakonec prodá alespoň 30 miliard eur a postupně dosáhne na alespoň třicetiprocentní podíl akcií ve zbývajícím portfoliu.

Profesor ekonomie na Univerzitě Karlově, výzkumník v Centru analýz hospodářské politiky (Londýn) a Centru inovací meta-výzkumu (Stanford). Exporadce bankovní rady, tehdejšího viceguvernéra i nynějšího guvernéra České národní banky, kde pracoval 10 let. Zahraniční vědci a mezinárodní instituce jeho výzkum používají nejčastěji z českých ekonomů. V roce 2020 působil jako historicky první zástupce ČR za ekonomii a finance v hodnocení Evropské výzkumné rady.

Nakolik je současná inflace způsobená domácími vlivy?

To je dobrá otázka. Já Vám dám taky jednu: Pokud by inflace byla převážně dovezená, proč ji mají Švýcaři pořád kolem jednoho procenta, zatímco my šplháme k deseti?

Není to tím, že jsme víc otevřená ekonomika?

Švýcarsko je také otevřená ekonomika. Dnešní inflace se často zdůvodňuje dodavatelskými problémy, ucpanými přístavy. Ucpané přístavy zdraží třeba dovážené televize, ale pokud si koupíte dražší televizi, máte méně peněz mimo jiné na obědy v restauraci. Poptávka po meníčkách by tedy měla klesat, i jejich ceny by měly klesat. Ale my vidíme zdražování všeho. I můj masér zdražil, přitom jeho hlavním vstupem je jeho čas. Takže inflace má převážně domácí zdroje, které jsou dva. Zaprvé levné peníze, tedy nízké úrokové sazby. A zadruhé vrtulníkové peníze. Během pandemie dostávali lidé a firmy peníze za to, že nic nedělali. A tak dnes mnohem víc peněz než dřív honí stejné nebo menší množství zboží a služeb.

Zmínil jste takzvané peníze z vrtulníku. Měli jsme jinou možnost, jak přečkat covidovou pandemii, než ty peníze lidem rozdat?

V té době se možná nic jiného dělat nedalo. Ale v řadě zemí, například u nás či v USA, se pod covidové výdaje skryla spousta dalších, které byly spíše úplatky skupinám obyvatelstva, často předvolebního charakteru. Takže šlo o fiskální expanzi odůvodněnou covidem, která určitě nebyla nutná v celé výši.

Dalším současným sporem o inflaci je, jestli je dočasná, nebo trvalá. Na které straně stojíte vy?

To je spíš otázka psychologie než ekonomie. Setrvačnost inflace závisí na psychologii. Když se o ní stále mluví, tak ji všichni čekáme a promítáme ji i do svých mzdových požadavků. Firmy zvyšují ceny a zákazníci to přijmou. Většina z nás už čeká dvojciferné hodnoty, tedy pádivou inflaci. ČNB doufá, že za dva až tři měsíce přijde prudký zlom. Tohle už ale centrální banky říkají od loňského jara, že se blíží zlom, a přitom inflace stále graduje.

ČNB loni několikrát za sebou zvyšovala úrokové sazby. Jaká bude setrvačnost těchto kroků a kdy nám díky nim inflace klesne?

ČNB tvrdí, že setrvačnost je rok, rok a půl. Vědecká literatura počítá spíše se dvěma nebo třemi lety. Mluvíme tady o mechanickém dopadu, tedy že firmy mají dražší úvěry, méně investují, lidé více spoří a tak dále. Ale to prudké zvýšení sazeb byl hlavně marketingový signál, že ČNB nebude inflaci tolerovat. Takže může zapůsobit na psychologii hned, což je to, o co ČNB jde. Pozor ale, že zvýšení sazeb negativně dopadne především na domácnosti, zejména skrze hypotéky. Ne tolik už na firmy, které si mohou vzít stále levné úvěry v eurech a proti silnější koruně se mohou výhodně zajistit na forwardech. Existuje nástroj boje proti inflaci, který náklady rozloží více mezi lidi a firmy a zároveň působí rychle psychologicky i mechanicky. Tím nástrojem je posílení koruny. K tomu trochu dochází až teď v lednu.

Samozřejmě nelze prodat najednou všechna eura, která ČNB nakoupila během intervencí proti koruně. ČNB teď má přes 150 miliard eur. Kdyby je pustila na trh, koruna posílí tak dramaticky, že způsobí recesi. Ale v roce 2013 ČNB intervenovala proti deflaci, při tom subvencovala exportéry. Pokud se chová symetricky, měla by teď intervence aspoň z části odmazat a eura prodat. Už od září měla verbálně hrozit prodejem eur, koruna by pak posílila mnohem dříve. To by zamezilo dvojciferné inflaci. Ideálně měla ČNB vyhlásit, že každý měsíc prodá jedno procento z rezerv a bude to tak dělat čtyři roky. Zbylou polovinu rezerv bych investoval podobně jako Švýcaři, Singapurci či Norové.

Hlavně do akcií, trochu do zahraničních nemovitostí. Pokud by ČNB investovala jako Švýcaři, jen za dva roky by vydělala 300 miliard korun navíc. A to jsou Švýcaři ještě hodně konzervativní, i tak ale mají víc akcií a dluhopisů s delší splatností. V ČNB bohužel stále panuje z investování strach, protože akcie kolísají. Krátkodobě můžete prodělat, ale dlouhodobě jste vždy v plusu. Poradci dokonce v roce 2017 radili bankovní radě investovat polovinu rezerv po vzoru Singapuru, to by od té doby vydělalo bilion.

Proč tu ochotu k investování ČNB nemá? Souvisí to nějak s politikou?

Oni vydělají bilion a nikdo je za to nepochválí. Ale prodělají dočasně sto miliard, což se může stát, a hned jsou fotky guvernérova domu v Blesku. Takže je tam velká averze k riziku. Oni si technokratickým doublespeakem odůvodní, že rezervy navždy potřebují na běžném účtu. Ale k čemu ty rezervy máme, když je neinvestujeme do výnosu ani do cenové stability? Navíc těch 150 miliard eur spravuje v ČNB sedm lidí, kteří mají plat 60 tisíc. Teď si to spočítejte, jestli se nám to vyplatí. Je to takový český haléřový management. Ušetříte statisíce na platech, ale že ročně přijdete o stamiliardy, to už nikoho nezajímá. Mimochodem, ve státní správě jsou platy zmrazené. Ale v ČNB platy rostou vzorečkem tři procenta plus inflace. Takže letos bude v ČNB rekordní růst platů. To je, jako kdyby policista měl vyšší odměny za vyšší počet vražd ve svém okrsku. Já navrhuji vzoreček deset procent mínus inflace. To byste pak viděl cenovou stabilitu.

Tak to bychom měli vyřešenou cenovou stabilitu. Ale jak donutit ČNB, aby rezervy investovala?

Mohli bychom dát do zákona o ČNB, aby se o rezervy starala s péčí řádného hospodáře. Bankovní rada by se tedy musela chovat k rezervám jako k vlastním penězům. Ale ono stačí vytvořit povědomí ve společnosti, že by ČNB měla rezervy investovat a nikdo ji za to neukřižuje. Navíc, a to bych zdůraznil, investovat musí hlavně kvůli mandátu cenové stability. Ze zákona automaticky převádí zisk do státního rozpočtu. No a státní finance jsou teď na cestě ke katastrofě. Kdyby náhodou přišla extrémní inflace, tak ČNB nemůže zvýšit sazby třeba na 20 procent jako Fed v roce 1980, protože by stát kvůli dražší obsluze dluhu zkrachoval. Pokud ČNB investuje rezervy, bude moci do budoucna proti inflaci bojovat razantněji.

Vy jste zastáncem průměrné nulové inflace v dlouhodobém měřítku. Ale není přece jen nějaká nízká míra inflace pro ekonomiku prospěšná?

Inflace má náklady a přínosy. Vědecké studie, které je od roku 1990 porovnávají, v průměru ukazují nulovou ideální inflaci. To je skutečná stabilita. Někdo může říct, že je to radikální změna, ale tohle prostě říká naše ústava. Tedy, že se ČNB má starat o cenovou stabilitu, ne dvouprocentní inflaci. Hlavně, současné inflační cílování neopravuje svoje chyby. Letos bude inflace kolem osmi procent, ale další roky se ČNB bude snažit zase o plus dvě procenta, ne třeba plus jedno procento během pár let, abychom měli ty dvě procenta v průměru. Takže vůbec nevíme, jaká bude hodnota peněz za deset let. Proto je nelogické spořit. Když máte volné peníze, dáte je raději do nemovitostí. Tím inflační cílování vytváří bubliny, které hasíme přísnějšími podmínkami pro hypotéky. A přitom by stačilo pečovat o skutečnou cenovou stabilitu.

Ale pokud bychom neměli inflaci, měli bychom zřejmě i nulové úroky a zároveň by lidé neinvestovali své peníze třeba do nemovitostí, což by podvazovalo hospodářský růst, ne?

Ano, pokud máte nižší inflaci, máte krátkodobě nižší růst. Krocení inflace vždy bolí. Ale dlouhodobě je efekt inflace na růst maličký. Silnější vliv má nejistota ohledně hodnoty peněz, která škodí firmám i lidem. Kdybychom znali hodnotu peněz za deset let, nejistotu bychom smazali, ekonomice bychom pomohli. Švýcaři mají teď zhruba stejnou cenovou hladinu jako v roce 2008. A švýcarská ekonomika se vyvíjí minimálně tak dobře jako třeba německá či švédská, tedy růst cenovou stabilitou netrpí.

Hovoříte o silném vlivu koruny na cenovou stabilitu v Česku. Je koruna pro nás stále nezbytná?

Vždy jsem byl příznivcem společné evropské měny. Na cestování je skvělá. Ale z jejího přijetí v Česku jsem čím dál méně nadšený. Evropská centrální banka (ECB) nemůže kvůli inflaci zvýšit sazby ani na čtyři procenta. Kdyby to udělala, krachne zadlužená Itálie. Když krachne Itálie, končí celý projekt eura. A ECB ani nemůže významněji posilovat svou měnu, což ČNB může. Takže teď Evropa nemůže proti inflaci dělat nic, pokud inflace sama nezmizí.

Nová Fialova vláda často mluví o šetření a škrtání výdajů. Je teď vhodný čas na utažení opasků?

Ano, poptávka je natolik naboostovaná, že je nutné pro obnovení rovnováhy ji významně utlumit. Je to nutná věc, která bude bolet a tuto vládu poškodí. Ale je to třeba udělat.

Hýříte nápady, jak současnou situaci změnit. Nechcete se vrátit do ČNB? Třeba tentokrát jako nový člen bankovní rady?

No nevím, bydlím v Litomyšli a mám čtyři malé děti. Kdyby byla poptávka po někom v mém věku, tak lepší akademické publikace mají Filip Matějka a Jaroslav Borovička. Finančním trhům zase lépe rozumí Jakub Seidler. Letos máme štěstí v neštěstí, že budeme mít nového guvernéra a většinu bankovní rady. Dělat změny je nejsnazší, když začínáte a je krize. Vladimír Dlouhý, o kterém se mluví, je výborný kandidát. Pamatuji si na něj jako na brilantního přednášecího na Univerzitě Karlově. Věřím, že máme šanci na skutečnou cenovou stabilitu, nebo aspoň garanci dvouprocentní inflace v dlouhodobém průměru.

Narodil se v Litomyšli, kde dodnes žije. Vystudoval ekonomii na Institutu ekonomických studií Univerzity Karlovy, přičemž rok strávil také studiem na Helsinské univerzitě. V roce 2014 krátce pracoval na Kalifornské Univerzitě v Berkeley, kde se podílel na studii odhadující společenské náklady emisí oxidu uhličitého. Mezi lety 2009 a 2019 pracoval v České národní bance. V období 2016 až 2018 působil jako poradce viceguvernéra Mojmíra Hampla. Dohromady je spoluautorem více než 50 publikací v mezinárodních impaktovaných časopisech, a to zejména v oblastech měnové ekonomie, mezinárodního obchodu a ekonomiky energetiky. Podle mezinárodní databáze RePEc je v současné době nejcitovanějším a nejlépe publikujícím českým ekonomem těsně před Janem Švejnarem. V roce 2021 byl prezidentem republiky jmenován profesorem.

Úloha devizových rezerv, jak říká sama ČNB, je dvojí. Zaprvé, mají pomáhat plnit ústavní cíl cenové stability. Zadruhé, když už je rezerv tolik, že pro plnění cíle potřeba nejsou, slouží jako zdroj výnosu. Koruna nevydělaná investicí rezerv je koruna ztracená pro Českou republiku. Bohužel v současné době rezervy příliš neplní ani jeden z těchto úkolů.

Co víc, centrální banka stále skrytě intervenuje proti koruně. Objem nakoupených eur se za rok 2021 zvýšil o 15 miliard, které odráží tok fondů z EU. ČNB za tato eura vytváří nové koruny, čímž pomáhá držet kurz na slabších hodnotách. Pochvalme bankovní radu, že odklepla prodej výnosů rezerv. Ovšem kvůli přespříliš opatrnému přístupu k investování jsou výnosy mizivé a efekt skrytých intervencí nepřeváží.

Kdy byla cenová stabilita porušena víc než teď? Jistě ne v roce 2013, kdy ČNB intervenovala proti koruně kvůli hrozbě půlprocentní deflace. Celkový nárůst cen za roky 2021 a 2022 s jistotou dosáhne dvouciferné procentuální hodnoty. Ceny se zpět nevrátí, stabilita chybí. Zvyšování úroků je nutné, ale všichni víme, že kladné sazby po odečtení inflace ČNB doručit nemůže. Úroky nad sedm procent by přivedly řadu dlužníků, včetně státu, do existenčních problémů.

Jenže dokud jsou reálné sazby takhle záporné, ČNB nás těžko přiměje spořit. Těžko zlomí naše očekávání, že inflace přetrvá. Může ale začít prodávat eura a nakupovat koruny, čímž rychle zlevní dovážené zboží včetně energií. Času není nazbyt a psychologický efekt šokového růstu sazeb se vyčerpal. Nehledě na to, že v cenách se „hiky“ plně projeví až za dva roky. Odčinění intervencí se nabízí, tak proč o něm ČNB ani nemluví? Roli zřejmě hraje dopad do výsledovky.

ČNB nakupovala eura za 27 korun, dnes by je prodala pod 25. I částečným (třeba polovičním a postupným) vynulováním intervencí tak realizuje gigantickou ztrátu, kterou nakonec zaplatíme my, daňoví poplatníci. Je to škoda, tyhle rezervy mohly živit i naše vnoučata skrze dividendy ze zahraničí. Ale když ČNB do akcií investuje málo a blížíme se pádivé inflaci, nelze než ztrátu skousnout a plnit ústavní povinnost všemi nástroji. Rezervy jsou k ničemu, pokud je nikdy nepoužijeme.

Je prima, že se před lety podařilo sehnat gigantickou dotaci na přebudování návrší. Snad bylo tehdy peněz až moc, tak se bouraly věci, co přestavbu nepotřebovaly. Něco dopadlo parádně: klášter je úchvatný, muzeum úžasné a středověká brána uchovaná v útrobách impozantní. Skvělé je zámecké bludiště a nejlepší bylo dětské hřiště u zámku.

Jak už to bývá, jiné věci se nepovedly. Od přestavby už uteklo dost vody, abychom je napravili bez vracení dotace. Chybí zeleň u muzea. Souhlasím také s Národním památkovým ústavem (NPÚ), že laminátové experimenty u památky UNESCO nemají co dělat. Upřímně obdivuji výmluvnost a drzost architekta, který o nich dokázal přesvědčit celou Radu. Je to ale jako z pohádky Císařovy nové šaty. Najde se v Litomyšli jeden, komu se laminátová úprava líbí a je ochoten se pod ten názor podepsat?

Podobně má NPÚ pravdu, že kamiony na Zámecké ničí pivovar, zámek a celé návrší. Zákaz tranzitu nejde vynutit, navíc neplatí pro kamiony ze Třebové do Prahy. Obchvat nabízený krajem a státem jsme v Litomyšli odmítli, tak co s tím? Provizorní řešení je váha automaticky rozesílající pokuty, leč instalace je v nedohlednu. Aby k něčemu byla, musíme zakázat tranzit nad 6 tun a úplně stopnout kamiony nad 12 tun. Kontejnerové kamiony ke škole a zámku zkrátka nepatří a často se v zatáčce ani nevytočí.

Na druhou stranu NPÚ ošklivě nezvládlo přestavbu zámecké zdi, tady měli pravdu úředníci města. Suma sumárum: okolí zámku by hrozně prospělo, kdyby se město a NPÚ vždy snažily najít konsensus a netlačily své řešení přes odpor druhého. Zkušenosti ukazují, že rozhodnutí nelze nechat jen na odborných komisích. Možnosti úředníků protestovat jsou omezené a sami nemají autoritu volených představitelů. Dělejme u zásadních otázek, jako je tahle, příště referendum. Nezávazné, ať nakonec rozhodne Rada, ale zabrání to průšvihům: císařovy nové šaty si přes odhlasovaný odpor města troufne prosazovat málokdo. Přiblížíme se původnímu pojetí demokracie, jak se zrodila ve starých Aténách; Litomyšl je na to malá dost. Stačí spojit referendum s prezidentskými nebo parlamentními volbami, kam chodíme všichni. Nenechme to takhle. Bude ještě potřeba hodně práce a peněz, ale naděje na krásný a klidný zámecký park žije.

Vysoká inflace je jedním z hlavních současných ekonomických problémů. To ovšem neznamená, že deflace je něco pozitivního. Můžete v úvodu vysvětlit, proč?

Deflace, tedy pokles průměrných cen, je spojena se dvěma hlavními problémy. Pokud je recese, deflace nás motivuje k tomu, abychom nekupovali zboží a služby teď, ale počkali si, až zlevní. Krizi tedy ještě prohlubuje. To však platí pouze v případě, pokud očekáváme, že deflace bude setrvalá. Pokud by měla být dočasná, naše chování zase příliš neovlivní. Problémem je tedy setrvalá deflace.

Deflace také ztěžuje splácení dluhů. Pokud má člověk hypotéku pět milionů a deflace bude 50 procent, znamenalo by to, že průměrné ceny budou z roku na rok poloviční a hodnota koruny se zdvojnásobí. Takže z dluhu ve výši pěti milionů by se najednou stal dluh ve výši deseti milionů, který se reálně bude daleko hůře splácet.

Pokud deflace trvá pár měsíců nebo rok, tak to prakticky žádný problém nepředstavuje. Bankéři však s hrůzou vzpomínají na Velkou depresi ve třicátých letech. Důsledkem Velké deprese byla mimo jiné setrvalá deflace a ceny klesaly několik let v řadě, dohromady o desítky procentních bodů, což prohlubovalo krizi. Po takové zkušenosti se centrální bankéři deflace bojí. Ale kromě této jedné epizody, kterou však centrální banky způsobily samy svou neschopností smysluplně reagovat, jsme nikdy problém s deflací neměli.

Navíc teď víme, že ten problém ani mít nemůžeme. V covidové krizi se ukázalo, že peníze z vrtulníku fungují. Lidé a firmy dostávali peníze za to, že nic nedělali, a inflace přišla. A mnohem vyšší, než kdokoli čekal. Takže kdyby se náhodou stalo, že budeme v krizi a deflaci a nebude stačit snižování úroků, vláda a centrální banka vždycky sáhnou k penězům z vrtulníku. Ať chceme, nebo ne. Lidi to vědí, takže žádnou deflaci čekat nebudou, tudíž ani žádná deflační spirála nemůže nastat. Paradoxně by tak ani ty peníze z vrtulníku nakonec potřeba nebyly, kdyby nám šlo jen o cenovou stabilitu. Ale je to jasný argument, proč se deflace bát nemusíme a proč ji centrální banka vždycky může vynulovat, jak už říkal Milton Friedman.

Cílem České národní banky je už od roku 2010 dvouprocentní inflace. Proč zrovna dvě procenta?

Dvouprocentní inflační cíl je zvyklost, která určitým způsobem funguje třicet let, a začala víceméně náhodou. Číslo nevzniklo tak, že by se sešlo sto nejlepších ekonomů na světě a dohodli se, že právě toto je to zlaté číslo, které nám pomůže mít dobrý život a dokonalou ekonomiku. Kolem roku 1989 zmínil guvernér novozélandské centrální banky, že dvě procenta je docela dobrý cíl. Od té doby jej začala používat novozélandská centrální banka, kanadská centrální banka a další. Číslo tady zůstalo, ačkoliv za ním není žádný rigorózní základ. Je bezpečně nad nulou, takže obavy z deflace – ať už jsou rozumné, nebo ne – to trochu mírní. A zároveň není ani příliš vysoké, aby si toho člověk z roku na rok významně všímal, pokud se daří ten cíl plnit, což se teď ošklivě nedaří.

Ptala jsem se především proto, jelikož jste pro Hospodářské noviny zmínil, že inflaci vůbec mít nemusíme. Je podle vás tedy ideální, aby míra inflace byla nula?

Tady bych vysvětlil tři věci. Zaprvé, hlavní povinností centrální banky podle ústavy je péče o cenovou stabilitu. Definovat cenovou stabilitu jako kladnou inflaci je hodně odvážné. Za roky 2021 a 2022 se ceny dohromady zvýší zhruba o 20 procent, tedy hodnota koruny poklesne o pětinu. ČNB se však v roce 2023 nebude snažit snížit ceny o 20 procent, bude se snažit znovu o plus dvě procenta. To takzvaně dočasné zvýšení cen nám už nikdy nikdo nevrátí.

Nejen já, ale i řada dalších ekonomů tady vidí jasný rozpor s ústavou. Ekonomové centrální banky si to samozřejmě nemohou dovolit říct navenek, podobně jako si to nemohou dovolit ekonomové komerčních bank, kam může centrální banka kdykoli za trest poslat kontrolu. Zadruhé, existuje 222 vědeckých studií od roku 1990, které zkoumají a počítají, jaká míra inflace je ta správná, zdravá pro ekonomiku. A průměrný odhad je nula. A třetí věc je selský rozum. Koruna funguje jako měřítko hodnoty peněz, stejně jako metr měří vzdálenost. Kdybychom definici metru zkracovali jeden rok o dva centimetry, další rok o pět a potom o jeden, způsobilo by to zmatek. Stejně je to s hodnotou peněz. Měla by být stabilní.

Vrátit se k tomu, co fungovalo celou historii naší civilizace, tisíce let, až zhruba do roku 1933, kdy skončil zlatý standard. Každoroční inflace je nová věc, trvá necelých sto let. Z hlediska lidstva je to něco úplně nového a nepřirozeného. Ano, občas byla inflace krátkodobá, třeba v 16. století po objevení Ameriky se do Evropy převalila spousta zlata a stříbra, což způsobilo snížení hodnoty měny, která byla založena na stříbru a zlatu. Samozřejmě také v historii, zejména během válek, se řada králů snažila měnu znehodnotit a při ražbě do mincí přidávali méně zlata a stříbra, zbytek si nechali, aby mohli lépe financovat například válečné výdaje. To však byly spíše výjimečné věci, které byly vždy považované za něco nepřirozeného či nesprávného. Žádná pravidelná každoroční inflace neexistovala. Ceny v roce 1914 byly v průměru stejné jako v roce 1815. Nešlo přitom o období úpadku, naopak. Ekonomika tehdy rostla rychleji než dnes. Zadlužení státu bylo minimální a nezvyšovalo se.

Opravdu si nikdy lidé během historie na zdražování nestěžovali?

Ano, máte pravdu, stěžovali, ale inflace nikdy v historii nebyla programovým a oficiálním cílem vedení státu. Pokud k ní došlo, byla to buď náhoda, třeba příliv stříbra z nových dolů v Potosí. Nebo to byl podvod, jako v případě snižování objemu stříbra a zlata v mincích. Dnes platíme stamiliony v platech nejlepším ekonomům v zemi, aby nám tu kladnou inflaci, tedy znehodnocení koruny, doručili. Současná krize ukazuje v plné nahotě, že je to neudržitelné. Ke zlatému standardu, kdy peníze byly založené na zlatu, stříbru či jiných kovech, se už však vrátit nemůžeme. Můžeme však udělat něco lepšího.

Existují dva základní režimy moderní měnové politiky. První z nich je právě cílování inflace, kdy se centrální banka stále snaží o plus dvě procenta a neohlíží se na minulost. Druhý režim je cílování cenové hladiny, kdy opravujete předchozí chyby. Tedy když máte inflaci jednou plus dva, další rok se snažíte o minus dva. A já jsem pro tu druhou možnost. Můžeme hodnotu peněz přivázat nikoliv ke zlatu, ale k ceně průměrného zboží v ekonomice.

Průměrný sobotní nákup v supermarketu nás tak bude stát za třicet let stejně jako tuto sobotu. Takový krok centrální banka udělat může.

Nepůjde to samozřejmě z roku na rok, ale možné to je. Takový režim je intuitivní, stoprocentně v souladu s ústavou, v ekonomických modelech vychází lépe. Pokud přijdou obavy z deflace nebo inflace, nutí to centrální banku reagovat daleko silněji, aby spirálu zastavila a vrátila ceny v průměru zase zpátky na původní hladinu.

Funguje tento režim momentálně někde jinde na světě?

Posledních sto let nefunguje nikde. Během většiny lidské historie fungoval skoro všude, ve všech zemích, které měly měnu podloženou něčím, co je stabilní, třeba zlato nebo stříbro. Od Velké deprese ve 30. letech minulého století však všechny země cenovou stabilitu opustily. Nejblíže jsou jí Švýcaři. Pořád sice mají inflační cílování, ale nevadí jim, pokud je inflace nulová. Data za posledních deset let ukazují, že mají ceny stabilní. Někdy trochu vzrostou, někdy naopak klesnou, ale dlouhodobě jsou stabilní. To má dopad na to, že jejich měna je hodně silná, dlouhodobě posiluje protiinflačním měnám, jako je euro, dolar nebo česká koruna. Nedá se přitom říct, že by Švýcarsko ekonomicky trpělo tím, že mají cenovou stabilitu. Navíc ve Švýcarsku i v dnešních dnech, přes všechno to takzvaně celosvětové zdražování, je inflace pořád zhruba jedno procento.

Ale ČNB upozorňuje na to, že ekonomiky, jejichž měnové autority se snažily o nízkou inflaci v průměru jedno procento, jako je právě Švýcarsko či Japonsko, se dostaly do deflačních problémů…

Samozřejmě, tohle tvrdí a patří to k rituálu centrálního bankovnictví. Když jsem v centrální bance pracoval já, říkal jsem to taky, protože to říkají všichni kolem a máte pak pocit, že to jinak být nemůže. Dám příklad. V roce 2017 jsem se zúčastnil setkání držitelů Nobelovy ceny za ekonomii v Lindau. Bylo tam 17 držitelů, takže opravdu ty nejlepší mozky v ekonomii. Ptali jsme se s manželkou, proč máme ve většině zemí inflační cíl dvě procenta. Nikdo z nich nevymyslel žádný důvod. Polovina z nich tvrdila, že to je také nesmysl, druhá polovina, že to je prostě zvyklost. Bylo to neveřejné, tak si mohli dovolit říct, co si doopravdy myslí.

Takže dvouprocentní inflační cíl je opravdu produkt skupinového myšlení, které je zakořeněné a nějakým způsobem jakžtakž funguje. Nebo fungoval. Je třeba dodat, že inflační cílování bylo reakcí na předchozí vysokou inflaci, kterou tehdy pomohlo trochu zkrotit. Za 30 let od té doby opravdu nepřišel velký průšvih ve spojitosti s inflací, ten nastal až teď. Proto si myslím, že právě tento strašlivý průšvih může konečně přinést změnu režimu. Nejen u nás, ale i v jiných vyspělých zemích. Česko by mohlo být průkopníkem, protože třeba takovou změnu prosadit v USA nebo eurozóně je hrozně těžké, tamější centrální banky jsou obrovské molochy a o cenovou stabilitu už jim příliš nejde, řeší klima, nerovnost a státní dluh.

Česko je navíc unikátní v tom, že běžný člověk není dlužníkem, ale věřitelem. To znamená, že většina lidí má více peněz uloženo v bance, než kolik si od banky půjčuje. Takže inflace nám škodí víc než ostatním zemím, jako je třeba Amerika nebo země eurozóny, kde je běžné být hodně zadlužený.

Můžete ještě přiblížit, jak by to bylo s cenami v případě takového režimu? Předpokládám, že vzhledem k tomu, že například na cenu ovoce má vliv i počasí, není možné, aby byly fixní…

Přesně tak. Neznamenalo by to, že ovoce by stálo pořád stejně. Ceny ovoce, masa či aut by klidně mohly vzrůst o dvě procenta za rok či víc, něco jiného by zase zlevnilo. Bavíme se o stabilitě průměrných cen. Pokud by centrální banka konala svou povinnost, průměrné ceny by se zase vrátily následující roky zpátky. Nedocházelo by ke každoroční inflaci jako dnes. Aktuálně zdražuje vše a nevíme, kdy to skončí, nemáme žádný plán. Centrální banka, u nás ani v zahraničí, nedokáže teď nic věrohodně slíbit. Jen to, že se bude zdražovat pořád, což je to nešťastné inflační cílování.

Říkal jste, že nákup v supermarketu nás může stát stejně dneska i za třicet let. Pokud by například cena ovoce, masa a aut o dvě procenta za rok vzrostla, jak centrální banka zařídí, aby například klesla cena pečiva? Jde totiž o průměr, a pokud se ceny nějakého zboží zvýší, ostatní by měly poklesnout…

Rozumím otázce, ale je potřeba si uvědomit, že v inflačním cílování se taky centrální banka snaží o nějaké konkrétní tempo zdražování. Když má banka inflační cíl dvě procenta a ovoce zdraží o čtyři, tak bude vyjednávat s pekaři, aby zlevnili o dvě procenta? Logika je tedy stejná v cílování inflace i při skutečné cenové stabilitě, ale samozřejmě žádné vyjednávání s pekaři nutné není. Úkol centrální banky je, v ekonomické hantýrce, udržovat celkovou poptávku v souladu s celkovou nabídkou. Aby peněz, které používáme na nákup zboží a služeb, nebylo příliš mnoho nebo příliš málo v poměru k tomu, co firmy mohou vyrobit a nabídnout.

Když centrální banka dělá svoji práci špatně a dovolí, že v ekonomice je příliš mnoho peněz v poměru k tomu, co firmy mohou vyrobit, přijde inflace. Každá nezávislá centrální banka tak může doručit takovou průměrnou cenu, jakou chce. Samozřejmě ne hned, ale v horizontu několika let. Vemte si, že Rašín dokázal, aby několik let v řadě průměrné ceny rychle klesaly. To není něco, co bychom měli úplně obdivovat, protože by to dnes řadu lidí přivedlo do velkých problémů, ale možné to je a má to plně pod kontrolou guvernér centrální banky.

Centrální banka bude muset nějakým způsobem zasáhnout. Jaké nástroje by tedy měla použít? Umožňují nástroje centrální banky takovou skutečně „jemnou práci“? Často její nástroje působí plošně…

V první řadě musí oznámit, že udělá všechno pro to, aby doručila cenovou stabilitu. Inflace závisí hodně na tom, jak my věříme centrální bance. Pokud si myslíme, že se bude stále snažit udržovat nějakou kladnou inflaci a nenapravovat epizody velké inflace, nemá velký smysl spořit. Narovinu řečeno, současný systém dělá ze střadatelů hlupáky. Inflace brzy bude 10 procent a k tomu vám centrální banka milostivě umožní úrok na spořicím účtu kolem 3 procent? To přece není žádné spoření, když za rok ze sta tisíc přijdete o sedm. Čili je nutné zvýšit úroky. Na druhou stranu je jasné, že příliš nad 6 procent úroky jít nemohou, protože by se spousta dlužníků, včetně našeho státu, dostala do existenčních problémů.

Řešení je posílení koruny přes prodej obrovských devizových rezerv, což rychle sníží inflaci. Dnes už víme, že intervence proti koruně byly chybou. Tedy ne v režimu cílování inflace, tam dávaly perfektní smysl, ale pokud jde o cenovou stabilitu, tak potřeba nebyly a zcela rozvrátily trh s korunou. Koruna teď neposiluje, přestože by podle všech modelů kvůli rozdílu úroků u nás a v eurozóně měla. ČNB má 150 miliard eur, polovinu klidně může prodat, aby posílila korunu. Tím stáhne z oběhu spoustu korun, sníží inflaci. A druhou polovinu rezerv by měla výnosně investovat po vzoru Švýcarů, Norů a Singapurců, aby trochu pomohla dlouhodobě snížit zadlužení vlády a byla svobodná ke zvyšovaní úroků v nouzi i nad těch 6 %. Jak získáme důvěru v centrální banku, že opravdu bude pečovat o cenovou stabilitu a opravovat svoje chyby, tak budeme víc spořit, inflace postupně klesne k nule a budou stačit normální úrokové sazby kolem tří procent.

Hovoří se o tom, že inflace, kterou momentálně zažíváme, je z velké části „dovezená“. Je vůbec možné v prostředí volného trhu ceny udržet stabilní? Nezavání to tržně plánovanou ekonomikou?

To je velmi dobře řečeno, protože centrální banka je opravdu jediný ostrov ryzího centrálního plánování v moderní tržní ekonomice. Tak tomu bylo, je a bude bez ohledu na to, jestli bude centrální banka cílovat inflaci nebo cenovou stabilitu. Centrální banka má totiž monopol na vydávání peněz, aspoň těch tištěných, a má monopol na stanovení základní ceny všech peněz, i elektronických, tedy úrokové sazby. Někdo se musí starat o to, aby hodnota peněz byla konstantní. Třeba bitcoin je fajn a žádný centrální plánovač ho nehlídá, ale právě proto jeho cena může létat o desítky procent denně. Představte si, že platíte hypotéku v bitcoinu.

Skutečná cenová stabilita je lepší než zlatý standard nebo bitcoinový standard, protože pak hodnota koruny závisí na cenách průměrného zboží, nejen jednoho kovu nebo jednoho kusu sběratelských dat. Z tohoto pohledu by tedy centrální banka pořád byla centrálním plánovačem, ale nutně trpěným, podobně jako trpíme Mezinárodní úřad pro míry a váhy a nemáme stovky „svobodných“ kryptometrů s různou definicí, tak jako máme stovky svobodných kryptoměn.

A pokud je inflace skutečně dovezená, globální a nedá se s ní nic dělat, proč má Japonsko inflaci na nule a Švýcarsko u jedničky? Znovu opakuji, že průměrnou cenu v ekonomice má centrální banka plně pod kontrolou. Když se zmenší nabídka zboží kvůli problémům dodavatelských řetězců, centrální banka musí snížit poptávku po zboží tak, že zmenší množství peněz a zvýší jejich cenu. Takže není pravda, že centrální banka nemůže mírnit nabídkovou inflaci.

Na druhou stranu jsou často v literatuře zmiňována i jistá pozitiva inflace, například pokud je mírná a stabilní, ekonomice to pomáhá…

Ano, někdo to tvrdí, aby se odůvodnily inflační cíle centrálních bank, které jinak nemají vědecký základ. Jde o skupinové myšlení, ale například taková těžká váha jako John Cochrane, exprezident Americké finanční asociace a jeden z největších ekonomů současnosti, říká, že je to nesmysl. Pokud je inflace mírná a vcelku stabilní, ničemu to příliš nevadí. Kdybychom věděli, že inflace do konce našeho života bude dvě procenta, tak s tím můžeme žít. Problém však je, že my nevíme, kdy přijde šok a inflace se zvýší kumulativně o dvacet procent za dva roky, aniž by to někdo potom opravil. Plánujte si pak na důchod nebo úspory na studia pro děti. Je otázkou, proč tu inflaci vůbec mít. Není žádná vědecká evidence o tom, že by nám krok z mírné a stabilní inflace na nulu v čemkoli uškodil. Přitom víme, že v mnohém to pomůže náš život zlepšit.

Někdy také zaznívají argumenty, že mírná a stabilní inflace motivuje zaměstnance k vyšší produktivitě práce….

Takový argument skrytě předpovídá, že člověk není schopen si v hlavě inflaci odečíst. Člověk ví, že pokud mu šéf přidá 8 procent a inflace je 8 procent, reálně to není přidání. Nemyslím si, že lidé jsou tak hloupí a inflaci si neuvědomují. Inflaci vnímají, možná silněji, než jaká opravdu je. Podle mě člověk nebude pracovat víc, když se mu zvýší plat o pět procent a inflace mu „sežere“ osm. Naopak si myslím, že bude rozhořčený z toho, že má méně peněz, a nebude mít důvod pracovat usilovněji za reálně menší odměnu. Pokud mzda motivuje k práci, tak v reálném vyjádření, nikoli bez započítání inflace.

Existuje také určitý vztah mezi ekonomickým růstem a inflací. Všeobecně by mělo platit, že pokud dosahuje ekonomika ekonomického růstu, dochází také k růstu inflace. Pokud je ekonomika v poklesu, mělo by docházet i k poklesu inflace. Dosahovali bychom ekonomického růstu i v případě, pokud by inflace úplně zmizela?

Zmínil bych znovu Švýcarsko. Nemají inflaci už zhruba dvanáct let a nemají růst nijak nižší než zbytek Evropy. Pokud se zvýší inflace, krátkodobě to ekonomiku může povzbudit. Dlouhodobě to nicméně nemá žádný efekt na ekonomický růst. A jestli nějaký, tak záporný. Lidé nevědí, jakou hodnotu budou mít jejich peníze. Škodí to investování, inovacím i ekonomickému růstu, úplně stejně by tomu škodila deflace, pokud by byla trvalá a volatilní.

Kdo by měl tedy s nápadem přijít a snažit se jej prosadit?

Prezident, který v létě jmenuje nového guvernéra České národní banky. Myslím, že nastává unikátní šance takový krok udělat. Ukazuje se, že režim cílování inflace strašlivě selhal. Příležitosti můžeme využít, nebo můžeme nechat inflaci vystoupat až na dvojciferné hodnoty, to se klidně může stát. Během půl roku se také vymění pět ze sedmi členů bankovní rady, čili většina. A pokud nový guvernér bude chtít, může inflaci navždycky smazat. Dobrých kandidátů na guvernéra, kteří by mohli přinést cenovou stabilitu, je několik. Za mě vypadají v tomto ohledu nejnadějněji Vojtěch Benda, Jan Frait a Jakub Seidler. Tím nechci říct, že by plně souhlasili s tím, co říkám, ale vidím velkou šanci, že by zrovna oni takovou změnu byli schopni prosadit, kdyby chtěli.

Je to podle vás reálné? Kdy bychom se takové změny mohli dočkat?

Myslím, že nový režim by šel oznámit okamžitě, tedy s nějakým přechodným obdobím pro implementaci. Samozřejmě není reálné, abychom kompenzovali dvacetiprocentní inflaci za roky 2021 a 2022 stejnou deflací v roce 2023. Muselo by se na to jít pomalu. V prvním kroku by bylo nutné zvolit určitou cenovou hladinu. Vybrali bychom si tedy například tu z konce roku 2022, které bychom se chtěli držet navěky. Řekli bychom, že kompletní stability cen bychom chtěli dosáhnout do pěti let. Funkční období guvernéra trvá šest let, takže aby se to do té doby stihlo. Jde o zcela reálnou věc. Není s tím spojený žádný praktický, teoretický, ekonomický či právní problém, vše je možné udělat okamžitě. Jediný problém je politický, a to rozhodnout se pro takový krok. Díky momentální inflační bouři vidíme, že aktuálně nastavený systém nefunguje a je čas na změnu. Myslím, že to vnímá i prezident, který má toto rozhodnutí zcela v rukou.

Nepřepsaly by se s tímto krokem učebnice?

K přepisu učebnic dojde, i pokud bychom takový režim vůbec nezavedli, protože se opravdu ukázalo, že inflační cílování naprosto selhalo. Pokud bychom byli první zemí, která stabilitu cen věrohodně zavede, bylo by to báječné PR pro Českou republiku. Znamenalo by to mimo jiné i to, že česká koruna by se stala rezervní měnou pro velkou část světa. Byli bychom první zemí za sto let, která má stabilní hodnotu měny v tom smyslu, že se za ni dalo nakoupit stejné množství zboží dneska i za třicet let. Koruna by byla lepší než zlato. Proč kupovat zlato, jehož cena může kolísat? U české koruny by existovala naprostá jistota, že ochrání před inflací. Byl by to bezpečný přístav pro celý svět. Do učebnic by se to dostalo nepochybně. A guvernér, který by takový režim zavedl, by v nich nepochybně skončil také, stejně jako prezident, který to umožnil.

Inflace zrychluje, v listopadu dosáhla v meziročním srovnání šesti procent. Kdy to podle vás skončí?

Záleží na tom, zda se odhodláme ke změně, o které jsem hovořil. Pokud ne, tak se obávám, že inflace bude nad pěti procenty hodně dlouho. Problém už není v covidu či omezení nabídky, ale v tom, že o inflaci mluvíme, všichni o ní vědí a automaticky s ní počítají. Většina lidí očekává, že inflace bude kolem deseti procent v příštím roce, říkají si o zvýšení mzdy. Nutí to firmy odměny zvyšovat, mají vyšší náklady a musí zdražovat, aby náklady pokryly. Všichni s tím počítají, do ekonomiky se to zabuduje a je už úplně jedno, co inflaci primárně „roztočilo“. Pokud se očekávání nezlomí, tak inflace nezmizí. Takže v tomhle nejsem vůbec optimista, pokud nezrušíme inflační cílování a nezačneme se snažit o skutečnou cenovou stabilitu.

Profesor ekonomie na Univerzitě Karlově, výzkumník v Centru analýz hospodářské politiky (Londýn) a Centru inovací meta-výzkumu (Stanford). Exporadce bankovní rady, tehdejšího viceguvernéra i nynějšího guvernéra České národní banky, kde pracoval 10 let. Zahraniční vědci a mezinárodní instituce jeho výzkum používají nejčastěji z českých ekonomů. V roce 2020 působil jako historicky první zástupce ČR za ekonomii a finance v hodnocení Evropské výzkumné rady.

Inflace nezmizí sama. I šéf amerického Fedu uznal, že termín „dočasná“ expiroval. Slovy Johna Cochrana, exprezidenta Americké finanční asociace: centrální bankéři usnuli za volantem. Jelikož titul „guvernér“ pochází z řeckého kubernétes (kormidelník), trefnější je námořnická analogie. Jde ke cti Jiřího Rusnoka, že jako první guvernér ve vyspělém světě ledovec uzřel a kormidlo strhl. Příští rok poznáme, zda to stihl včas.

O dočasné inflaci mělo smysl mluvit na jaře. Vzrostou-li kvůli zablokovaným přístavům ceny televizí, zbude nám méně peněz na jiné věci. Poptávka po nich se sníží a jejich ceny klesnou. V praxi je proces pomalý a podražují nejen televize, takže dočasně vidíme vyšší průměrné ceny. Ale není možné, aby potíže dodavatelských řetězců zdražily všechno, jak pozorujeme od léta.

Vrtulníkové peníze fungují

Zboží a služby kobercově podražují, protože chceme kupovat víc, než firmy mohou nabídnout. Kupujeme, protože máme peníze. Díky nízkým úrokům jsou peníze levné, ale v pandemii přišlo i novum: peníze z vrtulníku. Lidé a firmy inkasovali, aniž produkovali. Možná nic jiného dělat nešlo, ale výsledkem je vyšší poptávka (levné a vrtulníkové peníze) a nižší nabídka (lockdowny, neochota pracovat). Inflace následuje.

Kalibrovat celkovou poptávku podle nabídky je prací centrální banky, jenže ta přetlačuje mohutnou sílu. Aby přiměla lidi neutrácet, musí doručit kladné reálné úroky. Tomu se nepřiblížila ani na doslech a už to schytává zleva zprava. Sazby u 15 % jako v roce 1998 stejně nejsou možné, protože stát by nezvládl splácet náš bobtnající dluh. Bude-li vybírat mezi inflací a státním bankrotem, každá centrální banka zvolí inflaci.

Centrální bankéři rádi mluví o ukotvenosti inflačních očekávání. Jenže očekávání neukotvují jejich projevy, ale naše víra v jejich schopnost zvyšovat sazby, jak je nutné. Kvůli dluhu víme, že schopnost chybí, a inflační očekávání nejsou kotva, ale plachta. Naděje tkví v gigantických devizových rezervách, jež můžeme zčásti výnosně investovat a zčásti jimi posílit korunu. Ale ani to nebude stačit, nedá-li vláda do latě výdaje.

ČNB sama inflaci nezkrotí

Po vrtulníkových letech přijdou roky šetření. Ale prošetřit se z krize nejde, pokud zároveň nerosteme. Všimli jste si, jak málo v balíčcích obnovy rezonuje ekonomický růst? Přechod na digitální zelenou je fajn, ale z něčeho musíme zaplatit důchody, zdravotnictví, školství i tu zelenou transformaci. To něco je ve finále vždy HDP, který si v Evropě rdousíme nejsložitější regulací v planetární historii.

Ne všechna regulace je zlá, ale dnes často odrazuje od inovací a podnikání, čímž škodí všem. Regulovat regulaci na třetinu, to by měl být evropský New Deal. Příklad: přeregulace bankovnictví sabotuje boj proti inflaci. Nabídne vám vaše banka spoření za 2,7 % bez podmínek a omezení? Přitom sbírat peníze od střadatelů, ukládat je v ČNB za repo a účtovat si maličký poplatek nemá riziko, vynáší a regulaci nepotřebuje.

S menší regulací přijde růst, jenž spolu s šetřením setne dluh. ČNB bude volná ke zvyšování úroků. Navíc díky pandemickému experimentu už víme, že vrtulníkové peníze fungují, deflační spirály se nikdy bát nemusíme. ČNB se může zbavit neústavního polštáře v podobě dvouprocentního inflačního cíle a doručit skutečnou cenovou stabilitu, stabilitu průměrných cen v ekonomice. To by zlepšilo život nám všem smazáním nejistoty o budoucí hodnotě peněz. Letošní inflaci už bohužel neodmaže nikdo.

Aby bylo jasno, změna klimatu je reálná, lidstvu škodí a způsobili jsme ji my. Nelze vyloučit, že naše emise za tisíc let vyrobí skleníkový efekt jako na Venuši a vyhubí život na Zemi. Podobně nelze vyloučit, že naši civilizaci zničí dopad asteroidu, antibiotická rezistence, nový megavirus, mutační zátěž, bioterorismus, nukleární válka nebo mimozemská invaze.

Tyhle katastrofické scénáře lze srovnávat, protože jejich pravděpodobnost je nevyčíslitelná (vyjma dopadu asteroidu). Klimatické modely Venuši na Zemi nepředpovídají, jak plyne ze zpráv Mezivládního panelu pro změnu klimatu a stovek článků ve vědeckých časopisech. Klimatický armagedon nemůžeme vyloučit, ale není důvod se ho bát víc než asteroidů.

Obchodníci s dětským zoufalstvím

Proč tedy děti a mladí lidé nemohou kvůli klimatu spát? Odmalička jim vtloukáme do hlavy, že za oteplování mohou vlastní existencí. Nejsou uhlíkově neutrální, dýchají. Uctívaný komentátor Martin Wolf z Financial Times píše, že „lidstvo je kukačka v hnízdě Země“. Prý jsme rakovina planety. Co uděláte s rakovinou? Vyříznete ji.

Představte si, že vám je 20 a od školky posloucháte takové řeči. Jak se cítíte? Těšíte se na krásný život před sebou, na věci, které postavíte, dokážete, vykonáte pro ostatní lidi, na děti, které budete vychovávat? A chcete vůbec žít dál? Vždyť čistá cesta k uhlíkové neutralitě je jediná – nedýchat. Vymývání jogurtových kelímků a plachtění do Ameriky jsou kompromisy.

Proč si chytří lidé jako Martin Wolf neuvědomují dopady, které mají jejich texty na životy mladých? Neviňme Gretu, ale cyniky, kteří jí zničili dětství. Ubližují víc než covid, už i v češtině. Bojím se, že řada proroků klimatické zkázy se nad tím ani nezamyslí, protože děti nemají. Nebo už žádnou budoucnost pro nás, rakovinu, neplánují. Nebo utrpení dětí považují za snesitelnou oběť spravedlivého tlaku na politiky, aby s klimatem proboha už něco dělali.

Daňme emise a sázejme stromy

Jenže politici už s klimatem něco dělají jednu generaci a platíme za to biliony. Pamatujete podporu biopaliv? Kde by jinak rostly nové lesy, rozlézají se řepné pouště. V tom se ostatně řepka neliší od olejných palem. Jenže palmy pěstují zlí domorodci v zaostalých zemích, zato řepku náš nejmilejší dotačník. Bioplynky? Povolenky? Solární boom? Všechno drahý průšvih, ale napoosmé to bude cajk.

Změna klimatu lidstvu škodí. Umíme solidně spočítat, jak moc: vědci, včetně držitelů Nobelovy ceny, mají stovky odhadů. Když je dáme dohromady, vyjde nám jako nejlepší řešení mírná uhlíková daň a sázení stromů. To je všechno. Žádné dotace na tesly, vybíjení krav a soukromé tryskáče pro klimatické kongresy. Chceme-li zachránit ohrožené druhy, zaplaťme rozšíření národních parků a obranu před pytláky. To je pro přírodu užitečnější než uhlíková neutralita přes mrtvoly. Ale: ať si vezmou naše peníze na svoje dotace, jen když děti nechají žít.

Dvě poznámky na závěr. Zaprvé, z dosud nejpodrobnější studie o změně klimatu do roku 2200 plyne, že důsledky pro ČR budou neutrální. To jste věděli? Ani špatné, ani dobré. Prima, nejsme sobečtí a tlumením emisí pomáháme jiným. Ale je fér si přiznat, že je to totéž, jako bychom posílali peníze na jih – bohatým i chudým. Zadruhé, v angličtině bych se tenhle text už zveřejnit neodvážil, protože živím čtyři děti. V zemích, které mi jsou stále ještě v mnohém vzorem, dnes za zpochybnění dogmat hrozí lynč na Twitteru a ztráta práce na univerzitě.

Autor působí v Institutu ekonomických studií FSV UK

V okamžiku psaní tohoto komentáře nemáme standardní průzkumy pro prezidentské volby. Několik kandidátů v čele s Andrejem Babišem si ale nechalo vypracovat průzkumy interní. Jejich výsledky postupně probublávají a odrážejí se v sázkových kurzech. V nich je Andrej Babiš s kurzem 3:1 mnohem slabším koněm, než se zdá z mediálního pokrytí budoucích voleb.

Důvodem nevysokých šancí Andreje Babiše je, že dva kandidáti mají ve druhém kole šanci zaujmout slušnou část voličů, kteří minule podpořili Miloše Zemana. Prvním je generál Petr Pavel, jehož autorita a životní příběh si může získat vedle liberálních i řadu národoveckých voličů. Druhou je rektorka Danuše Nerudová, která je coby předsedkyně Komise pro spravedlivé důchody nejvíce nalevo z dosud známých liberálních kandidátů – ale zároveň ne tolik, aby to ve druhém kole odradilo voliče pravice.

To je naopak případ charismatického odborářského šéfa Josefa Středuly, který má šance v prvním kole, ale v případě postupu do kola druhého by řada pravicových voličů zřejmě zůstala doma či dokonce preferovala Andreje Babiše. Středulovy akcie by vystřelily v případě, kdyby se Andrej Babiš s vidinou pravděpodobné porážky ve druhém kole nakonec rozhodl nekandidovat.

Kurzy sázkových kanceláří zatím dávají největší naděje vedle Babiše generálu Pavlovi s kurzem 3,3:1. Kurz pod 10:1 má kromě Babiše, Pavla a Nerudové také výborně kvalifikovaný Pavel Fischer, který však s sebou nese závaží v podobě porážky ve volbě minulé. Další kandidáty lze v současné době zařadit do kategorie outsiderů, ač na překvapení je času dost.

Sázkaři se často mýlí, ale na rozdíl od průzkumů jsou kurzy podloženy reálnými penězi. Kurzy reagují na průzkumy, zároveň ale vstřebávají i všechny další informace, z nichž ne všechny jsou jinak veřejně dostupné. Koho zajímají výsledky budoucích voleb, měl by tedy sledovat průzkumy i kurzy. Například výsledek nedávných voleb do sněmovny byl den dopředu sázkovými kurzy předpovězen velmi dobře, jen s výjimkou finálního přesunu voličů od PirSTAN ke SPOLU.

Dnes není zřejmé, kdy prezidentské volby proběhnou, natož jak dopadnou. Klíčovou roli v kampani bude hrát vysoká inflace, protože složení rady ČNB je pod výlučnou kontrolou prezidenta. Každopádně postoupí-li do druhého kola protikandidát, jenž bude schopen kromě liberálů oslovit i část národoveckých nebo levicových voličů, Andrej Babiš může snadno prohrát.

Krocení inflace bolí

Kdykoliv se v historii inflace roztočila, bylo drahé ji zastavit. A bylo jedno, jestli ji roztočilo tištění peněz, rozhazování vlády, nebo tlaky ze zahraničí. Inflace bude Čechy týrat v příštích měsících nejvíc ve vyspělém světě kvůli extrémnímu nedostatku lidí a marnotratnosti odcházejícího kabinetu. Náš úděl může brzy připomínat Československo v roce 1920 nebo USA v roce 1980. V obou případech bylo k rozdrcení dvojciferné inflace zapotřebí revoluce v provádění měnové politiky.

Obě revoluce, Aloise Rašína v Československu i Paula Volckera v USA, byly ve své době bolestivé a nepopulární. Rašín za svou důslednost v boji proti inflaci zaplatil životem, jen Volcker se dožil ovací za dlouhodobý přínos své práce. Historie vnímá obě revoluce jako nákladné, ale nakonec prospěšné investice do cenové stability – byť Rašínova deflační politika, jakkoliv reakce na předchozí pádivou inflaci, je dosud pro řadu ekonomů těžko stravitelná.

Cenová stabilita není dvouprocentní inflace

Problémem nynější měnové politiky je její nesrozumitelnost. Proč se ČNB snaží o dvouprocentní inflaci, i kdyby loni byla sedm procent? Ústava ukládá ČNB péči o cenovou stabilitu. Tu nelze definovat jinak než jako stabilitu průměrných cen v ekonomice. Tento index (CPI) počítá Český statistický úřad. ČNB ale tvrdí, že skutečná inflace je menší, než počítá ČSÚ, a to kvůli (mimo jiné) malému zohlednění technického pokroku. Taková logika má tři problémy.

Zaprvé, známe-li chybu měření, může ČSÚ počítat inflaci rovnou správně.

Zadruhé, odhady chyby se pohybují kolem jednoho procenta, a dvouprocentní inflaci tedy neospravedlní.

Zatřetí, CPI bere málo v úvahu ceny nemovitostí. Jejich zahrnutí by inflaci naopak zvýšilo (podle indexu CPIH, který donedávna publikovala ČNB) průměrně o půl procentního bodu.

Navíc CPI kromě slabého pokrytí nemovitostí ignoruje zpoždění v dodávkách zboží a služeb, které rostlo už před covidem. Inflaci definujeme jako změnu kupní síly peněz. Kupní síla klesá, když na řemeslníka čekáte tři měsíce místo dvou týdnů, i když účet je stejný. Chyby měření tedy jdou na obě strany. Nic lepšího než CPI pro měření inflace nemáme, tak k němu nepřičítejme dvě procenta navíc.

Úkol pro příštího guvernéra

S ústavou je tedy v souladu skutečná cenová stabilita, v průměru ani inflace, ani deflace. Je to pro nás ale dobré? Slýcháme, že inflace „promazává kola ekonomiky“. Na druhou stranu však přináší děsivou nejistotu, zatemňuje budoucí hodnotu peněz. Ekonomové se už dlouho snaží výhody a nevýhody vážit: od roku 1990 už o tomto tématu publikovali 222 studií. Průměrný odhad optimální inflace? Tušíte správně, je to nula.

Shrnuto: akademický výzkum, ústavní mandát a zdravý rozum se shodují, že ČNB se má snažit o stabilitu CPI. V době, kdy inflace šplhá k sedmi procentům, to zní jako sci-fi. Ale právě přechod ke srozumitelnosti je jediné, co teď může zdražování zkrotit. Bude to bolet podobně jako revoluce Rašínova a Volckerova: možná bude nutné sazby dočasně zvýšit nad sedm procent, aby byla naděje na kladné reálné úroky u spořicích účtů.

Rozhodující bitva s inflací padne na příštího guvernéra, jmenovaného kýmsi v létě. Česko potřebuje nového Rašína, byť v méně radikální inkarnaci. Jasní kandidáti cenové stability jsou Vojtěch Benda, nejvíce protiinflační člen současné bankovní rady, a Jan Frait, jestřáb dnes odpovědný za stabilitu finančního systému. Už samotné jmenování jednoho z nich by učinilo mnoho pro posílení koruny a stabilizaci inflačních očekávání.

Společně jsme se nemohli rozhodnout, než jsme s kluky náhodou zašli na turnaj ve florbale, kde hrál jejich kumpán ze školky. Pak bylo jasno – a od té doby se kluci na trénink těší dvakrát týdně. Osobně mi přijde (a hádám, že klukům taky, snad se fotbalisté neurazí) florbal trochu akčnější než fotbal, ale zároveň méně náročný než hokej.

Společně jsme nadšení z přístupu trenérů, u kterých je vidět, že je práce s dětmi vážně baví, že to nedělají pro peníze (to ani trénování dětí nejde), že dělají mnohem víc, než co je vlastně nutné. Nejmladší děti má na starosti hlavně Tomáš Doubek, kterému bych tímto způsobem rád poděkoval. S florbalem je spokojená i manželka, protože tam klukům nehrozí, aspoň z našeho laického pohledu, takové riziko zranění jako u řady jiných sportů.

Sám jsem jako kluk na sportovní kroužky v Litomyšli chodil taky, ač s přehnanou radostí na to nevzpomínám. Takže mám radost z toho, o kolik je to teď lepší, a zase je to hlavně o přístupu trenérů. Mimochodem podobně gigantický posun k lepšímu vidím z vlastní zkušenosti s MŠ v Líbánkách a ZŠ Zámecká jak u mateřských, tak základních škol v Litomyšli – teď je prostě mnohem lepší být dítětem než před 30 lety.

Z praktického hlediska je prima, že s florbalem jde začít kdykoli během roku, není nutné čekat na nějaký nábor. Prostě stačí přijít si vyzkoušet trénink do městské sportovní haly v úterý od 15 do 16.30 nebo v pátek od 13.30 do 15 hodin. Trenéři poradí a půjčí florbalku, no a vůbec není nutné chodit potom na úplně každý trénink, když to dětem nevychází.

Naší mladší dceři jsou zrovna 4 roky, brášky zatím sleduje z tribuny, ale už se taky těší, jak příští rok bude hrát s nimi. Ať žije florbal v Litomyšli!

Taylorův princip

V ekonomické hantýrce se tomu říká Taylorův princip: aby centrální banka udržela inflaci pod kontrolou, zvyšuje sazby rychleji, než roste inflace. Jinak se pořád víc a víc vyplatí zadlužit se a utrácet, méně a méně se vyplatí spořit. Vezmete-li si dnes hypotéku, průměrná banka vám za to reálně zaplatí 1,8 % ročně. Uložíte-li si peníze v bance, zaplatíte reálně 3,9 % za rok. Komu se vyplatí spořit, ať se přihlásí.

Taylorův princip v sobě mají zabudované skoro všechny modely centrálních bank. Často se místo aktuální inflace používají očekávání inflace budoucí, ale i ty už u firem vyskočily na 3,2 % pro příští 3 roky. Odborníci ČNB proto v srpnu žádali zvýšit sazby skokově o 0,5 bodu, neboť český měnový dům doutná. Jde ke cti ČNB, že sám guvernér otevřeně říká, že v červenci byla meziměsíční jádrová inflace v ČR druhá nejvyšší v OECD. Po hyperinflačním Turecku.

Bankovní rada však poměrem 6:1 doporučení vlastních odborníků odmítla a rozhodla o pomalejším zvýšení sazeb. Poděkování těch z nás, jimž záleží na skutečné cenové stabilitě (tedy dlouhodobě nulové inflaci, v nejhorším aspoň plnění inflačního cíle ČNB), zaslouží Vojtěch Benda. Jako jediný hlasoval pro rychlejší zvýšení a dlouhodobě drží principálně protiinflační linii.

Tři náhody srpnového jednání

Zamítnutí návrhu odborníků radou není nevídané, ale vzácné. Koneckonců prognózu budují celé měsíce desítky z nejlepších českých analytiků a svoje doporučení uzpůsobují minulému chování rady. Model samotný totiž musel v srpnu kvůli Taylorovu principu vyžadovat ještě silnější okamžité zvýšení, kolem 1 bodu, ale to bylo odborníky rozloženo do několika jednání, aby působilo klidněji.

Také účast ministryně financí na jednání bankovní rady není nevídaná, ale je sváteční. Ministryně má zákonné právo přijít, leč obvykle ho využije jen jednou či dvakrát během mandátu. Protože sazba ČNB je základní číslo, od něhož se odvíjí financování státního dluhu, dává smysl, že se ministryně rozhodla zúčastnit tohoto klíčového jednání.

Nevídaná u nezávislé centrální banky je ale následující formulace v záznamu z jednání: jedním z argumentů proti zvyšování sazeb je „dražší financování vlády“. Centrální banky přitom získaly nezávislost právě proto, aby náklady vlády ignorovaly! V interní diskusi je fér na věc upozornit a rozebrat dopady na finanční stabilitu. Avšak i když je zapisovatel odvážný a navrhne toto zveřejnit, zápis schvaluje rada, která měla formulaci škrtnout.

O inflaci rozhodne nezávislost

Jinak je celkové vyznění varovné: zasedání se výjimečně účastní ministryně financí, načež bankovní rada výjimečně neposlechne vlastní odborníky a sazby zvýší minimálně. Následně se v zápise nevídaně objeví starost o financování vlády. Nehoda, nebo snaha potěšit ministryni? Kdybych nebyl osobně přesvědčen o integritě jednotlivých členů rady, měl bych obavy o nezávislost ČNB.

Zvýšení sazeb na současných 0,75 % bylo stále jen symbolické. Pokud je ale už toto problém, co kdyby bylo nutné vyšponovat sazby na 20 % jako na začátku 80. let v USA? To by zvedlo roční výdaje vlády o půl bilionu Kč, nehledě na ještě větší ztrátu ČNB a výpadek daní kvůli kruté recesi, kterou by takové zvýšení úroků zajistilo. A to vše by musela ČNB ignorovat ve snaze plnit svůj ústavní úkol, cenovou stabilitu.

Doufejme, že současná inflační vlna je opravdu jen přechodná. Jenže k tomu, aby se přechodnou skutečně stala, musí většina z nás uvěřit, že je ČNB v případě nutnosti připravena zvedat úroky skokově a hned.

Na začátek musím vysvětlit, k čemu je vůbec dobrý výzkum v ekonomii. Co se tam ještě dá zkoumat? Bude to znít překvapivě, ale dosud neexistuje shoda ani na tom, jak vlastně úrokové sazby ovlivňují inflaci. Někteří věhlasní ekonomové (například John Cochrane, bývalý prezident Americké finanční asociace) dokonce argumentují, že zvýšení úrokové sazby může inflaci za jistých okolností zvýšit. Odhadů existují stovky a přesný efekt záleží vždy na kontextu a situaci dané ekonomiky, není to trojčlenka. Pro smysluplnou měnovou politiku je tedy nutný kvalitní výzkum, nelze jen převzít odhady ze zahraničí.

Další klíčovou otázkou, na kterou mají různí ekonomové různou odpověď, je optimální inflace. Většina vyspělého světa dnes žije s dvouprocentním inflačním cílem, který byl prvně zaveden před třiceti lety na Novém Zélandu a v Kanadě bez hlubšího vědeckého základu. Od té doby ale bylo publikováno aktuálně už 222 výzkumných studií, jejichž průměrný odhad optimální inflace je -0,09 procenta. Lze tedy najít argumenty pro mírnou deflaci i inflaci. Názory v profesi se liší, ale osobně věřím, že tento proud výzkumu u nás jednou pomůže přesvědčit bankovní radu, že by nám prospěla skutečná cenová stabilita – tedy dlouhodobě ani inflace, ani deflace.

Výzkum v ČNB je od ledna 2017 rozdělen na dvě samostatné části: měnovou politiku a finanční stabilitu. V první oblasti je centrální banka tradičně silná a mnoho modelových prvků užívaných v bankách malých ekonomik bylo vyvinuto právě na Příkopech. Řada špičkových ekonomů ČNB pak odešla školit centrální bankéře do zahraničí: mezi nimi Michal Andrle, Jaromír Beneš, Aleš Bulíř, Adam Geršl, Tibor Hlédik, Jaromír Hurník, David Vávra. V poslední době se čím dál více prosazuje také výzkum finanční stability pod vedením Simony Malované, který je velmi dobře komunikován a skvěle doplňuje nová opatření ČNB v této oblasti. Člověk s finálními opatřeními nemusí nutně ve všem souhlasit, aby ocenil hloubku podkladového výzkumu.

Také statistiky měřící kvalitu výzkumu vyznívají pro ČNB příznivě. Podle databáze RePEc (Research Papers in Economics, největší volně dostupná ekonomická databáze) patří ČNB mezi tři nejlepší české výzkumné instituce v ekonomii. Celosvětově patří mezi sedm procent špičkových institucí (žebříčku kralují Harvard a MIT). Sice se řadí až za centrální banky Švýcarska a Švédska, podobně lidnaté země s vlastní měnou, ale je na úrovni Japonska a před Austrálií a Novým Zélandem, nemluvě o Polsku a Maďarsku. Zároveň výzkumníci ČNB v posledních třech letech publikovali v prestižních vědeckých časopisech Journal of International Economics, Review of Economic Dynamics, Journal of Financial Stability a International Journal of Central Banking, což jsou zářezy oceňované i v nejbohatších centrálních bankách.

Výzkum v České národní bance je tedy důležitý a i po radikální změně před pěti lety funguje solidně v mezinárodním srovnání. Tam dělá České republice dobrou reklamu a „česká škola“ modelování měnové politiky a finanční stability si udržuje svůj věhlas i přes současné relativní podfinancování oproti ostatním vyspělým zemím. Přejme si, aby měl výzkum do budoucna co největší vliv na rozhodování bankovní rady.

Byl jste vybrán coby první zástupce ČR v oboru „ekonomie a finance“ a zároveň nejmladší český zástupce napříč všemi obory do panelu hodnotitelů žádostí o pokročilé (Advanced) granty Evropské výzkumné rady (ERC). Víte už nyní, podle čeho si vás vybrali?

Když mne před pár lety oslovili, divil jsem se. V té době jsem ani nesplňoval podmínku deseti let aktivního výzkumu, abych si sám mohl podat žádost o pokročilý ERC grant, takže mě překvapilo, že chtěli, abych se stal jejich hodnotitelem… A když jsem se ptal proč, řekli mi, že to bylo díky mé specializaci. Věnuji se totiž meta-analýze, což je původně medicínská metoda pro analýzu odborné literatury. Kvůli tomu, že je to metoda mezioborová, získáte určitý přehled i o dalších oblastech uvnitř, ale i mimo ekonomii. Zároveň jsem nějakou dobu strávil na University of California, Berkeley, kde jsem potkal lidi, kteří mě zřejmě doporučili. Občas též píšu posudky pro časopisy mimo ekonomii, jako jsou Nature, Science nebo Journal of Clinical Epidemiology.

Hodnocení má dvě kola. V prvním se hodnotí všechny žádosti, jichž může být šedesát až sto podle konkrétního roku. Každý projekt je detailně hodnocen několika zpravodaji najednou, kteří připraví podrobné posudky a poznámky jako podklady pro následnou diskuzi. V panelu nás bylo dvanáct a na každého připadlo pro detailní hodnocení kolem dvaceti přihlášek, ačkoli přečíst jsme museli projekty všechny. Nejprve jsme hodnotili první část: shrnutí a životopis uchazeče, celkem asi tak deset stran. Pak jsme se všichni na týden sešli a vybrali spolu projekty, které postoupily do druhého kola, což byla zhruba čtvrtina. Ty jsme si opět rozdělili a po dalším podrobném hodnocení námi i externími oponenty jsme na druhém týdenním setkání vybrali projekty, jež budou podpořeny. Celý proces je časově náročný – mně zabralo hodnocení dva měsíce čistého času.

Překvapilo mě v dobrém, že se celé hodnocení bere opravdu velmi vážně – je podrobné a velice poctivé. Až obsesivně se hlídá střet zájmů, například nemůžete hodnotit projekt uchazeče ze školy, kde jste byť jen chvíli studovali. Překvapila mě i „pracovní etika“ hodnotitelů a úředníků ERC, na což nejsem úplně zvyklý u úředníků ani u sebe. Mám ve zvyku pracovat od sedmi do tří hodin a odpoledne se pak věnuji dětem. Jednání panelu ovšem často probíhala až do osmi večer a přes noc jsme dostali za úkol dodělat věci, které se nestihly... Fascinuje mě, že někteří kolegové mají takový pracovní režim, možná proto jsou i tak úspěšní. V mladším věku jsem rovněž pracoval o večerech a víkendech, ale to skončilo s tím, jak se nám narodily děti.

Odborně mne pak překvapila tematická šíře projektů; objevovala se i témata, o kterých si v ekonomických časopisech nepřečtete. Trochu mě mrzelo, že všechna jednání probíhala online. Zoom je sice fajn nouzová volba, ale člověka unavuje a osobní schůzky nenahradí. Nicméně do panelu můžete být vybráni opakovaně, tak si třeba někdy s kolegy konečně zajdeme na pivo.

Stalo se vám někdy, že vás daný projekt oslovil, že jste si řekl: „Tak to je fakt geniální“?

To jsem si řekl asi v polovině případů (směje se). Většina projektů je opravdu výborná, přihlašují se i nositelé Nobelovy ceny a odměna je vlastně větší než za Nobelovu cenu. Řada témat byla pro mě inspirací; nemohu je vědecky použít, je to důvěrné, ale některé náměty mě inspirovaly při psaní novinových článků. Ostatně: myslím, že každý vědec by se měl snažit, aby jeho práce měla větší užitek než jen odborné publikace a citace, ale aby měla dopad na společnost a život lidí. Je hezké mít pět tisíc citací, ale ještě lepší je prosadit něco, o čem věříte, že to zlepší život ostatním.

Během hodnocení jste četl a přečetl desítky ERC projektů – jak vypadá ten úspěšný?

Klíčem k úspěchu je silná myšlenka a perfektně napsaný projekt, ze kterého je jasné, že pokud nedostanete ERC grant, tak ten výzkum nelze uskutečnit. Ale vůbec nepotřebujete doktorát z nejlepších univerzit nebo publikace v nejprestižnějších časopisech. Dosavadní výsledky jsou důležité, ale primární je kvalita projektu. A vždy se bere ohled na specifika a zvyklosti daného oboru. U pokročilých grantů v ekonomii je například spíše negativním signálem, když má uchazeč papírově dobré publikace, ale jsou málo citovány, tedy moc se „nechytly“ u ostatních vědců.

Šance na úspěch není vysoká, ale není nulová. Mám pocit, že čeští vědci – a speciálně vědkyně – jsou často až zbytečně skromní a bojí se propagovat svoje úspěchy. Ale i to se pomalu mění; vidíme, že i v Česku lze ERC grant získat. O úspěchu často rozhoduje i štěstí, ale když to nezkusíte, tak to nikdy nevyjde... Navíc musím říci, že napsat ERC projekt je užitečná zkušenost, i když peníze nezískáte – donutí vás to rozmyslet si své další směřování. Myslím, že jednou za život by ERC projekt měl podat každý ambiciózní vědec či vědkyně.

Na některých zahraničních institucích mají i speciální oddělení, která vědcům a vědkyním s psaním ERC grantů pomáhají – je na projektech poznat rozdíl dostupné podpory?

Ano, ale záleží na konkrétním žadateli či žadatelce. Často i v projektech z prestižních univerzit, kde mají špičkovou podporu, byly až „školácké chyby“, třeba když hvězdný žadatel ve vědecky hvězdném projektu nevysvětlil, proč nemůže projekt uskutečnit bez financování ERC – vypadalo to, že ty články napíše každopádně, no a takový projekt nemá šanci.

Úspěšnost českých žadatelů o ERC granty se v posledních letech velmi mírně zlepšuje, ale především v přírodovědných oborech – proč se nedaří ve společenských vědách?

Na větším úspěchu českých žadatelů má zásadní podíl profesor Zdeněk Strakoš z MFF UK a prorektor UK Jan Konvalinka. Pořádání informačních workshopů, mít se na koho obrátit s dotazy či grantová podpora PRIMUS jsou nepostradatelné. Jedním z faktorů menší úspěšnosti výzkumu společenských věd je, že kladou větší důraz na prezentaci v angličtině. U nás je úroveň angličtiny stále nižší než v západních zemích. Třeba v matematice není až tak klíčové, aby byl článek napsán perfektně stylizovanou angličtinou, pokud je vědecky inovativní. Dalším faktorem je určitě minulost – v Česku byl historicky kladen větší důraz na průmysl, technologie a přírodní vědy, nikoliv na vědy společenské, které též zasáhla za minulého režimu silná ideologizace.

Ekonomie na Univerzitě Karlově je nicméně opakovaně hodnocena jako jeden z nejlepších oborů na škole – co podle vás stojí za tímto úspěchem?

Pro jakékoliv mezinárodní hodnocení výzkumu jsou klíčové publikace a citace. Ústav CERGE-EI, společné pracoviště Univerzity Karlovy a Národohospodářského ústavu Akademie věd ČR, má hromadu špičkových publikací. Institut ekonomických studií (IES) na FSV má zase hodně citací. Třeba mezi pěti nejcitovanějšími českými ekonomy jsou čtyři zástupci IES a pak Jan Švejnar z CERGE-EI. Takže bych řekl, že obě instituce přispívají ke zlepšujícímu se hodnocení podobnou vahou, i když část výstupů CERGE-EI se možná počítá Akademii věd. Myslím, že IES i CERGE-EI se vzájemně výborně doplňují a spolupracují ve výuce i výzkumu. CERGE-EI je opravdu špičkové pracoviště, které se může srovnávat s těmi nejlepšími departmenty v zahraničí (ekonomové Filip Matějka a Jakub Steiner již získali tři ERC granty – pozn. redakce). Řekl bych to takhle: CERGE-EI má granty ERC, na IES o těch grantech zase rozhodujeme (usmívá se).

Jako kluk jsem četl science fiction a fascinoval mě technický pokrok. Ten doopravdy odstartoval kolem roku 1800 spolu s průmyslovou revolucí. Fascinoval mě ten zlom – čím se stalo, že pak mohlo dojít k tak výraznému rozvoji a trvalému růstu životní úrovně? Myslel jsem si, že je to ekonomická otázka, takže jsem šel studovat ekonomii. Až později jsem zjistil, že to je otázka spíše sociologická. Takže ekonomem jsem vlastně omylem, ale jsem za to nakonec rád... S mou disciplínou, s meta-analýzou, jsem se poprvé setkal před lety ve skriptech profesora Štěpána Jurajdy a následně během studijního pobytu ve Finsku, kde o ní přednášel profesor Pekka Ilmakunnas. Pod jeho vedením jsem na toto téma napsal první seminární práci a meta-analýza se mi zalíbila natolik, že jsem se jí začal věnovat. Umožňuje nám očistit výzkum o publikační selektivitu, což je klíčové v kontextu současné replikační krize nejen ve společenských vědách.

Většina lidí si myslí, že my ekonomové počítáme peníze. Možnosti výzkumu v ekonomii jsou však široké, třeba i řešení globálního oteplování je do velké míry ekonomická otázka: musíte spočítat, jak danit emise oxidu uhličitého, musíte vybalancovat náklady a výnosy omezování emisí... Je nutné emise omezit, ale pokud je omezíme příliš, bude to tak drahé, že zbytečně sebereme prostředky třeba ze zdravotnictví a společnosti to naopak uškodí. Porovnání nákladů a výnosů je základní ekonomický princip. Ekonomické řešení klimatické změny je hlavně ve výsadbě stromů.

Výzkumných projektů mám více, ale témata, která mě aktuálně nejvíc baví a která se snažím popularizovat, jsou optimální inflace a správa devizových rezerv. Podle centrálních bank je ideální roční inflace dvě procenta, ale kde se tato hodnota vzala? Proč nemáme v České republice dlouhodobě nulovou inflaci, která je intuitivní a přesně odpovídá Ústavě – abychom si za tisíc korun koupili stejně hodnotný nákup tuto sobotu i za třicet let? Celkově existuje 230 odborných studií odhadujících optimální inflaci a průměrný odhad je 0,03 procenta, tedy de facto skutečná cenová stabilita. Hluboce věřím, že skutečná cenová stabilita by nám všem pomohla. Byli bychom jednou z prvních zemí, jejíž měna bude stabilním uchovatelem hodnoty. Pak bychom mohli snáze plánovat úspory na důchod a spoření pro děti.

A druhé téma jsou devizové rezervy, kde máme jako stát „nasysleno“ 3,5 bilionu korun. Tato obrovská suma teď v podstatě leží na běžném účtu, přitom kdybychom část po vzoru Norů, Švýcarů nebo Singapurců investovali, vydělávali bychom v průměru 200 miliard ročně navíc. Mohu se mýlit, možná je v tom nějaký problém, který nevidím, ale za pět let diskuzí mě nikdo o opaku nepřesvědčil. Takže vedle výzkumu a výuky mě teď profesně naplňuje i takový, řekněme, měnový aktivismus: prosazovat v centrální bance věci, o nichž hluboce věřím, že jsou správné.

Inflaci může srazit silnější koruna

V kratším období má ČNB dvě možnosti, jak krotit inflaci, a obě spoléhají na měnový kurz. Zaprvé, může naznačit, že v budoucnu plánuje úroky zvedat rychleji, než předpokládá trh. Koruna posílí, neboť investoři dostanou chuť na budoucí výnosy z korunových vkladů. Silnější koruna sníží inflaci docela rychle díky nižším cenám dováženého zboží. Nicméně pro hmatatelný dopad na ceny by posílení muselo být prudké a exportéři by radost neměli.

Zadruhé, ČNB může začít prodávat devizové rezervy. To je technicky možné, ale prakticky nevídané. Devizové rezervy jsme nevyužili k obraně koruny ani ve dvou největších krizích za posledních 30 let, finanční a covidové. V obou případech zažila koruna volný pád. V porovnání s tím je současné přestřelení inflačního cíle „drobnost“, kvůli které ČNB intervenovat nebude.

Zvýšení úroků jako signál

Změny úrokových sazeb mají přímočaré dopady na produkci, protože rychle ovlivňují reálné úroky u investic firem a hypoték domácností. Ale jemně s nimi ladit inflaci je přetěžké: jak konstatoval Milton Friedman, zpoždění těchto dopadů jsou dlouhá a proměnlivá. Už před čtvrttisíciletím si David Hume povšiml, že dopad změn nabídky peněz se mnohem rychleji projeví v produkci než v cenách.

Pokud tedy na podzim inflace vystoupí třeba k 5 % a neodezní sama (což se stát může), budeme s takovým tempem zdražování muset žít roky. Podle výše zmíněných empirických odhadů by pak sazby musely vzrůst o 3,33 procentního bodu, abychom inflaci snížili na 2 % alespoň za 2,5 roku. V praxi by ale ČNB sazby zvedala postupně, takže výsledný efekt by se dostavil ještě později.

Zvýšení sazeb o 0,25 procentního bodu tedy slouží hlavně jako znamení, že centrální banka inflační tlaky vnímá. Že je v případě nutnosti ochotna prodávat miliardy eur a nakupovat korunu nebo zvyšovat sazby skokově o jednotky procentních bodů. Přitom se ale modlí, že na nic takového nedojde, protože by tím mohla způsobit další recesi.

S inflací hýbou očekávání

Mnohem víc než posuny úroků totiž inflaci ovlivňují očekávání firem a domácností. Věří-li lidé, že koruna bude skutečným uchovatelem hodnoty, že si udrží kupní sílu, pak inflaci neuvidíme ani s mírnými sazbami kolem „normální“ úrovně 3 %. Pokud budou lidé očekávat zdražování, můžeme mít trvale 5% inflaci i s úroky nad 5 %.

Klíčová je tedy důvěryhodnost, jíž ČNB naštěstí disponuje. I tak ale bude nadmíru obtížné krotit inflaci, pakliže se dostane na hodnoty kolem 5 %. Pokud se potom centrální banka neodhodlá k bolestivým a nepopulárním opatřením na obranu cenové stability, může o svou důvěryhodnost rychle přijít. Stane-li se tak, budou nutné ještě bolestivější kroky, podobně jako při krocení dvouciferné inflace v USA na začátku 80. let.

Potřebujeme skutečnou cenovou stabilitu

Důvěryhodnosti centrální banky prospívá, když veřejnost rozumí tomu, co a proč banka dělá. Tomu by pomohlo, kdyby ČNB vykládala ústavu podobně jako běžný čtenář a snažila se o skutečnou cenovou stabilitu, nikoli o kladnou inflaci. Vedle lepší pochopitelnosti a souladu s ústavou by takové opatření odpovídalo moderní výzkumné literatuře, která naznačuje, že optimální je dlouhodobě nulová inflace.

Inflace strašlivě komplikuje dlouhodobé finanční plánování nám všem. Jak máme spořit na důchod nebo na studia pro děti, když v režimu cílování inflace nemáme žádnou představu, co si za tisíc korun koupíme v roce 2040? Bude-li totiž letošní inflace nakonec 5%, nebude ČNB příští rok usilovat o snížení cen, aby odchylku od cíle vyrovnala, ale zase o 2% inflaci. Takhle funguje inflační cílování, které nám zajišťuje nejistotu ohledně budoucího vývoje cen. Pojďme se té nejistoty zbavit a snažme se o skutečnou cenovou stabilitu.

„My to do té doby musíme nějak vyřešit. My, nebo naše děti a vnoučata. Ale to už bude asi pozdě. Těch možných řešení je pět a jenom to poslední je dobré. Na to ale bude chybět odvaha,“ říká v rozhovoru pro SZ Byznys v zahraničí nejcitovanější český ekonom Tomáš Havránek, který přednáší na Karlově univerzitě.

Řada zemí začíná experimentovat s digitálními měnami a vydávat peníze v digitální podobě. Je to podle vás dobrá cesta?

My jsme to řešili už v ČNB s Mojmírem Hamplem před mnoha lety, tehdy to bylo nové a sexy téma. Teď už je to malinko, řekněme, okoralé.

Já vlastně ani po těch letech nevím, k čemu by to bylo dobré.

Dám vám příklad: Když platíte v hotovosti, tak máte buď rád to, že je offline, což digitální měna není, anebo to, že je anonymní. Tj. že nemůže nikdo sledovat to, kde jste, za co platíte a s kým, za co si kupujete cigarety apod.

Tohle vám stát v digitální měně nemůže nikdy zaručit. On vám to může slíbit, ale vy mu nebudete věřit, protože příští vláda může přijít a řekne, že to bude jinak.

Když nemáte rád hotovost, tak už digitální měnu máte v podobě Google Pay nebo Apple Pay a nepotřebujete nic.

Takže vlastně jediný důvod, proč zavádět digitální měnu státní nebo centrální banky je, když chcete zrušit nebo nahradit hotovost jako teď v Číně. Další důvod mě nenapadá.

Čína s digitální měnou výrazně experimentuje. Ale experimentují s tím i ostatní státy, myslím, že některý ze severských států, které jsou v uvozovkách vyspělé ekonomiky?

Ano, Švédsko. Už ale vidíte sám, že o té digitální měně třeba Švédové mluví možná už osm let, ale pořád se s tím nikam nepokročilo. Spíš je to ve fázi toho, že to bylo hrozně „cool“ kvůli bitcoinu, ale vlastně se mi zdá – nechci tady podsouvat něco kolegům ze Švédska – že opravdu praktická užitnost pro normální lidi u digitální měny není.

Jak vlastně vy hodnotíte fenomén kryptoměn, což je něco trochu jiného. To jsou decentralizované měny, kdy se fakticky obchází centrální banky a stát. Myslíte si, že mají kryptoměny šanci stát se digitálním zlatem, jak by její zastánci rádi viděli? Protože zlato je vždycky útočiště v dobách nejistých.

Mně se ta myšlenka líbí. Koneckonců nás to opravdu hodně intelektuálně stimulovalo, tehdy ještě v národní bance. Ono se říká, že kryptoměny nejsou ani tak měny jako komodity, jak říkáte digitální zlato.

Já bych šel možná ještě dál. Já bych řekl: Nejsou to ani kryptoaktiva nebo kryptokomodity, protože nemají úplně silný fundament, je to spíše něco jako moderní umění.

To se vám buď líbí, nebo ne. Taková řekněme sběratelsky cenná data. Takže ne digitální zlato, ale například digitální Jackson Pollock.

Pojďme ale k veřejným financím. Loni Česko hospodařilo se schodkem zhruba 367 miliardy korun, letos chce přidat pětsetmiliardový schodek a v roce 2022 dalších 390 miliard. Během pouhých tří let tak kabinet Andreje Babiše zadluží Česko o více než bilion korun. Jak tento trend hodnotíte?

Já myslím, že ten trend je úplně jasný a není to jenom, řekl bych, vina této vlády. Podle prognózy Národní rozpočtové rady má být za 50 let státní dluh 300 procent HDP, což jsou mimochodem desítky bilionů korun. To číslo má 14 cifer, to si málokdo z nás dokáže představit. Tolik nám nikdy nikdo nepůjčí. To je jisté.

My to do té doby musíme nějak vyřešit. My, nebo naše děti a vnoučata. Ale to už bude asi pozdě. A těch možných řešení je pět a jenom to poslední je dobré, ale bude k němu chybět odvaha.

První možnost radikálně snížit důchody a další transfery. Nepomůže nějaké zastavení valorizace, ale fakt snížení důchodů na třetinu.

Druhá možnost: radikálně zvýšit daně. A ne o pár procentních bodů, ale násobně.

A jediné, co můžete opravdu hodně násobně danit, je to, co nemůže utéct.

Ano, nemovitosti. Daň z nemovitostí. To nás nejspíš čeká. Máte byt za pět milionů, budete například platit daň z majetku ročně 300 tisíc korun.

Třetí možnost: Státní dluh může koupit ČNB, protože dluh je v korunách. Mimochodem, to třeba Řekové udělat nemůžou, protože nemají vlastní měnu.

ČNB ho může koupit a skartovat. Ten dluh tím zmizí. Samozřejmě, problém je, že bude hyperinflace, protože ho koupí za nově vytištěné peníze.

Čtvrtá a předposlední možnost je nějaká forma státního bankrotu. Asi bychom začali se zahraničními dlužníky. Řekli bychom třeba: „Cizákům peníze nedáme, nebudeme jim nic platit.“ A tím by se ten dluh umazal, ale ne úplně, to bychom museli jít ještě dál a nesplácet i dluhy českých věřitelů (to jsou především tuzemské banky, pozn. red.).

A pátá možnost je investovat naše obrovské devizové rezervy, těch 3,5 bilionu korun, tak, aby nám vydělávaly.

Kdybychom investovali jako Norsko, tak bychom měli ročně v průměru 200 miliard navíc, což by nám stačilo.

Ale upřímně - nemyslím, že k tomu bude odvaha, pokud to nebude přímo úkol od poslanců. Ale také nemůžete centrální banku úplně takto úkolovat. Ani by to asi nebylo správné. Takže se obávám, že dojde na kombinaci těch předchozích čtyř špatných řešení.

Každopádně, velmi brzy může přijít zlom, kdy zahraniční investoři nebudou chtít Česku půjčovat. Když jsem nedávno mluvil s bývalým guvernérem Zdeňkem Tůmou, tak říkal, že ten zlom může přijít u naší malé ekonomiky už zhruba kolem 50 procent dluhu vůči HDP. K této hranici přitom dospějeme určitě příští nebo přespříští rok. Sdílíte tento pohled? Myslíte, že skutečně ti zahraniční investoři můžou přestat půjčovat?

Můžou. Osobně si nemyslím, že by ta hranice byla 50 procent HDP. Už z toho důvodu, že my nejsme jediná země, která je zadlužená. My jsme malá země, to je ta naše nevýhoda, samozřejmě, že na nás se pohlíží malinko jinak než třeba na Spojené státy nebo velké země eurozóny.

Ale i tak ta zadluženost poroste ve světě tak, že my nebudeme vypadat tak špatně. Tři sta procent HDP nám nikdo nepůjčí, ale těch 50 procent téměř jistě ano.

Vy jste se také v minulosti věnoval výzkumu zelené ekonomiky a přechodu na zelenou ekonomiku. Česko teď může využít peníze z evropských fondů, které poskytuje Evropská komise. Vy doporučujete proti globálnímu oteplování sázet stromy, poměrně jednoduchá věc, ale to nejde vysadit všude. Konkrétně například město není les, takže tam se moc sázet nedá. Myslíte teda, že transformovat ekonomiku na zeleno nemá smysl? Jaký je váš pohled?

Já bych se k těm stromům na chviličku vrátil, protože to je moje oblíbené téma. Ekonomické řešení klimatické krize, nebo obecně vlastně krize životního prostředí má být jak efektivní, tak levné. Aby to nestálo biliony, pokud to není nutné. A to ty stromy právě jsou.

Dva roky stará studie publikovaná v časopise Nature uvádí, že kdybychom globálně osázeli holiny, tj. místa, kde nic neroste, tak stáhneme z atmosféry čtvrtinu všech emisí. To udělá hrozně hodně pro stabilizaci. Nestačí to úplně, ale udělá to hodně pro stabilizaci klimatu. Čili já bych u nás začal tímto.

V Praze třeba těch holin moc není, ale i tady by šlo sázet víc. A šlo by sázet na polích. Nemyslím pole, kde pěstujeme jídlo, ale na polích, kde pěstujeme dotační průmyslové plodiny, které se potom pálí. A to úplně zbytečně a podle současného výzkumu nepomáhají klimatu ani zdaleka tak, jak se čekalo.

Mám na mysli řepku pro biopaliva, kukuřici a další pro bioplyn. Nic proti řepce obecně. Dělá se z ní výborný olej. Mají to rádi motýli nebo včely, ale minimálně 100 tisíc hektarů té řepky je opravdu na spálení, čili to je zbytečné a zbytečně se řepka dotuje.

Kdyby se radši dotovaly stromy, má to daleko větší efekt na klima. A nejenom na klima. Ty stromy udrží vodu v krajině, takže vám to pomůže se suchem i se záplavami. A zvýší biodiverzitu. Pomůže to zabránit erozi půdy, je to příjemné na procházky s dětmi po práci apod. Takže tohle všechno jsou výhody, co řepka ani kukuřice nemá.

Jinými slovy, ekonomika by se podle vás nemusela tolik transformovat?

Ušetřili bychom pravděpodobně biliony korun, kdybychom začali s tím řešením, které je nejefektivnější a nejlevnější. Nevyhneme se i dalším změnám. Na to já nejsem takový odborník, ale tohle je něco, co by mělo dostat prioritu.

„Jsem přesvědčen, že v příštích letech minimálně dvě z příštích čtyř nominací budou ženy, ať už s tímto prezidentem nebo tím dalším, protože nerovnováha v pohlaví je tam nepochybně mnohem větší, než by měla být,“ říká v rozhovoru pro SZ Byznys.

Na akademického ekonoma jste poměrně odvážný. Tvrdíte například, že Česká národní banka by mohla vydělávat až 100 miliard ročně. Co by podle vás měla udělat?

Možná by mohla vydělávat i víc. Dám příklad. Kdybychom naše devizové rezervy investovali jako Švýcaři, kteří jsou v podobné situaci – a mimochodem taky investují konzervativně – a mají spoustu devizových rezerv kvůli minulým intervencím, tak jen za poslední dva roky bychom vydělali 300 miliard korun navíc, jen za ty dva roky.

A vysvětlím teď proč, jak by to vlastně fungovalo. My jako Česko máme dohromady 3,5 bilionu korun v devizových rezervách, což je v přepočtu 140 miliard euro. Pro srovnání, celé Spojené státy mají rezervy 120 miliard euro. Čili, naše rezervy jsou větší než rezervy Spojených států.

Skutečně gigantické.

Enormní balík. A pak je evidentní, že nemusíme všechny ty peníze nechávat ležet de facto na běžném účtu, ale že můžeme část investovat tak, aby nám vydělávaly peníze.

Teď to děláme trochu, investujeme maličko, ale je to hrozně málo, což se odráží potom i ve výnosu, který za posledních pět let dosáhl tuším 1,7 procenta v průměru ročně.

V současnosti investuje Česká národní banka do akcií, respektive akciových indexů asi desetinu svých rezerv a tento podíl na jaře zvýšila na 13 procent.

Přesně tak. Ale třeba Švýcaři mají 20 procent, Norové mají 70, Singapur taky 70 a potom taky vydělávají víc. Třeba Norové za posledních pět let, kdy my máme 1,7procentní průměrný výnos, mají devět, Singapurci mají pět, Švýcaři mají čtyři.

Čili samozřejmě je to riskantnější, s vyšším výnosem jde ruku v ruce vyšší riziko, ale to nejsou žádní kaskadéři, ti Švýcaři, Singapurci nebo Norové.

Čili dělejme to jako oni. Švýcaři jsou nám nejpodobnější ve skladbě nebo genezi rezerv, a také jejich velikosti. Kdybychom to dělali jako oni, tak opravdu vyděláme 300 miliard za poslední dva roky.

Celkově by to bylo mnohem víc, takže musíme nakupovat akcie nebo nemovitosti.

Nemovitosti má v portfoliu třeba Singapur. 13 procent, to asi nemůžeme udělat najednou. Ale takto se asi musí i postupovat.

Příležitosti k nákupu určitě byly minulý rok, kdy akciové trhy výrazně spadly díky pandemii. Teď jsou ale akcie zase velmi drahé. Jakým způsobem by nákupy podle vás měly probíhat? Nějakým pravidelným investováním?

Vloni ta šance byla veliká, samozřejmě. Pokud já vím, tak ČNB trochu nakoupila, za což jsem velice rád. My jsme je prosili, jak zevnitř, tak zvenku, aby toho koupili víc.

Oni mají samozřejmě velkou odpovědnost. Ten balík peněz je tak obrovský, že jakákoliv chyba potom způsobí, že vaše fotky, jako pana guvernéra, budou v Blesku. A kolísání u akciových trhů nepochybně je. To, že dlouhodobě vyděláte, ten bulvár moc nezajímá.

Čili osobně je to rozhodnutí velice obtížné prosadit, ač víte, že je správné. Když vás za to nikdo vlastně moc nepochválí během dvou, tří, pěti let, ale ukáže se to až dlouhodobě.

Takže ano - investovat postupně. Třeba 20 let. Dejme tomu každý týden nebo dokonce každý den. Takže naši generaci už to moc nezachrání, ale pro naše děti to jednou může být vlastně takový státní poklad. Státní poklad, který by mohl pomáhat živit tuto zemi.

Samozřejmě vy míříte k tomu, že by se rychleji smazala ztráta, kterou má Česká národní banka historicky a příjmy České národní banky by putovaly do českého státního rozpočtu. Je to tak?

Je to tak. Podle zákona převádí ČNB svoje zisky do státního rozpočtu, samozřejmě poté, co pokryje svoje ztráty minulých let a vytvoří nějaký rezervní fond, třeba 100 miliard korun, ale to by mohlo být třeba příští rok. Pokud by se ten současný vývoj na trhu nějak zachoval.

Vidíme tady na druhou stranu ze strany politiků výraznou chuť převádět současné zisky, loňský zisk nebo předloňský zisk, do státního rozpočtu. Nevzbudí to v politicích nezodpovědnost? Když si můžou brát vlastně peníze, peníze z České národní banky, které jim pokryjí schodky?

To v nich vzbudit může, ale pořád, když ty peníze můžete vydělat, tak je přece nevyhodíte z okna. Samozřejmě je to může podnítit, dejme tomu, k více laxnímu přístupu k reformám důchodového systému. Ale to jsou spekulace.

Tady evidentně přicházíme zbytečně o peníze, v porovnání se Švýcarskem, Singapurem, Norskem. Máte pravdu, ale já mám dojem, když vidíte vývoj našich státních financí, že ta trajektorie je jasná. I bez dalších peněz, které by potom přicházely z ČNB.

Čili, když ty peníze vydělat můžeme, tak proč to neudělat?

Možná příští garnitura, která, začne přicházet, se toho chopí a možná to bude i nějaká žena, jak jste naznačoval ve svých komentářích. Z čeho usuzujete, že by to mohla být žena nebo je to spíš vaše akademické přání?

Je to spíš moje přání, abych se přiznal, ale nepochybně jsem přesvědčen, že v příštích letech minimálně dvě z příštích čtyř nominací budou ženy, ať už s tímto prezidentem nebo tím dalším, protože nerovnováha v pohlaví je tam nepochybně mnohem větší, než by měla být.

I na poměry ekonomie, která sama o sobě je hodně nebalancovaná, takže věřím tomu, že možná tři z příštích pěti jmenování budou nepochybně ženy.

Prosazujete také poměrně revoluční myšlenku nebo revoluční aspoň v kruzích centrálního bankovnictví, že Česká národní banka by neměla každý rok cílit inflaci na dvě procenta, ale udržovat skutečnou cenovou stabilitu, tzn. nulovou, aby ceny nerostly ani neklesaly. Co by to přineslo za výhody?

Jedna výhoda je, že by to mimochodem odpovídalo přesně ústavě. Ústava říká, že ČNB pečuje o cenovou stabilitu. To opravdu není 2procentní inflace. Když to zjednoduším, cenová stabilita není to, že inflace je každý rok nulová, ale že v nějakém období, třeba pěti let, hodnota koruny zůstává stejná.

Čili, váš nebo můj sobotní nákup v Tesku by stál stejně tuhle sobotu a i tu za 30 let. Bude stát stejně nikoli přesně na desetiny, ale zhruba stejně, kdybych kupoval podobné zboží.

Je to relikt minulosti?

Je to relikt prvního rozhodnutí Nového Zélandu nebo kanadské centrální banky, které prvně zavedly inflační cílování před 30 lety. Tehdy to pomohlo. Opravdu to pomohlo snížit inflaci, ale dnes už víme, že průměrný odhad optimální inflace je 0,03 procenta čili v podstatě 0.

Teď už víme, že nám škodí i malá inflace a že by bylo lepší opravdu se jí zbavit.

Mimochodem, kdybychom to udělali, tak nám bude posilovat koruna rychleji, protože koruna bude najednou stabilní uchovatel hodnoty a bude posilovat o dvě procenta rychleji oproti ostatním okolním inflačním měnám.

A na tom je ještě hezké, že tohle by nepoškodilo exportéry, protože by jim zároveň pomaleji rostly náklady na vstupech díky smazání inflace. Čili, je to vlastně jediný způsob, jak korunu posílit, aniž byste poškodili exportéry.

Ceny realit rostou téměř všude po světě i v ČR, ale v Litomyšli extrémně. Ceny tlačí nahoru i důsledky pandemie, protože se ukazuje, že v řadě profesí půjde pracovat z domova. Proč se tedy nepřestěhovat z Prahy do Litomyšle, kde je život příjemnější? Navíc už v dohledné době budeme mít strategickou polohu s pohodlným dálničním spojením (a vlakovým ze Třebové) do třech hlavních populačních center republiky.

I podle nového dotazníkového šetření považuje 80 % lidí ve městě bydlení v Litomyšli za nedostupné. Drahé bydlení je problém z hlediska rozvoje města a hlavně problém pro mladé rodiny, které se do Litomyšle chtějí nastěhovat nebo už v Litomyšli bydlí a potřebují se osamostatnit.

V řadě měst ve světě jsou naopak rostoucí ceny nemovitostí vítány. Lidé, kteří už tam bydlí, je berou jako důkaz úspěchu města (ostatní tam také chtějí bydlet), no a samozřejmě tím roste cena jejich vlastního majetku. Hlavně v USA, kde se lidé často stěhují a domy prodávají, je tento přístup běžný a starostové měst růst cen spíš vítají – tedy až na výjimky typu San Francisca.

I většina čtenářů Lilie vlastní v Litomyšli nemovitost. Přesná data pro Litomyšl nemám, ale podle údajů Eurostatu bydlí 80 % Čechů ve vlastním. V menších městech to je více, a tak kolem 90 % Litomyšlanů (spolu)vlastní ve městě nějaký dům či byt. Navíc největším vlastníkem nemovitostí v Litomyšli je město, na kterém v demokracii máme každý rovný podíl. Pokud tedy rostou ceny nemovitostí, roste i majetek nás všech.

Na druhou stranu i naše děti budou (snad) jednou chtít v Litomyšli bydlet, a většina z nás pro ně nemá schované pozemky. Takže je i v našem zájmu, aby ceny realit více odpovídaly platům běžným ve městě. Toho může docílit jedině vedení města: změnou územního plánu tak, aby šlo stavět i na polích kolem Litomyšle. Samozřejmě ani tak pozemky nebudou levné, ale když zaplavíme trh stovkami nových (byť nezasíťovaných) parcel, jejich cena už nebude nekonečná. V reakci na to klesnou i ceny bytů a domů a sníží se nájmy.

Jinak než zvýšením nabídky pozemků ostatně ceny nemovitostí ani snížit nelze. Vážně to ale chceme? Možná je na čase víc se o tom bavit a vymýšlet, jak možnou budoucí výstavbu vyvážit, nejlépe předem, novými parky a lesíky v prstenci kolem celého města.

ČNB od roku 1993 zažila 29 radních, ale jen dvě byly ženy – Michaela Erbenová (2000–2006) a Eva Zamrazilová (2008–2014). Ano, ze všech společenských věd jsou v ekonomii ženy zastoupeny nejméně, přesto takový poměr bije do očí. Nejde jen o rovnost pohlaví. Zapojení žen kultivuje diskusi, ať u piva či na jednání bankovní rady. Navíc ženy jsou citlivější k inflačním tlakům u praktického zboží. Ne nadarmo patřila Eva Zamrazilová mezi důsledné jestřáby.

Tři kandidátky

V této souvislosti se nabízejí tři jména: Marie Hoerová, Helena Horská a Danuše Nerudová. Marie Hoerová, čerstvá držitelka ceny Kateřiny Šmídkové pro nejlepší českou ekonomku, je poradkyní v Evropské centrální bance. Podle České společnosti ekonomické patří mezi pět nejúspěšnějších českých ekonomů bez rozdílu pohlaví. Helena Horská se může pochlubit hlubokou expertizou v komerčním bankovnictví a prací v řadě poradních výborů ČR. Danuše Nerudová disponuje kromě akademické excelence i skvělými manažerskými zkušenostmi jako rektorka univerzity.

Není jisté, zda by některá z dam takovou nabídku přijala. Pro všechny by to asi znamenalo snížení platu. Navíc nejzajímavější práce radního, rozhodování o měnové politice a finanční stabilitě, tvoří jen zlomek úvazku. Zbytek zabere méně vzrušující regulace a organizační záležitosti. Jde ovšem o prestižní službu vlasti a odrazový můstek pro zbytek kariéry. Koneckonců Michaela Erbenová po konci svého mandátu dosáhla na ředitelský post v Mezinárodním měnovém fondu.

Guvernérem Mora, nebo Michl?

Všechny tři dámy by byly též skvělými kandidátkami na guvernérku, ač příští rok nejvyšší post asi opět připadne muži. Nejčastěji se mluví o viceguvernéru Marku Morovi a radním Aleši Michlovi. Marek Mora je zkušený diplomat se státnickým vystupováním, často se už dnes vyjadřuje za celou banku. Je rozvážný, uvnitř i vně ČNB uznávaný, budí málo kontroverzí a zřejmě by se nepouštěl do větších změn.

Aleš Michl neodpovídá archetypu běžného centrálního bankéře. Kontroverze spíše vyhledává, od začátku svého mandátu asertivně komunikuje navenek. Otevřeně mluví o potřebě změn v politice ČNB včetně nutnosti postupně investovat devizové rezervy, aby Česku vydělávaly peníze. S Alešem Michlem by také mohla přijít změna v plnění ústavního úkolu péče o cenovou stabilitu. ČNB stále cíluje dvouprocentní inflaci, ač moderní výzkum naznačuje, že prospěšnější by nám byla skutečná cenová stabilita.

Guvernéra je třeba krotit

Obě varianty mají své výhody. Marek Mora je sázkou na jistotu, zatímco Aleš Michl, bude-li úspěšný, přinese užitečné změny. Každopádně toto prezidentovo rozhodnutí bude klíčové. Guvernér má obrovskou moc. Má-li většinu v radě (což mu prezident často dopřeje), rozhoduje de facto sám o úrokových sazbách a osudu více než 3,5 bilionu korun v devizových rezervách. Žádné schvalování parlamentem, žádné interpelace, žádné hlasování o důvěře. Guvernér je neodvolatelný. V blízké budoucnosti to nehrozí, ale pro ambiciózního diktátora je u nás snazší nástup z pozice guvernéra než premiéra. I z hlediska krocení chlapských ambicí je tedy užitečné, aby v radě usedly dámy.

Protože mě už od podzimu pohled na nově „opravenou“ zeď drásá pokaždé, kdy tudy projdu, napsal jsem hned ředitelce Národního památkového ústavu, paní Goryczkové. Paní ředitelka je vstřícná a vždy podrobně odpoví, i když odpovídat nemusí, a každý problém si důkladně nastuduje.

Naposledy mi vyšla vstříc, když vloni netrvala na odstranění dětského hřiště z areálu zámku v původním červnovém termínu a umožnila tam pavilon ještě pro děti nechat. Předtím jsme podrobně řešili rušení Zámecké školky, která funguje v budovách NPÚ a u které se řešení bohužel najít nepodařilo.

Tentokrát je to komplikovanější, protože součást problému je zřejmě ne zcela dobrý úsudek některých pracovníků NPÚ. Paní ředitelku jsem bombardoval fotografiemi, které bijí do očí. Překvapilo mě, že před mým dopisem o problému nevěděla, že se jí ještě z Litomyšle nikdo neozval. Samozřejmě nemůže negovat práci svých zaměstnanců, ale z její odpovědi bylo jasné, že se zvoleným řešením také není spokojená a že zbytek opravy zařídí jinak.

Na obranu NPÚ je potřeba říct, že původně byla zeď opravdu omítnutá, jak mi paní ředitelka podrobně vysvětlila. Jenže vzhledem k vlhkosti omítka rychle opadala, takže i naše babičky ji znají jako zeď pohledově kamennou. Osobně se mi tak líbí mnohem víc, ale logiku dává i návrat do původně doloženého stavu.

Jenže: evidentně to původní historické řešení bylo neudržitelné. Kvůli vlhkosti ze zámecké zahrady omítka opadala hned, opadala po opravě i teď a opadá v budoucnu vždy. Takže správné řešení, esteticky, technicky i historicky, bylo opravit zeď v pohledově kamenné podobě bez omítky.

Na tohle velmi správně upozorňovali i městští úředníci, protože NPÚ si samozřejmě o takové stavbě nemůže rozhodnout sám. Jenže z důvodu, kterému nerozumím, tyhle dobré a důležité námitky zůstaly na úrovni nějakých komisí, kde byly nakonec ignorovány. Přitom stačilo jít za starostou, který by zavolal paní ředitelce, a jsem si jist, že zámecká zeď by dnes vypadala krásně. Bohužel ti, co měli přijít, nepřišli.

Teď je možné zachránit zbytek zdi, ale vrátit tu „opravenou“ do původního stavu bude drahé a složité. Příště prosím o více asertivity v prosazování zájmů Litomyšle: tlučte a bude vám otevřeno (Matouš 7:7).

Vážený pane místostarosto, vážení kolegové,

dokumenty jsem si prostudoval a níže si dovoluji připojit 3 náměty. Upozorňuji, že nejsem odborníkem na obecní finance (spíše se zabývám financemi státními a financováním zahraničních univerzit). Vím jen, co jsem se dočetl z podkladů, co lze dohledat z veřejných zdrojů, případně co mi sdělil pan starosta. Takže Vy budete vědět o obecních financích mnohem více, zejména pan místostarosta na základě jeho dlouholetých zkušeností s vedením města.

Dodatečné příjmy můžeme získat ze 3 oblastí: 1) dotace, 2) daně, 3) investice. Celkový potenciál je takový, že po vhodných úpravách může být rozpočet města dlouhodobě vyrovnaný i při výraznějším navýšení výdajů. Zmíněné 3 zdroje příjmů popisuji postupně v pořadí podle důležitosti násobené jednoduchostí zavedení. Tedy ač by například bod 3 dlouhodobě vydělal nejvíce peněz, je nejvíce kontroverzní a složitý, proto ho řadím až na konec.

1. Dotace. Pokud ji ještě na MÚ nemáme, navrhuji zřídit samostatnou dotační projektovou kancelář. Taková funguje v řadě měst a má na starosti výlučně aktivní vyhledávání dotačních příležitostí a zpracovávání projektů pro získávání dotací -- odkudkoli a na cokoli. Pro město velikosti Litomyšle dávají smysl 2 úvazky s minimálním tabulkovým platem, ale štědrým procentuálním bonusem z objemu získaných dotací. Takto je možné zaplatit a motivovat schopné lidi, jejichž odměna se městu vrátí mnohonásobně. Jako příklad se nabízí domov pro seniory. Nemýlím-li se, zbývalo málo a dotaci bychom získali, čímž bychom ušetřili desítky milionů korun. O dotace bude stále větší konkurence a městu se vyplatí, když se jim někdo bude věnovat na plný úvazek a za výsledek bude jasně osobně zodpovědný.
2. Daně. Většina daňových příjmů měst je rozdělována proporčně v rámci celé ČR podle počtu obyvatel s trvalým pobytem. Proporcionalitu neovlivníme, ale můžeme ovlivnit náš populační koeficient -- řada lidí v Litomyšli bydlí nebo vlastní nemovitosti, ale nemají tu trvalý pobyt. Navrhuji zpracovat a do každého domu distribuovat leták (1 přehledná stránka A4), kde bude uvedeno, co přesně Litomyšl získá tím, když si k nám člověk převede trvalý pobyt a co tím získá člověk. Explicitně o to lidi poprosme. V návaznosti na to by bylo vhodné zvětšit participativní rozpočet, aby si o části těchto nově získaných peněz mohli lidé rozhodovat sami. Pomohlo by též rozšíření finanční motivace, která už teď dobře funguje u parkovného (sleva za trvalý pobyt). Bylo by užitečné, aby se v Lilii (a na Facebooku) pravidelně objevovalo vysvětlení, proč je důležité mít trvalý pobyt v Litomyšli -- například každý druhý měsíc zařadit výše uvedený leták s krátkým aktuálním popisem. Zde je potenciál vydělat každý rok jednotky milionů navíc. Tedy ne moc, ale dost na pár hezkých nových hřišť pro děti nebo štědré zkrášlení zeleně.
3. Investice. Stavební projekty města je vhodné realizovat buď z dotací, nebo z úvěrů -- tedy nešetřit na ně bokem. Jak vyplývá z materiálů poskytnutých panem místostarostou, město si půjčuje obvykle za úrokové sazby hluboko pod 2 %, což je inflační cíl České národní banky. Půjčujeme si tedy za reálně záporné sazby, reálně nám banky platí za to, že si od nich peníze bereme. Zatímco když peníze spoříme, reálně nám ztrácejí na hodnotě. Tyto vztahy platí dlouhodobě a změna není na obzoru. Přesto je vhodné si peníze dávat stranou -- ale neukládat je na běžný nebo spořící účet, nýbrž investovat na dlouhou dobu. Soukromé univerzity v USA (např. Princeton nebo Yale) si takto vytvořily velké fondy bohatství a už desítky let vydělávají průměrně kolem 6 % čistého, což nyní financuje jejich provoz. Podobně funguje Singapur. Samozřejmě výnosy se rok od roku mění podle kolísání akciového trhu, ale důležitý je dlouhodobý průměrný výnos, který je desítky let relativně konstantní. Město může investovat daleko snáze než každý z nás individuálně, protože má delší investiční horizont (nemusí řešit důchod, nezemře). Může tedy ignorovat krátkodobé výkyvy. Pro město velikosti Litomyšle dává smysl vytvořit si postupně během 10 let fond kolem 500 milionů Kč, aby následný průměrný roční výnos činil kolem 30 milionů. Princip částečně popisuji v článku pro Hospodářské noviny, týká se to financování celého státu, ale jádro je stejné.

To jsou samozřejmě z mé strany možná naivní návrhy. Jak jsem řekl, o obecních financích vím málo, navíc netuším, zda je výše uvedené politicky průchozí. Nicméně jsem přesvědčen, že kombinací výše uvedených 3 přístupů lze pro Litomyšl získat ročně v průměru nejméně 50 milionů korun navíc. V opačném případě se obávám, že nebudeme mít v budoucnu prostor pro větší fyzické investice, resp. bude nutné začít rozprodávat současný (a velmi značný) majetek města.

Rád si prostuduji Vaše náměty a těším se, až je probereme osobně.

Přeji Vám krásné jarní dny!

Je tedy namístě pochválit ČNB za odvahu. Akcie jsou dlouhodobě výnosnější než dluhopisy, takže ČNB nám tímto rozhodnutím vydělá za našich životů desítky miliard navíc. Jenže akcie občas i šeredně spadnou, jako třeba vloni v březnu. Pro guvernéra je pak obtížné vysvětlovat veřejnosti a poslancům, že ztráta desítek nebo i stovek miliard v daném momentu je jen dočasná.

Jelikož ČNB nemá ze zákona povinnost starat se o rezervy s péčí řádného hospodáře, bylo by pro ni jednodušší nechat všechny peníze na běžném účtu.

ČNB a státní rozpočet

ČNB se také správně rozhodla, že než začne odvádět peníze do státního rozpočtu, musí uhradit ztráty z minulých let. Ovšem až bude ztráta minulých let uhrazena a bude vytvořen rezervní fond do budoucna (například ve výši 100 miliard korun), musí ČNB podle zákona zisk do rozpočtu převádět. Nejedná se tedy nutně o politický tlak a potlačování nezávislosti, ale o zákonnou povinnost, kterou mají centrální banky na celém světě.

Dlouhodobě totiž není rozdíl mezi rozpočtem centrální banky a státu: první se nakonec vždy promítne do druhého. U nás na to nejsme zvyklí, protože na rozdíl téměř od všech centrálních bank byla ČNB historicky ztrátová. Do rozpočtu žádné peníze převádět nemohla, a tak vznikl falešný dojem, že oba rozpočty jsou na sobě nezávislé. To je zavádějící, neboť zisk či ztráta ČNB je vždy ve finále ziskem či ztrátou České republiky.

Ztrátovost ČNB nebyla dána utrácením nebo mizernou správou rezerv, ale posilováním koruny. Tím pádem klesala korunová hodnota rezerv, které jsou převážně v eurech a dolarech. Trend posilování koruny se ale zastavil se začátkem intervencí ČNB a není jisté, zda se obnoví. Vedlejším účinkem intervencí tedy je, že ČNB vydělává. Navíc má teď rezerv gigantické množství a nemusí se bát uložit část do výdělečnějších, ale rizikovějších aktiv.

Švýcarský příklad

Devizové rezervy vynesly ČNB vloni 97,5 miliardy Kč, o rok dříve dokonce 115 miliard (bez kurzových rozdílů). To jsou velké částky, ale vzhledem k obřímu portfoliu se jedná o zisk jen 2,7 %, resp. 3,2 %. Chvála bohu za něj, ale poslední dva roky byly pro výnosy centrálních bank výjimečně dobré. Například švýcarská centrální banka vydělala vloni 6 %, předloni dokonce 8,1 %. Kdyby měla ČNB portfolio postavené jako Švýcaři, vydělala by za dva poslední roky o 300 miliard Kč víc. V čem se portfolio Švýcarů liší od ČNB? Právě ve vyšším podílu akcií (20 % oproti 13,5 %), vyšším podílu zlata, menším podílu eur a též větším důrazem na dlouhodobý výnos u dluhopisů. Asi těžko můžeme obvinit Švýcarskou národní banku z hazardování. Naopak, Švýcaři jsou konzervativní do té míry, že jednu dobu tam ani penzijní fondy nemohly držet akcie.

Každopádně doufejme, že ČNB bude pokračovat směrem k současné švýcarské praxi. Nicméně tam se nelze zastavit. ČNB je jediná centrální banka, která otevřeně říká, že velkou část rezerv (64 %) vůbec nepotřebuje pro měnovou politiku. Tato část tvoří tzv. investiční tranši, která „slouží jako zdroj dodatečného výnosu“. Schopnost ČNB zhodnocovat tyto peníze tedy musíme porovnávat s globálními benchmarky, zejména fondy bohatství Singapuru a Norska. Norský fond má v akciích 73 % a vloni vydělal 10,9 %. ČNB má před sebou dalekou cestu, ale zatleskejme jí za první krok.

Osobně papírové bankovky a mince nepoužívám, pokud obchodník přijímá karty. Platím bezkontaktně mobilem přes Google Pay. Je to pro mě jednodušší a rychlejší, nemusím navíc vybírat hotovost z bankomatu. V době covidové jsem se ale paradoxně k bankovkám vrátil, protože dovezené obědy většinou nejde zaplatit kartou. A tomu rozumím a respektuji, že pro menší restaurace je platba v hotovosti snazší. Bankovky a mince taky používáme s našimi čtyřmi dětmi, aby se naučily základy finanční gramotnosti a znaly hodnotu peněz. To nejde dělat s kartou nebo mobilem, děti musí mít možnost si na ty peníze sáhnout.

Získání finanční gramotnosti u dětí je určitě jedna z výhod placení v hotovosti. Jaké jsou další?

Ne všichni chtějí mít chytrý mobil, aby mohli platit přes Google Pay. A sám na sobě pozoruji, že je pro mě těžší utrácet hotovost, kterou vidím, než neviditelné elektronické peníze při platbě kartou. Při placení hotovostí si prostě dávám víc pozor. K zaplacení mincemi a bankovkami nepotřebujete internet, signál, ani elektřinu. Takže hotovost je robustnější, funguje i večer po hurikánu nebo pandemii moru. Obchodník má navíc peníze hned, nemusí čekat, až mu přijdou na účet, neplatí poplatky společnostem vydávajícím karty. Výhod pro lidi je tedy mnoho a jsou důležité. Hotovost ale nemá žádné výhody pro stát.

Proč je hotovost pro stát nevýhodná?

Umožňuje vyhnout se placení daní, znemožňuje záporné úrokové sazby, ulehčuje fungování zločinu. No a čím dál víc se také mluví o ekologii peněžního oběhu a emisích oxidu uhličitého. Běžná bankovka je spojena s 2-3 kilogramy emisí. U nás obíhá bankovek 523 milionů, takže to si to vynásobte. Ať už se nám to líbí, nebo ne, určitě to brzy bude velké téma v celé Evropě.

Jaké jsou nevýhody placení pouze elektronicky? A jak nás to omezí v běžném životě?

Elektronické placení je citlivé na výpadky. Teď zažíváme covid a ten nás málem položil, ale co když přijde ebola přenosná vzduchem? Co když přijde týdenní blackout, nepůjde elektřina? Pokud bychom v době takové hluboké katastrofy spoléhali jen na elektronické peníze, mohlo by se stát, že si nebudeme moct koupit nic. Společnost bez peněz by se zhroutila. Hotovost také funguje jako únikový ventil ze systému regulací a sledování. Když platíte hotovostí, je to anonymní, což platba kartou není. Osobně mě to sice moc netrápí, protože hotovostí ani teď moc neplatím, ale stále bych rád měl možnost zajít na pivo, aniž by o tom byl u mého jména někde nějaký záznam. To bez hotovosti nepůjde.

U zrušení hotovosti se hovoří o nastavení záporných úrokových sazeb bankami v případě potřeby oživení ekonomiky. Byl by takový krok v Česku efektivní? Nenastala by spíše situace, že si Češi všechny své peníze na účtu raději vyberou a uloží si je doma do kufru?

Přesně, jak říkáte. Dokud existují papírové peníze, centrální banka nemůže snížit úrokové sazby moc hluboko pod nulu, protože lidi by si vybrali úspory z bank a nechali je doma v hotovosti. Centrální banka s úroky může jít mírně pod nulu, protože skladování bankovek také něco stojí, a to bezpečnost a pojištění. Je to nepohodlné. Ale kdybychom měli na běžných účtech úrok mínus dvě procenta, tak bychom tam peníze nenechávali. Začali bychom skupovat sejfy, jak se to stalo v Japonsku při zavedení záporné sazby. Záporné úroky by podle mě ničemu nepomohly, a už vůbec ne v Česku, kde jsou lidé na ztráty citlivější než v řadě jiných vyspělých zemí.

V některých zemích už banky záporné úrokové sazby nastavily, a to například v sousedním Německu. Jak moc efektivní to bylo?

Podle dostupného výzkumu jsou dopady záporných sazeb minimální. Nepomáhají podpořit úvěrování, nepomáhají podpořit spotřebu. Je to spíš jen takový signál, který pomůže oslabit měnu, aniž by centrální banka musela přímo intervenovat, jako to dělala mnoho let Česká národní banka. Měl bych dodat, že ještě před pěti lety jsem sám věřil, že záporné sazby budou užitečné.

A už nevěříte?

Ukázalo se v praxi, že užitečné nejsou. Navíc není příliš srozumitelné, proč centrální banky snižují úroky pod nulu, když mají kladnou inflaci. Většina z nich má ze zákona - u nás dokonce podle ústavy - za úkol péči o cenovou stabilitu. Cenová stabilita ale přece neznamená kladnou inflaci, tedy zdražování průměrného zboží, snižování kupní síly koruny. Koruna je základní měrnou jednotkou v ekonomice a má mít třeba za třicet let stejnou kupní sílu jako dnes. Cílování dvouprocentní inflace, které u nás máme, má podobnou logiku, jako bychom každý rok zkracovali metr o dva centimetry. Existuje 230 studií, které odhadují optimální inflaci, a jejich průměrný odhad je nula. Takže když je inflace na nule, centrální banka by měla být spokojená a neprovádět na ekonomice experimenty. Nemusí rušit hotovost, aby mohla mít záporné sazby.

Pokud by byla zrušena hotovost, je vůbec šance, že úplně vymizí šedá a černá ekonomika?

Část by se nepochybně přesunula do kryptoměn. Ale pak by zase stát kryptoměny více potíral, jako například v Číně, kde se mu to daří velmi dobře. Takže určitě by se státu povedlo velkou část šedé a černé ekonomiky „obělit“, kdyby se hodně snažil. Ne úplně, ale určitě do značné míry. V menší míře jsme to viděli po zavedení EET, což byl rozhodně úspěch z hlediska výběru daní. Myslím úspěch pro stát, možná ne pro všechny občany.

Do černé ekonomiky spadají i prodejci drog. Umím představit, že budou kreativní…

Přesně tak. Navíc kryptoměny jsou hodně volatilní, a i proto dnes drogové kartely využívají stále téměř výlučně dolary. Ideálně deseti- a dvacetidolarové bankovky, ne ty podezřelé velké stodolarové. V rámci černé ekonomiky se organizovaný zločin přizpůsobí asi nejlépe, nějakou cestu si najde. Drobní kriminálníci, jako domovní lupiči, na tom budou hůř.

Nemáte obavy, že bez hotovosti by stát nově získané osobní informace využil či zneužil?

Nemyslím si, že toho naše úřady budou schopné. Můj pohled je možná cynický, ale skoro všude na světě platí, že běžného úředníka zajímá hlavně vlastní klid, jistota práce, v lepším případě prospěch úřadu. Nikoliv prospěch státu a už vůbec ne prospěch veřejnosti. Česko jako stát v tomto není výjimkou, ačkoli samozřejmě mezi úředníky se spousta světlých výjimek najde. Ale mě osobně v této souvislosti strašně zklamal zpackaný start sčítání lidu ze strany Českého statistického úřadu.

Proč vás zklamal?

K tomuto úřadu jsem měl vždy velký respekt, ale taková blamáž opravdu otřásla důvěrou řady lidí ve smysl celé té obrovské a drahé operace. Když neumějí připravit jednoduchý webový formulář, jak jim můžeme věřit s našimi daty? Jak můžeme věřit, že je dokážou zpracovat a mají vůbec zájem na využití těch dat? To je rána nejenom pro sčítání, ale pro celou důvěru veřejnosti v jakoukoli politiku založenou na datech. Náš stát s daty pracovat neumí a tohle bohužel vypadá, že nejdůležitější datový úřad kvalita dat ani nezajímá.

V komentáři pro Hospodářské noviny jste naznačil, že zablokováním hotovosti může český stát vyřešit rozpočtové díry z let 2020 a 2021. Podle vašich slov by to mělo začít stažením pěti a dvoutisícových bankovek. Následovalo by povýšení digitální měny nad hotovostí, stažení zbytku bankovek a úplný zákaz hotovosti. Dodal jste, že byste se divil, kdyby na tom ministerstvo financí již nepracovalo. Opravdu si to myslíte?

Zkusme se vrátit k zavádění EET. K čemu se připravovalo? Jeho smysl byl omezit šedou ekonomiku, omezit nebo aspoň evidovat platby v hotovosti, které předtím nebyly zdaněné. Jestli něco v této zemi funguje opravdu dobře, je to vybírání daní. Zrušení hotovosti je logický další krok po EET, protože elektronické platby je možné všechny sledovat a danit, takže by mě skutečně velmi překvapilo, kdyby žádné plány tohoto typu nebyly na stole. Samozřejmě, že jsou. Zvlášť teď, když to s udržitelností našich veřejných financí kvůli covidu vypadá bídně.

Kdy se podle vás úplného zrušení hotovosti v Česku dočkáme?

Doufám, že nikdy. Ale realisticky předpokládám, že po volbách v roce 2025 se o tom bude mluvit, protože v tu dobu už bude jasné, jak to funguje nebo nefunguje v Číně. A to bez ohledu na to, kdo volby vyhraje. Před volbami to nikdo nepřizná, protože zrušit hotovost bude strašně nepopulární, takže takové opatření bych čekal brzy po volbách, aby se na to do dalších voleb zapomnělo. Také to je obtížná logistická operace, mnohem složitější než zavádění EET. Já bych ale rozpočtové problémy této země radil řešit úplně jinak.

A jak?

Radil bych investovat naše obrovské devizové rezervy, které přesahují 3,6 bilionu korun a máme je teď de facto uložené na běžném účtu v eurech. Investoval bych je do výnosných aktiv tak, jak to dělá Singapur a soukromé univerzity v USA, třeba Princeton nebo Yale. To by nám dlouhodobě zaplatilo covidové účty i penzijní reformu. Jde o stamiliardy korun, které každoročně úplně zbytečně necháváme ležet na chodníku. Pokud to neuděláme letos, bude už pozdě a ke stabilizaci státních financí bude vláda opravdu tlačena ke zrušení hotovosti, zvyšování dání a snižování důchodů.

Prokletí hotovosti

Bankovky a mince mají pro stát hromadu nevýhod. Pomáhají šířit koronavirus (možná) a další patogeny a toxiny (určitě). Umožňují lidem vyhýbat se daním. Ulehčují fungování organizovaného zločinu. Znemožňují centrální bance srazit úrokové sazby hlouběji pod nulu. To jsou problémy často zmiňované a podrobně rozebrané třeba v knize profesora Rogoffa Prokletí hotovosti.

Na hotovost se ale brzy upře zrak pokrokových sil i z jiného důvodu. Běžná papírová bankovka má totiž na svědomí dva až tři kilogramy emisí oxidu uhličitého. Bankovek obíhá v Česku 523 milionů. Už si rozumíme? Naše centrální banka (a nejvýrazněji současný viceguvernér a zřejmě příští guvernér Marek Mora) zatím tlaku na „zezelenání“ odolává, což někteří považují za zpátečnické, jiní za prozíravé, ale všichni se asi shodneme, že je to statečné.

Ovšem nikdo nemůže čekat, že ČNB bude čelit stupňujícímu se tlaku veřejnosti a zahraniční praxe dlouho. Statečnost komplikuje centrálnímu bankéři život. Daleko jednodušší je přístup „nepouštějme se do žádných větších akcí“, tedy pokojná konformita s tím, jak to dělají ostatní. Proto třeba pořád cílujeme inflaci ve výši dvě procenta, ačkoliv moderní výzkum naznačuje, že prospěšnější by nám byla skutečná cenová stabilita.

Hotovost jako únikový ventil

Osobně hotovost nepoužívám, pokud mě k tomu obchodník vyloženě nedonutí. Proti Google Pay je placení bankovkami a mincemi pomalé, trapné a nepohodlné. Nesnáším vybírání z bankomatu. A není nad to zjistit v pondělí při přebíraní dovezeného oběda, že doma nemáte dost hotovosti na zaplacení. Stejně ale utřu slzu, až i naše vláda hotovost zakáže.

Hotovost nám totiž dovoluje utéct ze státního systému regulací a sledování. Většině z nás systém vyhovuje a utíkat z něj nepotřebujeme, ale i tak jsme rádi, že ta možnost existuje. Když chcete, můžete zatím pořád zajít na kafe nebo pivo bez toho, aby to bylo u vašeho jména zapsané ve státním registru. (Vlastně nemůžete, ale v létě snad budete moct.)

Kvůli neefektivitě našich úřadů nemám obavy, že by stát takto získané osobní informace zneužil nebo, a to je ještě mnohem nepravděpodobnější, využil. Přístup úředníků k datům nejlépe ilustruje ubohá blamáž Českého statistického úřadu, který není schopen bez smutné ostudy zvládnout svůj nejdůležitější úkol, který provádí jednou za 10 let: sčítání lidu. On-line. Raz dva.

Lákadlo digitální měny

Naopak v Číně je sledování a získání osobních dat hlavním motivem pro rušení hotovosti. Ještě vylepší první opravdu totalitní systém v dějinách a bude dávat občanům záporné body za nákup cigaret nebo alkoholu. Před laskavým dohledem Strany nebude úkrytu.

Český stát nikdy nebude velký bratr a těžko se bude bít za zelenou budoucnost. Jenže účty z let 2020 a 2021 musí někdo zaplatit na daních. A účinným řešením je zablokovat únikovou cestu v podobě hotovosti. Nejprve ČNB spustí (neanonymní) digitální měnu a stáhne bankovky vyšší hodnoty, pěti- a dvoutisícové. Následovat bude novela zákona, která digitální měnu povýší nad hotovost. Poté ČNB stáhne zbytek bankovek a přechod dovrší zákonný zákaz hotovosti. Divil bych se, kdyby na tom ministerstvo financí už nepracovalo.

Moje nejvýraznější dětská vzpomínka na Primátorskou hráz je šermířské vystoupení a bitva o nějaký hrad, snad to bylo dobývání Kozmické tvrze, Točník nebo něco docela jiného. Možná tam byl i Karel IV? Detaily si už nepamatuji, ale byli tam rytíři na koních, na hrázi postavená dřevěná tvrz a na svazích kolem polovina města. Kromě toho si ale o Primátorce nevybavuji nic. Jako děti jsme tam nechodili, protože tam nic nebylo.

Dnes je Primátorka místo, kam mohu za dobrého počasí vzít děti všeho věku a skvěle si odpočinout pod slunečníkem na bílém písku. Nejsložitější pro mě je pak návrat domů, když mi žena volá, že je hotová večeře, ale děti se nechtějí z pláže, skákacího hradu nebo od kamarádů hnout. Protože na Záhradí žádné větší dětské hřiště není, Primátorka je neocenitelná pro nás a spoustu lidí, se kterými jsem o ní kdy mluvil – a to z celé Litomyšle.

O Primátorku pečuje pan Wetter, který nejenom připravuje pro děti a dospělé úžasné atrakce a zábavu, ale díky kterému je také celý areál krásný pro kolemjdoucí – je to vlastně úhledně udržovaný parčík, který hezky navazuje na lesopark Černé hora. Pan Wetter je navíc neskutečně ochotný a udržuje i přilehlé městské pozemky a cesty tak, aby nebyly zamořené klíšťaty.

Rád bych tedy panu Wettrovi poděkoval a popřál mu hodně sil vzhledem k situaci, která je pro obor jeho podnikání velmi obtížná. I u nás v Česku je ale už jisté, že Covid nakonec porazíme a nejpozději do dvou let dosáhneme bohatství, které bychom měli bez Covidu. Většina podnikatelů, kteří to přežijí, uvidí ve druhé polovině letošního roku a celý příští rok zdaleka nejvyšší tržby v historii. Mezitím nám ale nezbývá než se těšit a doufat, že naše oblíbené podniky v létě zase otevřou.

Otázka zní – rovná se každoroční zdražování principu cenové stability? Ústavním úkolem ČNB je totiž péče o cenovou stabilitu, a nikoli zajištění kladné inflace. ČNB v tom ale není sama, na revizi čeká celé centrální bankovnictví.

Centrální banky v malých ekonomikách dnes pracují podle třísložkového receptu. Zaprvé, snaží se o inflaci kolem dvou procent. Zadruhé, hromadí devizy a ukládají je převážně bez výnosu. Zatřetí, v krizi skupují dluhopisy nebo oslabují měnu. Zkušenosti poslední dekády a nový výzkum ale zpochybňují všechny tři ingredience. Jak bude měnová politika vypadat na konci desetiletí?

Skutečná cenová stabilita

Většina centrálních bank má za úkol péči o cenovou stabilitu. Žádná si ale mandát nevykládá doslovně, místo toho cílují dvouprocentní inflaci. Mírné zdražování prý ekonomice pomáhá. Laikovi se tahle logika nezdá: metr taky nekrátíme o dva centimetry ročně, abychom snížili spotřebu na sto kilometrů. Ano, snáze bychom na papíře plnili emisní normy, ale v praxi by panoval zmatek. Podobně i koruna je základní měrnou jednotkou a změny její hodnoty komplikují život nám všem.

Tento pohled sdílí i odborná literatura o optimální inflaci. Podle databáze americké centrální banky bylo za posledních 30 let publikováno 220 studií na toto téma. Průměrný odhad ideální inflace? Minus 0,06 procent, tedy blízko skutečné cenové stability. Není divu, že skutečnou stabilitu dnes prosazují i kapacity jako John Cochrane, exprezident Americké finanční asociace. Důsledkem bude rychlejší posilování koruny, ale bez poškození exportérů, jimž díky smazání inflace pomaleji porostou náklady.

Investice devizových rezerv

Česko má obrovské devizové rezervy, přes 135 miliard eur, uložené hlavně v dluhopisech. Mezi ekonomy není aktuálně shoda, zda vyspělé země vůbec rezervy potřebují. ČNB je nevyužila ve finanční ani covidové krizi. Přesto by nebylo rozumné, aby za všechna svá eura koupila třeba byty v Aténách nebo čínský jüan. Rezervy by přestaly být likvidní, rychle použitelné k obraně koruny. Není ale důvod polovinu eur postupně neinvestovat do kvalitních světových akcií.

Akcie jsou v moderní ekonomice podobně likvidní jako státní dluhopisy. Jenže dlouhodobě vydělávají reálně kolem 6 procent, zatímco dluhopisy mají nyní úrok často záporný. Stát neumírá, má nekonečný investiční horizont, může ignorovat krátkodobé akciové výkyvy. Koneckonců podobně investuje rezervy i Singapur. Není to konec kapitalismu: budeme kupovat globální akcie, kde jsme kapkou v moři. Česko jen zvedne stamiliardy korun, které teď nechává ležet na chodníku. Navíc nic nebrání ČNB, aby nakoupila i víc zlata a naplnila své prázdné trezory. Zlato dlouhodobě moc nevydělá, ale na rozdíl od státních dluhopisů aspoň tolik neprodělá.

Přímá podpora spotřeby

V krizi spoléhají centrální banky na záporné sazby, oslabování měny, nebo nákup dluhopisů (tzv. kvantitativní uvolňování). Před několika lety jsem těmto nástrojům sám věřil, ale data jsou neúprosná. Záporné sazby nepomáhají podpořit úvěrování. Kvantitativní uvolňování má na inflaci mizivý vliv. Naše vlastní zkušenost s intervencemi ukazuje, že oslabení měny popožene ekonomiku, ale s cenami moc nepohne.

Po finanční krizi jsme čekali deflační spirálu. Ta nepřišla nikde, bez ohledu na to, zda a jaké nestandardní nástroje centrální banky použily. Skutečná cenová stabilita zřejmě takové nástroje nepotřebuje. Pokud bychom nějaký použít nutně museli, sáhněme po takovém, který je srozumitelný, pozitivní a účinný. Tím je přímá podpora spotřeby, tedy zasílání peněz vydělaných investicí devizových rezerv přímo na účty občanů. Na ztrátě ČNB z nestandardního nástroje pak vydělají domácnosti, ne spekulanti.

Úkol pro rok 2021

Centrální banky tato vylepšení přijmou samy, ale potrvá to roky. Pokud chceme v Česku změnu rychleji, stačí upřesnit zákon o ČNB přidáním následujících tří vět. Zaprvé, cenová stabilita znamená stabilitu indexu spotřebitelských cen. Zadruhé, ČNB nakládá s devizovými rezervami s péčí řádného hospodáře. Zatřetí, pro dosažení cenové stability může ČNB výjimečně posílat peníze přímo občanům.

Nejčastější otázka, kterou k dálnici dostávám, je: kdo ten debakl zavinil? O tom lze dlouho spekulovat, ale odpověď nám nepomůže. Nebudu tedy uvádět jména, budu se snažit nikoho neodsuzovat. V minulosti jsem to dělal a je mi to líto.

Ostatně za katastrofu s dálnicí můžeme my všichni a konkrétně já sám. Málo jsem se o ni zajímal, málo jsem se na ni ptal našich představitelů. Když už jsem byl aktivní, bylo to ve věcech pro Litomyšl relativně podružných: posouvání za Kornice a řešení výškového profilu. Důležitější je ale včasné dokončení dálnice a řešení tranzitu ze severu. Navíc posun za Kornice přispěl k současnému debaklu.

Jedno rýpnutí si ale neodpustím. Divím se, že vedení města veřejně neprohlásí následující: Ano, s dálnicí jsme to strašlivě zmršili. Je nám to líto a teď uděláme 100 %, abychom zajistili nejvýhodnější řešení pro Litomyšl. Pro celé město, nejen pár lidí. Možná trochu přehnané, ale pravdy je na tom dost, všem by se to líbilo a pomohlo by to vyčistit vzduch. Více bychom věřili dalším krokům města.

Na druhou stranu vedení města není co závidět. Vyhrát komunální volby v Litomyšli není jako vyhrát v loterii: reálně Vám hrozí, že se stanete starostou. Každý den budete řešit průšvihy ostatních. Za odměnu dostanete nižší mzdu, než jakou byste si vydělali v soukromé sféře, a ještě Vám lidi budou pravidelně nadávat.

Komunální politika tedy na zbohatnutí není. Kdybyste se pokoušeli o korupci, bude Vám to nějakou dobu fungovat, ale v malých částkách – a navíc téměř jistě se na to jednou přijde. Ani nejvyšší funkce v místní politice není něco, před čím by si člověk sedl na zadek: většina lidí, co znám, starostovi tyká. Z toho mi vyplývá, že komunální politici v Litomyšli musí být srdcaři. Dělají tuhle práci proto, že mají město rádi. Má osobní zkušenost s nimi to potvrzuje. Buďme tedy vděční, že ve vedení nemáme zkorumpované zmetky.

Za 30 let se povedlo hrozně moc dobrého. Co mě ale mrzí, je absence dlouhodobé dopravní strategie. Taktiku máme dobrou: o dálnici vyhrála Litomyšl každou bitvu. Vždy dostala, co chtěla: posunutí dálnice od Třebové k nám, posunutí trochu zpátky za Kornice, zrušení západního obchvatu, vedení dálnice s výhledem na město. Výsledkem je prohraná válka a urbanistická katastrofa v podobě zpožděné dálnice na vysokých náspech a dvou přivaděčů přes centrum.

Přitom dálnice měla původně vést úplně jinudy, kolem Třebové a Ústí. Najížděli bychom na ni docela pohodlně po prázdné silnici I/35 u nového obchvatu Mýta. Proč to dopadlo jinak, si řekneme příště.

Zkuste si ale promluvit mimo záznam s odpovědnými zaměstnanci Ředitelství silnic a dálnic nebo kýmkoli z vedení Pardubického kraje, kdo zároveň nezastává funkci v Litomyšli. Dozvíte se, že zpoždění je nevyhnutelné a potrvá nejméně 2 roky. Pokud má někdo lepší informace, nabízím mu snadný výdělek: vsadím se o bednu padesátileté mosely, že náš úsek dálnice nebude hotový včas.

Navíc ani hotový nám nebude sloužit tak, jak měl. Nebudeme mít vlastní sjezd, ten bude až u Řídkého a Janova. Dálnici většina z nás dobře uvidí a uslyší ji, protože povede místy až na 8metrových náspech. Co je horší, dálnice nevyřeší tranzitní dopravu ze severu a jihu v podobě cca 1,5 milionu aut ročně. S tranzitem od Poličky si neporadíme, to bychom museli postavit nový most přes Loučnou. Ale přímé napojení aut ze Třebové a Ústí na dálnici v projektu bylo. V Litomyšli jsme ho odmítli a díky tomu budeme mít ve městě každý rok milion aut navíc.

Opět nabízím bednu mosely každému, kdo dokáže, že odmítnutí sjezdu Litomyšl-sever a souvisejícího západního obchvatu města nepovede k dramatickému navýšení dopravy. Samozřejmě ve srovnání s variantou obchvatu, kterou nám nabízelo ŘSD a kraj a která je schválená v rámci posouzení vlivu na životní prostředí EIA. Místo toho máme dva oficiální dálniční přivaděče Pardubického kraje, které dálnici podjíždí, ženou auta celým městem a na dálnici je napojují u Řídkého. Pokud je tohle prokazatelně v pořádku, rád se na dálnici vykašlu a půjdu si hrát s dětmi.

Celá problematika je otravná, složitá a všichni hlavně už chceme mít dálnici hotovou. Bohužel to se jen tak nestane. Protože máme tedy hromadu času při čekání na dálnici, možná by někteří z Vás rádi věděli, jak to s dálnicí vlastně bylo od začátku. Ostatně řada lidí se mě na to ptá. Dálnici se věnuji intenzivně přes 3 roky a za tu dobu jsem mluvil s desítkami aktérů. Chybí mi jen osobní schůzka s Živými Kornicemi, jejichž zástupce setkání odmítl. Vím toho pořád hrozně málo. Takže prosím, pokud víte víc, napište do Lilie, opravte mě.

Kvůli limitu počtu znaků musím psát na pokračování. Příště tedy začneme řešením otázky, na kterou jsem nejčastěji tázán: kdo za to může?

Knihovnu a muzeum bereme v normální, nezavirované době jako krapet archaickou samozřejmost. Fungují přece tak nějak od nepaměti a pořád stejně, tak trochu zaprášeně, v roce 2020 jako v roce 1920. Nebo ne? V Litomyšli ne. S dětmi jsme projezdili desítky muzeí a knihoven ve východní polovině Česka (moje snaha jezdit opakovaně na stejné místo se nesetkala s úspěchem), ale nikde jsme nenašli knihovnu s tak příjemným personálem a tak moderní, a pro děti vstřícné muzeum, jako máme u nás v Litomyšli. Když plánujeme jet do dinoparku nebo zoo, děti občas říkají, že by radši zůstaly v Litomyšli a šly si zahrát do muzea nebo si prohlédnout knížky do knihovny. Větší poklonu děti těžko mohou dát.

Knihovna a muzeum ale chybí i nám dospělákům, hlavně teď v koronakrizi. Máloco uklidní člověka tak jako dobrá kniha. Sám čtu často digitálně ze čtečky, protože je to někdy efektivnější a levnější. Ale opravdovou fyzicky existující knihu to nenahradí a teď je mi smutno, že si nemohu zajít do knihovny půjčit jinou. Digitál je prostě virtuální, podobně jako výuka po internetu nemůže nikdy plně nahradit opravdovou fyzickou výuku, ať se všichni snažíme sebevíc. Muzeum je zase místo, kde můžete v herně děti vypustit a zatím si prohlížet krásné věci, ke kterým byste se jinak nedostali. Mé oblíbené jsou terče litomyšlských měšťanů vystavené podél schodiště. Ač jsem po tom schodišti šel mnohosetkrát, vždy si všimnu detailu, který mi předtím utekl. Ale celé muzeum je krásné a vždy obdivujeme každičkou novou výstavu, s jakým citem a precizností je vymyšlena. Nedávno jsem to s dětmi cvičně počítal a vyšlo mi, že v muzeu jsme dohromady strávili už několik týdnů života – a tento výpočet prosím nezahrnuje novou výstavu o počítačových hrách, z definice lapák na děti.

Naše knihovna a muzeum patří nejenom mezi jasně nejlepší instituce svého druhu v celém širokém okolí, ale také mezi nejlépe fungující instituce našeho města. Rád bych všem jejím zaměstnancům tímto způsobem poděkoval. Snad si teď budou moci trochu odpočinout, protože do knihovny a muzea s dětmi poběžíme hned, jak nám to koronavirus dovolí.

Dluh nemůže růst do nebe

Gigantické výdaje, jež nás čekají, můžeme řešit čtyřmi způsoby: vedle vydání dalších dluhopisů je to zvýšení daní, tištění peněz nebo státní bankrot v situaci, kdy už se nevyplatí dluh splácet.

Nejméně bolí první varianta, pokud si ale vůbec budeme moci půjčit trojnásobek HDP. Pro srovnání, Řecko teď dluží "jen" 187,4 % HDP. Podle modelu Mezinárodního měnového fondu si země mohou půjčovat neomezeně, rostou-li jejich ekonomiky tempem přesahujícím úrokovou míru. Tahle nerovnost ale nemusí platit stále. Navíc model Fondu nepočítá s katastrofami typu covid, které jednou za čas vyhryznou ošklivou díru v rozpočtu i HDP.

Vezměme si hypotetický scénář, při němž v roce 2050 dosáhneme dluhu 200 % HDP a nebudeme si moci půjčovat dále. Je to smutné, ale nejvýhodnějším řešením pak může být bankrot. Ostatně jednou ze zajímavých hádanek veřejných financí je, proč vyspělé země nebankrotují mnohem častěji. Zahraniční věřitelé mohou totiž jen stěží zabavit aktiva suverénní zemi, která po bankrotu nemusí splácet jistinu ani úroky. Zemi pak dlouho nikdo nepůjčí, ale taková ostrakizace by musela trvat generace, aby převážila výhody umazání dluhu. Bankrot od nás zatím nikdo nečeká, protože Češi svoje dluhy vždy platili.

Daně inflační a finanční

Česko si půjčuje hlavně ve vlastní měně. To otvírá možnost "monetizace dluhu", tedy přeměnu ČNB na pobočku ministerstva financí. ČNB pak vytiskne peníze a nakoupí za ně státní dluh. Podobným způsobem řešili králové a královny finanční problémy po staletí a výsledkem byla (hyper)inflace. Dnes se tomu řešení říká "moderní měnová teorie". Prodělají na něm držitelé státních dluhopisů a všichni domácí střadatelé. Nicméně státní dluh se tím umaže. Měnové financování je v Evropě nezákonné, ale někteří ekonomové vnímají kvantitativní uvolňování Evropské centrální banky jako skrytou monetizaci.

Poslední obecnou možností je zvýšení daní. To navrhuje i moderní měnová teorie jako způsob, kterak při monetizaci dluhu omezit (hyper)inflaci. Prohazuje se tak role měnové a fiskální politiky: měnová politika nově řeší státní výdaje, fiskál inflaci. Jenže možnost zvyšovat daně bez zaškrcení ekonomiky je omezená. Vláda nejspíš sáhne po nějaké formě daně z majetku, protože hlavně u nemovitostí bude těžké se jí vyhnout. Uvažovat bude i o platební dani, třeba půl promile z každého převodu peněz. To je jednoduché zavést (dva řádky kódu v softwaru bank) a při dost nízkém promile se nevyplatí obcházet placením v hotovosti.

Jde to zatím i bezbolestně

Česku se ale nabízí ještě pátá možnost, kterou nedisponuje jiná vyspělá země kromě Švýcarska: investovat své gigantické devizové rezervy. ČNB je nepotřebuje pro měnovou politiku, jak u většiny sama přiznává − koneckonců ve dvou největších krizích za 50 let, finanční a covidové, je nevyužila na podporu koruny. Kdybychom devizové rezervy investovali podobně jako Singapur, čekali bychom roční výnos v průměru přes 5 %. To dělá 3,5 % HDP k dobru, tedy víc, než kolik musíme podle rozpočtové rady ročně ušetřit, abychom nemuseli šlápnout na dluhovou brzdu.

Nemělo by to být těžké rozhodování. Pokud rezervy brzy nezainvestujeme, nezbývá než najít vhodný mix mezi zvýšením zadlužení, daní a inflace, škrtáním důchodů a časováním státního bankrotu.

Proti vysokému podílu zlata v rezervách hovoří náklady na skladování, přílišné vystavení jediné komoditě, vyšší volatilita a menší likvidita. Je také málo pravděpodobné, že zlato získá někdy zpět roli kotvy globálního měnového systému. Naopak pro nákup zlata mluví jeho funkce rezervy pro nejhorší časy. Držba zlata není na rozdíl od dluhopisů nebo akcií spojena s rizikem bankrotu protistrany. Řada expertů se také domnívá, že centrální banky nedopustí prudký pokles ceny zlata, protože kolektivně jsou jeho nejvýznamnějším vlastníkem.

Nejdůležitější je ale psychologie: zlato posiluje hrdost a důvěru v domácí měnu, a to hlavně během krize. Proto třeba Švýcarská národní banka, která má díky intervencím podobně gigantické rezervy jako ČNB, udržuje ve zlatu stále 6,8 procenta rezerv. Kdyby stejně postupovala ČNB, nakoupila by dalších 160 tun a Česko by získalo zdaleka největší zlaté rezervy v dějinách republiky.

Zlato nevynáší úroky, dividendy ani nájem. Jenže ČNB by i při rekordním zlatém pokladu zbylo dalších 150 miliard dolarů, které by mohla investovat do zahraničních dluhopisů, akcií nebo nemovitostí, jak to koneckonců v prvních dvou případech už dělá. Bohužel, dnes má lví podíl těchto peněz uložen v aktivech s dlouhodobě nulovým nebo záporným výnosem.

Proč se Česká národní banka větším nákupům zlata brání? Vždyť rezervy má v důsledku intervencí z let 2013 až 2017 obrovské a stále řeší, co s nimi. Proč malou část neuloží do zlata a nezaplní s ním všechny trezory ústředí Na Příkopě? Ničemu by tím neublížila a přitom zvýšila důvěru většiny z nás v sílu a stabilitu české koruny.

Tomáš sice už 10 let stavební firmu neměl, ale hned řekl, že se o všechno postará. Měl jsem tehdy ještě 2 zaměstnání a každým dnem jsme čekali narození 4. dítěte, takže jsem mohl jen 1x týdně přijet na kafe. Do země se poprvé koplo v den, kdy se nám narodila Lucinka; za rok jsme se stěhovali. Tomáš se omlouval: kdybych ještě měl firmu, tak by to jinak lítalo. Společně jsme potom zapili jeho narozeniny.

Každý Litomyšlák zná Tomáše Janeckého. Ale někteří z nás nevědí, že teď v září oslavil osmdesátiny. Ano, Tomáš, který je aktivnější než většina třicátníků (rozhodně včetně mě). Oslavil je v plné síle obklopen lidmi, kterým v životě mnohokrát pomohl. Nemám to empiricky zcela ověřené, ale jsem si skoro jist, že v Litomyšli není ulice, ve které by Tomáš za desítky let své činnosti něco nevybudoval.

Na Tomášovi toho je k obdivování hodně a 2600 znaků v Lilii nám na to nestačí. Chlapi mu často říkají, že by chtěli v 80 letech být jako on. Já mu říkám, že bych chtěl jako on být teď. Se svým denním programem je Tomáš možná nejaktivnější důchodce v historii: když se chceme sejít na kafe, mám obvykle víc času než on. Když není na cestě na Vysočinu pro materiál na stavbu nebo na závodech v Německu, hraje nejspíš tenis.

Na jakékoli stavbě v okrese, kam se Tomáš dostane, ho zřejmě hned někdo osloví „pane řediteli“. I po všech těch letech na něho zaměstnanci vzpomínají s nepředstíraným respektem a vyprávějí třeba, jak zaplatil všem zájezd do Chamonix a lanovku na Aiguille du Midi. A Tomáš z toho má větší radost, než kdyby vydělal milion.

Tomáše se bojí problémy, protože jakmile on zvedne telefon, do půl hodiny někdo přijede a problém není. Když se v zimě vylévají podlahy, Tomáš je ochoten v noci dvakrát vstávat a jezdit na stavbu zapínat a vypínat topení. Pro nás to dělal a manželka mu to doma tolerovala. Ta manželka, se kterou je už 60 let a pořád o ní nemluví jinak než krásně.

Tomáš procestoval svět, a jak říká, nejlepší je to stejně v Litomyšli. Souhlasím a přeji mu, aby to s námi v Litomyšli vydržel na vrcholu sil ještě aspoň ještě jednu generaci. A nám přeji takové telefonáty, jako byl můj historicky první hovor s Tomášem: „A chceš to pohlídat, nebo postavit?“

How does the demand for domestic versus foreign goods react to a change in relative prices? The answer is central to a host of policy problems in international trade and macroeconomics. To name but a few, these include the welfare effects of globalisation (Costinot and Rodriguez-Clare 2014), trade balance adjustments (Imbs and Mejean 2015), and the exchange rate pass-through of monetary policy (Auer and Schoenle 2016). In particular, any attempt to evaluate the effect of tariffs depends crucially on the assumed reaction of relative demand to relative prices (Waugh 2019, Freund et al. 2020, Larch et al. 2019).

In most models, the demand reaction is governed by the constant elasticity of substitution between domestic and foreign goods. The size of the elasticity used for calibration often drives the conclusions of the model, as shown by Schurenberg-Frosch (2015), who recomputes the results of 50 previously published models using different values for the elasticity. She finds that, with plausible changes in the elasticity, the results change qualitatively in more than half of the cases. As Hillberry and Hummels (2013) put it, “it is no exaggeration to say that [the elasticity] is the most important parameter in modern trade theory”.

Elasticity is also crucial within discussions concerning unconventional monetary policy, a topic that will gain renewed urgency if the Covid-19 malaise lingers into 2021 and beyond. Consider, for example, two European central banks that, in the wake of the Great Recession, introduced exchange rate floors to limit their currencies' appreciation against the euro: the Swiss National Bank and the Czech National Bank. Currency depreciation (relative to the counterfactual without the currency floor) produces two effects relevant to the aggregate price level.

First, imported goods become more expensive, which directly increases inflation. With a large elasticity of substitution between domestic and foreign goods, however, this effect becomes muted and delayed because consumers shift toward relatively cheaper domestic goods. Second, currency depreciation stimulates the economy by encouraging exports and discouraging imports, which raises inflation in the medium term. With a larger elasticity of substitution, this effect strengthens. Because both the Swiss National Bank and the Czech National Bank use open-economy dynamic stochastic general equilibrium models for policy analysis, the assumed size of the ‘Armington elasticity’ played an important role in the decision on when and how to implement the exchange rate floor.

Despite this, no consensus on the magnitude of the elasticity exists. In different contexts, researchers tend to obtain substantially different estimates, as observed by Feenstra et al. (2018) and many other commentators before them. In new paper (Bajzik et al. 2020), we assign a pattern to these differences, a pattern that we hope will be useful for calibrating policy models in international trade and macroeconomics. As the Armington-style literature reaches its 50th anniversary, the time is ripe for taking stock. In one of the largest meta-analyses ever conducted in economics, we collect 3,524 estimates of the elasticity of substitution between domestic and foreign goods and construct 32 variables that reflect the context in which researchers produce their estimates.

A bird's-eye view of the literature (Figure 1 and Figure 2) shows three stylised facts. First, the estimates of the elasticities vary substantially, even within individual countries. A researcher wishing to calibrate her policy model has plenty of degrees of freedom; she can easily find empirical evidence for any value of the elasticity between zero and eight. Such plausible (that is, justifiable by an empirical study) changes in the elasticity can have decisive effects on the results of the model. For example, Engler and Tervala (2016) show that changing the elasticity from three to eight more than doubles the estimated welfare gains from the Transatlantic Trade and Investment Partnership.

Second, the reported elasticity seems to be increasing in time, but it is not clear whether the apparent trend reflects fundamental changes in preferences or improved data and techniques used by more recent studies. Finally, the third stylised fact is that newer studies show more disagreement on the value of the elasticity of substitution. That is, instead of converging to a consensus value, the literature diverges.

The increased variance in the estimated elasticities provides additional rationale for a systematic evaluation of the published results. For this evaluation we use the methods of meta-analysis, which were originally developed in, or inspired by, medical research. Recent applications of meta-analysis in economics include Imai et al. (2020) on the present bias, Card et al. (2018) on the effectiveness of active labor market programmes, and Havranek and Irsova (2017) on the border effect in international trade. For recent Vox columns on meta-analysis, see, for example, Ahlfeldt and Pietrostefani (2019), Bruno et al. (2017), and Rose (2016).

Meta-analysis allows us to correct for potential publication bias. Publication bias arises when, holding other aspects of study design constant, some results (for example, those that are statistically insignificant at standard levels or have the ‘wrong’ sign) have a lower probability of publication than other results (Stanley 2001). In the context of the elasticity of substitution, it is safe to assume that its sign is positive: a negative value is not compatible with any commonly applied model of preferences. Similarly, it is difficult to interpret a zero elasticity.

As a result, from the point of view of an individual study it makes sense not to report such unintuitive estimates, but instead to find a specification where the elasticity is positive (because non-positive elasticity suggests that something is wrong with the data or the model). Nevertheless, non-positive estimates will occur from time to time simply because of sampling error. For the same reason, researchers will sometimes obtain estimates much larger than the true value. If large estimates (which can be intuitive) are kept but non-positive ones are omitted, an upward bias arises.

Paradoxically, publication bias can improve inferences drawn from some individual studies since they avoid making central conclusions based on negative or zero elasticities. However, publication bias inevitably distorts inference drawn from the literature as a whole. Ioannidis et al. (2017) show that, in economics, the effects of publication selection are dramatic and exaggerate the mean reported estimate twofold.

To correct for publication bias, we use meta-regression techniques based on Egger et al. (1997) and their extensions, together with three new non-linear techniques developed specifically for meta-analysis in economics. The first one is due to Ioannidis et al. (2017) and relies on estimates that are adequately powered. The second technique was developed by Andrews and Kasy (2019) and employs a selection model that estimates the probability of publication for results with different ‘p-values’. The third non-linear technique is the so-called stem-based method by Furukawa (2019), a non-parametric estimator that exploits the variance-bias trade-off. All techniques suggest an upward bias in the mean reported elasticities due to publication selection.

While publication selection creates an upward bias, estimates of lower quality seem to yield a downward bias. We exploit our large dataset and the relationships unearthed by model averaging analysis of 32 variables (reflecting the context in which the estimates were obtained) to compute a mean effect corrected for publication bias but conditional on the design of the most reliable studies. In an alternative approach, we divide the estimates into groups based on the quality of the journal and the preferences of the authors themselves, while still controlling for publication bias.

The implied Armington elasticity corrected for the biases lies in the range 2.5-5.1, with a median estimate at 3.8. We interpret the number and the interval as our best guess on how to calibrate a model that allows for only one parameter to govern the aggregate elasticity of substitution between domestic and foreign goods (for example, an open economy dynamic stochastic general equilibrium model of the type used in many central banks). In our paper we also report implied mean elasticities for individual countries. The results are relevant to a broader discussion on the trade costs elasticity, because in a simple setting an Armington elasticity of 3.8 translates to a trade cost elasticity of 2.8 (see Costinot and Rodriguez-Clare 2014).

Zásadní otázka makroekonomie

Poprvé ji jako student prvního ročníku položí přednášejícímu. Ten unaveně, jako by tomu sám nevěřil, argumentuje nebezpečím deflační spirály, dolní hranicí sazeb a nadhodnocením cenových indexů. Ač se málokomu zdá vysvětlení přesvědčivé, dvouprocentní inflační cíl je fyzickou konstantou ekonomie. I když student plně nepojal teorii relativity, stejně věří, že rychlost světla je 300 milionů metrů za sekundu. Je trapné ptát se proč.

Podruhé už jako analytik musí na tu otázku odpovídat kolegům, kteří nemají ekonomické vzdělání. Proč ČNB nezajistí, aby koruna měla za 30 let stejnou kupní sílu jako teď? Otázka mu už přijde hloupá − každý přece ví, že nikdo na světě to tak nedělá. Analytik loví v paměti úderný argument a odpovídá, že inflace promazává kola ekonomiky, umožňuje snižovat reálné mzdy a dluhy.

Potřetí jako přednášející makroekonomie slyší tuhle otázku od studentů prvního ročníku. Proč musí odpovídat znovu? Na něco tak jasného se ani nemusel připravovat. Když však začne vysvětlovat, sám znejistí a má špatný pocit, že tak zřejmou věc nedokázal podat přesvědčivě. Možná to ale nakonec tak úplně hloupá otázka není.

Vědecký základ cíle

Autor těchto řádků zažil všechny tři situace: jako student, poradce bankovní rady a docent. Výzkumná literatura čítá 205 studií, které odhadují, jaká inflace je pro ekonomiku optimální. Jenže ouha, průměr odhadů je 0,04 procenta! A devět z 10 studií tvrdí, že optimální je inflace pod dvěma procenty. Můžeme namítnout, že řada z nich je staršího data a už se nehodí pro moderní ekonomiku. Ale i ty publikované od roku 2010 doporučují inflaci poblíž nuly: průměrně 0,5 procenta. Jde ke cti americké centrální banky Fed, že své výzkumníky nechává publikovat analýzy jsoucí v rozporu s její vlastní politikou.

Navíc neexistuje žádný teoretický důvod, proč by inflační cíl nemohl být třeba jedno procento nebo tři procenta. Fyzická konstanta ve výši dvou procent byla vybrána spíše jako přibližná: je dost daleko od nuly, a tedy i od deflace, ale zároveň dost nízká, aby většinu lidí příliš nedráždila. Před třemi lety jsem tuto otázku položil v německém Lindau, kde se sešlo 16 nositelů Nobelovy ceny za ekonomii. Odpověď byla stejná: dvouprocentní cíl je tradice, hluboký důvod za ním není a brzy to může být jinak.

Evoluce inflačního cílování

Jak jinak by to mohlo být, naznačuje článek slovutných profesorů Michaela Borda a Andrewa Levina. Co většina z nás vnímá jako cenovou stabilitu − za korunu si toho v roce 2050 koupíme stejně jako dnes −, označují jako "skutečnou cenovou stabilitu", aby ji odlišili od definice centrální bank. Pak by česká koruna byla skutečným uchovatelem hodnoty. Zjednodušila by nám investování, plánování na důchod a spoření pro děti. Také bychom lépe chápali, k čemu centrální banka dělá, co dělá. Koruna by posilovala v průměru o dvě procenta za rok rychleji, ale vývozce by to nepoškodilo, neboť jejich náklady by rostly pomaleji díky vymazání inflace. Na krize by ČNB musela reagovat aktivněji, aby vrátila ceny na předchozí úroveň, ne na stejné tempo růstu.

Inflační cílování slaví 30 let. Posloužilo, ale je to instrument 20. století, který čeká evoluce. Ostatně americký Fed právě vykročil směrem k cílování cenové hladiny. Skutečnou cenovou stabilitu nezískáme letos ani nebudeme první, kdo ji zavede. Ale už teď se o ní začněme bavit.

Vloni jsem v Lilii za pomoci kolegů z Laboratoře pro studium kvality ovzduší UK počítal, jak zpoždění ovlivní naše zdraví. Řekli mi pak, že můj odhad byl podhodnocený, neb jsem nebral v úvahu emise Nox a ozónu a hlavně dopravní nehody. Pro město velikosti Litomyšle platí zhruba 10 milionů průjezdů = 1 ztracený život. Zpoždění bude nejspíš 1-3 roky. Dál počítejte sami.

Navíc i po výstavbě dálnice bude doprava z Ústecka a Třebovska na Prahu jezdit přes centrum Litomyšle. To je dle studie ŘSD milion aut ročně, který se měl původně na dálnici napojit přímo, což jsme ale v Litomyšli odmítli. Děkuji Radě města, že svůj názor v prosinci změnila, díky čemuž zůstal západní obchvat Litomyšle v územním plánu Kraje.

Ten zmíněný milion aut nejede jen po Zámecké a Zahájské k 1.ZŠ nebo Mountfieldu. Je to tranzit, tedy pokračuje dál po Kpt. Jaroše, Havlíčkově, Sokolovské. Bez obchvatu se toho nikdy nezbavíme, budeme mít ucpané oba konce náměstí a každou dekádu 10 milionů zbytečných průjezdů. Dýcháte zhluboka?

Vedení dálničních přivaděčů centrem Litomyšle je urbanistická katastrofa, kterou město zažilo jen při normalizační stavbě průtahu, destrukci synagogy a okolí. Protože se blíží krajské volby, oslovil jsem kandidující strany ohledně obchvatu (samozřejmě nesmí dojít ke zpoždění D35; stavěl by se poté).

Krajští lídři dvou největších stran byli ochotni sejít se se mnou osobně a děkuji jim za vstřícnost, ač se v hlavní věci neshodneme. Oba dopravě rozumí a navrhují jiná řešení, ale ta buď nejsou realizovatelná do 20 let, nebo by odklonila jen část toho milionu.

Výsledky? Západní obchvat Litomyšle, včetně obchvatu Němčic, podporují Piráti a ČSSD (koalice 3PK). ODS s TOP 09 a KDU-ČSL (Koalice pro Pardubický kraj) ho teď stavět nechtějí, mluví o územní rezervě. Odmítají ho ANO a SPD; postoj ostatních je nejasný.

Jak se zbavit toho milionu aut bez obchvatu? Jsou 2 varianty. První je nová silnice přes Černou horu, druhou spojka Němčic a Kornic. Nevýhoda obou je, že by ten milion aut pořád jezdil přes Němčice, neměly by obchvat. Navíc v prvním případě by došlo ke znehodnocení lesoparku, ve druhém by ten milion jezdil i přes Kornice. Blbá řešení, ale asi lepší, než aby ten zbytečný milion aut ročně inhalovalo 10 000 lidí.

Nebyl by obchvat výhodnější pro všechny? Těším se na programy stran pro obecní volby.

Město si tedy může vybrat: dramaticky škrtat výdaje, a to i v investičních položkách, nebo si dočasně více půjčit. Ekonomové obvykle v krizi doporučují druhou možnost i za cenu zvýšení zadlužení, protože škrty by krizi dále prohlubovaly. Druhou cestou jdou nyní i Němci, kteří jsou jinak v půjčování si velmi opatrní. Navíc česká města mohou využít extrémně nízkých sazeb -- v podstatě žádné úroky z úvěrů teď neplatí. Není to ovšem jednoduché rozhodování.

S tím mnoho udělat nemůžeme. Výrazně ulehčit městu ale může každý z nás, kdo v Litomyšli dosud nemá trvalé bydliště, ale reálně tu bydlí, nebo tu vlastní byt či dům. Jak to? Výše uvedené daňové příjmy jsou totiž rozdělovány obcím podle vzorečku, kde zhruba 90% váhu má počet obyvatel. Každý člověk s trvalým pobytem má cenu zlata a může pomoci zaplatit třeba opravu chodníku ve Vaší ulici.

Stačí zajít na odbor správní Městského úřadu, kde Vám moc milé paní (slečny?) vysvětlí, co a jak. V mém případě trval celý proces jen pár minut, hezky jsem si popovídal a pak jen emailem oznámil změnu trvalého bydliště zaměstnavateli, bance a pojišťovně. Často slýchám, že někdo má trvalý pobyt v Praze, protože tam je menší pravděpodobnost hloubkové kontroly ze strany finančního úřadu – která je asi nepříjemná, i když daně platíte řádně. V posledních letech je ale tato pravděpodobnost statisticky úplně stejná, takže ani tento argument neobstojí.

Jednou z výhod trvalého pobytu v Litomyšli je levnější parkování na náměstí. V komunálních volbách pak můžete volit svého oblíbeného kandidáta. A hlavně máte dobrý pocit, že teď jste oficiálně Litomyšláci a že jste pomohli svému městu, aniž by Vás to něco stálo.

Díky moc a mějte se fajn!

Tento chladný ekonom se často setkává s prohlášením, že vládní opatření stojí za to, i kdyby měla zachránit jediný lidský život. A tady je jádro problému: pokud to vláda myslí vážně s péčí o životy občanů, musí je zachraňovat všude. Zvláště tam, kde je záchrana levná v penězích i omezení svobod. Je tedy téměř jisté, že očkování proti koronaviru bude v Česku povinné hned, jakmile bude k dispozici bezpečná vakcína. Jinak by vláda přiznala, že opatření letošního jara byla přehnaná, a čelila by žalobám tisíců lidí, jejichž celoživotní dílo se v důsledku zničilo.

Podobná logika ale platí i u očkování proti chřipce. Na ni totiž podle Státního zdravotního ústavu ročně zemře 1500 Čechů. Zbytečně – proti chřipce se dá dobře bránit očkováním. Pokud by stát zavedl povinné očkování proti chřipce na jednu generaci, zachránil by lusknutím prstu 45 tisíc životů, a to za minimálních nákladů. Je naopak pravděpodobné, že takové opatření by se ekonomicky vyplatilo díky snížení nákladů na nemocenskou.

Povinné očkování také znamená omezení svobody, ale mírnější než to, které jsme donedávna zažívali kvůli koronaviru. Podobně jako rouška je i očkování výrazem solidarity, neboť jím chráníme nejslabší, zejména malé děti a vážně nemocné, kteří se očkovat nemohou. Sám se proti chřipce nechávám očkovat vždy a povedlo se mi k tomu přemluvit i ženu a děti. Očkování je totiž jako pojištění: něco málo vás to stojí, ale vyhnete se velkým problémům. Podobně jako když si pojistíte dům proti požáru.

Osobně věřím, že rozhodnutí o očkování proti chorobě typu chřipky má právo každý udělat sám. Stejně jako každý vnímá jinak nebezpečí požáru – někdo to riskne a pojistit se nedá. Ostatně je to jeho dům. Pokud je ale vláda odhodlána bránit životy všemi prostředky, nezavést povinné očkování proti chřipce je nekonzistentní a nedává smysl. Vzato do důsledků, nedává pak pro takovou vládu ani smysl tolerovat kouření, jež ročně zabije 20 tisíc Čechů.

Dočkáme se tedy povinného očkování proti chřipce a zákazu kouření? Spíš bych si vsadil na to, že po 30. 6. už většina z nás nikdy neuvidí roušku. S koronavirem budeme žít tak, jako jsme do února žili s chřipkou.

Existuje ale nástroj, kterému ekonom zatleská, protože je účinný, levný a má řadu vedlejších pozitivních účinků: stromy. Loňský článek v prestižním vědeckém časopise Science ukazuje, že když globálně zalesníme holiny, kde se stromy mohou uchytit, stáhneme z atmosféry 25 % uhlíku. A můžeme udělat ještě víc. Na mnoha polích se dnes nepěstuje jídlo, ale dotované průmyslové plodiny. Zalesnění těchto biologických pouští ochladí klima i mikroklima, udrží vodu v krajině, omezí erozi půdy, zvýší druhovou rozmanitost a zlepší životní prostředí pro lidi v okolí.

V loňském roce zabrala jen samotná řepka 379 778 hektarů české půdy, z toho třetina pro výrobu bionafty. Kdybychom místo bionaftové řepky sázeli stromy, vzrostla by plocha našich lesů na maximum od třicetileté války. K tomu musíme připočítat statisíce hektarů dalších průmyslových plodin, včetně kukuřice na palivo pro bioplynky. Vlastníkům polí nemůžeme nic nařizovat, ale stačilo by omezit dotace pro umělý zemědělský průmysl. Když se procházíte lesem v Nové Anglii, kde je dotací méně, vidíte zídky, jež kdysi oddělovaly jednotlivá pole a pastviny. Les je totiž v době vysoké produktivity zemědělství často přirozeně nejvýhodnějším využitím půdy, tedy pokud nejde o černozem.

Navíc, kdo nemá rád stromy? Snad jen skřeti z Tolkienových knížek. Pro výsadbu nových lesů, a tím zmírnění oteplování, lze najít širokou koalici: jeden se stará o klima, druhý se bojí sucha a chce udržet vodu v krajině, třetímu záleží na zvěři, pro kterou je les lepším domovem než řepka, čtvrtému vadí eroze půdy, no a pátý se prostě rád prochází s dětmi lesem, hlavně v létě po práci, kdy je tam oproti rozpálenému městu příjemně chladno.

Proto už za Rakousko-Uherska vznikaly příměstské lesy z iniciativy obcí, například les Černá hora v Litomyšli, u kterého bydlíme. Pro začátek se tedy můžeme podívat, jestli obecní pozemky poblíž našeho domova nejsou zbytečně holé, případně zda naše obec nepronajímá svá pole průmyslovému zemědělství. I velký les začíná prvním stromem.

Elasticita substituce mezi kapitálem a prací je důležitým parametrem při diskusích nad řadou ekonomických otázek. Na hodnotě elasticity závisí naše pochopení dlouhodobého hospodářského růstu (R. M. Solow, 1956) a jeho udržitelnost. Některé studie naznačují, že čím vyšší je elasticita, tedy čím jednodušší je nahradit jeden výrobní faktor za druhý, tím vyšší je příjem na obyvatele, a to v jakékoli fázi ekonomického vývoje (R. Klump a O. de La Grandville, 2000). Jiné studie poukazují na to, že nižší elasticita vede naopak k rychlejší konvergenci ekonomik (S. J. Turnovsky, 2002). Vysvětlení poklesu podílu práce na celkových příjmech v posledních desetiletích, které nabízí např. populární T. Piketty (2014), platí pouze tehdy, když elasticita převyšuje hodnotu 1. Kromě teorie hospodářského růstu je elasticita důležitým parametrem také při analýzách dopadů fiskálních politik, včetně vlivu zdanění společností na tvorbu kapitálu (R. S. Chirinko, 2002).

Hodnota elasticity může mít praktické dopady na rozhodování o měnové politice. Například v modelu používaném americkým Fedem2 (S. J. Erceg et al., 2008) je dopad změny měnové politiky na inflaci vyšší, pokud se předpokládá vyšší hodnota elasticity. Valná většina modelů však používá Cobbovu-Douglasovu formu produkční funkce, která implicitně předpokládá elasticitu rovnou 1. Pokud je však skutečná elasticita nižší, tyto modely nadhodnocují sílu měnové politiky a ve skutečnosti by měly implikovat silnější snižování úrokových sazeb v reakci na hospodářskou recesi a silnější zvyšování sazeb v reakci na hospodářskou expanzi.

I když je elasticita substituce jedním z klíčových parametrů v ekonomii, empirické odhady se výrazně liší jak v rámci jednotlivých studií, tak mezi nimi. K vyhodnocení rozsáhlé literatury a nalezení skutečné nezkreslené průměrné hodnoty jsme využili metodu tzv. metaanalýzy. Metaanalýza podává kvantitativní přehled dostupné literatury a v ekonomii se široce používá pro vysvětlení rozdílů ve výsledcích jednotlivých studií a zkoumání vzorců publikační selektivity. Shromáždili jsme 3 186 odhadů elasticity ze 121 studií, které poskytují v průměru hodnotu elasticity bez očištění 0,9. Hodnoty jsou však značně heterogenní a pohybují se většinou v rozmezí od 0 do 1,5 (Graf 1). Nenabízejí tak jasné vodítko pro kalibraci tohoto parametru v makroekonomických modelech.

Graf 1: Chybějící konsenzus o hodnotě elasticity v empirické literatuře

Průměrný odhad v empirické literatuře je výrazně zkreslen publikační selektivitou (publikačním vychýlením) a výběrem dat a metody odhadu. Po korekci o publikační vychýlení se průměrná elasticita sníží na 0,5. Pokud průměrný odhad očistíme také o systematický vliv některých metod odhadu, dostáváme se až na hodnotu 0,3. K publikačnímu vychýlení může docházet, pokud různé odhady mají různou pravděpodobnost, že budou reportovány v závislosti na znaménku a statistické významnosti. Téměř všechny ekonometrické metody použité k odhadu elasticity přepokládají, že poměr odhadu k jeho směrodatné odchylce má symetrické rozdělení. Odhady a standardní chyby by tedy měly být nezávislé veličiny. Pokud jsou však statisticky významné kladné odhady preferenčně vybrány pro publikaci, budou velké standardní chyby (dané šumem v datech nebo nepřesností jednotlivých odhadů) asociovány s vysokými odhady. Tímto způsobem vznikne vychýlení průměrného odhadu směrem nahoru. Užitečnou analogii uvádí D. N. McCloskey a S. T. Ziliak (2019), kteří přirovnávají publikační vychýlení k Lombardovu efektu v biologii: mluvící jedinec v hlučném prostředí zvyšuje také svoji hlasitost ve snaze o zvýšení srozumitelnosti.

Trychtýřový Graf 2 poskytující grafické znázornění mechanismu popsaného v předchozím odstavci ukazuje, že záporné a nulové odhady v literatuře chybí. Vodorovná osa měří velikost odhadů elasticity a vertikální osa měří jejich přesnost. Při absenci publikačního vychýlení by měl bodový graf připomínat převrácený trychtýř: nejpřesnější odhady by měly ležet blízko skutečné střední hodnoty elasticity, nepřesné odhady by měly být rozptýleny a malé i velké nepřesné odhady se objeví se stejnou frekvencí. Náš graf ukazuje, že trychtýř je značně vychýlený: aby byl trychtýř symetrický, a tedy konzistentní s absencí publikační selektivity, měli bychom pozorovat mnohem více nepřesných záporných a nulových odhadů.

Cobbova-Douglasova produkční funkce, která uvažuje elasticitu substituce mezi prací a kapitálem o hodnotě 1, neodpovídá empirickým odhadům očištěným o publikační selektivitu a není tak správnou reprezentací ekonomických vztahů. Nejsme první, kdo vyzdvihují rozpor mezi Cobbovou-Douglasovou specifikací produkční funkce a empirickou literaturou. Také další studie naznačují, že používání Cobbovy-Douglasovy produkční funkce není dostatečně podloženo (R. S. Chirinko, 2008, a M. Knoblach et al., 2020). My však tvrdíme, že po očištění o publikační vychýlení jsou argumenty proti Cobbově-Douglasově specifikaci ještě silnější. Půlstoletí výzkumu ukazuje na jasný stylizovaný fakt: kapitál a práce jsou hrubými komplementy. To znamená, že kapitál a práce jsou užívány společně a nárůst ceny jednoho z výrobních faktorů (v tomto případě je cenou mzda nebo náklad na kapitál) způsobí pokles poptávky po obou výrobních faktorech.

Cobb, C. W. & P. H. Douglas (1928): "A Theory of Production." The American Economic Review, 18(1): s. 139-165.

Chirinko, R. S. (2002): "Corporate Taxation, Capital Formation, and the Substitution Elasticity between Labor and Capital." National Tax Journal 55(2): s. 339-355.

Chirinko, R. S. (2008): "σ: The Long and Short of it." Journal of Macroeconomics 30(2): s. 671-686.

Erceg, C. J., L. Guerrieri, & C. Gust (2008): "Trade Adjustment and the Composition of Trade." Journal of Economic Dynamics and Control 32(8): s. 2622-2650.

Karabarbounis, L. & B. Neiman (2013): "The Global Decline of the Labor Share." Quarterly Journal of Economics 129(1): s. 61-103.

Klump, R. & O. de La Grandville (2000): "Economic Growth and the Elasticity of Substitution: Two Theorems and Some Suggestions." American Economic Review 90(1): s. 282-291.

Knoblach, M., M. Rossler, & P. Zwerschke (2020): "The Elasticity of Substitution Between Capital and Labour in the US Economy: A Meta-Regression Analysis." Oxford Bulletin of Economic and Statistics 82(1): s. 62-82.

McCloskey, D. N. & S. T. Ziliak (2019): "What Quantitative Methods Should We Teach to Graduate Students? A Comment on Swann's 'Is Precise Econometrics an Illusion?'" Journal of Economic Education 50(4): s. 356-361.

Piketty, T. (2014): "Capital in the 21st Century." Cambridge, MA: Harvard University Press.

Solow, R. M. (1956): "A Contribution to the Theory of Economic Growth." Quarterly Journal of Economics 70(1): s. 65-94.

Turnovsky, S. J. (2002): "Intertemporal and Intratemporal Substitution, and the Speed of Convergence in the Neoclassical Growth Model." Journal of Economic Dynamics and Control 26(9-10): s. 1765-1785.

1 Produkční funkce vyjadřuje závislost mezi velikostí vstupů (např. práce a kapitál) a velikosti výstupu (HDP). Cobbova-Douglasova produkční funkce je díky své jednoduchosti nejčastěji používaným typem produkční funkce.

2 Pro ilustraci jsme zvolili model SIGMA amerického Fedu, protože jako jeden z mála modelů používaných centrálními bankami umožňuje různé hodnoty elasticity substituce.

1. Řídili by u nás developeři. Argument neobstojí, protože celé dotčené území je regulováno naším územním plánem. Tedy pokud to zastupitelé nepovolí, žádné haly se stavět nebudou.
2. Rušilo by to budoucí obyvatele v zóně pod Rasovnou. Neobstojí, protože bez napojení přivaděčů musí skoro stejná masa aut místo toho projet celým městem. Tam navíc přivaděče nevedou stovky metrů daleko, ale přímo v zástavbě.
3. Nechtějí to Němčice. Neobstojí, protože Němčice nemohou stavbu zablokovat. Navíc nikdo neví, co vlastně Němčice chtějí. Hned na začátku odmítly obchvat, který mohl odvést ze vsi 90 % aut.
4. Kraj neumí postavit novou silnici. Neobstojí, protože kraj bude stavět novou silnici u Mýta, takže se to musí naučit.
5. Ze Třebové budou na Prahu jezdit přes Choceň. Neobstojí, protože by to bylo minimálně o 13 minut delší. Naopak po výstavbě D35 bude i nejrychlejší cesta z Ústí do Brna vést přes centrum Litomyšle.
6. Vždyť je to vlastně jedno. Neobstojí, protože tahle zbytečná tranzitní doprava zabije v Litomyšli každou dekádu nejméně 1 člověka (emise, nehody).
7. Dobře, jedno to není, ale na všechno už je pozdě. Neobstojí, protože hejtman, který je ze Třebové, se pokouší právě teď prosadit přímé napojení přivaděčů na dálnici skrze rozšíření obslužné komunikace. Chválím starostu, že toto řešení u hejtmana podpořil. Pomáháme ale hejtmanovi s vyjednáváním u ministra dopravy ohledně financování?

Z dětství si pamatuji smrtelnou nehodu kluka na kole u Prokopa. Když tam jdu s dětmi, vždycky vnímám, jak od té doby vzrostla doprava – a že bez skutečného obchvatu se to nikdy nezlepší tam ani jinde ve městě. Litomyšl mám hrozně rád a z vedení cítím, že se skutečně snaží dělat pro město to nejlepší. Ale je mi smutno, že se nám nedaří řešit základní problémy s přímým dopadem na zdraví nás všech.

It has been 7 years since we drafted the current reporting guidelines. I believe the time is ripe for updating them – and based on our debate at the MAER-Net Open Forum in Greenwich, I think at least some of you share that belief. Let me kick off a discussion on the shape of the possible revision.

The intention is not to create a list of rules and then cast them in stone. Rather, the guidelines should, apart from defining the minimum standard for conducting a meta-analysis in economics (well covered by the current guidelines), offer a set of practical recommendations. These recommendations may change again in a couple of year as our tools evolve.

My motivation for proposing the update is that since I started to serve as an associate editor at the Journal of Economic Surveys, I’ve handled quite a few meta-analyses with basic econometric and interpretation errors, studies that do not enhance the reputation of meta-analysis in economics. I find myself providing similar feedback all over again (and the same, I assume, goes for Tom and Chris at the JoES and many of you who write referee reports), so I believe a concrete set of recommendations published in the JoES will help.

Below I offer 12 subjective recommendations that I miss in the current guidelines. You may disagree about some points or may want to add others. We will prepare the revision of the guidelines (if any) based on the discussion that will follow. Thank you for contributing!

• Weights. If the meta-analyst doesn't use inverse-variance weights, she or he should explain why. The requirement is in line with the recent review paper on meta-analysis in Nature: “Meta-analyses that are not weighted by inverse variances are common and often poorly justified.”
• Outliers. The meta-analyst is encouraged to specify how outliers, both in the estimated effects and standard errors, are treated: whether all observations are included, or which rule was used to omit outlying observations (for example, Hadi or winsorizing and the respective thresholds).
• Reconstructed standard errors. If standard errors are not directly reported in some primary studies, the meta-analyst should state how the standard errors were obtained (for example, using the delta method with the assumption of zero covariance). A robustness check is encouraged that excludes observations with reconstructed standard errors.
• Study-level dummies. When using meta-regression analysis to investigate the extent of publication bias, the meta-analyst is encouraged to include a robustness check with study-level dummies (fixed effects in the econometric sense) and thus control for unobserved characteristics of individual studies. Note that such specification only captures within-study bias (p-hacking).
• Random effects. Study-level random effects in economics meta-analyses can be correlated with publication bias or other aspects of studies. The meta-analyst should exercise caution when adding random effects to multiple MRA, because doing so likely violates the exogeneity condition.
• Clustering or bootstrapping. Standard errors in meta-regression analysis should be clustered or bootstrapped. Bootstrapping is the only viable option when the number of studies is small.
• General-to-specific. Instead of sequential t-tests, in multiple MRA it is recommended to use the more holistic general-to-specific approach due to Hendry and colleagues. Alternatively, the meta-analyst may want to employ Bayesian or frequentist model averaging to address model uncertainty.
• Sensitivity of model averaging. If the meta-analyst uses Bayesian or frequentist model averaging, she or he should report robustness checks that show how the results depend on the selected priors (in the Bayesian case) or the selected weights (Mallows or other; in the frequentist case). The procedure employed to simplify model space (Markov Chain Monte Carlo or orthogonalization) should be mentioned.
• Collinearity. The meta-analyst is encouraged to report collinearity statistics for multiple MRA, for example the correlation matrix or variance-inflation factors. Note that collinearity increases when inverse-variance weights are used.
• Robustness checks. The meta-analyst should report robustness checks to the baseline test of publication bias and the underlying effect. Note that different estimators have different performance in different environments (as shown by Carter et al.). Choose several robustness checks, for example: PET-PEESE, WAAP, Bom & Rachinger, Furukawa, Hedges (and variants thereof), Andrews & Kasy, p-curve, p-uniform.
• Data. The meta-analyst is encouraged to provide the data to the editor and referees so that they can check their structure. This can be done either through the journal's submission system or (preferably) publicly through the author's website.
• Economic significance. The meta-analyst should discuss the economic significance of results. For example, publication bias or the underlying effect can be significant statistically, but not material in practice. If partial correlation coefficients are used, Doucouliagos's guidelines for the practical strength of the effect should be consulted.

Přijde vám divné, že přivaděč dálnici u Němčic podjede a dopravu požene celou Litomyšlí kolem zámku, největší základní školy a dál po současné hlavní 35? Nejste sami. Když jsem byl před 2 lety na jednání s projektantem naší dálnice, panem Nejedlým, kroutil nad tím hlavou.

Dálniční známku si ještě kupovat nemusíte, na to si bohužel počkáme 10 let. A ve skutečnosti doufáme, že ten státem zaplacený přivaděč vůbec jako přivaděč sloužit nebude, že ze Třebové na Prahu pojedou radši přes Choceň.

Jenže to by bylo nejmíň o 13 minut delší. Sám bych po dostavbě D35 jel ze Třebové na Prahu jedině přes Litomyšl. Cestu bych si občas zkrátil Gregorkou (hodně štěstí těm z nás, kdo tudy chodí). Na Litomyšl budou všechny řidiče ze severu vést navigace.

Proč jsme nevyužili dlouholeté přípravy dálnice k tomu, abychom vyřešili dopravu ve městě celkově, tedy včetně severního tranzitu? Ulevilo by se nejen zámku a žluté škole, ale taky všem lidem kolem současné I/35. I současná hlavní má totiž zbytečně sloužit jako dálniční přivaděč.

Stát původně plánoval úplně novou silnici z Litomyšle do Třebové, která by vedla daleko od jakékoli zástavby v Litomyšli, Němčicích a Zhoři. Na nádraží ve Třebové bychom byli za 10 minut. Na tuhle silnici měly původně jít peníze, za které teď pokládají kostky u Klášterek.

Tu silnici jsme ale spolu se sjezdem z dálnice odmítli. Oficiálním důvodem, doplněným nyní o kocourkovské varování před developery, bylo, že silnice by vedla „příliš blízko“ (několik set metrů) od nově plánované zástavby pod Rasovnou. Je ale fakt lepší hnát stejnou masu aut kolem zámku a školy a pak skrz celé město, od zástavby pouhé centimetry?

Rozumím, že plán se nelíbil Kornicím, ale vedení města zastupuje 10 429 lidí, ne jen 150. Jde ke cti starosty, že se postavil aspoň za sjezd z dálnice ve tvaru T a aktivně se ho snažil prosadit, žel byl v té snaze osamocen.

Paradoxně se nyní ukazuje, že lepší pro všechny by byla námi odmítnutá původní varianta D35 kolem Třebové. Stejně nemáme vlastní sjezd, navíc dálnici uvidíme a uslyšíme, pohádali jsme se kvůli ní, což přispělo ke zdržení.

V Litomyšli se věci domlouvají u piva, což je milé a většinou funguje dobře, hlavně když jde o kulturu. Vedení města doprava příliš nezajímá, což chápu. Je ale škoda, že nemáme dlouhodobou odbornou dopravní strategii. Platíme za to totiž všichni.

The elasticity of substitution between capital and labor is central to a host of economic problems. Our understanding of long-run growth depends on the value of the elasticity (Solow, 1956). Klump and de La Grandeville (2000) suggest that a larger elasticity in a country results in higher per capita income at any stage of development. Turnovsky (2002) argues that a smaller elasticity leads to faster convergence. The explanation for the decline of the labor share in income during the recent decades that was put forward by Piketty (2014) and Karabarbounis and Neiman (2013) holds only when the elasticity surpasses one. Cantore et al. (2014) show how the effect of technology shocks on hours worked is sensitive to the elasticity. Nekarda and Ramey (2013) argue that the countercyclicality of the price markup over marginal cost also depends on the elasticity of substitution. In addition, the elasticity represents an important parameter in analyzing the effects of fiscal policies, including the effect of corporate taxation on capital formation, and in determining optimal taxation of capital (Chirinko, 2002).

Figure 1: The elasticity of substitution matters for monetary policy

Note: The figure shows simulated impulse responses of inflation to a monetary policy shock. We use the SIGMA model of Erceg et al. (2008) developed for the Federal Reserve Board and vary the value of the capital-labor substitution elasticity while leaving other parameters at their original values. The model does not have a stable solution for the elasticity larger than one.

The size of the elasticity has practical consequences for monetary policy, as Figure 1 illustrates. For example, in the SIGMA model used by the Federal Reserve Board (Erceg et al., 2008), the effectiveness of interest rate changes in steering inflation doubles when one assumes the elasticity to equal 0.9 instead of 0.5, yielding wildly different policy implications. We choose the SIGMA model for the illustration because, as one of very few models employed by central banks, it actually allows for different values of the elasticity of substitution. Almost all models use the convenient simplification of the Cobb-Douglas production function, which implicitly assumes that the elasticity equals one. If the true elasticity is smaller, these models overstate the strength of monetary policy and should imply a more aggressive campaign of interest rate cuts in response to a recession.

Empirical estimates of the elasticity vary widely both within and between studies (Figure 2). Solid references can be found for calibrating the elasticity anywhere between 0 and 1.5, which effectively means that the empirical literature does not discipline calibrations at all – despite decades of research on the value of the elasticity and the work of dozens of prominent economists.

Figure 2: No consensus on the value of the elasticity

Publication bias

To take stock of the voluminous literature and provide concrete guidelines for the calibration of the elasticity, we conduct a meta-analysis (Gechert et al., 2019).[1] We collect 3,186 coefficients from 121 studies, which produce a mean estimate of 0.9. But we show that the picture is seriously distorted by publication bias. After correcting for the bias, the mean reported elasticity shrinks to 0.5. This correction alone implies halving the effectiveness of monetary policy in a structural model, as shown by Figure 1. Moreover, some data and method choices bias the estimated elasticity systematically. If one agrees that sector-level data dominate more aggregated country- or state-level data and that including information from the first-order condition for capital dominates ignoring it, the implied mean estimate further decreases to 0.3. Thus we recommend 0.3 for the calibration of the elasticity, consistent with burying the Cobb-Douglas production function.

The finding of strong publication bias predominates in our results and is responsible for most of the reduction from 0.9 (the simple mean) to 0.3 (our recommended calibration). The bias arises when different estimates have a different probability of being reported depending on sign and statistical significance. The identification we use builds on the fact that almost all econometric techniques used to estimate the elasticity assume that the ratio of the estimate to its standard error has a symmetrical distribution, typically a t-distribution. So the estimates and standard errors should represent independent quantities. But if statistically significant positive estimates are preferentially selected for publication, large standard errors (given by noise in data or imprecision in estimation) become associated with large estimates.

Because empirical economists command plenty of degrees of freedom, a large estimate of the elasticity can always emerge if the researcher looks for it long enough, and an upward bias in the literature arises. A useful analogy appears in McCloskey and Ziliak (2019), who liken publication bias to the Lombard effect in biology: speakers increase their effort in the presence of noise. Apart from linear techniques based on the Lombard effect, we employ recently developed methods by Ioannidis et al. (2017), Andrews and Kasy (2019), Bom and Rachinger (2019), and Furukawa (2019), which account for the potential nonlinearity between the standard error and selection effort.

Figure 3: Publication bias in the literature

Figure 3 provides a graphical illustration of the mechanism outlined in the previous paragraph. In the scatter plot the horizontal axis measures the magnitude of the estimated elasticities, and the vertical axis measures their precision. In the absence of publication bias, the scatter plot will form an inverted funnel: the most precise estimates will lie close to the true mean elasticity, imprecise estimates will be more dispersed, and both small and large imprecise estimates will appear with the same frequency. The figure shows the predicted funnel shape, still with plenty of heterogeneity at the top (see the paper for a detailed analysis of heterogeneity using both Bayesian and frequentist model averaging) – but also shows asymmetry. For the funnel to be symmetrical, and hence consistent with the absence of publication bias, we should observe many more reported negative and zero estimates. The finding of strong publication selection and the corrected mean effect around 0.5 is confirmed by all techniques we apply.

Concluding remarks

We are not the first to highlight the disconnect between the Cobb-Douglas specification commonly used in macroeconomic models and the empirical literature estimating the elasticity of substitution. Chirinko (2008) and Knoblach et al. (2019) provide useful surveys of portions of the literature, and both studies suggest that the Cobb-Douglas production function is not backed by the available evidence. We argue that after controlling for publication bias the case against Cobb-Douglas strengthens to the point where one must warn against the continued use of this convenient simplification. As we show in Figure 1, a structural model built to aid monetary policy is biased from the beginning if it uses an elasticity of one for capital-labor substitution. Computational convenience should yield to the stylized fact established by half a century of meticulous research: capital and labor are gross complements.

References

• Andrews, I. & M. Kasy (2019): “Identification of and Correction for Publication Bias.” Americal Economic Review 109(8): pp. 2766-2794.
• Bom, P. R. D. & H. Rachinger (2019): “A Kinked Meta-Regression Model for Publication Bias Correction.” Research Synthesis Methods, forthcoming.
• Cantore, C., M. Leon-Ledesma, P. McAdam, & A. Willman (2014): “Shocking Stuff: Technology, Hours, and Factor Substitution.” Journal of the European Economic Association 12(1): pp. 108-128.
• Chirinko, R. S. (2002): “Corporate Taxation, Capital Formation, and the Substitution Elasticity between Labor and Capital.” National Tax Journal 55(2): pp. 339-355.
• Chirinko, R. S. (2008): “σ: The Long and Short of it.” Journal of Macroeconomics 30(2): pp. 671 686.
• Erceg, C. J., L. Guerrieri, & C. Gust (2008): “Trade Adjustment and the Composition of Trade.” Journal of Economic Dynamics and Control 32(8): pp. 2622-2650.
• Furukawa, C. (2019): “Publication Bias under Aggregation Frictions: Theory, Evidence, and a New Correction Method.” Unpublished paper, MIT.
• Gechert, S., T. Havranek, Z. Irsova, & D. Kolcunova (2019): “Death to the Cobb-Douglas Production Function.” FMM working paper 51, Hans-Böckler-Stiftung.
• Ioannidis, J., T. Stanley, & H. Doucouliagos (2017): “The Power of Bias in Economics Research.” Economic Journal 127(605): F236-F265.
• Karabarbounis, L. & B. Neiman (2013): “The Global Decline of the Labor Share.” Quarterly Journal of Economics 129(1): pp. 61-103.
• Klump, R. & O. de La Grandville (2000): “Economic Growth and the Elasticity of Substitution: Two Theorems and Some Suggestions.” American Economic Review 90(1): pp. 282-291.
• Knoblach, M., M. Rossler, & P. Zwerschke (2019): “The Elasticity of Substitution Between Capital and Labour in the US Economy: A Meta-Regression Analysis.” Oxford Bulletin of Economic and Statistics, forthcoming.
• McCloskey, D. N. & S. T. Ziliak (2019): “What Quantitative Methods Should We Teach to Graduate Students? A Comment on Swann's ‘Is Precise Econometrics an Illusion?’” Journal of Economic Education, forthcoming.
• Nekarda, C. J. & V. A. Ramey (2013): “The Cyclical Behavior of the Price-Cost Markup.” NBER Working Paper 19099.
• Piketty, T. (2014): “Capital in the 21st Century.” Cambridge, MA: Harvard University Press.
• Solow, R. M. (1956): “A Contribution to the Theory of Economic Growth.” Quarterly Journal of Economics 70(1): pp. 65-94.
• Turnovsky, S. J. (2002): “Intertemporal and Intratemporal Substitution, and the Speed of Convergence in the Neoclassical Growth Model.” Journal of Economic Dynamics and Control 26(9-10): pp. 1765-1785.

Endnotes

[1] The full paper, together with data and codes, is available at https://meta-analysis.cz/sigma.

Jak to? Česká republika má obrovský majetek v zahraničí, který ale vynáší drobné: v průměru za posledních pět let jedno procento, bez kurzových rozdílů. Jde o devizové rezervy, které spravuje Česká národní banka. Jejich objem letos v červenci poprvé v historii překročil 130 miliard eur, v přepočtu 3,4 bilionu korun, dvouapůlnásobek příjmů státního rozpočtu.

Strategie investování, již používá ČNB, je mezi centrálními bankami běžná. Potřebují rezervy pro provádění měnové politiky a jejich cílem není vytvářet zisk. V čem se ale ČNB zcela vymyká, je právě objem rezerv. Pro srovnání, před začátkem intervencí v roce 2013 měla banka rezervy 35 miliard eur, a to už tehdy byly považovány za zbytečně vysoké. Zhruba 100 miliard eur, které ČNB nepotřebuje, je tedy možné dát stranou a investovat tak, aby pro ČR vynášely co nejvíce.

I s opatrností lze vydělávat

S vyšším výnosem přichází vyšší riziko. Centrální banka je ale orgán státu, a ten má nekonečný investiční horizont. ČR bude zřejmě existovat ještě za 100 let či déle. Takový luxus jiný investor nemá, snad kromě velkých univerzit. A právě univerzity jako Yale nebo Harvard jsou schopny dlouhodobě vydělávat každý rok kolem 10 procent. Kdyby ČNB spravovala těch nepotřebných 100 miliard eur jako špičkové univerzity, vydělávala by v průměru navíc 230 miliard korun – ročně!

To ale není úplně férové srovnání, žádná centrální banka takhle odvážná není. Férové srovnání nabízí například Singapur, který začal investovat přebytečné rezervy přesně v momentu, kdy už je nepotřeboval pro měnovou politiku. Takto vzniklý fond GIC vydělává dlouhodobě šest procent. Kdyby ČNB spravovala rezervy jako Singapur, vydělávala by navíc 130 miliard korun ročně. I kdyby 40 procent rezerv nechala ležet v naprosto bezrizikových aktivech, stále by vydělávala 100 miliard navíc.

ČR nutně potřebuje nové zdroje příjmů pro zajištění finanční stability země. Podle Zprávy o dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí Národní rozpočtové rady musíme každý rok ušetřit 2,79 procenta hrubého národního produktu, aby státní dluh jednou nepřesáhl hranici dluhové brzdy. Potřebujeme 150 miliard korun ročně a skoro přesně tolik by vydělala vhodná investice rezerv.

Cestou je nákup akcií

Rezervy také mohou zvrátit odtok dividend z ČR. Potřebujeme k tomu ale víc zahraničních akcií: i superkonzervativní Švýcaři jich mají v rezervách 20 %, dvakrát větší podíl než my. Vzato do extrému, máme teď dost eur, abychom koupili většinový podíl ve Volkswagenu. Ten vloni vydělal 305 miliard korun čistého. Odtok dividend z ČR byl za stejné období 257 miliard.

Ale když je to tak výhodné, proč to ČNB nedělá? Řada zaměstnanců, od analytiků přes poradce až po členy bankovní rady, na to tlačí. Vždyť národohospodářský význam je nesmírný. Nicméně nesmírná je i odpovědnost: vyšší držba akcií může způsobit také krátkodobé ztráty, které by někdo musel vysvětlit veřejnosti.

Projevem pnutí v ČNB v této oblasti byla loňská změna strategie správy rezerv. Centrální banka přiznala, že větší část nepotřebuje a bude usilovat o vyšší výnos. Bohužel ale došlo jen k formálnímu rozdělení rezerv na dvě části, a ne k opravdu potřebným změnám.

Nenuťme centrální banku zachraňovat státní finance. Ale měli bychom jí umožnit vydělat peníze, které vydělat může, když přitom ničemu neuškodí. Podle zákona musí ČNB odvádět zisk do státního rozpočtu. Zároveň chce nyní banka zákon měnit a žádá nové pravomoci. Udělme jí při této příležitosti též mandát rezervy zhodnocovat. Navrhuji tuto formulaci: „ČNB nakládá s devizovými rezervami s péčí řádného hospodáře.“

Nemusíme být odborníky na atmosférický aerosol, abychom uhodli, že tohle zlepší zdraví spoustě lidí v Litomyšli. Některým doslova zachrání život.

Probral jsem věc s panem doktorem Hovorkou, který na UK vede Laboratoř pro studium kvality ovzduší. Podle něj třeba pokles koncentrace PM2.5 o 10 mikrogramů na m3 sníží riziko předčasného úmrtí (infarkt, mrtvice, rakovina atd.) o 6 %. A to nebereme v úvahu pokles NOX a ozónu.

Doktor Hovorka mě také odkázal na data Evropské agentury pro životní prostředí a Světové zdravotnické organizace, ze kterých lze tyto efekty spočítat pro Litomyšl.

Zajímalo mě, jak ovlivní zdraví lidí, když se stavba dálnice (třeba kvůli soudním průtahům) zpozdí o 5 let. Vychází mi, že kvůli tomu člověk žijící poblíž stávající I35 přijde v průměru o měsíc života. To si musíme vynásobit počtem lidí, kteří žijí v pásmu maximálního znečištění I35, což je tisíc. A dostaneme 83 ztracených let, víc než naděje na dožití pro novorozence (79).

Jde to vyjádřit i jinak. Riziko předčasného úmrtí se bez dálnice nesníží, takže kvůli tomu téměř jistě (p > 90 %) za těch 5 let umře někdo, kdo by jinak mohl žít dál – třeba i desítky let. Nejohroženější jsou děti a senioři.

Ale nepřesune se zdravotní zátěž na lidi v okolí nové dálnice? Ne, protože nejvíc škodlivin způsobuje městský styl jízdy brzda-plyn. Domy budou navíc od dálnice tak daleko, že zatížení emisemi bude zanedbatelné. Jiné je to ovšem s estetikou, hlukem a záborem půdy.

Varianta dálnice „0“ není optimální pro město, vesnice ani zemědělce. Lepší by byla „jednička“, za kterou jsem se stavěl od začátku. Dnes je ale už jisté, že jednička bohužel nikdy neprojde. Buď postavíme „nulu“ včas, nebo o zhruba 5 let později po soudech.

Bydlíme sice na kopci blízko budoucí dálnice, ale dolů do města každý den někdo z rodiny chodí (a dýchá tam). I kdyby ne, řada mých kamarádů bydlí na náměstí či hned vedle I35. Blokováním dálnice bych je přímo poškozoval.

Prosím také všechny ostatní, kteří podporovali „jedničku“, aby se neodvolávali, aby se nesoudili. Ničeho krom zdržení tím nelze dosáhnout. Lidi žijící u hlavní silnice za nezájem některých úředníků nemohou.

Naopak je potřeba se neustále ptát ŘSD: proč trvá příprava D35 tak dlouho? Jak je možné, že nedávno došlo k dalšímu zpoždění 1,5 roku kvůli nepřipravenému úseku u Kornic?

Jak to? Inu nejrychlejší cesta ze Třebové do Prahy bude kolem Prokopa, zámku, žluté školy, autobusového nádraží, Lidového domu a Nedošína. Nejrychlejší cesta z Ústí do Brna bude po Zahájské, kolem Komenského náměstí, Dalibora, Smetanova domu, sokolovny a dále po Moravské.

Bez sjezdu se doprava zklidní jen tehdy, když přesvědčíme řidiče z Ústecka, aby k dálnici jezdili přes Choceň a Opatovec. Ale to je reálné asi jako samovznícení starosty Varšavy v roce 1546. Do Litomyšle to totiž budou mít k dálnici vždycky mnohem blíž. Když se podíváte na mapu, řekněte, kudy byste jeli vy? Navíc se konečně chystá rekonstrukce přivaděčů z Ústí a Třebové, která cestu k nám zrychlí.

Dobře, ale tyhle přivaděče byly myšleny tak, že u Němčic plynule navážou na dálnici, ne že potáhnou všechna auta skrz Litomyšl. Laik se diví a třeba takový Orlický deník předvídá, že doprava z přivaděčů centrum Litomyšle zahltí. Dopravní experti se taky drbou na hlavě.

V čem je problém? Sjezd z dálnice jsme v Litomyšli odmítali, protože nechceme další silnici z Lán směrem k dálnici. Ale ta silnice i sjezd v plánech ŘSD a ministerstva dopravy pořád jsou – jen označené jako „etapa II“ výstavby. Na místě té silnice si zkrátka domek nikdo nepostaví, bude to blokované desítky let.

Je důležité, že sjezd jde postavit hned s dálnicí ve schválené variantě a že si to ŘSD i ministerstvo vždycky přálo. Sjezd nechtěla Třebová, ale teď otočila. Stejně tak kraj. Je čestné změnit názor, když pro to máme argumenty – třeba o tisíce aut denně méně v Litomyšli se sjezdem.

Shrnuto: další silnici přes Lány nechceme, ale sjezd u Němčic potřebujeme. No a státní úřady říkají, že klidně postaví sjezd ve tvaru „T“, tedy jen napojení severních přivaděčů na dálnici bez další silnice v Litomyšli. Pojďme se na tomhle řešení s ŘSD a krajem domluvit! Obě alternativy, čili někdy za 20 let postavený sjezd s novou silnicí na Lánech nebo – nedej Bože – žádný sjezd, jsou pro Litomyšl horší.

Pozor, když nepostavíme sjezd u Němčic, budeme v Litomyšli muset stavět nové silnice. A to proto, abychom propojili sjezd z dálnice u Janova se silnicemi na Třebovou i Ústí a doprava přes centrum nerostla do neúnosných rozměrů. Koneckonců právě z toho důvodu máme v územním plánu novou asfaltku, která protne park na Černé hoře.

Je to vážně lepší, než postavit rovnou sjezd, který nám teď všichni nabízí?

It is important to realize that this uncertainty is an inherent part of economic modelling, whether we acknowledge it or not. Putting on blinkers and narrowly focusing on a limited set of possible models implies that we may fail to capture important aspects of economic reality. (Steel, 2019)

A formal response to model uncertainty is model averaging. The idea is to run regression models with different combinations of variables, and then give these models weights based on how they fit the data and how parsimonious, and possibly well-specified, they are. I’ll write from an economist’s perspective (model averaging has its roots in economics), but I hope this post will appeal to anyone who uses regression analysis: social scientists, medical scientists, ecologists, biologists, meta-analysts.

How it Works

Suppose we have 5 explanatory variables. To do model averaging, we first estimate 2^5 = 32 regressions. Then we assign each model a weight and compute a weighted average over the 32 regressions. The weight increases with data fit, but decreases with model complexity (given the same fit, a regression with 4 variables will get more weight than a regression with 5 variables). So, think of adjusted R-squared as an intuitive weight for model averaging. It’s not an optimal weight, but you get the idea.

Many methods of model averaging exist, and the technicalities may look intimidating. Luckily for us, the statistician Mark Steel has crafted a superb survey, which is now forthcoming in the Journal of Economic Literature. Mark’s paper has it all: it’s easily accessible to scientists from various fields, but also contains useful technical details. In this post I quote Mark’s paper liberally – I couldn’t put it better.

Key for Meta-Analysis

Mark makes a strong case that model averaging should form an essential part of an empirical economist’s toolkit. If that holds for economics, it must hold double for meta-regression analysis (in any field), where model uncertainty runs rampant. In most meta-analysis contexts we can think of dozens of factors that may influence (or just be correlated with) the reported outcomes. Sometimes there’s the theory to guide us, but more often than not we are on our own.

Our traditional response to model uncertainty is model selection: let’s choose the best model, either via sequential t-tests or sophisticated general-to-specific modelling. But with 20 variables (a common number in economics meta-analyses), we already have more than a million, 2^20, models to choose from – so we’re virtually guaranteed to choose the wrong one. One can’t possibly run thorough specification checks for a million models. In addition, as Mark explains:

The most important common characteristic of model selection methods is that they choose a model and then conduct inference conditionally upon the assumption that this model actually generated the data. So these methods only deal with the uncertainty in a limited sense: they try to select the ‘best’ model, and their inference can only be relied upon if that model happens to be (a really good approximation to) the data generating process. In the much more likely case where the best model captures some aspects of reality, but there are other models that capture other aspects, model selection implies that our inference is almost always misleading, either in the sense of being systematically wrong or overly precise. (Steel, 2019)

Sure, that’s not to say we should bury the theory for good and just go all in for data mining. We always have some idea about the structure of the underlying model. We know that certain variables must play a role – so we can pin these to all regressions and only use model averaging to work over the ‘control’ variables (for which we have no theory, but still don’t want to ignore them). Roman Horvath, Zuzana Irsova, Marek Rusnak, and myself use this strategy in our 2015 Journal of International Economics paper, among other applications.

But It’s All Bayesian, Right?

The most common model averaging technique is Bayesian model averaging (BMA). Model averaging arises naturally as a response to model uncertainty in the Bayesian setting, but I suspect that most of us BMA-users are not convinced Bayesians. We are Bayesian opportunists. True, frequentist methods of model averaging do exist (Mark discusses them thoroughly), but BMA is more flexible and easier to compute.

Why? With more than 30 variables, one would have to compute over a billion, 2^30, models. That would take you months, so you need to simplify the model space. Such simplification methods (and I won’t go to details here; read Mark’s paper if you’re interested) are readily available for BMA, but not for the frequentist alternatives – well, with some recent exceptions. Mark quotes a line by Jonathan Wright, who is spot on:

One does not have to be a subjectivist Bayesian to believe in the usefulness of BMA, or of Bayesian shrinkage techniques more generally. A frequentist econometrician can interpret these methods as pragmatic devices that may be useful for out-of-sample forecasting in the face of model and parameter uncertainty. (Wright, 2008)

Priors Matter

A disclaimer is in order. If you decide to use BMA, note that different priors will give you different results. The natural baseline is to use agnostic priors: for example, that all coefficients are zero and that the weight of this prior is the same as the weight of one observation of data (so, pretty small). You must also specify the prior on model space. Again, the natural starting point is a prior in which all models have the same probability. In any case, robustness checks are crucial, and doing frequentist together with Bayesian model averaging in the same paper often yields the ultimate robustness check.

Yes, frequentist techniques do not require priors (not explicitly, anyway) – but you have to choose your assumptions concerning optimal weights. In my eyes, the challenge is essentially the same, but concealed. Mark stresses the importance of priors, but the same goes for assumptions in the frequentist setting:

For BMA, it is important to understand that the weights (based on posterior model probabilities) are typically quite sensitive to the prior assumptions, in contrast to the usually much more robust results for the model parameters given a specific model. In addition, this sensitivity does not vanish as the sample size grows. Thus, a good understanding of the effect of (seemingly arbitrary) prior choices is critical. (Steel, 2019)

Model Averaging Is User-Friendly

How difficult is to do model averaging in your next meta-analysis? Not difficult at all. You can use the packages described by Mark or the R code from our website (you don’t have to know R syntax to apply these estimators; the code is self-contained). We have three recent papers in which we use both Bayesian and frequentist model averaging and for which we provide data and code: one in the European Economic Review (as far as we know, the first application of frequentist model averaging in meta-analysis), another in the Energy Journal, and the third in the Oxford Bulletin of Economics and Statistics.

Anything Else?

Not related to model averaging, but important news for the meta-analysis community: the American Economic Review has accepted the first regular paper ever that focuses on meta-analysis and publication bias. Congratulations to Isaiah Andrews and Maximilian Kasy! They also have an app for their method, so now you can do meta-analysis using your iPhone (or Xiaomi Mi, if you prefer). Another superb new technique was developed by Chishio Furukawa from the MIT. It’s a clever, intuitive non-parametric estimator that in my experience works great, and I recommend you give it a try. In our new paper conditionally accepted by the Review of Economic Dynamics we employ these two techniques along with more traditional ones (including the ingenious and already classical WAAP by John Ioannidis, Tom Stanley, and Chris Doucouliagos), and all point to the same direction.

By now it won’t surprise you that we do model averaging in that paper, too.

Nechávám to na manžela, který s kupováním dárků začíná tři měsíce před Vánoci. A dělá to velice efektivně a minimalisticky. Určitě líp než já.

Manžel je také ekonom?

Ano, pracuje jako poradce bankovní rady ČNB.

Kde jste se seznámili?

Na bakalářském studiu na institutu IES na Karlově univerzitě. Bydleli jsme spolu na koleji.

Vy jste ze Slovenska. Mluvíte dobře česky, ale občas vám uteče nějaké slovenské slovo.

Jsem v Praze zhruba dvanáct let, ale česky se snažím mluvit až v posledních letech. Mimo jiné kvůli dětem, aby v jazycích neměly zmatek. Ale pro Slováky je v Česku používání slovenštiny úplně přirozené. Češi ji ani neberou jako cizí jazyk, je to milé. Byť se to trochu mění s tím, že teď dospívá první generace, která se už narodila v odděleném Česku nebo Slovensku. A mnozí slovenštině i méně rozumí.

Proč jste přijela studovat do Prahy?

Pocházím z malé vesnice a když jsem tam chodila na základní školu, tak jsem vůbec netušila, že existují univerzity jako Harvard, Oxford nebo Princeton. Pro mě byla metou od dětství Karlova univerzita. Byl to sen, který jsem měla. A ukázalo se, že to byl sen uskutečnitelný. Zrovna ekonomie má na Karlově univerzitě tradici a dnes i mezinárodní renomé. Náš institut IES a institut CERGE se v posledních letech pravidelně umísťují v první stovce světových ekonomických pracovišť.

Proč jste si vybrala ekonomii?

Za tím žádná zajímavá story není. Rozhodovala jsem se mezi právy a ekonomií. A došla k názoru, že osobnostně se na práva až tak moc nehodím. Nejsem dostatečně tvrdá a dravá, což je pro právnickou kariéru potřeba. A ani jsem v osmnácti nebyla ještě zcela vyhraněná, takže se mi ekonomie, se svou rozmanitostí a pestrostí, zdála jako dobrá volba.

A nelitovala jste toho nikdy?

Ne, naopak jsem objevovala to, co je na ekonomii krásné a zajímavé. Hodně i díky profesorům, které jsem měla a díky nimž jsem ekonomii poznávala.

Co je podle vás na ekonomii krásného?

Obecně to, že se snaží zlepšovat životy lidí. Hledá způsoby, jak bychom se mohli mít lépe. Zvláštnost ekonomie je v tom, že je na pomezí společenských a exaktních věd. My ekonomové se někdy tváříme, že dokážeme všechno spočítat. A používáme k tomu matematiku a další nástroje, podobně jako třeba přírodní vědy. Problém je v tom, že předmětem našeho zkoumání je chování člověka. A to je mnohdy neracionální a nepředvídatelné. Proto se ekonomové mýlí častěji než ostatní vědci používající matematiku, a někdy si to nechtějí připustit, protože k tomu omylu došli velmi sofistikovanými a přesnými metodami. Ale to na lidské chování neplatí. V tom je úskalí, ale i krása ekonomie.

Chválila jste úroveň IES na Karlově univerzitě. Vy jste se podívala i na mezinárodně prestižní školy, jako například Berkley v Kalifornii. Co vás tam překvapilo?

Američané jsou už od dětství vedeni k tomu, aby diskutovali. Kladou otázky, učí se argumentovat, vedou debaty. Když studentům přednášíte v Česku nebo obecně i v Evropě, tak většinou tiše sedí a poslouchají.

Ve vaší práci ekonomické výzkumnice hodně používáte takzvanou metaanalýzu. Co to přesně znamená a proč jste si tuto techniku tak oblíbila?

Odpovím trochu oklikou. Velkým problémem hlavně ve společenských vědách je dnes to, čemu se říká replikační krize. Totiž že se řada výsledků studií nedaří opakovat. Ono to má určitou logiku, protože na rozdíl od přírodních zákonů záleží ve společenských vědách hodně na prostředí a kontextu. Když to přeženu, tak chování lidí je jiné v USA a jiné například v Ugandě, takže se klidně může stát, že ten samý experiment uděláte v obou zemích s jinými výsledky. Druhým problémem je publikační selektivita. Tedy že si odborné žurnály vybírají k publikaci práce, které vycházejí statisticky pěkně a jiné ignorují. Takže hodně studií se do nich nedostane. Z obojího pak plyne, že když chceme porozumět nějakému jevu, tak najdeme spousty studí, které ho nějak zkoumají, ale mnohé mají rozdílné výsledky. Pak přijde na řadu metaanalýza, která všechna tato data vezme, a pokusí se z nich učinit nějaký shrnující závěr.

Proč jste si tuto statistickou metodu tak oblíbila?

Ona to byla vlastně náhoda. A jako prvního to napadlo manžela, s kterým jsme pak na řadě publikací spolupracovali. Na studijním pobytu v Helsinkách nás napadlo aplikovat meta-analýzu na to, jaký dopad mají zahraniční investice na produktivitu domácích firem. To je přesně jeden z těch problémů, kde je k dispozici řada dat, ale nedávají na první pohled jednoznačnou odpověď. Takže manžel přišel s tím, že četl něco o metaanalýze a že bychom to mohli zkusit.

Což pak může být důležitý podklad pro rozhodování politiků nebo institucí. Tak jako vaše metaanalýza vlivu letního času na úspory elektrické energie?

Přesně tak. Zavedení letního času bylo ve 20. století odůvodňováno primárně právě úsporami elektrické energie. A otázka zněla, zda to stále platí, v době, kdy máme k dispozici nové technologie, kdy lidé mnohem víc používají například klimatizaci a kdy chytrá domácnost umí spotřebu energie optimalizovat. Jinými slovy, zda má střídání času stále smysl.

A výsledek?

Došli jsme k tomu, že se ty úspory blíží nule a že dopady na spotřebu energie už nejsou relevantní. Měli jsme velkou radost, když se naše studie objevila v materiálech Evropské komise a Evropský parlament k nim při rozhodování o letním času bude přihlížet. A potěšilo nás i to, že ji do svých materiálů zařadil i americký Kongres.

V USA se o rušení letního času taky diskutuje?

Zatím jen zcela obecně a na základní úrovni. Ale ta debata se pomalu rozbíhá.

Brali jste v úvahu také další efekty, kromě úspory energie? Střídání času má přece i další náklady a benefity.

To jsme nezkoumali. A máte pravdu, že tam je celá řada dalších efektů. Například existují studie, které zkoumají, jaké dopady má posun času na lidský organismus a na lidské chování. Například se ukázalo, že to má vliv na investiční rozhodování lidí.

Řešili jste i to, jaký čas po případném zrušení zavést, jestli ten letní, nebo se vrátit k původnímu? Pro hodně lidí je to velké téma.

Mám na to jen osobní intuitivní názor. Současný zimní čas je ideálně nastaven pro člověka, který chodí spát v osm večer a budí se ve čtyři ráno, jelikož půlnoc je v rámci zimního času středem období tmy. Nejsem si jista, jesli tohle nastavení spánku skutečně odpovída dennímu režimu průměrného Evropana. . Byli jsme s manželem nedávno v Japonsku, v době, kdy tam slunce vycházelo v pět ráno a zapadalo v pět odpoledne. Což znamená, že se celý mimopracovní život odehrává v noci. A to má samozřejmě dopady na společnost i na ekonomiku. Lidi tráví víc času doma, méně utrácejí, zvyšuje se počet dopravních nehod, může to mít vliv i na kriminalitu. Japonci z toho moc šťastní nejsou. Ale zároveň je jasné, že je to velmi individuální. Někomu může vyhovovat to, že bude chodit dřív spát a bude dřív vstávat, jiný dává přednost opaku.

A vaše preference?

Podle mě by byl lepší čas letní. A z hlediska nejefektivnějšího využití slunečního světla bych čas oproti původnímu posunula nejen o jednu, ale rovnou dvě hodiny. Pak by to nejvíc odpovídalo tomu, jak dnes trávíme čas. Tedy že průměrný člověk chodí spát spíše v deset večer a vstává v šest hodin ráno.

Spolupracujete často s manželem? A jaké to je, sdílet nejen rodinu, ale i práci?

Řadu studií jsme dělali společně a mnohé zase každý sám. On se víc specializuje na měnovou politiku, mými obory jsou energetika a životní prostředí. A pracuje se nám dobře. Jen je to trochu obtížné. Ale když seženeme pro naši jedenapůlroční dceru chůvu a starší tři děti nejsou nemocné, takže jsou ve školce nebo ve škole, tak si s manželem uděláme pracovní oběd. A tam diskutujeme to, na čem zrovna pracujeme. Jinak se snažíme moc domů práci nezatahovat.

Čtyři děti? Je to ekonomicky uvážlivé rozhodnutí?

My jsme vždycky chtěli hodně dětí. A čtyři děti jsou hodně, ale spíš z pražského pohledu. My bydlíme v Litomyšli a tam to není nic zas tak neobvyklého. Jen v naší ulici o deseti domech je pět rodin, které mají tři a více malých dětí.

Proč jste se odstěhovali do Litomyšle, když oba pracujete v Praze?

Máme to tam rádi. Jezdili jsme tam za manželovou rodinou a za kamarády. A tak jsme si řekli, že by to bylo hezké místo pro život. Ono to má i ekonomické důvody, s nadsázkou řečeno. Litomyšl patří mezi města s nejnižší nezaměstnaností, kriminalitou a počtem exekucí na hlavu. Je to příjemné kulturní město, kde se děje spousta věcí a je stále co dělat. Prostě dobré místo pro život. Vlakem to zas z Prahy není tak daleko.

Oba s manželem jste ekonomové, myslíte si, že si tu kariéru zvolí i vaše děti?

Snad ne, potřebovali bychom v rodině i další profese. Třeba lékaře, právníky a přednostně někoho manuálně schopného. Ale jestli mám mluvit vážně, tak mám odpověď asi jako každý rodič. Budu ráda, když se najdou v tom, co je bude bavit.

Hodně lidí si dnes stěžuje, hlavně na politiku, a cítí obavy z budoucnosti. Co vy? Jste spíš optimistka, nebo pesimistka?

Určitě optimistka. Když se podíváte na data, tak zjistíte, že od roku 1800 se životní úroveň běžného člověka zvýšila třicetinásobně. V poslední době je ten pokrok ještě rychlejší. Ubývá chudoba, ve světě je méně násilí. Samozřejmě ekonomika se vyvíjí cyklicky, takže je nepochybné, že po období růstu přijde krize. A protože manžel pracuje pro centrální banku, tak se o tom doma často bavíme. Jak se třeba banky poučily z krize minulé, kterou některé neprošly moc dobře.

A kdy krize bude? Někteří ekonomové ji předvídají “co nevidět” už několik let. Nebudu jmenovat.

Já určitě ne. Náhodné jevy nelze predikovat a krize je typický náhodný jev. My můžeme jako ekonomové jen analyzovat situace, které v takovém případě můžou nastat. A připravit se na její dopady v různých scénářích.

Bude ta další krize velká? Mně by se to hodilo, kdybyste to řekla, protože články o tom, že se blíží velká krize, jsou v našich novinách nejčtenější.

Znovu můžu zopakovat jen to, že krize je náhodný jev. A to se týká i jejího průběhu. Ekonomické predikce pracují jenom s dostupnými informacemi, ne s křišťálovou koulí.

Potěšilo vás, že jste byla oceněna titulem Ekonomka roku?

Samozřejmě. Bylo to za akademickou činnost. Její úspěšnost jde ve vědě celkem dobře vyjádřit podle toho, kde práce vycházejí a jakou mají citovanost. Ale mě pracovně těší i jiné věci, hlavně to, když vidím, že mají naše práce nějaký reálný dopad. Jak to bylo například s metaanalýzou týkající se střídání času nebo společenských nákladů emisí uhlíku.

Jaké má postavení česká ekonomie ve světě?

Jak jsem už říkala, na institutech IES a CERGE se dělá ekonomie na světové úrovni. Naši studenti nemají problém pokračovat ve studiu na těch nejlepších světových univerzitách. A profesoři z nich zase přednášejí na Karlově univerzitě. Spolupracujeme i s nobelisty.

Blíží se konec roku. Jaké máte předsevzetí do toho příštího?

Jako matka se čtyřmi dětmi a akademička bojuji neustále s časem. Takže moje předsevzetí je mít mezi obojím větší rovnováhu. Méně ponocovat a sedět nad prací, více času si užívat dětství svých dětí. Protože to uteče a už se nevrátí.

I. Vyjádření z pohledu dosahování cíle cenové stability

Zpracoval Tomáš Havránek.[1]

I.1 Měnověpolitické rozhodnutí

Toto stanovisko začnu netradičně grafem:

Graf 1. Modelová sazba rychle roste, klientské sazby pro spotřebitele nikoli

Graf porovnává sazbu PRIBOR, na kterou reaguje náš modelový spotřebitel v g3, s efektivní klientskou sazbou, které čelí průměrný spotřebitel ve skutečnosti (konstrukci efektivní sazby vysvětlím v sekci I.3). Klientské sazby model nevidí. Kdyby viděl, jak pomalu reagují na změny naší repo sazby, implikoval by rychlejší zvyšování sazeb k normálním hodnotám. Spotřeba totiž tvoří zhruba polovinu agregátní poptávky, a bez zvyšování efektivní úrokové sazby na spotřebu tedy nedochází k adekvátnímu tlumení domácích inflačních tlaků. Technickým argumentem pro pokračování v růstu sazeb navíc je, že vztah mezi spotřebou a sazbami (byť v efektivním vyjádření) je zřejmě slabší, než předpokládá náš model – ale i většina ostatních DSGE modelů. Tento empirický vztah také rozeberu podrobněji v sekci I.3.

Avšak i při opominutí obou výše zmíněných skutečností je současná prognóza konzistentní s dalším zvýšením úrokových sazeb. I přes listopadové zastavení meziročního růstu cen potravin zůstávají proinflační rizika silná (zejména vývoj kurzu, více v sekci I.2) a byla dopředu komunikována prostřednictvím citlivostního scénáře. Mzdový balík stále roste tempem kolem 10 %, průměrná mzda reálně o 6 %, zatímco růst produktivity práce je proti ní méně než čtvrtinový (str. 23 v SZ). Přitom významné zpomalení růstu mezd historicky nenastává bez recese či značného utažení měnové politiky. Je tak otázkou času, než se větší část firem působících na českém trhu začne bránit snižování marží rychlejším zvyšováním cen. Adekvátní reakcí vpředhledící měnové politiky je v takové situaci inflační tlaky mírnit a zvýšit repo sazbu o 25 b. b. Stejně doporučuji zvýšit sazby diskontní a lombardní.

Zvýšení sazeb o 50 b. b. naopak nedoporučuji. Jakkoli se s ohledem na výše uvedené domnívám, že v této fázi cyklu by naší ekonomice slušely výrazně vyšší sazby, pohyby mohutnější než standardních 25 b. b. vytvářejí v centrálním bankovnictví dojem urgence. My v urgentní situaci nejsme, a to zejména díky tomu, že jsme se odhodlali jako jediná centrální banka v současném vyspělém světě zvyšovat sazby na řadě po sobě jdoucích jednáních. Dnes nám slabá koruna poskytuje příležitost v normalizaci sazeb pokračovat, protože dostatečné utažení měnových podmínek zatím nedoručuje ani kurz, ani klientské sazby. Páté zvýšení v řadě vypadá dramaticky, ale v historickém kontextu je v době expanze běžné. Například americký Fed zvýšil mezi lety 2004 a 2006 sazby sedmnáctkrát za sebou.

I.2 Vyjádření k vyznění situační zprávy a k prognóze

Předpovídat vývoj kurzu je disciplína obtížná (řada kolegů ekonometrů by řekla přímo nemožná). Je tedy evidentní, že od žádného modelu nemůžeme vyžadovat přesné predikce, a nemohou nás překvapit odchylky hned u dalšího čtvrtletí v řádu jednotek procentních bodů. Navíc v našem modelu nejde primárně o predikci, ale o konzistenci kurzu s dalšími veličinami, zejména implikovaným výhledem sazeb.

Co bychom ale od modelu měli chtít, je, aby jeho chyby nebyly systematické. Chyby predikce kurzu v našem modelu g3 systematické jsou, jak ukazuje následující graf. V něm zobrazuji predikci z dané situační zprávy na následující čtvrtletí, kterou srovnávám s reálným průměrem za toto čtvrtletí (skutečný kurz za první kvartál 2019 tedy přirozeně v grafu chybí):

Graf 2. Náš model systematicky nadhodnocuje kurz CZK/EUR v následujícím čtvrtletí

V grafu uvažuji jen prognózy zveřejněné po ukončení kurzového závazku, jež se všechny vychýlily ve stejném směru, a to průměrně o 50 haléřů. Naopak předexitové prognózy počítaly s tím, že konec závazku přijde později než v dubnu 2017, a proto měly na následující čtvrtletní zafixovaný kurz 27 Kč za euro. Jelikož exit přišel dříve, pozorovali jsme u těchto několika prognóz krátkodobě technické podhodnocení kurzu. To ale nesouvisí s výkonností či nevýkonností modelu jako prediktoru kurzu a neobstojí jako argument pro symetrii modelu.

Nesymetrie predikce kurzu má důležitý vliv na měnověpolitická doporučení založená na prognózách. Podle našeho pravidla palce znamená průměrná chyba 50 haléřů v příštím kvartále (a propagovaná dále), že v době rozhodování nad každou situační zprávou byl v průměru prostor pro dva další „hiky“ nad rámec toho, co tehdy prognóza doporučovala.

Ten prostor existuje i nyní. Pro dnešní rozhodování je klíčové, že prognóza počítá s průměrným kurzem v prvním čtvrtletí 2019 ve výši 25,1 Kč za euro. S ohledem na tržní vývoj se ale takový výsledek jeví jako nepravděpodobný. Distorze spojená s oslabováním koruny na konci roku se přitom nyní tolik neprojevuje. Je tomu tak i díky aktivitě Národnej banky Slovenska a Bank of Israel, které využívají arbitráže, intervenují na FX swapech a nepřímo pomáhají korunu posilovat. V lednu tedy nelze očekávat posílení koruny díky vypršení efektu konce roku. Spíše dochází k realizaci citlivostního scénáře, který volá po zvýšení sazeb dokonce o 50 b. b. Jedním standardním „hikem“ každopádně chybu neuděláme.

I.3 Tematický komentář k situační zprávě

Nejvýznamnější složkou agregátní poptávky, přes kterou měnová politika ovlivňuje inflaci, je spotřeba domácností. V našem modelu g3, stejně jako ve většině DSGE modelů používaných v centrálních bankách (na rozdíl od některých modelů s heterogenními agenty, např. Kaplan a kol., 2018), působí měnová politika na spotřebu hlavně přes mezičasovou substituci. Zjednodušeně – když reálné sazby vzrostou, budou spotřebitelé chtít spořit více a půjčovat si méně. Parametr, který vztah mezi sazbami a spotřebou v modelu řídí, je elasticita mezičasové substituce. Je to parametr klíčový a táhne hlavní výstupy DSGE modelů:

Graf 3. Elasticita substituce (EIS) rozhoduje o modelové reakci spotřeby na změnu sazeb

Čím větší elasticita, tím větší a rychlejší reakce spotřeby na změny sazeb. Z technických důvodů k simulaci v grafu výše nepoužívám model g3, ale celosvětově nejznámější DSGE model Smets a Wouters (2007), který je konstruován pro uzavřenou ekonomiku. Vliv elasticity je zřejmě v našem případě obdobný, ale ověřit to přímo nelze, protože model g3 používá logaritmickou užitkovou funkci (ve které není možné elasticitu měnit, je zafixována na hodnotě 1). Zjednodušení v podobě předpokladu logaritmické užitkové funkce je ve světě docela časté, podobně třeba jako předpoklad Cobb-Douglasovy produkční funkce.

Věrohodný odhad této klíčové elasticity (za použití mikro dat a uspokojivé identifikace) pro Českou republiku bohužel není k dispozici, a to díky trvajícím datovým omezením. V článku Havránek (2015) tedy shrnuji všechny dostupné odhady pro jiné země: 2735 koeficientů publikovaných v 169 studiích. Po očištění o různá vychýlení dostávám průměrnou elasticitu ve výši 1/3, přičemž hodnoty blízko 1 jsou v literatuře výjimečné. Ve studii Havránek a kol. (2015) pak s kolegy ukazujeme, že země s vyšší účastí domácností na akciovém trhu mají vyšší elasticitu mezičasové substituce, neboť domácnosti vystavené akciovému trhu jsou obecně finančně gramotnější a více si všímají změn úrokových sazeb.

V souhrnu se tedy zdá nepravděpodobné, že elasticita substituce pro ČR přesahuje hodnotu 1/3. Je-li rovna 1/3, pak je reakce spotřeby na změny sazby v krátkém období zhruba třetinová oproti tomu, co předpokládá g3. Opět se jedná o zjednodušení, protože v dané Eulerově rovnici vystupují očekávání růstu spotřeby a očekávání reálné sazby. Nicméně porovnání tyrkysové a zelené čáry v grafu 3 jasně dokládá, že se jedná o významný rozdíl. Spotřeba může na změny sazeb reagovat o poznání slaběji, než předpokládá náš model.

Další otázkou ohledně modelové transmise je definice slova „sazby“. Náš model má v rovnici spotřeby 3M PRIBOR, za který si ale spotřebitel nic půjčit ani uložit nemůže. Domácnosti čelí klientským sazbám, na které potom reagují přímo procesem mezičasové substituce – nebo, jak zdůrazňují Kaplan a kol. (2018), nepřímo skrze změny příjmu. Na rozdíl od PRIBORu však klientské sazby na celkové vklady a spotřebitelské úvěry od exitu klesaly:

Graf 4. Klientské sazby nejrelevantnější pro spotřebu od exitu klesají

Oba ukazatele se nacházejí poblíž svých absolutních historických minim. Měli bychom mezi sazby relevantní pro spotřebu počítat i úroky z hypoték? Ty rostou, což může obrázek změnit (i když rostou také z titulu zpřísňování makroprudenční, nejen měnové politiky). Přikláním se k tomu, že ano, neboť náklady spojené s bydlením lze v mnoha případech považovat za spotřebu, jak opakovaně argumentoval Mojmír Hampl. Velikost splátky hypotéky ovlivňuje spotřební chování domácností, jak řada z nás pozoruje z vlastní zkušenosti.

Pro ilustraci je možné sestavit hrubý ukazatel efektivní sazby, které čelí spotřeba široce definovaná, tedy včetně nákupu obydlí. Jednoduše zde vážím sazby na agregovaných úsporách domácností (což jsou náklady příležitosti spotřeby), spotřebitelských úvěrech a hypotékách dle objemu dané kategorie. Výsledkem je modrá čára v grafu 1, kterým jsme stanovisko začali. Je vidět, že růst úrokových sazeb na hypotékách od exitu převážil pokles v ostatních dvou kategoriích. I tak je ale kumulativní růst efektivní sazby pro spotřebu (kterou model nevidí) jen 0,1 p. b., zatímco pro PRIBOR (se kterým model pracuje) to bylo 1,5 p. b. Dle této logiky tedy mělo dosavadní zvyšování sazeb na spotřebu mizivý vliv a bude ho mít i v dalších měsících. (Nedávná interní analýza chyb predikce spotřeby z pera Michala Franty také poukazuje na to, že v poslední době naše prognózy dlouhodobý růst spotřeby spíše podhodnocují – jakkoli problém by se měl plně projevit až na horizontu transmise.) Předpokládáme-li, že zbytek transmise funguje bezvadně, pak je celkový transmisní mechanismus oslaben téměř na polovinu, neboť spotřeba tvoří polovinu agregátní poptávky. Zjednodušeně řečeno, jako bychom od exitu provedli jen necelé 4 „hiky“ namísto 7.

Závěrem: dostupná data o klientských sazbách končí říjnem 2018. Za listopad a prosinec už anekdotická evidence naznačuje posun u hypoték a spořicích účtů (viz také str. 28 v SZ), což zvyšuje efektivní sazbu pro spotřebu. Nelze tedy tvrdit, že transmise do spotřeby nefunguje: pouze byla v období po exitu výrazně utlumena až zastavena. Zkoumat důvody tohoto utlumení jde nad rámec krátkého stanoviska. Důležité je, že nejméně 3 poexitové „hiky“ nám díky tomu bez velkého efektu vyšuměly, aniž by to model bral v úvahu. Toto vyšumění se může brzy projevit ve vyšší inflaci oproti prognóze vzhledem k tomu, že se blíží doba, po které by měly mít tyto hiky na inflaci největší vliv. K udržení inflace na cíli bude tedy zapotřebí zvyšovat sazby na každém zasedání až do hmatatelného zvolnění tempa růstu mezd.

I.4 Dílčí připomínky a otázky

• Osmá situační zpráva je zpracována výjimečně kvalitně a srozumitelně.
• Toto stanovisko není kritikou modelu g3 – ten patří mezi nejlepší DSGE modely pro otevřené ekonomiky na světě a jsme na něj právem hrdí. Kalibrován byl jako celek, aby jeho impulzní odezvy odpovídaly realitě. Neměly by však jednotlivé parametry mít ekonomickou interpretaci? Pokud tomu tak není a například kalibrovaná elasticita mezičasové substituce neodpovídá pozorovanému chování spotřebitelů, má model skutečně mikroekonomické základy? Nebyl plnohodnotně kalibrován ještě před krizí, a nemohou se tak současné odezvy ekonomiky lišit od modelové dynamiky? Ovšem dnes je v makroekonomii moderní do DSGE modelů kopat. Já si naopak myslím, že se jedná o užitečný nástroj; poslední dobou se však více projevují také jeho omezení.
• Jedním omezením popsaným v tomto stanovisku je predikce kurzu. Na základě argumentů v sekci I.2 výše by měl v GRIPu této malé situační zprávy žlutý trojúhelník pro měnový kurz ležet zhruba v polovině pravého horního kvadrantu, nikoli poblíž počátku. Navrhuji rozšířit expertní úpravy na celý horizont prognózy tak, aby predikce kurzu byla méně tažena modelovou dynamikou a více informacemi z trhu. Jak je vidět na setrvale nízkých sazbách pro úspory domácností, arbitráž plně nefunguje ani na domácím trhu mezi spořicími účty a repo sazbou. Není potom divu, že plně nefunguje ani modelem předpokládaná arbitráž na FX trhu přes UIP podmínku. Konsensus ve finanční ekonometrii je každopádně takový, že málokterý model dokáže v predikci kurzu porazit náhodnou procházku.
• Dalším omezením je, že g3 v rovnici pro spotřebu nepracuje s klientskými sazbami. Zřejmě není proveditelné nahradit zde PRIBOR jinou sazbou, ač ten není pro spotřebu příliš relevantní (viz graf 1 na začátku stanoviska). Mohli bychom ale vytvořit malý satelitní model, třeba jen formou svázání klíčových proměnných identitami, který by s klientskými sazbami (ale třeba též s výnosy dluhopisů pro FX trh, které jsou mimochodem i na výrazně delších splatnostech níže než 3M PRIBOR, viz str. 27 v SZ) pracoval a do budoucna poskytoval „sanity check“ pro náš jádrový DSGE model?
• Kapitola III.6.1 o transmisi mi přijde psána příliš optimisticky. Problémů v transmisi (jež přitom ovlivňují polovinu agregátní poptávky) se dotýká jen poslední věta.
• Opakovaně nás překvapuje růst průměrné mzdy ve veřejném sektoru směrem nahoru; nejnovější údaj je 12 % meziročně. Prognóza říká, že se toto tempo utlumí do roku 2020 na 4 % (str. 22). Jaká je logika tohoto utlumení? Nejpozději za 2,8 roku čekáme parlamentní volby a celý horizont naší fiskální prognózy (str. 26) ukazuje, že „zdroje budou“. Model sice pracuje primárně se mzdami v tržních odvětvích, ale vyšší disponibilní příjem zvýší inflaci, i když jeho zdrojem budou peníze veřejné.
• O síle současných mzdových tlaků vypovídá lépe růst balíku mezd a mediánové mzdy (oboje s dynamikou blízko 10 %; str. 22) než růst mzdy průměrné. Stále se totiž zvyšuje zaměstnanost, přičemž firmy nabírají převážně podprůměrně placené zaměstnance. To růst průměrné mzdy podhodnocuje. Až dojde k zastavení nárůstu zaměstnanosti, průměrná mzda poroste rychleji čistě ze statistických důvodů.
• Již máme k dispozici měsíční data z katastru nemovitostí ohledně realizovaných cen domů a bytů. Údaje za říjen naznačovaly návrat ke dvojciferné meziroční dynamice, takže tato časová řada by nám mohla pomoci i v argumentaci ohledně schvalování novely Zákona o ČNB. Kdy bude možné konstruovat index CPIH na měsíční bázi? Stihneme to do zpracování příští velké situační zprávy, kde tento index publikujeme?

I.5 Reference

• Havranek, T. (2015): “Measuring Intertemporal Substitution: The Importance of Method Choices and Selective Reporting,” Journal of the European Economic Association 13(6), 1180-1204.
• Havranek, T. & Horvath, R. & Irsova, Z. & Rusnak, M. (2015): “Cross-Country Heterogeneity in Intertemporal Substitution,” Journal of International Economics 96(1), 100-118.
• Kaplan, G. & Moll, B. & Violante, G. (2018): “Monetary Policy According to HANK,” American Economic Review 108(3), 697-743.
• Smets, F. & Wouters, R. (2007): “Shocks and Frictions in US Business Cycles: A Bayesian DSGE Approach,” American Economic Review 97(3), 586-606.

Poznámky

[1] Děkuji Michalu Frantovi, Aleši Michlovi a Jiřímu Schwarzovi za diskuze. Odpovědnost za vyznění je moje.

I. Assessment against the price stability objective

Written by Tomas Havranek.[1]

I.1 The monetary policy decision

I will start this opinion unconventionally, with a chart:

Chart 1. The model interest rate is rising fast, client rates for consumers are not

The chart compares PRIBOR, to which our model consumer in g3 responds, with the effective client rate the average consumer actually faces (I explain the construction of the effective rate in section I.3). The model does not see client rates. If it saw how slowly they respond to changes in our repo rate, it would imply a faster increase in rates toward normal levels. Consumption makes up roughly half of aggregate demand, so without an increase in the effective interest rate on consumption, domestic inflationary pressures are not being damped as they should be. A further technical argument for continuing to raise rates is that the relationship between consumption and interest rates (even in effective terms) is apparently weaker than assumed by our model, and indeed by most other DSGE models. I also discuss this empirical relationship in more detail in section I.3.

But even leaving both of the above facts aside, the current forecast is consistent with a further increase in interest rates. Despite the halt in year-on-year food price growth in November, the upside risks to inflation remain strong (above all the exchange rate, see section I.2) and were communicated in advance through the sensitivity scenario. The wage bill is still growing at a pace of around 10%, the average wage by 6% in real terms, while labor productivity growth is less than one quarter of that figure (p. 23 of the Report). And historically, wage growth has not slowed much without a recession or a substantial tightening of monetary policy. It is thus a matter of time before a larger share of firms operating in the Czech market start to resist the squeeze on their margins by raising prices faster. The right response of forward-looking monetary policy here is to moderate inflationary pressures and raise the repo rate by 25 basis points. I recommend raising the discount and Lombard rates by the same amount.

By contrast, I do not recommend raising rates by 50 basis points. While, given the above, I believe that markedly higher rates would suit our economy at this stage of the cycle, moves larger than the standard 25 basis points create an impression of urgency in central banking. We are not in an urgent situation, mainly because we have resolved, as the only central bank in the advanced world today, to raise rates at consecutive meetings. Today the weak koruna gives us an opportunity to continue with rate normalization, because neither the exchange rate nor client rates are delivering enough tightening of monetary conditions yet. A fifth consecutive increase looks dramatic, but in historical context it is common during an expansion. The US Fed, for example, raised rates seventeen times in a row between 2004 and 2006.

I.2 Assessment of the message of the Situation Report and the forecast

Forecasting the exchange rate is hard (many econometrician colleagues would say outright impossible). So we cannot demand precise forecasts from any model, and errors of a few percentage points even in the very next quarter should not surprise anyone. Besides, in our model the point is not primarily forecasting but the consistency of the exchange rate with other variables, above all the implied interest rate path.

What we should want from a model, though, is that its errors not be systematic. Our g3 forecast errors for the exchange rate are systematic, as the following chart shows. In it I plot the forecast from each Situation Report for the following quarter and compare it with the actual average for that quarter (the actual exchange rate for the first quarter of 2019 is thus naturally missing from the chart):

Chart 2. Our model systematically forecasts the koruna too strong against the euro in the following quarter

In the chart I consider only the forecasts published after the end of the exchange rate commitment, all of which erred in the same direction, by half a koruna on average. The pre-exit forecasts, by contrast, assumed that the end of the commitment would come later than April 2017, and therefore had the exchange rate for the following quarter fixed at CZK 27 to the euro. Since the exit came earlier, those few forecasts briefly understated the koruna's strength, for technical reasons. But this has nothing to do with the model's performance, good or bad, as an exchange rate predictor, and it does not stand up as an argument for the symmetry of the model.

This asymmetry matters for the policy recommendations we build on the forecasts. By our rule of thumb, an average error of CZK 0.5 in the next quarter (propagated onward) means that at the time of the decision on each Situation Report there was, on average, room for two more “hikes” beyond what the forecast then recommended.

That room exists now as well. What matters for today's decision is that the forecast assumes an average exchange rate of CZK 25.1 to the euro in the first quarter of 2019. Given market developments, however, such an outcome looks unlikely. And the distortion associated with the koruna weakening at the end of the year is not very pronounced this time. That is partly thanks to the activity of the National Bank of Slovakia and the Bank of Israel, which exploit arbitrage opportunities, intervene in FX swaps, and indirectly help the koruna appreciate. In January, then, we cannot expect the koruna to strengthen as the end-of-year effect expires. If anything, the sensitivity scenario is materializing, and it calls for a rate increase of as much as 50 basis points. In any case, with one standard “hike” we cannot go wrong.

I.3 Thematic comment on the Situation Report

Household consumption is the most important component of aggregate demand through which monetary policy affects inflation. In our g3 model, as in most DSGE models used in central banks (unlike some models with heterogeneous agents, e.g. Kaplan et al., 2018), monetary policy acts on consumption mainly through intertemporal substitution. Put simply: when real rates rise, consumers will want to save more and borrow less. The parameter that governs the relationship between rates and consumption in the model is the elasticity of intertemporal substitution. It is the crucial parameter, and it drives the main outputs of DSGE models:

Chart 3. The elasticity of substitution (EIS) determines the model response of consumption to a change in rates

The larger the elasticity, the larger and faster the response of consumption to rate changes. For technical reasons, the simulation in the chart above does not use the g3 model but the world's best-known DSGE model, Smets and Wouters (2007), which is built for a closed economy. The effect of the elasticity is presumably similar in our case, but this cannot be verified directly, because the g3 model uses a logarithmic utility function (in which the elasticity cannot be changed; it is fixed at 1). The simplification of assuming a logarithmic utility function is quite common around the world, much like the assumption of a Cobb-Douglas production function.

A credible estimate of this elasticity (using micro data and satisfactory identification) is unfortunately not available for the Czech Republic, owing to persistent data limitations. In Havranek (2015) I therefore summarize all available estimates for other countries: 2,735 coefficients published in 169 studies. After correcting for various biases, I obtain a mean elasticity of 1/3, and values close to 1 are exceptional in the literature. In Havranek et al. (2015) my colleagues and I then show that countries with higher household stock market participation have a higher elasticity of intertemporal substitution, since households exposed to the stock market are generally more financially literate and pay more attention to interest rate changes.

All in all, then, it seems unlikely that the elasticity of substitution for the Czech Republic exceeds 1/3. If it equals 1/3, the short-run response of consumption to rate changes is roughly one third of what g3 assumes. Again this is a simplification, because the Euler equation in question involves expectations of consumption growth and expectations of the real rate. Still, the comparison of the turquoise and green lines in Chart 3 clearly shows that the difference is a significant one. Consumption may respond to rate changes considerably less than our model assumes.

Another question about the model transmission is the definition of the word “rates”. Our model has the 3M PRIBOR in the consumption equation, but a consumer can neither borrow nor deposit anything at that rate. Households face client rates, to which they then respond directly through intertemporal substitution or, as Kaplan et al. (2018) stress, indirectly through changes in income. Unlike PRIBOR, however, client rates on total deposits and on consumer loans have been falling since the exit:

Chart 4. The client rates most relevant for consumption have been falling since the exit

Both indicators are close to their all-time lows. Should we also count mortgage interest among the rates relevant for consumption? Mortgage rates are rising, which may change the picture (though they are also rising on account of the tightening of macroprudential policy, not just monetary policy). I lean toward yes, since housing costs can in many cases be regarded as consumption, as Mojmir Hampl has repeatedly argued. The size of the mortgage payment affects household consumption behavior, as many of us observe from our own experience.

As an illustration, I can build a rough indicator of the effective rate faced by broadly defined consumption, that is, including home purchases. I simply weight the rates on aggregate household savings (which are the opportunity cost of consumption), on consumer loans, and on mortgages by the volume of each category. The result is the blue line in Chart 1, with which this opinion opened. The rise in mortgage rates since the exit has outweighed the decline in the other two categories. Even so, the cumulative rise in the effective rate for consumption (which the model does not see) is just 0.1 percentage point, while for PRIBOR (which the model works with) it was 1.5 percentage points. By this logic, then, the rate increases so far have had a negligible effect on consumption and will go on having a negligible one in the months ahead. (A recent internal analysis by Michal Franta of errors in our consumption forecasts also points out that our forecasts have lately tended to underestimate long-run consumption growth, although the problem should show up fully only at the transmission horizon.) If we assume that the rest of the transmission works flawlessly, the overall transmission mechanism is weakened by almost one half, since consumption makes up half of aggregate demand. Put simply, it is as if since the exit we had delivered only just under four “hikes” instead of seven.

To conclude: the available data on client rates end in October 2018. For November and December, anecdotal evidence already suggests movement in mortgages and savings accounts (see also p. 28 of the Report), which raises the effective rate for consumption. So it will not do to say that transmission to consumption does not work: it was merely strongly muted, or even halted, in the post-exit period. Examining the reasons for this muting is beyond the scope of a short opinion. What matters is that at least three post-exit “hikes” have as a result fizzled out without much effect, without the model taking this into account. This fizzling may soon show up in higher inflation relative to the forecast, given that the time at which these hikes should have their greatest effect on inflation is approaching. To keep inflation at the target, it will therefore be necessary to raise rates at every meeting until wage growth slows tangibly.

I.4 Specific comments and questions

• Situation Report No. 8 is exceptionally well written and clear.
• This opinion is not a critique of the g3 model; it ranks among the best DSGE models for open economies in the world, and we are rightly proud of it. It was calibrated as a whole so that its impulse responses match reality. But shouldn't the individual parameters have an economic interpretation? If they do not, and the calibrated elasticity of intertemporal substitution, for example, does not match observed consumer behavior, does the model really have microeconomic foundations? Was it not fully calibrated back before the crisis? And might the economy's responses today therefore differ from the model's dynamics? Of course, kicking DSGE models is fashionable in macroeconomics these days. I, by contrast, think they are a useful tool. Lately, though, their limitations have been showing more too.
• One limitation described in this opinion is the exchange rate forecast. Based on the arguments in section I.2 above, the yellow triangle for the exchange rate in the GRIP risk chart of this small Situation Report should lie roughly in the middle of the upper right quadrant, not near the origin. I propose extending the expert adjustments to the entire forecast horizon, so that the exchange rate forecast is driven less by the model dynamics and more by information from the market. As the persistently low rates on household savings show, arbitrage between savings accounts and the repo rate does not work fully even in the domestic market. No wonder, then, that the arbitrage in the FX market through the UIP condition assumed by the model does not work fully either. In any case, the consensus in financial econometrics is that few models can beat a random walk at forecasting the exchange rate.
• Another limitation is that g3 does not work with client rates in the consumption equation. It is probably not feasible to replace PRIBOR with another rate there, even though PRIBOR is not very relevant for consumption (see Chart 1 at the beginning of this opinion). But could we build a small satellite model, perhaps just by tying the key variables together with identities, that would work with client rates (and perhaps also with bond yields for the FX market, which, incidentally, are below the 3M PRIBOR even at considerably longer maturities, see p. 27 of the Report) and in future provide a “sanity check” for our core DSGE model?
• Chapter III.6.1 on transmission reads too optimistically to me. Only the last sentence touches on the problems in transmission (which, after all, affect half of aggregate demand).
• Average wage growth in the public sector keeps surprising us on the upside; the latest figure is 12% year on year. The forecast says this pace will moderate to 4% by 2020 (p. 22). What is the logic of this moderation? Parliamentary elections are due in at most 2.8 years, and the entire horizon of our fiscal forecast (p. 26) shows that “the resources will be there”. True, the model works primarily with wages in market sectors, but higher disposable income will raise inflation even if its source is public money.
• The strength of current wage pressures is better conveyed by the growth of the wage bill and of the median wage (both growing at close to 10%; p. 22) than by the growth of the average wage. Employment is still rising, and firms are hiring mostly employees paid below the average, which holds measured average wage growth down. Once employment growth stops, the average wage will grow faster for purely statistical reasons.
• We already have monthly data from the Land Registry on transaction prices of houses and apartments. The October figures suggested a return to double-digit annual growth, so this series could also help us make the case for approving the amendment to the CNB Act. When will it be possible to construct the CPIH index on a monthly basis? Can we make it in time for the next big Situation Report, where we publish this index?

I.5 References

• Havranek, T. (2015): “Measuring Intertemporal Substitution: The Importance of Method Choices and Selective Reporting,” Journal of the European Economic Association 13(6), 1180-1204.
• Havranek, T. & Horvath, R. & Irsova, Z. & Rusnak, M. (2015): “Cross-Country Heterogeneity in Intertemporal Substitution,” Journal of International Economics 96(1), 100-118.
• Kaplan, G. & Moll, B. & Violante, G. (2018): “Monetary Policy According to HANK,” American Economic Review 108(3), 697-743.
• Smets, F. & Wouters, R. (2007): “Shocks and Frictions in US Business Cycles: A Bayesian DSGE Approach,” American Economic Review 97(3), 586-606.

Notes

[1] I thank Michal Franta, Ales Michl, and Jiri Schwarz for discussion. The responsibility for its message is mine.

„My v Litomyšli si občas neuvědomujeme, že žijeme v jednom z nejpříjemnějších míst v Evropě, možná i na světě. A to nejen po stránce estetické, ale i ekonomické. Samozřejmě platy máme nižší než v Praze, ale tam jsou mnohem dražší veškeré služby,“ začíná srovnání životních podmínek a dodává: „Litomyšl zároveň patří mezi pět měst v ČR s nejnižším podílem lidí v exekuci a města s vůbec nejnižší nezaměstnaností a zločinností v celé Evropě.“

Na nově příchozí pak také pozitivně působí drobné rozdíly, které s sebou život na malém městě nese. Například to, že v Litomyšli je menší míra anonymity oproti velkým městům. „V Litomyšli si nejsme navzájem cizí. Musíme se k sobě chovat slušně, protože se často potkáváme. Líbí se nám třeba, že nás často pozdraví i lidi, které neznáme, a usmějí se na nás,“ vypočítává Tomáš Havránek další pozitiva bydlení v Litomyšli. Noví obyvatelé si také všímají, že je zde čistěji a město na rozdíl od Prahy není zdevastované vandaly ani tolik pokryté psími exkrementy. Stejně tak kvitují, že místní řemeslníci si díky menší anonymitě nemohou dovolit špatnou reklamu, takže zpravidla pracují kvalitněji než v Praze, a je vidět, že je práce baví.

Život v Litomyšli s sebou ale samozřejmě nese i některá negativa. Někomu se nelíbí lavičky v zámecké zahradě, jinému parkování na náměstí, dalšímu postup ohledně výstavby dálnice. „Co nás mrzí, je zrušení porodnice a dětského oddělení nemocnice. Ale stejně věříme, že jednou se oboje do Litomyšle vrátí. Možná v soukromé podobě, ale to neznamená, že to bude pro lidi drahé. Třeba skvělá soukromá oční klinika pro děti ukazuje, že to jde. Náš starší syn má poměrně komplikovanou oční vadu a teprve v Litomyšli se mu dostalo pořádné péče,“ říká na závěr Tomáš Havránek.

A co se na životě v Litomyšli (ne)líbí vám? Napsat nám to můžete na některou z adres uvedených v tiráži.

Jak se člověku přihodí, že se stane nejcitovanějším českým ekonomem? Co pro to musí udělat?

Zejména musí mít dobré spoluautory. Články, které jsem kdy napsal, byly jen málokdy mé vlastní. To se mi stalo asi pouze dvakrát ze čtyřiceti případů, jinak jsem měl vždy spoluautory. Ať už to byli kolegové z České národní banky nebo Univerzity Karlovy, anebo to byla moje manželka, se kterou často pracujeme na společných projektech.

Dlouhá léta strávená čistě výzkumnou prací předtím, než jsem se stal poradcem v ČNB, člověka nutila snažit se konkurovat špičkovým zahraničním ekonomům. Ti musejí publikovat v nejlepších časopisech, protože to obvykle mají jako podmínku pro získání plného úvazku na univerzitě. Prosadit se v takové konkurenci je nesnadné, protože špičkové časopisy přijímají do 5 % zaslaných článků.

Česká republika je ve světových vědeckých kruzích pořád brána za „Východ“. A tak na nás zbytek světa pohlíží někdy s určitou blahosklonností, jindy naopak s větší přísností. Každopádně do lepších časopisů je téměř nemožné proniknout s analýzou ryze českých dat. Jsme moc malá země.

Hlavně jde ale o štěstí, jako vždy v životě. Jakmile se jeden článek podaří slušně publikovat, je potom snazší dostat se do dalších časopisů. Spíše si pak někdo všimne vašeho výzkumu, jako se to podařilo nám. Naše články používá například nový šéf newyorského Fedu, John Williams. Takové citace jsou hodně vidět, a tak pak váš výzkum lépe najdou a využijí další ekonomové z IMF, Bank of England nebo Harvardu.

Tomu se určitě dá jít naproti. Když jsem si prohlížel vaše publikace, všimnul jsem si, že máte i spoluautory ze zahraničí. Pomáhá to publikovat?

Určitě to pomáhá. Máme spoluautory třeba z Berkeley, což je hodně užitečné. Často jsou to i mí bývalí studenti, kteří dnes působí třeba na Cambridge nebo ve Švýcarsku a přicházejí s vlastními nápady, čím přispět do globální ekonomické debaty.

Stále jako akademik působíte a máte nové studenty. Co je učíte v kurzech makroekonomie? Nejsou dnes modely ze 70. let nepoužitelné v porovnání s tím, co děláte reálně v ČNB?

To je výborná otázka. Abych byl zcela upřímný, některé učebnicové modely, například IS-LM, jsem jako student vlastně nikdy pořádně nepochopil. Tedy ty rovnice jsou jednoduché, ale logika v pozadí nikoli. Realita vypadá i kvalitativně zcela jinak.

Na druhou stranu i současné modely používané v centrálních bankách odkazují na ty předchozí, i když byly v praxi omezeně použitelné. I proto je potřeba staré modely znát a vysvětlovat, jak se současná praxe liší od učebnicových popisů.

Například jak funguje tvorba peněz. Že se peníze nevytvářejí peněžním multiplikátorem známým z učebnice, ale činností komerčních bank, které poskytují úvěry. Že centrální banka sama o sobě nekontroluje množství peněz v ekonomice.

V době, kdy jsou úrokové sazby na nule, musí centrální banky sahat po alternativní munici. Například záporné úrokové sazby. Jak se to promítá do modelů, které používáte?

Ani takové kvantitativní uvolňování není dobře uchopitelné ani našimi nejlepšími modely. A v učebnicích už vůbec nenajdeme odpověď na poslední krizi, na kterou ale centrální banky přesto dokázaly velmi slušně reagovat.

Vyřešily ji snížením úroků. Dnes už ale není kam, kdyby přišla další krize.

Záleží na tom, jestli se bavíme o krizi podobného kalibru, jaký měla ta před deseti lety. Při takové krizi by nám nyní nestačilo, ani kdybychom měli rezervu pěti procentních bodů na úrokových sazbách. Anebo se bavíme o obyčejné recesi, kdy by možná stačily tři procentní body, na které bychom se snad do té doby mohli dostat. Záleží na tom, jak dlouho bude současná expanze trvat.

Je ale pravda, že se na to nedá spoléhat, takže se opět nevyhneme diskusi o nějakém nekonvenčním nástroji.

U nás to byl kurzový závazek, ve velkých ekonomikách to bylo kvantitativní uvolňování. Oboje nějakým způsobem zafungovalo. Osobně znám spíš výzkum dopadu kurzového závazku a ten byl podle kolegů z ČNB, Univerzity Karlovy, ale i MMF jasně pozitivní. Vždycky se ale musíte ptát, jestli byste příště nemohli použít něco ještě lepšího.

Ty se ve světě hojně odzkoušely, ale efekt nebyl nikterak slavný. Hlavně z toho důvodu, že existuje hranice, pod kterou prostě záporné sazby klesnout nemohou. Vždycky se můžete rozhodnout, že si vyberete hotovost a schováte úspory pod polštář s nulovým úrokem.

Jedna z možností, která se diskutuje už několik let, je určitý druh bonusu za výběr hotovosti. Aby lidé nehromadili hotovost, tak by se zavedl časově rostoucí bonus za výběr z bankomatu. Vyberete si například stovku, z účtu se vám strhne sto, ale z bankomatu vyjede sto pět. Ale víte, že zítra by to bylo třeba sto deset. Důležité je, že pak nemáte motivaci okamžitě hromadit hotovost.

Na toto téma existuje spousta teorie. Bonus za výběr lze nastavit tak, aby držba hotovosti byla stejně výhodná jako držba peněz na bankovním účtu i se zápornými úroky. Ale není to přirozený koncept.

Uvažuje Česká národní banka i o tom, že by využila i takzvané „vrtulníkové peníze“? Tedy že by posílala peníze přímo lidem?

Říkal bych spíše „přímá podpora spotřeby“. Ta analogie k vrtulníku pochází z anekdoty nositele Nobelovy ceny Miltona Friedmana, ve skutečnosti se ale nejedná o žádné drama.

Kdyby bylo nejhůř, tak se dá uvažovat o lecčems. S Mojmírem Hamplem máme nový akademický článek, kde detailně zkoumáme, jak by přímou podporu spotřeby bylo možné implementovat, kdyby přišla hluboká recese.

Jasně, vždycky máme k dispozici kurzový závazek, ale neměli bychom, co se týče našich nástrojů, ustrnout na místě.

Jak by taková přímá podpora spotřeby prakticky fungovala?

Hypoteticky by centrální banka mohla zavést digitální měnu a každý člověk by měl právo založit si u ČNB digitální peněženku. Ta by za normálních okolností byla zablokovaná, abychom neohrozili stabilitu našeho bankovního systému.

Během recese spojené s poklesem cen by centrální banka mohla obnovit cenovou stabilitu tím, že by lidem posílala na tento účet týdně či měsíčně nějakou částku.

To by šlo udělat už teď, k tomu není potřeba nová digitální měna.

Ano, to by šlo už nyní. Kouzlo digitální měny je v tom, že bychom mohli snadno udělat z každé transakce program. Dalo by se nastavit, že ty peníze musí být utraceny v určitém čase, jinak přestanou platit. Lze také zabránit, aby byly použity na nákup nemovitostí, aby se zamezilo vzniku bublin.

Podle výzkumů, které máme k dispozici, by to mělo silný dopad na spotřebu a zprostředkovaně na obnovení cenové stability. Navíc by to podpořilo náladu lidí, což je v krizi důležité. Jedná se o srozumitelný a jasně pozitivní nástroj.

Nemohlo by to naopak podlomit důvěru lidí, jako se to stalo při hyperinflaci v předválečném Německu nebo nedávno v Zimbabwe?

Vždy musí platit, že pro centrální banku je hlavní cenová stabilita. Lidé musí vědět, že jde o opatření určené pro hlubokou depresi a deflaci a že nebude pokračovat do nekonečna. Navíc, pokud by se ekonomika vzpamatovala rychleji a inflace zvýšila víc, než centrální banka zamýšlela, tak tlumit ceny umíme snadno růstem úrokových sazeb.

Neotevírá to tak trochu Pandořinu skřínku, když neznáme možné důsledky?

To jsem slyšel i při spuštění kvantitativního uvolňování a kurzového závazku. Jak známo, hyperinflace nenastala a podle většiny ekonomů funguje hospodářství lépe, než kdyby se tyto Pandořiny skříňky neotvíraly. Inovace jsou důležité i v centrálním bankovnictví.

Možná jen důsledky zatím neznáme. Třeba v Japonsku centrální banka skupuje akcie velkých firem, což může v budoucnosti vést k problémům, které dnes nevidíme.

Je pravda, že tyto inovativní politiky mají různá rizika v různých zemích. Třeba kvantitativní uvolňování má smysl jen u ekonomik s hlubokými finančními trhy. U nás to velký smysl nemá, protože bychom brzy skoupili velkou část dluhopisů. Konkrétně pro Japonsko by možná bylo lepší zkusit nějakou formu přímé podpory spotřeby než nekonečné nafukování bilance. Doporučuji každému, koho to zajímá, ať si přečte náš článek s Mojmírem Hamplem.

Jak víte, po celém světě se o změně inflačního cíle, který je standardně 2 %, mluví. Ne ale o snížení cíle z důvodu, že by se ho nedařilo plnit. Naopak řeč je o zvýšení, abychom měli vyšší nominální úrokové sazby, a tedy menší potřebu provádět nekonvenční měnovou politiku. Podle mého názoru ale zvýšení cíle není v souladu s udržováním cenové stability. Bylo by to spíš uznání technické neschopnosti dané centrální banky a neochoty inovovat.

My se tím dlouhodobě zabýváme a máme alternativní ukazatele inflace, kde se klade větší váha na ceny nemovitostí. Není to ale naše úloha, my si nemůžeme vymýšlet nové ukazatele inflace a tvrdit, že jsou lepší než oficiální indexy.

Technicky asi můžeme, ale bylo by to rozumné? Lidi by to mátlo, ti se řídí inflací tak, jak ji spočítá Český statistický úřad. My si můžeme konstruovat podpůrné ukazatele, kde přidáme nemovitosti, ale musíme se primárně řídit oficiální inflací dle ČSÚ. Jako podpůrný nástroj je ale index inflace s vyšší váhou cen nemovitostí užitečný.

Neděje se ale pak to, že inflace je na 2 %, ale na nemovitostech či akciích se nafoukne bublina, protože lidé tolik neutrácí za jídlo, ale spekulují na bytech? Vy to vidíte, ale v inflaci se to neobjeví a může to mást.

Růst ceny nemovitostí je primárně otázkou přiškrcené nabídky; je stále těžší cokoli postavit, což je jedním ze základních problémů naší země. Ale je pravda, že bychom v inflaci rádi viděli větší váhu nemovitostí. Ovšem náš statistický úřad je v tomto ohledu velmi progresivní, ta váha se stále zvyšuje. Každopádně na prevenci bublin máme primárně jiné nástroje.

Je někde bublina, která by mohla způsobit další krizi podobnou té poslední?

Příští krize určitě nevznikne u nás. Krize nebo recese je dána propadem důvěry mezi ekonomickými partnery, který se snadno šíří. Není to žádný pravidelný cyklus, který by kdokoli uměl předvídat. V dnešním propojeném světě může být tím katalyzátorem nedůvěry jakýkoli šok v kterékoli důležité ekonomice.

Velkou většinu globálních krizí odstartoval nějaký problém ve Spojených státech. Osobně bych tak čekal, že další zpomalení bude mít opět původ v USA. Mohou to být akcie, které jsou z historického pohledu velmi drahé. Všechno záleží na tom, jestli důvěra, která tam roste již skoro deset let, vydrží dál.

Doba trvání růstu nám neříká nic o tom, kdy přijde recese. Expanze neumírá na dlouhý věk. Co se ale od poslední expanze změnilo, je, že teď se o další krizi stále mluví. Nikdo už nečeká, že dobré časy potrvají navěky. Což samo o sobě napovídá, že recese hned tak nepřijde, a když ano, zřejmě nebude tak hluboká. Ale to jen spekuluji a můžu se dramaticky mýlit.

Na vzestupu je crowdfunding, P2P lending, kryptoměny a další technologické inovace. Lidé se snaží vyhnout tradičním finančním institucím. Neztrácí pomalu centrální banka moc ovlivňovat ekonomiku?

Centrální banka většinu z těchto aktivit reguluje. Je pravda, že s rozvojem P2P lending může být pro centrální banku v budoucnu složitější ovlivňovat třeba klientské úrokové sazby. Stále jsou to ale jen zlomky objemů úvěrů tradičních institucí. Je to hlavně kvůli tomu, že lidé chtějí mít jistotu a kontrolu, kterou tradiční prostředník, tedy banka, poskytuje. Já sám těmto inovacím fandím, používám fintechové aplikace a myslím si, že můžou v řadě ohledů změnit byznys komerčních bank a dále podpořit naše konkurenční prostředí.

Jenže baterie jsou drahé a mají omezenou životnost a kapacitu. Pomocí bojleru pak můžeme skladovat energii jen ve formě teplé vody. Existuje ale i třetí možnost: využít přebytečnou energii za slunečných dnů na těžbu bitcoinu nebo jiných kryptoměn. A za potenciálně utržené kryptoměny převedené do korun můžeme nakupovat elektřinu v noci či za špatného počasí. Z bitcoinu je baterie s neomezenou kapacitou!

Opravdu to funguje? V mezním vyjádření určitě. Jedna kilowatthodina nám při těžbě kryptoměn vydělá řádově více peněz, než kolik bychom dostali při prodeji elektřiny do sítě. I kdyby hodnota hlavních kryptoměn klesla třeba pětinásobně, bude tato strategie pořád zisková. Otázkou jsou samozřejmě fixní náklady – ceny skutečně efektivních těžebních počítačů jsou srovnatelné s velkokapacitními bateriemi.

Podobný problém jako drobní solárníci řeší i celé státy. Například Island má díky geotermálním zdrojům a malé populaci přebytek levné a čisté energie. Tu by rád vyvážel za evropské či americké ceny, což mu ale komplikuje existence Atlantiku. Takže doposud ji musel Island vyvážet v podobě zpracovaného hliníku, ale třeba i zeleniny vypěstované ve vytápěných sklenících.

Není proto divu, že i Island používá kryptoměny jako gigantickou baterii a transoceánský distribuční systém elektřiny. Přesněji řečeno, díky neviditelné ruce trhu si těžaři našli Island sami, ale výsledek je stejný. Země může využívat přebytečných zdrojů a prodávat je za ceny, které se už řádově blíží cenám elektřiny v Evropě a USA. Pro Island je to tak výhodné, že těžaři kryptoměn již prý spotřebují víc elektřiny než všechny islandské domácnosti dohromady.

Ale proč píšou centrální bankéři o bateriích? Protože je to nyní možná nejlepší užitečné použití kryptoměn, když odmyslíme jejich statut jako platidel. Upřímně, kryptoměny v podstatě nejsou měny. Nesplňují zatím ani jedno ze tří kritérií, která definují rozumné peníze. Neslouží jako uchovatel hodnoty, když jejich hodnota může kolísat o desítky procent denně. Neslouží jako zúčtovací jednotka, když téměř všichni držitelé kryptoměn svá portfolia přepočítávají zpět do konvenčních měn. A neslouží příliš jako prostředek směny, když je přijímá jen zlomek obchodníků a placení jimi je zatím spíše drahé a pomalé.

Kryptoměny byly vytvořeny jako „digitální komodity“ a musíme s nimi tedy zacházet jako s tradičními komoditami: zemním plynem, cínem, nebo kukuřicí. Některé jsou na komodity přímo navázané: například bilur, který je spojen s cenou ropy. Většinou se ale jedná o kousky kódu, které mají pro některé lidi sentimentální, ideologickou či sběratelskou hodnotu. Inu, fajn.

Řada takových sběratelů kryptoměny přirovnává k archivnímu vínu, obrazům starých mistrů, nebo vzácným poštovním známkám. Bohužel, jak už to u digitálních věcí bývá, jejich množství není úplně zafixované – na rozdíl třeba právě od obrazů starých mistrů. Nejen, že se kdykoli může objevit nová kryptoměna, která ty dosavadní technicky překoná a učiní bezcennými. Ale i množství jedné kryptoměny může náhle vzrůst, jak ukázalo vloni rozdělení bitcoinu na dvě části (tzv. „fork“ mezi bitcoinem a bitcoinem cash) či nedávné oddělení litecoin a litecoin cash.

Jak se ke kryptoměnám staví centrální banky a regulátoři? Jedna část populace na ně naléhá, aby kryptoměny regulovaly nebo rovnou zakázaly. Druhá část by naopak chtěla, aby centrální banky kryptoměnám pomohly. Což je trochu paradoxní, protože tato druhá skupina čítá i ty, kteří jinak odmítají jakékoli zásahy státních institucí. Ale vážně, proč by měla centrální banka regulovat trh s bateriemi, poštovními známkami nebo kukuřicí? Věříme v liberální přístup ke kryptoměnám: aktivně nepomáhat, ale ani neškodit.

Postavení parkovacího domu u Zahájské, o kterém se jedná, by pomohlo. Jenže dům s 30 místy navíc uleví jen spodnímu kousku náměstí. Málokdo bude chtít zaparkovat stovky metrů od obchodu, kam má namířeno. Starší lidé nebudou moci nosit své nákupy tak daleko. Pokud by byl navíc tento projekt spojen s omezením parkování na náměstí, mohl by mít za následek útlum řady obchodů a úpadek Smetanova náměstí jako přirozeného společenského jádra Litomyšle. Skutečně funkčním řešením je vybudování podzemního parkoviště pod náměstím. K tomu existuje už řadu let hotový projekt od nyní již bohužel zesnulého pana Štiky, který nechal svým vlastním nákladem za více než čtvrt milionu korun vypracovat pan Janecký. Je dokončen kompletní geologický průzkum. Parkoviště by mělo téměř 300 míst – tedy skoro tolik aut, kolik se vejde na celé náměstí. Pak by skutečně bylo možné parkování na povrchu trochu omezit a zvětšit prostor pro zahrádky kaváren, vináren a restaurací. Aniž bychom někomu ublížili, jedním tahem zlepšíme život rezidentům, majitelům obchodů a všem z nás, kteří na náměstí občas jezdíme či chodíme.

Proti projektu existují tři námitky: 1) je drahý, 2) do historického města se nehodí a 3) nelze postavit kvůli spodní vodě, starým sklepům nebo ohrožení statiky. Třetí námitku vyvrací existující průzkum a projektová dokumentace. Pro odpověď na druhou námitku se stačí podívat do zahraničí: například v samém srdci starého města ve Frankfurtu je podzemní parkoviště (Dom Römer s 480 místy); podobně v historickém centru Friedrichshafenu u Bodamského jezera (Parkhaus Am See s 327 místy). Věřím, že takové moderní řešení pro zkrášlení náměstí by přivítala i městská architektka, paní Vydrová. A nakonec – finančně se sice jedná o investici srovnatelnou se stavbou bazénu, ale s tím podstatným rozdílem, že parkoviště si na svůj provoz s přehledem vydělá.

Když je to tak výhodné, proč jsme to už dávno nepostavili? Podzemní parkoviště není nápad Tomáše Havránka, pana Janeckého ani pana Štiky. Diskutuje se o něm už od revoluce a za starostování pana Brýdla byl téměř doveden k realizaci. V roce 2018, když už na náměstí skoro zaparkovat nejde, je nejvyšší čas začít stavět.

Numerous researchers with an interest in development studies have asked whether natural resources are beneficial for long-term economic growth. Yet despite nearly three decades of intensive empirical research, no consensus has emerged.

Observing this lack of consensus, we ask the following:

• What is the typical effect of natural resources on economic growth?
• Why do the reported results differ so much?
• Are there any policy-relevant factors that have systematic importance with regard to how natural resources affect economic development?

We look at a large set of empirical studies of the natural resources-economic growth nexus using regression analysis. The results show a contradictory picture: roughly 40% of empirical papers find a negative effect (what is typically called the ‘natural resource curse’); 40% find no effect; and 20% find a positive effect of natural resources on economic growth.

We aim to summarize what we know about the quantitative effect of natural resources on economic growth based on previous empirical evidence, and provide guidance for other researchers. A somewhat tacit ambition of our research is to provide policy implications on how to manage natural resources so that societies benefit from them.

We collect 43 econometric studies, which report 605 regression estimates of the effect of natural resources on economic growth. Our definition of natural resources is point-source non-renewable resources – those extracted from a narrow geographical or economic base, such as oil, diamonds or metals.

We describe a long list of characteristics of these studies (all available in Havranek et al. 2016 ). For example, which explanatory variables are included in the models examining the effect of resources on growth? More specifically, do the empirical studies control for the country’s institutional quality (such as the World Bank’s measures of rule of law) and its potentially non-linear effect on economic growth via natural resources?

We also ask: What are the econometric methods employed? Do the studies address endogeneity issues? Are the studies published in prestigious peer-reviewed journals with many citations? Which measure of natural resources do the studies employ: measures of so-called natural resource abundance or dependence?

In our meta-analysis, we regress the previously reported estimates of the effect of natural resources on economic growth on the characteristics of data, estimation methods, and other aspects reflecting the context in which the estimates were produced.

Our research suggests only very weak support for the idea of the natural resource curse, once publication bias and method heterogeneity are taken into account. Therefore, the pessimistic prediction of some important studies in this field – that the natural resource curse is inevitable – is not warranted when all empirical evidence is considered.

Our statistical investigation of publication selection suggests that most researchers do not present results in a systematically biased manner – for example, publishing mostly negative estimates that support the notion of the natural resource curse while hiding more positive results in a ‘file drawer’. Such publication selection bias, resulting from the preference for intuitive or statistically significant results, has previously been shown to plague many fields of empirical economics.

We show that several factors systematically account for the heterogeneity in the results from studies of the effect of natural resources on economic growth:

• Controlling for institutional quality.
• Controlling for the level of investment activity.
• Differentiating between resource dependence and abundance – that is, differentiating between flows and stocks of natural resources.
• Distinguishing between different types of natural resources – in particular, oil seems to bring more benefits than other natural resources.

Especially important is the effect of institutional quality: Countries with better institutions tend to benefit much more from having a wealth of natural resources.

What should be the next steps? In our view, we know little about the effect that natural resources discoveries can have on inequality of income and wealth. In addition, more appropriate identification of the precise effect of natural resources on economic growth is vital (for example, using micro-level evidence or synthetic control methods).

Most Europeans and Americans are taught at school that daylight saving time (DST) reduces energy consumption. This common wisdom has been repeated by such august authors as Thaler and Sunstein, who praise DST in their book Nudge (Thaler and Sunstein 2008). Of course, daylight saving time was originally adopted by several countries during WWI to reduce energy use, but academic research on the extent of energy savings related to DST in a modern economy is surprisingly thin. We have gone through journal articles, unpublished working papers, energy company reports, government papers, and PhD dissertations and found 44 usable studies carried out since the pioneering Ebersole (1974) report. Unfortunately, a casual look at the literature does not help us. Estimates are all over the place, and are far from converging to a consensus value.

Note: Studies measure the effect of daylight saving time on energy use, so a negative estimate implies energy savings.

Two existing surveys of the literature – Reincke and van den Broek (1999) and Aries and Newsham (2008) – also show that different researchers obtain substantially different results. One can find evidence in support of energy savings resulting from DST, just as one can find evidence of increased energy demand associated with DST. For example, the most-cited empirical study, Kotchen and Grant (2011), concludes that, contrary to the policy’s objective, DST increases energy use. (The result might be the reason why the study receives so many citations, although it was also published in a prestigious journal, The Review of Economics and Statistics.) Aries and Newsham (2008: 1864) conclude that “the existing knowledge about how DST affects energy use is limited, incomplete, or contradictory”. Indeed, one can find contradictory results even within many individual studies, as Figure 2 demonstrates.

In a forthcoming paper, we conduct a quantitative synthesis of the literature: a meta-analysis (Irsova et al. 2018).1 Our intention is to trace the differences in results back to differences in data, methods, and potentially also general study quality. From the 44 studies on the effect of DST on energy consumption, we collect 162 usable estimates. First, we test for publication bias, which typically exagerrates results in empirical economics by a factor of 2 (Ioannidis et al. 2017). We find no publication bias whatsoever, which is a remarkable finding in itself. Yes, our dataset includes many unpublished studies, but in economics publication bias is typically found even in working papers, as many authors routinely discriminate against unintuitive and statistically insignificant results.

The lack of publication bias means that we can proceed to the main part of our analysis – an examination of why the reported estimates vary so much. To this end, we regress the estimates of the DST effect on factors associated with the context in which the estimates were obtained. For example, we include the number of maximum daylight hours in the region to which the estimate corresponds. Among other factors, we control for the frequency of data on energy use (hourly or daily), estimation technique (simulation, difference-in-differences, simple regression), definition of energy consumption (commercial, residential, lighting only), and aspects that may be related to quality (journal publication, impact factor of the outlet, number of citations).

Note: Factors are sorted from top to bottom by importance. Their combinations (models) are shown in columns sorted from left to right by usefulness. Relative usefulness is represented by column width. Blue color means that the factor contributes to finding less savings from DST.

The results show that studies published in more prestigious outlets typically report less energy savings from daylight saving time, and that countries with more summer daylight hours (that is, higher latitude) enjoy more energy savings. The frequency of data and estimation methodology are important as well.

Next, for each country in our sample we compute estimates of the DST effect conditional on best practice in the literature. Essentially, using the meta-analysis results we re-compute estimates as if they were all produced by studies using the difference-in-differences approach, hourly data, and were published in outlets with the maximum impact factor. The best-practice estimates are shown in Table 1.

Negative estimates mean that for these countries DST reduces energy consumption. For some countries with lower latitude, even in Europe, DST seems to increase the use of energy. But all estimates are statistically insignificant and very small. The mean for the entire dataset is almost precisely zero. Norway is the country with the highest benefits from DST, but even there the effect is only 0.5% during the days when DST applies, and therefore about 0.3% of annual consumption.

Daylight saving time affects 1.5 billion people around the world twice a year – sometimes fatally, as shown by studies documenting traffic accidents due to time shifts (Smith 2016). With the finding that daylight saving saves no energy to speak of, the original and still commonly used rationale for the policy falls. Perhaps DST really isn’t such a good nudge; dozens of countries have abandoned it in recent decades. Or perhaps the convenience benefits of longer evening daylight hours prevail over the inconvenience of sleep deprivation and even loss of lives resulting from traffic accidents (and possibly from an increased incidence of heart attacks and depression). Or perhaps a year-round DST would retain most of the benefits while removing the many problems associated with time shifts. We simply don’t know. We still await a study that would systematically compare all the different benefits and costs of daylight saving time.

Volební model má tři komponenty: průzkumy preferencí pro první kolo prezidentských voleb, průzkumy pro druhé kolo a kurzy sázkových kanceláří. Zahrnutí kurzů umožňuje zohlednit nejnovější informace a výsledek modelu aktualizovat každý den. Model zahrnuje všechny zveřejněné průzkumy preferencí, přičemž je váží stářím a kvalitou.

S velkou mírou jistoty lze říct, že nejvíc hlasů získá hnutí ANO. To ale nutně neznamená, že volby v pravém slova smyslu vyhraje, tedy že bude schopno vést většinovou vládu. Což souvisí s tím, že nová poslanecká sněmovna bude asi nejrozdrobenější v historii naší země, jak ukazuje model na KdoVyhrajeVolby.cz. Takže celkový výsledek voleb je zcela otevřený a rozhodnut může velmi málo.

V médiích se tento týden psalo, že Andrej Babiš oslabuje, ale z vašich agregací to nevyplývá, dokonce podpora ANO ve vaší časové řadě roste poslední tři týdny. Čím si to - i jako náruživý konzument politického zpravodajství - vysvětlujete? Sázkaři to vidí jinak než sociologové?

Už od začátku v našem modelu pozorujeme, že sázkaři vidí volební výsledek ANO slabší, než jak by to odpovídalo průzkumům. Například v létě dávaly průzkumy tomuto hnutí více než 30 %, ale sázkové kurzy ukazovaly na zisk o 5 procentních bodů slabší. Teď se rozdíl mezi sázkaři a průzkumy snižuje. Máte úplnou pravdu, že v posledních dnech nevidíme tendenci k nějakému výraznému oslabování ANO. Tu jsme pozorovali do druhé poloviny září; od té doby se modelový výsledek ANO spíše o něco zlepšil.

Co je další silný trend, který z vašich analýz vychází? Podařilo se například ČSSD nakoupnout s příchodem Lubomíra Zaorálka?

Ano, naše předpověď pro volební výsledek ČSSD skutečně rostla poměrně robustně až do druhé poloviny září, pak se však trend otočil – jako by se i do jisté míry vyčerpal vliv kauzy Čapi hnízdo na preference ANO. Od té doby také pozorujeme posilování SPD a Pirátů a jisté oslabení u ODS a KDU-ČSL.

Proč jste se vlastně rozhodli využít i model Davida Rotschilda s kurzovými sázkami? Dělali jste si předtím nějakou analýzu, jak ty české fungují, aby se na ně dalo spoléhat? Jak vlastně tyto kurzy fungují? Prostě někdo čte noviny a podle toho vypisuje kurzy, nebo je to sofistikovanější?

Sázkové kurzy jsou užitečné v tom, že do modelu přinášejí aktuální informace. Když uděláte volební průzkum, obvykle odráží skutečnost z minulého měsíce. I nejnovější průzkumy zveřejněné 16.10. budou založeny na týdny starých datech. Kurzy stanovují sázkové kanceláře na základě svého úsudku, ale samozřejmě velkou roli hraje, na koho lidé skutečně sázejí. Jako ekonomce se mi libí, že tyto predikce jsou na rozdíl od průzkumů podloženy skutečnými obchody. Když se objeví zásadní informace, která může výsledek ovlivnit, někteří lidé využijí starých kurzů a vsadí si. Tím se kurz dostane blíže k realitě. Samozřejmě ten český sázkový trh není tak hluboký jako třeba v USA, proto je nutné kurzy vzít jen jako doplněk k průzkumům.

Jsou nějaké agentury, kterým při sestavování svých dat dáváte menší nebo dokonce žádnou relevanci? Napadá mě třeba Medea Research, která odhadla Piráty na více než 10% a napak ODS šoupla pod 6%…

To je dobrá otázka. Používáme všechny zveřejněné volební modely z posledních dvou měsíců a všem dáváme nenulovou váhu. Netroufám si komentovat kvalitu jednotlivých průzkumů, ale mohu říct, že bereme v úvahu například stáří, počet respondentů a členství agentury v SIMAR.

Co vás vlastně při čtení českých předvolebních průzkumů nejvíc překvapuje? Máte v ně důvěru?

Překvapují mě velké rozdíly mezi jednotlivými průzkumy, které jsou myslím o poznání větší, než je běžné v zahraničí. Ale je to jen můj dojem, na datech jsem ten rozdíl netestovala. Důvěru v průzkumy do jisté míry mít musím, protože náš vlastní model je z části jejich váženým průměrem.

Velké pozdvižení vyvolal zářijový průzkum CVVM, který přisoudil ANO 31%. Před čtyřmi roky měla měsíc před volbami ČSSD také 30%, ale jakoby se zapomínalo, že průzkumy odráží aktuální věci, mají zpoždění… Jsou tohle hlavní chyby i v interpretaci výzkumů?

Přesně, jak říkáte! Navíc průzkumy jsou většinou tvořeny na vzorku kolem jednoho tisíce lidí, mají určitou chybovost. Jak jsme se ale už bavili, mám dojem, že ty rozdíly jsou větší, než by odpovídalo nějaké statistické odchylce. Ale konkrétně CVVM dělá výzkumy velmi dobře, jejich metodologie je dlouhodobě konzistentní.

Nejsou průzkumy přeceňované?

Už vzhledem k tomu zpoždění, které jste zmínil, není možné, aby průzkum zveřejněný dnes přesně odhadl volební výsledky. Takže pokud něco takového od průzkumu chceme, tak ho určitě přeceňuje. My věříme, že náš model bude v průměru přesnější než většina volebních průzkumů, mimo jiné proto, že bere v úvahu aktuální vývoj pomocí kurzů sázkových kanceláří. Ale například šance, že budeme lepší než úplně všechny průzkumy, je ze statistického pohledu minimální, protože velkou roli hraje i náhoda.

Proč jste se vlastně rozhodla přivézt do ČR projekt typu FiveThirtyEight? A jak dlouho a s kolika lidmi jste KdoVyhrajeVolby.cz vyvíjeli?

Jako náruživého konzumenta politického zpravodajství, jak jste to předtím hezky řekl, mi chyběl nějaký jednoduchý agregátor průzkumů. Když se dlouho neobjevoval, tak jsme si řekli, že to zkusíme sami, a navíc přidáme i sázkové kurzy. Ten koncept je vlastně docela jednoduchý a množství potřebného času záleží jen na tom, kolik práce si dáte na technických detailech modelu. Základ týmu tvoří 3 lidé, ale rady jsme dostali od řady kolegů. Hlavní práce začala probíhat po skončení semestru, tedy v červenci, a stránku KdoVyhrajeVolby.cz jsme spustili na konci srpna.

Budete s projektem pokračovat i nadále, směrem k prezidentským volbám?

Ano, to bychom rádi, pokud budeme mít čas na potřebné změny v modelu. Jedním z problémů je dvojkolová volba, ale asi teď nebudeme čtenáře obtěžovat se statistickými technikáliemi. Nějak to vyřešíme!

Jaká byla vlastně odezva na váš web?

Překvapilo nás, kolik lidí se na stránky každý den vrací – je jich kolem 5 000 a ten počet stále stoupá. Spíš jsme si mysleli, že to bude zajímavé pro pár amatérských nadšenců do politiky, jako jsme my, a že se na to třeba podívají jednou týdně. Takže jsme rádi, že to lidem přijde užitečné. Nejprve jsme měli na stránce jen jednoduchou agregaci volebních modelů, ale čtenáři si vyžádali přepočet na mandáty a vývoj v čase. Postupně chceme přidávat další prvky, pokud budeme mít kapacitu. Zatím ji nemáme.

Už jste vyřešili, jak do něj integrovat sociální sítě? Pokud ano, jak?

Upřímně řečeno jsem zatím neměla čas se tomu věnovat. Možná tedy pro další volby.

Vy se agregaci a analýze výzkumů věnujete i ve své ekonomické praxi, jsou tam výrazné podobnosti? Nejsou průzkumy veřejného mínění přece jen méně uchopitelné?

Agregace volebních průzkumů je pro mě skutečně jen koníček, ze kterého mám pouze radost. Živím se ekonomickým výzkumem. Méně uchopitelné pro mě ty průzkumy jsou, ale základní koncept je podobný: máte nějaký výsledek výzkumu a jeho standardní chybu. S tím pak pracujete dále a můžete použít stejné statistické metody, které se používají v ekonomii nebo zejména v medicíně.

Když se na volební kampaň podíváte z pohledu ekonomky, co o ní soudíte? Jak třeba vnímáte debatu o platech? Nebo o odměnách pro učitele či penzích?

Při srovnání platů učitelů s platy ostatních profesí a v ostatních zemích je s podivem, že naše školství ještě vypadá tak, jak vypadá. Tedy docela dobře. My máme například naše starší děti ve školce Křesomyslova na Praze 4, kde dokážou úžasné věci i s minimem financování (pokud se tam tato pochvala náhodou vejde, tak bych Vám byla velmi vděčná). Takže to zvyšování platů ve školství snad bude pokračovat i po volbách. Co se týče penzí, jednou asi budeme muset přejít na systém, kdy budou pracující přispívat přímo na důchod svých rodičů. Bylo by to spravedlivější a podpořilo by to porodnost. Samozřejmě je nutné zachovat solidaritu s těmi, kteří děti mít nemohli. Jakoukoli změnu však bohužel dost možná zablokují černí pasažéři současného systému. S manželem se připravujeme na to, že na důchod od státu nedostaneme nic, ačkoli přispívat budeme celý život, protože ta demografická aritmetika je neúprosná. Naše generace bude možná pracovat až do smrti, s tím se musíme všichni smířit.

Co naopak podle vás strany opomíjejí, na co nekladou dostatečný důraz?

Kromě neřešené reformy důchodového systému jsou to třeba i platy ve vysokém školství, nejen tedy v mateřských, základních a středních školách. O tom se příliš nemluví, přitom odborný asistent na univerzitě třeba v Praze se bez vedlejšího příjmu prakticky neuživí. Asistenti pak odcházejí učit třeba na střední školy.

Patříte s manželem mezi nejcitovanější české ekonomy, čemu se nejčastěji věnujete? Nepletu-li se, jsou to témata na hony vzdálená politice…

Manžel pracuje v ČNB, věnuje se teď spíše měnové politice a dalším věcem, které jsou z mého pohledu poměrně nudné 😊. Mě baví nejvíce ekonomie energetiky a životního prostředí. Hodně se ale také věnuji metodologii syntézy výzkumu, což právě šlo velmi dobře využít při agregaci volebních modelů, jak jste ostatně již myslím zmiňoval. Říká se tomu meta-analýza. Nedávno jsme třeba s kolegy publikovali meta-analýzu, která ukazuje, že letní čas v současném světě již nijak nešetří energii. S kolegy z Berkeley jsme zase zkoumali náklady emisí oxidu uhličitého. Člověk má potom samozřejmě velkou radost, když vaši práci použije v praxi třeba někdo na druhém konci světa. Nebo když se o výzkumu může pobavit s nositeli Nobelovy ceny, jako třeba letos v létě na setkání v Lindau, kde jich bylo 18.

Máte čtyři děti, pracujete. Jak vnímáte debatu o rodinách v Česku a o slaďování soukromého a pracovního života? Není to jen spousta řečí, ale skutek utek? Co ze své zkušenosti či od známých cítíte, že by pomohlo matkám s malými dětmi?

Pomohlo by, kdyby stát aktivně podporoval práci z domova (tzv. home office) namísto toho, že zaměstnavatelům a zaměstnancům v tomto ohledu hází klacky pod nohy. Home office je to jednoduchá cesta, jak levně a účinně pomoci rodinám s dětmi. Měla by to být absolutní priorita pro nového ministra práce. Samozřejmě pracovat s dětmi nebude jednoduché nikdy, vždycky musíte něco obětovat, jak dobře víte sám, když máte 3 děti. Ale s větším počtem dětí to někdy je paradoxně jednodušší, protože děti si hrají spolu. Ekonomové tomu říkají výnosy z rozsahu. Ale stejně je potom obtížné dohodnout třeba nějakou schůzku, jak ukázalo i složité dohadování na tomto rozhovoru.

A jak vnímáte roli žen v české politice? Mělo by jich tam být víc? I za cenu kvót například?

Kvóty vedou k tomu, že strany hledají kandidátky k okrase volebních lístků. Spíše než kvóty by pomohla ještě větší transparence politického života, včetně otevření všech jednání a smluv, které by mohlo některé diskuze a procesy umravnit a zcivilnit. Nedivím se, že většinu žen současná politická „macho“ kultura příliš nepřitahuje.

Už delší dobu ji štvalo, jak moc se tuzemské průzkumy veřejného mínění před každými volbami od sebe lišily.

Navíc postrádala to, co znala ze zahraničí – přehledný souhrn různých průzkumů, který by pomohl s orientací v tom, které straně se zrovna daří a které ne.

Proto si ho s dvojící kolegů sama vytvořila a nepřímo se tak zapojila do volebního zpravodajství.

„Překvapilo nás, kolik lidí se na stránky každý den vrací – je jich kolem pěti tisíc a ten počet stále stoupá. Spíš jsme si mysleli, že to bude zajímavé pro pár amatérských nadšenců do politiky, jako jsme my,“ říká jednatřicetiletá vědkyně.

1. Měnověpolitické doporučení

Srpnové zvýšení sazeb podpořilo správnost načasování exitu z kurzového závazku, aby následný vývoj klíčových veličin podpořil i správnost načasování prvního zvýšení sazeb. Koruna je stabilní, prognóza inflace se naplňuje a konjunktura českého hospodářství zesiluje. V takto komfortní situaci je možné začít se připravovat na okamžik, kdy nebývalá souhra příznivých vnitřních i vnějších podmínek skončí, což je hlavní podstatou tohoto stanoviska. Chceme-li nadále používat úrokové sazby jako hlavní nástroj stabilizace ekonomiky, budeme potřebovat dostatečný polštář v podobě vyšších sazeb před příští recesí. Průměrná potřeba uvolnění měnové politiky v reakci na recesi je 5,5 procentních bodů (používám zde data za USA prezentovaná ve studii Reifschneider, 2016, neboť v ČR ani v eurozóně jsme nezažili mnoho standardních cyklů snižování sazeb). Pokud bychom tedy zvyšovali sazby v průměru každé druhé měnověpolitické jednání, dostaneme se na tuto hodnotu až v roce 2023.

Očekávání, že nynější konjunktura skončí před rokem 2023, je pro mě dodatečným argumentem pro strmější trajektorii zvyšování sazeb, než jaká je prezentována v situační zprávě. Zchlazení nyní naší ekonomice těžko uškodí (po krizi také zřejmě došlo k oslabení transmise z mezibankovních do klientských sazeb; Havránek a kol., 2016) a v těžších časech se nám potom bude hodit větší prostor pro uvolňování měnových podmínek. Navíc se domnívám, že míra přehřátí českého hospodářství je větší, než nám napovídají oficiální statistiky HDP a inflace, jejichž konstrukce plně neodráží všechny rysy moderní ekonomiky.

Meziroční růst HDP i přes svou zvyšující se dynamiku dosud neodpovídá euforii pozorované u většiny podniků a spotřebitelů. Jedním z důvodů může být, že v současné digitalizované ekonomice dokáže HDP hůře a hůře zachycovat hodnotu produktů (viz např. Mokyr, 2014; Hulten a Nakamura, 2017).[2] Stejně tak je možné, že publikovaná inflace stále méně reflektuje skutečnou kupní sílu peněz[3] s tím, jak se výdaje domácností přesouvají do položek, které ve spotřebním koši zahrnuty nejsou nebo mají příliš malou váhu. Spotřeba roste robustně, ale přesto nás překvapuje její slabší dynamika ve srovnání s reálným růstem objemu vyplacených mezd. Klasickým „podezřelým“ jsou ceny nemovitostí, jejichž váha v oficiálním spotřebním koši činí i přes nedávné zvýšení stále pouze 1,4 % (přičemž např. tabák má 5% váhu). Lze přitom argumentovat, že nákup zejména první nemovitosti představuje z pohledu řady domácností spíše spotřebu než investici (Hampl a Havránek, 2017a).

Nabízí se proto zvyšovat sazby výrazněji než o pouhých 0,25 p. b. implikovaných citlivostním scénářem prognózy (který se naplňuje lépe než základní scénář), ale to by zřejmě nebylo optimální z hlediska komunikace a dopadů do reálné ekonomiky (prudší než nutné zabrzdění) i finanční stability (problémy stávajících dlužníků při strmějším nárůstu úroků). Považuji tak za lepší pokračovat s normalizací jistě, ale pomalu. Zvýšení sazeb též vyjádří důvěru v sílu české ekonomiky po skončení kurzového závazku. Doporučuji tedy zvýšit repo sazbu na 0,5 %, lombardní sazbu na 0,75 % a depo sazbu ponechat na 0,05 %.

2. Vyjádření k vyznění SZ a prognóze

Nová situační zpráva je jako obvykle kvalitně zpracována. Zpětně oceňuji vybudování citlivostního scénáře pro minulou zprávu, stejně jako tamější upřímnou diskuzi asymetrie obsažené v základním scénáři aktuální prognózy: efekty kvantitativního uvolňování ECB zahrnuty jsou, ale dlouhodobá překoupenost na trhu s korunou nikoli, čímž máme prognózu kurzu vychýlenou směrem k silnějším hodnotám. Důsledkem je pozvolnější trajektorie zvyšování sazeb v situační zprávě, než jakou považujeme za pravděpodobnou. Problém této asymetrie, která uměle prohlubuje naši závislost na politice ECB (jelikož koruna posílí méně, než předpokládá model, budeme si moci dovolit rychlejší zvyšování sazeb i během QE ECB), si uvědomuje i odborná veřejnost, jak bylo patrné ze čtvrtletního setkání s analytiky.

Zkusme efekty dlouhodobější překoupenosti do základního scénáře listopadové prognózy experimentálně zakomponovat. Experimentální je koneckonců i naše nynější zahrnutí efektů kvantitativního uvolňování ECB. Stínové sazby, které se k tomuto účelu používají, lze odhadnout kdekoli v intervalu (−0,5; −8), jak bylo několikrát na měnových jednáních diskutováno. Protože správný výpočet stínových sazeb je nejednoznačný, síla funkčnosti úrokové parity po krizi je nejasná (Borio a kol., 2016) a na stínových sazbách ani nelze provádět arbitráž, nemůže nám tento přístup dát víc než kvalitativní příběh. Pokusme se o podobně kvalitativní, ale explicitní příběh v prognóze i u překoupenosti, což nám pomůže minimálně v komunikaci navenek (těžko budeme moci zveřejnit trajektorii kurzu, dokud jí sami nebudeme věřit). Snad by v tomto ohledu mohla pomoci sekce bankovních obchodů tím, že by se podílela na prognóze kurzu; další variantou může být použití výnosů dluhopisů namísto stínových sazeb či ještě větší expertní tlumení stínových sazeb. Přímočarým, ale jen částečným řešením je povýšení citlivostního scénáře na základ prognózy, neboť překoupenost potřebujeme modelovat na celém horizontu prognózy (nikoli jen 1–2 čtvrtletí dopředu).

3. Vlastní téma: jak uvolnit měnové podmínky v příští recesi

Za klíčovou měnověpolitickou otázku však nepovažuji, kdy a jak pokračovat ve zvyšování sazeb – i kdybychom dnes zvýšili repo o 0,5 p.b. či zvyšování odložili na další zasedání, efekty na inflaci budou zhruba podobné a projeví se za dlouhou dobu (průměr publikovaných odhadů transmise v ČR naznačuje, že největšího efektu na ceny dosáhne změna sazeb za 15 měsíců; Havránek a Rusnák, 2013). Nečekaný nárůst inflace lze vždy rychle zkrotit odprodejem devizových rezerv. Obtížnější bude plnit náš primární mandát v případě, že do příští recese nestihneme zvýšit sazby na dostatečnou hodnotu (ať už uvažujeme výše uvedených 5,5 % dle zkušeností Fedu, nebo třeba „jen“ 4 %). Vidím značné riziko, že i při výše doporučované rychlé normalizaci sazeb příště opět narazíme na nulu. K tomu mě vedou tři pozorování: 1) rovnovážná reálná úroková míra se může nacházet pod námi předpokládaným 1 %, 2) i při předpokladu 1% rovnováhy nás pravděpodobně bude nulová hranice v budoucnu svazovat 30–40 % času (Kiley a Roberts, 2017), 3) současná konjunktura v USA bude už za dva roky nejdelší v dějinách, resp. od počátku měření v roce 1854.

Podle výpočtů Goldman Sachs je statistická pravděpodobnost recese v USA již v příštích dvou letech 25 %. Je možné, že budoucí cyklus bude vypadat zcela jinak, než co nám naznačují statistiky z minulosti, a že ke krizi nedojde ani do 5 let. Možná opravdu platí, že tentokrát po velké recesi a s lepší regulací je to jiné, že Evropu čeká zlatá dekáda a že nekonvenční nástroje měnové politiky již nebudeme potřebovat. Spoléhat na to ale nelze a je vhodné využít nynější nebývale klidnou situaci k přípravě strategie uvolnění měnové politiky v krizi. Vzhledem k tomu, že krize přijde náhle a příprava strategie může spolu s implementací zabrat i několik let, je lepší mít plán připravený „v šuplíku“, a to včetně konkrétních podmínek, za kterých bychom byli ochotni k nekonvenčním nástrojům přistoupit, aby proticyklické působení měnové politiky bylo co nejúčinnější.

V této části navážu na materiály o nekonvenční měnové politice, které sekce měnová předkládala bankovní radě v letech 2009–2015. Zaměřím se na nové poznatky, které v těchto materiálech nemohly být reflektovány. Pro účely strategie by bylo každopádně nutné pro každý nový nástroj zpracovat detailní studii uskutečnitelnosti, na což není ve stanovisku poradce místo. Odzkoušenou první volbou je kurzový závazek – jeho výhody dobře známe (viz např. Brůha a Tonner, 2017), takže v tomto materiálu budu hrát roli ďáblova advokáta a zaměřím se na jeho nevýhody, a naopak výhody ostatních nástrojů. Náš první pobyt na nulové hranici sazeb dopadl dobře, ale příště budeme domácími i zahraničními odborníky hodnoceni mnohem přísněji právě i vzhledem k existenci nových nástrojů. Nevýhod kurzového závazku lze vymyslet nejméně pět:

1. Byl často prezentován jako „atomové tlačítko“, které jsme použili v době, kdy naší ekonomice hrozil propad do deflační spirály. To nemusí být situace, kdy se příště dostaneme na nulovou hranici sazeb.
2. Neumožňuje jemné ladění ekonomiky. Teoreticky je možné měnit hladinu kurzu častěji, ale tím odbouráváme jednu z hlavních deviz této politiky, a to stabilitu a jistotu, kterou do ekonomiky přinesla – měněný závazek přestává být závazkem. Navíc vlivy změn hladiny kurzu je o něco těžší modelovat než vlivy změn úrokových sazeb (jak ukázala ne zcela naplněná teoretická predikce průsaku kurzu do cen).
3. Doprovodným efektem kurzového závazku jsou záporné sazby na mnoha segmentech trhu, často docela hluboké, nad nimiž přitom měnová politika nemá přímou kontrolu.
4. Opakované oslabení kurzu (zejména v reakci na negativní šok, který by symetricky ovlivnil celou Evropu) by bylo trpce vnímáno našimi obchodními partnery.
5. Oslabení koruny má negativní psychologické konotace. Jedná se o tak nepopulární nástroj, že by jeho opakované užití mohlo nepřímo ohrozit nezávislost ČNB.[4]

Nacházíme-li se v situaci, kdy hrozí recese, úrokové sazby jsou na nule a prognóza implikuje další potřebu uvolnění měnových podmínek, máme vedle kurzového závazku další tři technicky proveditelné možnosti. První je dobře známá a často používaná, další dvě využívají nedávné inovace v oblasti FinTechu a ekonomické teorie (ignoruji zde zcela klasické kvantitativní uvolňování à la FED a ECB, neboť v našich podmínkách přebytku likvidity a relativně mělkého trhu ho v souladu s předchozími materiály sekce měnové nepovažuji za užitečné; nákup dluhopisů na nulové hranici měnověpolitických sazeb by navíc stejně vedl k záporným sazbám na těchto dluhopisech).

3.1. Vysezení s forward guidance

V době rozhodnutí o zavedení kurzového závazku byl hlavním disentním proudem v bankovní radě, expertním aparátu ČNB a odborné veřejnosti prosazován názor, že období nízké inflace je třeba „vysedět“ – tedy dále neuvolňovat měnové podmínky, snad s výjimkou závazku ponechání sazeb na nízké hladině (forward guidance). Takový postup považuji za optimální v případě, že implikované podstřelení inflačního cíle je krátkodobé a v rámci tolerančního pásma. Čím rychleji budeme v době konjunktury zvyšovat sazby, tím spíše nám v krizi vysezení postačí. Bohužel se mi zdá nepravděpodobné, že si s tímto přístupem vystačíme, protože v té době nám zřejmě bude chybět stále dost k dosažení potřebného polštáře u měnověpolitických sazeb, a podstřelení cíle tedy bude významné. Každé takové vysezení recese navíc znamená ztráty pro společnost a zejména pro nízkopříjmové skupiny (v recesi se zvyšuje nerovnost, viz např. Hampl a Havránek, 2017b). Forward guidance je potom extrémně účinná v běžných makroekonomických modelech, ne však tak úplně v praxi a některých rozšířeních těchto modelů (McKay a kol., 2016).

3.2. Přímá podpora spotřeby

Materiály o nekonvenčních nástrojích pro BR zmiňovaly Friedmanův koncept „helicopter drop of money“, tedy přímé zasílání peněz spotřebitelům. Hlavním argumentem proti němu je, že se jedná o kvazifiskální opatření: centrální banka by na zavedení takového nástroje musela spolupracovat s vládou, například financováním daňových úlev, čímž by ohrozila svoji nezávislost. V posledních letech však řada centrálních bank začala uvažovat o zavedení digitální měny, která by doplnila hotovost a poskytla domácnostem přímý přístup k rozvaze centrální banky (dobré shrnutí poskytují Bordo a Levin, 2017). Pokud by centrální banka tuto inovaci – vůbec ne nutně na bázi blockchain – zavedla, mohla by v případě potřeby povzbuzovat spotřebu domácností přímo tímto způsobem bez nutnosti spolupráce vlády.

Samotná digitální měna emitovaná centrální bankou je stále z řady důvodů poměrně kontroverzní myšlenkou (Hampl, 2017). Digitální měna však pro tento účel snad ani není nutná v situaci, kdy centrální banka spravuje centrální evidenci účtů. Technicky je možné každému člověku, který je v evidenci uveden, zasílat na jeden z jeho účtů měsíčně určitou částku. Bude-li tento úmysl komunikován s dostatečným předstihem, všichni občané budou mít čas zřídit si alespoň jeden účet u libovolné banky, čímž se do registru dostanou. Tím by bylo navíc dosaženo pozitivního vedlejšího efektu v podobě zvýšení finanční inkluze.

Ve standardním makroekonomickém modelu nemá taková „přímá podpora spotřeby“[5] velký efekt zejména proto, že model uvažuje spotřebu jako funkci permanentního důchodu (nikoli současného příjmu), který by se v souvislosti s těmito relativně drobnými transfery změnil jen málo. Otázkou je, zda by občané ve skutečnosti značnou část takového transferu „po keynesovsku“ nespotřebovali. Gechert a Rannenberg (2017) ukazují, že dle typického odhadu v literatuře můžeme očekávat uspoření zhruba poloviny transferu.

Tento problém lze do značné míry řešit právě využitím omezeného typu digitální měny, resp. digitální peněženky, odkud by šlo platit za spotřební zboží (nikoli např. nakupovat investiční statky) a kam by nebylo možné převádět dodatečné prostředky, aby nedocházelo k odlivu depozit z účtů u komerčních bank. Prostředky zaslané do těchto peněženek by mohly mít omezenou platnost, aby občany více motivovaly ke spotřebě. Tím se sice neřeší substituce, v rámci níž by spotřebitelé mohli uspořit větší procento ze svých ostatních příjmů, ale i tak by se mělo jednat o uspokojivě fungující nástroj (teoreticky efektivní bude vždy, budou-li transfery dostatečně velké). Jeho velkou výhodou je, že ovlivňuje přímo spotřebu, a odpadá tak nejistota ohledně transmise mezi několika veličinami.

Hlavní nevýhodou přímé podpory spotřeby je stále dopad na nezávislost ČNB. Na rozdíl od kurzového závazku by tato politika jistě byla populární, možná však až příliš; mohla by být vnímána jako podpora vlády, a to silněji než standardní uvolňování měnové politiky. Přímou podporu spotřeby lze přirovnat k dividendě placené akcionářům, neboť centrální banka je národní instituce, ve které má každý občan demokratické země teoreticky stejný podíl. Jakkoli snad dává toto přirovnání ekonomický smysl a ukazuje, že stejně jako v případě kurzového závazku by nešlo o „utrácení“ veřejných prostředků, naznačuje také svým způsobem nebezpečí pro budoucí nezávislost ČNB (viz zkušenost Švýcarské národní banky).

Přímá podpora spotřeby by měla okamžité a stoprocentní dopady do hospodaření ČNB, neboť účetně by se jednalo o čistou ztrátu. Výhodou oproti kurzovému závazku je, že by velikost ztrát byla dopředu známa – navíc protistranou by byly tuzemské domácnosti, nikoli finanční instituce s převážně zahraničními vlastníky. Účetní hlediska jsou však druhořadá v porovnání s měnověpolitickými cíli; ztrátu lze navíc dlouhodobě kompenzovat vyšším důrazem na výnos při správě devizových rezerv, tedy zejména navýšením podílu akcií v investiční tranši portfolia (tomuto tématu se podrobně věnoval Jiří Schwarz ve stanovisku ke 3. SZ 2017). Fondy největších privátních univerzit západních zemí, které jsou objemem řádově srovnatelné s investiční tranší našich rezerv, vykazují dlouhodobě výnosy kolem 10 %.

3.3. Bonus za výběr hotovosti

Nejstandardnějším nestandardním nástrojem měnové politiky jsou záporné sazby, jejichž efekty umíme teoreticky dobře modelovat. Zkušenostem centrálních bank, které je implementovaly, jsem se věnoval ve stanovisku ke 2. SZ 2016. Tyto zkušenosti nejsou ani teď nijak oslnivé, zejména proto, že potenciál využití záporných sazeb je omezený: dostanou-li se pod jistou úroveň, firmy a spotřebitelé začnou vybírat peníze z bankovních účtů a skladovat je v hotovosti. Ve výše zmíněném stanovisku jsem tuto úroveň sazeb pro ČR odhadoval na −1,5 %; Kolcunová (2017) nověji a rigorózněji odhaduje −1 %. Potenciál 4 „cutů“ k dobru nevyvažuje trojí negativa záporných sazeb: 1) problémy pro banky, které nemohou plně promítnout záporné mezibankovní sazby do klientských sazeb na depozita, 2) problémy pro penzijní fondy a pojišťovny, které nemohou bezrizikově dosahovat kladného výnosu z aktiv, a 3) nepopularitu u střadatelů, kterým vadí záporné nominální sazby více než záporné sazby reálné, na kterých ekonomicky záleží a které jsou záporné dlouhodobě.

Existuje poměrně přímočará (i když v ekonomické teorii teprve nedávno artikulovaná) metoda, jak dolní hranici u záporných sazeb odstranit, a tím z nich vytvořit skutečně účinný a užitečný nástroj. Tou metodou je časově proměnný bonus za výběr hotovosti (Agarwal a Kimball, 2015), který je stanoven centrální bankou tak, aby se efektivní výnos z držby hotovosti rovnal měnověpolitické sazbě. Vybírá-li tedy banka od ČNB hotovost v období záporných sazeb, dostane hotovosti o něco více, než kolik jí bude odečteno z účtu (a naopak, když hotovost vkládá, bude jí účtován poplatek). Lze zajistit, že v situaci záporných sazeb je pak stejně výnosné držet peníze na účtu i v hotovosti, neboť bonus za výběr hotovosti se postupně zvětšuje. Není tedy zapotřebí zneplatňovat či kolkovat bankovky s vylosovaným sériovým číslem, jak bylo občas navrhováno, nebo omezovat využívání hotovosti jinými, často drastickými způsoby (Rogoff, 2017). Řešením není hotovost zakazovat či její objem redukovat, ale naopak řízeně zvětšovat a další dějství ponechat plně na tržních mechanismech.

Tímto jednoduchým způsobem se vytvoří de facto směnný kurz mezi hotovostí a elektronickými penězi,[6] který se postupně vrátí na paritu poté, co se měnověpolitická sazba dostane ze záporných hodnot (zde stručně shrnuji argumenty prof. Kimballa z University of Colorado, který v rámci svého loňského turné po centrálních bankách vyspělých zemí prezentoval detailně i v ČNB technické nuance tohoto přístupu). Pak je možné na krizi reagovat hluboce zápornými sazbami, které mohou při oživení růst nad nulu o to rychleji – v kontrastu se sazbami zaseklými na nulové hranici po mnoho let. Dá se očekávat, že při uplatnění takové politiky by se zpočátku prosadilo Greshamovo pravidlo: protože hotovost bude méně hodnotná (spotřebitel získá při výběru z bankomatu více hotovosti, než kolik mu bude odečteno z účtu), budou spotřebitelé platby v hotovosti preferovat. Je ale pravděpodobné, že obchodníci by postupně platby v hotovosti z vlastní iniciativy omezovali, resp. povolovali pouze pro malé částky. Konečným efektem by tedy bylo naopak zrychlení přirozeného odumírání hotovostních transakcí, což by dále zvýšilo efektivitu měnové politiky.

To však stále neřeší výše uvedené zápory záporných sazeb: ztráty bank, ztráty penzijních fondů, nepopularita opatření. Nízké úrokové sazby budou vždy znamenat problém pro finanční stabilitu; specifikem sazeb záporných je obtížnost jejich přenosu na klientské sazby u depozit, což ohrožuje vysokou ziskovost bank a vyvolává jejich (a jejich analytiků) silný a trvalý odpor k této politice. V praxi však pozorujeme záporné klientské sazby u velkých vkladů. Dále lze stabilitě bank pomoci tím, že poskytneme každé bance nezáporný úrok na rezervy v objemu, který odpovídá např. součinu průměrné mzdy a počtu klientů. Jinými slovy, banky by spotřebitelům mohly v každé situaci nabídnout nezáporně úročený běžný účet, jehož limit bude stačit pro standardní použití včetně inkasních plateb.

Záporné sazby (včetně důsledků pro pojišťovny a penzijní fondy) ve velké části finančního trhu jsme si vyzkoušeli během doby trvání kurzového závazku a v některých případech i po jeho ukončení. Je tedy pravděpodobné, že se tento efekt dostaví znovu v dalším období využití nestandardních nástrojů u nás či v našem okolí. Výhodou bonusu za výběr hotovosti je kontrola nad těmito sazbami a rychlejší návrat k rovnovážné hodnotě po skončení krize, takže celkový dopad na penzijní fondy a střadatele může být i pozitivní.

3.4. Implikace nových nástrojů pro inflační cíl

Kvůli hrozbě setrvale omezující spodní hranice sazeb navrhuje řada ekonomů zvýšení inflačního cíle ke 4 %, tedy částečnou rezignaci na cíl cenové stability z důvodu technické neschopnosti. Možnost využití přímé podpory spotřeby či bonusu za výběr hotovosti naopak implikuje nadbytečnost kladného inflačního cíle, který slouží převážně právě jako rezerva před omezením měnové politiky na nulové hranici sazeb. Je sice pravda, že růst CPI skutečnou inflaci do jisté míry nadhodnocuje, jelikož nebere dostatečně v úvahu zlepšování kvality zboží a substituci, ale velikost nadhodnocení je nejasná (určitě nepředstavuje 2 procentní body). Na druhou stranu může ale CPI inflaci naopak podhodnocovat mimo jiné proto, že jsou z něj vyloučeny rychleji rostoucí ceny nároků na budoucí spotřebu, zejména ceny nemovitostí (Hampl a Havránek, 2017a). Celkově je tedy možné pracovat s tím, že CPI měří kupní sílu peněz zhruba správně – všichni ho tak každopádně používáme.

Neomezuje-li nás dolní hranice sazeb, je možné cílovat kupní sílu peněz tak, aby zůstávala v dlouhodobém průměru zcela konstantní (což Bordo a Levin, 2017, označují v této souvislosti za „skutečnou cenovou stabilitu“).[7] Takový operační rámec by byl velmi příjemný pro spotřebitele a firmy tím, že by z měny vytvořil dokonalý uchovatel hodnoty: koruna dnes by měla stejnou kupní sílu jako koruna za 10 let, resp. kdykoli do přijetí eura. Odstranění této nejistoty by domácnostem usnadnilo spoření na penzi. Kredibilní cílování cenové hladiny (jehož je cílování konstantní kupní síly peněz speciálním případem) má navíc tu výhodu, že v krizi funguje jako pevná kotva, která znemožní vznik deflační spirály; občasná mírná deflace pak hospodářství neuškodí. Pokles cen vyvolá podstatně silnější reakci měnové politiky, než jaká by nastala v režimu cílování inflace, kde je pro měnovou politiku relevantní budoucí změna cen bez ohledu na jejich minulý vývoj. Přechod na cílování stabilní kupní síly peněz by znamenal okamžité náklady pro ekonomiku, zejména pak určité zvýšení nezaměstnanosti (kvůli nominální rigiditě mezd), ale řada ekonomů soudí, že by se jednalo o náklady pouze přechodné. V každém případě by taková změna musela přijít v rostoucí fázi cyklu, kdy nezaměstnanost nepředstavuje tak velký společenský problém.

Hlavní nevýhodou cílování rostoucí cenové hladiny obecně je obtížná komunikace vůči veřejnosti (viz užitečné shrnutí ve studii Böhm a kol., 2011), která by měla potíže pochopit, proč centrální banka jeden rok usiluje o inflaci 1 % a další rok o 3 %. Cílování stejné kupní síly peněz je ale naopak komunikačně ještě jednodušší než cílování inflace, protože právě konstantní cenovou hladinu většina obyvatel vnímá jako skutečnou cenovou stabilitu. Představa takové změny politiky je na centrálněbankovní poměry odvážná, avšak zřejmě méně odvážná než zavedení de facto směnného kurzu mezi hotovostí a elektronickými penězi v krizi. Dospějeme-li tedy jednou k názoru, že bonus za výběr hotovosti je realizovatelný, bylo by užitečné přejít zároveň i na cílování současné kupní síly peněz. První bez druhého je pro veřejnost obtížně přijatelné; druhé bez prvního (s výjimkou přímé podpory spotřeby) je technicky neproveditelné. Bylo by tudíž vhodné obojí spojit do jednoho balíčku, který by najednou rozšířil možnosti měnové politiky v krizi a zároveň přiblížil naši definici cenové stability jejímu intuitivnímu pojetí.

Jakkoli není potřebné zapisovat se do učebnic centrálního bankovnictví tím, že jako první zavedeme přímou podporu spotřeby či bonus za výběr hotovosti, jsou oba tyto nástroje podle mého čtení literatury již nyní použitelné a v krizi pravděpodobně dostatečně efektivní (zerjména pak jejich kombinace).[8] Posouzení jejich legislativních a implementačních výzev v českých podmínkách pak přesahuje rámec stanoviska poradce k situační zprávě. Toto posouzení a případná implementace by zabraly dohromady možná i několik let (včetně potenciálních změn legislativy, které by snad byly zapotřebí pro komfortnější provádění přímé podpory spotřeby), a proto je myslím vhodné se o strategii stimulace ekonomiky v příští krizi začít bavit dříve, než se objeví první náznaky zpomalení růstu v rámci cyklu.

4. Dílčí poznámky a otázky k SZ

• Také malá situační zpráva se po faceliftu čte lépe. Dobrá práce!
• Pozorovaná data o růstu HDP a mezd byla velmi výrazně nad prognózou. Překvapuje mě, jak málo tyto zásadní informace mění výhled inflace a sazeb v situační zprávě.
• Náš letošní růst HDP (více než 8 % anualizovaně od začátku roku) je podle dostupných dat nejvyšší na světě, což působí poněkud podezřele – a to ještě následuje po výrazné revizi srovnávací základny v předchozích letech směrem nahoru. Existují kromě EET, náběhu kodiaqa a počtu pracovních dní ve druhém čtvrtletí jednorázové faktory, které by tuto bezprecedentní letošní akceleraci pomohly vysvětlit?
• Situační zpráva počítá pro příští čtvrtletí s mezikvartálním poklesem HDP. Je možné pokusit se nastínit, jak by zhruba vypadala implikovaná trajektorie sazeb, kdybychom předpokládali, že reportovaný růst za první pololetí byl z poloviny fundamentální a bude pokračovat anualizovaně 4% tempem? Tedy že čekáme jen částečnou regresi k normálu. To by stále implikovalo růst HDP za celý rok 2017 přes 6 %.
• Jakkoli čtenář chápe, proč je modelový kurz na horizontu predikce ještě silnější než v minulé SZ, úplně dobrý příběh to nedává i proto, že pozorovaný kurz je relativně stabilní (a to ještě počítá s hikem nad rámec prognózy). Mnoho centrálních bank se o prognózu kurzu vůbec nesnaží a předpokládají fixní hodnotu. Dávám ke zvážení, zda by vzhledem k problémům s predikcí kurzu nemohla SZ vždy obsahovat citlivostní scénář, kde by koruna posilovala jen tempem rovnovážné apreciace (1,5 % ročně). Takový scénář samozřejmě nebude modelově konzistentní, ale zdál by se mi užitečný.
• Vzhledem k překoupenosti koruny a slabší arbitráži u úrokové parity se domnívám, že osud kvantitativního uvolňování ECB je pro trajektorii našich úrokových sazeb o poznání méně relevantní, než jak by tomu bylo za normálních okolností. Autonomie naší měnové politiky je větší, než implikuje aktuální prognóza.
• Je možné pokusit se vyčíslit, jaký dopad na NAIRU bude mít srpnové zpřísnění podmínek pro dlouhodobě nezaměstnané? Jedná se o poměrně významné opatření (snížení dávek pro neaktivní žadatele o třetinu).
• Může mít na NAIRU za jinak stejných okolností vliv i posilování koruny? Vzhledem k velkému počtu volných pracovních míst v ČR a vysoké nezaměstnanosti v jižním křídle eurozóny by dostatečně silná koruna, a tedy i česká výplata přepočtená do eur, mohla začít lákat pracovní sílu vedle východu i z jihu Evropy.
• Rád bych v SZ viděl graf vývoje eurových sazeb, které v našem modelu skutečně vstupují a vstupovaly do podmínky úrokové parity. Na str. 10 je graf stínových sazeb, které jsou ale v modelu kombinovány se sazbami tržními s určitou vahou, přičemž tato váha se v čase mění. Změna váhy je přitom stejná, jako kdybychom změnili výpočet stínových sazeb. Vzhledem k významu prognózy kurzu pro náš model se přimlouvám za další posílení transparentnosti v této oblasti.
• Čtenář SZ si může klást otázku, jak velký přínos má predikce finančního účtu (pravý graf na str. 22), když predikována je jen malá část položek.

Reference

• Agarwal, R. a Kimball, M., 2015: “Breaking Through the Zero Lower Bound,” IMF Working Papers 15/224.
• Böhm, J., J. Filáček, I. Kubicová a R. Zamazalová (2011): “Price-Level Targeting – A Real Alternative to Inflation Targeting?” CNB Research and Policy Notes 1/2011.
• Bordo, M. a A. Levin (2017): “Central Bank Digital Currency and the Future of Monetary Policy.” NBER Working Paper No. 23711.
• Borio, C., R. McCauley, P. McGuire a V. Sushko (2016): “Covered Interest Parity Lost: Understanding the Cross-Currency Basis.” BIS Quarterly Review, September 2016, 45-64.
• Brůha, J. a J. Tonner (2017): “The Exchange Rate Floor as an Instrument of Monetary Policy: An Ex-Post Assessment of the Czech Experience.” CNB Working Papers 4/2017.
• Gechert, S. a A. Rannenberg (2017): “Which Fiscal Multipliers Are Regime-Dependent? A Meta-Regression Analysis.” Journal of Economic Surveys, v tisku.
• Hall, R. a R. Reis (2017): “Achieving Price Stability by Manipulating the Central Bank’s Payment on Reserves.” NBER Working Paper No. 22761.
• Hampl, M. (2017): “Central Banks, Digital Currencies and Monetary Policy in Times of Elastic Money.” Přednáška pro Official Monetary and Financial Institutions Forum Roundtable, Londýn, 11. 7. 2017.
• Hampl, M. a T. Havránek (2017a): “Should Inflation Measures Used by Central Banks Incorporate House Prices? The Czech National Bank’s Approach.” CNB Research and Policy Notes 1/2017.
• Hampl, M. a T. Havránek (2017b): “Nerovnost neroste,” čnBlog, 15. 5. 2017.
• Havránek, T., Z. Iršová a J. Lešanovská (2016): “Bank Efficiency and Interest Rate Pass-Through: Evidence from Czech Loan Products,” Economic Modelling 54(1), 153-169.
• Havránek T. a M. Rusnák (2013): “Transmission Lags of Monetary Policy: A Meta-Analysis.” International Journal of Central Banking 9(4), 39-75.
• Hulten, C. a L. Nakamura (2017): “Accounting for Growth in the Age of the Internet: The Importance of Output-Saving Technical Change.” NBER Working Paper No. 23315.
• Kiley, M. a J. Roberts (2017): “Monetary Policy in a Low Interest Rate World.” Brooking Papers on Economic Activity, v tisku.
• Kolcunová, D. (2017): “Estimating the Effective Lower Bound for the Czech National Bank's Policy Rate.” Diplomová práce, Institut Ekonomických studií UK, září 2017.
• McKay, A., E. Nakamura a J. Steinsson (2016): “The Power of Forward Guidance Revisited.” American Economic Review 106(10), 3133-3158.
• Mokyr, J. (2014): “Secular Stagnation? Not in Your Life.” VoxEU, 11. 8. 2014.
• Reifschneider, D. (2016): “Gauging the Ability of the FOMC to Respond to Future Recessions.” Finance and Economics Discussion Series 2016-068, Board of Governors of the Federal Reserve System.
• Rogoff, K. (2017). “Dealing with Monetary Paralysis at the Zero Bound.” Journal of Economic Perspectives 31(3), 47-66.

Poznámky

[1] Děkuji Vítu Bártovi, Janu Filáčkovi, Michalu Frantovi, Kamilu Galuščákovi, Daně Hájkové, Simoně Malované, Petru Polákovi, Jiřímu Schwarzovi, Milanu Šimáčkovi, Janu Vlčkovi a Michalu Vodrážkovi za diskuzi k tématům v tomto stanovisku. Odpovědnost za jeho vyznění nesu sám.

[2] Řadu nových produktů a služeb v digitální ekonomice je možné využívat za nízkých či nulových nákladů. Tím přispívají málo do statistik, ačkoli mohou významně ovlivňovat skutečnou životní úroveň domácností.

[3] V mnoha oborech sice ceny rostou velmi mírně, ale výrazně se prodlužují termíny dodání. Například dodavatelé montovaných domů nezdražují, ale pokud si u nich nyní člověk dům objedná, postaví mu ho až za 3 roky. Statistická cena domu je stejná, ale hodnota pro spotřebitele menší, protože ho lze začít používat později.

[4] Smyslem nezávislé centrální banky je, aby v případě potřeby činila velmi nepopulární kroky. Pokud má ale k dispozici několik nástrojů, které jsou potenciálně podobně efektivní, představuje popularita nástroje také měřítko, které by měla brát na zřetel, aby zbytečně neohrožovala své postavení ve společnosti – a tím i budoucí schopnost provádět důležitá nepopulární opatření. Navíc v krizi je důležité pozvednout též náladu domácností.

[5] Zřejmě by nebylo komunikačně taktické nazývat takovou politiku „penězi z vrtulníku“ (viz Bernankeho rozšířená přezdívka „Helicopter Ben“ na základě jediného projevu z roku 2002). U tohoto i příštího nástroje tedy používám termíny, které se mi zdají významově podobné, avšak psychologicky povzbudivější než názvy zažité.

[6] Tento směnný kurz již nyní v praxi existuje, ale obvykle je pro obchodníky hodnotnější hotovost, a proto preferují, když zákazník platí tímto způsobem. Bonusem za výběr hotovosti by se situace otočila: místo omezení na platby kartou bychom častěji viděli omezení na platby v hotovosti (např. „hotovostní platby jen do 100 Kč“).

[7] Hall a Reis (2017) ukazují, že centrální banka může stabilní cenové hladiny dosáhnout jednoduše indexováním sazeb očekávanými cenami. Shrnutí je zde: http://econlog.econlib.org/archives/2017/03/ricardo_reis_on.html.

[8] Proč tedy žádná centrální banka ještě neopustila inflační cílování ve prospěch cílování stabilní kupní síly peněz v kombinaci s občasným využitím přímé podpory spotřeby a bonusu za výběr hotovosti? Filozofie obou nástrojů je sice stará, ale do prakticky realizovatelné podoby byly přivedeny až v posledních dvou letech. Neobjeví-li se nepřekonatelné překážky, jako první je zřejmě zavede centrální banka malé vyspělé země (podobně jako v případě inflačního cílování), neboť velké centrální banky čelí silnějšímu tlaku setrvačnosti ze strany veřejnosti a institucionální tradice. I proto trvalo 22 let od prvotního příkladu Nového Zélandu, než bylo inflační cílování oficiálně zavedeno ve Spojených státech.

1. Monetary policy recommendation

The August increase in rates supported the case that the exit from the exchange rate commitment was timed correctly. May the subsequent behavior of the key variables support the timing of the first rate increase in the same way. The koruna is stable, the inflation forecast is materializing, and the boom in the Czech economy is gathering strength. In such a comfortable situation it is possible to start preparing for the moment when this unprecedented alignment of favorable domestic and external conditions comes to an end, which is the main substance of this opinion. If we want to go on using interest rates as the main tool for stabilizing the economy, we will need a sufficient cushion of higher rates before the next recession. The average easing of monetary policy needed in response to a recession is 5.5 percentage points (I use here the US data presented in Reifschneider, 2016, since neither the Czech Republic nor the euro area has been through many standard rate-cutting cycles). So if we raised rates on average at every other monetary policy meeting, we would not reach that value until 2023.

The expectation that the current boom will end before 2023 is for me an additional argument for a steeper path of rate increases than the one presented in the Situation Report. Some cooling now will hardly hurt our economy (transmission from interbank rates to client rates also apparently weakened after the crisis; Havranek et al., 2016), and in harder times we will then be glad of more room for easing monetary conditions. On top of that, I believe the Czech economy is more overheated than the official GDP and inflation statistics suggest, since their construction does not fully reflect all the features of a modern economy.

Year-on-year GDP growth, despite its rising momentum, still does not match the euphoria observed among most firms and consumers. One reason may be that in today's digitalized economy GDP is getting worse and worse at capturing the value of products (see, e.g., Mokyr, 2014; Hulten and Nakamura, 2017).[2] It is equally possible that published inflation reflects the true purchasing power of money less and less[3] as household spending shifts into items that are not included in the consumption basket or carry too small a weight. Consumption is growing robustly, and yet we are surprised by its weaker momentum compared with the real growth of the wage bill. The classic “suspect” is property prices, whose weight in the official consumption basket, despite a recent increase, is still only 1.4% (while tobacco, for example, has a 5% weight). And it can be argued that the purchase of a home, especially a first home, is from the viewpoint of many households consumption rather than investment (Hampl and Havranek, 2017a).

An obvious option, then, is to raise rates by more than the mere 0.25 percentage point implied by the sensitivity scenario of the forecast (which is materializing better than the baseline scenario), but that would probably not be optimal in terms of communication, of the impact on the real economy (a sharper braking than necessary), or of financial stability (problems for existing borrowers if interest costs rose more steeply). I therefore consider it better to continue the normalization surely but slowly. A rate increase will also express confidence in the strength of the Czech economy after the end of the exchange rate commitment. I thus recommend raising the repo rate to 0.5%, the Lombard rate to 0.75%, and leaving the discount rate at 0.05%.

2. Assessment of the message of the Report and the forecast

The new Situation Report is, as usual, well put together. In retrospect I appreciate the construction of the sensitivity scenario for the previous Report, as well as the honest discussion there of the asymmetry contained in the baseline scenario of the current forecast: the effects of the ECB's quantitative easing are included, but the long-standing overboughtness of the koruna market is not, which leaves our exchange rate forecast biased toward stronger values. The result is a more gradual path of rate increases in the Situation Report than we consider likely. The problem with this asymmetry, which artificially deepens our dependence on ECB policy (since the koruna will appreciate less than the model assumes, we will be able to afford faster rate increases even during the ECB's QE), is one the professional community is aware of too, as was evident from the quarterly meeting with analysts.

Let us try to build the effects of the longer-lasting overboughtness experimentally into the baseline scenario of the November forecast. After all, our current inclusion of the effects of the ECB's quantitative easing is experimental too. The shadow rates used for this purpose can be estimated anywhere in the interval (−0.5; −8), as has been discussed several times at monetary policy meetings. Because the correct calculation of shadow rates is ambiguous, the post-crisis strength of interest rate parity is unclear (Borio et al., 2016), and shadow rates cannot even be arbitraged, this approach cannot give us more than a qualitative story. Let us attempt a similarly qualitative but explicit story in the forecast for the overboughtness as well, which will help us at least in external communication (we can hardly publish an exchange rate path until we believe it ourselves). Perhaps the Financial Markets Department could help here by taking part in the exchange rate forecast; another option may be to use bond yields instead of shadow rates, or to damp the shadow rates even more by expert judgment. A straightforward but only partial solution is to promote the sensitivity scenario to the baseline of the forecast, since we need to model the overboughtness over the entire forecast horizon (not just one or two quarters ahead).

3. My own topic: how to ease monetary conditions in the next recession

I do not, however, regard when and how to continue raising rates as the key monetary policy question. Even if we raised the repo rate by 0.5 percentage point today, or postponed the increase to the next meeting, the effects on inflation would be roughly similar and would show up only after a long time (the average of published estimates of transmission in the Czech Republic suggests that a change in rates has its greatest effect on prices after 15 months; Havranek and Rusnak, 2013). An unexpected rise in inflation can always be tamed quickly by selling off foreign exchange reserves. It will be harder to fulfill our primary mandate if we do not manage to raise rates to a sufficient level before the next recession (whether we have in mind the 5.5% mentioned above, based on the Fed's experience, or, say, “just” 4%). I see a considerable risk that even with the fast rate normalization recommended above, we will hit zero again next time. Three observations lead me to this: 1) the equilibrium real interest rate may lie below the 1% we assume, 2) even assuming a 1% equilibrium, the zero bound will probably constrain us 30 to 40% of the time in the future (Kiley and Roberts, 2017), 3) in two years' time the current boom in the US will be the longest in history, or at least since measurement began in 1854.

According to Goldman Sachs calculations, the statistical probability of a US recession within the next two years alone is 25%. It is possible that the future cycle will look completely different from what past statistics suggest, and that no crisis will come even within 5 years. Maybe it really is true that this time, after the Great Recession and with better regulation, things are different, that a golden decade awaits Europe, and that we will never need unconventional monetary policy tools again. But we cannot count on that, and it is appropriate to use the current, unusually calm situation to prepare a strategy for easing monetary policy in a crisis. Given that a crisis comes suddenly, and that preparing a strategy, together with implementing it, can take several years, it is better to have a plan ready “in the drawer”, including the specific conditions under which we would be willing to resort to unconventional tools, so that the countercyclical effect of monetary policy is as strong as possible.

In this section I build on the materials on unconventional monetary policy that the Monetary Department submitted to the Bank Board between 2009 and 2015. I focus on new findings that could not have been reflected in those materials. For the purposes of a strategy it would in any case be necessary to prepare a detailed feasibility study for each new tool, for which there is no room in an advisor's opinion. The tried and tested first choice is the exchange rate commitment. We know its advantages well (see, e.g., Bruha and Tonner, 2017), so in this material I will play devil's advocate and focus on its disadvantages, and conversely on the advantages of the other tools. Our first stay at the zero lower bound turned out well, but next time domestic and foreign experts will judge us much more strictly, precisely because the new tools now exist. One can think of at least five disadvantages of the exchange rate commitment:

1. It was often presented as the “nuclear button”, which we used at a time when our economy was threatened with a slide into a deflationary spiral. That need not be the situation in which we next arrive at the zero lower bound.
2. It does not allow fine-tuning of the economy. In theory the level of the exchange rate can be changed more often, but that erodes one of the main virtues of this policy, namely the stability and certainty it brought to the economy: a commitment that keeps being changed stops being a commitment. Besides, the effects of changes in the level of the exchange rate are somewhat harder to model than the effects of changes in interest rates (as shown by the theoretical prediction of exchange rate pass-through to prices, which was not fully borne out).
3. A side effect of the exchange rate commitment is negative rates in many segments of the market, often quite deep, over which monetary policy has no direct control.
4. A repeated weakening of the exchange rate (especially in response to a negative shock affecting all of Europe symmetrically) would be viewed bitterly by our trading partners.
5. A weakening of the koruna has negative psychological connotations. It is such an unpopular tool that its repeated use could indirectly threaten the independence of the CNB.[4]

If we find ourselves in a situation where a recession looms, interest rates are at zero, and the forecast implies a further need to ease monetary conditions, we have, besides the exchange rate commitment, three more technically feasible options. The first is well known and often used; the other two exploit recent innovations in FinTech and in economic theory (I ignore entirely classic quantitative easing a la the Fed and the ECB here, since in our conditions of surplus liquidity and a relatively shallow market I do not, in line with the Monetary Department's earlier materials, consider it useful; besides, buying bonds with policy rates at the zero bound would lead to negative rates on those bonds anyway).

3.1. Sitting it out with forward guidance

At the time of the decision to introduce the exchange rate commitment, the main dissenting current in the Bank Board, in the CNB's expert staff, and among the professional community pushed the view that the period of low inflation should be “sat out”: that is, that monetary conditions should not be eased any further, except perhaps for a commitment to keep rates at a low level (forward guidance). I consider such an approach optimal when the implied undershooting of the inflation target is short-lived and within the tolerance band. The faster we raise rates during the boom, the more likely it is that sitting it out will be enough for us in a crisis. Unfortunately it seems unlikely to me that we will get by with this approach, because by then we will probably still be well short of the needed cushion in policy rates, and the undershooting of the target will therefore be significant. Every such sitting out of a recession also means losses for society, and especially for low-income groups (inequality rises in a recession, see, e.g., Hampl and Havranek, 2017b). Forward guidance, in turn, is extremely effective in standard macroeconomic models, but not quite so effective in practice, or in some extensions of those models (McKay et al., 2016).

3.2. Direct support of consumption

The materials on unconventional tools for the Bank Board mentioned Friedman's concept of a “helicopter drop of money”, that is, sending money directly to consumers. The main argument against it is that it is a quasi-fiscal measure: to introduce such a tool the central bank would have to cooperate with the government, for example by financing tax relief, and would thereby endanger its independence. In recent years, however, a number of central banks have started to consider introducing a digital currency that would complement cash and give households direct access to the central bank's balance sheet (a good summary is provided by Bordo and Levin, 2017). If the central bank introduced this innovation (not at all necessarily blockchain-based), it could, when needed, stimulate household consumption directly in this way without any need for government cooperation.

A digital currency issued by the central bank is itself still, for a number of reasons, a fairly controversial idea (Hampl, 2017). But a digital currency is perhaps not even necessary for this purpose when the central bank administers the central register of accounts. Technically it is possible to send a certain amount each month to one of the accounts of every person listed in the register. If this intention is communicated sufficiently far in advance, all citizens will have time to open at least one account at any bank of their choosing, which gets them into the register. This would also achieve a positive side effect in the form of greater financial inclusion.

In a standard macroeconomic model, such “direct support of consumption”[5] does not have a large effect, mainly because the model treats consumption as a function of permanent income (not current income), which these relatively small transfers would change only a little. The question is whether citizens would not in fact consume a substantial part of such a transfer “in Keynesian fashion”. Gechert and Rannenberg (2017) show that by the typical estimate in the literature we can expect roughly half of the transfer to be saved.

This problem can be dealt with to a large extent precisely by using a limited type of digital currency, or rather a digital wallet, from which one could pay for consumer goods (but not, for example, buy investment assets) and into which no additional funds could be transferred, so that deposits would not flow out of accounts at commercial banks. The funds sent to these wallets could have a limited period of validity, to give citizens more motivation to consume. True, this does not deal with substitution, whereby consumers could save a larger percentage of their other income, but even so it should be a satisfactorily functioning tool (in theory it will always be effective as long as the transfers are large enough). Its great advantage is that it affects consumption directly, removing the uncertainty about transmission between several variables.

The main disadvantage of direct support of consumption remains the impact on the independence of the CNB. Unlike the exchange rate commitment, this policy would certainly be popular, perhaps too popular; it could be perceived as support for the government, more strongly so than standard monetary easing. Direct support of consumption can be likened to a dividend paid to shareholders, since the central bank is a national institution in which every citizen of a democratic country in theory holds an equal share. While this comparison perhaps makes economic sense, and shows that, just as with the exchange rate commitment, no “spending” of public funds would be involved, it also hints, in its own way, at the danger to the future independence of the CNB (see the experience of the Swiss National Bank).

Direct support of consumption would have an immediate, one-hundred-percent impact on the CNB's financial result, since in accounting terms it would be a pure loss. An advantage over the exchange rate commitment is that the size of the losses would be known in advance; what is more, the counterparty would be domestic households, not financial institutions with mostly foreign owners. Accounting considerations are secondary, however, compared with monetary policy objectives; and the loss can be compensated over the long run by putting more emphasis on return in managing the foreign exchange reserves, above all by raising the share of equities in the investment tranche of the portfolio (Jiri Schwarz dealt with this topic in detail in the opinion on Situation Report No. 3, 2017). The endowments of the largest private universities in Western countries, which are of the same order of magnitude as the investment tranche of our reserves, report long-run returns of around 10%.

3.3. A bonus for cash withdrawals

The most standard nonstandard tool of monetary policy is negative rates, whose effects we can model well in theory. I covered the experience of the central banks that have implemented them in the opinion on Situation Report No. 2, 2016. Even now, that experience remains unimpressive, mainly because the potential of negative rates is limited: once they fall below a certain level, firms and consumers start withdrawing money from bank accounts and storing it in cash. In the opinion mentioned above I estimated this level of rates for the Czech Republic at −1.5%; Kolcunova (2017) more recently, and more rigorously, estimates −1%. The potential of having 4 “cuts” in hand does not outweigh the three drawbacks of negative rates: 1) problems for banks, which cannot fully pass negative interbank rates through to client rates on deposits, 2) problems for pension funds and insurers, which cannot earn a positive return on assets risk-free, and 3) unpopularity among savers, who mind negative nominal rates more than negative real rates, though it is the real ones that matter economically and that have been negative for a long time.

There is a fairly straightforward method (though one articulated in economic theory only recently) for removing the lower bound on negative rates and thereby turning them into a genuinely effective and useful tool. That method is a time-varying bonus for cash withdrawals (Agarwal and Kimball, 2015), set by the central bank so that the effective return on holding cash equals the monetary policy rate. So when a bank withdraws cash from the CNB in a period of negative rates, it receives somewhat more cash than is deducted from its account (and conversely, when it deposits cash, it is charged a fee). It can be ensured that with negative rates it is then equally profitable to hold money in an account and in cash, since the bonus for cash withdrawals gradually grows. There is thus no need to invalidate or stamp banknotes whose serial numbers are drawn in a lottery, as has occasionally been proposed, or to restrict the use of cash in other, often drastic ways (Rogoff, 2017). The solution is not to ban cash or reduce its volume, but on the contrary to expand it in a controlled way and leave the next act entirely to market mechanisms.

In this simple way a de facto exchange rate is created between cash and electronic money,[6] which gradually returns to parity once the monetary policy rate climbs out of negative territory (here I briefly summarize the arguments of Prof. Kimball of the University of Colorado, who, during last year's tour of the central banks of advanced countries, presented the technical nuances of this approach in detail at the CNB as well). It is then possible to respond to a crisis with deeply negative rates, which can rise back above zero all the faster in the recovery, in contrast to rates stuck at the zero bound for many years. It can be expected that, with such a policy in place, Gresham's law would assert itself at first: because cash will be worth less (at the ATM the consumer receives more cash than is deducted from the account), consumers will prefer to pay in cash. But it is likely that merchants would gradually restrict cash payments on their own initiative, or allow them only for small amounts. The final effect would thus, on the contrary, be to speed up the natural dying off of cash transactions, which would further increase the effectiveness of monetary policy.

But this still does not address the negatives of negative rates listed above: losses for banks, losses for pension funds, the unpopularity of the measure. Low interest rates will always be a problem for financial stability; what is specific to negative rates is the difficulty of passing them through to client rates on deposits, which threatens banks' high profitability and provokes their (and their analysts') strong and lasting resistance to this policy. In practice, though, we do observe negative client rates on large deposits. Bank stability can further be helped by giving each bank non-negative interest on reserves up to a volume corresponding, say, to the average wage multiplied by the number of clients. In other words, banks could in any situation offer consumers a current account with a non-negative interest rate, whose limit will suffice for standard use including direct debit payments.

We got a taste of negative rates (including the consequences for insurers and pension funds) across a large part of the financial market during the lifetime of the exchange rate commitment, and in some cases after its end as well. So it is likely that this effect will appear again in the next period when nonstandard tools are used here or in our neighborhood. The advantage of the bonus for cash withdrawals is control over these rates and a faster return to the equilibrium value after the crisis ends, so the overall impact on pension funds and savers may even be positive.

3.4. Implications of the new instruments for the inflation target

Because of the threat of a persistently binding lower bound on rates, a number of economists propose raising the inflation target toward 4%, that is, partly giving up on the objective of price stability on grounds of technical inability. The possibility of using direct support of consumption or the bonus for cash withdrawals implies, on the contrary, that a positive inflation target is redundant, since its main purpose is precisely to serve as a reserve against monetary policy being constrained at the zero bound. It is true that CPI growth overstates true inflation to some degree, since it does not take sufficient account of improvements in the quality of goods and of substitution, but the size of the overstatement is unclear (it certainly does not amount to 2 percentage points). On the other hand, the CPI may understate inflation, among other reasons because it excludes the faster-growing prices of claims on future consumption, above all property prices (Hampl and Havranek, 2017a). All told, then, we can work on the premise that the CPI measures the purchasing power of money roughly correctly; that is, in any case, how we all use it.

If the lower bound on rates does not constrain us, it is possible to target the purchasing power of money so that it stays, on a long-run average, entirely constant (which Bordo and Levin, 2017, call in this context “true price stability”).[7] Such an operating framework would be very pleasant for consumers and firms, in that it would turn the currency into a perfect store of value: a koruna today would have the same purchasing power as a koruna in 10 years, or indeed at any point until euro adoption. Removing this uncertainty would make it easier for households to save for retirement. Credible price-level targeting (of which targeting a constant purchasing power of money is a special case) has the further advantage that in a crisis it acts as a firm anchor that rules out a deflationary spiral; occasional mild deflation then does the economy no harm. A fall in prices triggers a substantially stronger monetary policy response than would occur under inflation targeting, where what matters for monetary policy is the future change in prices regardless of their past behavior. Switching to targeting a stable purchasing power of money would mean immediate costs for the economy, in particular some rise in unemployment (owing to nominal wage rigidity), but many economists judge that these costs would be only temporary. In any case such a change would have to come in the rising phase of the cycle, when unemployment is not such a large social problem.

The main disadvantage of targeting a rising price level in general is the difficulty of communicating it to the public (see the useful summary in Bohm et al., 2011), who would have trouble understanding why the central bank aims for 1% inflation one year and 3% the next. Targeting an unchanged purchasing power of money, by contrast, is even simpler to communicate than inflation targeting, because a constant price level is exactly what most people perceive as true price stability. The idea of such a policy change is bold by central banking standards, but probably less bold than introducing a de facto exchange rate between cash and electronic money in a crisis. So if we one day conclude that the bonus for cash withdrawals can be carried out, it would be useful to switch at the same time to targeting the present purchasing power of money. The first without the second is hard for the public to accept; the second without the first (with the exception of direct support of consumption) is technically infeasible. It would therefore be appropriate to join the two into a single package, which would at once expand the options of monetary policy in a crisis and bring our definition of price stability closer to its intuitive meaning.

While there is no need to write ourselves into the textbooks of central banking by being the first to introduce direct support of consumption or the bonus for cash withdrawals, on my reading of the literature both of these tools are usable already and would probably be effective enough in a crisis (especially in combination).[8] Assessing their legislative and implementation challenges in Czech conditions goes beyond the scope of an advisor's opinion on a Situation Report. That assessment, and possible implementation, would together take perhaps several years (including potential changes to legislation that might be needed to make direct support of consumption more comfortable to carry out), which is why I think it appropriate to start talking about a strategy for stimulating the economy in the next crisis before the first signs of a cyclical slowdown in growth appear.

4. Specific comments and questions on the Report

• The small Situation Report, too, reads better after its facelift. Good work!
• The observed data on GDP and wage growth came in very substantially above the forecast. It surprises me how little this fundamental information changes the outlook for inflation and rates in the Situation Report.
• Our GDP growth this year (more than 8% annualized since the start of the year) is by the available data the highest in the world, which looks somewhat suspicious; and this comes on top of a large upward revision of the comparison base in previous years. Are there one-off factors, other than EET, the ramp-up of the Kodiaq, and the number of working days in the second quarter, that would help explain this year's unprecedented acceleration?
• The Situation Report assumes a quarter-on-quarter fall in GDP for the next quarter. Would it be possible to try to sketch roughly what the implied rate path would look like if we assumed that half of the reported growth in the first half of the year was fundamental and will continue at an annualized 4% pace? That is, that we expect only a partial regression to normal. That would still imply GDP growth of over 6% for 2017 as a whole.
• While the reader understands why the model exchange rate at the forecast horizon is even stronger than in the previous Report, it does not make an entirely good story, partly because the observed exchange rate is relatively stable (and that even while pricing in a hike beyond the forecast). Many central banks do not attempt an exchange rate forecast at all and assume a fixed value. I offer for consideration whether, given the problems with forecasting the exchange rate, the Report could not always contain a sensitivity scenario in which the koruna appreciates only at the pace of equilibrium appreciation (1.5% a year). Such a scenario will of course not be model-consistent, but it would seem useful to me.
• Given the overboughtness of the koruna and the weaker arbitrage in interest rate parity, I believe the fate of the ECB's quantitative easing is considerably less relevant for the path of our interest rates than it would be under normal circumstances. The autonomy of our monetary policy is greater than the current forecast implies.
• Would it be possible to try to quantify the impact on the NAIRU of the August tightening of the conditions for the long-term unemployed? It is a fairly significant measure (a one-third cut in benefits for inactive claimants).
• Can appreciation of the koruna, other things equal, also affect the NAIRU? Given the large number of job vacancies in the Czech Republic and the high unemployment in the southern wing of the euro area, a sufficiently strong koruna, and thus a Czech paycheck converted into euros, could start to attract labor from the south of Europe as well as the east.
• I would like to see in the Report a chart of the euro rates that actually enter, and have entered, the interest rate parity condition in our model. On p. 10 there is a chart of shadow rates, but in the model these are combined with market rates using a certain weight, and this weight changes over time. Changing the weight, meanwhile, is the same as if we changed the calculation of the shadow rates. Given the importance of the exchange rate forecast for our model, I argue for further strengthening transparency in this area.
• The reader of the Report may ask how much value the forecast of the financial account adds (the right-hand chart on p. 22) when only a small share of its items is forecast.

References

• Agarwal, R. and Kimball, M., 2015: “Breaking Through the Zero Lower Bound,” IMF Working Papers 15/224.
• Bohm, J., J. Filacek, I. Kubicova and R. Zamazalova (2011): “Price-Level Targeting – A Real Alternative to Inflation Targeting?” CNB Research and Policy Notes 1/2011.
• Bordo, M. and A. Levin (2017): “Central Bank Digital Currency and the Future of Monetary Policy.” NBER Working Paper No. 23711.
• Borio, C., R. McCauley, P. McGuire and V. Sushko (2016): “Covered Interest Parity Lost: Understanding the Cross-Currency Basis.” BIS Quarterly Review, September 2016, 45-64.
• Bruha, J. and J. Tonner (2017): “The Exchange Rate Floor as an Instrument of Monetary Policy: An Ex-Post Assessment of the Czech Experience.” CNB Working Papers 4/2017.
• Gechert, S. and A. Rannenberg (2017): “Which Fiscal Multipliers Are Regime-Dependent? A Meta-Regression Analysis.” Journal of Economic Surveys, in press.
• Hall, R. and R. Reis (2017): “Achieving Price Stability by Manipulating the Central Bank’s Payment on Reserves.” NBER Working Paper No. 22761.
• Hampl, M. (2017): “Central Banks, Digital Currencies and Monetary Policy in Times of Elastic Money.” Lecture for the Official Monetary and Financial Institutions Forum Roundtable, London, July 11, 2017.
• Hampl, M. and T. Havranek (2017a): “Should Inflation Measures Used by Central Banks Incorporate House Prices? The Czech National Bank’s Approach.” CNB Research and Policy Notes 1/2017.
• Hampl, M. and T. Havranek (2017b): “Nerovnost neroste,” čnBlog, May 15, 2017.
• Havranek, T., Z. Irsova and J. Lesanovska (2016): “Bank Efficiency and Interest Rate Pass-Through: Evidence from Czech Loan Products,” Economic Modelling 54(1), 153-169.
• Havranek, T. and M. Rusnak (2013): “Transmission Lags of Monetary Policy: A Meta-Analysis.” International Journal of Central Banking 9(4), 39-75.
• Hulten, C. and L. Nakamura (2017): “Accounting for Growth in the Age of the Internet: The Importance of Output-Saving Technical Change.” NBER Working Paper No. 23315.
• Kiley, M. and J. Roberts (2017): “Monetary Policy in a Low Interest Rate World.” Brooking Papers on Economic Activity, in press.
• Kolcunova, D. (2017): “Estimating the Effective Lower Bound for the Czech National Bank's Policy Rate.” Master's thesis, Institute of Economic Studies, Charles University, September 2017.
• McKay, A., E. Nakamura and J. Steinsson (2016): “The Power of Forward Guidance Revisited.” American Economic Review 106(10), 3133-3158.
• Mokyr, J. (2014): “Secular Stagnation? Not in Your Life.” VoxEU, August 11, 2014.
• Reifschneider, D. (2016): “Gauging the Ability of the FOMC to Respond to Future Recessions.” Finance and Economics Discussion Series 2016-068, Board of Governors of the Federal Reserve System.
• Rogoff, K. (2017). “Dealing with Monetary Paralysis at the Zero Bound.” Journal of Economic Perspectives 31(3), 47-66.

Notes

[1] I thank Vit Barta, Jan Filacek, Michal Franta, Kamil Galuscak, Dana Hajkova, Simona Malovana, Petr Polak, Jiri Schwarz, Milan Simacek, Jan Vlcek, and Michal Vodrazka for discussion of the topics in this opinion. The responsibility for its message is mine alone.

[2] Many new products and services in the digital economy can be used at low or zero cost. They therefore contribute little to the statistics, although they may significantly affect households' true standard of living.

[3] In many industries prices are rising only very mildly, but delivery times are lengthening markedly. Suppliers of prefabricated houses, for example, are not raising prices, but a person who orders a house from them now will not have it built for 3 years. The statistical price of the house is the same, but its value to the consumer is lower, because it can only be put to use later.

[4] The point of an independent central bank is that it takes very unpopular steps when needed. But if it has several tools available that are potentially similarly effective, the popularity of a tool is also a criterion it should keep in mind, so as not to endanger its standing in society needlessly, and with it the future ability to carry out important unpopular measures. Besides, in a crisis it is important to lift household sentiment too.

[5] It would probably not be good communication tactics to call such a policy “helicopter money” (see Bernanke's widespread nickname “Helicopter Ben”, earned on the basis of a single speech from 2002). For this tool and the next one I therefore use terms that seem to me similar in meaning but psychologically more encouraging than the established names.

[6] This exchange rate already exists in practice, but cash is usually more valuable to merchants, so they prefer the customer to pay that way. The bonus for cash withdrawals would turn the situation around: instead of restrictions on card payments we would more often see restrictions on cash payments (e.g. “cash payments up to CZK 100 only”).

[7] Hall and Reis (2017) show that the central bank can achieve a stable price level simply by indexing rates to expected prices. A summary is here: http://econlog.econlib.org/archives/2017/03/ricardo_reis_on.html.

[8] Why, then, has no central bank yet abandoned inflation targeting in favor of targeting a stable purchasing power of money, combined with occasional use of direct support of consumption and the bonus for cash withdrawals? The philosophy behind both tools is old, but they were brought into practically workable form only in the last two years. Unless insurmountable obstacles appear, the first to introduce them will probably be the central bank of a small advanced country (much as with inflation targeting), since the large central banks face stronger inertial pressure from the public and from institutional tradition. That is one reason it took 22 years from New Zealand's pioneering example before inflation targeting was officially adopted in the United States.

Statistical offices of many countries measure the costs of home ownership by computing imputed rents, which are then included in headline inflation measures. This is the case for the US, Japan, and Switzerland, among others. In contrast, the harmonised index of consumer prices (HICP) – the EU’s most important inflation statistic – excludes owner-occupied housing, for the technical reason that imputed transactions are inconsistent with the definition of the HICP, and a more complex approach based on net acquisitions would be required (Eurostat 2012, 2013).

Eurostat has been considering adding the cost of owner-occupied housing to the HICP for many years. It does not, partly because the net acquisitions approach implies that house prices are directly included in the HICP (alongside property charges, and costs of repairs and maintenance). Because house purchases involve a substantial investment component, their inclusion in headline inflation makes many statisticians uneasy. Conceptually, however, homes are a special case of durable goods, because they provide a claim on a stream of future services. Cecchetti (2007), for example, showed the long-term capital gain from home ownership is very small.

House prices, of course, are important for financial stability in their own right, and in our recent work we argue that including them in official inflation measures can help integrate monetary and macroprudential policies (Hampl and Havranek (2017). Many economists have constructed early warning systems for financial crises in which house prices play a prominent role (e.g. Reimers 2012, Babecky et al. 2013, Antunes et al. 2014, Laina et al. 2015, Tölö 2015). The prominence of house prices in early warning indicators leads some to stress the interaction between their value and the monetary policy stance. As with many other issues in the recent discussion on macroprudential policy, however, there is no clear consensus.

One stream of thought, represented by Assenmacher-Wesche and Gerlach (2010) and Svensson (2014) among others, asserted that it is too costly and detrimental to the welfare of the country to use monetary policy to slow an increase in house prices. Williams (2015) conducted a meta-analysis of the empirical estimates reported in this body of research and found that typically, a 4% reduction in house prices delivered by monetary policy contraction is associated with a 1% loss of GDP.

But this discussion often omits the positive effects of this policy on GDP and employment during the downturn, when traditional CPI targeting, taking house prices into account, implies less easing than what would otherwise be optimal. In other words, it is important to highlight that inflation targeting is symmetrical, whatever the composition of the inflation series.

Several studies have demonstrated the usefulness of incorporating financial stability considerations (including, most prominently, house prices) into monetary policy rules under inflation targeting. For example, Aydin and Volkan (2011) provided evidence for this. They used a structural model of monetary policy calibrated for South Korea, and found that paying attention to house prices creates smoother business cycle fluctuations than conventional inflation targeting.

House prices are typically excluded from official inflation measures, although other goods that also provide a flow of future services (durables such as motor vehicles and washing machines) are included. There is no clear theoretical reason beyond intuition and convenience for this convention. The argument in favour is that for houses, the investment component relative to the consumption component is larger than for durables such as cars. Also, a portion of the value, such as land, does not depreciate, and is therefore often considered a good store of value.

Anecdotal evidence, however, suggests that many households treat at least their first home purchase more as consumption than investment. And theoretically, the prices of all assets, including houses, stocks, and bonds, should in principle be included in inflation if we are to measure the current cost of expected lifetime consumption, instead of merely current consumption (Alchian and Klein 1973).

Aside from the well-known studies by Alchian and Klein (1973) and Goodhart (2001), many other authors have argued for the inclusion of house prices in the consumer price index. For example, Bryan et al. (2002) showed that, in the US, the omission of house prices introduces an excluded goods bias, and results in underestimation of CPI by about 0.25 percentage points annually. Diewert and Nakamura (2009) also pointed to the need for a more direct measure of house price inflation in the official CPI index. They suggested that the recent period of low official inflation may be a mismeasurement of underlying consumer prices.

Figure 1 shows Eurozone quarterly year-on-year changes in the HICP, an index of owner-occupied housing consistent with the HICP, and a pure house price index. The growth in the latter two indices was below official inflation between 2011 and 2014, and has exceeded official inflation since 2015. It follows that including the cost of home ownership in the HICP would make the monetary policy of the ECB, if anything, more countercyclical. The extent of this effect depends on the weight attributed to the owner-occupied housing index or the house price index, but even a weight of 10% would mean a difference in the HICP of up to half a percentage point in some periods.

Figure 1 Giving non-zero weight to house prices would make monetary policy in the Eurozone more countercyclical

Notes: Aggregate index of owner-occupied housing for the Eurozone computed using the weights for each country in Eurostat’s construction of the harmonized index of consumer prices. Source: Eurostat.

The delay in data availability is a frequent argument against the inclusion of house prices. This is a problem, but one that has been overcome by several statistical offices (Hampl and Havranek 2017). For example, Czech headline monthly inflation includes house prices with a 1.4% weight for most regions, and with a 2.3% weight for Prague, the capital city. The Czech National Bank, unusually for a central bank, computes its own supplementary inflation index (the CPIH) in which house prices get a 15% weight, based on the share in consumers’ expenditure. The Bank makes this index available in its inflation report. In some countries, it is possible to take the data directly from the land registry, where all price information is available within a few days after property changes hands.

Among the many arguments for including the costs of home ownership in headline CPI, a prominent one is that it would bring the CPI index closer to what most people consider inflation to be. In a well-known, colourfully titled paper, “Measuring inflation: the core is rotten", James Bullard, the President of the Federal Reserve Bank of St. Louis, criticised the Federal Reserve’s focus on core inflation and argued that we should pay more attention to a broader gauge. To paraphrase Bullard’s (2011) provocative statement: an immediate benefit of moving away from the sole emphasis on an inflation measure that excludes the costs of home ownership would be to reconnect central banks and statistical bureaus with households and businesses who know price changes when they see them.

Hnutí ANO by aktuálně získalo 67 mandátů, ČSSD 30, KSČM 27, ODS 23 a KDU-ČSL 16. TOP 09 by v nové sněmovně měla 15 poslanců, SPD 13 a Piráti 9. Současná koalice by tedy disponovala pohodlnou většinou 113 hlasů. Více než 100 poslanců by měly také koalice ANO, ODS a KDU-ČSL (106) a ANO, ČSSD a Pirátů (též 106). Model ukazuje, že bez podpory KSČM či SPD pravděpodobně nebude možné sestavit koalici, ze které by bylo vyřazeno hnutí ANO.

Jako všechny odhady zisku mandátů je i tato projekce pomocí D'Hondtovy metody pouze experimentální, neboť závisí na ziscích stran v jednotlivých krajích, pro něž neexistují spolehlivé průzkumy. Systém rozdělování mandátů není zcela proporcionální k celostátnímu procentuálnímu zisku strany a zpravidla zvýhodňuje velké strany. Mezi malými stranami mají obecně výhodu ty, jejichž volební zisk se mezi jednotlivými kraji více liší. Neplatí tudíž nutně, že strana, která má větší celostátní počet hlasů, musí také získat více mandátů. Tyto vlivy jsou v modelu aproximovány na základě historických dat.

Vstupy do modelu představují klasické průzkumy veřejného mínění a také kurzy sázkových kanceláří. Model následně tyto informace dává dohromady a vypočítává z nich nejpravděpodobnější volební výsledek. Abychom nezacházeli do technických detailů, lze si pro jednoduchost představit například toto: máme k dispozici dva průzkumy, jeden dva týdny starý s 2000 respondenty, další týden starý s 500 respondenty. Za jinak stejných okolností je lepší mít velký a zároveň nový průzkum, takže jak zvážit tyto dva průzkumy? Náš model se snaží najít optimální váhy za pomoci statistických technik. Agregací průzkumů se v průměru výrazně snižuje chybovost.

Uvádíte, že váš aktuální odhad volebního výsledku je založený na všech dostupných informacích. Jaké všechny informace to jsou?

Kromě průzkumů veřejného mínění jsou to právě kurzy sázkových kanceláří. Z nich lze dopočítat, jaký procentuální zisk pro jakou stranu daná kancelář v daný moment předpokládá. Protože podnikatelský model sázkových kanceláří je založen na tom, aby kurzy co nejrychleji odrážely všechny dostupné informace (jinak by sázkaři vydělávali na úkor kanceláří), je právě zahrnutí kurzů klíčové pro aktuálnost modelu. Do budoucna také přemýšlíme o tom, že bychom do modelu zakomponovali statistiky ze sociálních sítí, zejména Twitteru. Je ale třeba být opatrný, aby to nepřineslo více šumu než predikční síly.

Proč jste se tentokrát rozhodla zaměřit právě na volby?

Ráda sleduji politické zpravodajství a bylo pro mě frustrující, nakolik se mohou lišit jednotlivé volební průzkumy zveřejněné v rámci jediného měsíce. Sama se dlouhodobě věnuji syntéze výzkumných zjištění, takže mě napadlo vytvořit agregátní model i v této oblasti. Evidentně hraje v průzkumech roli kromě náhodné odchylky také metodologie, kterou se též snažíme brát v úvahu.

Vaše výsledky jsou aktualizovány každý den. Jak to funguje? Jak náročný je váš model na obsluhu?

Přebírat kurzy sázkových agentur je jednoduché, protože jsou průběžně aktualizovány na internetu. Obtížnější je to u nových průzkumů veřejného mínění, jejichž metodologii je vždy třeba prozkoumat. Nicméně tato metodologie se u jednotlivých agentur příliš nemění a samotných agentur je také jen několik. Nejobtížnější bylo vyvinout samotný model.

Proč jste se rozhodla zkombinovat právě postupy Nata Silvera a Davida Rothschilda? Jakým způsobem je kombinujete?

Jsou to nejznámější a v zahraničí zřejmě nejpoužívanější predikční modely, a to nejen pro výsledky voleb. Velkou výhodou kvalitních výzkumů preferencí (základní model Nata Silvera) je jejich profesionalita a pečlivost. Výhodou sázkových kurzů (model Davida Rothschilda) je rychlejší reakce na novinky. Oběma přístupům dáváme stejnou váhu.

Nate Silver i David Rothschild špatně předpověděli výsledky amerických prezidentských voleb. Kde podle vás udělali chybu a nehrozí, že se takto splete i váš model?

Jste k oběma pánům příliš shovívavá. Nejenom že špatně předpověděli výsledky amerických voleb, ale i referenda o brexitu. Problém je, že tyto konkrétní výsledky správně nepředpověděl prakticky nikdo, rozhodně ne žádný věrohodný výzkum veřejného mínění. Někdy se prostě stávají věci, které jsou předem málo pravděpodobné. Když to mám vztáhnout k ekonomickým tématům, tak je to podobné jako s předvídáním krize. Když každý rok tvrdíte, že bude krize, tak si vás normálně nikdo nevšímá. Když pak krize po 20 letech přijde, tak si lidé na tu vaši předpověď vzpomenou a jste slavná – to ale neznamená, že vaše předpovědi v takovém případě za něco do budoucna stojí. Mimochodem, Nate Silver zcela přesně předpověděl výsledky předchozích dvou prezidentských voleb. A jako jeden z velmi mála analytiků dával v předvečer voleb Donaldu Trumpovi zhruba 30% šanci na zvolení. To je větší pravděpodobnost, než že bude v náhodně vybraném dni v Praze pršet.

Jak přesné jsou české předvolební průzkumy? Na jaké úrovni jsou v mezinárodním srovnání?

Myslím, že jejich metodologie je v průměru na dobré úrovni. Samozřejmě ve velkých zemích je publikovaných průzkumů daleko více, lze se pak soustředit jen na ty nejvíce renomované agentury. V našich podmínkách je třeba pracovat se všemi průzkumy, i když to neznamená, že by měly mít stejnou váhu.

Existují stále aspekty lidského chování, které žádný průzkum nedokáže správně zohlednit? Jaké to jsou?

Průzkum dokáže zohlednit současné nálady a pocity lidí. Nicméně tyto pocity se mohou velmi rychle měnit, což se právě lépe odrazí v kurzech sázkových agentur, jejichž analytici čtou zprávy a reagují na ně. Ale ani náš model není perfektní předpověď toho, jak volby dopadnou – je to jen předpověď, která je podle mého názoru nejpravděpodobnější s ohledem na informace, které jsou nyní dostupné. Budoucnost nebudeme umět předpovídat nikdy.

Do jaké míry podle vás samotné průzkumy ovlivňují chování voličů a výsledky voleb? Mohou se stát sebenaplňujícím se proroctvím?

Nemyslím si to. Každý volič na ně reaguje jinak. Když má například nyní hnutí ANO náskok 14 procentních bodů, tak vás to jako jejího potenciálního voliče odradí, když vlastně zdánlivě už o nic nejde? A nebo naopak je budete chtít volit tím spíš, abyste byli na straně předpokládaných vítězů? Za měsíc může být vše jinak.

Kdo a jak může průzkumy zmanipulovat?

S ohledem na výše uvedené si nemyslím, že by průzkumy někdo manipuloval, neboť není zřejmé, jakým směrem by to měl dělat, aby to pro něj bylo výhodné. Výjimkou jsou snad situace, kdy se strana pohybuje kolem 5% hranice, tam mohou být průzkumy psychologicky dost důležité. Obtížně si ale lze představit, že by takové malé strany vůbec měly na nějaké manipulování průzkumů prostředky (jakkoli teorii o manipulování obecně nevěřím). Každopádně kurzy sázkových agentur manipulovat nelze vůbec, tím by přicházeli o velké peníze a měli potenciálně neomezené ztráty.

Jaké události nejvíce ovlivňují průběžné předvolební výzkumy?

Těžko říct, neboť průzkumy probíhají řadu dní a jsou publikovány s velkým zpožděním. I to je jeden z důvodů, proč jsme se do projektu KdoVyhrajeVolby.cz pustili, protože tam se mohou aktuální události (jako například nedávná vládní krize) projevit okamžitě. Ovšem jen skrze kurzy, nikoli průzkumy.

Plánujete svou metodu využít i pro nadcházející prezidentské volby?

Ano, to bychom rádi, ačkoli to bude vyžadovat poměrně značné úpravy modelu. Základní princip, tedy unikátní kombinace profesionálních průzkumů a kurzů sázkových agentur (kterým jde o peníze, a tak se musí snažit), však použít lze a u prezidentských voleb se to přímo nabízí.

„Protože podnikatelský model sázkových kanceláří je založen na tom, aby kurzy co nejrychleji odrážely všechny dostupné informace – jinak by sázkaři vydělávali na úkor kanceláří –, je právě zahrnutí kurzů klíčové pro aktuálnost modelu,“ vysvětluje Havránková, která působí na Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

Projekt KdoVyhrajeVolby.cz je inspirován výzkumem Nata Silvera (FiveThirtyEight.com) a Davida Rothschilda (PredictWise.com). Unikátní je v tom, že oba přístupy kombinuje. Spojuje tedy jak výhody volebních průzkumů, které se vyznačují profesionalitou, tak výhody kurzů sázkových kanceláří, které odrážejí nejnovější informace. Agregací průzkumů se zároveň výrazně snižuje směrodatná odchylka, protože model je pak založen na mnoha tisících respondentech namísto pouhých stovek.

Podle aktuálních výsledků modelu je favoritem voleb hnutí ANO s předpokládaných ziskem 27,5 % hlasů. Žádost policie o vydání Andreje Babiše k trestnímu stíhání preference hnutí zásadně neovlivnila. Následuje ČSSD s 13 %, KSČM s 12 % a ODS s 10,5 %. Do sněmovny by se dostala ještě KDU-ČSL s 8 %, TOP 09 s 7 % a SPD s 6,5 %. Naopak těsně před branami sněmovny by skončili Piráti s 4,5 %. Žádná z ostatních stran se 5% hranici ani zdaleka nepřibližuje.

Vedoucí projektu, Zuzana Havránková, je výzkumnicí Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd UK. Studovala mimo jiné na Helsinské univerzitě a působila na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Ve svém výzkumu se zabývá zejména metodami syntézy a agregace empirických zjištění, což využila i pro projekt KdoVyhrajeVolby.cz. Podle databáze RePEc patří mezi 100 nejcitovanějších mladých ekonomů na světě a 150 nejvlivnějších žen ekonomek. Za svůj výzkum získala mimo jiné cenu ministra školství pro nejlepší studenty a absolventy v ČR, cenu guvernéra Národní banky Slovenska za nejlepší práci relevantní pro měnovou politiku a cenu České národní banky za nejlepší publikaci.

V Litomyšli samozřejmě tak husté pokrytí nemá smysl, protože i osídlení je řidší. Více lidí u nás má navíc rodinné domy se zahradou, kde si děti mohou hrát. Nový rekreační areál na Valech je nádherný; také statistiky počtu dětí na jedno hřiště nevycházejí pro Litomyšl nepříznivě. Přesto však cítím, stejně jako řada přátel, kteří Litomyšl navštíví, že v tomto ohledu má město ke svým občánkům (a zejména těm nejmenším) pořád dluh. Mí rodiče například s vnoučaty jezdí až na hřiště v Poříčí. Nejbližší je přitom jen pár set metrů od jejich domu, ale hřiště na Okružní ulici má minimum hracích prvků, není příliš udržované a občas funguje spíše jako kuřárna a venčírna psů pro některé naše méně přizpůsobivé spoluobčany. Bohužel něco podobného lze říct o řadě našich předměstských hřišť.

Bylo by hezké, kdyby se každá čtvrť mohla pochlubit aspoň jedním malým hřištěm moderního typu, tedy s houpačkou, skluzavkou, prolézačkou, pískovištěm a vnějším plůtkem kvůli hygieně. Místem, kde by se děti a rodiče mohli v klidu setkávat, což je důležité pro rozvoj společenských dovedností dětí. Takové uspořádání je běžné ve městech podobné velikosti jak v zahraničí, tak i u nás. Samozřejmě vybudování a údržba hřišť něco stojí, ale je to investice do budoucnosti města a ve srovnání s mnoha jinými výdaji to městský rozpočet zabolí málo. Nemusí se přitom jednat o architektonicky unikátní díla, ale obyčejná funkční řešení. Navíc by jednotlivá hřišťátka snad rády sponzorovaly litomyšlské firmy, kterým nejsou lhostejné životní podmínky rodin s dětmi. Další komplikací jsou normy bezpečnosti, které zavazují provozovatele hřišť. Když už to ale dokázali i v Praze, kde na rozdíl od Litomyšle často vládne alibismus a radní obvykle volí pro ně osobně nejpohodlnější řešení každého problému, tak bychom to mohli zvládnout taky. Děti v Litomyšli si to zaslouží.

A i když se to nepovedlo do roku 2006, tak stále ještě není pozdě na to chtít se ptát na otázku položenou v titulku. Děkuji zároveň všem zastupitelům a dalším aktivním lidem v Litomyšli, o kterých vím, že se touto otázkou již z vlastní iniciativy zabývají.

Nejlépe uchopitelným nástrojem zkoumání mzdové nerovnosti je srovnání průměrné a mediánové mzdy. Pro mediánovou mzdu platí, že polovina populace bere více a druhá zase méně; je to mzda střední, která lépe zachycuje skutečnou životní úroveň. To neplatí pro mzdu průměrnou, na kterou většina lidí nedosáhne, neboť oproti mediánu je průměr více tažen vysokými platy jedinců, kterých je ve společnosti menšina. Pokud roste průměrná mzda rychleji než mediánová, mzdová nerovnost stoupá – a naopak. Vývoj těchto ukazatelů za poslední dekádu ukazuje následující graf (zdroj dat je ČSÚ, starší údaje nejsou bohužel na čtvrtletní bázi k dispozici).

Je evidentní, že mzdová nerovnost v ČR neroste. Průměrná mzda stoupá někdy rychleji než mzda mediánová, někdy pomaleji, ale tento rozdíl nevykazuje jasný trend (přesněji řečeno, průměrná mzda rostla v průměru o 3,5 %, zatímco mediánová o 3,8 %, takže za toto období nerovnost trochu klesala). Zajímavé je, že tempo růstu mediánu překonává průměr zejména během konjuktury, tedy před velkou recesí a v současné době, zatímco mzdová nerovnost se zvyšuje převážně během recesí, tedy v roce 2009 a v letech 2012–2013. Je tomu tak proto, že mzdy a pracovní místa hůře placených zaměstnanců jsou více citlivé na ekonomický cyklus. Dostatečné uvolnění měnové politiky v recesi, ať už snížením úrokových sazeb či dalšími nástroji, tak tlumením intenzity krize pomáhá též snižovat mzdovou nerovnost.

Stále ale čteme, že nerovnost stoupá – musí tomu tak přece být alespoň jinde ve světě. Nedávno publikovaná studie Světové banky však přesvědčivě ukazuje, že ve většině států se od roku 2008 nerovnost ve skutečnosti snížila (vedle toho, že se snižuje nerovnost mezi státy). Hlavní expert Světové banky na výzkum chudoby Francisco Ferreira upozorňuje, že tento pozitivní trend je většinou ignorován a pozornost veřejnosti a elit se naopak soustřeďuje na vzácnější příklady rostoucí nerovnosti. Koneckonců všichni od přírody reagujeme citlivěji na hrozby než na dobré zprávy. Sám Thomas Piketty, známý ekonom zdůrazňující hrozby nerovnosti, na vlastních datech dokládá, že nerovnost v kontinentální Evropě se po roce 1945 příliš nezměnila a je nyní mnohem menší, než byla na začátku 20. století.

V současném světě tedy zdaleka neplatí, že se nůžky mezi bohatými a chudými rozevírají, ačkoli nějakou dobu potrvá, než se toto zjištění dostane do novinových článků a obecného povědomí – jako titulek to samozřejmě zajímavé není. Skutečná sociální nerovnost je přitom menší, než nám napovídají čísla o mzdách a majetku, protože dodatečné zvyšování příjmů má s vyšším majetkem stále menší vliv na životní úroveň (rozdíl mezi vlastnictvím jednoho a žádného auta je větší než rozdíl mezi dvěma a jedním autem, přičemž jedno auto si může dovolit stále větší procento lidí). Žijeme také v zemi, která je podle řady měřítek nejvíce rovnostářská v Evropě a má nejnižší podíl obyvatel ohrožených chudobou. Tento podíl navíc dále klesá a se 4,8 % materiálně deprivovaných osob je nejnižší v historii.

Příjmová nerovnost tu s námi bude vždy. Rovnosti se zdaleka nepřiblížily ani komunistické země, ve kterých byla a je nerovnost ve spotřebě naopak větší, neboť určité zboží a služby jsou na prodej jen režimem privilegovaným skupinám. Přes všechny vady na kráse naší ekonomiky je ale těžké na celém světě najít zemi, ve které by byl stav a vývoj nerovnosti tak příznivý, jako je nyní v České republice.

V některých komentářích obě hypotézy splývají v tvrzení, že kurzový závazek přispívá k setrvávání české ekonomiky v „pasti středního příjmu“, tedy v situaci, kdy je její růst založený na cenové konkurenci namísto inovací. Jde o závažné tvrzení, jež je ovšem v konfliktu s hlavním proudem ekonomie. Podle ekonomické teorie nemá centrální banka na dlouhodobý růst žádný vliv nebo dokonce stojí v cestě inovacím, pokud svou měnovou politiku naopak dostatečně neuvolňuje. Téma si ale zaslouží podrobnější rozbor, odkud a z jakého důvodu vznikají inovace a ekonomický růst. Uvědomuji si, že většina z nás raději čte temné příběhy než celkem nevzrušivé, ale docela dobré zprávy. Proto se musím čtenářům předem omluvit, že tento příspěvek bude monotónně optimistický.

Prvním pozitivním konstatováním je, že past středního příjmu zřejmě neexistuje, alespoň soudě dle obšírné studie Světové banky na toto téma. Tento koncept pramení z rozčleňování zemí do stupňů rozvoje v marxistické tradici, přičemž ale skutečné hranice mezi jednotlivými stupni nepozorujeme. Jak je na tom Česká republika? Hrubý domácí produkt na hlavu spočítaný tak, že bereme v úvahu rozdílné cenové hladiny v jednotlivých zemích, u nás dosahuje 58 procent typického vzoru životní úrovně, Spojených států. Rozdíl se ale zmenší, když si uvědomíme, že některé nejlepší aspekty života v Česku je těžké měřit pomocí HDP, protože nejsou poskytovány tržně (naše vysoce kvalitní veřejné zdravotnictví, školství nebo hromadná doprava). A tak například rodina se třemi dětmi nemá ve Spojených státech život o mnoho snazší než u nás, mimo jiné právě kvůli velmi nákladnému zdravotnictví a školství. Přesto je však taková americká rodina v průměru o něco bohatší a má větší dům i auto. Obojí je příjemné, ale řada z nás asi upřednostní ty stránky života, v nichž už jsme Spojené státy dostihli nebo dokonce předstihli: příležitost mít tolik volného času, abychom v klidu sledovali naše děti vyrůstat v bezpečí a s možností naučit se, co se naučit lze, zvolit si profesi, která je bude naplňovat, a žít tam, kde si budou přát.

Nemá tedy smysl naříkat nad tím, že Západ nikdy nedoženeme. Jednak se to už v důležitých oblastech (tedy hlavně v oblasti životních příležitostí) stalo, jednak není důvod čekat, že jej časem nedostihneme i v oblasti příjmové. Máme snad zakódováno v genech, že nedokážeme inovovat jako Němci či Rakušané? Těžko. Vše ostatní, od míry investic přes averzi k riziku až po kvalitu institucí, se může docela rychle změnit, jak ukazují historické příklady.

Mimochodem, ačkoli jsme my Češi ve finančních záležitostech tradičně konzervativní, v přijímání inovací, jako jsou bezkontaktní platební karty, patříme ke světové špičce. Zároveň ti z nás, kdo měli možnost účastnit se silničního provozu v západních zemích a porovnat ho s českou realitou, musí rozporovat tvrzení, že jsme od přírody příliš opatrní a vyhýbáme se riziku. V každém případě je podmiňování naší životní úrovně tím, jak se daří jiným, receptem na neštěstí. Podobné podmiňování – a to jak na úrovni zemí, tak na úrovni lidí – plodí závist, která škrtí růst. Není třeba trápit se tím, kolik jachet vlastní Paul Allen, pokud systém, jenž mu tyto jachty poskytne, dává zároveň nejlepší životní podmínky relativně chudým lidem. Hospodářství není hra, kde zisk jednoho automaticky znamená ztrátu druhého; naopak. To si snadno uvědomíme třeba při sobotní návštěvě farmářských trhů nebo ostatně vždy, když cokoli dobrovolně kupujeme či prodáváme.

Je zde užitečné připomenout, co vlastně před 250 lety odstartovalo ekonomický růst a zvýšilo příjem běžného člověka nejméně třicetinásobně. Současná historická věda ukazuje, že to nebyla akumulace kapitálu, jak tvrdí Smith, Marx a Piketty, ani změna v etice, jak tvrdil Weber, ani zlepšení institucí, jak tvrdí Acemoglu a Robinson. Všechny tři aspekty jsou důležité, ale v dlouhé historii najdeme řadu příkladů kapitalismu, efektivních institucí a pracovní etiky podobné té kalvínské, aniž by spustily průmyslovou revoluci. Je paradoxní, že největší ekonomickou událost v dějinách nelze vysvětlit ekonomicky, ale sociologicky: klíčovou změnou před rokem 1800 v Nizozemí, Británii a posléze i jinde prošla především rétorika ve společnosti, jež přiznala důstojnost a svobodu inovátorům. Mezi inovátory přitom nepatří jen vynálezci a podnikatelé, jak rádi tvrdí někteří elitní ekonomové; zatímco nás pochopitelně do očí nejvíce bijí makroinovace typu železnice, růst ve skutečnosti podněcují spíše četná drobná zlepšení. Kromě toho se bez tolerance (nebo ještě lépe obdivu) zbytku společnosti neobejde žádný inovátor, takže pro hospodářský rozvoj jsou i zásadní dělníci – zaměstnanci.

Bát se nemusíme ani poklesu tempa růstu ve vyspělých zemích – tyto obavy se opakují posledních 200 let po každé větší krizi, aby je následný vývoj zas a znovu vyvrátil. Nedávné pokroky v biologii, informační vědě a technologii materiálů se ještě nestihly plně promítnout do statistik. Vliv mnoha užitečných inovací je navíc stále těžší měřit; příští „početně“ důležitou inovací budou samořízená auta, jejichž rozšíření zvedne HDP skokově.

Nynější tempo růstu životní úrovně ve světě je nejrychlejší v historii. A bude dále akcelerovat, protože každý rok se do globálního hospodářství zapojují miliony inovátorů z rozvojových zemí, jež se postupně vymaňují z chudoby. Není důvod, aby Česká republika se svojí úžasnou polohou, historií tolerance k herezi a obdivem k inovacím opět nepatřila mezi nejsvižněji rostoucí evropské ekonomiky. Samozřejmě, stane-li se životním cílem dospívajících Čechů vandalizovat co nejvíce vlakových zastávek a dětských hřišť a cílem elit podněcovat institucionalizovanou závist, budeme zaostávat (viz Brazílie, Rusko a Jižní Afrika v kontrastu se zbytkem BRICS). To je skutečná past středního příjmu, která nemá nic společného s investicemi a už vůbec ne s kurzovým závazkem.

Rovnovážná sazba je definována jako taková úroveň úrokové míry, při které ekonomika nemá nevyužité kapacity, ale na druhou stranu se ani nepřehřívá a nezvyšuje se v ní inflace. Jinými slovy, jedná se o sazbu, při jejímž nastavení měnová politika nešlape ani na plyn, ani na brzdu, ale jede „na neutrál“.

Pro banky platí, že pokud centrální banka stanoví sazbu nad touto hodnotou, mohou mít problémy v minulosti schválené projekty, které jsou financovány úvěrem s plovoucí či krátkodobě fixovanou úrokovou sazbou. Výnosnost projektu se nemění, ale zvyšují se náklady na jeho financování, což vede k riziku selhání a obecně ke zvýšení podílu nesplacených úvěrů bank (NPL ve schématu vlevo nahoře). Jinými slovy, z minulosti finančního sektoru se stává problém. V reálné ekonomice (ve schématu vpravo nahoře) současně dochází ke zvyšování nezaměstnanosti, poklesu spotřeby i investic a cen aktiv, včetně nemovitostí. Nachází-li se naopak úroková míra pod rovnovážnou sazbou, zvyšuje se zadlužení domácností a firem a rostou ceny aktiv. V peněžním sektoru (viz schéma vlevo nahoře) je levnější financování projektů. Je jich tím pádem schvalováno více, což může vyvolat budoucí problémy v oblasti finanční stability. To znamená, že až se sazba centrální banky zase přiblíží k rovnovážné sazbě, z budoucnosti finančního sektoru se stane problém.

A nyní si k tomu představme, že samotná rovnovážná sazba v čase klesá (spodní část schématu). V takovém případě musí centrální banka, jež nehodlá dopustit setrvalý pokles inflace, investic, spotřeby a zaměstnanosti, ve stejné proporci snižovat sazby. Sazba stanovená centrální bankou klesá, avšak aniž by měl tento pokles materiální dopady do inflace a reálné ekonomiky.

Dochází ale ke snížení rovnovážné sazby i ve skutečnosti? Následující graf ilustruje nejznámější odhady této veličiny, a to z dílny amerického Fedu:

Graf ukazuje reálné rovnovážné sazby; abychom se ale dostali k neutrální nominální měnověpolitické úrokové sazbě centrální banky, musíme k reálné sazbě připočíst inflační cíl, tedy standard vyspělého světa ve výši 2 %. Rovnovážné sazby, a to nejen ve vyspělých ekonomikách, setrvale klesají posledních několik dekád, zejména však po roce 2008. Odhadovat tuto veličinu je nesnadné, protože ji přímo nepozorujeme (obzvláště obtížné to je potom pro malou, otevřenou a stále ještě „dohánějící“ ekonomiku typu České republiky), ale jednotlivé metody odhadu se na obecném klesajícím trendu shodují. Zatímco ještě před 10 lety byla rovnovážná sazba považována za konstantní, v posledních letech se naopak mezi centrálními bankéři hovoří o tom, že pokles z nedávných let je natolik vytrvalý, že nelze počítat s návratem k předkrizovým hodnotám, natožpak k hodnotám z 80. let. Klíčovou otázkou zde samozřejmě je, co způsobuje pokles rovnovážné sazby. K vysvětlení tohoto jevu si dovolíme použít graf kolegů z Bank of England.

V grafu je využit koncept křivky IS známý z úvodních kurzů ekonomie. Velmi zjednodušeně řečeno, pro ekonomiku v rovnováze platí, že úspory se rovnají investicím. Rovnovážná sazba je pak taková, která zajistí vyrovnání investic a úspor právě v okamžiku, kdy je ekonomika na svém produkčním potenciálu. Křivka úspor (modrá) je rostoucí v úrokové míře, neboť vyšší úroková míra znamená jejich vyšší výdělečnost. Křivka investic (červená) je klesající v úrokové míře, neboť ta prodražuje investiční projekty. Průnik těchto křivek určuje rovnováhu, a tedy množství úspor i investic a úroveň dlouhodobé světové úrokové míry, kterou zde pro jednoduchost ztotožníme s rovnovážnou sazbou. Zatímco v 80. letech byla rovnovážná sazba nad 4 %, nyní je v celosvětovém průměru pod 1 %, nicméně při stále stejném podílu úspor a investic na HDP! To může vysvětlit pouze posun křivky úspor doprava (zvětšení zamýšleného objemu úspor při jinak stejné úrokové míře) při současném posunu křivky investic doleva (zmenšení zamýšleného objemu investic při jinak stejné úrokové míře).

Křivku úspor posouvají doprava následující faktory: i) demografické změny, konkrétně dočasně vyšší podíl obyvatel v produktivním věku, kteří vydělávají více, než utrácejí, ii) zvyšování příjmové nerovnosti, neboť bohatší lidé spoří větší část svého příjmu a iii) příliv úspor ze zemí zejména z východní Asie, které se v posledních dekádách integrovaly do světové ekonomiky (byť tento faktor způsobuje v našem jednoduchém modelu změny, jejichž vysvětlení jde za rámec tohoto textu).

Křivku investic posouvají doleva tyto vlivy: i) nižší relativní ceny kapitálových statků, které způsobují, že stejný projekt lze pořídit levněji, což snižuje absolutní výdaje na investice, ii) komplikování investic do infrastruktury a bydlení díky místním limitům na výstavbu a iii) vlivem velké recese náhle výrazně pesimističtější očekávání budoucího hospodářského růstu, a tedy i výnosnosti investic. Za povšimnutí stojí, že žádný z těchto faktorů nemají centrální banky pod kontrolou, a musejí tedy rovnovážnou sazbu brát jako zvnějšku daný parametr – jakkoli by si přály, aby toto číslo bylo co nejvyšší a ony tak nemusely řešit nestandardní měnovou politiku poblíž nulové hranice sazeb! Rovnovážná reálná sazba je přirozeně významným parametrem zároveň i významným zdrojem nejistoty také pro měnovou politiku ČNB.

Česká národní banka přitom ve svých prognózách předpokládá, že ve velmi dlouhém období, tedy po odeznění všech dočasných ekonomických šoků, se rovnovážné reálné sazby vracejí k úrovni 1 %. Nicméně řada odhadů naznačuje, že například mezi roky 2012 a 2013 domácí rovnovážná reálná sazba zřetelně poklesla dokonce i pod tuto úroveň. Otázkou je, zda se s obnoveným růstem české ekonomiky a zlepšeným sentimentem firem i domácností začala rovnovážná reálná sazba již opět zvyšovat a zda se výhledově bude nacházet na předpokládané úrovni 1 %. O této zásadní otázce probíhá v současnosti uvnitř ČNB debata a pracuje se na hlubším empirickém odhadu dynamiky tohoto parametru v posledních letech. Výsledky těchto analýz samozřejmě ČNB veřejnosti včas představí, nicméně na základních závěrech tohoto textu toho ani přesnější odhady příliš nezmění.

1. Doporučení

Období od představení 5. SZ se neslo ve znamení mírně nepříznivých informací z reálné ekonomiky: nižší než prognózovaná dynamika mezd, spotřeby domácností a fixních investic za druhé čtvrtletí a slabé údaje za červenec ohledně maloobchodních tržeb, zahraničního obchodu a průmyslové výroby. Samotný růst HDP byl sice oproti prognóze vyšší, ale jen vlivem nižšího růstu dovozu a menšího poklesu zásob. Skutečná dynamika ekonomiky ve druhém čtvrtletí je však zřejmě podhodnocena metodou očištění o počet kalendářních dnů, zatímco červencová data jsou tažena dolů vlivem celozávodních dovolených. Za důležité považuji, že se opakovaně naplňuje prognóza inflace. ECB navíc zatím nediskutuje o prodloužení programu nákupu aktiv. Stejně jako 6. SZ tak hodnotím rizika srpnové prognózy jako vyrovnaná a domnívám se, že podmínky relevantní pro termín exitu se nezměnily. Doporučuji tedy neměnit nastavení sazeb ani parametrů kurzového závazku. V tomto stanovisku třemi způsoby ukazuji, že dostupné informace o dopadech kvantitativního uvolňování a z derivátového trhu naznačují mírnější posílení koruny po exitu, než předpokládá prognóza, a to i po promítnutí efektů spekulací z tohoto měsíce.

První způsob argumentace je založen na porovnání stínových měnověpolitických sazeb pro ECB a ČNB. Z této analýzy vyplývající úrokový diferenciál má opačné znaménko, než uvažuje prognóza: stínová sazba ČNB je více záporná než stínová sazba ECB. Druhý způsob porovnává reálně obchodovatelné úrokové míry a využívá implikovaný korunový výnos odvozený z forwardového kurzu. Výsledný úrokový diferenciál je zanedbatelný a po většinu letošního roku je stejně jako v prvním případě záporný. Ve třetí části analýzy diskutuji forwardovou křivku a prezentuji empirickou podporu stylizovanému faktu, že trhy berou vážně „tvrdý“ závazek (tedy neopuštění používání kurzu jako nástroje měnové politiky do konce letošního roku) spíše než závazek „měkký“ (tedy pravděpodobnostní formulace exitu v polovině roku 2017). Forwardové kurzy jsou konzistentní s očekáváním, že koruna do dvou let neposílí více než na zhruba 26,60 CZK/EUR. Toto očekávání neodráží případnou krátkodobou volatilitu kurzu, v jejímž rámci by těsně po exitu mohla koruna dočasně posílit více, ale která nebude mít dopady na cenovou stabilitu.

Tyto úvahy implikují, že za současných okolností není vhodné prodlužovat tvrdý závazek a že jednorázový exit bez backstopů bude relativně snadno proveditelný. Jelikož by po exitu mělo dojít k menšímu posílení koruny, než předpokládá prognóza, je možné si exit představit dříve než v polovině příštího roku. Posunutí tvrdého závazku by omezilo manévrovací prostor měnové politiky v první polovině 2017, ale poskytlo zdarma zajištění exportérům a dočasně utlumilo spekulace. Ani jeden z těchto argumentů pro posun závazku však nepovažuji za přesvědčivý. Zaprvé, cena ročního zajištění byla v létě v průměru 15 haléřů za euro a nepředstavovala tedy významný náklad. Zadruhé, spekulativní útoky sice vedou ke zvětšování bilance ČNB, a tedy k vyšším účetním ztrátám v budoucnu, to ale znamená menší riziko pro plnění inflačního cíle než významný potenciál posílení koruny po exitu (za jinak stejných podmínek povede nárůst dodané korunové likvidity během existence závazku k menšímu budoucímu potenciálu posílení koruny).

Z toho také vyplývá, že v současné situaci považuji za nevhodné zavedení statutárních záporných sazeb, které by sice omezily spekulace, ale tím jen odsunuly problém posilování koruny do doby po exitu v souvislosti s normalizací sazeb. Důležité segmenty finančního trhu již fungují de facto za podmínek (často docela hlubokých) záporných úrokových měr, což je důsledek kombinace záporných sazeb a kvantitativního uvolňování ECB a kurzového závazku ČNB. Statutární záporné sazby v řádu několika desítek bazických bodů by tedy mnoho nevyřešily. V dlouhodobém pohledu však tak optimistický nejsem a obávám se, že záporným sazbám se budeme vyhýbat obtížně.[2] V posledních dvou dekádách celosvětově klesají neutrální úrokové míry, přičemž v eurozóně jsou již nyní záporné (Holston a kol., 2016). Za takových podmínek budeme na nulovou hranici sazeb narážet při většině recesí. Jakkoli je kurzový závazek velmi efektivní, není zcela flexibilní a je otázka, zda k němu bude vhodné přistupovat opakovaně. Zajímavým aspektem současné situace je, že máme možnost sledovat fungování v praxi záporných sazeb v ČR včetně řady jejich vedlejších efektů. V příštích letech by také mělo docházet k rychlejšímu zvyšování podílu bezhotovostních transakcí v souvislosti se stále větším využíváním bezkontaktních platebních karet a dalších inovací.

2. Stínové sazby

Model g3 používá stínové sazby Euribor k zachycení efektů nestandardní měnové politiky v eurozóně. Jistou nekonzistenci vidím v tom, že tyto stínové sazby jsou v podmínce nekryté úrokové parity porovnávány s oficiálními (nestínovými) sazbami Pribor, ačkoli dodávání korunové likvidity v rámci kurzového závazku ČNB také představuje formu kvantitativního uvolňování, a „referenční“ sazby Pribor tak neodrážejí skutečnou míru uvolnění měnové politiky. Pro konstrukci stávající stínové sazby ECB je navíc použita extrapolace z modelu NiGEM, který se spoléhá na odhady dopadů nekonvenčních politik na HDP, které jsou samy o sobě zatíženy nejistotou. Mnohem častěji bývají ve světě používány stínové sazby sestavené na základě výnosové křivky,[3] jejichž odhady pro ČR prezentuji v tomto stanovisku.

Nejznámější metoda výpočtu stínových sazeb je prezentována v článku Wu a Xia (2016), nicméně ukazuje se, že pro české prostředí ji v současné době nelze použít (pro věrohodný výpočet nejsou dostupné některé údaje).[4] Stínové sazby v ČR však lze relativně snadno spočítat na základě druhého nejznámějšího přístupu, představeného ve studii Krippner (2015). Tento autor navíc ukazuje, že jeho metoda je obvykle robustnější než přístup Wu a Xia, a změny ve specifikaci modelu tedy nemají tak výrazný vliv na výsledky. Princip odhadu je následující: na základě historického tvaru výnosové křivky vládních dluhopisů je spočítán její krátký konec pro situaci, kdy by neexistovala dolní hranice sazeb. Takto zkonstruovaná stínová měnověpolitická sazba odráží vliv, který měnová politika má na úrokové míry delších splatností (celkové měnové podmínky včetně efektů očekávání, forward guidance, atd).

K výpočtu používám data sestrojená v rámci projektu Dvořák a kol. (2016), která jsou založena na údajích systému MtS (resp. BCPP) a která vykazují menší chybovost, tj. přítomnost dat s nereálnou cenou, oproti Bloombergu nebo Reuters Datastream. Navíc užívání bezkupónové křivky přímo z Bloombergu/Datastreamu naráží na 1) neexistenci hodnoty pro některé potřebné splatnosti, 2) nedostatečnou délku časových řad, zejména pro delší splatnosti a 3) nedostatečnou transparenci ohledně metodologie, která je při jejich konstrukci užívána a která může mít nezanedbatelný vliv na výsledné hodnoty. Model pro výpočet stínové sazby v tomto stanovisku používá dynamickou dvoufaktorovou specifikaci Nelson a Siegel (1987) a je odhadnut pomocí iterovaného rozšířeného Kalmanova filtru.

Graf 1: Stínová sazba ČNB

Graf 1 ukazuje, že odhadnutá stínová sazba do roku 2012 relativně dobře kopíruje hlavní měnověpolitickou sazbu (epizoda podstřelení v roce 2002 může souviset s tehdejšími intervencemi). Tříměsíční Pribor přibližně odpovídá stínové i nestínové repo sazbě do roku 2008, od té doby je výrazně nad nimi a od roku 2012 přestává být jakkoli informativní co do míry uvolněnosti měnové politiky měřené stínovou sazbou. Samotná stínová sazba se do záporu noří již v roce 2012, snad v souvislosti s tvorbou očekávání na další uvolnění a přelivy dopadů měnové politiky ECB, které postupně stlačily výnosy českých vládních dluhopisů. Stínová sazba zůstává na mírně záporných úrovních až do spuštění kurzového závazku, načež prudce klesá a v září 2016 již dosahuje −8 %.

Takto hluboce záporná hodnota se zdá překvapivá, zejména v porovnání s relativně lehce zápornou stínovou sazbou ECB spočtenou z NiGEMu a aktuálně používanou v prognóze, nicméně stínová sazba ECB prezentovaná samotným Krippnerem (graf 2) je v současnosti podobně hluboce záporná, jen mírně výše (stále však pod −7 %). Odhady Wu a Xia (2016) jsou nyní pro ECB také velmi hluboce záporné. V grafu 2 je dobře vidět vliv očekávání na stínovou sazbu: ve druhém čtvrtletí loňského roku rostly přechodně, ale významně výnosy dluhopisů zemí eurozóny jako reakce na sérii optimistických zpráv ohledně inflace a z reálné ekonomiky, což snížilo očekávání dalšího uvolnění měnové politiky ze strany ECB. To se odrazilo v přechodném zvýšení stínové sazby jako měřítka celkové uvolněnosti měnové politiky, kterou by v absenci efektivní dolní hranice odrážela hlavní měnověpolitická sazba.

Graf 2: Stínová sazba ECB (výpočet L. Krippnera, RBNZ)

Obecně analýza v této části indikuje, že úrokový diferenciál měřený stínovými sazbami má opačné znaménko, než předpokládá model g3, a tedy stínová sazba je více záporná v případě ČNB než ECB.[5] To odráží skutečnost, že udržování kurzového závazku dorovnává jakékoli uvolnění měnové politiky ze strany ECB (což vlastně reflektuje měnové trilema), přitom samotné ustavení závazku a možná také dodatečné nákupy eur v reakci na spekulativní útoky uvolňují tuzemskou měnovou politiku nad rámec uvolnění doručeného ECB, zejména díky snižování výnosu dluhopisů a dalších úrokových měr. Stínová sazba ČNB se nachází pod stínovou sazbou ECB právě od loňského léta, kdy k první takové spekulaci došlo.

3. Úrokový diferenciál

Jakkoli mohou být stínové sazby v určitých situacích užitečným analytickým nástrojem, jedná se o akademickou konstrukci a nikoli o skutečné úrokové míry, za které by tržní aktéři mohli obchodovat. Nabízí se tak otázka, zda by v podmínce úrokové parity neměly být srovnávány reálně obchodovatelné úrokové míry. Pro ECB lze jednoduše použít tříměsíční (nestínový) Euribor, protože mezibankovní trh na jeho bázi v eurozóně stále určitým způsobem funguje, ale problém nastává u českých sazeb, jelikož Pribor je de facto mrtvá sazba. Efektivní výnos na mezní korunu investovanou ze zahraničí je dokonce nižší než depo/repo sazba ČNB, a to ze čtyř důvodů: 1) tržní aktéři vnímají určité riziko, že ČNB zavede statutární záporné sazby, a snaží se vyhnout dlouhodobějším úložkám na účtech, 2) regulace vede k limitům na protistranu a pro mnoho investorů je bezpečnější zakoupit nějaké aktivum, typicky vládní dluhopis nebo pokladniční poukázku, namísto úložky na účtu, 3) domácí banky příliš nechtějí přijímat další likviditu kvůli navyšování bilance, což jim zhoršuje ukazatele typu ROA, 4) pro řadu investorů a spekulantů je komplikované spravovat korunovou likviditu, a tak využívají měnových derivátů, při kterých jsou prostředky na čas převedeny do eur či dolarů. Protože díky existenci kurzového závazku nejsou forwardové kurzy typicky slabší než 27 CZK/EUR, je implikovaný korunový výnos z takové operace záporný.

Graf 3: Tříměsíční Euribor a implikovaná korunová sazba

Graf 3 ukazuje, že neexistuje velký diferenciál mezi Euriborem a implikovanou korunovou sazbou (zde používám týdenní klouzavý průměr z toho důvodu, že forwardový kurz, a tedy i z něho odvozená implikovaná sazba, je dosti volatilní). Po většinu letošního roku je implikovaný tříměsíční korunový výnos dokonce více záporný než tříměsíční Euribor. Záporný implikovaný výnos se potom přelévá do dalších oblastí finančního trhu, kde pozorujeme například výrazně záporné úrokové sazby ze státních dluhopisů. Anekdotická evidence také naznačuje, že ačkoli tříměsíční poptávkové ceny kótované v Bloombergu jsou kladné, chce-li jedna banka u druhé peníze skutečně uložit, reálně nabídnutý úrok bývá záporný (snadno kolem −0.3 %). Ani tento pohled tedy nenaznačuje, že by ve skutečnosti existoval významný kladný diferenciál mezi korunovými a eurovými sazbami. K podobnému závěru vede i jednoduché srovnání výnosu českých a např. rakouských vládních dluhopisů, a diferenciál předpokládaný prognózou v efektivní výši plus 1,8 p. b. (nestínový Pribor vs. stínový Euribor podle NiGEMu) je tak podle mého názoru řádově nadhodnocený.

4. Forwardové kurzy

Takzvaná hypotéza nevychýlenosti (unbiasedness hypothesis) tvrdí, že nejlepším odhadem budoucího spotového kurzu je současný forwardový kurz (Fama, 1984). Empirická evidence pro tuto hypotézu je smíšená, nicméně forwardy jsou podložené skutečnými obchody, takže mám tendenci věřit jim více než odhadům analytiků, kteří do předpovědi nevkládají vlastní finance (různé odhady „férového kurzu“ v rozmezí 22−26). Teoreticky by měla cena forwardu odrážet i efekt chybějící protistrany, což může pomoci vysvětlit, proč je forward slabší než kurz na prognóze. Věří-li trh v průměru, že koruna do dvou let posílí na 26 CZK/EUR, měl by se dvouletý forward obchodovat poblíž této hladiny. Kdyby navzdory tomuto očekávání stál forward třeba 26,60, bude obchodník na forwardovém trhu nakupovat korunu a realizuje solidní zisk. Celá forwardová křivka nám potom poskytuje zajímavé informace o očekávání trhu ohledně vývoje kurzu koruny v následujících měsících a letech. V této části používám poptávkové (bid) ceny, tedy náklady na forwardový nákup korun.

Graf 4: Forwardová křivka CZK/EUR

Graf 4 ukazuje, že trh očekává jisté posílení kurzu po vypršení „tvrdého“ závazku (tedy na začátku ledna 2017), ale nečeká žádnou reakci na vypršení „měkkého“ závazku (polovina roku 2017). Vzhledem k formulaci závazku (konec roku, polovina roku) má největší smysl zkoumat forwardovou křivku ze začátku měsíce, aby se několikaměsíční forward vztahoval také k začátku měsíce, kdy je nejdříve možné ze závazku vystoupit; graf se vztahuje k začátku září. Nicméně forwardová křivka má takový tvar po většinu letošního roku: například křivka ze začátku června by ukázala stejný obrázek, tedy posílení kurzu v lednu 2017 a žádný skok v polovině roku 2017. Nejedná se tedy o žádnou novinku, která by se objevila až v září.[6]

Graf 5: Dvouletý forward CZK/EUR

Očekávané posílení je velmi malé a vyniká pouze ve srovnání s ještě menším dodatečným posílením v horizontu 2 let, které směrovalo na začátku září někam k hodnotě 26,85. Letošní vývoj dvouletého forwardu zachycuje graf 5, ze kterého je vidět, že se v průměru pohybuje kolem 26,80; v první polovině roku měl tendenci oslabovat, v září v reakci na spekulace posílil na zhruba 26,60. Takto silný byl již před rokem, pak se však po odeznění spekulací postupně vrátil k 26,80, a je tedy dost možné, že podobný vývoj budeme pozorovat i letos. Moje interpretace forwardové křivky je taková, že určitý segment trhu očekává opuštění flooru ihned po vypršení tvrdého závazku, což je také v souladu s anekdotickou evidencí.

Budoucí posílení kurzu implikované forwardy je mírné buď proto, že trh předpokládá jen slabý posun kurzu po opuštění závazku, nebo že na opuštění závazku spekuluje jen malá část tržních aktérů. První z těchto hypotéz dodává kredibilitu skutečnost, že ani dvouletý forward nenaznačuje výrazné posílení koruny, dokonce ani v průběhu zářijové spekulační vlny – přitom drtivá většina tržních aktérů počítá s tím, že do dvou let dojde k exitu (viz například zářijové Inflační očekávání finančního trhu). Tato tržní očekávání měřená forwardovými cenami navíc docela dobře odpovídají průměrným odhadům nominálního rovnovážného kurzu z dílny sekce měnové, které jsou pro současné čtvrtletí na úrovni 26,85 a pro konec 2017 na úrovni 26,60.[7] Nejsou však konzistentní s modelem g3, který čeká posílení pod hranici 26 CZK/EUR – resp. konkrétně nejsou v souladu s modelovým očekáváním strmého růstu sazeb, který přispívá k silnějšímu kurzu koruny na horizontu prognózy.

5. Dílčí poznámky a otázky k SZ

• Objem vyplacených mezd v reálném vyjádření rostl ve druhém čtvrtletí meziročně o poznání rychleji než spotřeba (5,6 % oproti 2,2 %). Může být tento rozdíl částečně vysvětlen hypotézou permanentního důchodu? Sám model g3, na rozdíl například od jádrového modelu Ministerstva financí, nepředpokládá existenci spotřebitelů, kteří by utráceli pevně danou část svého současného příjmu (tzv. „rule of thumb“ spotřebitelé, již buď neoptimalizují spotřebu, nebo ji nemohou vyhlazovat z důvodu kreditních omezení). Dostupná empirická literatura ukazuje, že model g3 je v tomto ohledu specifikován správně, protože hypotéza permanentního důchodu je rozumná první aproximace reálného chování spotřebitelů (Havránek a Sokolova, 2016).
• Podobně jako toto stanovisko dává i SZ rovnítko mezi forwardovou/futures křivku a tržní výhled cen, avšak pro komodity namísto měnového kurzu. Hypotéza nevychýlenosti ale u komodit neplatí. Futures křivka samozřejmě také obsahuje element predikce budoucí spotové ceny, ale silně ji ovlivňují následující faktory: 1) náklady na skladování a pojištění, 2) tzv. convenience yield, 3) další fyzické vlastnosti komodity a 4) převažující poptávka po zajištění od producentů komodity nad poptávkou po zajištění od odběratelů komodity (což je Keynesovo vysvětlení backwardace), díky které futures ceny podhodnocují budoucí spotové ceny.
• Oceňuji práci na boxu o vlivu počtu pracovních dní na dynamiku HDP, který nakonec nebyl zařazen do SZ. Uvažuje-li sekce měnová o zahrnutí kalendářních vlivů do prognózy, přimlouvám se za to, aby technika očištění nebyla lineární, ale aby umožňovala klesající mezní efekt dodatečných dnů nad rámec čtvrtletního průměru.

Jinými slovy, je-li v prvním čtvrtletí o jeden pracovní den více než průměr, zatímco ve druhém to je o tři dny více než průměr, čekal bych, že velikost očištění bude v případě druhého čtvrtletí méně než trojnásobek očištění v prvním čtvrtletí. Důvodem je skutečnost, že spotřebu a množství vykonané práce budou kromě samotného počtu odpracovaných hodin ovlivňovat také pravidelné měsíční platby a termíny.

• Maloobchodní tržby a průmyslová výroba zaznamenaly v červenci meziroční propad. Zajímalo by mě, proč má metoda sezónního očištění na první pohled větší dopad na tržby (po očištění prakticky na úrovni HP trendu, výkyv je téměř zcela vyrovnán) než průmyslovou výrobu (hluboce pod HP trendem); viz přílohy 9 a 10 v SZ. Meziroční propad průmyslové výroby, a to i v sezonně očištěném vyjádření, byl v červenci nejvýraznější za posledních 80 měsíců. Je nepravděpodobné, že celý tento pokles mohou vysvětlit celozávodní dovolené. Co znamená vyjádření, že ho vysvětlují „do značné míry“ (str. 2)? Tento dopad by mělo být možné odhadnout, podobně jak tomu je u efektu očištění o kalendářní vlivy.
• Jistou nekonzistenci vidím v tom, že prognóza přebírá pro predikci kurzu USD/EUR údaj z Consensus Forecast, zatímco pro predikci ceny ropy používá futures křivku (popsáno na str. 7 v SZ). Jak jsem již zmínil, forwardové kurzy měn představují skutečně obchodované kontrakty, takže dává smysl věřit jim více než odhadům analytiků. Hypotéza nevychýlenosti naopak neplatí u komodit, takže bych čekal spíše obrácené využití zdrojů dat pro tyto predikce.
• Nejsem si jist, zda je zapotřebí věnovat v SZ tolik prostoru sazbě Pribor, když se v podstatě nejedná o obchodovanou sazbu a její relevance je v současné situaci nejasná. Na ušetřeném prostoru by mohly být diskutovány např. implikované sazby (viz část 3 stanoviska), které bývaly doposud obvykle jen krátce zmíněny v MPD.
• S blížícím se exitem bych v SZ přivítal analýzy porovnávající nárůst bilance ČNB a ECB v době od spuštění kurzového závazku a potenciální implikace pro budoucí vývoj kurzu koruny (například ve formě neveřejného boxu). Přivítal bych také větší využívání a interpretaci forwardové křivky kurzu (viz část 4 tohoto stanoviska).
• Ve druhém grafu v příloze 12 (úrokový diferenciál) je chybně označena legenda. Graf také ilustruje podle mého názoru nerealistický předpoklad prognózy ohledně nárůstu diferenciálu až na 2,5 %, který je pravděpodobně tažen předpokladem vyšší neutrální úrokové míry v ČR než v eurozóně, kde je neutrální míra dle nejlepší dostupné evidence (Holston a kol., 2016) nyní záporná a kterou odráží tržní výhled Euriboru.

Reference

• Dvořák, M., Komárek, L., Komárková, Z., Ters, K., a Urban, Y. (2016): „Longer Term Yield Decomposition: An Analysis of the Czech Government Yield Curve,“ běžící výzkumný projekt ČNB C7/16.
• Fama, E. (1984): „Forward and Spot Exchange Rates, “ Journal of Monetary Economics 14, 319-38.
• Havránek, T., Sokolova, A. (2016): „Do Consumers Really Follow a Rule of Thumb? Three Thousand Estimates from 130 Studies Say ‘Probably Not’, “ ČNB working paper před oponenturou.
• Holston, K., Laubach, T., a Williams, J. (2016): „Measuring the Natural Rate of Interest: International Trends and Determinants,“ FRBSF Working Paper 2016-11.
• Krippner, L. (2015): „A Comment on Wu and Xia and the Case for Two-Factor Shadow Short Rates,“ CAMA Working Paper 48/2015.
• Nelson, C. and Siegel, A. (1987): „Parsimonious modelling of yield curves,“ Journal of Business 60(4), 473-489.
• Wu, J. a Xia, F. (2016): „Measuring the Macroeconomic Impact of Monetary Policy at the Zero Lower Bound,“ Journal of Money, Credit, and Banking, 48(2-3), 253-291.

Poznámky

[1] Děkuji Marku Rusnákovi za pomoc s matlabovým kódem pro výpočet stínové sazby, Michalu Dvořákovi za konstrukci a aktualizaci dat k tomuto výpočtu a opakované konzultace, Wu Jing (University of Chicago) za zaslání kódu a instrukcí, Petru Frydrychovi a Vlastimilu Čadkovi za diskuzi o implikovaných výnosech, Martinu Motlovi za poskytnutí odhadů rovnovážného kurzu, Václavu Hausenblasovi za pomoc s daty v části o forwardových sazbách a Jiřímu Schwarzovi, Michalu Frantovi a Michalu Hlaváčkovi za diskuzi o forwardech. Toto stanovisko samozřejmě odráží mou vlastní interpretaci dat, odhadů a diskuzí s kolegy.

[2] K jejich použití by ale bylo třeba snížit efektivní dolní hranici. Přední odborník na politiku záporných sazeb, Miles Kimball (University of Colorado), bude mít v ČNB na toto téma seminář a minikurz (10. a 11. listopadu).

[3] Ve stanovisku k 1. SZ 2016 navíc Michal Franta přesvědčivě argumentuje, že odhady založené na výnosové křivce jsou pro účely modelu g3 konceptuálně vhodnější než extrapolace z NiGEMu.

[4] Přesněji řečeno, věrohodný výpočet sazeb podle této metody by si vyžádal několik měsíců práce. Wu Jing je také ochotna v případě zájmu přijet do ČNB a uspořádat seminář nebo minikurz na téma stínových sazeb.

[5] Výhodou porovnávání dvou stínových sazeb namísto jedné stínové a jedné „oficiální“ je, že nezáleží na absolutní úrovni, na kterou daná technika stínovou sazbu vyčíslí (ať už je to −2 % nebo −8 %), ale pouze na rozdílu v úrovni mezi dvěma zeměmi. Krippner (2015) navíc ukazuje, že jeho metoda je ordinálně robustní, takže mám důvěru ve výsledek, že stínová sazba ECB není v současnosti nižší než stínová sazba ČNB.

[6] Nespojitost forwardové křivky na začátku roku není tažena bilančním efektem, neboť ten způsobuje pouze dočasný, nikoli perzistentní pokles v ceně forwardu. Tyto dočasné výkyvy je skutečně možné v datech pozorovat, velmi dobře například u dvouletého forwardu. Uznávám také, že likvidita u forwardových kontraktů s maturitou nad 1 rok je o poznání nižší, ale stále se jedná o obchodované kontrakty, jak je vidět například z registrů obchodních údajů podle regulace EMIR.

[7] Je ale nutné poznamenat, že jednotlivé metody výpočtu rovnovážného kurzu dávají značně odlišné výsledky.

1. Recommendation

The period since the presentation of Situation Report No. 5 was marked by mildly unfavorable news from the real economy: lower-than-forecast growth in wages, household consumption, and fixed investment in the second quarter, and weak July figures for retail sales, foreign trade, and industrial production. GDP growth itself was higher than forecast, but only because of lower import growth and a smaller decline in inventories. The true momentum of the economy in the second quarter is probably understated by the method of adjusting for the number of calendar days, while the July data are dragged down by plant-wide holidays. What I consider important is that the inflation forecast has repeatedly been fulfilled. Moreover, the ECB is not yet discussing an extension of its asset purchase program. Like Situation Report No. 6, then, I assess the risks to the August forecast as balanced, and I believe the conditions relevant for the timing of the exit have not changed. I therefore recommend leaving the settings of interest rates and the parameters of the exchange rate commitment unchanged. In this opinion I show in three ways that the available information on the effects of quantitative easing and from the derivatives market points to a milder appreciation of the koruna after the exit than the forecast assumes, even after the effects of this month's speculation are taken into account.

The first line of argument is based on a comparison of shadow monetary policy rates for the ECB and the CNB. The interest rate differential that emerges from this analysis has the opposite sign to the one the forecast works with: the CNB shadow rate is more negative than the ECB shadow rate. The second compares interest rates that can actually be traded and uses the implied koruna yield derived from the forward exchange rate. The resulting interest rate differential is negligible and, for most of this year, negative, just as in the first case. In the third part of the analysis I discuss the forward curve and present empirical support for the stylized fact that markets take seriously the "hard" commitment (that is, not abandoning the use of the exchange rate as a monetary policy instrument before the end of this year) rather than the "soft" one (that is, the probabilistic formulation of an exit in mid-2017). Forward exchange rates are consistent with the expectation that within two years the koruna will not appreciate beyond roughly 26.60 CZK/EUR. This expectation does not reflect possible short-term volatility of the exchange rate, within which the koruna could temporarily appreciate further just after the exit, but which will have no consequences for price stability.

These considerations imply that under current circumstances it is not appropriate to extend the hard commitment and that a one-off exit without backstops will be relatively easy to carry out. Since the koruna should appreciate less after the exit than the forecast assumes, one can imagine an exit earlier than in the middle of next year. Pushing the hard commitment back would narrow the room for maneuver of monetary policy in the first half of 2017, but it would provide free hedging to exporters and temporarily damp speculation. I do not find either of these arguments for shifting the commitment convincing, however. First, the price of one-year hedging averaged CZK 0.15 per euro in the summer and thus did not represent a significant cost. Second, speculative attacks do enlarge the CNB balance sheet, and thus mean higher accounting losses in the future, but that is a smaller risk to meeting the inflation target than a significant potential for koruna appreciation after the exit (other things equal, the increase in koruna liquidity supplied while the commitment lasts leads to a smaller future potential for the koruna to appreciate).

It also follows that in the current situation I consider it inappropriate to introduce statutory negative rates, which would limit speculation, but in doing so would merely push the problem of koruna appreciation into the post-exit period, in connection with rate normalization. Important segments of the financial market already operate de facto under (often quite deeply) negative interest rates, a consequence of the combination of the ECB's negative rates and quantitative easing with the CNB's exchange rate commitment. Statutory negative rates on the order of a few tens of basis points would therefore not solve much. Over the long run, though, I am not so optimistic, and I fear that negative rates will be hard to avoid.[2] Neutral interest rates have been falling worldwide over the past two decades, and in the euro area they are already negative (Holston et al., 2016). Under such conditions we will run into the zero lower bound in most recessions. However effective the exchange rate commitment is, it is not fully flexible, and it is a question whether it will be appropriate to resort to it repeatedly. An interesting aspect of the current situation is that we can watch negative rates working in practice in the Czech Republic, including a number of their side effects. In the coming years the share of cashless transactions should also rise faster, as contactless payment cards and other innovations are used more and more.

2. Shadow rates

The g3 model uses shadow Euribor rates to capture the effects of unconventional monetary policy in the euro area. I see a certain inconsistency in the fact that in the uncovered interest parity condition these shadow rates are compared with official (non-shadow) PRIBOR rates, even though supplying koruna liquidity under the CNB's exchange rate commitment is also a form of quantitative easing, so the "reference" PRIBOR rates do not reflect the true degree of monetary policy easing. On top of that, the current ECB shadow rate is constructed by extrapolation from the NiGEM model, which relies on estimates of the effects of unconventional policies on GDP, estimates that are themselves subject to uncertainty. Around the world, shadow rates built from the yield curve are used much more often,[3] and I present estimates of them for the Czech Republic in this opinion.

The best-known method for computing shadow rates is presented in Wu and Xia (2016), but it turns out that it cannot currently be used in the Czech setting (some of the data needed for a credible calculation are not available).[4] Shadow rates for the Czech Republic can, however, be computed relatively easily using the second best-known approach, introduced in Krippner (2015). That author also shows that his method is usually more robust than the Wu and Xia approach, so changes in the model specification do not affect the results as strongly. The principle of the estimation is as follows: from the historical shape of the government bond yield curve, its short end is computed for a situation in which no lower bound on rates existed. A shadow monetary policy rate constructed in this way reflects the influence that monetary policy has on interest rates at longer maturities (overall monetary conditions including the effects of expectations, forward guidance, and so on).

For the calculation I use data constructed within the project of Dvorak et al. (2016), which are based on figures from the MtS system (and BCPP) and which show a lower error rate, that is, fewer data points with unrealistic prices, than Bloomberg or Reuters Datastream. Besides, using the zero-coupon curve straight from Bloomberg/Datastream runs into 1) missing values for some of the needed maturities, 2) time series that are too short, especially at longer maturities, and 3) insufficient transparency about the methodology used in constructing the curves, which can have a non-negligible effect on the resulting values. The model for computing the shadow rate in this opinion uses the dynamic two-factor specification of Nelson and Siegel (1987) and is estimated with an iterated extended Kalman filter.

Chart 1: The CNB shadow rate

Chart 1 shows that until 2012 the estimated shadow rate tracks the main monetary policy rate fairly well (the undershooting episode in 2002 may be related to the interventions of that time). The three-month PRIBOR roughly matches both the shadow and the non-shadow repo rate until 2008; since then it has been well above them, and from 2012 on it stops being informative in any way about the degree of monetary policy easing as measured by the shadow rate. The shadow rate itself dips into negative territory as early as 2012, perhaps in connection with the formation of expectations of further easing and with spillovers from ECB monetary policy, which gradually pushed down the yields on Czech government bonds. The shadow rate stays mildly negative until the launch of the exchange rate commitment, after which it falls sharply, reaching −8% by September 2016.

Such a deeply negative value looks surprising, especially compared with the only mildly negative ECB shadow rate computed from NiGEM and currently used in the forecast; but the ECB shadow rate presented by Krippner himself (Chart 2) is at present similarly deeply negative, only slightly higher (still below −7%). The Wu and Xia (2016) estimates for the ECB are now also very deeply negative. Chart 2 shows clearly the influence of expectations on the shadow rate: in the second quarter of last year, bond yields in euro area countries rose temporarily but significantly in response to a series of optimistic reports on inflation and from the real economy, which reduced expectations of further monetary policy easing by the ECB. This showed up as a temporary increase in the shadow rate as a measure of the overall ease of monetary policy, which, absent the effective lower bound, would be reflected in the main monetary policy rate.

Chart 2: The ECB shadow rate (calculated by L. Krippner, RBNZ)

Overall, the analysis in this section indicates that the interest rate differential measured by shadow rates has the opposite sign to the one assumed by the g3 model: the shadow rate is more negative for the CNB than for the ECB.[5] This reflects the fact that maintaining the exchange rate commitment matches any easing of monetary policy by the ECB (which in effect reflects the monetary trilemma), while the very establishment of the commitment, and possibly also the additional euro purchases in response to speculative attacks, ease domestic monetary policy beyond the easing delivered by the ECB, mainly by pushing down bond yields and other interest rates. The CNB shadow rate has been below the ECB shadow rate precisely since last summer, when the first such speculation occurred.

3. The interest rate differential

However useful shadow rates may be as an analytical tool in certain situations, they are an academic construct, not actual interest rates at which market participants could trade. The question thus arises whether the interest parity condition should not compare interest rates that can actually be traded. For the ECB one can simply use the three-month (non-shadow) Euribor, because the interbank market based on it still functions in the euro area after a fashion, but a problem arises with Czech rates, since PRIBOR is a de facto dead rate. The effective yield on the marginal koruna invested from abroad is even lower than the CNB's deposit/repo rate, for four reasons: 1) market participants perceive some risk that the CNB will introduce statutory negative rates and try to avoid longer-term deposits in accounts, 2) regulation leads to counterparty limits, and for many investors it is safer to buy an asset, typically a government bond or a Treasury bill, instead of depositing in an account, 3) domestic banks are not keen to accept further liquidity because it inflates their balance sheets, which worsens indicators like ROA, 4) for many investors and speculators it is complicated to manage koruna liquidity, so they use currency derivatives in which the funds are converted into euros or dollars for a time. Because forward exchange rates, thanks to the existence of the exchange rate commitment, are typically not weaker than 27 CZK/EUR, the implied koruna yield on such an operation is negative.

Chart 3: The three-month Euribor and the implied koruna rate

Chart 3 shows that there is no large differential between Euribor and the implied koruna rate (here I use a weekly moving average because the forward exchange rate, and hence the implied rate derived from it, is quite volatile). For most of this year, the implied three-month koruna yield has actually been more negative than the three-month Euribor. The negative implied yield then spills over into other areas of the financial market, where we observe, for example, markedly negative interest rates on government bonds. Anecdotal evidence also suggests that although the three-month bid prices quoted on Bloomberg are positive, when one bank actually wants to deposit money with another, the rate actually offered tends to be negative (easily around −0.3%). So this view, too, does not suggest that any significant positive differential between koruna and euro rates really exists. A simple comparison of the yields on Czech and, say, Austrian government bonds leads to a similar conclusion, and the differential assumed by the forecast, effectively plus 1.8 percentage points (non-shadow PRIBOR vs. shadow Euribor according to NiGEM), is thus in my view overstated by an order of magnitude.

4. Forward exchange rates

The so-called unbiasedness hypothesis holds that the best estimate of the future spot exchange rate is the current forward rate (Fama, 1984). The empirical evidence for this hypothesis is mixed, but forwards are backed by real trades, so I tend to trust them more than the estimates of analysts who put none of their own money into the prediction (various estimates of the "fair exchange rate" ranging between 22 and 26). In theory, the price of a forward should also reflect the effect of a missing counterparty, which may help explain why the forward is weaker than the exchange rate in the forecast. If the market on average believes the koruna will appreciate to 26 CZK/EUR within two years, the two-year forward should trade near that level. If, despite that expectation, the forward cost, say, 26.60, a trader in the forward market would buy the koruna and realize a solid profit. The whole forward curve then gives us interesting information about market expectations for the path of the koruna in the months and years ahead. In this section I use bid prices, that is, the cost of a forward purchase of korunas.

Chart 4: The CZK/EUR forward curve

Chart 4 shows that the market expects some appreciation after the expiry of the "hard" commitment (that is, at the beginning of January 2017), but expects no reaction to the expiry of the "soft" commitment (mid-2017). Given the wording of the commitment (end of the year, middle of the year), it makes most sense to examine the forward curve from the beginning of a month, so that a forward several months out also refers to the beginning of a month, the earliest point at which the commitment can be exited; the chart refers to the beginning of September. The forward curve has had this shape for most of this year, though: a curve from the beginning of June, for example, would show the same picture, appreciation in January 2017 and no jump in mid-2017. So this is nothing new that first appeared in September.[6]

Chart 5: The two-year CZK/EUR forward

The expected appreciation is very small and stands out only in comparison with the even smaller additional appreciation at the two-year horizon, which at the beginning of September pointed somewhere toward 26.85. This year's path of the two-year forward is captured in Chart 5, which shows it hovering around 26.80 on average; in the first half of the year it tended to weaken, and in September, in reaction to the speculation, it strengthened to roughly 26.60. It was this strong a year ago as well, but after the speculation faded it gradually returned to 26.80, so it is quite possible that we will see a similar pattern this year too. My interpretation of the forward curve is that a certain segment of the market expects the floor to be abandoned immediately after the hard commitment expires, which also squares with anecdotal evidence.

The future appreciation implied by forwards is mild either because the market assumes only a slight move in the exchange rate after the commitment is abandoned, or because only a small share of market participants are speculating on its abandonment. The first of these hypotheses gains credibility from the fact that not even the two-year forward points to a marked appreciation of the koruna, not even during the September wave of speculation; and yet the overwhelming majority of market participants expect the exit to come within two years (see, for example, the September Financial Market Inflation Expectations survey). These market expectations measured by forward prices also correspond quite well to the average estimates of the nominal equilibrium exchange rate produced by the Monetary Department, which stand at 26.85 for the current quarter and 26.60 for the end of 2017.[7] They are not consistent, however, with the g3 model, which expects appreciation beyond the 26 CZK/EUR threshold; more precisely, they are not in line with the model's expectation of a steep rise in rates, which contributes to a stronger koruna over the forecast horizon.

5. Specific comments and questions on the Report

• The wage bill in real terms grew noticeably faster year on year in the second quarter than consumption did (5.6% versus 2.2%). Can this difference be partly explained by the permanent income hypothesis? The g3 model itself, unlike, for example, the core model of the Ministry of Finance, does not assume the existence of consumers who would spend a fixed share of their current income (so-called rule-of-thumb consumers, who either do not optimize consumption or cannot smooth it because of credit constraints). The available empirical literature shows that g3 is specified correctly in this respect, because the permanent income hypothesis is a reasonable first approximation of actual consumer behavior (Havranek and Sokolova, 2016).
• Like this opinion, the Report equates the forward/futures curve with the market outlook for prices, but for commodities instead of the exchange rate. For commodities, though, the unbiasedness hypothesis does not hold. The futures curve does of course contain an element of prediction of the future spot price, but it is strongly influenced by the following factors: 1) storage and insurance costs, 2) the so-called convenience yield, 3) other physical properties of the commodity, and 4) hedging demand from producers of the commodity exceeding hedging demand from buyers of the commodity (which is Keynes's explanation of backwardation), which makes futures prices understate future spot prices.
• I appreciate the work on the box on the effect of the number of working days on GDP growth, which in the end was not included in the Report. If the Monetary Department is considering incorporating calendar effects into the forecast, I would argue for an adjustment technique that is not linear but allows a declining marginal effect of additional days beyond the quarterly average.

In other words, if the first quarter has one working day more than the average while the second has three days more than the average, I would expect the size of the adjustment for the second quarter to be less than three times the adjustment for the first. The reason is that consumption and the amount of work done will be affected not only by the number of hours worked but also by regular monthly payments and deadlines.

• Retail sales and industrial production fell year on year in July. I would like to know why the seasonal adjustment method has, at first sight, a larger effect on sales (after adjustment practically at the level of the HP trend, the swing almost fully smoothed out) than on industrial production (deep below the HP trend); see appendices 9 and 10 of the Report. The year-on-year drop in industrial production, even in seasonally adjusted terms, was the sharpest in 80 months in July. It is unlikely that plant-wide holidays can explain this whole decline. What does the statement that they explain it "to a considerable extent" (p. 2) mean? It should be possible to estimate this effect, much as is done for the calendar adjustment.
• I see a certain inconsistency in the forecast taking its USD/EUR projection from Consensus Forecast while using the futures curve for the oil price projection (described on p. 7 of the Report). As I have already mentioned, currency forwards are actually traded contracts, so it makes sense to trust them more than analysts' estimates. The unbiasedness hypothesis, by contrast, does not hold for commodities, so I would expect the two data sources to be used the other way around for these projections.
• I am not sure the Report needs to devote so much space to PRIBOR, when it is essentially not a traded rate and its relevance in the current situation is unclear. The space saved could be used to discuss, for example, implied rates (see section 3 of this opinion), which until now have usually received only a brief mention in the MPD.
• With the exit approaching, I would welcome analyses in the Report comparing the growth of the CNB and ECB balance sheets since the launch of the exchange rate commitment and the potential implications for the future path of the koruna (for example in the form of a non-public box). I would also welcome greater use and interpretation of the forward curve of the exchange rate (see section 4 of this opinion).
• In the second chart in appendix 12 (the interest rate differential), the legend is mislabeled. The chart also illustrates what I consider an unrealistic assumption of the forecast, the rise of the differential to as much as 2.5%, which is probably driven by the assumption of a higher neutral interest rate in the Czech Republic than in the euro area, where the neutral rate is, according to the best available evidence (Holston et al., 2016), now negative, as the market outlook for Euribor reflects.

References

• Dvorak, M., Komarek, L., Komarkova, Z., Ters, K., and Urban, Y. (2016): "Longer Term Yield Decomposition: An Analysis of the Czech Government Yield Curve," ongoing CNB research project C7/16.
• Fama, E. (1984): "Forward and Spot Exchange Rates," Journal of Monetary Economics 14, 319-38.
• Havranek, T., Sokolova, A. (2016): "Do Consumers Really Follow a Rule of Thumb? Three Thousand Estimates from 130 Studies Say 'Probably Not'," CNB working paper, not yet refereed.
• Holston, K., Laubach, T., and Williams, J. (2016): "Measuring the Natural Rate of Interest: International Trends and Determinants," FRBSF Working Paper 2016-11.
• Krippner, L. (2015): "A Comment on Wu and Xia and the Case for Two-Factor Shadow Short Rates," CAMA Working Paper 48/2015.
• Nelson, C. and Siegel, A. (1987): "Parsimonious modelling of yield curves," Journal of Business 60(4), 473-489.
• Wu, J. and Xia, F. (2016): "Measuring the Macroeconomic Impact of Monetary Policy at the Zero Lower Bound," Journal of Money, Credit, and Banking, 48(2-3), 253-291.

Notes

[1] I thank Marek Rusnak for help with the Matlab code for computing the shadow rate, Michal Dvorak for constructing and updating the data for that computation and for repeated consultations, Wu Jing (University of Chicago) for sending the code and instructions, Petr Frydrych and Vlastimil Cadek for discussion of implied yields, Martin Motl for providing the equilibrium exchange rate estimates, Vaclav Hausenblas for help with the data in the section on forward rates, and Jiri Schwarz, Michal Franta, and Michal Hlavacek for discussion of forwards. This opinion of course reflects my own interpretation of the data, the estimates, and the discussions with colleagues.

[2] Using them, though, would require lowering the effective lower bound. A leading expert on negative rate policy, Miles Kimball (University of Colorado), will give a seminar and a mini-course on this topic at the CNB (November 10 and 11).

[3] In the opinion on Situation Report No. 1 of 2016, Michal Franta also argues convincingly that estimates based on the yield curve are conceptually more appropriate for the purposes of the g3 model than the extrapolation from NiGEM.

[4] More precisely, a credible calculation of the rates by this method would take several months of work. Wu Jing is also willing, if there is interest, to come to the CNB and give a seminar or a mini-course on shadow rates.

[5] The advantage of comparing two shadow rates instead of one shadow and one "official" rate is that what matters is not the absolute level at which a given technique puts the shadow rate (whether that is −2% or −8%) but only the difference in level between the two countries. Krippner (2015) also shows that his method is ordinally robust, so I trust the result that the ECB shadow rate is not currently lower than the CNB shadow rate.

[6] The discontinuity of the forward curve at the beginning of the year is not driven by the balance sheet effect, since that causes only a temporary, not a persistent, decline in the price of the forward. These temporary swings can indeed be observed in the data, very clearly for the two-year forward, for example. I also grant that liquidity in forward contracts with maturities over 1 year is noticeably lower, but they are still traded contracts, as can be seen, for example, from the trade repositories under the EMIR regulation.

[7] It must be said, though, that the individual methods for computing the equilibrium exchange rate give considerably different results.

1. Doporučení

Od představení prognózy v 1. SZ došlo ke kumulaci řady protiinflačních vlivů (nižší pozorovaná inflace včetně jádrové, nižší růst HDP, nižší výhledy těchto proměnných v eurozóně). Druhá situační zpráva prezentuje aktualizovaný scénář prognózy, ve kterém jsou tak výhledy všech klíčových proměnných posunuty níže. Souhlasím s obecným vyzněním SZ, ačkoli jsem před jejím přečtením intuitivně očekával, že revize výhledu inflace směrem dolů bude ještě výraznější. I tak je prognózovaná měnověpolitická inflace na horizontu měnové politiky zřetelně pod cílem (1,3 % − 1,8 %). Byla by ještě trochu níže, kdyby na ni už nezačínal působit vyšší výhled ceny ropy, způsobený primárně diskuzí o omezení těžby, což představuje nabídkový šok. Za normálních okolností bych tedy doporučil nejméně jedno snížení repo sazby. Potřeba uvolnění měnových podmínek však není tak velká, aby vedla k nutnosti nyní riskovat vedlejší účinky záporných sazeb nebo posunovat hladinu kurzového závazku. Další prodlužování termínu exitu se mi v současné situaci nejeví jako efektivní způsob uvolňování měnových podmínek. Nezbývá mi tedy než doporučit ponechání sazeb, hladiny kurzového závazku i termínu nejbližšího možného ukončení závazku na současných hodnotách.

Ve zbytku stanoviska se věnuji úvahám spojeným s exitem z kurzového závazku. Nyní se mi zdá nepravděpodobné, že bez dodatečných opatření bude možné závazek opustit v polovině roku 2017. Při zahájení intervencí bylo plánováno, že k exitu dojde v souvislosti s výrazným přestřelením cíle (až na 3 %), které by zaručilo, že kurzový závazek nebude muset být brzy po exitu obnoven. V současné době naopak pozorujeme na horizontu prognózy podstřelení cíle. Důležitější než aktuální přestřelení v okamžiku exitu je sice očekávání budoucího přestřelení v okamžiku exitu za předpokladu, že by k exitu nedošlo (díky zpoždění transmise měnové politiky, které je ovšem v případě kurzového kanálu kratší, snad jen půl roku). I tak ale očekávání „natlakovaného inflačního papiňáku“ v polovině roku 2017 může být do značné míry dáno předpokladem znatelného růstu stínového EURIBORu v daném roce, o kterém nejsem přesvědčen (viz moje 2. dílčí připomínka k SZ). Přitom exit v polovině roku 2017 považuji za žádoucí, neboť v současném režimu nejsme schopni jemně vyhlazovat vývoj ekonomiky, což odráží i moje doporučení v prvním odstavci. Odklad exitu tedy sám o sobě představuje náklad, neboť oddaluje návrat k používání jemnějšího nástroje.

Domnívám se, že existují dvě varianty, jak zvýšit pravděpodobnost exitu v polovině příštího roku. První z nich je uvolnění měnových podmínek v letošním roce, a to buď posunem hladiny kurzového závazku, nebo použitím „švédského“ či „dánského“ scénáře záporných sazeb. V části 2 tohoto stanoviska odhaduji kontrafaktuální efekt stávajícího kurzového závazku na HDP a nezaměstnanost; moje odhady jsou konzistentní s dosavadní komunikací ČNB a ukazují relativně silný pozitivní vliv intervencí (odhady přímého efektu na inflaci získané touto metodou již byly prezentovány ve stanovisku k 8. SZ 2015). Dostupná evidence tak podporuje názor, že kurzový závazek je vhodným nástrojem stimulace ekonomiky a zvyšování inflace. Ačkoli posun hladiny závazku tedy může dodat kýžené očekávání přestřelení cíle v době exitu, nepovažuji jej za vhodný nástroj urychlení konce závazku, neboť po exitu ze slabší hladiny by mohlo dojít k tlakům na rychlejší posílení koruny. Například podle prognózy z boxu 2 prezentovaného v 5. SZ 2015 je horní hranice pásma rovnovážného nominálního kurzu pro druhou polovinu roku 2017 zhruba 26 CZK/EUR.

V části 3 diskutuji mezinárodní zkušenosti s použitím záporných sazeb a jejich implikace pro ČR. Švédský scénář, ve kterém jsou všechny rezervy bank úročeny zápornou sazbou, považuji za nevhodný zejména kvůli silným dopadům na finanční stabilitu. V úvahu přichází dánský scénář, ve kterém je z úročení zápornou sazbou vyňat dostatek rezerv na to, aby komerční banky mohly ponechat nezáporné sazby na vkladech domácností, aniž by se snižovaly marže bank. Zavedení takového opatření předpokládá, že zhruba věříme efektivitě působení záporných sazeb přes standardní kanály měnové politiky, a dávalo by tedy smysl nejméně rok před plánovaným exitem. Argumentuji ale, že ani dánský scénář pro nás není v současné situaci příliš vhodný kvůli většímu přebytku likvidity a většímu využívání hotovosti v ČR.

Druhý základní způsob, jak zvýšit pravděpodobnost exitu v polovině příštího roku, je namísto uvolnění měnových podmínek zavést podpůrné opatření, které by omezilo potenciální posilování koruny po exitu: to nazývám „japonský scénář“ záporných sazeb. Ten předpokládá, že záporné sazby fungují zejména přes kurzový kanál. Všechny existující rezervy jsou vyňaty ze záporného úročení; záporné sazby by se vztahovaly pouze na nové rezervy (efektivně na spekulativní kapitál ze zahraničí). Takové opatření by bylo vhodné zavést nejpozději půl roku před plánovaným exitem – zavedení současně s exitem nedoporučuji, protože by zvýšilo obecnou nejistotu ihned po opuštění závazku. Na konci části 3 také diskutuji, jak je možné vyhnout se většině legislativních problémů spojených se zápornou sazbou japonského typu. Protože by se jednalo o opatření, které tuzemské subjekty příliš nepostihne, bylo by vhodné sazbu stanovit dostatečně nízko, aby odradila krátkodobé spekulanty (alespoň tak, aby byl vyrovnán úrokový diferenciál vůči eurozóně). V části 4 se zabývám efektivním dolním limitem sazeb pro ČR, který se dle mého názoru nachází v intervalu (−2 %, −1 %).

2. Dopady kurzového závazku na reálnou ekonomiku

Vliv kurzového závazku nelze odhadovat klasickou regresní analýzou, protože k tomu bychom museli mít k dispozici větší počet centrálních bank, které se k takovému kroku v podobné situaci uchýlily. Rozumnější je porovnat vývoj před začátkem intervencí a v jejich průběhu mezi ČR a zeměmi, které jsou ČR jinak podobné (např. Slovensko). Takový kvalitativní přístup nám však neumožňuje exaktně odhadnout efekt závazku a nedává nám ani informaci o přesnosti odhadu. Kompromisem mezi oběma přístupy je synthetic control method, která začala být používána v posledních letech v politologii (např. Abadie a spol., 2015: ekonomické náklady znovusjednocení Německa). Cílem je sestrojit hypotetický (kontrafaktuální) vývoj ekonomiky ČR v absenci kurzového závazku. Za tímto záměrem nejprve odhadneme, jaký vážený průměr proměnných a zemí nejlépe vystihuje ekonomický vývoj ČR v předintervenčním období. Rozdíl mezi skutečně pozorovaným vývojem ekonomiky a hypotetickým vývojem, který je založen na váženém průměru vývoje ekonomik zemí, které kurzový závazek neuplatnily, představuje efekt intervencí. Tuto metodu již použil Jan Brůha ve stanovisku k 8. SZ 2015 pro výpočet vlivu kurzového závazku na inflaci, který činí asi 2 procentní body. Zde se zaměřuji na reálné proměnné a používám data od počátku roku 2005 do konce roku 2015.

V grafu 1 pozorujeme, že hypotetický vývoj růstu HDP bez intervencí (přerušovaná čára) by se v období kurzového závazku pohyboval pod skutečně pozorovanou hodnotou, přičemž rozdíl se v čase zvětšuje. V roce 2014 ještě efekt není statisticky významný, ale pro rok 2015 již můžeme s 95% jistotou vyloučit, že by se jednalo o náhodnou odchylku.[2] Odhadovaný příspěvek kurzového závazku pro rok 2015 dosahuje téměř 2 p. b. Tento efekt bude nadhodnocen v případě, že ČR dočerpávala evropské fondy intenzivněji než okolní země. Na druhou stranu je vidět, že v období na začátku intervencí je pozorovaný růst HDP níže, než by odpovídalo vývoji v okolních zemích – snad proto, že fiskální politika byla předtím v ČR mimořádně restriktivní, nebo že už se země blížila situaci deflační spirály (nominální mzdy v roce 2013 přestaly růst). Navíc je hypotetický vývoj HDP sestaven převážně na základě vývoje zemí eurozóny, jejichž ekonomiky byly podpořeny nestandardní měnovou politikou ECB. To všechno může odhadovaný efekt kurzového závazku naopak podhodnocovat.

Graf 1: Vliv kurzového závazku na růst HDP

Graf 2: Vliv kurzového závazku na nezaměstnanost

Lépe můžeme vliv kurzového závazku pozorovat na vývoji obecné míry nezaměstnanosti (graf 2), která je méně ovlivňována jednorázovými faktory typu změn spotřebních daní. Kdyby nedošlo k oslabení koruny, nezaměstnanost by v letech 2014 a 2015 klesala, ale mnohem pozvolněji: na konci minulého roku už rozdíl dosahoval téměř dvou procentních bodů, v přepočtu asi 100 tisíc pracovních míst. V předintervenčním období přitom hypotetická nezaměstnanost (vážený průměr ostatních zemí) velmi dobře vystihuje skutečnou nezaměstnanost. Můžeme tedy vyloučit, že by se jednalo o náhodnou odchylku. Je evidentní, že vedle přímého dopadu na dovozní ceny má kurzový závazek robustní, ale zpožděný vliv na reálnou ekonomiku, a skrze tlaky na růst mezd tak postupně přispívá ke zvyšování jádrové inflace.

3. Zkušenosti se zápornými sazbami

Záporné úrokové sazby v současnosti používá pro některou ze svých sazeb sedm centrálních bank v následujících ekonomikách: Maďarsko, Japonsko, Norsko, Švýcarsko, Švédsko, eurozóna a Dánsko. Jejich zkušenosti budu diskutovat v tomto pořadí (tedy začnu s centrálními bankami, které začaly záporné sazby používat nedávno a jejichž přístup by tak již měl brát v úvahu zkušenosti ostatních bank). Používám také výsledky nedávného průzkumu Bloomberg (2016), ve kterém 63 ekonomů z celého světa hodnotí, zda záporné sazby v dané zemi pomáhají centrální bance efektivně plnit její mandát. Následně budu diskutovat implikace mezinárodních zkušeností pro ČR.

Maďarsko. Magyar Nemzeti Bank snížila depozitní sazbu do záporu (−0,05 %) s účinností od 23. 3. 2016. Toto opatření doprovázelo snížení základní tříměsíční sazby, která však zůstává vysoko nad nulovou hranicí. Centrální banka zavedení záporné depozitní sazby podrobněji nekomentovala, ale opatření může souviset s očekáváným poklesem likvidity na maďarském mezibankovním trhu v příštích měsících. Očekává se, že záporná depozitní sazba povzbudí komerční banky, aby si více půjčovaly mezi sebou namísto toho, aby ukládaly rezervy u centrální banky.

Japonsko. Bank of Japan rozhodla o zavedení záporných sazeb v lednu 2016, přičemž opatření vstoupilo v platnost v polovině února. Záporná sazba (nyní −0,1 %) se vztahuje pouze na dodatečné dobrovolné rezervy uložené u centrální banky; stávající rezervy jsou úročeny kladnou sazbou (0,1 %) a na povinné rezervy se vztahuje nulová sazba. Důvodem tohoto opatření je obava o ziskovost bank: díky třístupňovému systému úročení rezerv budou komerční banky bez větších problémů schopny poskytovat nezáporné sazby na vkladových účtech domácností, aniž by byly výrazně postiženy marže bank. Pokud by se záporná sazba vztahovala na všechny rezervy, hrozila by zvýšená substituce od elektronických peněz k hotovosti, mimo jiné proto, že v Japonsku je hotovost stále používána ve velké míře a (na rozdíl od většiny ostatních zemí, které záporné sazby zavedly) mnoho obchodů platební karty nepřijímá.

Zajímavý aspekt zavedení záporných sazeb v Japonsku je poplatek, který centrální banka stanovuje komerčním bankám za kumulativní čistý výběr hotovosti. Zvýší-li se „výrazně“ držba hotovosti dané banky, odpovídající částka bude odečtena z rezerv, které jsou úročeny nezápornou sazbou (Bank of Japan, 2016). Tento systém není jasně specifikován a snad se jedná pouze o „blufování“ ze strany Bank of Japan, aby preventivně zabránila velkým výběrům hotovosti. Záměrem každopádně je, aby banky vnímaly držbu hotovosti nejméně stejně nákladnou jako držbu elektronických jenů. Ačkoli je zatím brzy na hodnocení dopadů zavedení záporných sazeb v Japonsku, anekdotická evidence naznačuje určitý růst poptávky po hotovosti: prodej domácích sejfů se oproti stejnému období loňského roku zdvojnásobil (Hongo a Inada, 2016). Důvodem může být ne zcela jasná komunikace Bank of Japan ohledně záporných sazeb, což způsobuje nejistotu u domácností. V průzkumu Bloomberg (2016) je 73 % dotázaných ekonomů skeptických ohledně efektivity záporných sazeb v Japonsku. Tito ekonomové zároveň odhadují, že měnověpolitická sazba v této zemi dále klesne na −0,3 %; guvernér Kuroda navíc nedávno prohlásil, že si umí představit sazbu na úrovni −0,5 %.

Norsko. Norges Bank nebývá uváděna v seznamech centrálních bank, které používají záporné sazby, ačkoli její systém je do jisté míry podobný tomu, který používá Bank of Japan: rezervy u centrální banky nesou kladný úrok do určitého limitu; po překročení tohoto limitu je aplikována záporná sazba (−0,5 %). Toto opatření bylo zavedeno v září 2015 a motivem bylo povzbudit banky, aby si více půjčovaly mezi sebou a nenechávaly přebytečné rezervy na svém účtu u centrální banky (Norges Bank, 2015). Daný záměr byl do značné míry splněn, když objem nadlimitních rezerv po zavedení záporných sazeb poklesl o dvě třetiny. Komerční banky také samy uvádějí, že se nyní velmi snaží vyhnout ukládání přebytečných rezerv u Norges Bank; úrokové míry na mezibankovním trhu jsou stále kladné. Průzkum Bloomberg (2016) nehodnotil účinnost záporných sazeb v Norsku.

Švýcarsko. Swiss National Bank zavedla záporné sazby na konci roku 2014, a to primárně ve snaze utlumit apreciační tlaky na frank. V současnosti je hlavní měnověpolitická sazba ve Švýcarsku −0,75 %. Tyto hluboce záporné sazby se bez velkých potíží přenesly do úrokových měr na peněžním a kapitálovém trhu a nedošlo k výraznému nárůstu poptávky po hotovosti. Dochází však k pokusům některých tržních aktérů vyhnout se záporným sazbám a substituovat elektronické peníze do hotovosti. Například jeden penzijní fond se pokusil převést svá aktiva do hotovosti, aby ušetřil 25 000 franků na 10 milionech uložených franků i po započítání nákladů na skladování a transport bankovek (Jackson, 2015). Záporné sazby nejsou ve Švýcarsku přenášeny na účty domácností, k čemuž přispívá, podobně jako v Japonsku, vícestupňový systém úročení rezerv: část rezerv komerčních bank uložených u centrální banky není vystavena záporným sazbám. Tento podíl je však výrazně menší než v Japonsku, takže dochází k tlakům na snižování ziskových marží bank. Sazby na hypotečních úvěrech po zavedení záporných sazeb paradoxně vzrostly v souvislosti s tím, jak se banky snažily zachovat marže. Podle průzkumu Bloomberg (2016) však hodnotí 70 % dotázaných ekonomů politiku záporných úrokových sazeb ve Švýcarsku pozitivně. Ve stejném průzkumu je očekáváno ještě jedno snížení základní sazby na −1 %.

Švédsko. Riksbank krátce experimentovala s mírně zápornou depozitní sazbou již v letech 2009 a 2010. Po téměř čtyřech letech kladných sazeb byla depozitní sazba znovu snížena pod nulu v září 2014. Na začátku roku 2015 byla do minusu sražena i základní měnověpolitická sazba, která nyní dosahuje −0,5 % (depozitní sazba je dokonce −1,25 %). Podobně jako v případě Švýcarska došlo k relativně bezproblémové transmisi do úrokových měr na finančním trhu. Objevily se legislativní problémy, například v souvislosti s tím, když kvůli záporným sazbám musel držitel dluhopisu s plovoucí sazbou platit emitentovi. Klientské sazby na úvěrech klesají v tandemu s repo sazbou, ale úroky na vkladech podle očekávání neklesají pod nulu. Klíčový rozdíl zkušenosti Riksbank oproti ostatním centrálním bankám, které záporné sazby zavedly, je skutečnost, že od začátku pracuje s negativními sazbami jako standardním nástrojem měnové politiky: tvrdí, že dopady snižování sazeb v záporném teritoriu jsou podobné jako snižování sazeb v teritoriu kladném (Alsterlind a spol., 2015). Většina ekonomů (59 %) dotazových v průzkumu Bloomberg (2016) tento optimismus nesdílí a opatření hodnotí negativně. Tito ekonomové se také shodují, že sazba Riksbank již dosáhla svého dna.

Eurozóna. Zápornou depozitní sazbu zavedla ECB v červnu 2014; nyní dosahuje −0,4 %. Pokles sazby se přenesl standardním způsobem do úrokových měr peněžního trhu i dlouhodobějších sazeb, přičemž nedošlo k výrazným změnám likvidity či volatility ani jiným významnějším problémům fungování finančního trhu (Jackson, 2015). Před zavedením záporných sazeb panovaly obavy, zda toto opatření nesníží výpůjčky komerčních bank od centrální banky: komerční banky by se mohly snažit snížit riziko, že budou potřebovat u centrální banky uložit dodatečné rezervy úročené negativní sazbou (Coeuré, 2014). Tyto obavy se však nenaplnily a k poklesu výpůjček nedošlo. Ačkoli oslabení eura nebylo explicitním cílem zavedení záporných úrokových sazeb, měna od té doby silně oslabila. Jeden z mála empirických článků na toto téma, Khayat (2015), ukazuje, že politika záporných sazeb měla za následek značný depreciační tlak na euro. Podle studie JP Morgan (citované v Melin, 2016) nelze pozorovat žádné známky toho, že by banky v eurozóně hromadily hotovost, a transmise záporných měnověpolitických sazeb do klientských sazeb je silná. Většina ekonomů (58 %) však podle průzkumu Bloomberg (2016) efektivitu tohoto opatření hodnotí negativně, ačkoli očekává další snížení sazeb na −0,5 %.

Dánsko. Nejdelší zkušenost se zápornými úrokovými sazbami má Danmarks Nationalbank, která je aplikuje s krátkou přestávkou již od poloviny roku 2012. Depozitní sazba dosáhla na začátku loňského roku −0.75 %, což byla nejnižší hodnota pro rozhodující měnověpolitickou sazbu na světě spolu se Swiss National Bank. Letos však Danmarks Nationalbank sazbu mírně zvýšila na −0,65 %, a tvoří tak výjimku v klubu záporných sazeb (ostatní banky vyjadřují připravenost snížit sazbu ještě více do záporu). Transmise měnověpolitických sazeb do klientských sazeb byla v Dánsku rychlá, ale nesymetrická, neboť sazby na vklady pro domácnosti jsou nezáporné. Firmy a institucionální investoři jsou však běžně vystaveni záporným sazbám (Jensen a Spange, 2015). Navzdory tomu se nijak zvlášť nezvýšila poptávka po hotovosti. Úrokové sazby u hypoték s krátkou fixací klesly minulý rok pod nulu, což způsobilo technické a legislativní problémy (Danmarsk Nationalbank, 2015). Důsledkem je tlak na ziskovost bank, a centrální banka tak několikrát zvýšila limit rezerv, pro něž je aplikována nulová sazba (podobně jako v Japonsku či Švýcarsku). Dánsko muselo také řešit případy firem, které se snažily uhradit co nejvyšší daňové zálohy, aby na přeplatcích získaly nulovou úrokovou sazbu. Drtivá většina ekonomů (90 %) však hodnotí dánskou zkušenost se zápornými sazbami pozitivně (Bloomberg, 2016), přičemž další snížení měnověpolitické sazby nejsou očekávána.

Implikace pro ČR. Z mezinárodních zkušeností vyplývá, že existuje několik scénářů použití záporných sazeb. První extrémní formou je „švédský scénář“, ve kterém jsou záporným sazbám vystaveny všechny rezervy komerčních bank u centrální banky. To má smysl v případě, kdy centrální banka věří, že transmise změn záporných sazeb působí přes všechny standardní kanály měnové politiky. Navíc je nutné, aby v zemi neexistoval výrazný přebytek likvidity. Jsou-li rezervy příliš velké, vytvoří záporné sazby silný tlak na ziskové marže bank, a tedy problémy s finanční stabilitou. Druhou krajní variantou je „japonský scénář“, ve kterém jsou dosavadní rezervy v průměrné výši pro každou banku nadále úročeny nezápornou sazbou, a záporná sazba se vztahuje pouze na nové rezervy. Ziskové marže bank jsou tak chráněny a záporné sazby působí převážně pouze přes kurzový kanál, pro který je důležitá sazba na mezní uložený jen. Poslední variantou je „dánský scénář“, lineární kombinace předchozích přístupů, kde je pouze určité procento rezerv úročeno zápornou sazbou. Takový přístup umožní bankám, aby ponechaly nezáporné sazby na běžných a menších spořicích účtech pro domácnosti, aniž by to mělo negativní dopady na marže bank. Dánský scénář má smysl v případě, kdy centrální banka věří ve standardní transmisi záporných sazeb, ale část této transmise (zhruba danou procentem rezerv, které jsou chráněny před zápornou sazbou) raději obětuje ve prospěch finanční stability.

Tyto scénáře se tedy liší procentem rezerv, které jsou vyňaty z úročení zápornými sazbami. Nastavení tohoto parametru je pro každou zemi individuální; obecně je parametr vedle důvěry ve fungování záporných sazeb funkcí dvou faktorů: i) míry využívání hotovosti a ii) přebytku likvidity, který můžeme vyjádřit jako podíl rezerv na HDP. Parametr je rostoucí v míře využívání hotovosti, neboť v ekonomikách založených na hotovosti je nutné, aby velká část vkladů domácností byla chráněna před zápornými sazbami (jinak hrozí skladování hotovosti „pod matrací“). Parametr je také rostoucí v přebytku likvidity, protože nákladem bank je součin záporné sazby a objemu rezerv. Větší náklady znamenají větší tlaky na ziskovou marži a mohou banky motivovat k hledání alternativních zdrojů příjmů. Proto zřejmě vzrostly ve Švýcarsku, kde je množství rezerv obrovské, sazby na hypotékách. Za nepřekročitelnou dolní hranici diskutovaného parametru pro ČR považuji 20 %, což zhruba odpovídá objemu rezerv, který by bankám umožnil ponechat nezáporné sazby na běžných účtech ve výši jediné průměrné měsíční mzdy na jednoho dospělého obyvatele. Pokud bychom chtěli kvantitativně vyrovnat dopad záporných sazeb na hospodaření bank, který je pozorován v Dánsku, museli bychom ze záporného úročení vyjmout téměř 80 % rezerv (vzhledem k většímu přebytku likvidity v ČR). Zde už se ale blížíme japonskému scénáři.[3]

V případě využití japonského scénáře je zřejmě možné vyhnout se legislativním problémům spojeným se snížením depo a repo sazby do záporu. Tyto sazby by zůstaly na technické nule, ale přístup do depa i repa by byl pro každou banku omezen např. na úrovni průměrných rezerv za poslední rok (případně na nějakém násobku povinných minimálních rezerv, které jsou stejně pro každou banku počítány). Nad tuto hranici, která by v případě potřeby mohla v čase růst v souvislosti s růstem ekonomiky, by banky měly možnost ukládat přebytečné rezervy např. na účet povinných minimálních rezerv. Tyto přebytečné rezervy by byly úročeny novou, zápornou sazbou, podobně jako je tomu u „reserve rate“ v Norsku; tuto subvariantu by tak bylo možné označit za „norskou“. Zápornou sazbu však nelze z legislativních důvodů uvalit na samotné povinné minimální rezervy.

4. Efektivní dolní hranice sazeb

Potenciál využití záporných sazeb je omezen hranicí, po jejímž překročení bude pro účastníky trhu výhodnější držet své peněžní zůstatky v hotovosti než na bankovním účtu. Tuto hranici lze zhruba spočítat na základě nákladů za skladování, transport a pojištění bankovek a také za ztrátu pohodlnosti spojenou s bezhotovostními transakcemi. Odhady nákladů na skladování a transport se pohybují v rozmezí 0,2 až 1 % (Jackson, 2015) a liší se mezi zeměmi zejména podle toho, jaká je dostupná nejvyšší denominace bankovky: vyšší denominace umožňuje skladovat a přepravovat menší fyzický objem hotovosti. Odhady u dolní hranice zmíněného intervalu náležejí zemím typu Švýcarsko (tisícifranková bankovka) a Singapur (tisícidolarová bankovka je často užívána; oficiálně je v oběhu i bankovka o hodnotě 10 000 singapurských dolarů). Nejvyšší denominace bankovky v ČR je v reálném vyjádření pětkrát nižší než ve Švýcarsku, ale hodnota nákladů v ČR nebude dosahovat pětinásobku švýcarské hodnoty, neboť při skladování a přepravě hotovosti vznikají fixní náklady (navíc existuje mnoho zemí s menší maximální denominací). Protože nemám k dispozici lepší odhad, budu uvažovat střední hodnotu zmíněného intervalu, tedy 0,6 %. Náklady za pojištění můžeme aproximovat pomocí nákladů na pojištění zlata, které dosahují nejméně 0,25 % ročně a nebudou záležet na denominaci bankovek (Witmer a Yang, 2015). Pokud navíc poptávka po hotovosti roste rychle, potenciál nabídky skladování, dopravy a pojištění reaguje se zpožděním (nabídka není zcela elastická), takže ceny těchto služeb rostou. Dohromady se tak dostáváme k 1 %.

Náklady za ztrátu pohodlnosti spojenou s bezhotovostními platbami lze zhruba odhadnout na základě poplatků za transakce provedené platebními kartami, které dosahují cca. 0,5 až 3 % ročně (Keohane, 2015). Zde mi přijde realistické uvažovat spíše dolní hranici tohoto intervalu: skutečné náklady v procentuálním vyjádření budou klesat s velikostí transakce. Domnívám se tedy, že celkové náklady příležitosti držby hotovosti ve srovnání s elektronickými penězi se pohybují kolem 1,5 %. Příbuzný koncept, který může být použit k odhadu efektivní dolní hranice sazeb, jsou společenské náklady držby hotovosti. Pokud je mi známo, odhad pro ČR není k dispozici, ale průměr pro země eurozóny je 2,3 % (Schmiedel a spol., 2012). Toto číslo je obecně nižší v zemích, kde je hotovost relativně více používána,[4] a proto se domnívám, že i tento ukazatel bude pro ČR nižší a konzistentní s předchozím odhadem 1,5 %. Ačkoli se jedná o hrubý odhad „podle palce“, považuji za docela pravděpodobné, že skutečný dolní limit se bude nacházet v intervalu (−2 %, −1 %), zejména při využití japonského scénáře.

Záleží také na délce období, po které je ekonomika záporným sazbám vystavena: postupem času motivace k substituci z elektronických peněz do hotovosti stoupá (Bean, 2013). V praxi jsme však mohli pozorovat hluboce záporné sazby ve Švýcarsku a Dánsku (−0,75 %) po relativně dlouhou dobu, aniž by v těchto zemích došlo k výraznému zvýšení poptávky po hotovosti. Jak jsem již uvedl výše, náklady na skladování a přepravu hotovosti jsou navíc ve Švýcarsku zřejmě nižší než ve většině ostatních zemí. Domnívám se tedy, že efektivní dolní hranice sazeb leží i v dlouhodobém vyjádření pod −1 %. Studie JP Morgan (citovaná v Melin, 2016) dokonce odhaduje, že sazby v eurozóně mohou sestoupit až na −4,5 %.

V dosavadní diskuzi spodní hranice sazeb jsem předpokládal, že centrální banka nezavede žádná opatření, která by penalizovala substituci z elektronických peněz do hotovosti. Taková opatření si však lze snadno představit a v praxi je pozorujeme: například poplatek, který Bank of Japan hodlá účtovat bankám za kumulativní čisté výběry hotovosti. To by mohlo časem vést ke zvýšení poplatků za výběr hotovosti pro klienty bank. Jakkoli se toto opatření zdá intuitivní, domnívám se, že může způsobit řadu problémů. Efektivně dojde k vytvoření směnného kurzu mezi elektronickými penězi a hotovostí, kde hotovost bude dražší, protože bude nákladnější ji získat. Mnoho menších obchodů v Japonsku nyní přijímá pouze hotovost, a pokud by hodnota hotovosti vůči elektronickým penězům stoupla nad paritu, počet takových obchodů by se mohl ještě zvýšit. Bude-li větší množství transakcí prováděno v hotovosti, transmise záporných sazeb do ekonomiky bude neefektivní a celé opatření může navíc vyvolat dodatečné deflační tlaky skrze zvyšování hodnoty papírové měny, která by sloužila jako primární platidlo.

Řešením může být paradoxně zcela opačný přístup, který je propagován v článcích Kimball (2015) a Argwall a Kimball (2015): stanovení poplatku za uložení hotovosti u centrální banky a prémie za výběr hotovosti. Poplatek by byl stanoven tak, aby se kumulativně za rok vyrovnal aktuální měnověpolitické záporné sazbě. Došlo by tím pádem ke snížení hodnoty hotovosti ve srovnání s elektronickými penězi. Toto opatření by zřejmě časem muselo být doprovázeno změnou definice legálního platidla, kterým by nově byly elektronické peníze: podobně jako kdysi opuštění zlatého standardu by se nyní jednalo o přechod z „papírového standardu“ na standard elektronický.[5] Obchody by nakonec měly mít možnost stanovit rozdílné ceny pro platbu hotovostí a platebními kartami a nemusely by být povinny hotovost přijímat. Výhodou takového řešení je, že by umožnilo odstranění dolní hranice sazeb, aniž by došlo k radikálním změnám finančního systému (typu zrušení hotovosti; Buiter, 2015).

5. Dílčí poznámky a otázky k SZ

• Na straně 3 v SZ je uvedeno, že za protiinflačním působením domácí ekonomiky ve srovnání s prognózou z 1. SZ stojí především pomalejší vykázaný růst mezd. Na str. 17 se ale píše, že celkový vyplacený objem mezd a platů vzrostl v souladu s očekáváním, neboť růst zaměstnanosti překonal prognózu. Nejsem si tedy jist, nakolik je působení trhu práce skutečně protiinflační. Jak je navíc zmíněno na str. 20, mediánová mzda roste dynamicky (o 5,4 %). Mají-li chudší domácnosti větší sklon ke spotřebě, bude tato skutečnost ve vlivu na inflaci minimálně částečně kompenzovat nižší pozorovaný růst průměrné mzdy.
• Nejsem zcela přesvědčen o tom, že silné březnové uvolnění měnové politiky ECB se nijak neprojeví v rychlosti nárůstu stínového EURIBORu v roce 2017 (jak naznačuje graf na str. 8, kde je stínový EURIBOR pouze posunut dolů). Domnívám se, že můžeme spíše čekat pozvolnější nárůst, který by znamenal větší tlak na korunu v době exitu a implikoval méně prudký růst našich sazeb. Navíc odkazuji na argument M. Franty ze stanoviska k 1. SZ, že odhad stínové sazby používaný v modelu g3 se nachází velmi výrazně nad odhady běžně používanými v ekonomické literatuře. Tento rozdíl se v březnu ještě prohloubil v souvislosti s novými opatřeními ECB. Nevedlo by použití stínových sazeb běžných v ekonomické literatuře samo o sobě k nutnosti odkladu exitu do roku 2018?
• Na mnoha místech (str. 2, 9, 13, 39, 40, 41) odkazuje SZ na Draghiho výrok z tiskové konference po měnovém jednání, že ECB nepreferuje další snižování depozitní sazby. Jen jednou je v poznámce pod čarou zmíněno upřesnění hlavního ekonoma ECB, že snižování sazeb je stále ve hře. ECB navíc již v září 2014 v rozporu s pozdější realitou tvrdila, že s depozitní sazbou −0,2 % zřejmě dosáhla dolního limitu. Myslím tedy, že další snižování sazby ze strany ECB je docela dobře možné.
• Zajímalo by mě, jak vlastně fungují záporné sazby v modelu g3. Scénáře s volnými sazbami vyvolávají dojem, že jejich působení je z pohledu logiky modelu stejné jako u kladných sazeb (tedy rozhodující je reálná sazba, nikoli nominální). Na druhou stranu ale simulace zaslaná do BR po posledním měnověpolitickém jednání (reakce na dotaz L. Lízala) ukazuje, že snížení sazeb o 0,3 p. b. by nemělo prakticky žádný vliv na žádnou proměnnou.
• Nerozumím logice tohoto vyjádření ze str. 12: „Objem břidlicové těžby v USA sice již několik měsíců klesá, ale ne tak rychle, jak by odpovídalo poklesu počtu nových vrtů a snížení investic. Navíc pokles celkové těžby v USA je zpomalován dokončováním rozpracovaných projektů v hlubokých vodách Mexického zálivu. Ze stejného důvodu nadále poroste i těžba z ropných písků v Kanadě.“ Na co odkazuje poslední věta?
• Oceňuji oba boxy, které situační zprávu oživují. Doporučuji do budoucna používat „duhovou“ verzi Beveridgovy křivky z boxu 1 v hlavním textu SZ.

Reference

• Abadie, A., Diamond, A. a Hainmueller, J., 2015: “Comparative Politics and the Synthetic Control Method,” American Journal of Political Science 59(2), 495-510.
• Agarwal, R. a Kimball, M., 2015: “Breaking Through the Zero Lower Bound,” IMF Working Papers 15/224.
• Alsterlind, J., Armelius, H., Forsman, D., Jönsson, B. a Wretman, A., 2015: “How Far Can the Repo Rate Be Cut?” Economic Commentary 11/2015, Sveriges Riksbank.
• Bank of Japan, 2016: “Introduction of ‘Quantitative and Qualitative Monetary Easing with’ a Negative Interest Rate,” oznámení 29.1.2016, www.boj.or.jp/en/announcements/release_2016/k160129a.pdf.
• Bean, C., 2013: “Note on Negative Interest Rates for Treasury Committee,” Bank of England.
• Bloomberg, 2016: “Here’s What Economists Think about Negative Policy Rates,” Bloomberg Benchmark 19. února, www.bloomberg.com/news/articles/2016-02-19/here-s-what-economists-think-about-negative-policy-rates.
• Buiter, W., 2015: “It’s Time to Remove the Lower Bound on Interest Rates and Here’s the How-To,” prezentace na konferenci Removing the Zero Lower Bound on Interest Rates, Londýn, 18.5.2015.
• Coeuré, B., 2014: “Life Below Zero: Learning about Negative Interest Rates,” projev na ECB’s Money Market Contact Group, 9.9.2014.
• Danmarks Nationalbank, 2015: “Negative Interest Rates and their Impact on Credit Institutions’ Earnings.” Financial Stability 1/2015.
• Havránek, T., Iršová, Z. a Lešanovská, J., 2016: “Bank Efficiency and Interest Rate Pass-Through: Evidence from Czech Loan Products,” Economic Modelling 54(1), 153-169.
• Hongo, J. a Inada, M., 2016: “Japanese Seeking a Place to Stash Cash Start Snapping up Safes,” Wall Street Journal, 22.2., www.wsj.com/articles/japanese-seeking-a-place-to-stash-cash-start-snapping-up-safes-1456136223.
• Jackson, H., 2015: “The International Experience with Negative Policy Rates,” Discussion Paper 15/13, Bank of Canada.
• Jensen, C. M. a Spange, M., 2015: “Interest Rate Pass-Through and the Demand for Cash at Negative Interest Rates.” Danmarks Nationalbank. Monetary Review 2/2015.
• Keohane, D., 2015: “Negative Rates and Gesell Taxes: How Low Are We Talking Here?” FT Alphaville, 2.2.2015. ftalphaville.ft.com/2015/02/02/2103032/negative-rates-and-gesell-taxes-how-low-are-we-talking-here/.
• Khayat, A., 2015: “Negative Policy Rates, Banking Flows and Exchange Rates,” Working Paper 38/2015, Aix-Marseille School of Economics.
• Kimball, M., 2015: “Negative Interest Rate Policy as Conventional Monetary Policy,” National Institute Economic Review 234(1), 5-14.
• Melin, M., 2016: “Negative Interest Rates Could Go As Low As 4.5%: JPMorgan Shocker,” Value Walk 10.2.2016, www.valuewalk.com/2016/02/jpmorgan-negative-interest-rates/.
• Norges Bank, 2015: “Monetary Policy Report 4/2015,” prosinec 2015.
• Schmiedel, H., Kostova, G. a Ruttenberg, W., 2012: “The Social and Private Costs of Retail Payment Instruments: A European Perspective,” European Central Bank, Occasional Paper Series 137.
• Witmer, J. a Yang, J., 2015: “Estimating Canada’s Effective Lower Bound,” Staff Analytical Note 2/2015, Bank of Canada.

Poznámky

[1] Chtěl bych poděkovat M. Frantovi a M. Hlaváčkovi za debatu o transmisi záporných úrokových sazeb, J. Brůhovi, K. Galuščákovi a J. Schwarzovi za diskuzi o vyhodnocování dopadů kurzového závazku a M. Vodrážkovi a P. Výbornému za informace o legislativních aspektech záporných sazeb.

[2] Šířka intervalu spolehlivosti (modrý pás v grafu) je funkcí skutečnosti, jak dobře hypotetický vývoj HDP před intervencemi (sestavený na základě váženého průměru ostatních zemí) vystihuje pozorovaný vývoj HDP.

[3] Proti použití dánského scénáře hovoří také skutečnost, že přenos snižování měnověpolitických sazeb do klientských sazeb v ČR obecně zeslábl v období po krizi (Havránek a spol., 2016).

[4] Česká republika ovšem patří k zemím, kde jsou nejvíce používány bezkontaktní platební karty, což může časem přispět ke změně tradičně konzervativního přístupu k hotovosti. S bezkontaktními platebními kartami je pohodlné platit i malé částky, a odpadá tak jeden z hlavních důvodů pro dennodenní používání hotovosti.

[5] Tuto změnu by však nebylo nutné činit okamžitě. Nyní obchodníci obvykle přijímají platby platebními kartami (ze kterých mají po započtení poplatků o několik procent menší příjem), aniž by za to vyžadovali přirážku od zákazníka. Stejně tak lze očekávat, že by nějakou dobu přijímali za paritu hotovost, jejíž reálná hodnota by byla vůči elektronickým penězům o něco nižší.

1. Recommendation

Since the forecast was presented in Situation Report No. 1, a number of anti-inflationary influences have accumulated (lower observed inflation, including core inflation, lower GDP growth, lower outlooks for these variables in the euro area). Situation Report No. 2 presents an updated scenario of the forecast, in which the outlooks for all the key variables are accordingly shifted lower. I agree with the general message of the Report, although before reading it I had intuitively expected the downward revision of the inflation outlook to be even more pronounced. Even so, forecasted monetary policy-relevant inflation at the monetary policy horizon is clearly below the target (1.3% to 1.8%). It would be a little lower still if it were not already starting to be affected by the higher outlook for the price of oil, driven primarily by the discussion of production cuts, which represents a supply shock. Under normal circumstances I would therefore recommend at least one cut in the repo rate. The need to ease monetary conditions, however, is not so great as to make it necessary now to risk the side effects of negative rates or to move the level of the exchange rate commitment. Further postponing the date of the exit does not strike me, in the current situation, as an effective way of easing monetary conditions. So I am left to recommend keeping rates, the level of the exchange rate commitment, and the earliest possible date for ending the commitment at their current values.

In the rest of this opinion I turn to considerations connected with the exit from the exchange rate commitment. It now seems unlikely to me that, without additional measures, it will be possible to abandon the commitment in mid-2017. When the interventions were launched, the plan was that the exit would come amid a pronounced overshooting of the target (up to 3%), which would guarantee that the exchange rate commitment would not have to be renewed soon after the exit. At present, by contrast, we observe an undershooting of the target at the forecast horizon. True, what matters more than the current overshooting at the moment of the exit is the expectation, at the moment of the exit, of future overshooting under the assumption that the exit were not to take place (owing to the lag in monetary policy transmission, which is, however, shorter in the case of the exchange rate channel, perhaps only half a year). Even so, the expectation of a “pressurized inflationary pressure cooker” in mid-2017 may to a large extent rest on the assumption of a noticeable rise in the shadow EURIBOR in that year, of which I am not convinced (see my second specific comment on the Report). At the same time, I consider an exit in mid-2017 desirable, since in the current regime we are unable to smooth the economy's development finely, which my recommendation in the first paragraph also reflects. Postponing the exit is thus a cost in itself, since it delays the return to using a finer instrument.

I believe there are two options for raising the probability of an exit in the middle of next year. The first is to ease monetary conditions this year, either by moving the level of the exchange rate commitment or by using the “Swedish” or “Danish” scenario of negative rates. In section 2 of this opinion I estimate the counterfactual effect of the existing exchange rate commitment on GDP and unemployment; my estimates are consistent with the CNB's communication so far and show a relatively strong positive effect of the interventions (estimates of the direct effect on inflation obtained by this method were already presented in the opinion on Situation Report No. 8, 2015). The available evidence thus supports the view that the exchange rate commitment is a suitable instrument for stimulating the economy and raising inflation. So although moving the level of the commitment could supply the desired expectation of target overshooting at the time of the exit, I do not consider it a suitable instrument for hastening the end of the commitment, since after an exit from a weaker level there could be pressure for faster appreciation of the koruna. For example, according to the forecast from Box 2 presented in Situation Report No. 5, 2015, the upper edge of the band for the equilibrium nominal exchange rate in the second half of 2017 is roughly CZK 26 to the euro.

In section 3 I discuss the international experience with the use of negative rates and its implications for the Czech Republic. I consider the Swedish scenario, in which all bank reserves bear a negative rate, unsuitable mainly because of its strong impact on financial stability. The Danish scenario comes into consideration; in it, enough reserves are exempted from the negative rate for commercial banks to be able to keep non-negative rates on household deposits without bank margins shrinking. Introducing such a measure presupposes that we broadly believe in the effectiveness of negative rates working through the standard channels of monetary policy, and it would therefore make sense at least a year before the planned exit. I argue, however, that not even the Danish scenario is very suitable for us in the current situation, owing to the larger liquidity surplus and the greater use of cash in the Czech Republic.

The second basic way of raising the probability of an exit in the middle of next year is, instead of easing monetary conditions, to introduce a supporting measure that would limit potential appreciation of the koruna after the exit: this I call the “Japanese scenario” of negative rates. It assumes that negative rates work mainly through the exchange rate channel. All existing reserves are exempt from negative remuneration; negative rates would apply only to new reserves (effectively to speculative capital from abroad). Such a measure would best be introduced at the latest half a year before the planned exit; I do not recommend introducing it simultaneously with the exit, because that would raise general uncertainty immediately after the commitment is abandoned. At the end of section 3 I also discuss how most of the legislative problems associated with a Japanese-type negative rate can be avoided. Since this would be a measure that does not much affect domestic entities, it would be appropriate to set the rate low enough to deter short-term speculators (at least enough to offset the interest rate differential against the euro area). In section 4 I take up the effective lower bound on rates for the Czech Republic, which in my view lies in the interval (−2%, −1%).

2. Effects of the exchange rate commitment on the real economy

The effect of the exchange rate commitment cannot be estimated by classical regression analysis, because for that we would need a larger number of central banks that had resorted to such a step in a similar situation. It is more sensible to compare developments before the start of the interventions and during them between the Czech Republic and countries that are otherwise similar to it (e.g. Slovakia). Such a qualitative approach, however, does not allow us to estimate the effect of the commitment exactly, nor does it give us any information about the precision of the estimate. A compromise between the two approaches is the synthetic control method, which has come into use in recent years in political science (e.g. Abadie et al., 2015: the economic costs of German reunification). The aim is to construct a hypothetical (counterfactual) path of the Czech economy in the absence of the exchange rate commitment. To that end, we first estimate what weighted average of variables and countries best captures the Czech Republic's economic development in the pre-intervention period. The difference between the actually observed development of the economy and the hypothetical path, based on the weighted average of developments in the economies of countries that did not apply an exchange rate commitment, represents the effect of the interventions. Jan Bruha already used this method in the opinion on Situation Report No. 8, 2015 to calculate the effect of the exchange rate commitment on inflation, which comes to about 2 percentage points. Here I focus on real variables and use data from the beginning of 2005 to the end of 2015.

In Chart 1 we observe that the hypothetical path of GDP growth without the interventions (the dashed line) would have run below the actually observed value during the exchange rate commitment, with the gap widening over time. In 2014 the effect is not yet statistically significant, but for 2015 we can already rule out with 95% confidence that it is a random deviation.[2] The estimated contribution of the exchange rate commitment for 2015 reaches almost 2 percentage points. This effect will be overstated if the Czech Republic was drawing down its remaining European funds more intensively than the surrounding countries. On the other hand, it is apparent that in the period at the start of the interventions observed GDP growth is lower than would correspond to developments in the surrounding countries, perhaps because fiscal policy in the Czech Republic had previously been exceptionally restrictive, or because the country was already approaching a deflationary spiral (nominal wages stopped growing in 2013). In addition, the hypothetical GDP path is constructed mostly from the developments of euro area countries, whose economies were supported by the ECB's unconventional monetary policy. All of this may, on the contrary, understate the estimated effect of the exchange rate commitment.

Chart 1: The effect of the exchange rate commitment on GDP growth

Chart 2: The effect of the exchange rate commitment on unemployment

The effect of the exchange rate commitment can be seen better in the general unemployment rate (Chart 2), which is less affected by one-off factors such as changes in excise taxes. Had the koruna not been weakened, unemployment would have fallen in 2014 and 2015, but much more gradually: at the end of last year the gap already reached almost two percentage points, or about 100 thousand jobs. In the pre-intervention period, meanwhile, hypothetical unemployment (the weighted average of the other countries) captures actual unemployment very well. We can therefore rule out that this is a random deviation. It is evident that, alongside its direct impact on import prices, the exchange rate commitment has a robust but delayed effect on the real economy, and through pressure for wage growth it thus gradually contributes to rising core inflation.

3. Experience with negative rates

Seven central banks currently apply a negative rate to one of their policy rates, in the following economies: Hungary, Japan, Norway, Switzerland, Sweden, the euro area, and Denmark. I will discuss their experience in this order (that is, I start with the central banks that began using negative rates recently and whose approach should thus already take into account the experience of the other banks). I also use the results of a recent Bloomberg (2016) survey in which 63 economists from around the world assess whether negative rates in a given country help the central bank fulfill its mandate effectively. I then discuss the implications of the international experience for the Czech Republic.

Hungary. The Magyar Nemzeti Bank cut its deposit rate into negative territory (−0.05%) with effect from March 23, 2016. This measure accompanied a cut in the three-month base rate, which nevertheless remains well above zero. The central bank did not comment on the introduction of the negative deposit rate in any detail, but the measure may be related to the expected decline in liquidity in the Hungarian interbank market in the coming months. The negative deposit rate is expected to encourage commercial banks to lend more to one another instead of depositing reserves with the central bank.

Japan. The Bank of Japan decided to introduce negative rates in January 2016, with the measure taking effect in mid-February. The negative rate (now −0.1%) applies only to additional voluntary reserves deposited with the central bank; existing reserves bear a positive rate (0.1%), and required reserves are subject to a zero rate. The reason for this measure is concern about bank profitability: thanks to the three-tier system of reserve remuneration, commercial banks will be able, without much difficulty, to offer non-negative rates on household deposit accounts without bank margins being hit significantly. If the negative rate applied to all reserves, there would be a threat of increased substitution from electronic money to cash, among other reasons because cash is still heavily used in Japan and (unlike in most other countries that have introduced negative rates) many shops do not accept payment cards.

An interesting aspect of the introduction of negative rates in Japan is the fee the central bank sets for commercial banks on cumulative net withdrawals of cash. If a given bank's cash holdings increase “significantly”, the corresponding amount will be deducted from the reserves that bear a non-negative rate (Bank of Japan, 2016). This system is not clearly specified, and perhaps it is merely “bluffing” on the part of the Bank of Japan to preemptively deter large cash withdrawals. In any case, the intention is for banks to perceive holding cash as at least as costly as holding electronic yen. Although it is still early to assess the impact of the introduction of negative rates in Japan, anecdotal evidence suggests some growth in the demand for cash: sales of home safes have doubled compared with the same period last year (Hongo and Inada, 2016). One reason may be the Bank of Japan's less than clear communication about negative rates, which creates uncertainty among households. In the Bloomberg (2016) survey, 73% of the economists polled are skeptical about the effectiveness of negative rates in Japan. These economists also estimate that the monetary policy rate in Japan will fall further, to −0.3%; on top of that, Governor Kuroda recently declared that he can imagine a rate of −0.5%.

Norway. The Norges Bank does not tend to appear in lists of central banks using negative rates, although its system is to some extent similar to the one used by the Bank of Japan: reserves at the central bank bear positive interest up to a certain limit; beyond that limit a negative rate (−0.5%) is applied. This measure was introduced in September 2015, and the motive was to encourage banks to lend more to one another and not leave excess reserves in their account at the central bank (Norges Bank, 2015). That intention was largely fulfilled, as the volume of reserves above the limit fell by two thirds after the introduction of negative rates. Commercial banks themselves also report that they now try hard to avoid depositing excess reserves with the Norges Bank; interest rates in the interbank market remain positive. The Bloomberg (2016) survey did not assess the effectiveness of negative rates in Norway.

Switzerland. The Swiss National Bank introduced negative rates at the end of 2014, primarily in an effort to damp appreciation pressure on the franc. The main monetary policy rate in Switzerland is currently −0.75%. These deeply negative rates passed through without much trouble into money market and capital market interest rates, and there was no marked increase in the demand for cash. Some market participants, however, are attempting to avoid negative rates and substitute cash for electronic money. For example, one pension fund attempted to convert its assets into cash in order to save 25,000 francs on 10 million francs deposited, even after counting the costs of storing and transporting the banknotes (Jackson, 2015). Negative rates are not passed on to household accounts in Switzerland, helped, as in Japan, by a multi-tier system of reserve remuneration: part of the commercial banks' reserves held at the central bank is not exposed to negative rates. This share, however, is much smaller than in Japan, so there is pressure on banks' profit margins. Mortgage loan rates paradoxically rose after the introduction of negative rates as banks tried to preserve their margins. According to the Bloomberg (2016) survey, though, 70% of the economists polled rate the negative interest rate policy in Switzerland positively. The same survey expects one more cut in the main rate, to −1%.

Sweden. The Riksbank briefly experimented with a mildly negative deposit rate as early as 2009 and 2010. After almost four years of positive rates, the deposit rate was cut below zero again in September 2014. At the beginning of 2015 the main monetary policy rate was pushed below zero as well; it now stands at −0.5% (the deposit rate is as low as −1.25%). As in the Swiss case, transmission into financial market interest rates was relatively problem-free. Legislative problems did appear, for example when, because of negative rates, the holder of a floating-rate bond had to pay the issuer. Client rates on loans are falling in tandem with the repo rate, but deposit rates, as expected, are not falling below zero. The key difference between the Riksbank's experience and that of the other central banks that have introduced negative rates is that from the start it has treated negative rates as a standard instrument of monetary policy: it maintains that the effects of cutting rates in negative territory are similar to those of cutting rates in positive territory (Alsterlind et al., 2015). Most of the economists (59%) polled in the Bloomberg (2016) survey do not share this optimism and rate the measure negatively. These economists also agree that the Riksbank's rate has already reached its floor.

The euro area. The ECB introduced a negative deposit rate in June 2014; it now stands at −0.4%. The decline in the rate passed through in the standard way into money market interest rates and longer-term rates as well, with no marked changes in liquidity or volatility and no other significant problems in the functioning of the financial market (Jackson, 2015). Before the introduction of negative rates, there were worries that the measure might reduce commercial banks' borrowing from the central bank: commercial banks might try to reduce the risk of needing to deposit additional reserves at the central bank bearing the negative rate (Coeuré, 2014). These worries did not materialize, and borrowing did not decline. Although weakening the euro was not an explicit aim of introducing negative interest rates, the currency has weakened strongly since then. One of the few empirical papers on the subject, Khayat (2015), shows that the negative rate policy resulted in considerable depreciation pressure on the euro. According to a JP Morgan study (cited in Melin, 2016), there are no signs of euro area banks hoarding cash, and the transmission of negative monetary policy rates into client rates is strong. Most economists (58%), however, rate the effectiveness of this measure negatively in the Bloomberg (2016) survey, although they expect a further rate cut to −0.5%.

Denmark. The longest experience with negative interest rates belongs to Danmarks Nationalbank, which has applied them, with one short break, since mid-2012. The deposit rate reached −0.75% at the beginning of last year, which was the lowest value of a key monetary policy rate in the world, jointly with the Swiss National Bank. This year, however, Danmarks Nationalbank raised the rate slightly, to −0.65%, making it the exception in the negative rates club (the other banks express readiness to cut their rates even deeper into negative territory). Transmission of monetary policy rates into client rates in Denmark was fast but asymmetric, since deposit rates for households are non-negative. Firms and institutional investors, though, are routinely exposed to negative rates (Jensen and Spange, 2015). Despite this, the demand for cash has not increased appreciably. Interest rates on mortgages with short fixation periods fell below zero last year, causing technical and legislative problems (Danmarks Nationalbank, 2015). The result is pressure on bank profitability, and the central bank has therefore raised the limit on reserves subject to the zero rate several times (much as in Japan or Switzerland). Denmark also had to deal with cases of firms that tried to pay the highest possible tax advances in order to earn a zero interest rate on the overpayments. An overwhelming majority of economists (90%), however, rate the Danish experience with negative rates positively (Bloomberg, 2016), and no further cuts in the monetary policy rate are expected.

Implications for the Czech Republic. The international experience shows that there are several scenarios for using negative rates. The first extreme form is the “Swedish scenario”, in which all commercial bank reserves at the central bank are exposed to negative rates. This makes sense when the central bank believes that changes in negative rates are transmitted through all the standard channels of monetary policy. It is also necessary that the country not have a large liquidity surplus. If reserves are too large, negative rates create strong pressure on banks' profit margins, and hence problems with financial stability. The other extreme option is the “Japanese scenario”, in which existing reserves, at their average level for each bank, go on bearing a non-negative rate, and the negative rate applies only to new reserves. Banks' profit margins are thus protected, and negative rates work predominantly through the exchange rate channel alone, for which the rate on the marginal yen deposited is what matters. The last option is the “Danish scenario”, a linear combination of the previous approaches, where only a certain percentage of reserves bears the negative rate. Such an approach allows banks to keep non-negative rates on current accounts and smaller savings accounts for households without negative effects on bank margins. The Danish scenario makes sense when the central bank believes in the standard transmission of negative rates but prefers to sacrifice part of that transmission (given roughly by the percentage of reserves shielded from the negative rate) for the sake of financial stability.

These scenarios thus differ in the percentage of reserves exempted from negative remuneration. The setting of this parameter is individual to each country; in general, besides confidence in how negative rates work, the parameter is a function of two factors: i) the extent of cash use and ii) the liquidity surplus, which we can express as the ratio of reserves to GDP. The parameter is increasing in the extent of cash use, since in cash-based economies a large share of household deposits must be shielded from negative rates (otherwise there is a threat of cash being stored “under the mattress”). The parameter is also increasing in the liquidity surplus, because the banks' cost is the product of the negative rate and the volume of reserves. Larger costs mean greater pressure on the profit margin and may motivate banks to look for alternative sources of income. That is presumably why mortgage rates rose in Switzerland, where the quantity of reserves is enormous. I regard 20% as the floor below which the parameter under discussion cannot go for the Czech Republic; that corresponds roughly to the volume of reserves that would allow banks to keep non-negative rates on current accounts up to the amount of a single average monthly wage per adult resident. If we wanted to match quantitatively the impact of negative rates on banks' earnings observed in Denmark, we would have to exempt almost 80% of reserves from negative remuneration (given the larger liquidity surplus in the Czech Republic). But here we are already approaching the Japanese scenario.[3]

If the Japanese scenario is used, it is apparently possible to avoid the legislative problems associated with cutting the deposit and repo rates into negative territory. These rates would stay at technical zero, but each bank's access to both the deposit facility and repos would be capped, for example at the level of its average reserves over the past year (or possibly at some multiple of required minimum reserves, which are calculated for each bank anyway). Above this threshold, which could if needed rise over time in line with the growth of the economy, banks would have the option of placing excess reserves, for example, in their required minimum reserves account. These excess reserves would bear a new, negative rate, much like the “reserve rate” in Norway; this subvariant could thus be labeled “Norwegian”. For legislative reasons, however, a negative rate cannot be imposed on required minimum reserves themselves.

4. The effective lower bound on rates

The potential for using negative rates is limited by a bound beyond which market participants will find it more advantageous to hold their money balances in cash than in a bank account. This bound can be roughly calculated from the costs of storing, transporting, and insuring banknotes and also of the loss of convenience associated with cashless transactions. Estimates of the costs of storage and transport range from 0.2 to 1% (Jackson, 2015) and differ across countries mainly according to the highest banknote denomination available: a higher denomination makes it possible to store and transport a smaller physical volume of cash. The estimates at the lower edge of that interval belong to countries like Switzerland (the thousand-franc note) and Singapore (the thousand-dollar note is in frequent use; officially, a 10,000 Singapore dollar note is in circulation as well). The highest banknote denomination in the Czech Republic is five times lower in real terms than in Switzerland, but the Czech costs will not reach five times the Swiss value, since storing and transporting cash involves fixed costs (and there are many countries with a smaller maximum denomination). Lacking a better estimate, I will consider the midpoint of the interval mentioned above, that is, 0.6%. Insurance costs can be approximated by the cost of insuring gold, which comes to at least 0.25% a year and will not depend on banknote denomination (Witmer and Yang, 2015). If, in addition, the demand for cash grows quickly, the supply capacity for storage, transport, and insurance responds with a lag (supply is not fully elastic), so the prices of these services rise. Together this brings us to 1%.

The cost of losing the convenience of cashless payments can be roughly estimated from the fees on payment card transactions, which come to about 0.5 to 3% a year (Keohane, 2015). Here it seems realistic to me to lean toward the lower rather than the upper edge of this interval: the true cost in percentage terms will fall with the size of the transaction. I therefore believe that the total opportunity cost of holding cash compared with electronic money is around 1.5%. A related concept that can be used to estimate the effective lower bound on rates is the social cost of holding cash. As far as I know, no estimate is available for the Czech Republic, but the average for euro area countries is 2.3% (Schmiedel et al., 2012). This figure is generally lower in countries where cash is used relatively more,[4] and I therefore believe that this indicator too will be lower for the Czech Republic and consistent with the earlier estimate of 1.5%. Although this is a rough rule-of-thumb estimate, I consider it quite likely that the true lower bound lies in the interval (−2%, −1%), especially if the Japanese scenario is used.

The length of the period for which the economy is exposed to negative rates also matters: over time the motivation to substitute from electronic money into cash rises (Bean, 2013). In practice, however, we have been able to observe deeply negative rates in Switzerland and Denmark (−0.75%) for a relatively long time without any marked increase in the demand for cash in those countries. As I noted above, the costs of storing and transporting cash are, on top of that, presumably lower in Switzerland than in most other countries. I therefore believe that the effective lower bound on rates lies below −1% even in the long run. The JP Morgan study (cited in Melin, 2016) even estimates that euro area rates could go as low as −4.5%.

In the discussion of the lower bound on rates so far, I have assumed that the central bank introduces no measures penalizing substitution from electronic money into cash. Such measures are easy to imagine, though, and we observe them in practice: for example the fee the Bank of Japan intends to charge banks for cumulative net cash withdrawals. This could in time lead to higher cash withdrawal fees for bank clients. However intuitive the measure seems, I believe it can cause a number of problems. In effect, an exchange rate is created between electronic money and cash, with cash the more expensive of the two because it is more costly to obtain. Many smaller shops in Japan currently accept only cash, and if the value of cash against electronic money rose above parity, the number of such shops could rise further. If a larger share of transactions is carried out in cash, the transmission of negative rates into the economy will be ineffective, and the whole measure may in addition generate extra deflationary pressure through the rising value of the paper currency, which would serve as the primary means of payment.

Paradoxically, the solution may be the exact opposite approach, advocated in the articles Kimball (2015) and Agarwal and Kimball (2015): setting a fee for depositing cash at the central bank and a premium for withdrawing cash. The fee would be set so that, cumulatively over a year, it matches the current negative monetary policy rate. The value of cash would thereby fall relative to electronic money. In time, this measure would presumably have to be accompanied by a change in the definition of legal tender, which would newly be electronic money: much as with the abandonment of the gold standard long ago, this would now be a transition from the “paper standard” to an electronic one.[5] Shops should eventually have the option of setting different prices for payment in cash and by payment card, and they would no longer be obliged to accept cash. The advantage of such a solution is that it would allow the lower bound on rates to be removed without radical changes to the financial system (such as the abolition of cash; Buiter, 2015).

5. Specific comments and questions on the Report

• Page 3 of the Report states that the anti-inflationary effect of the domestic economy compared with the forecast from Situation Report No. 1 is driven above all by slower reported wage growth. But p. 17 says that the total wage bill paid out grew in line with expectations, since employment growth beat the forecast. So I am not sure to what extent the labor market's effect is really anti-inflationary. And as mentioned on p. 20, the median wage is growing dynamically (by 5.4%). If poorer households have a higher propensity to consume, this fact will at least partly offset, in its effect on inflation, the lower observed growth of the average wage.
• I am not entirely convinced that the strong March easing of ECB monetary policy will have no effect at all on the speed at which the shadow EURIBOR rises in 2017 (as suggested by the chart on p. 8, where the shadow EURIBOR is merely shifted down). I believe we can rather expect a more gradual rise, which would mean greater pressure on the koruna at the time of the exit and imply a less steep increase in our rates. I also point to M. Franta's argument from the opinion on Situation Report No. 1 that the shadow rate estimate used in the g3 model lies very substantially above the estimates commonly used in the economic literature. That gap deepened further in March with the ECB's new measures. Would not the use of the shadow rates common in the economic literature by itself make it necessary to postpone the exit to 2018?
• In many places (pp. 2, 9, 13, 39, 40, 41) the Report refers to Draghi's statement from the press conference after the monetary policy meeting that the ECB does not favor further cuts in the deposit rate. Only once, in a footnote, is the clarification by the ECB's chief economist mentioned that rate cuts are still on the table. Besides, back in September 2014 the ECB claimed, contrary to what later happened, that with a deposit rate of −0.2% it had apparently reached the lower bound. So I think further rate cuts by the ECB are quite possible.
• I would like to know how negative rates actually work in the g3 model. The scenarios with unconstrained rates give the impression that, in the logic of the model, they work the same as positive rates (that is, what matters is the real rate, not the nominal one). On the other hand, though, the simulation sent to the Bank Board after the last monetary policy meeting (in response to a question from L. Lizal) shows that a rate cut of 0.3 percentage point would have practically no effect on any variable.
• I do not understand the logic of this statement from p. 12: “Shale output in the US has, it is true, been falling for several months now, but not as fast as would correspond to the drop in the number of new wells and the reduction in investment. In addition, the decline in total US output is being slowed by the completion of projects under way in the deep waters of the Gulf of Mexico. For the same reason, output from the oil sands in Canada will also continue to grow.” What does the last sentence refer to?
• I appreciate both boxes, which enliven the Situation Report. I recommend using the “rainbow” version of the Beveridge curve from Box 1 in the main text of the Report in the future.

References

• Abadie, A., Diamond, A. and Hainmueller, J., 2015: “Comparative Politics and the Synthetic Control Method,” American Journal of Political Science 59(2), 495-510.
• Agarwal, R. and Kimball, M., 2015: “Breaking Through the Zero Lower Bound,” IMF Working Papers 15/224.
• Alsterlind, J., Armelius, H., Forsman, D., Jönsson, B. and Wretman, A., 2015: “How Far Can the Repo Rate Be Cut?” Economic Commentary 11/2015, Sveriges Riksbank.
• Bank of Japan, 2016: “Introduction of ‘Quantitative and Qualitative Monetary Easing with’ a Negative Interest Rate,” announcement of January 29, 2016, www.boj.or.jp/en/announcements/release_2016/k160129a.pdf.
• Bean, C., 2013: “Note on Negative Interest Rates for Treasury Committee,” Bank of England.
• Bloomberg, 2016: “Here’s What Economists Think about Negative Policy Rates,” Bloomberg Benchmark, February 19, www.bloomberg.com/news/articles/2016-02-19/here-s-what-economists-think-about-negative-policy-rates.
• Buiter, W., 2015: “It’s Time to Remove the Lower Bound on Interest Rates and Here’s the How-To,” presentation at the conference Removing the Zero Lower Bound on Interest Rates, London, May 18, 2015.
• Coeuré, B., 2014: “Life Below Zero: Learning about Negative Interest Rates,” speech at the ECB’s Money Market Contact Group, September 9, 2014.
• Danmarks Nationalbank, 2015: “Negative Interest Rates and their Impact on Credit Institutions’ Earnings.” Financial Stability 1/2015.
• Havranek, T., Irsova, Z. and Lesanovska, J., 2016: “Bank Efficiency and Interest Rate Pass-Through: Evidence from Czech Loan Products,” Economic Modelling 54(1), 153-169.
• Hongo, J. and Inada, M., 2016: “Japanese Seeking a Place to Stash Cash Start Snapping up Safes,” Wall Street Journal, February 22, www.wsj.com/articles/japanese-seeking-a-place-to-stash-cash-start-snapping-up-safes-1456136223.
• Jackson, H., 2015: “The International Experience with Negative Policy Rates,” Discussion Paper 15/13, Bank of Canada.
• Jensen, C. M. and Spange, M., 2015: “Interest Rate Pass-Through and the Demand for Cash at Negative Interest Rates.” Danmarks Nationalbank. Monetary Review 2/2015.
• Keohane, D., 2015: “Negative Rates and Gesell Taxes: How Low Are We Talking Here?” FT Alphaville, February 2, 2015. ftalphaville.ft.com/2015/02/02/2103032/negative-rates-and-gesell-taxes-how-low-are-we-talking-here/.
• Khayat, A., 2015: “Negative Policy Rates, Banking Flows and Exchange Rates,” Working Paper 38/2015, Aix-Marseille School of Economics.
• Kimball, M., 2015: “Negative Interest Rate Policy as Conventional Monetary Policy,” National Institute Economic Review 234(1), 5-14.
• Melin, M., 2016: “Negative Interest Rates Could Go As Low As 4.5%: JPMorgan Shocker,” Value Walk, February 10, 2016, www.valuewalk.com/2016/02/jpmorgan-negative-interest-rates/.
• Norges Bank, 2015: “Monetary Policy Report 4/2015,” December 2015.
• Schmiedel, H., Kostova, G. and Ruttenberg, W., 2012: “The Social and Private Costs of Retail Payment Instruments: A European Perspective,” European Central Bank, Occasional Paper Series 137.
• Witmer, J. and Yang, J., 2015: “Estimating Canada’s Effective Lower Bound,” Staff Analytical Note 2/2015, Bank of Canada.

Notes

[1] I would like to thank M. Franta and M. Hlavacek for a debate on the transmission of negative interest rates, J. Bruha, K. Galuscak, and J. Schwarz for discussion of evaluating the effects of the exchange rate commitment, and M. Vodrazka and P. Vyborny for information on the legislative aspects of negative rates.

[2] The width of the confidence interval (the blue band in the chart) is a function of how well the hypothetical GDP path before the interventions (constructed from the weighted average of the other countries) captures the observed GDP path.

[3] Another argument against using the Danish scenario is that the pass-through of monetary policy rate cuts into client rates in the Czech Republic generally weakened in the post-crisis period (Havranek et al., 2016).

[4] The Czech Republic, though, is among the countries where contactless payment cards are most used, which may in time help change the traditionally conservative attitude to cash. With contactless payment cards it is convenient to pay even small amounts, which removes one of the main reasons for using cash day to day.

[5] This change would not have to be made immediately, however. Today merchants usually accept payments by payment card (from which, after fees, they receive several percent less) without demanding a surcharge from the customer. In the same way, they could be expected to accept cash at parity for some time, even though its real value against electronic money would be somewhat lower.

Do Berkeley jsme pozvaní společně s manželem, který se také věnuje ekonomickému výzkumu, takže jsme se rozhodli vzít děti s sebou a hlídat je střídavě na směnný provoz. Samozřejmě je to takhle komplikovanější, ale dceři jsou dva roky a synovi teprve 6 měsíců, takže jiné řešení není, pokud takovou příležitost chceme využít.

Jak jste se k této stáži dostala a čemu se tam budete věnovat – budete přednášet, pracovat na nějakém výzkumu? Potřebovala bych rozklíčovat „s cílem rozšířit probíhající spolupráci FSV s univerzitou v Berkley.“

Náš institut se společně s univerzitou v Berkeley a dalšími zahraničními univerzitami účastí projektu ekonomického modelování dopadů klimatických změn. U nás tento projekt vede profesor Janda, se kterým dlouhodobě spolupracuji; on sám působil v Berkeley delší dobu a díky jeho doporučení se nám podařilo pozvání získat. Sama se budu zejména věnovat výzkumu, a to práci na výpočtu společenských nákladů emisí skleníkových plynů (např. jakou škodu nebo přínos společnosti způsobí emise jedné tuny oxidu uhličitého). To je důležité pro určení optimálního zdanění emisí, se kterým už několik států začalo (například Austrálie).

Jak často jste jezdila přednášet na konference do zahraničí (před mateřskou dovolenou)? O jaké téma vašeho výzkumu je v zahraničí největší zájem?

Obvykle jezdím na 3-4 mezinárodní konference za rok. V zahraničí je obvykle největší zájem o meta-analýzu, což znamená kvantitativní souhrn literatury na určité téma (a meta-analýza je také hlavní důvod, proč jedeme do Berkeley). Například společenské náklady emisí skleníkových plynů, které jsem zmínila, jsou v literatuře často odhadovány, ale jednotlivé výsledky se velmi liší. Není potom jasné, který odhad je vhodné využít v praxi ke stanovení tzv. uhlíkové daně. Statistické nástroje meta-analýzy nám pomáhají tyto rozdílné odhady shrnout, odfiltrovat různá zkreslení (třeba i ideologická), a poskytnout tvůrcům hospodářské politiky robustní výsledky. Meta-analýza pochází původně z lékařského výzkumu, odkud se poměrně nedávno rozšířila také do ekonomie.

Můžete mi prosím víc laicky vysvětlit, čemu se ve svém výzkumu věnujete? („studentka se zaměřuje na aplikace metod výpočtu hraniční efektivity a meta-analýzy zejména v oblastech bankovnictví, energetiky a přímých zahraničních investic.) Nejlépe na nějakém konkrétním a polopatickém příkladu.

Můj nejcitovanější článek je meta-analýza vlivu zahraničních investic na produktivitu domácích firem. Obvykle se předpokládá, že tyto dopady jsou kladné, například proto, že domácí firmy se od investorů učí novým technologiím a postupům (třeba i tak, že kopírují jejich praktiky). I z toho důvodu mnoho států poskytuje pobídky pro zahraniční investice. Když ale chcete vliv zahraničních investic na domácí produktivitu odhadnout na reálných datech z ekonomiky, dostanete rozdílné výsledky v závislosti na použité metodologii. V našem článku jsme posbírali tisíce odhadů tohoto efektu a po ošetření o různá zkreslení se ukázalo, že zahraniční investice v průměru skutečně významně přispívají ke zvyšování domácí produktivity. Některé typy investic jsou navíc prospěšnější než jiné; velmi přínosné jsou například společné projekty zahraničních a domácích firem, kde spíše dochází k difúzi znalostí.

Můžete mi rozklíčovat, na čem spolupracujete s týmem ČNB? („V současnosti také spolupracuje s výzkumníky České národní banky na projektu zabývajícím se empirickou analýzou parametrů pro kalibraci DSGE modelů.“)

ČNB používá pro svoje prognózy velmi sofistikovaný model celé ekonomiky (takzvaný DSGE model), který je založen na nejlepší zahraniční praxi. Model vyžaduje řadu předpokladů o chování lidí; tyto předpoklady jsou často přejaty ze zahraniční literatury, protože neexistuje relevantní výzkum na českých datech. V rámci projektu, na kterém se podílím s kolegy z ČNB, se snažíme mimo jiné zjistit, jestli by nebylo vhodné některé tyto předpoklady pro české prostředí upravit. Konkrétním příkladem může být předpoklad o reakci spotřeby lidí na změny úrokových měr, o kterém neexistuje shoda ani v zahraničí.

O IES

Pro jaké studenty je IES – jakou motivaci ke studiu musí mít, aby byli na této škole spokojení? Může způsob výuky vyhovovat někomu, kdo chce být managerem či ředitelem v privátní sféře?

Spokojený nebude ten, kdo je zvyklý vybírat si v životě vždy tu nejsnazší cestu. Ale myslím, že takoví studenti si k nám přihlášku ani nedávají, protože dobře vědí, že naše studium je náročné. Uchazeč o přijetí musí být především připraven tvrdě pracovat. Absolventi IES nacházejí uplatnění v celé řadě oborů, od akademického výzkumu (což je ale spíše výjimka) přes analytické pozice až ke konzultantským a manažerským funkcím. Studium ekonomie, které je u nás koncipováno podle západního vzoru, má studenta zejména naučit myslet a rychle se orientovat ve složité problematice. To jsou také schopnosti, které zaměstnavatelé všude na světě od špičkových zaměstnanců vyžadují.

IES je velmi internacionální škola – v čem je to nejvíc poznat?

Velká většina kurzů je v angličtině a na magisterském stupni je velké procento studentů ze zahraničí. Prakticky každý student také vyjede alespoň na půl roku na nějakou kvalitní školu v Evropě, ale třeba i do USA nebo Austrálie, případně na stáž do nějaké nadnárodní instituce, jako je třeba Světová banka. Velké množství absolventů bakalářského studia pokračuje v dalším studiu v zahraničí; někdy se vrátí zpět pro doktorské studium. Třeba jeden můj současný spolužák má magisterský titul z Oxfordu, další z Cambridge.

Kdo pro vás na IES byli klíčoví přednášející, kteří vás nasměrovali?

Už jsem zmínila Karla Jandu, díky kterému jsem se dostala ke svému současnému výzkumu. Velmi inspirující přednášející je také například Michal Mejstřík, člen NERV odpovědný za strategii konkurenceschopnosti ČR, Kateřina Šmídková, ředitelka ekonomického výzkumu v ČNB, nebo Oldřich Dědek, národní koordinátor pro zavedení eura. Řada dalších přednášejících má zkušenosti ze zahraničí, například z Mezinárodního měnového fondu nebo Evropské centrální banky.

Sama vedete na IES diplomový seminář – jací jsou tamní studenti, vidíte mezi nimi talenty, kteří se se svým tématem a způsobem vědecké práce mohou dostat na stránky takových časopisů jako Journal of International Economics? Můžete uvést příklady jmen a témat?

Na výuce v diplomovém semináři se podílím velmi ráda, protože mi to umožňuje každý rok sledovat od píky vznik prací, které jsou ve své většině velmi dobré a často jsou následně publikované. Jejich úroveň také v čase rychle roste; co bylo před 7 lety standardní diplomovou prací, by dnes nemuselo být obhájeno. Kvalitních prací máme velmi mnoho, a je tak těžké vybrat nějaké jméno. Ale například Marek Rusnák, který se věnuje prognózování a kterého jsme měli na semináři před časem, už je jedním z nejlépe publikujících českých ekonomů a před rokem získal titul Mladý ekonom České společnosti ekonomické.

Snažím se postihnout a zjistit, v čem je IES tak specifický – mám zprávy, že je to spíš komorní škola, dělá se tam věda... pokud by vás napadlo, jak a čím by se dala vystihnout originalita této školy, určitě napište.

Vedení IES se snaží co nejvíce se přiblížit stylu, jak je ekonomie vyučována na dobrých školách v Americe nebo západní Evropě. Kromě CERGE, což je ale čistě doktorský program, si nemyslím, že by se o toto některá česká škola reálně snažila. Můžete se například podívat, jaké procento výuky na jiných školách probíhá v anglickém jazyce a jestli vyučující mají nějaké zahraniční zkušenosti. Velmi se také liší výzkumné výstupy. Na většině škol v ČR se publikuje obvykle ve sbornících nebo lokálních časopisech, zatímco pedagogové IES publikují převážně v zahraničních časopisech, a tím pomáhají udávat tempo profese. Například podle mezinárodního hodnocení ekonomického výzkumu RePEc jsou mezi 10 nejlepšími českými ekonomy 3 vyučující IES (ostatní jsou z CERGE nebo ČNB, http://ideas.repec.org/top/top.czech.html).

Jaký předmět nebo fáze studia je pro studenty nejnáročnější?

Zcela určitě matematická analýza vyučovaná profesory z Matfyzu, jejímiž čtyřmi semestry si musí projít každý bakalář. Dosud vzpomínám na dlouhé probdělé noci po přednáškách, kdy jsem se snažila pochopit důkaz nějaké věty. Potom si ale řeknete, že když jste zvládla toto, zvládnete v životě už všechno.

Jak je to na IES s kontakty na budoucí zaměstnavatele a praxi? Je to tak, že například ČNB si na škole vyhlíží své budoucí analytiky a že většina studentů je „rozebraná“ ještě před promocí? Nebo se studenti spíše věnují studiu a do firem jdou až po promoci?

Existuje mýtus, že absolvent bez praxe nemá na pracovním trhu šanci. To možná platí pro některé profese, ale pokud chcete pracovat v kreativním zaměstnání, na které Vás IES připravuje, vyplatí se věnovat škole naplno do posledního ročníku. Nevím, že by někdo ze spolužáků měl problém najít si odpovídající zaměstnání – a to jsem promovala v roce 2009, kdy vrcholila ekonomická krize. Je ale pravda, že spousta studentů se už při studiu podílí na různých projektech, například práci pro NERV nebo různé poradenské firmy, a obvykle mají o svém zaměstnání jasno už dlouho před ukončením studia.

Jak vidíte svoji budoucnost – na IES, na CERGE-EI, ve světě?

To ukáže čas a příležitosti, které se naskytnou jak mě, tak manželovi. Příštích pár let se ale zřejmě stěhovat nebudeme, kvůli dětem.