Bída českých penzijních fondů. Proč jako jediné v OECD prodělávají?

Na konci října vydala OECD analýzu penzijních fondů ve svých členských zemích a dalších významných ekonomikách. Výsledek? Ze 40 zemí, pro které šlo sehnat data, prodělaly penzijní fondy svým klientům za posledních 10 let pouze v jediné. Bohužel hádáte správně, jedná se o Česko, kde fondy reálně znehodnotily vložené prostředky každý rok v průměru o 0,1 procenta. Za posledních pět let je ztráta větší, 0,5 procenta ročně, a s přehledem nás porážejí země typu Albánie, Peru nebo JAR.

Čím jsme si ten primát zasloužili? Zpráva OECD uvádí, že české penzijní fondy investují ze všech členských zemí nejméně do akcií, mají v nich jen jedno procento aktiv. Ano, akcie jsou rizikové a mohou se kdykoli propadnout. Vždycky se ale zase zvednou a v historickém průměru vydělávají reálně přes šest procent.

Blbuvzdornou strategií spoření na penzi je tedy akcie v mládí postupně nakupovat a v důchodu postupně prodávat. A to pasivním způsobem, tedy neplatit odborníkům za výběr jednotlivých titulů, ale levně kopírovat vývoj trhu jako celku pomocí akciového indexu. Proč to naše penzijní společnosti převážně nedělají?

Jedním důvodem je kuriózní existence takzvaných transformovaných fondů, které musejí klientům v každém roce garantovat „neprodělek“. Tím pádem nehledají dlouhodobý výnos pro klienta, ale eliminují riziko krátkodobé nominální ztráty. Výsledkem je garantovaná ztráta v reálném vyjádření, jak ukazují čísla OECD. K čemu výnos, hlavně když nemáte riziko!

To ale není důvod jediný. Další materiály OECD ukazují, že fondy v ČR mají hned po Litvě největší operační náklady. Skutečně je s podivem, jak často naše penzijní společnosti nakupují produkty svých zahraničních matek, i když na trhu jsou k dispozici výnosnější instrumenty s podobným rizikovým profilem.

Penzijním společnostem se přirozeně nelíbí plány na zřízení státního penzijního fondu. Přitom ale této myšlence vlastní nevýkonností nahrávají. Pokud nezačnou hledat pro klienty výnos, může vláda uvažovat v prvé řadě o využití přebytečných devizových rezerv ČR, které ČNB podle vlastního vyjádření nepotřebuje pro měnovou politiku.

Tento balík, který ČNB přidělává starosti a odpoutává její pozornost od plnění svých cílů, by ČNB jedině ráda půjčila státu za repo sazbu. Tím by se pro Česko nezvýšilo kurzové riziko, protože rezervy už jsou v cizí měně, za kterou by se akcie kupovaly. Stačilo by pak jen okopírovat investiční strategii jiných zemí, třeba Singapuru, a čistý zisk pro občany ČR by mohl převýšit 100 miliard korun ročně. Ale bohužel, takhle jednoduché řešení našich důchodů jen tak neprojde: nekoukají z něj totiž poplatky a provize.