Jak přicházíme o sto miliard korun ročně

Za 100 miliard korun můžete pořídit 50 tisíc transplantací kostní dřeně, 208 tisíc ročních platů učitelů, nebo 657 kilometrů nových dálnic. Anebo můžete říct, že ty peníze nechcete, což je případ České republiky.

Jak to? Česká republika má obrovský majetek v zahraničí, který ale vynáší drobné: v průměru za posledních pět let jedno procento, bez kurzových rozdílů. Jde o devizové rezervy, které spravuje Česká národní banka. Jejich objem letos v červenci poprvé v historii překročil 130 miliard eur, v přepočtu 3,4 bilionu korun, dvouapůlnásobek příjmů státního rozpočtu.

Strategie investování, již používá ČNB, je mezi centrálními bankami běžná. Potřebují rezervy pro provádění měnové politiky a jejich cílem není vytvářet zisk. V čem se ale ČNB zcela vymyká, je právě objem rezerv. Pro srovnání, před začátkem intervencí v roce 2013 měla banka rezervy 35 miliard eur, a to už tehdy byly považovány za zbytečně vysoké. Zhruba 100 miliard eur, které ČNB nepotřebuje, je tedy možné dát stranou a investovat tak, aby pro ČR vynášely co nejvíce.

I s opatrností lze vydělávat

S vyšším výnosem přichází vyšší riziko. Centrální banka je ale orgán státu, a ten má nekonečný investiční horizont. ČR bude zřejmě existovat ještě za 100 let či déle. Takový luxus jiný investor nemá, snad kromě velkých univerzit. A právě univerzity jako Yale nebo Harvard jsou schopny dlouhodobě vydělávat každý rok kolem 10 procent. Kdyby ČNB spravovala těch nepotřebných 100 miliard eur jako špičkové univerzity, vydělávala by v průměru navíc 230 miliard korun – ročně!

To ale není úplně férové srovnání, žádná centrální banka takhle odvážná není. Férové srovnání nabízí například Singapur, který začal investovat přebytečné rezervy přesně v momentu, kdy už je nepotřeboval pro měnovou politiku. Takto vzniklý fond GIC vydělává dlouhodobě šest procent. Kdyby ČNB spravovala rezervy jako Singapur, vydělávala by navíc 130 miliard korun ročně. I kdyby 40 procent rezerv nechala ležet v naprosto bezrizikových aktivech, stále by vydělávala 100 miliard navíc.

ČR nutně potřebuje nové zdroje příjmů pro zajištění finanční stability země. Podle Zprávy o dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí Národní rozpočtové rady musíme každý rok ušetřit 2,79 procenta hrubého národního produktu, aby státní dluh jednou nepřesáhl hranici dluhové brzdy. Potřebujeme 150 miliard korun ročně a skoro přesně tolik by vydělala vhodná investice rezerv.

Cestou je nákup akcií

Rezervy také mohou zvrátit odtok dividend z ČR. Potřebujeme k tomu ale víc zahraničních akcií: i superkonzervativní Švýcaři jich mají v rezervách 20 %, dvakrát větší podíl než my. Vzato do extrému, máme teď dost eur, abychom koupili většinový podíl ve Volkswagenu. Ten vloni vydělal 305 miliard korun čistého. Odtok dividend z ČR byl za stejné období 257 miliard.

Ale když je to tak výhodné, proč to ČNB nedělá? Řada zaměstnanců, od analytiků přes poradce až po členy bankovní rady, na to tlačí. Vždyť národohospodářský význam je nesmírný. Nicméně nesmírná je i odpovědnost: vyšší držba akcií může způsobit také krátkodobé ztráty, které by někdo musel vysvětlit veřejnosti.

Projevem pnutí v ČNB v této oblasti byla loňská změna strategie správy rezerv. Centrální banka přiznala, že větší část nepotřebuje a bude usilovat o vyšší výnos. Bohužel ale došlo jen k formálnímu rozdělení rezerv na dvě části, a ne k opravdu potřebným změnám.

Nenuťme centrální banku zachraňovat státní finance. Ale měli bychom jí umožnit vydělat peníze, které vydělat může, když přitom ničemu neuškodí. Podle zákona musí ČNB odvádět zisk do státního rozpočtu. Zároveň chce nyní banka zákon měnit a žádá nové pravomoci. Udělme jí při této příležitosti též mandát rezervy zhodnocovat. Navrhuji tuto formulaci: „ČNB nakládá s devizovými rezervami s péčí řádného hospodáře.“