Zuzana Havránková: Menší třídy nenapomáhají lepším výsledkům žáků ve školách

Alice Němcová Tejkalová: Dobrý den, vítejte u podcastu De Facto, podcastu Fakulty sociálních věd. Dnes s Alicí Němcovou Tejkalovou a docentkou Zuzanou Havránkovou z Institutu ekonomických studií. Dobrý den. Zuzana Havránková patří mezi přední nejen české ekonomky a ekonomy.

Díky ohlasům své práce je mezi 120 nejlepšími ekonomkami světa. Ze 17776 autorek identifikovaných databází IDEAS/RePEc je aktuálně na 118. místě. V roce 2018 získala cenu Kateřiny Šmídkové pro nejlepší českou ekonomku, je držitelkou ceny guvernéra Národní banky Slovenska za nejlepší doktorskou dizertaci relevantní pro měnovou politiku, dvakrát dostala cenu České národní banky za výzkumnou práci, v roce 2013 pak cenu ministra školství pro nejlepší studenty a absolventy.

Má zkušenosti i z Helsinské univerzity a kalifornské Berkeley. Její výzkum byl publikován v prestižních časopisech a odkazují na něj v praxi třeba Bank of England, Evropský parlament nebo Mezinárodní měnový fond. Já teď možná na začátku trochu odskočím, protože ty jsi neuvěřitelně úspěšná, oceňovaná ekonomka a budeme se určitě bavit o tom, co všechno děláš, jaký výzkum a tak podobně. Ale protože je to podcast a protože je před Vánoci, tak mě zaujalo v tvém hesle na Wikipedii, že slavíš narozeniny na Silvestra.

Jaké to je?

Zuzana Havránková: To je pravda, slavím narozeniny na Silvestra a je to taková i radost, je vlastně trošku depresivní zároveň. Radost toho, že prostě lidi se těší v ten den a velice intenzivně očekávají ten další děn a to je právě ta deprese, že se těší, až to skončí. A zároveň mám takový pocit, že jsem vždycky o dva roky starší na ten dělný rok. Takže asi tak, no.

Alice Němcová Tejkalová: Takže jsem bezadivný, že se cítíš každý rok o dva roky starší. Nicméně, kdyby si měla říct, protože teď se i celá řada studentů rozhoduje středních škol, kam potom půjde, proč jsi vybrat IS, proč jsi ty vybrala IS a proč jsi tady zůstala?

Zuzana Havránková: Tak IS mě zaujala samozřejmě z několika důvodů. Jedním je, že je hodně centrováno na tu kvantitativní matematickou analýzu a myslím, že to je taková, jakoby nosný bod, nosný prodejný bod toho IS. Takže často, když studenti si vlastně vybírají školy, jestli chtějí na nějakou jinou ekonomickou školu nebo na IS, tak se rozhoduje na základě toho, jestli chtějí ten manažment, jestli chtějí využít ty svoje soft skills nebo spíše takovéto analytické myšlení. Takže to se mi na tom hrozně líbí.

Zároveň samozřejmě IS úplně miluji z toho důvodu, že je tam hodně, hodně takový jako mezinárodní feel, je tam hodně zahraničných studentů, je tam hodně těch kurzů v angličtině, což třeba je jako, mě je hrozně sympatické i z toho důvodu, že ta čeština není úplně, nejsem native speaker, takže taky se s tím jako občas speru, shodou okolností učím kurz, který je v češtině, což samo o sobě je takové jako kuriózně, ale prostě tak to dopadlo. Takže to IS byla taková jako jasná volba, já jsem vždycky prostě chtěla do Prahy, a takže je to i ta Praha, i ta matematika, která tam je, a samozřejmě to renome, které je teď už po těch patnácti letech vlastně toho mého působení na ISI, mezinárodní renome.

Alice Němcová Tejkalová: Ty se věnuješ vlastně způsobu výzkumu a vědy, který je hodně exaktní, právě hovořila se o matematice. Potkávaš se někdy s tím, že se lidé diví tomu, protože v Česku je hodně zakořeněné už od základního školství, že kluci jsou lepší na matematiku, holčičky spíš na humanitní vědy, často se s tím setkávají vlastně děti už od svého dětství. Zastavil někdy někdo tebe a řekl, ty nejsi dobrá na matematiku, protože jsi holka.

Zuzana Havránková: Zrovna tohle se mi úplně nestalo, ale myslím si, že ty moje studie byly taky provázané takovou velkou pokorou z toho, na co mám a na co nemám. A samozřejmě, že když se člověk, vždycky když jsi na té střední škole, tak máš kolem sebe nějaký pool lidí. A ten pool lidí ti vytváří takovou vnitřní dojem z toho, jak seš dobrá. A je to hodně omezený pool, řekněme.

A teď si představu, že se ty lidi schronou z celé republiky a z okolí na jedno místo a jsou hodně dobrí a ty vlastně vidíš úplně jiné srovnání. Ten žebříček je tam úplně jiný a ty vidíš, že jen hodně lidí, kteří jsou mnohem, mnohem lepší než seš ty. A tak já myslím, že to je z nás tak jako učí hodně. I ty pokoře jako z toho, jaký jsme, v čem jsme dobrý a na co máme.

Samozřejmě, že když se člověk jako koukne na to gendrové rozdělení těch studentů, kteří tam chodí, tak zcela jakoby samozřejmě převažují ti kluci. A což je zase hezké, jako mně to nevadí.

Alice Němcová Tejkalová: pro detekování možných překážek v kariérním rozvoji žen na naší fakultě. Věnuješ se tomu tématu i na univerzitní úrovni vlastně v pracovní skupině. Tak kdyby jsi měla povzbudit nějaké uchazečky, které nás teď slyší, že IES je pro ně taky jedna z cest, proč se nemají bát.

Zuzana Havránková: Absolutně rozhodně a já myslím, že ty ženy, které jsou na IES, tak jsou toho taky jako důkazem. Vzhledem na to, že IES je jakoby hodně kvantitativně zaměřené, tak hodně ty práce, které se na IES dělá, tak patří za počítač, a patří za Excelovské tabulky a patří za různé statistické softwaery. Z toho důvodu nám to dává i takovou jakoby volnost a časovou flexibilitu, která třeba rozhodně není úplně věrna jiným oborům, jako je třeba medicína, že ten člověk fakt musí chodit mezi lidí, musí si dělat tu práci na nějakém místě nebo biologie, kde ty lidi zůstávají v těch laboratořích a musí tam chodit a pracovat. Takže já to vnímám jakoby velice pozitivně z toho hlediska, ty časové flexibility.

A potom i vždycky se snažíme tím, že mám i tu výuku magisterského semináru k diplomovým pracím, tak se snažíme hodně, hodně motivovat právě ty holky a říkáme jim jako založit si rodinu během toho studia na doktorátu. Není problém, zvládnete to vy, protože to zvládlí ostatní.

Alice Němcová Tejkalová: To je velmi pozitivní a všem ekonomkám fandíme, když se právě dostaneme k tomu, jak ty jsi studovala doktorát a jaká témata jsi vybrala. Věděla jsi hned od začátku, co chceš dělat a čemu se chceš věnovat?

Zuzana Havránková: Věděla jsem od začátku toho doktorátu, i když ono se to tak jako v průběhu těch studií bakaláře a magistra krystalizovalo. A myslím, že taková největší krystalizace, která proběhla, tak byla právě v těch Helsinkách, protože tam jsme se dostali k profesorovi Ilmakunnasovi na úplně běžném předmětu, který je tam vyučován pro všechny ty zahraničné studenty. Empirická analýza, nějaké ekonometrické zpracování, různých věcí. A ten nás představil něčemu, čemu se říká metaanalýza.

A z toho vznikla seminární práce, z toho vznikla moje první publikace, která byla recenzovaná a z toho jsme se tak nějak jako vykrystalizovali do toho, co děláme dnes, což je ta metaanalýza.

Alice Němcová Tejkalová: Kdyby jsi nám ji měla přiblížit lidem, kteří se nevěnují ekonomii, co přesně děláte.

Zuzana Havránková: Ano, tak metaanalýza je celkem jako takový mezioborový pojem. Je to v podstatě kvantitativní shrnutí literatury.

To znamená, představ si, že máme nějakou otázku vědeckou, kterou se snažíme zodpovědat. Těch studií máme na ní hodně, hodně. A oni jsou často takové i kontradiktivní, že si odporujou, že ty výsledky jsou jiné. Větší, menší, pozitivní, negativní.

Často i když se média nebo politici nebo kdokoliv v nějakých zákonodárci koukají na to, jak si vlastně vytáhnout nějakou tu správnou odpověď na otázku, kterou chtějí dělat, tak se vůbec nedivím, že je to těžké a problematické najít nějaké argumenty, když je velice jednoduché najít ty protiargumenty. A tohle je právě ten problém i ty naší vědy. Že ročně vidíme exponenciální růst toho, co se produkuje, ale zároveň ten důraz na tu evidence-based policy tam až takový jako silný není. A možná je to právě proto, že prožíváme něco, čemu říkáme replikační krize, že skutečně i často je těžké dopídit se k stejným výsledkům na to téma, které bylo předtím v literatuře probírané.

Takže metaanalýza má tu úlohu, že dokáže vydestilovat nějaký výsledek, nějaký závěr, nějaký jednotný závěr z literatury, která je velice různorodá. Mimochodem metaanalýza vznikla v medicíně původně, v experimentálním výzkumu medicínských, v klinických studiích. Tam jsou ty studie jakoby hodně malé, protože notoricky známe jsou velice drahé, nejen co do peněz, ale samozřejmě i co do zdraví těch lidí. A takže oni potřebovali vlastně nějakým způsobem ty malé klinické studie dát dokupy a zvýšit tu statistickou sílu těch výsledků.

Proto metaanalýza se přirozeně vyvinula v té medicíně a takovýmhle způsobem vlastně dokáže nám něco říct o tom, jaký je teda ten výsledek i s nějakou mírou jistoty. Je to něco jako, když se třeba... Ta metaanalýza samozřejmě s sebou nese různé problémy, protože my se koukáme na velký vzorek nějakých studií, které jsou hodně různorodé. Ten kontext těch studií, to, jaké data používá, jestli je to jako v tom medical research, je to třeba máš různé pacienty, jestli jsou to muži, ženy, jestli jsou to různé rasy, jestli je to věk a tak dále, mají různé comorbidity a tak dále.

Takže tohle je jedna vlastně taková jako challenge metaanalizy, jakým způsobem je možné kontrolovať o ten kontext. A druhým tím problémem, kterému metaanalyzy začali, je publikační selektivita. Publikační selektivita vzniká, když nějaké výsledky mají větší pravdepodobnost z toho, že budou publikované. Což v podstatě vyplývá z toho, že my máme vnitřně často nějakou a priori preferenci ohledně toho, co by nám asi mělo v té studii vyjít.

Třeba když si představíš, že studují nějaký efekt pasivního kouření na zdravy, což je taková velká literatura, můžeš tam najít hodně velké negativní výsledky, menší negativní výsledky, to znamená, že pasivní kouření má nějaký negativní efekt na to zdraví. Můžeš najít nulový efekt, to znamená, že nic se neděje. A můžeš najít dokonce i pozitivní efekty. To znamená, že třeba to pasivní kouření je zdraví prospěšné.

A teď my víme... Takové studie opravdu jsou. Takové studie opravdu jsou. A my teď vnitřně víme, že samotné to kouření je to věc, která je už známá řadu let, že je to velice neprospěšné pro zdraví, je to velice škodlivé.

A tím pádem máme i takový... Řekněme, kdybych já teď chtěla udělat nějakou takovouhle studii, tak jdu do toho s nějakým určitou představou nebo předsudkem, ohledně toho, jak by měl ten výsledek vypadat. A teda budu si asi myslet, že bych měla dostat něco... Já nevím úplně, nerozumím tomu ty téme, jsem jenom statistik, ale něco by mi mělo vyjít.

A předpokladám, že to asi bude negativní, nebo nulové. Ale určitě to nebude pozitivní. A tyhle předsudky se potom na levelu nějakých jednotlivých studií, na levelu jedné studie, to samozřejmě není nějaký problém nebo problém toho autora. My vždycky se snažíme nějakým způsobem vybrat nějaký reprezentativní výsledek, abychom ty lidi, ty čtenáře, nezahltili něčím, co prostě není zkousnutelný a stravitelný.

Takže jsme selektivní ohledně toho, co publikujeme. A pokud já mám nicméně takový jako a priori předsudek, takový ten bias ohledně toho, co je správné nebo není, protože jsem přesvědčená o tom, nebo editor bude přesvědčený o tom, že buď mám nějaký malý vzorek, nebo mám kontaminované data, nebo jsem špatně použila model, může to být jenom čistě role náhody a já dostanu nějaký pozitivní výsledek a může to být pro mě i problematické samozřejmě takovouhle studií potom posílat někam dál a snažit se to nějakým způsobem publikovat. Tedy na úrovni jedné studie dobře, já si dokážu odargumentovat, proč ty výsledky dávám do šuplíku nebo nechávám ležet někde v appendixu. Ten problém je, když se tohle dělá systematicky, v literatuře.

To znamená, že většina těch výzkumníků ty pozitivní výsledky nereportuje, nicméně reportuje ty velké negativní výsledky, které v tomhle případě můžou být z úplně stejného důvodu špatné. To znamená role náhody, nějaký bias, nějaký špatný model a tak dále.

Alice Němcová Tejkalová: Dokážu si to představit i u mnohem méně kontroverznějších témat, právě než je kouření, koneckonců ten tlak na to, aby ty články, které posoupublikovány v časopisech, které mají určité zaměření, tak také máme vlastně evidovaný i tady na našem institutu komunikačních studií a žurnalistiky. Bavili jsme se o tom s kolegy opakovaně, že potřeba pak vybírat ten časopis, který řekněme otevřenější k tomu, že věci mohou být různě. Mě by zajímalo, jak se pak výzkumníci tváří na ty výsledky právě té metaanalýzy, když se ukáže, že tam vlastně nějaký ten systémový sklon je.

Zuzana Havránková: jednotlivých výzkumníků. Jakoby není to tak, že bychom tvrdili, že někdo podvádí nebo někdo jako schválně něco zamlčuje. Není to vůbec o tom. Ten náš úkol jako metaanalytiků je prostě přijít na to, jestli tam je nějaký problém a potom ho opravit.

A na základě toho, jak vypadá ten statistický vzorek, na základě nějakých určitých statistických předpokladů, my to dokážeme určit. Takže to je takový...

Alice Němcová Tejkalová: Ale musí to být i relativně nepopulární pozici, někdy není?

Zuzana Havránková: To je pravda.

Metaanalytici nejsou úplně populární. Když se koukáš na někoho vlastně celoživotní práci a v podstatě ho kritizuješ, nevědomně, spíše poukazuješ na to, že v té celé literatuře je něco špatně a něco třeba se dělá jako dobře a něco se dělá líp. A tím pádem to, co se dělá jinak než líp, je to jako taková nepřímá kritika.

Alice Němcová Tejkalová: celé řadě různých témat. Stojí za to určitě zmínit, že ty výzkumě velmi často spolupracují se svým mužem, Tomášem Havránkem, nejen s ním, i s dalšími kolegy. Máš takové poměrně stabilní výzkumné týmy, jak jsem si měla možnost všimnout i u tvých publikací. Věnovali jste se například dopadu velikosti tříd na výsledky žáků.

Zuzana Havránková: Tak tenhle efekt je jedním z takových jako intuitivních věcí, které vlastně každý člověk a každý rodič, jako jsem třeba já, nebo ty nějakým způsobem vnímá. A ta intuice nám říká, že pro ty děti je to lepší v menších třídách. To dítě má prostě víc pozorností od toho učitele, ten učitel má víc času na to dítě, má tam větší klíd na to, aby si mohl něco dělat. To, co nám vyšlo je z té literatury, kterou jsme nějak destilovali, je, že ten efekt je nulový.

Že ten efekt tam není. Že menší třídy nenapomáhají těm výsledkům. Takže samozřejmě my vidíme a i během covidu jsme viděli, že některé ty covidové fondy byly třeba použity na snižování tříd. Možná úplně z jiného důvodu samozřejmě, než je ten samotný efekt tříd.

Ale vidíme, že ty argumenty, které třeba mají různé oborové svazy a podobně legislativci, který jsou zapojení v tomhle, se právě vážou na to, že ta literatura tohleto podporuje a tohleto je to proto dobré udělat a proto je dobré tam jako sypat nějaké peníze. A tedy intuitivně to dává smysl pro rodiče, pro nás intuitivně to dává smysl i pro učitele, protože mají větší klid a podobně. A každopádně ta metaanalýza je jenom tak dobrá, jako je podkladová literatura. Takže můžem říct, že pokud ta podkladová literatura je dobrá, tak naše metaanalýza říká, že ten efekt tam není.

Jenom z takového jako hlediska toho, jak můžem vlastně tuhle myšlenku velikosti tříd a ten vlastně žádný efekt na výsledky žáků aplikovat reálně v životě. Představ si, že snižuješ počet velikostně třídů z 30 dětí na 10. Nebo řekneme, že máme 60 dětí. Ano.

To znamená, že v současnosti je průměrná třída, která má kolem 20 dětí. Pokud by měla 30, jsou to dva třídy. Pokud by měla 20, jsou to tři třídy. Tedy zmenšujeme ten počet těch dětí, tu velikosti třídy asi o třetinu.

Nicméně ty potřebuješ 50 % učitelů navíc na to, aby jsi vlastně uspokojila tu poptávku ty další třídy. Tedy první problém je tyhle politiky snižování velikosti třídy, že ta politika je strašně drahá. Jako velice drahá. Navýšuju ty třídy v tomhle mém příkladě vlastně navýšuju tam o 50 % učitelů navíc a tím pádem potřebuju i peníze na to, abych ty učitele zaplatila, abych měla nějaké prostory na to a podobně.

Ten druhý problém je samozřejmě, že ten pool těch srdcařů, těch učitelů je jenom nějaký. Je jako hodně omezený. A oni tam už nejspíše v tom školství jsou. Protože je to jako vnitřně, je to jejich poslání, je to, co oni jako prožívají, že je to, co chtějí dělat.

ty tam už budou. A teď, jak když rozšířuju ten pool o 50 %, jako bylo v tom mém příkladě, to je hodně lidí navíc. A tím pádem nutně se musí stát, že hledám i mezi těmi, kteří to třeba primárně nechtěli dělat. Tedy přijde málo srdcařů.

Tedy přijde málo srdcařů. Přesně tak. Přesně tak. Tak je to jako, je to teoreticky, řekněme, že by tam mohlo být, že snižujeme kvalitu těch učitelů.

Teoreticky. Samozřejmě, že tohleto musí být jako by dlouhodobý proces. Ano. A ono to snižování tříd bohužel ale probíhá jako relativně v krátkém časovém období.

A to je vlastně ten náš problém. Už jenom v současné době, jako vidíš na stránkách, jak mnoha škol, že pořád shání, shání, shání učitele. To je jako samo o sobě první problém. Takže můj nápad, jak vyřešit problém financování školství, by byl v současnosti průměrný počet studentů na třídu je asi devatenáct a půl.

Průměr. To znamená, že jsou třídy, které mají patnáct dětí, jsou třídy, které mají dvacet pět. Navýšit počet těch dětí z těch dvaceti, z průměru z dvaceti, třeba na dvacet pět. A potom si můžeš přepočítat to, jakým způsobem vlastně ty nabereš ty finance v tom školství na ty platy těch učitelů, což je taky jedna jako taková krizová otázka.

Nebo nemusíš všech těch, kolik to je, asi dvacet pět procent platů těch učitelů, platů navýšit pro učitele. Můžeš to použít

Alice Němcová Tejkalová: jak se tvářím, protože já přemýšlím nad tím, že bydlíme v Praze. Moje dcery vlastně chodí od začátku do třídy, kde je mezi sedm a dvaceti a devět a dvaceti. Říkám, to je nádhera, že v nějakých školách je devět a dvacet dětí. Nebo patnáct.

Protože si vždycky říkala. Nebo patnáct. Protože tohle je průměr. No tak tím spíš, ano, máš pravdu, říkala si, že je to devatenáct a půl.

Devatenáct a půl. A průměr jako takový. Tak si říkám, že kdepak ty školy jsou vždycky, se mi říká, že v té menší příli bude určitě lepší výsledek,

Zuzana Havránková: že to možná není takový. A tady samozřejmě nemluvím o malotřídkách, tady mluvím o těch standardních

Alice Němcová Tejkalová: Dovedu si představit ještě víc teď, že metaanalitici nemusí mít úplně lehký život, protože tohle jsou přesně témata, která jsou problémová. Zároveň to, že by měly mít pedagogové víc peněz a nepedagogičtí pracovníci je něco, co je důležité. Takže možná jedna z těch cest, kterou se časem taky vydáme, až se školství bude řešit systémově, což já bych byla hrozně ráda, kdo by se někdy řešilo, vzhledem k tomu, jak nám neustále rotují ti ministři. Tak to zdaleka není tak jednoduché.

Vy jste se ale věnovali i dalšímu kontroverznímu tématu, a to jsou dopady změn, střídání zimního a letního času. To je pro mě taky poměrně silné téma, protože mě vždycky ta jedna změna jde lépe než ta druhá, a vím, že to dopadá na celou řadu oborů a profesí.

Zuzana Havránková: Já osobně to střídání letního a zimního času taky nemám úplně ráda, a hlavně to vidím na dětech. Jo, ta jarní změna je absolutně destruktivní pro ně. Ale ano, každopádně dělali jsme tu studiu už před lety. Výsledkem ty studie, ona byla zaměřená na energetické úspory.

A výsledkem ty studie bylo, že ty energetické úspory už v současnosti nejsou. Jo, no, ten samotná myšlenka ty politiky patří ještě do doby Bena Franklina, kdy se svítilo svíčkama a lidi chtěli využít to denní světlo, co nejefektivněji. Takže ty technologie toho svícení tam byly trošku jiné. Jako jsou třeba současnosti, kdy máme ty efektivní žárovky a zářivky.

A samozřejmě v době, kdy je takový větší spotřeba vlastně energie i v rámci klimatizování místností. Tedy to rozložení, obecně to rozložení spotřeby energie v průběhu dne je prostě úplně jiné. A tím pádem ty můžeš skutečně vidět, že nejenže ten efekt je nulový, ale že je třeba i záporný, že třeba i ty energie je kvůli tomu posování času spotřebováváno víc. A my jsme samozřejmě byli hrozně...

Alice Němcová Tejkalová: Můžu se jenom zeptat, proč jí spotřebováváno víc té?

Zuzana Havránková: Třeba kvůli těm klimatizacím. Takže lidi jsou déle vzhůru a tím pádem používají vlastně to klimatizání místnost. To je jeden z těch mnoha aspektů.

My jsme samozřejmě byli strašně rádi, když tu naši studii využila se v podstatě na evropské úrovni při diskusích v rámci Evropské komise o zrušení střídaní letního zimního času. Využila se v americkém kongresu z stejných důvodů. Ale samozřejmě tohle je jenom střípek toho, co ta samotná politika představuje. Jak jsi ty zmiňovala, tyhle věci mají obrovský dopad na metabolismus, na biorytmus člověka, na spánek člověka.

Je tam větší incidence infarktu, větší incidence dopravních nehod. Třeba odhady pro Českou republiku jsou, že ta politika zabije desítky lidí ročně, což jako nesnažím se to dramatizovat. Já používám to slovo, které podle mě tomu přislouchá a to je, že tahleta politika v podstatě zabíjí lidi. Takže v současnosti jako by asi nikdo by rozhodně tuhle politiku nezaváděl.

A teď je jenom otázka, jak dlouho můžeme čekat, když se zruší. Jo, protože ty diskuze

Alice Němcová Tejkalová: právě ještě ráda zeptala. Proč si myslíš, co je ta hlavní věc, kvůli kterém vlastně na tom střídání času lidé, politici

Zuzana Havránková: podle mě lidi nemají rádi změny. Tohle je, tohle by byla jakoby velká změna a ono není ani úplně jasné, jaké je to správné řešení toho, pokud by byl jeden stejný čas celý rok, jaké je to správné řešení. Ano, který letní a nebo zimní. Který letní nebo zimní.

Já myslím, že sama mám o tom nějakou představu nebo jako intuici, protože takhle, kdybychom ponechali jenom ten náš zimní čas, který je takový ten středový vrstvě, ano přesně, je nastaven pro člověka, který chodí spát v 8 večer a řekneme, že pokud průměrně spíme 8 hodin, tak máš střed spánku na půlnoci a budíš se ve 4. což jako nezní úplně, alespoň mě osobně, nezní úplně jako něco, co je takový standard pro průměrného, súdového Evropa na vůbec. Takže asi kdybych já měla nějak v tom nějaké rozhodovací prostě sílu, tak bych se asi přikláněla ani ne jako k tomu letnímu času, ale ještě klidně i k tomu dvojitýmu letnímu času, který posůvá ten vlastně náš spánek na desátou hodinu s tím, že stáváme v šest, ale samozřejmě tam je tolik těch konotací u tyhle politiky, že tam prostě musí i ty biologové, i ty medici říct, co si o to myslel. Děkuji moc,

Alice Němcová Tejkalová: výzkumech klidně déle, ale ten čas, který máme vždycky pro podcast de facto, tak už se naplnil, já ti přeju krásné vanoce, to by i celé rodině, ať se ti pořád tak dál daří, ať je pořád ta tvoje energie tak silná, nakažlivá. Moc děkuji, moc děkuji za pozvání. A s vámi se loučím a těším se zase někdy naslyšenou.